ROMAN CÍLEK
NENÁVRATNA Dramatické kriminální příběhy podle skutečných událostí
OBSAH VÝSTŘEL V HOTELU TITANO MUŽ TAK TROCHU NA ÚTĚKU VOLAVKA JAK OHLÍDAT HADA COPAK JSEM BŮH?! SYNDROM ZAVÍRAJÍCÍCH SE DVEŘÍ ANI ABEL, NATOŽ PAK KAIN KONEC LÁSKÁM, KONEC NENÁVISTÍM… OKO ZA OKO, DVA ZUBY ZA ZUB
VÝSTŘEL V HOTELU TITANO
VÝSTŘEL V HOTELU TITANO
V uzavřeném prostoru se výstřel ozval s dunivou ozvěnou. A pak, jen o chvíli později, zazněl mužský hlas: „Ne, proboha, to ne…!“ Vše se odehrálo zkraje letního odpoledne, tedy ve zdejších končinách oblíbeném čase siesty, ale mužův výkřik byl výsostně českým výkřikem, ačkoli cokoli jiného kolem tu nic českého nepřipomínalo. V luxusním sanmarinském hotelu Titano, nacházejícím se na Contrada Del Collegio v úplném středu hlavního města jednoho z nejmenších, ale také nejbohatších států světa, by bylo pošetilé hledat větší přítomnost toho, čemu jsme se naučili říkat česká stopa. V pestré mezinárodní klientele, která hotel toho času obývala, si početní převahu spolu s Němci drželi Japonci a Italové, takže postarší český pár, který se už více než dva týdny zdržoval v klasicky zařízeném přízemním pokoji číslo devět, zde byl co do svého původu výjimkou. Prvně se na místo tragédie dostavil šéf hotelové ochranky. Statného a vousatého Itala, který se jmenoval Lorenzo Marconi a měl za sebou léta policejní nádeničiny nejen přímo v Římě, ale kdysi tak trochu za trest i v divokém sicilském Palermu, by nemělo hned tak něco překvapit, ale přesto nyní překvapilo. Svatá Maria 7
VÝSTŘEL V HOTELU TITANO
– co tohle má znamenat?! Už přece neslouží na římské periférii či ve vyprahlém Palermu, tady je San Marino, učebnicový pravzor spořádanosti, tady není obvyklé, aby se v hotelu střílelo. Myslet si mohl cokoli, ale to, co viděl, dokazovalo, že stát se může ledacos. V zadní části přízemní hotelové chodby, pokryté vysokým kobercem, ležela žena, jejíž světlé letní oblečení bylo potřísněno krví, a vedle té ženy klečel muž, který sice žil, ale ke zhroucení neměl až tak daleko. „Co se stalo, pane doktore?“ oslovil muže Marconi, který rád bavil své okolí ne zcela pravdivým tvrzením, že je potomkem slavného vynálezce radiotelegrafie, ale s tímto špatně se pohybujícím hostem z pokoje číslo devět, který se jmenoval Neumann, pocházel odněkud ze středu Evropy, mluvil obstojně italsky, býval zřejmě právníkem, ale i v jiných směrech byl velmi vzdělaný, si Marconi během jeho pobytu několikrát popovídal docela vážně. Od vidění znal samozřejmě i exoticky, ne zcela evropsky vyhlížející manželku pana doktora, věděl, že se jmenuje Leona, ale netušil, nemohl tušit, že v tajných spisech ještě tajnějších institucí je jí již řadu desetiletí přiřčeno krycí označení Trojský kůň. No ano, jmenovala se Leona, byla vždy vážná, ale nikoli odtažitá, do žádných hovorů se nezapojovala a občas se Marconimu zdálo, že se čehosi bojí, protože se při chůzi často ohlížela. A nyní tady bezmocně leží… „Přivolejte pomoc,“ vydechl Neumann. Marconi k paní Leoně přiklekl, loktem odsunul stranou francouzské hole pana Neumanna, ještě opatrněji pak odstrčil také na zemi ležící zbraň, jen mimoděk přitom zaznamenal, že jde zřejmě o pistoli Springfield Amory, víc pozornosti věnoval však té ženě a po několika zkušených pohledech a dotecích pochopil, že žádné pomoci tu již není třeba. Zřejmě se zabít chtěla, uměla to, a také to 8
VÝSTŘEL V HOTELU TITANO
dokázala. Necítil se však na úkol, aby s tím hosta seznamoval, vyndal tedy z kapsy svůj mobilní telefon a smluveným kódem sdruženě přivolal záchrannou službu i policii. Pak pomohl doktoru Neumannovi zvednout se z pokleku a přistrčil mu od okna křesílko. Neumann mu pohlédl do očí: „Je mrtvá, pane Marconi?“ Bývalému policistovi a roduvěrnému katolíkovi se nechtělo lhát. Přikývl. „Panebože…!“ Čekali na příjezd záchranářů a policistů dlouhých sedm minut, byla přece siesta, připadala jim ta doba jako nekonečná, mlčeli, co ostatně také v dané chvíli říkat. Pak si doktor Oskar Neumann kapesníkem otřel z tváře pot a zřejmě i slzy, několikrát se zprudka nadechl a vydechl, a jako kdyby si tímto pohybovým rituálem dodal sílu: z kapsy košile vyjmul mobilní telefon a znervózněle vymačkal nějaké číslo. Nehovořil dlouho. Ale poslední slova přímo vykřikl: „Leona se zabila, a já tu potřebuji někoho na pomoc. Rychle, prosím, rychle!“ Šéf hotelové ochranky Lorenzo Marconi tomu, co slyšel, samozřejmě nerozuměl, čeština nepatřila mezi jazyky, které ovládal, ale i tak vytušil krajní naléhavost hostova kamsi do neznáma vyslaného sdělení. nnn
„Co se děje?“ zeptala se Gabriela Jarolímková svého zaměstnavatele, když ji esemeskou pozval do své kanceláře, a učinil tak v době velmi netradiční: v půl desáté večer. „Jsem tu,“ ohlásila se po příchodu. „A pevně doufám, že k tomu, abys mě v tuhle neřestnou hodinu vytáhl od rodinného krbu, máš pádný důvod,“ dodala k tomu způsobem, který byl u nich v řeči obvyklý. 9
VÝSTŘEL V HOTELU TITANO
Inženýr Jáchym Mostecký, bývalý armádní zpravodajec a nyní majitel nikoli běžné pátrací agentury, k ní přes brýle vzhlédl od papírů, které měl rozložené po stole. „Smím se zeptat, kdo všechno tě nyní u toho krbu postrádá?“ „Uhodl jsi,“ zasmála se, „nikdo. Jen kočka, a ta už asi spí. Takže toho můžeš klidně zneužívat.“ „Zneužívat…? Spíš uvažuji o tom, že bych ti měl snížit plat.“ „Bezva. A kvůli tomu jsi mě sem pozval?“ „To ne, ale připadá mi, že ti v poslední době sloužím jako cestovní kancelář. Nedávno ses kvůli Svatojakubské pouti toulala po Španělsku a teď zase… Ale dost žertů, Gábino,“ rozhodl a dalo se to i vyčíst z náhle soustředěného výrazu jeho obličeje. „Původně jsem si myslel, že se tohohle důvěrného zadání ujmu sám, ale vzhledem k mému někdejšímu působení by za určitých okolností mohl hrozit střet zájmů, takže ti to svěřím. Musíme ale při každém tvém kroku zůstat ve spojení, a kdyby bylo třeba, přijedu za tebou nebo ti někoho pošlu. Budeme se pohybovat na tenkém ledě, takže…“ „Zkrať ten úvod, Jáchyme,“ přerušila ho, „tenký led jsem si tu už několikrát vyzkoušela. O co jde?“ „Zítra brzy ráno pojedeš do San Marina.“ „Kamže…?!“ „Zalov, Gábinko, ve své paměti. Nezávislá Republika San Marino. Po Vatikánu a Monaku třetí nejmenší stát Evropy, mrňous nad mrňousy, co do počtu obyvatel srovnatelný třeba s Karvinou, ale vedou si dobře a demokratickou ústavu tam mají snad již od šestnáctého století.“ Pohnula se na židli. „Dobrá, beru to jako pokyn, abych si San Marino dohledala na internetu. A co dál? Budu tam někoho hledat?“ 10
VÝSTŘEL V HOTELU TITANO
„Uvidíme, stát se může všelicos. Nejprve se ale v hotelu Titano setkáš s doktorem práv Oskarem Neumannem, pochází z Brna, ale už dlouho pobývá v zahraničí. Stejně jako jeho žena Leona, která má za sebou velmi dramatickou a ne snadno zmapovatelnou minulost. Včera odpoledne v tom hotelu spáchala sebevraždu. Nebudeme samozřejmě suplovat tamní či naši policii, spíš jde o to, že Neumann požádal svého zdejšího právního zástupce, aby mu poslal někoho šikovného, kdo by mu tam byl k ruce při čemsi, co chce nyní podnikat. A tak se to dostalo až k nám – a já si vybral tebe.“ „Díky. To proto, že mám státnice z italštiny?“ „Nejen proto,“ mávl rukou, „taky jsem párkrát poznal, že si umíš poradit v lecjakých situacích. Ale nechme toho chválení, tlačí nás čas. Další údaje o té dvojici a především o paní Leoně, které se mi podaří sehnat, ti sepíšu a budu ti je dávkovaně posílat do notebooku, ale měla by sis ty texty ukládat do heslem kryté složky, protože… no, může tam být, jak jsem to zatím omrkl, leccos ošidného. Teď se musíš rychle dopravit na místo. Nemají tam letiště, asi ho v tom horském terénu neměli kam vecpat, ale ze všech stran je San Marino natěsno obklopeno Itálií. A z letoviska Rimini, které my Češi tak milujeme, je to po silnici pětadvacet kilometrů. Zítřejším prvním ranním spojem, na který jsem ti už objednal letenku, se dopravíš do Rimini a tam si buďto půjčíš auťák, nebo využiješ autobusu, který jezdí každou půlhodinu. Ale protože není jasné, co všechno může následovat, a na nákladech prý šetřit nemusíme, doporučuji auťák, dopřává ti víc jistoty. Rozumíme si?“ „Jistě. Jenom… jenom ten první ranní spoj, to zní dost hrůzostrašně. Můžeš mi čas upřesnit?“ „Tady k tomu máš papír,“ řekl. 11
VÝSTŘEL V HOTELU TITANO
Pohlédla na vytištěný dokument. „Paráda! Stěží se stačím osprchovat a sbalit si. Musím tam být trochu i za dámu, nebo to zvládnu v triku a džínách?“ „Asi by dáma stála aspoň za pokus. Ke jménu toho hotelu je přikresleno pár hvězdiček.“ „Oukej,“ přikývla Mgr. Gabriela Jarolímková, „budu na to u šatníku myslet.“ nnn
Původně si myslela, že na letišti a poté i v letadle dospí aspoň kousek toho, co jí nenabídla noc. Pak se o to už ani nepokoušela. Vstupní část příběhu, kterou jí Mostecký naservíroval do jejího cestovního noťásku, jak přístroji kamarádsky říkala, ji natolik zaujal, že se od textu nedokázala odtrhnout. Panebože, kam ten chlap na takováhle dramata chodí?! Škoda, zalitovala v duchu, že se s ženou, jíž se to povídání prvořadě týkalo, neseznámila někdy předtím, s chutí by si s ní jako milovnice historie a zejména jejího zákulisí popovídala, ale už to… už to prostě nestihne. Leona Neumannová, mrtvá ze sanmarinského hotelu Titano, se do života vypravila pod všedním českým příjmením Přibylová, ale jmen, oficiálních jmen, ty neoficiální nepočítaje, vystřídala prý v dospělosti hned několik: byla Selhoferovou a také na krátký čas ještě Bianchiovou, až poté, zhruba před třemi roky, manželsky zakotvila u doktora Oskara Neumanna. Ač všichni její předci spořádaně pocházeli z Moravy, ona si dovolila výjimku. Vyklubala se na svět v tehdy zhruba šestimilionové Káhiře koncem pětapadesátého roku, tedy nedlouho poté, co se tu po svržení egyptského krále Farúka a vzniku republiky ujal moci ambiciózní vůdce revoluce plukovník Násir. Ne že by s tím malá Leonka měla něco společného, s Farúkem ani Násirem se nikdy 12
VÝSTŘEL V HOTELU TITANO
nepotkala, ale přesto se jí podařilo vyvolat tu skandál hned svým zrozením. Seběhlo se to tak, že Násir se tehdy rozhlížel po spojencích, kteří by mohli jeho zemi i jemu osobně pomoci, koukal na Západ i na Východ, a průmyslově zdatné Československo nemohl při tom rozhlížení pominout. Do Egypta se tudíž po vzájemné dohodě vydalo hned několik poradenských misí a do jedné z nich byli zařazeni i manželé Rudolf a Eva Přibylovi, oba metalurgičtí odborníci. Větším zádrhelem se pak nestalo ani to, když zde paní Přibylová neplánovaně vstoupila do požehnaného stavu, protože v zabezpečeném prostoru města na dohled od pyramid v Gíze se nabízela i solidní lékařská péče. Jinak tomu ovšem bylo, když se Leona narodila, protože… no, protože její vzhled nepřehlédnutelně poznamenávaly arabské rysy. Najednou se tu prostě nacházela na pohled zajímavá a k životu se čiperně deroucí moravsko-egyptská míšenka. Průšvih! Průšvih obrovský jak některá z těch blízkých pyramid. Paní Eva se k čemukoliv, co souviselo s jejím početím, zpočátku odmítala vyjadřovat, tvrdila, že je nyní šťastnou matkou a nic jiného ji nezajímá, s čímž se ovšem její cholericky založený manžel Rudolf odmítl spokojit. Započaly hádky, stížnosti, podezřívání a fámy. Probíraly se okolnosti jejího případného vztahu k vyššímu činiteli Násirových tajných služeb, který ji povinně doprovázel na služebních cestách, pak Přibylová ustoupila ze svých mlčenlivých pozic a oznámila, že při putování po egyptském venkově porušila zásady osobní bezpečnosti, vydala se někam, kam se vydat neměla, a znásilnil ji tam neznámý muž. Nevěřili jí, ale to bylo jediné, co mohli dělat. „Víc k tomu již nikdy nic neřeknu, i kdyby to mělo mít pro mne jakékoli následky,“ oznámila. 13
VÝSTŘEL V HOTELU TITANO
A následky, jak tušila, se samozřejmě dostavily. Přibylovi byli po tahanicích s podezřívavými místními úřady z Egypta vyhoštěni, a ani po návratu do vlasti je za tenhle jen zdánlivě soukromý přešlap nečekala pochvala. Jejich manželství se pod tím tlakem prvně rozklížilo a nakonec úplně rozpadlo, rozvedli se – a co hůř: podvedený otec se odmítl starat o dítě, jehož životu viditelně nedalo vznik jeho sémě, načež matka, nyní už ne tak úplně šťastná, jak tvrdila na počátku, začala zdolávat řetězec trablů stupňujícím se pitím, což ji postupně změnilo v trosku. Nejvíc ze všech to pochopitelně, jak to tak bývá, odnesla Leonka, protože skončila v dětském domově. A nikoli jen dočasně. Vydržela tam, musela tam vydržet, až do hraničních osmnácti let věku. Období to pro ni bylo od počátku až do konce nesnadné. Vyhlížela jinak, než vypadaly ostatní děti, a to je v našich končinách odjakživa a dodnes trochu malér. A také se odlišně od druhých chovala: nedokázala se smířit s jakoukoli, byť zdánlivě nicotnou nespravedlností, s přímostí až nedětskou vzdorovala příkořím a svébytně prosazovala své názory. Poté, co takhle klopýtavě dovršila svou plnoletost, rozhodla se způsobem zase ne úplně obvyklým převzít otěže svých dalších osudů do vlastních rukou. „A dost!“ řekla prý tehdy a v moravsko-egyptských tmavých očích jí jiskřilo, „už mi odteďka nikdo nebude poroučet!“ A dost! – jak výstižně řečeno. „Milá Gabrielko, a já také hlásím něco podobného: zatím dost,“ připojil k tomu ve svém mailovém vyprávění inženýr Jáchym Mostecký. „Pokračování až někdy během dne. Blíží se ráno a já si musím k téhle věci ještě leccos ověřit, možná se mi to povede, možná ne, ale určitě se ozvu. Buď trpělivá a konej dle svého uvážení. Pozdravuj v San Marinu a chovej se tam mravně, je to země bohabojných tradic, kterých my se tak nadšeně zbavujeme.“ 14