KRÁLOVNA MATTHEW DENNISON
Copyright © Matthew Dennison, 2021 Translation © Barbara Hajná, 2022 Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., 2022 All rights reserved Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uložena v systému umožňujícím vyhledávání ani šířena v tištěné, elektronické, kopírované, nahrávané či jiné podobě bez předchozího souhlasu držitele autorských práv a původního nakladatele. Nakladatelé vyvinuli maximální úsilí, aby od majitelů autorských práv získali povolení zahrnout do této knihy reprodukovaný textový a obrazový materiál. Případná přehlédnutí uvedou nakladatelé na pravou míru v budoucích vydáních. KRÁLOVNA Z anglického originálu The Queen, vydaného nakladatelstvím Head of Zeus Ltd v roce 2021, přeložila Barbara Hajná Redigovala Marie Teplá Korektura Kristina Pellarová Odpovědná redaktorka Kateřina Eliášová Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v roce 2022 Vydání první ISBN 978-80-276-0391-6 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
KAPITOLA IX „Nevěsta dějin, pomazaná, požehnaná“ VWX
J
„ SEM PŘESVĚDČEN, že bude mít ohromný pozitivní vliv,“ na-
psal Arthur Grenfell o Alžbětě v únoru 1946, poté co sledoval, jak působí na ostatní hosty plesu pořádaného na oslavu plnoletosti jeho dcery.1 Uvedl také, že během půlhodiny po Alžbětině příchodu „jí všichni leželi u nohou“. Šest let nato uvítalo Alžbětin nástup na trůn stejné nadšení. Žal vyvolaný královým úmrtím byl upřímný a všeobecný. Kolem jeho rakve vystavené ve Westminster Hall prošlo přes tři sta tisíc truchlících. Dalších dvě stě tisíc přešlo po trávníku k windsorské kapli svatého Jiří a podívalo se na věnce a kytice od jednotlivých lidí, obcí a organizací, velkých i malých. Zklamání těch, kteří se za tmavých únorových odpolední dostavili příliš pozdě, mírnily „tlumené světlomety“.2 Jedné přítelkyni Alah z časů v domě na Piccadilly Alžběta bez přehánění popsala „rozsah sympatií, které král vyvolával po celém světě“, manželce Huberta Tannera, který se podílel na svátečních ochotnických představeních ve Windsoru, napsala o „nespočetném množství lidí, kteří píší, že jim připadá, jako by ztratili nejen krále, ale i přítele“.3 Zármutkem však pronikala i jistá dychtivost,
KRÁLOVNA
optimistické očekávání. „Královna na trůně Británii vždy dodala velikost,“ upozornila firma Pathé diváky zvláštního týdeníku vydaného 11. února a dodala, že nová panovnice nese „jméno, které Británii už jednou přineslo slávu“.4 Tento postoj byl ohlasem na rozhlasový projev, který přednesl v den Alžbětina návratu Winston Churchill, jenž nedlouho předtím ve věku sedmasedmdesáti let usedl zpět do premiérského křesla: „Slavné to byly doby, kdy nám vládly královny. Pod jejich žezly se odehrály děje, které patří k těm nejvýznamnějším v našich dějinách.“ Truchlící národ, poháněný bombastickými řečmi a neodolatelným nutkáním zapudit poválečnou sklíčenost a chopit se tohoto symbolického spojení s někdejší slávou, uvítal „princeznu Alžbětu“, která se od narození zjevovala na nekonečném množství novinových a časopiseckých stránek a vnášela do všednosti a banality kratochvilný paprsek rozptýlení. Společnost Pathé ji opěvovala jako „princeznu, která se stala známou už jako holčička a která od té doby vyrostla v souladu se svým postavením“. Očekávání byla sice nerealistická, ale upřímná. V komentářích se objevoval pojem „noví alžbětinci“. John Masefield, postarší nositel titulu poeta laureatus, s odkazem na Shakespearova Richarda II. pravil: „Kéž naše stará vlast opět ožije / a jak hvězda v moři znovu spočine.“5 Alžběta se stala symbolem obnovy, generace vítězů a zdravé užitečné podstaty idealizovaného britského způsobu života. Sama na tom popravdě řečeno měla jen malou zásluhu. Rozkvétala v roli manželky a matky, zatímco královo zdraví zjevně upadalo. Při slavnostním zahájení výstavy Festival of Britain v květnu 1951 působil Jiří VI. slabě a churavě. Naopak Alžběta na koncertě, který se konal večer téhož dne v nově postavené Royal Festival Hall, vysloveně zářila. Její dokonalá pleť, plná ňadra a útlý pas, to vše, podtrženo sytou barvou rtěnky, diamanty od nizáma a nádhernými večerními róbami, vyvolávalo u současníků bezmezný obdiv. Pro řadu budoucích poddaných, přivyklých přísnému majestátu královny Marie a ostýchavosti právě zesnulého krále, představovala Alžbětina horlivost a vážnost – později kritizovaná coby odtažitost – určitou důstojnost odpovídající jejímu vznešenému poslání. Třetina účastníků průzkumu veřejného mínění jí připisovala božské pověření k panovnické úloze a příznivě nakloněný parlament Alžbětě přidělil roční příjem v celkové výši
KAPITOLA IX
475 000 liber plus jednu devítinu výnosů z cornwallského vévodství jako výživné pro následníka trůnu. Podle Philipa byla pro Alžbětu otcova smrt, k níž došlo necelý týden poté, co se s ním před cestou rozloučila, „strašlivý šok“ a jugoslávský král Petr uvedl, že se mu oba manželé svěřili s „pocitem otupělosti jako po anestezii“.6 Stejně jako matka a Margaret i Alžběta věřila, že král se „báječně zotavuje“, „hýří nápady a plány do budoucna“, a měla za to, že „zemřel během uzdravování“.7 Břemeno koruny, které na ni dolehlo jako bezprostřední důsledek této ztráty, ji překvapilo jen v nemnoha ohledech. Nevyhnutelnost tohoto okamžiku byla přítomná, byť jen lehce, v tolika zážitcích z jejího dospívání. Jednalo se o výměnu stráží pořádanou ve Windsoru na počest jejích narozenin, babiččino posedlé vzývání dynastie, studia u Henryho Martena, jemuž král za jeho zásluhy udělil rytířský titul, královo vyčleňování „nás čtyř“ a „královské rodiny“, její vlastní postavení „dědičky“ či „následnice trůnu“ a konečně i o telegramy z ministerstva zahraničí, na nichž Jock Colville trval a k nimž na podnět Martina Charterise počínaje létem 1950 přibyly i záznamy z jednání kabinetu a jeho memoranda a zastupování krále v době jeho nemoci. Především tu však byly rozhovory mezi otcem a dcerou, ten jemný, ale důkladný výcvik, který se Lisa Sheridanová roku 1942 snažila zachytit v Royal Lodge, kde fotografovala krále za psacím stolem, Alžbětu, jak mu čte přes rameno, a úhledně uspořádané krabice se státními dokumenty. Za sebeobětováním přislíbeným v projevu, který Alžběta přednesla v Kapském Městě, se neskrývalo žádné lehkomyslné přesvědčení, že okamžik nástupu do služby je hudbou daleké budoucnosti, ačkoli nepochybně doufala, že král bude ještě dlouho žít, což se dalo i zcela racionálně předpokládat. Šestapadesátiletý král zemřel, jak později Alžběta zmínila, „příliš mladý“, ale předčasnost jeho smrti pouze urychlila osud, který již přijala a jemuž by se nikdy nevyhýbala. Znala jak „divadelní“, tak i praktickou stránku monarchie: přijímala hold na vojenských přehlídkách, sledovala rozdílení královských almužen, v Den příměří pokládala věnce k památníku padlých. Už v osmnácti letech zastávala funkci státního rady. Přesné podrobnosti jejího královského údělu však byly v jistém směru nedostatečně formulovány. Henry Marten se zabýval výkonnou
KRÁLOVNA
a konstituční rolí monarchie, nikoli jejím méně konkrétním smyslem. Pro Alžbětinu rodinu znamenala vladařova role směs abstraktních ideálů stanovených původem a předchůdci, nanejvýš závažné dědictví, a zkušenost s abdikací posílila důraz na povinnost. Tento obecně známý vzorec se objevil i ve vzkazu, který pouhých pár dní po králově smrti adresovala národu jeho vdova, nyní nazývaná královna Elizabeth, královna matka: „Nikdo (než král) v sobě neměl hlubší smysl pro povinnost a službu a nikdo neměl pro své bližní více soucitu.“ Zmínila také „obrovský úkol naplněný službou, kterého bylo třeba se ujmout“.8 V únoru 1952 připadl Alžbětě. Řídila se učením, jehož se jí dostávalo po celý dosavadní život, a tak nebylo možné, že by si jej vykládala jinak než jako rozvíjení otcova odkazu, který sám o sobě vycházel z monarchického modelu Jiřího V., přijatého během traumatického nejistého období v prosinci 1936. Sledování otce, houževnatého, ale nervózního, ji seznámilo s panovnickými strázněmi a z její pozdější poznámky, že „odjakživa předpokládala, že lidé chtějí“, aby „po většinu času působila vážně“, zaznívají jak názory královny Marie na královskou důstojnost, tak i na chápání vznešeného úřadu jako závažného a vyžadujícího preciznost, v čemž se Alžběta shodovala s otcem.9 Ve vánočním rozhlasovém projevu koncem roku vzpomínala na „otce a dědečka“. „Budu se snažit pokračovat v jejich práci,“ slíbila. Stejný příslib se objevil v jejím oficiálním prohlášení o svrchované moci, předneseném před stopětasedmdesáti členy královské rady 8. února, v němž požádala Boha o pomoc při „plnění tohoto náročného úkolu, který přišel tak brzy“. V tomto svém prvním panovnickém projevu také vyjádřila smysl, který ve vládnutí viděla, posvěcený rodinnou praxí: „Stále budu pracovat, tak jako můj otec, v zájmu štěstí a prospěchu svého lidu, ať jeho příslušníci žijí v kterékoli části světa.“10 Dosažení tohoto štěstí a prospěchu tvořilo cíl jejího náročného úkolu a tato dcera a vnučka impéria na něj pohlížela z globální perspektivy. Ministr pro koloniální záležitosti lord Chandos se o jejím prohlášení vyjádřil: „Jedna z nejpůsobivějších řečí, jakou jsem kdy slyšel. Podobně jako mnozí další jsem sotva ovládl své pohnutí.“ Po schůzce s královskou radou byla Alžběta na řadě míst v Londýně oficiálně prohlášena „královnou Alžbětou Druhou, z Boží milosti královnou této říše a všech k ní příslušejících říší a území, hlavou Commonwealthu, obránkyní víry“.
KAPITOLA IX
Projevy věrnosti tomu, co bylo, se začaly objevovat rychle. A tak 26. února už Alžběta pózovala pro portréty, které se měly stát předlohou jejího vyobrazení na poštovních známkách, mincích a bankovkách. Stejně jako dříve její otec zvolila fotografku Dorothy Wildingovou a nasadila si diamantový diadém, v němž je na černé jednopennyovce* zpodobněna královna Viktorie. Týden nato bylo vyhlášeno oficiální datum oslav Alžbětiných narozenin. The Daily Telegraph vysvětlil: „Rozhodnutím, že oficiální oslavy jejích narozenin se budou pořádat v červnu, královna následuje příkladu svého otce.“11 Další týden přinesl zprávu, že 10. dubna se Alžběta přesune na hrad Windsor a „po vzoru krále Jiřího VI. tam vykoná tradiční velikonoční návštěvu“.12 Ještě předtím, a sice 2. dubna, „jako gesto na památku svého otce“ slavnostně povýšila tři sta šedesát vojáků a námořníků, kteří se podíleli na uspořádání králova pohřbu.13 Šestadvacáté narozeniny oslavila Alžběta navzdory dešti a faktu, že byla oblečena v inkoustové černi, jako obvykle přehlídkou granátníků ve Windsoru. Rozdělila funkce novým členům královské domácnosti: ženou královské ložnice se stala starší sestra její matky, lady Mary Elphinstonová. Společenské dění na dvoře postupovalo v navyklém rytmu. Plesy pro debutantky plánované na květen sice byly kvůli oficiálnímu smutku odloženy, začátkem léta však už Alžběta pořádala tradiční uvádění ke dvoru, mimo jiné v edinburském paláci Holyroodhouse. Při těchto slavnostech se dcery z vysoce postavených rodin klaněly panovnici, a vykonávaly tak formální obřad, jímž dosahovaly dospělosti a – stejně jako v minulých dobách – signalizovaly, že jsou připraveny uzavřít vhodný sňatek. Alžběta před radou stvrzující její nástup na trůn dala jasně najevo, že koruna, kterou zdědila, je pro ni navzdory prvním krokům k demontáži impéria – roku 1947 dosáhly Indie a Barma nezávislosti, rok nato byla přeťata poslední formální pouta mezi Británií a Irskou republikou – korunou s imperiálním dosahem. Její přání „všeho nejlepšího“, která zaslala nové nigerijské sněmovně u příležitosti jejího oficiálního otevření v Lagosu 10. března, a projev „hluboké soustrasti“, adresovaný v témže měsíci zástupci vlády na Cejlonu, kde zemřel premiér Don Tzv. Penny Black neboli černá jednopennyovka, vydaná 1. května 1840, je první standardní poštovní známka světa (pozn. překl.). *
KRÁLOVNA
Stephen Senanayake, naznačují, že si uvědomovala svou úlohu na mezinárodní scéně coby symbolu propojení nového Commonwealthu, kterou jí vysvětlil otec i Henry Marten. Nová královna v sobě neměla nic z nelibosti, kterou panovnický úřad budil v Edwardu VIII. Architekt Hugh Casson u ní v létě 1952 zaznamenal „dychtivý zájem o všechno a žádné starosti, které by jí snad působila tíha odpovědnosti“.14 Sama Alžběta nástup na trůn později popsala těmito slovy: „Člověk prostě… přijme, co je mu souzeno.“15 Instinktivně tíhla ke konzervativnímu smýšlení a podepsala se na ní i starosvětská výchova. Princezna Marie Louise postřehla, „jak důležité jsou (pro Alžbětu) tradice a vše, čím přispívají k životu národa“, již na Vánoce 1946.16 Alžběta byla oddána otci, jehož obdivovala, a zvyk podřizovat se ultrakonzervativní matce v ní zakořenil tak hluboko, že se nepřestával projevovat ve významných ani triviálních záležitostech. Hugh Casson popisuje spor, který mezi Alžbětou a Margaret zažehla otázka, zda matčina účast na pikniku vyžaduje přibalit k šálkům na čaj i podšálky. Alžběta prý nakonec odmítla Margaretin břitký pokyn „Nepodbízej se!“.17 Ještě před koncem desetiletí se to sice mělo změnit, na jaře 1952 však postoj opírající se o přejímání názorů starších generací nevyvolával obecnou kritiku. V uvažování poválečné veřejnosti do značné míry převládal konzervatismus, návrat k ustáleným společenským, sexuálním a náboženským zvyklostem, kontrastující s válečnými běsy. V této myšlenkové perspektivě zůstávala podřízenost žen normou a kultura mládí dosud nezpochybnila rovnítko mezi vyšším věkem a moudrostí. V knize z roku 1950 nazvané Britain’s Royal Family at Home (Britská královská rodina doma) autorka Margaret Savillová prohlásila: „Princezna Alžběta se podobně jako mnoho jiných mladých manželek s potěšením poddává názorům svého manžela a v jeho přítomnosti je přejímá za vlastní.“18 (Sám Philip později potvrdil, co se autorka téměř jistě pouze domýšlela.) Poddávat se tomu, co se od ní očekává, bylo pro Alžbětu přirozené. Kam až její paměť sahala, dostávalo se jí pobízení, aby si za vzory brala rodiče a prarodiče, a tyto snahy také slavily úspěch. Dramatik Christopher Fry poznamenal, že „zdědila prostotu, která charakterizovala jejího otce i dědečka“.19 Byla chválena za podobnost matce i královně Marii a za houževnatost, jíž
KAPITOLA IX
se podobala otci. Královna Marie jí předávala vlastní lásku k trůnu, což byl cit silný a prodchnutý úctou. V souladu s očekáváním svých nejbližších přistupovala k panovnickému úkolu odhodlána ovládnout zděděný vzorec k jeho řešení a počínat si přitom co nejlépe, jak jen bude v jejích silách. O inovace velký zájem neměla, její osobní tajemník souhlasně zaznamenal, že „do reforem není nijak žhavá“.20 Pomáhat jí měl věkovitý předseda vlády, jeho kabinet a její dvorští hodnostáři, přičemž všichni tito muži se věkem blížili spíše jejímu otci: čtyřiasedmdesátiletý lord nejvyšší komoří, lord Clarendon, vnuk významného dvořana královny Viktorie, dále pětašedesátiletý Lascelles, druhý osobní tajemník Michael Adeane, vnuk osobního tajemníka Jiřího V. lorda Stamfordhama, který v roce 1917 navrhl nové jméno dynastie, tedy „Windsor“. O domácí záležitosti se staral personál (nikdy „sloužící“), který znala od dětství, včetně Bobo a komorníka Cyrila Dickmana, jehož Alžběta později povýšila na majordoma. Oba původně najali její rodiče. Horečnatá atmosféra žalu nad královým úmrtím a vzrušení z Alžbětina příslibu nového začátku přinášela nejistotu a nutnost se přizpůsobit. Zatímco Alžběta byla na své nevyhnutelné břemeno pozoruhodně připravená, její matku, manžela i sestru po jistou dobu jen unášel vír změn. Alžbětinu identitu a cíle určovala vladařská úloha, která hltavě naplňovala její dny, veřejné role i soukromé životy královny matky a Margaret se však dosud točily kolem krále. Alžběta, donucená uchýlit se k sebeovládání, které podle jedné poznámky Cynthie Asquithové představovalo základní součást její přípravy na roli, sice neměla k dispozici dostatek času na truchlení, Margaret a matka ho ale naopak dostaly až příliš. Margaret si později vybavovala „strašlivý pocit jako v nitru černé díry“. Chodila na vikářství u svatého Pavla v Knightsbridge na lekce navazující na konfirmaci a hovory o životě věčném, pořádané biskupem kensingtonským.21 Její matka se potácela mezi zoufalstvím a podrážděnou nechutí vzdát se nadřazené pozice, což představovalo pro Alžbětu větší problém.22 Pokud šlo o Philipa, jako choť panovnice měl pouze nemnoho jasně definovaných povinností. Nebyla mu přidělena žádná zřetelná autonomie či oblast činnosti a zároveň se prakticky všichni, s nimiž se v každodenním životě stýkal, soustředili výhradně na Alžbětu,
KRÁLOVNA
přičemž na něj pohlíželi svrchu a v některých případech ho jen tak tak tolerovali. Alžbětě coby vládnoucí královně připadla jak mužská role monarchy (jak byla chápána), tak i ženská úloha vykonavatelky „měkké moci“, domáckého pečování a vizuální přitažlivosti. Philip byl z konstitučního hlediska nadbytečný. Svůj úkol ploditele již splnil, když Alžbětě umožnil zajistit narozením Charlese a Anny pokračování rodu. Po zprávě o králově smrti Philip vypadal, „jako by se na něj zřítil celý svět“. Velká část jeho světa vlastně spíše odpadla („Všechno se to výrazně, velmi výrazně změnilo,“ řekl později) a jeho reakce na královo úmrtí vykazovala zjevnější trauma než Alžbětina.23 Matka mu už v minulosti předvídavě napsala: „Hodně přemýšlím o změně, jakou ti to přinese do života. Bude to od tebe žádat velké osobní oběti.“24 Skutečnost, že Philip věděl, co ho čeká, dopad událostí nijak nezmírnilo. Jugoslávský král Petr ho přirovnal k doutnající sopce: „Nevím, jak dlouho to může vydržet… všechno to potlačované napětí!“25 Bolestně mu chyběla dráha u námořnictva a tato bolest ho neměla opustit ani v budoucnu. V listopadu Alžbětě k pátému výročí svatby věnoval náramek, který vyrobili u Boucherona podle jeho vlastního návrhu. Zdobily ho křížky a květiny z rubínů, safírů a diamantů, ale uprostřed byl zasazen jeho námořní odznak s kotvou a korunkou. Alžbětu vedle zármutku sužovaly i obavy o její nejbližší. Trápilo ji, jaké neštěstí pociťuje její matka a sestra. Sestřenici Margaret Elphinstonové, nyní Margaret Rhodesové, psala, jak „příšerné“ bylo, že v době královy smrti pobývala v zahraničí: „… ten pocit, že nemůžu mamince a Margaret nějak pomoct ani je utěšit a že se s tím nedá vůbec nic dělat.“26 Z dopisu, který napsala o pět měsíců později, po prvním návratu královny matky do Sandringhamu, vyzařuje patrná úleva: „Strašně jsem se bála, že to pro vás bude příliš bolestné.“27 O svých pocitech matka hovořila spíše s Alžbětou než s Margaret: „Ani ti nedokážu vypovědět, jak mi chybíš, drahoušku, je to hrozné, nemít si s kým promluvit,“ napsala královna matka během jednoho období Alžbětiny nepřítomnosti.28 Starosti si Alžběta dělala i o Philipa. Neměla úplně jasnou představu o tom, do jaké míry ho dvořané, jak doslova řekl Michael Parker, „neustále utlačují, přehlížejí, vyřazují, klepou přes prsty“: byl odevšad vykazován, frustrovaný a ponížený.29 „Řekli mi
KAPITOLA IX
‚drž se stranou‘ a bylo to,“ vzpomínal později.30 A Alžběta k Philipově nespokojenosti nevědomky přispěla. Když se jejich rodina počátkem května přestěhovala do Buckinghamského paláce, na čemž trval Churchill i vysoce postavení dvorští úředníci – nevyhnutelné to však bylo v každém případě –, pro Philipa to znamenalo ztrátu jediného domova, který kdy mohl nazývat vlastním. Namísto obydlí, které si sám přizpůsoboval, zařizoval a vedl podobně jako loď, měl teď žít v budově o více než šesti stovkách místností, stále plných upomínek na jeho tchána a tchyni. Philipův návrh, aby Alžběta palác využívala pouze jako kancelář a bydlet zůstala v Clarence House, vypovídá o děsu, jaký cítil, a slzy, které Alžběta ronila v posledních chvílích rozloučení s Clarence House, naznačují, že její pocity byly značně podobné. Philip se nijak nesnažil podílet na Alžbětině panovnické roli a výslovně odmítl, aby mu byl přidělen jakýkoli titul typu „princ manžel“. Alžbětin přísně detailní rozvrh, stejně jako program vysokých hodnostářů včetně neúprosného Tommyho Lascellese, kterého zdědila coby osobního tajemníka, Philipa musel nezbytně stavět mimo hru. Například 18. března Alžběta dopoledne přijala italského velvyslance a večer poskytla pravidelnou každotýdenní audienci Churchillovi. Philip se zapojil do výměny diplomatických zdvořilostí při první schůzce, té druhé, závažnější se neúčastnil. Alžběta ani nenapodobila krále, který měl ve zvyku s chotí probírat, jak na obsah takových jednání zareaguje. Toto jejich oddělení, přítomné v samém jádru její existence, znovu dokazovalo sílu její disciplinovanosti a možná také podporovalo názor, který si na Alžbětu později vytvořila lady Selina Hastingsová, pro niž byla „chladná, schopná a mravně neotřesitelná“.31 Integritu panovnice nenarušil ani náznak někdejšího „rošťáctví“. Ke střetu, který jeden bratranec nazval „vrcholnou urážkou“ Philipa, došlo částečně v důsledku Mountbattenova chvastounství. Svým způsobem ilustrovala, jak nemožné je pro Alžbětu skloubit svou veřejnou úlohu s Philipovým nadřazeným postavením v manželství, které vždy uznávala, a stala se příkladem Alžbětiny osobní oběti vynucené dodržováním ústavního požadavku, aby se řídila doporučením kabinetu.32 Philipův strýc se totiž už několik dní po králově smrti choval natolik nemoudře, že se chlubil „novou vládou rodu Mountbattenů“.
KRÁLOVNA
Reakce královny Marie, kterou o tomto vytahování zpravil princ Ernst August z Hannoveru, si vynutila, aby se do věci vložil předseda vlády. Churchill neměl Mountbattena rád ani mu nedůvěřoval, a královna Marie byla loajální odkazu svého syna a manžela, odpovědného za změnu jména dynastie na „windsorskou“. Churchill o Mountbattenově zpupnosti informoval členy kabinetu a vyjasnil přitom vlastní stanovisko. Kabinet jednomyslně vyjádřil „pevné přesvědčení, že by rodinné jméno Windsorů mělo být zachováno“.33 Stejný názor zastávala královna Marie, královna matka a řada členů královské domácnosti, jak také Churchill sdělil Alžbětě. Premiérovo přesvědčování, kancléřovo memorandum, ve kterém Alžbětě připomínal, že „stálost a kontinuita patří k cenným pilířům konstituční monarchie“34, Mountbattenova indiskrétnost a nepřátelství, které budil ve významných lidech, to vše vedlo Alžbětu k prohlášení vydanému počátkem dubna, v němž oznámila, že jméno její rodiny zůstane nezměněno. Rozzlobený Philip, který se patrně považoval za oběť manipulací, marně navrhoval alternativu „Edinburgh“. Rozpolcenou Alžbětu celý spor hluboce zraňoval. Měla za to, že loajalitou je povinna především svým předkům, a jak vrozené sklony, tak přesvědčení jí radily zachovávat jejich odkaz. Bylo pro ni nepředstavitelné, že by během prvních týdnů vlády zpochybnila dědečkovu památku, a otevřeně se tak postavila proti babičce. Nikoli naposledy si Alžběta ve střetu mezi rodinou a královskou rodinou vybrala tu druhou. Později naznačila, že rozhodnutí již učinili jiní a ona sama ho jen „přijala“, „v duchu“ však ne.35 Ať tak, či onak, rozhodnutí se setkalo se všeobecným souhlasem. Valentine Heywood, autor příručky The Use and Misuse of the Titles of Peers and Commoners (Správné a chybné užívání šlechtických a občanských titulů) vydané v předchozím roce napsal, že „královnino oznámení rychle rozptýlilo domněnky… že se stane poslední panovnicí z rodu Windsorů a královská rodina nadále ponese příjmení Mountbatten. Podporovatelé tohoto tvrzení popírali nesporný smysl prohlášení krále Jiřího V. z roku 1917, které se zabývá jmény a tituly členů královské rodiny“.36 Podle současníků, kterým na těchto otázkách záleželo, se Alžběta zachovala v souladu „s dědičným smyslem Jejího Veličenstva pro povinnost“.37 Dotčeného Philipa zahrnula poctami.
KAPITOLA IX
Udělila mu insignie rytíře Řádu bodláku, podpořila jeho předsednictví v korunovační komisi, která se poprvé sešla v květnu, 18. září „s nejmilostivějším potěšením vyhlásila a nařídila, že Jeho královské Výsosti vévodovi z Edinburghu nadále přísluší čestné místo a nejvyšší význam hned po Jejím Veličenstvu“, a během roku ho jmenovala plukovníkem a velitelem Sboru armádních kadetů, admirálem Sboru námořních kadetů a komodorem Výcvikového sboru vzdušných sil. V následujícím roce mu pak přidala ještě významnější, byť nezasloužené hodnosti: admirál flotily, polní maršál, maršál Královského letectva. V listopadu 1953 požádala Dolní sněmovnu, aby podle zákona o regentství z roku 1937 jmenovala Philipa místo Margaret Charlesovým prvním designovaným regentem. Philip si podobně jako královna matka i Margaret musel najít způsob, jakým uplatnit svou nezanedbatelnou energii a zklamané vůdcovské instinkty. Ačkoli k tomu Alžběta přirozeně tíhla, nebylo v jejích silách obnovit předchozí status quo, v němž Philip podle vlastních slov zaujímal „hlavní místo“.38 Koncem května uveřejnil lékařský časopis The Lancet článek varující před možným přetěžováním Alžběty; Philipovi jistě neušel jeho ironický rozměr. „Jako matka malých dětí a manželka řídící domácnost má i vlastní život, jehož naplnění by i její poddaní stavěli nade vše ostatní. (…) Jako lékaři bychom zvláště uvítali ujištění, že zdraví a vitalita Jejího Veličenstva budou díky uváženým, předem učiněným rozhodnutím ochráněny,“ psalo se v něm.39 Panovnická úloha nicméně Alžbětě svědčila. Přímo kvetla, a jak se sama vyjádřila, byla „silná jako kůň“. Jedné přítelkyni s jistým údivem popsala proměnu, kterou sama u sebe pozorovala a datovala od chvíle nástupu na trůn: „Už nejsem nervózní ani si nedělám starosti. Nevím, čím to je, ale úplně jsem se zbavila plachosti, když jsem se stala královnou a musím například přijímat předsedu vlády…“40 Už to nebyla ta „rozkošná, ale trochu ostýchavá“ mladá žena, o níž Daphne du Maurier, manželka Boye Browninga, hovořila krátce po Alžbětině svatbě.41 Změnu se souhlasem zaznamenali i členové jejího personálu. Všímali si také její výkonnosti, metodické důkladnosti, ukázněnosti, trpělivosti, důvtipu, stejných vlastností, které Patricia Mountbattenová postřehla během Alžbětiných časů v Girl Guides. Podle slov Martina Charterise byla po otcově průpravě „svědomitá, dobře informovaná,
KRÁLOVNA
přemýšlivá“.42 Princezna Marie Louise hovořila o královských kvalitách, a to včetně „pečlivosti, s níž se seznamovala s každou podrobností každého tématu, které jí bylo předloženo“.43 Pod Alžbětiným dohledem se na vládních dokumentech nikdy neobjevily oslí uši nebo kolečka po koktejlových skleničkách ani nebyly vraceny se zpožděním, jak se stávalo během krátké vlády strýčka Davida úřadujícího ve Fort Belvedere. Zástupce osobního tajemníka Edward Ford ji nazval „byrokratovým splněným snem“: úřednická stránka povinností monarchy ji nijak neodpuzovala. Podle Forda si počínala „rozhodně a své názory formulovala velmi jasně“.44 Její záliba v rutině patřila mezi důsledky ukázněnosti, které v ní pěstovali od dětství, a odrážela se v ní i pořádkumilovnost, která ji kdysi v domě na Piccadilly nutila vyskakovat v noci z postele a rovnat si střevíce. Názory, podle kterých byla Alžběta cosi víc než jen „rozkošná dívka“, což si například myslel i politik Harold Nicolson, byly hbitě zaplašeny.45 I Churchill, který želel králova odchodu, nakonec usoudil, že „i kdyby všichni filmaři světa prohledali celou zeměkouli, nemohli by pro tuto roli najít nikoho tak vhodného“, a označil Alžbětu za skvělou, možná se vzpomínkou na „autoritu a přemýšlivost“, která ho u ní ohromila již před čtvrtstoletím na Balmoralu.46 V létě 1952 to nebyla Alžběta, nýbrž Philip, koho postihla žloutenka, a tudíž musel zůstat tři týdny na lůžku v Buckinghamském paláci, zatímco Alžběta odjela na sever do Skotska. Naštěstí pro ni, jak prohlásil Ford, „s výjimkou dlouhých cest a nejvýznamnějších proslovů na něm nijak nezávisela“, jednalo se ovšem o tvrzení s nejistou mírou pravdivosti.47 VWX
Nastal jasný listopadový den, kdy se nad Londýnem klenula obloha bez mráčku a Alžběta poprvé zahájila zasedání parlamentu. S Philipem po boku vyjela ve slavnostním procesí z Buckinghamského paláce. Na sobě měla zlaté brokátové šaty a diamantový diadém, který zdědila po otcově smrti a který ji od té doby bude provázet na každé cestě k dalším zahajovacím ceremoniím. Mladá žena, která kdysi toužila po „úplně obrovské vlečce“, se teď v královské oblékárně dočkala vlečky pocházející z odkazu její praprababičky. Na rudo-zlatém
KAPITOLA IX
pozadí Horní sněmovny se „stala zosobněným středobodem tradičního rituálu“, jak napsala Helen Hardingová o její účasti na poslední vojenské přehlídce, která se konala za králova života a při níž ho Alžběta zastupovala.48 Ve viktoriánské róbě převzala odkaz, jehož váha zároveň uklidňovala i děsila. Novináři použili již důvěrně známé přirovnání a připodobnili královský pár ke „dvěma postavám z pohádky – královna v zářivém úboru ze zlatých krajek… a s dlouhou vlečkou, kterou při oficiálních událostech nosila královna Viktorie“.49 Uvnitř Sněmovny lordů se rozhostilo ticho, podle jednoho svědectví „naplněné úctou, nikoli bez špetky úžasu“.50 Churchill, jemuž nestačila vlastní Alžbětina slova na toto téma, do jejího proslovu předneseného na trůnu přidal prohlášení, při němž jí jedinkrát během řeči selhal hlas: „Můj otec nastavil příklad, jemuž se budu neustále snažit vyrovnat.“ Společnost Pathé nafilmovala příchod i odchod slavnostního průvodu i vrcholné vystoupení na balkoně. Dvacetitisícový dav přihlížejících před Buckinghamským palácem zajásal. Když se ke královským rodičům připojil Charles s Annou, zazněl triumfální řev. Komentář k filmovému týdeníku hovořil jednoznačně: „Ani všechen třpyt úchvatného průvodu, který se právě odehrál, se nevyrovná záři náklonnosti panující mezi členy této rodiny“. „Záře“ byla oblíbeným konceptem spojovaným s novou královnou. Naznačovala jak radost, s níž přijala svůj osud, tak i nadlidskou podstatu, jejíž světlo zdůrazňovalo její vlastní krásu a zároveň prozařovalo i dosud zašlý poválečný svět. Konzervativní éra od vladařky vyžadovala skloubení rolí panovnice i vzorné hospodyňky, „moudré matky, manželky i královny“, jak ji oslavovala jedna amatérská báseň publikovaná v předvečer korunovace.51 Toto zbožňování ještě před koncem desetiletí zvlažnělo. Obraz příkladné rodiny, v níž panuje „zářící“ náklonnost, se začal rozpadat až později a následující otřesný proces znamenal pro Alžbětu jeden z nejvážnějších problémů celého života na trůně. Ještě dříve, 24. března 1953, však došlo k úmrtí královny Marie. Sama je očekávala a zanechala pokyny, podle nichž dvorní smutek neměl narušit plány korunovace. Po králově smrti sepsala novou závěť. Alžbětě odkázala spoustu velkolepých klenotů včetně brože s perlami a diamanty, kterou si vzala na vnuččin křest a jejich první společné fotografování. Také jí zanechala většinu předmětů, které nazývala „moje
KRÁLOVNA
zajímavé věcičky“: drahocennosti jako nožík na dopisy od Fabergého zdobený růžovými diamanty a pocházející z majetku její marnotratné matky. Několik týdnů po králově smrti hledala rozptýlení v Kensingtonském paláci, kde zkoumala korunovační úbory královny Viktorie jako vzory pro vnuččin oděv. V posledním dopise, který napsala šest dní před smrtí, se zamýšlela nad Goyovým obrazem, na němž umělec portrétoval svého vnuka: „Obzvláště se mi líbí portrét Marianita Goyi v hedvábném klobouku – je zjevné, že byl namalován s velkou láskou.“52 I královna Marie cítila velkou lásku k prvorozené vnučce, která ji i s Philipem a Margaret navštívila během jejích posledních dnů. Přežil ji odkaz jejího významného a dalekosáhlého vlivu. Obavy jejího vrchního účetního sira Johna Cokea, který se vyjádřil, že „když odešla, už v královské rodině nezbývá nikdo, kdo by ty ostatní udržel na uzdě, nikdo, kdo by královně zabránil ve večeřích s lidmi, jako je Douglas Fairbanks, v řízení džípu bez ochrany hlavy a tak dále“, se prozatím v Alžbětině případě ukazovaly jako neopodstatněné.53 Nejvýznamnější dědictví, které Alžbětě vdova po Jiřím V. přenechala a které v ní pěstovala už od raného věku, představovala úcta ke koruně a neotřesitelné přesvědčení o jedinečnosti pozice královské rodiny. Alžběta jí vřelou náklonnost oplácela. „Svět bez ní si neumím představit,“ řekla prostě.54 Odsouhlasila pro babičku pohřeb s rakví vystavenou na katafalku, což byla pocta, jíž se žádné královské choti nedostalo, kam až paměť sahala. V létě na Balmoralu vyznamenala lady Airlieovou, která babičce jako dvorní dáma sloužila půl století a kterou ona sama znala celý život, velkokřížem Královského řádu Viktoriina, a složila tak osobní hold rodinné pietě. VWX
„Korunovace královny Alžběty 2. června se bezpochyby stane nejvýznamnější událostí dvacátého století,“ napsal jeden populární astrolog s vysvětlením, že „soudě podle konfigurace planet v okamžiku jejího zrození, královna Alžběta zaujme místo nesporné královny osudu“.55 Doba přála zveličování. Válečné úsilí Alžbětiných rodičů posílilo pocity sounáležitosti mezi korunou a národem. Sama Alžběta byla od dětství předkládána návštěvníkům biografů a čtenářům novin
KAPITOLA IX
jako „předmět“ vřelé náklonnosti. Nyní ji Daily Express zcela bez zábran oslavoval jako všeobecně milovanou a přítomnou v každičkém záchvěvu milostného citu: „Každý britský chlapec vidí ve své dívce královnu a svou dívku v královně, každý otec v ní vidí svou dceru, každé dítě svou matku.“56 Churchill řekl hostům večeře pořádané ve Westminster Hall, že monarchie poskytuje „ústřední pouto držící neustále se měnící moderní život pohromadě. (…) Pouto, které si přede všemi ostatními žádá doživotní oddanost“; Alžbětin trůn označil za „stojící pevně a bezpečně na základech tvořených láskou lidu a vůlí národa“.57 Národu, který v létě 1953 ještě stále zápolil se strašlivou cenou zaplacenou za vítězství, monarchie nabízela důvod k hrdosti. Typické načechrávání peří se objevilo v listu The Yorkshire Post: „V současnosti, kdy koruny všude kolem nás padají, naše monarchie zůstává pravděpodobně silnější, než byla ve kterémkoli předchozím bodě našich předlouhých dějin.“58 Skutečnost, že na trůn nastupovala nadšená mladá žena, kterou její starší sestřenice Alice popsala jako „mladou a překrásnou královnu a vladařku vyhlížející jako debutantka“59, provdaná za energického válečného hrdinu, matka dvou malých dětí naplňujících mýtus o ideální královské rodině, přispěla k obecné euforii. Komentátor BBC Richard Dimbleby si v deníku připomínal „hodiny ve Westminsterském opatství, kdy celý národ unášely tytéž pocity lásky a hrdosti, které prožívali ti, kdo stáli tak blízko královně“.60 Počátkem padesátých let se tato směs lásky a hrdosti k Alžbětě vzedmula snadněji, než by tomu bylo u panovníka mužského pohlaví. Modlitba vzdávající díky za její nástup na trůn, která byla zařazena do církevních mší sloužených v neděli před korunovací, obsahovala i vyjádření naděje, že jí „navždy budou patřit srdce jejího lidu“.61 V ovzduší se vznášelo ještě cosi jiného: pocit znovuzrození, který Margaret nazvala „doba fénixe“. Bezprostředně po korunovaci historička C. V. Wedgwoodová uvedla, že „během několika posledních dní Británie znovu nabyla světové duchovní a morální převahy, která jí náležela roku 1940“.62 Byla to iluze, a dokonce i ony „pocity lásky a hrdosti“ se měly časem proměnit a jejich zápal ochladnout. Po krátký čas ale korunovace pro zemi, zápasící s nestravitelností drtivé ekonomické nejistoty a zřejmě nevyhnutelným ústupem ze slávy
KRÁLOVNA
na mezinárodní scéně, zafungovala jako vynikající povzbuzující tonikum. „Takový úžasný den pro Anglii a pro tradiční síly celého světa,“ výskal Chips Channon.63 Imperialismus druhé poloviny dvacátého století však měly řídit Spojené státy a často šlo o unáhlené počínání vedené výbojným duchem komerce a kapitalistickou neurózou. Tento nezvratný proces korunovace nijak nezbrzdila. Alžbětiným poddaným po celém světě nicméně na okamžik poskytla rozjařenou chvíli radosti, v níž na něj mohli zapomenout. Jejich planoucí emoce se nesoustředily na žádný abstraktní pojem – národ, korunu, impérium či Commonwealth –, ale na samotnou Alžbětu. Chystala se oslava národa a vlastenectví. V listopadu zástupce krejčovství Ede & Ravenscroft, které bylo pověřeno výrobou Alžbětina korunovačního pláště, oznámil, že „veškeré použité materiály budou britské“: ručně tkaný hedvábný samet od firmy Warner & Sons z Braintree, satén od značky Stephen Walters & Sons ze Sudbury a v poněkud volnějším chápání termínu „britský“ i „hermelín z nejlepších kanadských hranostajů“.64 Ctihodná zahradnická společnost Worshipful Company of Gardeners navrhla Alžbětinu kytici z anglických květin: „drobné bílé orchideje, které budou dopraveny z Crowborough a Tunbridge Wells, konvalinky z Bromley v Kentu, bílé růže z hertfordshirského Cheshuntu a bílé karafiáty z Etonu v Buckinghamshiru“.65 a 66 Koberec pro Westminsterské opatství byl zvlášť pro tuto příležitost utkán v Glasgow a samet na lavice a židle vyroben na zakázku v Bradfordu. Prvních osm návrhů Alžbětiny róby, které vytvořil Norman Hartnell, využívalo symbolické květiny Anglie, Skotska, Irska i Walesu. (Tužku k nakreslení dalších návrhů Hartnellovi zpět do ruky vložil Alžbětin požadavek, aby zařadil i symboly nového Commonwealthu, Cejlonu, Pákistánu, Jihoafrické unie, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu.) Hartnellův bílý satén, stejně jako samet Alžbětina pláště byl vyroben v Británii na hedvábnické farmě lady Hart Dykeové v Lullingstone Castle. Anglické vyšívačky strávily přes tři a půl tisíce hodin vyšíváním zlatých ozdob na sametovém plášti. Tyto pracné přípravy vyhovovaly Alžbětině smyslu pro detail i vlasteneckému pocitu znovuzrození. Odpůrcům připadalo roční chystání ceremonie příliš dlouhé. Spisovatelka Ivy Compton-Burnettová si později stěžovala: „Jako
KAPITOLA IX
bychom ji korunovali celý rok. Už dávno mě to začalo nudit a teď jsem tak ráda, že už je to konečně za námi.“67 Takový názor se však vymykal. Fakt, že se jiná spisovatelka, Elizabeth Taylorová, zmínila o nedostatku korunovačních ozdob v domácnosti starší kolegyně, naznačuje, že šlo o zvláštnost. U většiny obyvatelstva vedlo období očekávání, přiživovaného novinami, časopisy a rozhlasem, k neuvěřitelně vzrušenému zájmu: památečního vydání Radio Times se prodalo devět milionů výtisků. „Podobné nadšení nezavládlo ještě nikdy,“ napsal Jock Colville.68 Stejný pocit se objevoval za hranicemi, včetně zemí nepatřících do impéria ani Commonwealthu, a umožnil tak Christopheru Fryovi prohlásit v komentáři ke korunovačnímu filmovému dokumentu A Queen Is Crowned (Korunovace královny) následující: „Den korunovace… je napjatě očekáván národem i světem.“ Podle Colvilla se takového obdivu nedostalo ještě žádnému panovníkovi. Ve West Sussexu dva vikáři v kázáních proslovených v předvečer korunovace vyzvali shromážděné věřící, aby „modlitbou podpořili nejvzácnější dámu světa“.69 Spisovatel Paul Gallico napsal pro americké čtenáře sérii reportáží, v nichž vylíčil „mohutné a téměř bezprecedentní projevy lásky, jimiž lid Velké Británie zahrnuje svou královnu. Tato korunovace bývá nazývána největším milostným příběhem světových dějin, a možná jím skutečně je.“70 Ani Alžbětina rodina nezůstala imunní. Někdejší pobočník královny Marie prohlásil, že královna matka k dceři přistupuje „se zbožným obdivem“.71 Jak se blížil den korunovace a v opatství, zvlášť pro tuto událost nově zařízeném, byly zahájeny zkoušky, venku se začaly shromažďovat zástupy toužící zahlédnout při příchodu či odchodu Alžbětu. Noviny, které jako by už o články na jiné téma vůbec nestály, její návštěvy popisovaly s detailností hodnou sentimentálních románků: 21. května byla spatřena ve „dvoudílném šantungovém kostýmku světle kávové barvy s rozšířenou sukní a posetém bílými puntíčky“, který doplnila slaměným kloboukem s dvěma bílými pery, v ruce nesla program bohoslužby v červené vazbě; pět dní nato měla „taftový dvoudílný komplet v bíle tečkované holubičí šedi s výrazně rozšířenou sukní“.72 Když Alžběta s Philipem dorazili na zkoušku se čtyřiceti chlapci vybranými do rolí pážat – „všem je mezi dvanácti a patnácti lety a žádný neměří více než 168 centimetrů“73 –, policisté
KRÁLOVNA
museli vytvořit z vlastních těl řetězy, aby jim cestu nezastoupil dav zbožňujících obdivovatelů, jejichž počet byl odhadnut na dva tisíce. Velká část Alžbětiných příprav se odehrávala v soukromí. Eileen, manželka Michaela Parkera, vzpomínala, že v Buckinghamském paláci „v tanečním sále páskou vyznačili přibližný půdorys Westminsterského opatství. Členové královské domácnosti se ujali úloh prvořadých činitelů a sama královna s kusem látky přišpendleným na ramena procházela opakovanými a únavnými nácviky“.74 Alžběta naslouchala zvukovým záznamům z otcovy korunovace a zkoušela si těžkou korunu svatého Edwarda. Arcibiskup canterburský jí radil, aby se věnovala modlitbám. Své vznešené pojetí jejího poslání rozvíjel v sérii předkorunovačních kázání, v nichž oslavoval schopnost trůnu „působit duchovní silou“: silou vést, inspirovat, sjednocovat, to vše díky vladařově vlastní osobnosti, osobnímu přesvědčení, osobnímu příkladu.75 Sděloval věřícím, že Alžběta, jejíž břímě každou jeho zvučnou větou nabývalo na váze, po korunovaci z opatství vyjde, „aby po zbytek života plnila nároky, které na její ušlechtilé poslání klade křesťanská povinnost“. Vzhledem k tak vysokým očekáváním nebylo divu, že se Alžbětiny pocity lišily od těch prožívaných milionem londýnských turistů, kteří si prohlíželi korunovační dekorace, nebo tisíců nadšenců, kteří si zakoupili speciální památeční skládací periskopy, či od nanejvýš oddaných stoupenců, kteří si osmačtyřicet hodin hlídali místa podél trasy korunovačního průvodu a na ochranu proti nočnímu chladu, neodpovídajícímu sezoně, si přitom oblékali plastové pláštěnky a balili se do novin. Alžbětiny emoce kolísaly mezi rozjařením a podrážděním. Starosti jí působily nové poštovní známky, Philipova nová vášeň pro létání, náklady na závěsy a koberce v novém královském obydlí.76 Z otcovy korunovace si pamatovala na „zázračný opar“, který letmo zahlédla v okamžiku, kdy mu na hlavu vložili korunu. Vzpomínala si také, jak po obřadu král odříkal seznam všech neobratností a zaškobrtnutí, k nimž v jeho průběhu došlo. VWX
Na nejdůležitější den Alžbětina života coby panovnice, jehož datum bylo zvoleno díky vysoké pravděpodobnosti slunečného počasí, vrhl
KAPITOLA IX
stín studený a vytrvalý déšť. „Počasí už nemohlo být horší, protože kromě mokra bylo i velice chladno,“ napsala Violet Bonham Carterová, která na svém místě na jedné z dřevěných tribun postavených podél Mallu seděla už v sedm hodin ráno.77 Davy neodradil déšť ani chlad. Mezi třinácti tisíci vojáků v průvodu byli příslušníci britských a koloniálních jednotek i členové armád Commonwealthu, dudáci ze Skotska, z Irska, Pákistánu a dudáci z řad Gurkhů, důstojníci Královské kanadské jízdní policie i rudě oděné postavy z pantomimy – královnini lodníci. Podle slov Noëla Cowarda zkrátka „to nejlepší z anglického baletu“.78 Ve vypůjčených kočárech se dostavili exoticky vystrojení sultáni z pozapomenutých území Lahej, Selangor, Johor, Perak, Kelantan. Duhová pestrost tváří a zámořských uniforem vnesla do mokrých londýnských ulic poslední záchvěv imperiální slávy. Promoklé davy vítaly jásotem každého. Jásaly vstříc Churchillovi i ohromné promáčené vládkyni království Tonga, která nechala staženou střechu vozu, aby nic nerušilo pohled na ni, a peří v její čelence se tak v dešti proměnilo v tuhou mokrou změť drátů. Na závěr průvodu se zjevil podivuhodný zlatý kočár vyrobený pro korunovaci Jiřího III. před dvěma stoletími. Nevyhnutelné přirovnání zde necháme vyslovit spisovatele a autora deníků Jamese Lees-Milna, který korunovaci sledoval v televizi v salonku pánského klubu Brooks’s. Na kočár vzpomínal jako na „cosi pohádkového, jako Popelčin (vůz) tažený šesti (šedáky) se štolby v livrejích z osmnáctého století; uvnitř vozu královna… a po jejím boku pohledný vévoda s dvourohým kloboukem“.79 V komentáři k dokumentu „Korunovace královny“ se říká: „Spolu s ní se přesouvá mohutná davová vlna nadšeného jásotu, valí se po Mallu, jako by se ji chystala zvednout a donést do cíle cesty; obklopuje ji vřava lásky.“ Tak jako děti, kterým dlouho chyběly sladkosti, autoři deníků, dopisů i novinových článků zevrubně líčili podrobnosti třpytu, jímž se Alžbětina korunovace skvěla. Mezi klenotnické detaily patřily modro-zlaté pluviály westminsterských kanovníků ozdobené aplikacemi v podobě lva a jednorožce z královského erbu, které jim věnovala Alžběta. V centru celého oslnivého představení se nacházela jediná postava, ať už oblečená v róbě, kterou sám Hartnell popsal jako „jiskřivou a třpytící se zlatem, křišťály, diamanty i všemi tlumenými
KRÁLOVNA
barvami boží duhy v symbolech, které zdobily širokou sukni“80, či v jednoduché bílé košili, v níž během nejposvátnější chvíle obřadu, v úkrytu pod závěsem ze zlaté tkaniny, přijala pomazání svěceným olejem na ruce, čelo a hruď, nebo v přepásaném zlatém oděvu zvaném „supertunica“, v němž převzala královské odznaky. A na závěr byla oděna do třpytivého zlatého pláště zvaného imperiální, v němž byla korunována korunou svatého Edwarda, přičemž ze shromáždění, které se skládalo především z aristokratů, zazněl hromový pokřik „Bůh ochraňuj královnu!“. Doprovázelo ji šest družiček (dcer z nejvyšší šlechty) v dlouhých bílých šatech a dlouhých bílých rukavicích. Vedli ji církevní „zastánci“, biskupové z Durhamu a z Bathu a Wellsu. Hlavou Alžbětina doprovodu byla paní královského šatníku, ovdovělá vévodkyně z Northumberlandu, která s diamanty a vlastní dlouhou vlečkou vyhlížela velkolepě. Složitá choreografie průvodu se řídila příkladem z minulosti, v souladu s návrhem vysloveným na jedné z prvních plánovacích schůzek: „Najdeme nějaké staré The Illustrated London News a podíváme se, jak to udělali posledně.“81 V rozhlasovém projevu k národu téhož dne večer Alžběta zmínila prastaré obřady, „jejichž původ je v některých případech zahalen mlhou času… úchvatné tradice… staré přes tisíc let“. Všichni shromáždění vysocí činitelé, vystrojení v pestrých kostýmech jako z Alenky v kraji divů, nemohli pozornost nikoho z přítomných ani diváků, kteří ceremonii sledovali v televizi či později z filmového záznamu, odpoutat od nové královny, velekněžky v obřadním rouchu, slavnostní oběti poklekající k modlitbě či přijímající od starších mužů zlaté panovnické odznaky. Podle slov Edny Healyové Alžběta „podklesala pod tíhou třpytivé koruny… téměř jako živá oběť“, jedna z družiček ji zase popsala jako „velmi drobnou a křehkou“ a konečně pro básníka, který později získal titul poeta laureatus, to byla „nevěsta dějin, pomazaná, požehnaná“.82 Pro samotnou Alžbětu, stejně jako pro jejího otce znamenal zážitek z korunovace a akt doživotního posvěcení transformaci: přistoupila k němu s pokorou a nejhlubší vážností, což byly rysy, které i nadále a trvale charakterizovaly její osobní pojetí panovnické úlohy. Její sestřenice princezna Alice, která zažila tuto korunovaci i nejednu předchozí, chválila Alžbětinu „důstojnost a skromnost“, kombinaci vznešenosti a prostoty.
KAPITOLA IX
Arthur Grenfell si již dlouho předtím všiml její schopnosti „vzpřímit se s velkou a přirozenou důstojností“.83 Jiné pozorovatele dojal pohled na „mladou královnu, klidnou, vážnou, jistou si v každém pohybu a zřetelně svědomitou a odhodlanou“.84 „Vypadala tak vážně, tak soustředěně, tak povznesená sama nad sebe,“ poznamenala vikomtesa Pakenhamová, na kterou Alžběta podobně působila i během svatebního obřadu.85 Teď byla Alžběta provdaná už dvojnásobně, a to nejen za muže, ale i za národ. Vážnost ceremonie a intenzita, s jakou ji vnímala sama Alžběta, neunikla ani televizním divákům. Jedna sekretářka z Bournemouthu napsala příteli: „Když vrcholilo svaté přijímání, zmocnila se mne hanba, jako bych poslouchala někde za dveřmi nebo nakukovala klíčovou dírkou.“86 Sonia Graham Hodgsonová, která korunovační průvod sledovala z okna prvního patra na St James’s Street, popsala svou kamarádku z dětství jako „velmi klidnou, šťastnou a soustředěnou, jako tomu bylo vždy“. Existuje jedna černobílá fotografie, na níž čerstvě korunovaná Alžběta vchází z vnitřního nádvoří do Buckinghamského paláce, kde končila cesta průvodu z opatství, stále nese žezlo i jablko a s úsměvem zdolává nízké schůdky. V určitém okamžiku se zastavila na dětském dýchánku, na který Charles přizval děti žijící v paláci. Jedné čtyřleté holčičky se pak matka zeptala, jak Alžběta vypadala. Odpověď byla jednoduchá: „Maminko, ona svítila.“87 A svítila opravdu. Dermot Morrah, tentokrát ve funkci zvláštního královského arundelského herolda, stál v okamžiku Alžbětina pomazání poblíž trůnu svatého Edwarda. Později si vybavoval „pocit duchovního povznesení, který z ní přímo vyzařoval“.88 Na balkoně paláce se lady Caroline Gilmourová, která nesla vlečku vévodkyni z Gloucesteru, „rozhlédla kolem a spatřila královnu, jak doslova září – bylo to skutečně pozoruhodné, protože ji obklopovaly velmi hezké družičky a vedle ní přesto do jedné úplně zanikly“.89 Večer pak Churchill v projevu k národu nazval Alžbětu II. „zářící postavou, darem Prozřetelnosti“.90