vé
ňo y Vá
agd M ánu ČTINY m o LI or G h N é nov LKA A z a zk UČITE Uká
Další hodinu s Volejníkovou měla Ninel až v deset.Volejníková chodila vždycky dopoledne, byla v důchodu, nic ji časově neomezovalo. Ninel tak čas do jejího příchodu využila k rychlému úklidu bytu, vyvětrala po Rákosníkovi a svěží ranní vzduch pročistil pach smrti, který tu po sobě zanechal. Volejníková, oči navrch hlavy, se přihrnula jako velká voda už pár minut před desátou. Ninel hned věděla, kolik uhodilo. Mezi jejími žáky existovalo jakési zvláštní tajné spojení, mohla se spolehnout, že Volejníková o Barboře Kohoutové už ví, a zároveň by se vsadila, že Rákosník by nějaké šíření informací kategoricky popřel. „Paní Farstrová, něco vám musím zatepla povědět,“ vychrlila na ni Volejníková už v předsíni. „Já už to vím, paní Volejníková,“ řekla Ninel a postrčila ji do pracovny. „Sit down, please,“ přísně ji vybídla. Volejníková se automaticky posadila, ale zaboha si nedovedla srovnat v hlavě, odkud může Ninel vědět, že se její Honza bude ženit, když jí to řekl přesně před hodinou. Civěla na Ninel, jako by z její tváře mohla vyčíst nějaké nadpřirozené schopnosti, a hodina s ní podle toho vypadala. Ninel si oddechla, když ji měla za sebou. „Příště bych prosila lepší přípravu,“ podotkla. „Já se připravovala,“ řekla ublíženě Volejníková, „a zajímalo by mě, jak byste uspěla vy na mém místě, kdybyste se zničehonic dozvěděla to, co já. Mimochodem, jak se má váš klouček?“ Zmínka o Maxovi znovu Ninel připomněla, že udělala chybu, když o něm Ervínovi nenalila čistého vína. Je jen otázka času, kdy se o něm všechno dozví, a co potom? Co si o ní pomyslí? Ještě je čas, ještě se všechno dá rozumně vysvětlit. Stačí říct pravdu. „Zrovna nedávno jsme si povídaly s Maruškou Černou, že u vás po děcku v bytě není ani stopa. Není to zvláštní?“ „Paní Volejníková, něco vám povím, ale nechte si to pro sebe. Max už není.“ Volejníková se chytila za pusu. „On umřel?“ Ninel neměla odvahu přikývnout, tak se jen dívala na Volejníkovou a v duchu se modlila, aby už vypadla.
„Chudinko malá!“ vyskočila Volejníková, aby ji objala, ale Ninel ji pohybem ruky zarazila. „Žádné projevy soustrasti, prosím. A nikomu ani slovo,“ zdůraznila. Volejníková si kecla zpátky na židli. „A já myslela, jak vám svatba mého Honzy vyrazí dech. Mně tedy vyrazila. Vždyť já ani nevěděla, že ten můj pitomec někoho má! Vždycky byl tajnůstkář, to ano, ale že se nesvěří, ani když našel tu pravou, mě vážně překvapilo.Víte, já jsem vždycky tajně doufala, že Honza bude na kluky. A jak šel čas a nikde žádná holka, doufala jsem v to stále víc.“ Tak tohle je ta novina Volejníkové. A ke všemu si ta bláznivá ženská přeje pro svého syna teplouše. „Vypadá to asi divně, ale já o vnoučata nikdy nestála, s vnoučaty se z matky automaticky stane babička a já už to slovo odjakživa nesnášela. Babička mi smrděla starobou a nemohoucností, když se řeklo babička, cítila jsem dech záhrobí.“ „Nepřehánějte,“ okřikla ji Ninel. „Kdyby byl Honza na kluky, nikdy by ze mě babičku neudělal. A nejen to. Máme velký byt. Myslela jsem, že by si toho druhého chlapce k nám nastěhoval, ale teď vím, že si přivede ženskou. Dva chlapi po ruce,“ zasnila se, „to by bylo terno. Domácí práce mě nebaví, chci si v životě ještě něco užít, vždyť i proto se učím anglicky, abych na dovolené nevypadala jako idiot a uměla si říct o všechno, na co mám nárok. A v televizi jsem viděla, jak jsou ti homose xuálové čistotní a pořádkumilovní. Kam se na ně hrabe nějaká mladá holka. A teď se dozvím, že je Honza normální a mě čeká očistec. Než tu mladou fiflenu naučím, jak udržet domácnost v cajku, bude to můj konec.“ „Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, paní Volejníková,“ těšila ji Ninel. „Třeba zrovna vaše nevěsta bude úplně jiná, než čekáte. Možná si ji zamilujete.“ „Chachá!“ vyrazila ze sebe posměšně Volejníková. „Taková se ještě nenarodila. A i kdyby, stejně ze mě s tím mým mamlasem udělají bábu. Maruška Černá už bába je, ale nikdo jí tak nesmí říkat. Obě vnoučata ji oslovují jménem, a když se náhodou přeřeknou, tak s nimi nemluví.Vždycky
na ní poznám, že je hlídala. To má v očích takový uštvaný výraz, sedí v nich strach z těch dvou trapičů, kteří si říkají vnoučata. Nic podobného jsem zažít nechtěla.“ „Tak řekněte synovi, že se musí odstěhovat,“ poradila jí Ninel. „Cože? Vy jste se zbláznila. Sama z důchodu tak velký byt neutáhnu.“ „Tak se přestěhujte do menšího.“ „S vámi není rozumná řeč. Kam bych asi dala všechny své věci?“ „V tom případě musíte slevit,“ rezignovala Ninel. „To já vím taky. Proč myslíte, že vám tohle všechno vykládám? Abych si ulevila a v duchu se připravila na kříž, který mě čeká.“ Ninel mlčky vstala a tím dala najevo, že je dnešní hodina u konce.