0561130

SALOME jméno: Salome, Šlomit, možná původně Šlomcion narozena: v letech 10-20 n. l. národnost: židovská místo pobytu: Galilea, Judea, později Iturea (dnes v Sýrii), Arménie Markovo evangelium, kap. 6. Matoušovo evangelium, kap. 14

260

SALOME

EDWIN BOWER HESSER / KATHRYN STANLEY AS SALOME, 1926 / LOST HOLLYWOOD COLLECTION

Uvnitř velkého příběhu o Spasiteli je ukryta řada menších. Ten o Salome a Janu Křtiteli v sobě nese překvapivou kombinaci erotiky, krve a politiky. Kathryn Stanleyová v roli Salome na snímku z roku 1926.

N

ejméně dva muži kvůli ní ztratili hlavu. Jeden v přeneseném smyslu, druhý doslova. Biblický příběh o tom, jak princezna Salome zatančila králi Herodovi a za to dostala hlavu Jana Křtitele na stříbrném podnose, zná každý, ale možná ne správně.

Vlastně jde o jeden z vůbec nejznámějších novozákonních námětů, ačkoli jde o krátkou epizodu, která pro biblickou zvěst nemá takřka žádný význam. Důvod, proč je příběh Salome tak proslulý, je zřejmý: vyprávění o princeznině svůdném tanci a stětí Jana Křtitele nabízí působivou směs erotiky, smrti a politiky.

Konec proroka Incident je vlastně vyvrcholením konfliktu mezi králem Herodem Antipou s oblíbeným lidovým kazatelem Janem Křtitelem. Ten vládce kritizoval za to, že zapudil svou manželku a místo ní si vzal svou švagrovou Herodiadu, manželku svého nevlastního bratra, což bylo proti židovskému zákonu. Herodes dal drzého kritika zatknout, ale zdráhal se ho popravit, jak by si přála jeho uražená manželka Herodiada, jež prý „byla plná zloby“. Herodes se bál reakce veřejnosti a nechtěl také žádný rozruch, který by přilákal pozornost římských okupantů, vždyť byl vládcem nad Judskem jen z jejich milosti (asi v letech 4 př. n. l. až 39 n. l.).

Mikropříběh o stětí Jana Křtitele, jejž evangelisté vkládají do hlavní-

261

ho vyprávění o Ježíšovi, působí jako orientální pohádka. K jeho literární naléhavosti přispívá i skutečnost, že děj je soustředěn do jednoho místa a jednoho okamžiku, do napjaté atmosféry panovnického dvora. Krize nastane během králova hodování a jeho furiantského vytahování.

Herodův banket se tím pádem stane příležitostí pro Herodiadu, jak dostat Heroda tam, kde ho potřebuje mít. Když Salome rozjařenému králi zatančí a ten jí za to slíbí splnit jakékoli přání „až do poloviny mého království“, navede Herodiada svou dceru, ať si přeje hlavu Jana Křtitele. „Krále přepadla úzkost, ale kvůli přísaze a hostům nechtěl odmítnout.“ Poslal kata, aby proroka ve vězení sťal a přinesl jeho hlavu na míse. „Dal ji dívce a ta ji dala své matce.“ Nový zákon vidí hybatelku jednoznačně v Herodiadě, nikoli v Herodovi, natož Salome, která vystupuje jako zcela pasivní nástroj své matky.

Tak to pojímala i řada pozdějších uměleckých zpracování, například Gustave Flaubert, v jehož novele Herodiada je to královna, kdo uspořádá hostinu a předem počítá s tím, že její manžel propadne vášni k mladičké nevlastní dceři, držené dosud za tímto účelem mimo královský dvůr.

Z hlediska evangelistů jsou ale všichni urození účastníci především literárními pomůckami pro vysvětlení, proč a jak byl popraven Jan Křtitel.

Král zde sice nevystupuje jako jed-

260

SALOME

EDWIN BOWER HESSER / KATHRYN STANLEY AS SALOME, 1926 / LOST HOLLYWOOD COLLECTION

Uvnitř velkého příběhu o Spasiteli je ukryta řada menších. Ten o Salome a Janu Křtiteli v sobě nese překvapivou kombinaci erotiky, krve a politiky. Kathryn Stanleyová v roli Salome na snímku z roku 1926.

N

ejméně dva muži kvůli ní ztratili hlavu. Jeden v přeneseném smyslu, druhý doslova. Biblický příběh o tom, jak princezna Salome zatančila králi Herodovi a za to dostala hlavu Jana Křtitele na stříbrném podnose, zná každý, ale možná ne správně.

Vlastně jde o jeden z vůbec nejznámějších novozákonních námětů, ačkoli jde o krátkou epizodu, která pro biblickou zvěst nemá takřka žádný význam. Důvod, proč je příběh Salome tak proslulý, je zřejmý: vyprávění o princeznině svůdném tanci a stětí Jana Křtitele nabízí působivou směs erotiky, smrti a politiky.

Konec proroka Incident je vlastně vyvrcholením konfliktu mezi králem Herodem Antipou s oblíbeným lidovým kazatelem Janem Křtitelem. Ten vládce kritizoval za to, že zapudil svou manželku a místo ní si vzal svou švagrovou Herodiadu, manželku svého nevlastního bratra, což bylo proti židovskému zákonu. Herodes dal drzého kritika zatknout, ale zdráhal se ho popravit, jak by si přála jeho uražená manželka Herodiada, jež prý „byla plná zloby“. Herodes se bál reakce veřejnosti a nechtěl také žádný rozruch, který by přilákal pozornost římských okupantů, vždyť byl vládcem nad Judskem jen z jejich milosti (asi v letech 4 př. n. l. až 39 n. l.).

Mikropříběh o stětí Jana Křtitele, jejž evangelisté vkládají do hlavní-

261

ho vyprávění o Ježíšovi, působí jako orientální pohádka. K jeho literární naléhavosti přispívá i skutečnost, že děj je soustředěn do jednoho místa a jednoho okamžiku, do napjaté atmosféry panovnického dvora. Krize nastane během králova hodování a jeho furiantského vytahování.

Herodův banket se tím pádem stane příležitostí pro Herodiadu, jak dostat Heroda tam, kde ho potřebuje mít. Když Salome rozjařenému králi zatančí a ten jí za to slíbí splnit jakékoli přání „až do poloviny mého království“, navede Herodiada svou dceru, ať si přeje hlavu Jana Křtitele. „Krále přepadla úzkost, ale kvůli přísaze a hostům nechtěl odmítnout.“ Poslal kata, aby proroka ve vězení sťal a přinesl jeho hlavu na míse. „Dal ji dívce a ta ji dala své matce.“ Nový zákon vidí hybatelku jednoznačně v Herodiadě, nikoli v Herodovi, natož Salome, která vystupuje jako zcela pasivní nástroj své matky.

Tak to pojímala i řada pozdějších uměleckých zpracování, například Gustave Flaubert, v jehož novele Herodiada je to královna, kdo uspořádá hostinu a předem počítá s tím, že její manžel propadne vášni k mladičké nevlastní dceři, držené dosud za tímto účelem mimo královský dvůr.

Z hlediska evangelistů jsou ale všichni urození účastníci především literárními pomůckami pro vysvětlení, proč a jak byl popraven Jan Křtitel.

Král zde sice nevystupuje jako jed-

262 prý typickou „dcerou z rozvrácené rodiny“ s ochranitelským postojem vůči matce. Aby vrátila Herodiadě důstojnost, neváhá použít jakékoli prostředky, včetně flirtování s otčímem.

Zkrocení muže Vývoj ukázal, že lidé původkyni Křtitelovy smrti nejraději vidí v Salome.

Proto se také objevuje nejčastěji jako dívka s uťatou hlavou na stříbrném podnose (mimochodem, mužská hlava váží asi pět kilogramů).

Tento výjev čerpal svou sílu z kontrastu princezniny svůdnosti (nebo nevinnosti) a děsivosti její kořisti.

Tato „Salome umělců“ je podle založení a záměru jednotlivých tvůrců někdy lhostejná, jindy krvelačná nebo i zděšená, ale vždy je v centru dění. Občas nechybí kat, nebo alespoň jeho svalnatá ruka, případně služebná — pocit vítězství ženské intriky nad nepoddajným mužem se tím jen zesiluje.

V renesanční Evropě vůbec dosáhlo velké obliby zobrazování triumfujících žen, třeba Lucas Cranach starší je autorem řady portrétů konkrétních dam jeho doby. Nešlo o masochistickou fantazii tohoto autora, ale spíše zadání samotných objednatelek. Dámy se rády nechaly zobrazovat s hlubokým výstřihem a uťatou hlavou, pokud možno význačného muže. Často se stylizovaly jako Salome, případně jiná antická či biblická hrdinka. Oblíbená byla

Zjevení od Gustava Moreaua (1876) není ilustrací biblické dějepravy ani historické události, ale spíš snovým výjevem v orientálních kulisách. Přesto je jednou z vlivných interpretací novozákonního příběhu.

GUSTAVE MOREAU / THE APPARITION, 1876 / MUSÉE D‘ORSAY, PAŘÍŽ

noznačný hrdina, spíše je obětí manipulace, ale vypravěč ho současně zbavuje odpovědnosti za prorokovu smrt, vyhýbá se kolizi s politickou mocí. Herodes Antipas se v Novém zákoně objeví ještě jednou, a to v Lukášově evangeliu (které pro změnu neříká nic o Salome). V této scéně před krále přivedou zatčeného Ježíše, aby ho soudil. Pošetilý panovník se těší, že mu zatčený „divotvůrce“ ukáže nějaké zábavné kouzlo, a když Ježíš mlčí, Herodes ho zklamaně pošle zpátky k Pilátovi. Znovu se tedy projeví jako někdo, kdo tak docela nechápe, co se kolem něj děje.

Pozdější interpretace uvažovaly o jiných variantách. Například o možnosti, že se Jana Křtitele potřeboval zbavit především Herodes a zdánlivě neuvážený slib nevlastní dceři byl trik, jak oklamat veřejnost. Literáti se zajímali spíše o psychologii hlavních aktérů. Oskar Wilde ve hře Salome (1892) vykreslil složitý citový čtyřúhelník, možná snad kruh, v němž Herodiada žárlí na Heroda, jenž touží po Salome, přičemž ta zas miluje Křtitele. Ten je jediný, kdo netouží po nikom a hledí si svého, proto padne za oběť Salomině uražené ješitnosti, jež přetavila její lásku v nenávist.

Náklonnost princezny k zarostlému divousovi, který je oblečen do velbloudí kůže a živí se kobylkami, vůbec působí jako pubertální rozmar, nebo snad vzpoura proti vlastnímu prostředí. Objevily se i jiné psychologické interpretace — Salome je

SALOME

263

262 prý typickou „dcerou z rozvrácené rodiny“ s ochranitelským postojem vůči matce. Aby vrátila Herodiadě důstojnost, neváhá použít jakékoli prostředky, včetně flirtování s otčímem.

Zkrocení muže Vývoj ukázal, že lidé původkyni Křtitelovy smrti nejraději vidí v Salome.

Proto se také objevuje nejčastěji jako dívka s uťatou hlavou na stříbrném podnose (mimochodem, mužská hlava váží asi pět kilogramů).

Tento výjev čerpal svou sílu z kontrastu princezniny svůdnosti (nebo nevinnosti) a děsivosti její kořisti.

Tato „Salome umělců“ je podle založení a záměru jednotlivých tvůrců někdy lhostejná, jindy krvelačná nebo i zděšená, ale vždy je v centru dění. Občas nechybí kat, nebo alespoň jeho svalnatá ruka, případně služebná — pocit vítězství ženské intriky nad nepoddajným mužem se tím jen zesiluje.

V renesanční Evropě vůbec dosáhlo velké obliby zobrazování triumfujících žen, třeba Lucas Cranach starší je autorem řady portrétů konkrétních dam jeho doby. Nešlo o masochistickou fantazii tohoto autora, ale spíše zadání samotných objednatelek. Dámy se rády nechaly zobrazovat s hlubokým výstřihem a uťatou hlavou, pokud možno význačného muže. Často se stylizovaly jako Salome, případně jiná antická či biblická hrdinka. Oblíbená byla

Zjevení od Gustava Moreaua (1876) není ilustrací biblické dějepravy ani historické události, ale spíš snovým výjevem v orientálních kulisách. Přesto je jednou z vlivných interpretací novozákonního příběhu.

GUSTAVE MOREAU / THE APPARITION, 1876 / MUSÉE D‘ORSAY, PAŘÍŽ

noznačný hrdina, spíše je obětí manipulace, ale vypravěč ho současně zbavuje odpovědnosti za prorokovu smrt, vyhýbá se kolizi s politickou mocí. Herodes Antipas se v Novém zákoně objeví ještě jednou, a to v Lukášově evangeliu (které pro změnu neříká nic o Salome). V této scéně před krále přivedou zatčeného Ježíše, aby ho soudil. Pošetilý panovník se těší, že mu zatčený „divotvůrce“ ukáže nějaké zábavné kouzlo, a když Ježíš mlčí, Herodes ho zklamaně pošle zpátky k Pilátovi. Znovu se tedy projeví jako někdo, kdo tak docela nechápe, co se kolem něj děje.

Pozdější interpretace uvažovaly o jiných variantách. Například o možnosti, že se Jana Křtitele potřeboval zbavit především Herodes a zdánlivě neuvážený slib nevlastní dceři byl trik, jak oklamat veřejnost. Literáti se zajímali spíše o psychologii hlavních aktérů. Oskar Wilde ve hře Salome (1892) vykreslil složitý citový čtyřúhelník, možná snad kruh, v němž Herodiada žárlí na Heroda, jenž touží po Salome, přičemž ta zas miluje Křtitele. Ten je jediný, kdo netouží po nikom a hledí si svého, proto padne za oběť Salomině uražené ješitnosti, jež přetavila její lásku v nenávist.

Náklonnost princezny k zarostlému divousovi, který je oblečen do velbloudí kůže a živí se kobylkami, vůbec působí jako pubertální rozmar, nebo snad vzpoura proti vlastnímu prostředí. Objevily se i jiné psychologické interpretace — Salome je

SALOME

263

264

SALOME

AUBREY BEARDSLEY / THE CLIMAX, 1893 / KNIHA OSCAR WILDE, SALOME / WIKIMEDIA

Oscar Wilde si pro vydání své Salome z roku 1893 vybral působivé kresby dvacetiletého grafika Aubreyho Beardsleyho. Jsou zdánlivě jednoduché, ale přitom plné symbolů. Tato se jmenuje The Climax, Vyvrcholení.

i role Judity, která uťala hlavu vojevůdci Holofernovi.

Motiv ženské hrdinky, jež si podrobila maskulinní svět, se v nové podobě vynořil v závěru 19. století, kdy Západ pociťoval, asi podobně jako dnes, jakousi sladkou slabost a zaujetí vlastním zánikem a porážkou. A právě postava Salome znovu poskytla příležitost nějak zobrazit tuto směs smyslnosti a tíhnutí ke smrti. Například Henri Regnauld namaloval Salome se sebevědomým výrazem a odhaleným ramenem, leopardí kůže pod jejíma nohama je výmluvným symbolem vítězící kočičí moci. Je to bytost, která s úsměvem vede muže do záhuby.

Ještě vlivnější byl Gustave Moreau, jenž se k tématu opakovaně vracel.

Jeho malba nazvaná Zjevení silně zapůsobila na dekadentního spisovatele Jorise Karla Huysmanse, který ji popisuje v románu Naruby z roku 1884: „S pozornou, slavnostní, skoro vznešenou tváří počíná vilný tanec. Její prsy se vlní a za tření jejích vířících náhrdelníků se vztyčují jejich bradavky; na vlhkosti její kůže září připjaté diamanty… nebyla již tanečnicí, která vyrve starci zkaženým prohnutím svých boků výkřik žádosti a říje; která podrývá vůli královu hnutím ňader, pohyby břicha, záchvěvy stehen; stala se jaksi symbolickým božstvem nezničitelné Vilnosti…“ (Překlad českého dekadenta Arnošta Procházky.)

Huysmans přirovnával Moreauovu Salome k bohyním starého Orientu.

265

Už to nebyla Salome evangelistů, ale „nevěstka apokalypsy“, lhostejná, nezodpovědná a bezcitná. Sám spisovatel se krátce po sepsání románu Naruby dostal do osobní krize, kterou vyřešil konverzí ke katolicismu a odchodem do kláštera.

Vražedná Lolita Současně se prosazovala jiná interpretace Salome coby velmi mladé dívky, napůl ještě dítěte. Je to koketa, která už ví, že má nad muži moc, ale neví ještě, proč ani jak jí používat. Taková je Salome ve Wildově stejnojmenné hře. Jeho princezna je zpovykaná dcera z prominentní rodiny, jež nezvládá svou společenskou roli ani své touhy.

Také tato nezralá Salome ničí muže, například mladého vojáka, který nesnese její obscénní jednání a raději si sám vezme život. Jan Křtitel (ve hře vystupuje jako Jochanaan) naopak doplatí na to, že na rozdíl od vojáka i Heroda její síle odolal.

Když Salome dostane hlavu na podnose, políbí vítězoslavně jeho ústa: „Ach, ty jsi mi nechtěl dovolit, abych políbila tvá ústa, Jochanaane. Tak je políbím teď. Kousnu do nich svými zuby jako do zralého ovoce.“ Wildův Herodes si při pohledu na uťatou hlavu zakryje tvář pláštěm (i u evangelistů je „zarmoucen“), jen Herodiada je spokojena, protože Herodes byl ponížen a Křtitel zničen.

Wilde si pro knižní vydání vybral ilustrace mladíka jménem Aubrey

264

SALOME

AUBREY BEARDSLEY / THE CLIMAX, 1893 / KNIHA OSCAR WILDE, SALOME / WIKIMEDIA

Oscar Wilde si pro vydání své Salome z roku 1893 vybral působivé kresby dvacetiletého grafika Aubreyho Beardsleyho. Jsou zdánlivě jednoduché, ale přitom plné symbolů. Tato se jmenuje The Climax, Vyvrcholení.

i role Judity, která uťala hlavu vojevůdci Holofernovi.

Motiv ženské hrdinky, jež si podrobila maskulinní svět, se v nové podobě vynořil v závěru 19. století, kdy Západ pociťoval, asi podobně jako dnes, jakousi sladkou slabost a zaujetí vlastním zánikem a porážkou. A právě postava Salome znovu poskytla příležitost nějak zobrazit tuto směs smyslnosti a tíhnutí ke smrti. Například Henri Regnauld namaloval Salome se sebevědomým výrazem a odhaleným ramenem, leopardí kůže pod jejíma nohama je výmluvným symbolem vítězící kočičí moci. Je to bytost, která s úsměvem vede muže do záhuby.

Ještě vlivnější byl Gustave Moreau, jenž se k tématu opakovaně vracel.

Jeho malba nazvaná Zjevení silně zapůsobila na dekadentního spisovatele Jorise Karla Huysmanse, který ji popisuje v románu Naruby z roku 1884: „S pozornou, slavnostní, skoro vznešenou tváří počíná vilný tanec. Její prsy se vlní a za tření jejích vířících náhrdelníků se vztyčují jejich bradavky; na vlhkosti její kůže září připjaté diamanty… nebyla již tanečnicí, která vyrve starci zkaženým prohnutím svých boků výkřik žádosti a říje; která podrývá vůli královu hnutím ňader, pohyby břicha, záchvěvy stehen; stala se jaksi symbolickým božstvem nezničitelné Vilnosti…“ (Překlad českého dekadenta Arnošta Procházky.)

Huysmans přirovnával Moreauovu Salome k bohyním starého Orientu.

265

Už to nebyla Salome evangelistů, ale „nevěstka apokalypsy“, lhostejná, nezodpovědná a bezcitná. Sám spisovatel se krátce po sepsání románu Naruby dostal do osobní krize, kterou vyřešil konverzí ke katolicismu a odchodem do kláštera.

Vražedná Lolita Současně se prosazovala jiná interpretace Salome coby velmi mladé dívky, napůl ještě dítěte. Je to koketa, která už ví, že má nad muži moc, ale neví ještě, proč ani jak jí používat. Taková je Salome ve Wildově stejnojmenné hře. Jeho princezna je zpovykaná dcera z prominentní rodiny, jež nezvládá svou společenskou roli ani své touhy.

Také tato nezralá Salome ničí muže, například mladého vojáka, který nesnese její obscénní jednání a raději si sám vezme život. Jan Křtitel (ve hře vystupuje jako Jochanaan) naopak doplatí na to, že na rozdíl od vojáka i Heroda její síle odolal.

Když Salome dostane hlavu na podnose, políbí vítězoslavně jeho ústa: „Ach, ty jsi mi nechtěl dovolit, abych políbila tvá ústa, Jochanaane. Tak je políbím teď. Kousnu do nich svými zuby jako do zralého ovoce.“ Wildův Herodes si při pohledu na uťatou hlavu zakryje tvář pláštěm (i u evangelistů je „zarmoucen“), jen Herodiada je spokojena, protože Herodes byl ponížen a Křtitel zničen.

Wilde si pro knižní vydání vybral ilustrace mladíka jménem Aubrey