0558090

JEFFE KENNEDY

Kroniky Dasnarie 3

Copyright © 2019 by Jeffe Kennedy Translation © Petra Kubašková Cover © Zuzi Maat ISBN 978-80-7594-113-8 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint www.instagram.com/fantom.print #fantomprint @fantom.print

PROLOG

B

yla jsem princeznou Dasnarie, císařskou dcerou, a vyrostla jsem v ráji.

Můj dětský svět byl bez chybičky, teplý, krásný, plný hojnosti a luxusu. Sebemenší rozmar mi byl s radostí a okamžitě splněn, bez váhání a se zářivým úsměvem donesen až pod nos. Já a moji sourozenci jsme trávili dny hrami, nic se po nás nikdy nechtělo ani neočekávalo.

Až do onoho dne, kdy se po nás chtělo vše – a kdy mi všechno vzali.

Teprve v té chvíli jsem konečně v našem ráji viděla to, čím doopravdy byl, prohlédla jsem, jak nás záměrně uplácával a tvaroval. Jako vhodný podklad pro luxusní doplňky.

Když chcete vytvořit umělecké dílo, pěstujte ji obklopenou elegancí a krásou. Obložte ji křehkou nádherou, ať je hezky změkčilá a svůdně poddajná. A dejte jí jenom jediné vzdělání – jak být k potěše druhého.

Vzdělání vede ke kritickému myšlení, a to u dasnarijské princezny není žádoucí vlastnost; byla jsem tudíž chráněna před vším, co by mohlo poskvrnit mou panenskou mysl, stejně jako tělo.

Tak málo jsem rozuměla vnějšímu světu, a proto, když nadešel čas utrhnout mě ze zahrady a nemilosrdné nůžky mě odstřihly od všeho, co jsem znala, přišlo to jako šok

JEFFE KENNEDY a zranilo mě to tak zničujícím způsobem, že jsem nebyla schopná pochopit, co to znamená, natož abych v sobě našla vůli bránit se a postavit na odpor. A jak jsem zjistila časem, i toto vše bylo součástí plánu.

Kéž bych se aspoň mohla pochválit za to, že jsem vyvázla z hrůz brutálního manželství, do něhož mě navlékli, avšak to nemohu. Nebýt mého mladšího bratříčka Harlana, bývala bych pokračovala v kruté zimní svatební cestě a moje fyzická i citová zranění by byla utlumena otupujícími čaji a kuřivem, jímž jsem byla zásobována, a dál bych byla vystavena nevyhnutelně horšímu mučení a nakonec bych podlehla smrti.

Harlan mě však dostal potají ven a utekli jsme. Jako zázrakem jsem se dokonce dostala na zámořskou loď, mířící do širého světa, o němž jsem nic netušila, zatímco Harlan tam někde zůstal jakožto zajatec naší bezohledné rodiny.

Ani pak bych však zřejmě nepřežila, kdybych zůstala odkázána sama na sebe. Plna strachu a nevědomosti jsem skoro nevycházela ze své kajuty a netušila, co se sebou počít. Až dokud mě Kaja, Danuina kněžka-válečnice, nepřemluvila a následně nepřinutila postavit se budoucnosti čelem.

Naučila mě, jak se bránit. Poskytla mi inkognito a slib čistoty a mlčenlivosti, který mě měl ochránit před odhalením.

Vrátila mi mé já.

A Ochieng… Ten mi dal své příběhy, domov a touhu srdce.

Bez těchto lidí bych nikdy nepřežila. Nemůžu však celý život zůstat bezbrannou, vydržovanou princeznou. Přijde chvíle, kdy v sobě budu muset najít válečnici.

Kéž bych jenom věděla jak.

10

~1~

S

ice pršelo, ale stejně jsem se šla podívat na slony.

Zvláště na Efe. V nekonečném lijáku bylo úplně jedno, co mám na sobě. Všechno skončilo za pár chvilek promočené skrz naskrz. Nakonec jsem přijala zvyklosti Nyambuřanů a nosila lehké tkaniny, které, když nasákly vodou a ztěžkly, na mně alespoň nevisely jako železná pouta. Když jsem se vrátila domů, pověsila jsem oblečení vedle jedněch ze zapálených hliněných kamen a vzala si místo něj jiné.

Alespoň jsem měla výmluvu, abych mohla tiše sedět a snažit se získat zpět svou sílu – a dech – zatímco jsem se snažila zachovat si hrdost. Možná jsem však svou přehnanou péčí o sušení oblečení nikoho neoklamala.

Zvláště proto, že nikdy nic neuschlo úplně. Období dešťů plně nevystihl ani Ochiengův důkladný popis. Lilo bez ustání ve dne i v noci. Pod osamělou horou, na níž spočíval dům rodiny D’tiembových, stoupla hladina řeky tak, že se zdálo, jako by zalila celé údolí. Teď již nezářila jako naleštěný meč, nýbrž zůstávala rozmrzele šedivá, zdánlivě nehybná – až dokud naplaveniny, valící se s proudem, neukázaly na smrtící sílu, jež je hnala, na onu mocnou bestii, která odnášela pryč své poklady a cestou je ohlodávala.

Ačkoli jsem se bez koženého oděvu cítila jako nahá,

JEFFE KENNEDY vzdala jsem se ho, protože byl ve všudypřítomném vlhku nepraktický. Dokonce jsem přestala nosit nátepníky, které měly především skrýt jizvy na mých zápěstích, způsobené snubními náramky. Neřekla bych sice, že mi bylo jedno, kdo ty jizvy vidí, ale určitě už nebyly žádným tajemstvím.

Všichni D’tiembovi teď už znali můj původ a věděli, co se mi stalo. Což byl další důvod, proč odhodit hrdost, avšak já si nemohla pomoci.

Zdálo se, že toho zbývá málo, co mám na sobě pod kontrolou. Od svého návratu jsem si ani nevzala zpět své nože a meč.

S ostrou zbraní jsem sama sobě nedůvěřovala.

Vyklouzla jsem ze svého malého pokojíku a neroztáhla promočené závěsy. Naopak jsem je nechala na místě, aby nebylo na první pohled jasné, že nejsem uvnitř. Přestože jsem se vzdala slibu mlčenlivosti – a také čistoty, ačkoli v tomto jsem zatím zůstala pouze u toho, že jsem sundala stříbrný disk jakožto symbol mého slibu – stejně se mi obvykle nechtělo s nikým mluvit. Jeden by řekl, že bych v sobě měla mít nahromaděných spoustu slov, jako když se naplaveniny v řece snaží probojovat co nejrychleji k moři, ale jakmile jsem Ochiengovi převyprávěla svůj příběh, jako bych už neměla co dál říct.

Přesněji řečeno nezůstalo nic, co by mi bylo příjemné říct nahlas. A jsme zpátky u mé hrdosti. Dědictví mé matky, kletba, kterou jsem si zvráceně uchovávala jako něco chladného, známého.

Zabila jsem Rodolfa, nyní již mého zesnulého manžela, a byla to taková smršť krve a násilí, že si to skoro nepamatuju. Spolu s ním však bohužel nezemřela nenávist, kterou do mě zasel. Když se mé tělo zmátořilo po tom bru12

BOJOVNICE SVĚTA tálním souboji, ožil i všechen můj strach a bolest. Občas mě přepadl ten hrozný vztek smísený s děsem, ta mnoholičná emoce, která vyšlehla jako oheň, jejž neuhasí sebehustší déšť. Někdy mi připadalo, jako by ve mně žil ještě někdo další. Možná se říšská princezna Jenna, dcera císařovny Huldy, nejbezohlednější mrchy v celé dasnarijské říši, přece jen nestala Ivariel. Možná jsem stvořila Ivariel, Danuinu kněžku-válečnici, ale ta jenom uzavřela temnou tvář Jenny do klidnější skořápky.

Té Jenny, která jako by nedokázala přestat nenávidět a kterou jako bych nedokázala mít pod kontrolou.

Předsíň byla jako obvykle prázdná, protože můj pokoj se nacházel na méně frekventovaném okraji mnohaúrovňového domu, a já teď po ní tiše přešla a pokračovala jsem dál dolů po schodech ze splétané trávy, které kromě mě používalo jenom málo lidí, a musela jsem potlačit zasténání, jak moje tělo protestovalo proti bolesti. Bylo k nevíře, jak mě při tak jednoduchém pohybu, jako je scházení ze schodů, bolelo břicho a jak se mé nohy, vždy tak silné, třásly slabostí. Myslela jsem, že jsem už bolest dříve překonala a že jí rozumím. Že jsem nad ní zvítězila.

Jenže to byla z velké části povrchová bolest – od bičování a drsného zacházení mého zesnulého manžela. Většinou šlo pouze o zranění na tloušťku kůže, kromě mých ženských partií, které ale stejně byly určené k tomu, aby se otvíraly ven. Avšak tyto rány zasahovaly až do vrstev tkáně, svalů a orgánů, hluboko dovnitř, takže bránily i těm nejmenším pohybům. Kruté připomínky toho, že bych měla být mrtvá.

Ignorovala jsem bolest a zatvrzele pokračovala dál dolů po schodech pozvolna se svažujících na terasu. Když jsem sem přicházela v období sucha, rozrostlý klan D’tiembů trá13

JEFFE KENNEDY vil zde, na terase obehnané nízkou zídkou a s výhledem na řeku, většinu času. V těchto dnech tam obvykle byly louže dešťové vody. Ayela, jedna z mých mladších žákyň, a její bratr Femi pomocí náčiní na dlouhé násadě vymetali vodu z koutů a z větších prohlubní přes okraj terasy. Mně se to zdálo jako cvičení zbytečné práce, ale všechny děti se při ní střídaly. Možná šlo jen o to, aby se něčím zaměstnaly.

Ayela si mě všimla a zamávala, ale bylo to zdrženlivé gesto, které postrádalo její obvyklou horlivost. Všichni byli v mé přítomnosti velice opatrní. Jen stěží jsem jim to mohla vyčítat. Věděla jsem, že ona i ostatní moji žáci se bojí začít znovu učit. Také jsem věděla, že si s nimi rázně promluvili jejich rodiče a vysvětlili jim, že by mě o to neměli prosit, protože potřebuju čas, abych získala zpět sílu. Prvních osmnáct let života jsem strávila v seragliu císařského paláce, kde všechny dámy vybrousily umění odposlouchávat až k dokonalosti. D’tiembové s jejich závěsy místo stěn a soukromím, které existovalo pouze díky zdvořilosti, přede mnou těžko mohli něco utajit.

Usmála jsem se na Ayelu, ale rychle jsem se odvrátila, aby ji nenapadlo něco, co nemělo. Kéž bych mohla sejít po schodech dolů z útesu. Jenže spodní část, přesně jak Ochieng předpovídal, odnesla voda dřív, než jsem vůbec stihla poprvé utéct z postele, na které jsem se dávala dohromady.

A tak jsem to vzala kolem, obešla okraj terasy, místo abych šla přes dům, a odtamtud jsem pokračovala k zadní straně, kde klesaly kryté schody do skladovacích prostor. „Ivariel.“ Z místnosti, kterou jsem míjela, vyšel Ochieng, štíhlou tvář měl hladkou a ustaraný pohled v očích. „Jdeš navštívit slony?“ zeptal se.

Kývla jsem a vzápětí si uvědomila, že bych měla pro14

BOJOVNICE SVĚTA mluvit nahlas, jelikož dychtí po mých slovech. „Ano. Je to v pořádku?“ Mezi obočím mu naskočila tenká vráska. „Samozřejmě.

Jsi tady doma. Můžeš dělat, cokoli chceš. Jenom jsem myslel, že bych se nabídl a šel s tebou.“ „To nemusíš,“ odvětila jsem a můj pohled spočinul na otevřeném průchodu vedoucím ke schodům. Už jsem byla tak blízko. „Určitě máš na práci spoustu jiných věcí.“ Zasmál se, i když mu to nešlo od srdce. „Je období dešťů.

Nikdo nemá nic jiného na práci než to, co už dělal tucetkrát.

Půjdu s tebou.“ Odmítnout by ode mne bylo neslušné a nevděčné, a tak jsem kývla a pokračovala, zatímco Ochieng se mnou srovnal krok. „Jak se dneska cítíš?“ zeptal se.

Nikdy jsem nevěděla, jak na tuhle otázku odpovědět. „Už líp,“ řekla jsem jako obyčejně. Ne že by to nebyla pravda – jistě jsem se cítila lépe, než když jsem se poprvé probudila v domě D’tiembových, omotaná obvazy a netušíc, co tady dělám, když mám být mrtvá. Jednoho dne se mi zachtělo cítit se opět tak, jako kdysi před osmnáctými narozeninami, než se tohle všechno stalo. Stýskalo se mi po pocitu, že jsem ohebná, krásná a plná života. Když jsem tohle všechno měla, nikdy jsem toto požehnání nedocenila. Nyní bych si těch cenných darů vážila, měla jsem však podezření, že jsem navždy přišla i o ně. „Už se nepohybuješ tak ztuha,“ komentoval Ochieng.

Došli jsme ke schodům, které vedly dolů po skalním reliéfu, a já se držela zábradlí. Tady aspoň střecha z trávy zachytila většinu dešťové vody. Schody, rovněž upletené ze sušené a ošetřené trávy, fungovaly jako síto, a tak se na nich voda nedržela. Mírně se však pod naší vahou prohýbaly, takže 15

JEFFE KENNEDY se mi bolestivě stahovaly vnitřní svaly, jak jsem se snažila udržet rovnováhu. Moc dobře jsem si uvědomovala, že mě Ochieng sleduje, a tak jsem se co nejvíce snažila nedat na sobě nic znát.

On, jeho matka Zalaika a celý klan D’tiembů – většinou však ti dva – se o mě skvěle starali, abych se uzdravila. Za jejich pilnou péči jsem na oplátku neměla nic než vděk, a přesto… Možná jsem nepatřila k lidem, kteří dokážou vděk patřičně projevit. „Přemýšlel jsem,“ pokračoval Ochieng a pohyboval se mnohem pomaleji, než svou obvyklou atletickou rychlostí, protože srovnal krok s mým, velmi obezřetným, „že by možná bylo dobré, abys opět procvičovala svoje bojové figury. Jenom snadné pohyby, abys vybudovala sílu.“ A sebedůvěru, ale to už neřekl, avšak já si to domyslela. „Je to opravdu jenom tanec,“ odvětila jsem a uvědomovala si, že z mého hlasu zaznívá strohý vzdor. „Říkala jsem ti to. Jsem tanečnice, nic víc. Kaja –“ Při jejím jméně se mi zlomil hlas. O Kajině smrti jsem se dověděla jen pár okamžiků předtím, než přišlo varování, že mě muži mého nyní již zesnulého manžela pronásledovali až do Nyambury, a tu zprávu přinesla stejná karavana, jako by snad všechny špatné zprávy naložili na jeden ze svých vozů. Neměla jsem ani čas ji pořádně oplakat a nebyla jsem si ani jistá, jak by to oplakávání mělo vypadat. Její ztráta byla jako další hluboká rána, taková, která bolí, přepadává mě v nečekaných chvílích a zaplavuje mě trápením.

Ochieng mi položil ruku na bedra, jen letmo, a já si uvědomila, že jsem zastavila. „Mohli bychom navštívit slony později,“ řekl tiše. „Ne.“ Rozhodla jsem se jít dál a ignorovala jeho téměř 16

BOJOVNICE SVĚTA neslyšný povzdech nad mou tvrdohlavostí. Možná jsem lhala, když jsem řekla, že je mi „už líp“. Včera mi šlo sejít ze schodů snáze než dnes. Nedávalo smysl, proč mě tělo v některé dny bolelo víc a jindy zase míň. Ale od té doby, co jsem poprvé sešla ze schodů, abych navštívila Efe, Violet a další slony, jsem si hleděla toho, abych je navštěvovala každý den. I kdyby to nakonec byla jediná věc, kterou jsem za celý den udělala. Což často také tak dopadlo, zvláště po dlouhém stoupání nahoru. „A vůbec, říkala jsem ti přece, že to nejsou skutečné bojové figury. Kaja mě naučila držet zbraň během tance, který jsem už znala, protože neměla čas naučit mě skutečnému boji. Vůbec nejsem opravdová válečná kněžka Danuina. Nejsem jako ona, ani trochu.“ Nechal to být jako pokaždé, když jsem o tom začala. „Tak tedy tanec. Možná je načase zkusit tančit.“ „Moc prší.“ „Můžeme udělat místo uvnitř.“ Konečně jsme dospěli na úroveň skladiště, kde déšť tvořil stěnu, jak stékal ze snopů trávy nahoře na ohromné třípodlažní stavbě. Lidé na nás mávali a hlasitě zdravili. Pečovali o různě rozmístěné ohníčky, které měly bránit navlhnutí skladovaných zásob. Hart, který s námi cestoval z Ehasu na lodi Robin, na mě cestou volal, když jsme ho míjeli. Pomocí dlouhé vidlice převracel velké stohy sena a provzdušňoval ho, aby neplesnivělo. Na rozdíl ode mě si vydělával na živobytí.

Zastavila jsem se u nádob s ovocem a vybrala několik oblíbených pro svá děvčata. „Ochiengu,“ řekla jsem, když jsme byli už zase sami. „Já nechci tančit.“ 17

JEFFE KENNEDY „Proč ne?“ Znělo to upřímně zvědavě. „Můžeš mi to vysvětlit?“ To jsem nemohla. Unavovala mě už jen samotná představa, že se snažím tančit. Unavovala mě víc než fyzické vyčerpání z toho, jak jsme sešli do přízemního podlaží. Červená hlína se změnila v husté bláto, v němž rychle proudící potůčky vyryly kanálky. Bosky jsem do něj sestoupila z plošiny, zajela do něj po kotníky a bylo to skoro, jako by mě chtělo úplně celou spolknout. A to se ještě budu muset vrátit zpátky nahoru.

Efe mě však zahlédla. Čekala, až se objevím, a doslova přicválala deštěm a mávala přitom chobotem ve vzduchu ve sloním projevu radosti. Když se přiblížila, zpomalila, jemně mi ovinula chobot kolem hlavy, což byla její verze objetí.

Efe a já jsme se spřátelily po bitvě, v níž jsem zabila svého nyní již nebožtíka manžela, ale od té doby to vypadalo, že se mezi mnou a Efe utvořilo zvláštní pouto.

Ochieng mi řekl, že Efe chtěla jít za každou cenu s nimi, když bojovníci z rodiny D’tiembových nasedali na slony, aby mě zachránili, přestože nebyla trénovaná pro boj.

Zachránili ji teprve před rokem a nebylo to s ní lehké, protože se nechtěla nechat vycvičit. Dokonce i Ochieng, který v tom byl mistr, se na jejích zádech udržel maximálně pár okamžiků. Když se balili do boje a dávali slonům výstroj, snažili se ji zadržet, ale neměli jak ji zkrotit – což se jim obzvlášť u Efe nikdy nepodařilo – a tak ji nepřesvědčili. Šla s ostatními a potom, když mě našla, podepřela mi záda, když jsem myslela, že už umírám a sním o tom, jak kolem mě dusají sloni.

Moje hlava věděla, že mě zachránil Ochieng, D’tiembovi a váleční sloni, ale srdce mi říkalo, že mě zachránila Efe. 18

BOJOVNICE SVĚTA Teď mě začala tahat směrem ke slonímu přístřešku, do úkrytu před deštěm. Efe se neustálý liják moc nelíbil, krčila se před ním, jako by na ni útočil. Následovala jsem ji.

Jednak proto, že když se slon rozhodne někam s vámi jít, tak prostě půjdete, ale zároveň se mi také líbilo ve sloním přístřešku, kam nepršelo a kde jsem se mohla vmáčknout mezi velká zvířata. Ochieng šel samozřejmě se mnou, zatímco ho Violet a ostatní nadšeně zdravili.

Efe kolem mě obtočila chobot jako hada, čichala a šátrala, dokud nenašla ovoce, které jsem si nacpala do kapes.

Pro Violet jsem zachránila meloun, a ta mi ho sejmula z ruky důstojně a s vážností, jaká se na matriarchu sluší a patří, a potom dovolila Efe, aby si vybrala zbytek. Šťastně jsem si povzdychla a cítila, jak se uvolňuju. Ochieng na mě koukal s povytaženým obočím, což byla výzva k tomu, abych promluvila. „Cítím se tady dobře,“ řekla jsem mu. „Proto taky chci chodit za slony, i když je to pro mě těžké.“ Kývl. „A tanec?“ Z pouhé představy, že se pokouším tančit – nebo beru do ruky čepel – se mi svíral žaludek. Zvedla jsem jedno rameno a nechala ho zase spadnout. Takhle se u nás v Dasnarii krčilo ramenem, když jste chtěli ukončit nepříjemné téma. „Víš.“ Ochieng vzal do ruky kartáč, kroužil jím po Violetině širokém čele a ona zavřela oči jako v extázi. „Dřív jsem si myslel, že kdybys mohla mluvit, porozuměl bych ti daleko lépe.“ „A teď?“ zeptala jsem se, i když se mi nechtělo.

Ohlédl se na mě přes rameno. „Teď přemýšlím, jestli ti vůbec někdy budu rozumět.“ 19

~2~

O

brátila jsem se zpátky k Efe, která ode mě nic nečekala. „Nikdy jsem tě neprosila, abys mi porozuměl.“ Neodpověděl hned. Pak šel ke mně, postavil se mi za záda a pažemi se zapřel o Efin mohutný bok, o který jsem se pro útěchu opírala, a já se tak ocitla mezi jeho pažemi.

Nedotýkal se mě, ale těsný prostor, který teď mezi námi byl, vyplnilo jeho teplo a na spánku jsem cítila jeho dech. „Dobrá,“ řekl tiše. Tak tiše, jako by nás někdo mohl slyšet a on chtěl, aby ta slova patřila jen mně. „Já tě ale chci pochopit. Fascinuješ mě, Ivariel. Táhlo mě to k tobě od první chvíle, co jsem tě viděl na palubě Robin, ale nešlo jen o tvou výjimečnou krásu, bylo to něco hlubšího. Nepodobala ses žádné ženě, kterou jsem kdy předtím viděl, a chtěl jsem tě poznat. Možná jsem si tvoje mlčení prokládal významy, které v něm nebyly, ale myslel jsem, že se spřátelíme.“ Opírala jsem se o Efe, téměř jsem zadržovala dech v bolestném očekávání toho, co přijde v následujících okamžicích, a netušila, zda se těším, nebo mám z toho hrůzu. Ochieng se mi nikdy takto nevyznal, nikdy se takhle nerozpovídal, přestože mě políbil. Dvakrát. Neměla jsem tu žádné otce ani bratry, kteří by s ním šli vyjednávat, zpeče-

BOJOVNICE SVĚTA tit manželský slib, který bych mu dala. Popravdě jsem netušila, jak vůbec Nyambuřané k takovým věcem přistupovali. „To ráno, kdy ses probudila,“ pokračoval, když jsem nic neřekla, „jsi mi dala ten disk se svým slibem cudnosti.

Chceš ho zpátky?“ Samozřejmě, že si ho nechal, zřejmě spolu s tím druhým diskem, který zaručoval můj slib mlčenlivosti. Nemohla jsem se zeptat Kaji – ani žádného jiného důvěrníka bohyně Danu – ale cítila jsem, že jakmile se slib daný bohyni Danu jednou poruší, nelze ho jen tak snadno vzít zpátky. Určitě jsem tu nemohla jít do žádného chrámu, nebyl zde žádný oltář, na němž bych mohla přísahat. Moje sliby beztak nebyly nikdy míněny tak, aby trvaly věčně. Mlčením jsem měla zakrývat svůj přízvuk a taky to, že jsem neuměla pořádně řeč. Slib čistoty byl zase jiným druhem ochrany. „Musíš se připravit na to, že se ti budou dvořit,“ řekla tehdy Kaja. A taky ještě řekla: „Myslím, že si zatím nepřeješ pouštět se do takových věcí. Ještě ne. Možná už nikdy.“ Možná už nikdy.

Vzpomínka na ta slova se mi nyní zaryla do srdce stejně jako tenkrát. „Ivariel?“ Ochieng udělal z mého jména otázku. „Chceš ho zpátky?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Mohla bys použít slova, když mluvíme o tomhle?“ zeptal se a jeho hlas zněl trochu drsně. „Vím, že mlčení pro tebe znamená bezpečí, ale potřebuju vědět, co si myslíš, co ode mě potřebuješ.“ Doteď jsem se mu zbaběle vyhýbala, utíkala jsem před ním do svého mlčení a samoty svého pokoje. Respektoval to – a pravděpodobně to bude respektovat již navždy – ale 21

JEFFE KENNEDY nebylo to fér. Mýlil se. Posbírala jsem kuráž, otočila se, strčila ruce za záda a dávala pozor, abych se ho nedotkla.

Za zády jsem měla Efe jako pevnou oporu, ale stála jsem k němu čelem. Nemohla jsem se donutit dívat se mu do očí – zvyk je železná košile a tenhle konkrétní zvyk vypadal, že bude hodně vzdorovat, když ho budu chtít odhodit – a proto jsem se soustředila na jeho ústa, na plné rty.

Což ve mně budilo vzpomínku na to, jak mě líbal, a na to jsem při tomhle rozhovoru myslet nemohla, stejně jako na všechny ty bláznivé pocity, které ve mně vzbuzoval.

A tak jsem se mu dívala na hrdlo, na silný krk, tmavě kontrastující s jeho rozhalenou bílou košilí, a na tu jemnou prohlubeň nad křídly jeho klíčních kostí a mezi vidlicí šlach na krku, kde byla kůže o trochu světlejší. Nutkalo mě to přitisknout tam rty, ochutnat jeho kůži, vnořit se do tepla a útěchy, kterou mi nabízel, a to nutkání mě znervózňovalo.

Zároveň jsem to chtěla i nechtěla. „Když jsem byla ještě holčička,“ řekla jsem mu, „vždycky jsem věděla, že až mi bude osmnáct, vdám se a ženicha mi vybere můj otec. Nikdy jsem to nezpochybňovala – stejně jako to, že svoje tělo bezvýhradně věnuji manželovi, aby s ním naložil, jak se mu zlíbí.“ Ochieng zamručel a jeho hrdlo se pohnulo, jak polkl, ale neřekl nic, protože jsem pokračovala směle dál. „A že z toho spojení vzejdou děti. Já chtěla mít děti.“ Na krátký okamžik jsem mžikla očima k těm jeho tmavým a zase jsem je odvrátila. „Myslím… nejen proto, že to byla moje povinnost a osud, protože je nutné pokračovat ve vladařském rodě. Někde hluboko uvnitř po tom pořád toužím.

Vím, že nejsem ochotná…“ V té chvíli se mi nečekaně roztřásl a zlomil hlas a vzedmula se ve mně prudká vlna zlosti.

22

BOJOVNICE SVĚTA „Odmítám dopustit, aby mi můj nebožtík manžel zničil i zbytek života. Už mi toho vzal dost a já mu nedovolím, aby mi toho vzal ještě víc.“ „Je mrtvý, je pryč, Ivariel,“ zamumlal Ochieng, jako by mě chtěl utěšit. „Už ti nikdy nemůže ublížit.“ Zasmála jsem se, suše a hořce. „Ale copak to nevidíš?

Může a taky to dělá. Pokaždé, když myslím na…“ Musela jsem polknout a hrdlo se mi svíralo a kladlo odpor. „Na… to, že bych se takhle měla znovu někomu odevzdat, tak…“ „Nebreč.“ Sklonil ke mně tvář. Sice se mě nedotýkal, ale bylo jasné, že chce. „Je mi líto, že jsem tě přinutil o tomhle mluvit. Už nemusíš nic říkat.“ Netrpělivě jsem si otřela slzy a zlobila se na ně za to, že si klidně takhle tečou, aniž bych si to uvědomila nebo nad tím měla kontrolu. „Musím to říct. Myslím, že bude pro tebe lepší, když se mě vzdáš. Nevím, jestli se tomu ještě někdy budu schopná poddat. Nejsem si jistá, jestli se dokážu… přinutit. Rozumíš?“ Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich jeho domněnku, že to chápe, jenže ve skutečnosti to nechápal.

Doopravdy ne. „Nemusí to být takhle,“ řekl mi. „Může to být radost, vzájemné potěšení. Žádné podřizování, žádné poddávání se něčemu, nýbrž věc dvou lidí. Jako jídlo nebo pití – něco jako bychom se navzájem krmili.“ Chápala jsem to. Nebo přesněji řečeno – do jisté míry jsem to chápala. Rekjabrely a konkubíny, tedy některé, si postelové radovánky užívaly a mluvily o nich s nadšením.

Manželky mého otce byly také hodně rády, když si je zavolal na lože, i když tomuhle jsem zcela nedůvěřovala, protože ony většinou vítaly šanci ovlivnit ho přes postel. Moje 23

JEFFE KENNEDY učitelky umění smyslnosti mi však jasně řekly, že dávání radosti odráží přijímání jako zrcadlo. V těchto věcech jsem byla teoreticky velmi zběhlá. Musela jsem se usmát při pomyšlení, že ve mně Ochieng vidí nevinnost, když jsem se učila smyslným hrátkám v seragliu císařského paláce.

Kdybych si mohla vybrat – nebo dokázala najít způsob, jak se přinutit – mohla bych ty jeho iluze snadno rozbít a zřejmě mu dát takovou rozkoš, jakou by mu žádná jiná žena v celé Čijadžui dát neuměla. „Ty se mi směješ?“ zeptal se, ale neznělo to uraženě. „Ne. To nikdy,“ odvětila jsem. „Ale ty to pořád nechápeš.“ „Tak mi to řekni.“ „Ne že bych nedůvěřovala tobě. Já nevěřím sobě.“ Jeho tmavé oči pátraly v mé tváři. „Jak to?“ „Ochiengu, já neplánovala Rodolfa zabít. Chtěla jsem umřít. Ne, nic neříkej.“ Zvedla jsem ruku a dřív, než jsem si vůbec uvědomila, že to dělám, jsem mu položila prsty na ty šťavnaté rty, čímž jsem nás oba překvapila.

Maličko otočil hlavou sem a tam, jako by mě tím nejjemnějším způsobem líbal na konečky prstů. Stáhla jsem ruku a schovala ji do dlaně druhé ruky, jako bych si to pohlazení chtěla uchovat. „Od své svatební noci – nebo možná i později, když jsem se oklepala ze šoku z toho všeho – jsem začala nenávidět.“ „Taky jsi měla proč,“ odvětil Ochieng tiše. „Takhle by to cítil každý.“ „Možná. Ale chci říct, že tohle… Představuju si to jako nějaké temné semeno nenávisti, které našlo v mém srdci úrodnou půdu. Když jsem si uvědomila, jak jej živím, jak hluboko prorostlo celou mou duší, netušila jsem, jak ho vyrvat i s kořeny. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo nedávat 24

BOJOVNICE SVĚTA mu víc, než kolik jsem mu už dala, protože jsem se bála, že mě zničí. Když jsem šla Rodolfovi v ústrety, přestala jsem si dělat starosti, jestli mě to zničí. Živila jsem tu nenávist vším, co jsem v sobě měla.“ „Aby to zničilo jeho.“ Ochiengova tvář zůstávala klidná, ale v očích měl hluboký hněv. „Nevím, zda jsem uvažovala až takhle jasně. Prostě jsem se přestala starat, co se stane se mnou. Věděla jsem jenom, že jim nikdy nedovolím, aby mě odvezli zpátky do Dasnarie. Chtěla jsem umřít tady, na čijadžuské půdě.“ „Ach, Ivariel.“ Tvář se mu zvrásnila zármutkem. „Nevím, co na to říct.“ „Je to dobrá věc. Nabídl jsi mi tohle místo, řekls, že je to můj domov, a já to tak chtěla – pořád to chci. A kdybych musela umřít, ať je to tady. Tomu jsem se odevzdala. Jenže jenom do chvíle, než…“ Trhaně jsem se nadechla. Efe se za mnou pohnula a opřela se do mě ramenem. „Když začal uplatňovat své manželské právo, ztratila jsem kontrolu nad tou zmijí ve mně.“ „Jsem rád,“ vydechl. „Zasloužil si smrt.“ „I já si to myslím,“ souhlasila jsem. „A nelituji, že jsem ho zabila, ani ty další muže, kteří té noci zemřeli, a možná to je ten problém. Kvůli jejich smrti necítím nic, možná jenom jakési zadostiučinění.“ „Rozumím.“ „Opravdu?“ Teď jsem pro změnu pátrala já v jeho tváři.

Určitě mě chtěl chápat, jenže chtít asi nestačí. „Jsem ráda, že jsem ho zabila.“ Zajímavý pocit, říct to takhle nahlas. „Jsem ráda, že je mrtvý on, a ne já. Ale o to nejde. Ochiengu, nepamatuju si, kdy jsem ho zabila. Celkově si na nic moc z té 25

JEFFE KENNEDY noci nevzpomínám. Opravdu ne. Je to jako vzpomínat na sen, který se mi zdál někdy dávno.“ „Některé věci bolí tak moc, že si je raději nepamatujeme, abychom se před tou bolestí ochránili. Až se uzdravíš a zesílíš, vybavíš si toho víc a to, co se stalo, ti bude dávat smysl.“ Usmála jsem se a cítila se strašně staře. Zbožňovala jsem Ochiengův optimismus a to, jak mi dokázal projasnit náladu. Nemohl chápat temné cesty, po nichž jsem scházela. „Nemyslím, že je to tímhle. Zdá se mi, že ta zmije si vede svůj vlastní život, půjčuje si moje tělo. Možná jsem v kůži Ivariel, ale myslím, že z Jenny se stalo monstrum. Je ve mně a je silnější než já. Má všechnu sílu své nenávisti.“ „Tak se poučíš. Zotavíš se a necháš tu nenávist odejít.“ „Nebo ne a budu stejně vystrašená a nevychovatelná jako Efe. Ani já, ani ona nejsme schopné vydělat si na své živobytí, přiložit ruku k dílu.“ Efe, jako by rozuměla, dlouze vydechla a její chobot šmátral po mé noze, až se mi obtočil kolem kotníku. „To je vynikající příměr,“ řekl Ochieng. „Nesměj se – je to tak! Efe trpěla, ano, ale od své záchrany ušla dlouhý kus cesty. Hodně se toho naučila a stále se učí. Tys ji neviděla předtím, a tak nedokážeš posoudit, jaký udělala pokrok.“ Odfrkla jsem si nad jeho idealismem a on se zamračil. „Nemám v úmyslu lámat hůl nad tebou ani nad ní, takže zapomeň, že bych to s vámi vzdal. A svoje místo tady si nemusíš ničím zasloužit. Tohle je tvůj domov. Koukám, že jsem ti to nevysvětlil dost jasně, ale jsem do tebe zamilovaný, Ivariel, a chci, abys byla mojí ženou.“ Dech mi uvízl někde pod žaludkem, který udělal otočku.

Někde v průběhu mé zpovědi jsem zapomněla, že Ochieng 26

BOJOVNICE SVĚTA balancuje na okraji takového vyznání. A já mu teď musela vzít naděje. „To se nemůže nikdy stát,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo co nejvíc definitivně a neodvolatelně. „Věřil bych tomu, kdyby ses nevzdala slibu čistoty – a kdyby sis ten disk vyžádala zpátky, když jsem ti ho nabízel.“ Měl pravdu. Jakkoli to pro mě bylo obtížné vysvětlit, došlo mi, že mu to dlužím. „Důvod, proč nemůžu znovu složit ten slib, je ten, že jsem ho už porušila s Rodolfem.“ „To bylo znásilnění. Danu by ti to těžko mohla přičíst jako vinu.“ Zakroutila jsem hlavou. „Byl legálně můj manžel.

Poslechla jsem jeho rozkaz.“ „To by udělal každý, kdo by měl na krku nůž.“ „Nedržel mi na krku nůž.“ Nemusel. „Protože nemusel. Už jsi byla v jeho moci, mohl tě zabít nebo tě nechat zabít, kdykoli by se mu zachtělo, je to tak?“ „No, ano, ale…“ „Nerad ti skáču do řeči, ale v tomhle nejsou žádná ‚ale‘.

Je to pomyslný nůž na krku. Přidej k tomu fakt, že tě celý život důsledně učili, že se máš podřídit manželovi – vlastně čemukoli, co po tobě muž žádá. Neříkala jsi mi to tak?“ „Ano.“ Tak trochu jsem litovala, že jsem mu toho o sobě prozradila tolik. Při mém prvním probuzení jsem byla tak vděčná, že jsem naživu a vidím období dešťů, že mě Ochieng drží – a taky jsem byla pod vlivem čaje na utlumení bolesti, který mi dala Zalaika – že jsem mu toho o sobě a svém životě vyzvonila dost. Teď mě bolely zuby, jak jsem zatínala čelist. „O nic z toho nejde.“ 27

JEFFE KENNEDY „Tak o co tedy jde?“ Zeptal se mírně, povzbudivě, ale taky se značnou dávkou údivu. „Jde o to, že jsem se mu nepodřídila. Nechápeš to? Zabila jsem ho. A nepamatuju si, že jsem to udělala.“ Vzpomínám jen na krev, spoustu krve. Jak jsem si s ní potřela nahá prsa a litovala, že zemřel tak rychle. „Nemůžu sama sobě důvěřovat,“ řekla jsem mu trhaným šepotem. „Nevím, kdy se to zase stane, co to ve mně spustí… koho můžu zabít příště.

Mohl by to být kdokoli – třeba i ty.“

28

~3~

O

chieng si mě prohlížel a začínalo mu svítat. „Tak proto nechceš s sebou nosit nože, proto nechceš tancovat a trénovat boj.“ „Stačí, abych se zase přestala ovládat a měla přitom v ruce nůž.“ „To je ale něco jiného. Ode mě ti nic nehrozí.“ „Pamatuješ, jak jsi mě poprvé políbil?“ Usmál se s nostalgickou rozkoší. „Na tu chvíli nezapomenu do konce života.“ „Očividně si nevzpomínáš na tu část, kdy jsem zpanikařila a uhodila tě.“ „Skoro ne.“ „Tekla ti krev.“ „Ani to nebolelo. Pochopil jsem to tehdy a chápu to i teď.

Kromě toho jsi mě nebouchla, když jsem tě políbil podruhé.

Tomu se říká pokrok.“ Odvrátila jsem od něj zrak. Pocit, že jsem v pasti, dosáhl nebezpečné meze a já v něm cítila další klíčící semínko paniky. „Pusť mě.“ Přestože mě nedržel doslova, okamžitě udělal krok zpátky a dopřál mi prostor k pohybu. Stejně tu nebylo moc k hnutí, v přístřešku se mačkali sloni a do bosých chodidel mě píchalo seno. Nohy jsem měla celé zablácené a najednou mi

JEFFE KENNEDY to začalo hrozně vadit. Snažila jsem se třít jedno chodidlo o druhé, ale ničeho jsem nedosáhla. „Nohy v blátě,“ řekl Ochieng. Vzal hadřík a začal Efe otírat bláto, které jí zaschlo kolem očí. Ráda se rochnila v bahně a kolem očí jí zůstávalo a vadilo jí ve výhledu.

Kdybych byla dobrá pečovatelka, bývala bych to udělala já.

Zmocnila se mě náhlá únava, a tak jsem se posadila na kamennou lavici a čekala, až Ochieng řekne něco víc.

Neřekl. „Co to znamená?“ zeptala jsem se nakonec.

Pohlédl na mě, zamračil se, když viděl, že sedím, ale nekomentoval to. „Nohy v blátě znamenají, že jsme všichni jenom lidé a máme své chyby. Nelíbí se ti bláto na nohou, ale jestli jsi sem chtěla dojít, jinak než bahnem to nešlo.

Nejsi andělská bytost, která umí létat vzduchem, aniž by na ní ulpěla špína světa.“ „To jsem o sobě nikdy netvrdila,“ odvětila jsem.

Ochieng mě překvapil, když se zasmál. Posadil se vedle mě, ale držel si pečlivý odstup. „Víš,“ řekl důvěrným tónem, „vždycky jsem myslel, že ta tvoje vyrovnanost souvisí s tím, že jsi Danuina kněžka-válečnice. Teď, když už vím, že jsi dcera císaře, nechápu, jak jsem mohl přehlédnout tvůj urozený původ a vystupování.“ Dlouze jsem se na něj zadívala, což ho zase rozesmálo. „Ivariel, lásko moje, jenom říkám, že mi nevadí to bláto, chápeš?“ Zvedl nohu, taky bosou a úplně stejně zablácenou. „Všichni jsme lidi. A špína se jen umyje.“ Jeho pozitivní přístup a filozofování mě obvykle pobavilo. Tentokrát však ve mně pořád ještě řádil vztek a temná frustrace z toho, že po mně nejdřív chtěl, ať vysvětluju, a pak to smetl ze stolu… Vstala jsem. „Jdu zpátky.“ 30

BOJOVNICE SVĚTA „Dobře.“ Taky vstal. „Sama,“ objasnila jsem.

Položil mi ruku na paži, zastavil mě a neucuknul, ani když jsem se na něj zamračila s veškerou svou urozenou nadřazeností. „Můžeš na mě koukat jako dcera císaře, jak dlouho chceš,“ řekl bez jakékoli nevraživosti, „ale s mocnými ženskými se potýkám celý život. Když zvládnu Violet, zvládnu i tebe.“ Zamyslela jsem se nad vším, co tím zřejmě chtěl říct.

Sloni Ochiengovi nikdy nenaháněli strach, i když ho se svou silou a občasnými výbuchy zlosti – a taky paniky – mohli snadno rozšlapat. „Nech si to projít hlavou,“ řekl nakonec. „Já tě stejně nenechám lézt nahoru po tolika schodech samotnou, protože se už teď sotva držíš na nohou. Nemusíš si mě brát za muže.

Ani mi nemusíš dovolit, abych ti pomáhal, ale nedopustím, aby ses sama zbytečně ohrožovala.“ Něco se ve mně zlomilo, zlost odplula někam pryč a zůstala po ní jenom únava. Překvapila jsem sama sebe, opřela se o něj a našla stejné teplo a sílu jako u slonů. I já jsem ho překvapila, ale po chvíli mě objal a držel mě s něhou tak nekonečnou, že jsem si to ani nezasloužila. „Jsem tak unavená,“ přiznala jsem a přitiskla tvář k jeho mokré košili. „Tak si odpočiň,“ zamumlal, vzal mou hlavu do dlaní a prsty mi jemně prohrábl vlasy. „Období dešťů je čas k odpočinku, ne k chození venku v blátě.“ „Mám pocit, že už nikdy nebudu suchá.“ Trochu se zasmál. „To říkáme všichni. Ale deště vždycky zase skončí, a až bude v létě horko a sucho, budeš ještě snít 31

JEFFE KENNEDY o tom, jak se zchladíš v dešti, a bude ti zase připadat, že snad nikdy neuvidíš mrak.“ „To je další lekce filozofie?“ „To není lekce – to je jenom poznatek. Věci se časem mění. Nemůžeš je však nutit, aby skákaly podle tebe.“ „Myslím, že to jsem nedělala.“ „A já myslím…“ Zarazil se. „Jsi unavená. Můžeme si o tom promluvit později.“ „Ne.“ Zvedla jsem hlavu, podívala se mu do tváře, ale neodtáhla jsem se. „Mohl bys mi tu pravdu dát celou.“ A přestože jsem měla chrabré úmysly, na následující výstup nahoru jsem nebyla připravená.

Usmál se a odhrnul mi z čela několik pramínků vlasů, které mi lezly do očí. „Dorůstají ti vlasy a jsou teď víc bílé než černé.“ „Měla bych si tu černou ostříhat. Asi to vypadá divně,“ odvětila jsem a natáhla si jeden pramen, abych se podívala.

Což stejně moc nešlo, protože mi sice vlasy porostly, ale pořád nebyly dost dlouhé. Po Rodolfovi jsem se rozhodla, že si je přestanu barvit. No, zčásti taky proto, že jsem tak dlouho buď spala, nebo byla slabá jako kotě. Když jsem konečně mohla vstát a dobarvit si je, zdálo se to už zbytečné. „Líbí se mi to takhle půl napůl.“ Ochiengův pohled brouzdal po mé tváři a vlasech. „Ačkoli bude zajímavé vidět tě s původními vlasy.“ „Skutečné já se vynoří, ať udělám cokoli,“ podotkla jsem a dost mě to rozesmutňovalo. „Tak to ve světě chodí,“ souhlasil. „Řekni mi, co jsi chtěl říct? Co si myslíš?“ Povzdechl si a jeho rty se prohnuly v pochmurném úsměvu, protože se mu nepovedlo to zamluvit. „Nevím, 32

BOJOVNICE SVĚTA jaké je to vyrůstat tak, jak jsi vyrůstala ty, očekávat, že budeš všem kolem sebe vládnout, ale umím si představit, že by to v tobě mohlo vypěstovat určitý způsob myšlení.“ Už žádná princezna!, slyšela jsem v hlavě Kaju. Jak se mi po ní stýskalo! „Podle tebe tedy očekávám, že všechno bude vždycky tak, jak si to nadiktuju?“ Ochieng se na mě smrtelně vážně zadíval. „Přímo takhle bych to neřekl, ale… Možná to tak nějak podobně je.“ Kývla jsem a uvědomovala si slabost v nohách. „Budu o tom všem přemýšlet.“ „Počká to do zítra. Nebo do pozítří. Nebo do popozítří.

Dovolíš mi, abych tě nahoru vynesl?“ Znělo to lákavě. Byla to úleva, protože jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu sama. Moje hrdost by utrpěla daleko víc tím, že bych spadla nebo tam nevyšla, než tím, že mě bude muset vynést. „Ty myslíš, že to zvládneš?“ zeptala jsem se.

Na tváři mu rozkvetl široký úsměv, zářivý jako slunce, které zažene deště. „Ach ano. Už jsem tě přece nesl. A teď vážíš míň než tehdy. I ptáček je těžší.“ „Snažím se jíst,“ zamumlala jsem. Jako bych slyšela jeho matku, která do mě neustále hučela, abych trochu přibrala.

A tehdy mi nedošlo, že mě po bitvě někdo vlastně musel donést zpátky do domu D’tiembových, nahoru po tolika schodech a do postele. Netušila jsem, jaký mám pocit z toho, že to byl zrovna on. „Já vím,“ uklidňoval mě a já si na chvíli pomyslela, že se to týká toho, jak mě předtím nesl. „Připravená? Mám si dávat pozor, kde se tě nesmím dotknout?“ „No, když začnu vyvádět a pokusím se tě zabít, tak to bylo to místo.“ 33

JEFFE KENNEDY Zasmál se a zaklonil se přitom. „No dobře. Vtip je dobré znamení. Nebojím se tě, Ivariel. A tak snadno se zabít nedám. Chyť se mě kolem krku.“ Poslechla jsem a tentokrát jsem si už byla více vědoma šoku, který mi působí tělesný kontakt. Trochu se přikrčil, jednu paži mi vsunul pod kolena a druhou za záda a lehce mě zdvihl. Vzpomněla jsem si přitom na něco jiného, a tak jsem to hned řekla nahlas, spíš než abych si to nechávala pro sebe. Byl to další způsob cvičení, při kterém se začíná po malých krůčcích. „Harlan mě takhle jednou nesl,“ řekla jsem mu. „Tvůj bratr, že ano?“ „Ano, můj mladší bratr. Na mé svatební cestě jsem jela v kočáře a kouřila opos, abych utišila bolest v těle a strach v srdci.“ Počkala jsem, až Ochieng přeběhne přes otevřené místo a schovala jsem si do něj hlavu, abych se ukryla před nejhorším lijákem. „Jednoho dne nastoupil ke mně do kočáru – což pro něj nebylo snadné, protože musel předstírat, že je mu zima, takže si z něj ostatní muži dělali legraci, že je padavka – a donutil mě přestat kouřit opos, který otupuje bolest a všechny nepříjemnosti světa. Řekl mi, že mi pomůže utéct, a když jsme přijeli tam, kde jsme měli strávit noc, předstírala jsem, že jsem slabá a že omdlívám, aby mě musel nést. Jedině tak si mohl prohlédnout vnitřek seraglia, aby věděl, kudy máme později uprchnout.“ „Chytrý plán,“ odvětil Ochieng a oplachoval si přitom nohy ve vaničce s vodou, která tam zůstávala proto, aby se dovnitř nenatahalo bahno. Potom se s obdivuhodnou vervou a rychlostí vydal nahoru po schodech. „Bylo od tebe odvážné, takhle se přetvařovat.“ 34

BOJOVNICE SVĚTA „No, moc úsilí mě to nestálo. Ztratila jsem hodně krve a v té době jsem ani pořádně nejedla.“ „Jak je to dlouho – můžeš to spočítat?“ Ochieng dobře věděl, že počítat jsem se naučila teprve nedávno. Už jsem se v tom zlepšovala, ale čísly, která pro ostatní byla hračkou, jsem se pořád ještě musela obtížně brodit. „Nech mě přemýšlet. Deset dní po mé svatbě, která byla na mé narozeniny.“ Skládala jsem k sobě v hlavě desítky. „Nevím přesně, protože jsem nepočítala každý den. Ale od té doby jsem měla čtyřikrát menses.“ Chvíli byl zticha. „Takže se stihla napůl vystřídat roční období. Po tak krátké době jsi nemohla čekat, že se dáš úplně dohromady.“ „Jsem císařská dcera,“ informovala jsem ho povýšeně. „Vysoká očekávání máme jako pravidlo.“ Zasmál se a vtiskl mi na spánek letmý polibek. „Pak bych se měl hodně snažit se podle toho chovat.“ „Takhle jsem to nemyslela,“ protestovala jsem vylekaně. „Jenom vtip,“ ujistil mě. „Co jsem měl zatím možnost zjistit, máš vysoká očekávání zatím jenom sama od sebe.

Možná bys mohla očekávat víc i od těch, kteří se prohlašují za tvoji rodinu.“ Ouvej – to překvapivě hodně zabolelo. Přestože jsem se narodila do rozvětveného rodu, jenom Harlan jediný se mi pokusil pomoci. A vzdal se kvůli tomu všeho. Než jsem Rodolfa zabila, stihl mi říct, že Harlan našel útočiště v Skablykrru, jakémsi filozofickém učení, které mu umožňovalo složit závazné sliby, jaké se nikdo nesměl pokoušet porušit. Bylo k smíchu, jak jsme se oba uchýlili ke slibu mlčenlivosti, abychom unikli před tvrdou pěstí mé rodiny. „Co se stalo – je zraněná?“ Jakmile Ochiengova noha 35

JEFFE KENNEDY vkročila na úroveň domu, vstoupila nám do cesty Zalaika.

Pečlivě mě prohlédla a natáhla ruce, jako by mě snad mohla Ochiengovi vytrhnout z náruče. „Jsem v pořádku,“ řekla jsem jí v jejich jazyce. Zalaika občas zapomínala, jak moc jsem z jejich řeči pochytila – a pořád ještě byl pro ni nezvyk čekat ode mě odpověď. Tohle dělali všichni D’tiembové, ze zvyku se otáčeli k Ochiengovi, aby mi tlumočil, jelikož on byl vždycky neomylný, pokud šlo o čtení z mé nonverbální komunikace.

Toto mu zčásti pomáhalo v práci se slony, kteří také hodně přemýšleli, ale nemluvili. „Jsem dneska jenom unavená.“ „Je v pořádku, matko,“ řekl Ochieng zvonivým hlasem, který zněl vesele, ale také popuzeně. „Copak si muž nemůže svou ženu přivinout do náruče, aniž by ho začali vyslýchat?“ Hladce matku obešel a odnes mě na židli pod převislou střechou. V tom místě spadal déšť z otepí trávy proudem a odtékal kanálkem vytesaným do kamene. „Dej si nohy pod ten proud,“ řekl mi.

Natáhla jsem si nohy pod vodu, zmatená, že si klekl a opatrně mi je omýval. Ani jsem se nezmohla na protest, když mě nazval svou ženou. Očividně se rozhodl uplatnit své právo. To, co řekl, nebylo tak zákonitou a definitivní pravdou, jako by totéž bylo v dasnarijštině, ale i tak to znělo dost majetnicky na to, aby se Zalaika zatvářila strašlivě šťastně. Pořád lepší, než kdyby se jí nelíbilo, že se její nejstarší syn zajímá o poničenou cizinku. Podle poznámek, které tu a tam trousila Zalaika a Ochiengovi sourozenci, od něj už nějakou dobu čekali, že se už konečně s někým usadí.

Generací bylo v tomto klanu požehnaně – vlastně jsem objevila, že Ayela a Femi jsou vnoučata Ochiengovy starší sestry Palesy. Zdálo se však, že všechny znepokojuje, že si 36

BOJOVNICE SVĚTA Ochieng nenašel nikoho, koho by si vzal – a zvláště to platilo pro Zalaiku.

Možná že všem matkám jde o to, aby dostaly své děti pod čepec.

Zalaika se na mě zářivě usmála a podala mi ručník, abych si osušila vlasy. „Naučíš se, že nemáš chodit na déšť,“ kárala mě. „Sloni mají tlustou kůži, ne tenkou a bledou jako ty. Uvařím ti vývar z kostí se spoustou kachního tuku. To ti nažene barvičku do tváří.“ Odkvapila pryč a prozpěvovala si přitom jednu ze svých kuchařských písní.

Zaúpěla jsem a Ochieng na mě povytáhl obočí a vzal si ručník, aby mi osušil nyní již čisté nohy. „Proměním se ve vývar z kostí a kachní tuk,“ vysvětlila jsem.

Zasmál se, vstal a podal mi ruku. „Moje máma tím léčí všechno. Vítej u D’tiembových, když jsi jedna z nás.“ „Ochiengu…“ Zaváhala jsem a on na mě s očekáváním hleděl, čímž mi nepomáhal. „Já nic neodsouhlasila,“ řekla jsem. Vlastně jsem s tím vyloženě nesouhlasila. „Já vím. A je to v pořádku. Jsem trpělivý muž.“ „Je možné, že tahle trpělivost ti růže nepřinese.“ „I tohle si uvědomuju.“ Propletl ruce s mými a vtáhl mě hlouběji do domu. „Pojď si sednout k ohni, oschneme.“ „Už ani nevěřím, že něco jako ‚být suchá‘ vůbec ještě existuje,“ zamručela jsem. „Ach, ale ano. Pamatuj: všechny věci se s časem mění.“ Možná jsem k tomu nevyléčitelnému optimistovi cítila něhu. Možná mě jenom přitahoval takový druh člověka, který se od Rodolfa lišil nejvíc, jak mohl.

A taky bylo dost dobře možné, že až si odpočinu, zkusím nějaké taneční kroky.

37