0568499

Roman Kulich

Devět křížů přeložil Robert Pilch

argo

9_krizu_draft.indd 3

11.01.2023 21:11:19

Roman Kulich Devět křížů Z rukopisu slovenského originálu Deväť krížov přeložil Robert Pilch.

Redigoval Jiří Popiolek.

Odpovědná redaktorka Hana Zahradníková.

Obálku navrhl Theodorik Růt.

Sazbu a grafickou úpravu vytvořil Theodorik Růt.

Korektorka XXX. Technická redaktorka Saša Švolíková.

Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, roku 2023 jako svou 5121. publikaci.

Vydání první.

ISBN 978-80-257-4018-7 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383 E-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v přátelském internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.

9_krizu_draft.indd 240

11.01.2023 21:11:25

„A proč mi to vlastně říkáš?“ osopila se na něj Veronika nechápavě. „Jenom tak. Že není vždycky dobré brát ohled na zvířátka,“ pokrčil nenuceně rameny. „Aha, pán je zase strááášně chytrý!“ vrtěla hlavou. Pořád byla zatrpklá. „Vždyť jsem neřekl nic tak hrozného! Opravdu se to stalo,“ ohradil se, a i na něj okamžitě přeskočila špatná nálada. Jako jiskra na stoh suché slámy. „Tak se zase nehádejte!“ vykřikla zezadu nabroušeně Silvia. „Náhodou je to docela zajímavý příběh, i když dost nechutný – že, mami!“ Její veliké tmavé oči prosily matku, ať to nechá být. Jejich krátké, ale o to intenzivnější hádky, jichž se v posledních měsících s bratrem naposlouchali nesčetně, už ji totálně unavovaly.

To si radši někde jehlicemi propíchne obě uši. „OK, nechme to být,“ souhlasila Veronika a nuceně se letmo usmála. „Přidávám se,“ zabručel okamžitě Adam, protože nesmyslné hádky mu během dlouhé a úmorné cesty autem určitě na vitalitě nepřidají. „Tati, ale příběhy umíš pořád vyprávět dobře. I když jsou krátké. Kdy nám řekneš, proč ještě jedeme do Brna? Slíbil jsi to!“ Silvia nechtěla přestat.

Dostala se na koně, takže to zkoušela pořád dál. „Já vím, a opravdu kolem toho existuje dost zajímavý a tajemný příběh. Ale to je na delší vyprávění. Vážně ho teď chcete slyšet? Týká se jednoho místa za Brnem, kam bych se moc rád jel i s vámi podívat.“ „Jasně že chceme!“ vykřikla okamžitě natěšená dcera. „A ty, Števo?“ 20

9_krizu_draft.indd 20

11.01.2023 21:11:19

„Já taky,“ přikývl mladší sourozenec, i když ještě pořád trochu otráveně. „I máma?“ pokračoval rýpavě Adam a hleděl přitom pořád před sebe, na nekonečně se klikatící šedou cestu.

Právě se nacházeli poblíž Ivanové, kde by už měl končit severní dálniční úsek.

Veronika neodpověděla. Polkla naprázdno, ale vzápětí vyloudila další ze své skryté, pravděpodobně nahrané kolekce úslužných úsměvů. „I já, samozřejmě. Taky tě ráda poslouchám!“ přisvědčila hodně neobratně. „Takhle se mi to líbí! Tak, tati, na co čekáš? Vyprávěj!“ vyzvala ho chvatně Silvia.

Adam se trochu zavrtěl a zařadil se do proudu aut, která se posouvala od konce dálnice u Ivachnové po dvouproudé silnici směrem na kouřem zahalený Ružomberok. Tenhle úsek byl na Slovensku hodně proslulý – hlavně jako příčina výrazných časových zdržení kvůli kolonám. Ale v obdobích přesouvajících se výletníků a dovolenkářů, kteří trávili volný čas v Tatrách, to bylo docela logické.

Dnes takový den naštěstí nenastal, ale i když bylo v podstatě časné ráno, provoz docela zhoustl. Adam musel z dálniční rychlosti nuceně prudce přibrzdit. „Dobrá, tak vám to teda povyprávím. Svými slovy, a vy si hezky představujte, jak to asi vypadalo ve skutečnosti, a můžete si to i lecčím přibarvit,“ nadhodil tajemný podtón, protože chtěl, aby se už trochu báli. „Klidně můžeš. Já se neleknu! Bude to strašidelné?“ ztišila se Silvia. „Trochu ano. Ale nejstrašidelnější na tom je, že se to opravdu stalo!“ „Skutečný příběh?“ 21

9_krizu_draft.indd 21

11.01.2023 21:11:19

„Ano, přesně tak.“ „Tak doufám, že to není zase tak hrozné!“ „Uvidíme,“ mrkl šibalsky do zpětného zrcátka uvnitř auta.

Vždycky rád vyprávěl příběhy. Ten talent určitě podědil a sám si kdysi myslel, že ho přenese na syna, ale protože se Štefan narodil s hendikepem, musel původní plány trochu přehodnotit.

A Silvii nic učit nechtěl. Tohle byla čistě chlapská záležitost, a jinak to ani nikdy nebude. Vždycky si myslel, že chlapi umějí vyprávět příběhy mnohem věcněji a záživněji než ženy. A ten pocit si nechtěl ani za nic nechat někým vzít. „Takže, tenhle náš příběh se stal kousek za Brnem, kam teď společně frčíme. Dokonce je to od zoo vzdálené asi jen dvacet kilometrů po dálnici.“ „A my tam teda pojedeme taky po dálnici?“ přerušil ho hned zkraje něčím vedlejším a nepodstatným zaujatý Števo. „Ne, nebudu kupovat českou známku kvůli takové vzdálenosti, pojedu po staré cestě, není to zase tak daleko,“ odpověděl mu Adam trpělivě. „Ale abych pokračoval. Tenhle příběh se stal kolem roku 1540, před nějakými čtyřmi sty sedmdesáti lety, takže si představte, že to byla úplně jiná, historická doba, ve které se taky zrovna moc nevyznám, ale tehdy všechno fungovalo úplně jinak než teď. Žádná auta, letadla, žádné moderní vymoženosti. Jen lidé úzce spjatí s přírodou, žijící v dřevěných usedlostech, na statcích… fakt úplně jiný život, než jaký teď vedeme my. To jen abyste tu dobu pochopili a dostali se do ní. Takže tehdy jednoho hezkého dne putoval kolem obce Hluboké kupec, který svižně mířil do městečka Jihlava.

22

9_krizu_draft.indd 22

11.01.2023 21:11:19

Pojmenujeme ho Petr, protože se nikde nedochovalo, jak se náš záhadný chlapík vlastně jmenoval…“

N

ad hlavou mu pražilo červnové slunce, vzdálená pole pokrytá zelenou trávou a květinami tisíců barev překypovala životem. Všude kolem bzučel hmyz a poletovali všudypřítomní štěbetající ptáci.

Petr se ale vracel zklamaný, protože se mu při obchodování s látkami na nedalekém obecním tržišti nedařilo, jak si představoval, a i když nakonec prodal všechno, co s sebou vzal, musel jít výrazně pod cenu.

Samozřejmě ne tolik, aby nevydělal, ale žádná sláva to nebyla.

Pohvizdoval si melodii písničky, kterou zaslechl někde na cestách, a snažil se zahnat chmurnou náladu, která mu úplně zahalila mysl.

Možná to však nebyla jen chmurná nálada. Slunce, které dnes jakoby desetinásobně zesílilo, mu bez milosti pražilo do rozcuchaných hnědých vlasů, nezakrytých kloboukem.

Bez něj se cítil skoro jako nahý.

Předchozí den ho totiž musel někde ztratit. V hostinci U Tří lišek se opil tak, že si nepamatoval zhruba sedm hodin čistého nočního času, probudil se časně nad ránem… ležící ve smradlavé stáji.

Společně se čtyřmi koňmi, slámou páchnoucí čerstvou močí a s koňským lejnem jen jeden palec od jeho rame-ne.

Hlava mu mohla prasknout, když si ještě ke všemu tomu nezdaru všiml, že nemá ani svou pokrývku hlavy.

Snažil se klobouk najít, dokonce dvakrát prošel celou stáj, ale na nic nenarazil. Nakonec znovu unaveně usnul a probudil se až odpoledne.

23

9_krizu_draft.indd 23

11.01.2023 21:11:19

Často takhle cestoval krajinou, občas zabloudil až do Saska, Uher nebo do Polska. Prodával hlavně kvalitní látky, ale nepohrdl žádným zbožím, které se dalo alespoň trochu zhodnotit a prodat. Co se dalo zpeněžit a o co byl mezi lidmi všeobecný zájem, to bylo prostě jeho.

Tentokrát kráčel po cestě kolem Hlubokého.

Večer si chtěl najít nocleh, někam složit unavené nohy. Zítra by se měl o pořádný kus cesty dál na východ, ve směru na Horní Uhry, setkat s překupníkem, který mu občas dodával levnější látky z Malopolska. Dnes se však na něj únava vrhla jako mladá, roztoužená žena. Pověsila se mu kolem krku, získala na velikosti a taky parádně přibrala na váze. Šlo se mu čím dál hůř.

A všechno to ještě podtrhl neskutečný pekelný žár. Už to skoro nedokázal vydržet.

Snažil se pohybovat ve stínu vysokých buků, ale moc to nešlo, a dokonce i ve stínu muselo být horko jako v samotné pekelné výhni. Nepřirozená, přímo nadpozemská teplota!

Potřeboval se posadit, a to rychle, protože s sebou neměl čutoru s vodou. Nic, čím by svlažil vyschlá ústa, a Hluboké bylo ještě strašně daleko – alespoň podle vyprávění pocestné, kterou potkal o pořádný kus cesty zpátky. Že si, hlupák pitomý, s sebou nevzal aspoň trochu teplého piva! Ani ona u sebe neměla nic… I tím vyhřátým mokem by si teď svlažil popraskané rty.

Stromořadí, kterým kráčel, vypadalo seschle a hodně nevlídně.

Podle vyprahlého koryta viděl, že tudy dřív protékal potůček, ale teď byl pryč. Nikde ani náznak vody. Prostě vyschl.

Cítil se jako na poušti, i když se v dálce rýsovaly zelené lesy. Voda, napájející jejich hluboké kořeny, teď ale pro něj byla nedostupná.

24

9_krizu_draft.indd 24

11.01.2023 21:11:19

Musel si na chvilku odpočinout.

Někam si sednout. Opřít se o strom, nebo se jen tak složit do trošku příjemnějšího chládku.

Stín pod stromy nebyl velký, a přestože ze všech sil hledal kmen, nebo alespoň větší kámen, kam by se posadil, nic takového kolem sebe neviděl.

Na zádech nesl těžkou brašnu, ve které měl ještě pár látek, něco k přežití a krajíc chleba s kouskem starého špeku, který si vždycky nechával na horší časy.

A ty právě přišly! Na co teď vlastně čekám?

Jenže takový špek těžko uhasí žízeň, uklidňoval své rozpálené nitro. Potřeboval jenom prokletou vodu, nebo aspoň něco, co trochu vody obsahuje. Jedno jediné šťavnaté jablko!

Dokázal by teď kvůli němu někoho rozpárat od břicha až ke krku!

Nohy se mu začínaly motat, byl slabý a s každým dalším krokem nebo ušlým metrem čím dál víc a víc v mysli rezignoval.

Tuhle cestu už na začátku viditelně podcenil.

A po chlastu byl jeho organismus ještě oslabenější. Rozhodl se, že si sedne do trávy, pod košatější lípu, která stála trochu stranou od prašné cesty a ostatních stromů. Jako by se styděla zařadit k ostatním, anebo ji tam jiné stromy v hněvu vystrnadily.

Prošel cestou vyšlapanou pocestnými nebo projetou povozy, a užuž se chtěl sklonit pod křivý strom, když se mu zničehonic pořádně zatočila hlava. Zatmělo se mu před očima, a vzápětí už viděl jen strakatou tmu a obrysy zažloutlých stébel trávy, když se musel postavit na všechny čtyři.

Prudce oddechoval a okamžitě přivřel ztěžklá víčka.

Tělo už nemůže. Ale bude silný. Nesmí to teď vzdát!

Znovu zvedl zrak a ospale zamžoural. Zapřel se rukama o teplou zem, a právě ve chvíli, kdy se chtěl za každou cenu 25

9_krizu_draft.indd 25

11.01.2023 21:11:19

postavit, se s ním svět zase zatočil, vzápětí ztmavl, zbělal a ztmavl, až ho znenadání zcela pohltila nenažraná, prázdná temnota.

Probrala ho krátká, ale o to palčivější bolest v obličeji.

Zapulzovala mu na pravé straně, nejdříve docela silně, ale postupně ztrácela na důrazu, až se ztratila.

Ani to netrvalo dlouho… … a zase v něm propukla bystřina bolesti, tentokrát na levé tváři, přelévala se mu pod kůží jako vroucí tuk.

Zachrčel a otevřel oči.

Zpočátku viděl jen obrysy světla a stínů, čárky, nerovnoměrné pohyby něčeho velkého. Až po chvíli se mu všechny kontury začaly slévat do správných obrazců, křivek a přísvitů.

Někdo nad ním dřepěl a zrovna teď mu vrazil další tvrdou facku. „No tak, otevři už oči, proboha! Snad nechceš dočista umřít, pocestný?“ zavolal na něj postarší chlap s obličejem ošlehaným větrem a ztmavlým prudkým sluncem. Ani on neměl klobouk. Pod rozepnutým kabátcem měl oblečenou umně vyšívanou propocenou košili.

Muž vypadal jako vcelku rozumný, ale zároveň drsnější typ, člověk, který jistě špatně snáší odpor ostatních a rozumy bere jen a jen od sebe… Aspoň mu takový na první pohled připadal, Petr se totiž v lidech docela vyznal. Z modrých zorniček mu sršelo jakési tlumené pochopení. Jinak na něm nebylo nic zvláštního nebo zajímavého, pouze pod spodním rtem se mu táhla tenká, asi deseticentimetrová bradka. Nejspíš místní znak společenské vážnosti. „Voo…“ zasténal Petr, ale nedokázal to slovo ani dopovědět. „Jistě!“ odpověděl tvrdě, ale zároveň chápavě sedlák a vrátil se s čutorou, kterou mu přitiskl přímo ke rtům.

26

9_krizu_draft.indd 26

11.01.2023 21:11:19

„Pij ale pomalu, nechci tě tady zase křísit!“ přikázal mu přímo do zvadlého obličeje.

Petr se napil. Opatrně, přesto hodně dychtivě.

Každá kapka tekutiny jako by představovala elixír, který mu dodával stovky nových let života.

Voda chutnala hořce a byla příliš teplá, ale tak dobrou ještě v životě neochutnal. Vypil pár doušků a okamžitě se mu udělalo líp.

Sedlák mu vzápětí drsně odtrhl čutoru od úst a schoval si ji za opasek. „To stačí. Asi jsi celý den nepil, co?“ zjišťoval od toho rozbolavělého mrzáka. „Skoro,“ zašeptal a ucítil, že se mu mluví mnohem uvolněněji a snadněji. Dásně a patro měl konečně dost vlhké. „Odkud jdeš?“ zpovídal ho dál zachmuřený muž. „Z cest. Směr Hluboké a Jihlava,“ napůl zašeptal Petr. „Hluboké? Já jsem odtamtud! Tak tě odvezu rovnou do vesnice. Co s tebou, pocestný…“ otočil se rychle, nejspíš směrem ke zmíněné obci.

Petr by se mu nejraději vrhl kolem krku, ale momentálně na to neměl dost síly. „Ale trochu si u nás poležíš. Nevypadáš nejlíp. Budeš se kurýrovat, chlape!“ oznámil mu ještě starostlivě sedlák.

Petr nakonec souhlasil.

Chtěl si raději jít po svých – vždycky to byla obezřetnější a inteligentnější volba –, ale osud mu jednoznačně nepřál, takže mu pár dnů odpočinku rozhodně prospěje. Byl tomu člověku opravdu vděčný!

V nohou měl několik stovek ušlých kilometrů. Podkolenní šlachy ho bolely už asi dva týdny a na pravé noze se mu na měkké části chodidla objevily velké popraskané puchýře.

27

9_krizu_draft.indd 27

11.01.2023 21:11:19

Na bolest si zvykl. Jenže celková tělesná vyčerpanost, to bylo něco úplně jiného. Proti ní mohl bojovat pouze jedinou věcí. Odpočinkem. Ničím jiným to nešlo.

A tak tady dnes prostě omdlel. Uvědomil si to až teď, když ho postarší sedlák tvrdě a pořádně profackoval.

Poslední dobou se mu v prodeji zase tolik nedařilo, proto si neobstaral povoz a poslední náklad věcí na prodej s sebou tahal úplně sám. „Děkuji,“ procedil skrz zuby, ale to už se mu ke rtům zase nesla úžasná čutora a jeho ústní dutinu zaplavila teplá, hřejivá voda.

Blaženě zamlaskal. „V životě jsem neměl takovou žízeň,“ řekl nakonec vděčně. „Tomu věřím. Je velké horko. V tuhle dobu snad takové ani nepamatuji.“ „Ani já.“ Sedlák se drsně zasmál. „Jak ani ty? Vždyť jsi ještě mladý smrkáč. Radši poznávej svět a neplahoč se v takovém žáru.“ „Ještě uvidím,“ pokusil se o úsměv. „Ale děkuji vám za to, že vůbec žiju. Nevím, jak bych dnes v té výhni skončil.“ „Kdo ví? Možná by tě někdo našel a pomohl ti stejně jako já. Nikdy nevíš. Posadím tě na koně, máme to jen kousek.

Moje žena a dcera se o tebe postarají. Potom můžeš pokračovat v cestě. Dobře?“ „Dobře,“ přikývl, i když si ještě pořádně neuvědomoval, co se vlastně kolem něj děje.

Sedlák ho podepřel a pomohl mu těžkopádně vstát. Šlo to opravdu ztuha, ale šlo, takže se postavil na roztřesené nohy a zapřel se v pokrčených kolenou, ale tak, jako by mu bylo přes sto let a nedokázal bez opory ujít ani pár metrů z pokoje do kuchyně.

28

9_krizu_draft.indd 28

11.01.2023 21:11:19

Nějak se dobelhali až ke koni – byl to statný, svalnatý hnědák – a sedlák mu udělal z dlaní stoličku. Kývl hlavou, ať se na ni opatrně postaví. „Vyskoč na něj! Vím, že jsi slabý, ale zvládneš to! Musíš!“ ujišťoval ho.

Petr si tím ale vůbec nebyl jistý, nicméně muže poslechl a zvláštním způsobem, který by už asi v životě nedokázal zopakovat, se dostal na zvíře a pak se tam držel, jako by měl každou chvíli sklouznout do bezedné propasti, kde se rozbije na tisíce krvavých kousků. „Výborně.“ Sedlák už se usmíval. Popravdě, vůbec se mu to výborné nezdálo, ale musel na toho člověka být alespoň trochu vlídný, protože ubožáka nechtěl křísit ještě i duševně.

Nakonec hnědáka plácl po zadku a kůň pomalu vyrazil.

Sedlák kráčel vedle nich. „Je to do Hlubokého daleko?“ zeptal se Petr po delší odmlce. „Ani ne, neměj strach.“ „A jak se vlastně jmenujete?“ „Jan Přemysl mladší,“ odvětil muž hrdě.

Jeho rod je určitě v okolí známý, nebo je na jeho minulost hodně hrdý, přemýšlel cestou zmořený Petr. „Těší mě,“ zabručel shora. „I mě, pocestný. I mě,“ odpověděl Jan, ale ani se na něj nepodíval.

Tak pokračovali delší dobu a na Petrův oslabený organismus zase doléhalo nepříjemné slunce, po pár minutách se ale v dálce mezi vrbami, vedle vysušeného močálu, objevily první rozvrzané dřevěnice. „Konečně!“ zašeptal Petr tak, že to sedlák nemohl slyšet ani zblízka. „Náš dům je jinde, trochu vpravo, ale už to není daleko.

Neboj se. Za chvíli si odpočineš,“ mumlal si muž svou.

29

9_krizu_draft.indd 29

11.01.2023 21:11:19