VLK
Praha 2022
Přeložila: Jana Pacnerová
J. R. Ward: Vlk Vydání první Copyright © 2021 by Love Conquers All, Inc. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2529. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Wolf, vydaného nakladatelstvím Gallery Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., New York 2021 Český překlad © 2022 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Foto na přebalu Shutterstock.com Přebal a vazba © 2022 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1870-7 BARONET Praha 2022
J. R. Ward
VLK Druhý díl série BRATRSTVO ČERNÉ DÝKY: VĚZEŇSKÝ TÁBOR
Věnováno: Báječné dvojici, která si zaslouží budoucnost. Těm, co přežijí všechno.
KAPITOLA PRVNÍ
Sanatorium Willow Hills Connelly, stát New York
B
yla bouřlivá halloweenská noc, když se dva kluci, staří třináct a třináct a třičtvrtě roku, protahovali trhlinou v plotu z drátěného pletiva, ověšeném všemožnými nápisy „Zákaz vstupu“. Ten, co byl o osm měsíců starší, zůstal viset za bundu na zrezivělém drátě a trhavý zvuk zvěstoval týden bez iPadu. Minimálně. „Krucinál,“ škubal Tiller zaseklou látkou. „No tak. Dělej, ať to máme za sebou.“ Neměl s sebou brát Gorda, ale Isaac byl nemocný a Mark měl zaracha za to, co provedli minulý víkend. Pitomý oheň. Nechtěli, aby byl tak velký, a kromě toho ta hromada listí už zmizela a ten spálený trávník na Thompsonově dvorku zase doroste. Začalo pršet o trochu silněji, Gordo přistoupil a škubl bundou. „Sundej to.“ „Už to dělám.“ Tiller strčil svoje zařízení na lov duchů kámošovi do náručí, rozepnul zip a vytáhl ruku z rukávu. Pak ho popadl oběma rukama a zatáhl tak prudce, jak jen to šlo… Povolilo to okamžitě, přistál na zadku, pršelo mu do očí a byl celý od bláta. „Kurva!“ Gordo se sklonil. „Musím být do půlnoci doma.“ Jako by si myslel, že tady Tiller bude čekat, dokud neuschne. Asi tak týden. 15
„Klídek.“ Vstal a roztřepl bundu. Otíral si džíny dlaní. „Co je, bojíš se?“ „Ne, blbečku. Ale za hodinu máme být online.“ „To máš fuk.“ Lhal o tom, že se nebojí. Právě proto byl až třetí v pořadí, když Tiller usoudil, že sám jít nezvládne. Ne že by byl nervózní, nebo tak něco. Uvázal si bundu kolem pasu a připadal si, jako by měl na sobě máminu houbičku na nádobí, ale když se rozhlédl, zapomněl na chlad a mokro. Větve stromů bez listí se podobaly pařátům, a keře s pokroucenými prsty výhonků jako by se připravovaly následovat příkladu plotu pomocí jedovatých trnů… Oblohou projel blesk. Ještě že Gordo taky nadskočil. „Kde to je?“ „Tady kousek,“ řekl Tiller, i když nevěděl, kam jdou. Pokračovali v cestě a Tiller nechal Gorda nést kameru s nočním viděním a detektor paranormálních jevů s rekordérem, protože se snažil neběžet zpátky k plotu a nebyl si jistý, jestli ve sporu se svýma nohama zvítězí. Čím hlouběji do areálu zacházeli, tím víc toužil nahrát video a odeslat ho na skupinový chat sedmáků a mít tuhle kravinu z krku. „Jak je to daleko?“ „Daleko ne.“ Jenomže túra se zdála nekonečná a stromy jako by se všude kolem nich pohybovaly a Tiller začínal taky ztrácet víru. Takže zapnul v telefonu aplikaci čtečky magnetického pole a otáčel senzorem kolem sebe. Pípání mu připomnělo ten film o ponorkách, na který otec rád koukal, ten s tím chlapem, Stevenem Seagalem, nebo jak se jmenoval. Aplikace na lov duchů, kterou si nainstaloval zdarma, v něm budila pocit, že má baterku… Vytí zaznělo zprava. A bylo hlasité a dlouhé. A neznělo to jako pouhý pes, ani velký jako německý ovčák 16
nebo rotvajler. To, co ten zvuk vydávalo, bylo mnohem větší. Tiller sáhl po Gordovi, ale ten udělal současně totéž, takže to nebyl žádný trapas. Jak se mu telefon třásl v ruce, málem ho upustil. Což by znamenalo měsíc bez iPadu. Nebo ještě víc. „Já chci domů.“ Gordo fňukal jako mimino. Jenomže jo, Tiller chtěl taky k mamince, ne že by to řekl nahlas. „To je jen na efekt,“ vyhrkl. „Cože?“ Tiller kamaráda odstrčil. „Jako se to dělá ve strašidelných domech, když lidi procházejí bludištěm. To nebylo doopravdy. No tak, copak je v téhle ohradě vlk?“ „Myslíš, že na těch stromech jsou repráky?“ „Prostě jdeme. Proboha.“ Tiller zase zvedl telefon, protože potřeboval vypadat, jako by měl všechno pod kontrolou. Jinak Gordo uteče a bude to muset udělat sám. A nemůže neposlat video… „Já končím,“ oznámil Gordo. Tiller se otočil a přikročil k němu. „Chceš vypadat jako idiot potom, co jsme v létě neskočili do lomu?“ On a Gordo tenkrát fakt měli tu sázku splnit. Pak by tu nebyli. „Slíbili jsme nahrávku, pořídíme nahrávku. Kromě toho se nic nestane.“ Popadl Gorda za paži a vlekl ho s sebou vpřed. Když se znovu zablesklo, oba vyjekli a přikrčili se. Tiller se vzpamatoval první a druhého kluka nepouštěl. Kdyby se něco zvrtlo, je rychlejší než Gordo a tohle je jako Zombieland. Pravidlo 1: Dýchat… „Vidíš?“ řekl Tiller. „Je to přímo tady.“ Nohy se mu zastavily, i když měl v úmyslu pokračovat v cestě. A Gordo proti tomu, že dál se nejde, nic nenamítal. Temnou oblohou zaburácel hrom, další blesk osvětlil vysokou stavbu před nimi – a Sanatorium Willow Hills 17
bylo až moc reálné. Zchátralá stará budova byla dvakrát větší než škola, do které chodili, měla pět podlaží a dvě velká křídla. Rozbitá okna, vylámané okenice a hnusné skvrny ubíhající od střechy až dolů do plevele budily dojem, že v domě straší. A možná to tak i je, říkal si Tiller při pohledu na prázdné oční důlky ve vysoké zdi střední části budovy. „Co to je?“ zamumlal Gordo. „Co je co?“ Panebože, měl si s sebou vzít… No, vůbec sem neměl chodit. „Co máš za problém?“ Gordo vrtěl hlavou. Jak tu stál v mikině s potiskem Minecraftu a chundelaté hnědé vlasy mu padaly do vyděšených očí, připomínal Tillerovi sloupek plotu zaražený do země. Nedíval se na budovu. „Tamhle něco je.“ Gordo zvedl ruku a ukázal stranou. „Mezi těmi stromy jsou oč…“ Tiller se otočil – a bylo to tam. Žluté oči zářící ve tmě. „Seru na to,“ vyjekl Gordo, upustil veškerou výzbroj a dal se do běhu. Tiller zůstal vteřinu na místě, jeho tělo nebylo schopné pohybu. Ale pak se ozvalo tlumené vrčení a neslo s sebou příslib ostrých tesáků a zkrvavených pahýlů a… Tiller zakopl o vlastní nohy, jak vyrazil, a když tvrdě přistál, ztratil telefon. Ale s tím si nemohl dělat starosti. Zase vyskočil a utíkal jako o život – protože o ten sakra šlo – a bylo mu jedno, jak dlouho bude mít zaracha nebo kolik víkendů bude muset pracovat pro tátu na zahradě, aby splatil nový iPhone. Jen se chtěl dostat domů a zůstat naživu. A tak běžel, pádil tak usilovně, jak jen to šlo, zpátky k plotu, k trhlině v drátěném pletivu. Za kamarádem. Domů, kde vlci nevyjí a nevrčí a kluci nepřijímají blbé sázky, které je o Halloweenu zavedou na strašidelná místa s tím nejmíň kurážným z party sedmi kluků ze sousedství… 18
Po kvapném úprku vrčení mezi holými stromy ustalo. A pak následovala pauza, po ní vlhké praskavé zvuky, pár heknutí a šustot porostu, který snadno přehlušila další lenivá, chrápavá cesta hromu skrz ionizované vzdušné molekuly bouře. Vzápětí přistoupil k iPhonu 8S pár zablácených bosých nohou a ruka podobná lidské sáhla po telefonu a zvedla ho. Aplikace pro lov duchů začala zběsile pípat, a když vlk natočil senzor na sebe, ta zatracená věc se rozsvítila jako vánoční stromeček a začala varovně vřískat. Muž se zasmál. Dokud za ním nezazněl výhružný ženský hlas: „Nemáš být někde v Caldwellu?“ Vlkan se ohlédl přes nahé rameno a blýskl tesáky bílými jako rubáše, ostrými jako chirurgické nástroje. „Už jdu.“ „Jen to koukej stihnout. Víš, co riskuješ.“ „Jo,“ zahučel v odpověď. „To máš pravdu.“
19
KAPITOLA DRUHÁ
Roh Obchodní třídy a Dvacáté deváté ulice Caldwell, stát New York
A
inhoa Fiorela Maitea Hernander-Guerrerová věděla, že ji v uličce někdo pozoruje. Jak Rio stála ve stínu požárního schodiště, cítila na sobě něčí oči a vsunula ruku do kapsy kožené bundy. Automatická pistole byla dost malá, aby se dala schovat, ale dost smrtonosná, aby posloužila k obraně. Co víc může člověk od pistole chtít, fakt. Rozhlédla se a vnímala, že je sama způsobem, který znamená nebezpečí. Ne že by kolem nikdo nebyl. Jen nemohla věřit nikomu, kdo… Zpoza rohu se do uličky přišoural Spaz, špinavý krátký flaušák a džíny tenké jako papír tvořily oblečení, které si bude muset dojít vyměnit leda na skládku. Bylo mu teprve kolem pětadvaceti, ale život s drogami byl jako nebiologická rakovina, užíral mu tělo a mysl, zbývala jen skořápka. Až do chvíle, kdy už tu slupku nedokáže udržet při životě ani závislost. „Hej, Rio, máš něco?“ zeptal se. Ohlédla se a modlila se, aby dodavatel, se kterým se tu měla sejít, přišel pozdě. „Ne, u sebe ne.“ „Takže jo, poslouchej, Rio, musíš mi dát kšeft. Chci říct, jsem dobrej. Zvládnu to. Teda. No tak, můžu prodávat tvým štamgastům.“ Spazovy uslzené zarudlé oči kroužily uličkou jako 20
netopýři, zmateně plácající křídly. Klidně by se vsadila, že naposled se na něco doopravdy soustředil tenkrát, když prvně přiložil ke rtům fajfku s pervitinem. Zaplavila ji vlna vyčerpání. „Myslíš, že Mozart neví, cos udělal s tím posledním zbožím, co jsme ti dali na prodej?“ „Už předevčírem jsem ti říkal, že ten chlap mě přepad. Bodnul mě a sebral matroš.“ Špinavé prsty nadzvedly staré tričko s logem Sound garden, na kterém bylo víc děr než bavlněné tkaniny. „Hele.“ Nemusela se naklánět, aby uviděla čáru na jeho pokožce. Byla asi dva a půl centimetru dlouhá, na boku nad kyčlí, zarudlá a napuchlá infekcí. „Spazi, s tím musíš k doktorovi.“ „Nemám zdravotní pojištění.“ Ukázal v úsměvu polámané zuby. „Ale moh bych si ho opatřit. Kdybys mi dala…“ „Na mně to nezáleží. To přece víš.“ „Tak promluv s Mozartem.“ „Ten si dělá, co chce.“ Spazovy zorničky, velké jako pingpongové míčky, se ocitly v blízkosti jejího obličeje a kroužily kolem. „Můžeš mi teda dát nějaký peníze.“ „Poslyš, já…“ „Musím někomu zaplatit. Znáš to. A jestli neseženu matroš nebo prachy, tak oni…“ Slova vyzněla do ztracena a ne proto, že by se snažil naznačit to, co bylo zřejmé i bez nich. V jeho vychrtlé tváři se zračila náramná beznaděj, kapitulace před nespočtem špatných rozhodnutí, která už nemohl zvrátit a patrně o nich ani přemýšlet; jeho život už nebyl nic než rychlé auto, řítící se proti němu, zatímco sám měl na nohou jen polámané kolečkové brusle. „Komu dlužíš?“ zeptala se. „Mickiemu.“ 21
A sakra. „Spazi, máš přece rozum.“ „Já nechtěl.“ Rio se rozhlédla doleva. Rozhlédla se doprava. Podívala se na hodinky. „Musím jít, už je skoro pozdě.“ Jenomže byla na správném místě a včas. Odejít musí Spaz… „Mickie mě zabije. Ale nejdřív si se mnou chvíli užije.“ Nebylo třeba nad tím uvažovat. Na žádný pád by nedokázala žít sama se sebou, kdyby mu nepomohla. Rio zaklela, zavěsila se do něj a vykročila. A neurazili ani půl bloku, když měl Spaz co dělat, aby udržel krok, ačkoliv kráčela jen o maličko rychleji než na nedělní vycházce. „Kam jdeme, Rio?“ „Půjdeš se mnou.“ „Ááá, Rio. Do útulku už mě nedostaneš.“ „To tedy dostanu.“ Na obloze se zablýsklo, vzhlédla – a napůl čekala, že se jí na hlavu zřítí meteor, ohnivá koule mířící jen a jen na ni, přičemž chudák zoufalý umírající Spaz bude jen vedlejší obětí její osudem předurčené zkázy. Jenomže ne, to se jen praštěná bouřka o halloweenské noci chystala udeřit na Caldwell větrem a deštěm a volty nebeské elektřiny. „Ty se o mě vždycky postaráš.“ Spaz si opřel hlavu o její rameno. „Děkuju ti, kamarádko.“ Na vteřinu zavřela oči, obešla s ním roh a dvakrát se rozhlédla, než ho převedla přes ulici. „Rádo se stalo, Spazi. A musíš na sebe být opatrnější.“ „Já vím, Rio. Já vím.“ Vishous, syn Bloodletterův, sledoval, jak lidská žena přesměrovává drogově závislého pryč od místa za nočním klubem, kde stál. Protože bylo pondělí a doupě neřesti mělo zavřeno, mohl snadno naslouchat jejich 22
rozhovoru, žádné basové dunění v pozadí, žádní klopýtající opilci ani rozevlátí uživatelé marjánky, co žvaní a zabírají prostor svými pitomými úvahami o ničem. Feťák, který ji předtím oslovil, nepatřil ke caldwellské klubové scéně. Možná k ní kdysi náležel, ale propadl sítí funkčnosti až na úroveň bezdomovce. Co bude následovat? Hrob. Vishous se odlepil od zdi, zapálil si ručně balenou cigaretu a ledabyle kouřil, zatímco sledoval ji i objekt jejích sociálních služeb. Našinec nevídá moc dealerů, co se snaží dostat své zákazníky na detox. To je stejné, jako když kuchař vyrábějící smažené jídlo naléhá na strávníky, aby si hlídali cholesterol. Ale takoví už jsou lidé, víme. Mají mnoho fazet v přemnoha nudných ohledech a tahle ženská má sama tajemství… Když mu zavibroval telefon, vytáhl Samsung ze zadní kapsy kožených kalhot. Uviděl, kdo volá, a okamžitě hovor přijal. „Povídej.“ „Můj zdroj je mrtvý.“ Vishous obrátil oči v sloup. „Stručné vysvětlení, Hollywoode. Ještě dýchal, když jsi tam dorazil, nebo tvé bestii zase vyhládlo?“ Z celého Bratrstva černé dýky měl Rhage největší choutky. No, teď už jen jednu choutku, když byl šťastně sezdaný se svou Mary. Ten chlap se vzdal všech výstřelků až na jídlo – což by bylo moc hezké, kdyby do sebe ládoval vždycky jen litry zmrzliny Breyers a sem tam pár pečených krocanů s oblohou. Jenže Rhage měl už odedávna pekelné postižení, když došlo na konzumaci potravy, a někdy jste si nemohli být jistí, jestli jeho bestie pozná, kdo je kamarád a kdo je oběd. „To bylo moc kritické,“ poznamenal bratr. „Jen se ptám. Ten létající fialový lidožrout, co nosíš pod kůží jako zavazadlo, je známý tím, jak umí proměnit celé stadiony lidí ve švédský stůl. Takže to není nemístný dotaz.“ 23
Zatímco Vishous mluvil o tom velkém žravém tyranosaurovi, držel se pořád v patách lidské ženy a jejího vycukaného nejlepšího kamaráda; sledoval je tam, kde by se vsadil, že se nalézá nový útulek Panny Marie soustavného dobroserství, nebo jak se to tam jmenovalo, na Dvacáté sedmé ulici. „Ne, nesnědl jsem ho. A chtěl jsem mu jen zrasit čéšku.“ „Pěstí, nebo pistolí.“ „Kýchl jsem, když jsem stiskl spoušť.“ „Jejda.“ Po obloze projel další blesk podél dolního okraje neklidných mraků. „Vstupní zranění je kde?“ „Na mou obhajobu,“ přerušil ho Rhage, „je to tady samá špína. Kdyby krysí bobky byly nikláky, byl by ten debil Jeff Bezos.“ Když Vishousův dávivý reflex zvedl ručičku, aby se takříkajíc přihlásil o slovo, rychle polkl. Je opravdový chlap, krucinál, ne někdo, kdo se nad kdečím ošklíbá. Ale panebože, krysí trus? „Tak kam jsi ho střelil?“ „No…“ Slovo se vytratilo, jako by se bratr nakláněl, aby se lépe podíval a ujistil se, že anatomický popis bude správný. „Řekněme prostě, že bude mít v moči krev.“ „Ne, jestli je mrtvý, tak nebude.“ „Fakt to musíš brát tak doslova? Fajn, kdyby byl ještě naživu a schopný nadrat se do bezvědomí, čural by krev z toho, co mu zbylo z nádobíčka. Ale to je fuk. Zkus mě zastřelit, jestli ti to nevyhovuje.“ „Jsem rád, že se ti nic nestalo, Hollywoode,“ zabručel Vishous. „Chyběly by mi naše podnětné rozhovory. A navíc jsem před léty investoval do výrobny lízátek a baví mě, jak produkce stoupá.“ „Po pravdě řečeno, chyběl bych ti celý.“ Bratr měl samozřejmě pravdu. Ale stejně jako u toho fujtajblového hlodavčího výkaliště neviděl Vishous ani teď důvod vypouštět nějaké cituplné emoce. Místo toho přešel ulici a zahrál si na paranormální24
ho stopaře, zatímco žena mířila – jo, trefil to – rovnou ke dvojitým dveřím útulku. Zatímco tiskla zvonek a pak mluvila do interkomu, chlápek vedle ní se rozhlížel, jako by hodnotil možnosti útěku. Měla ale tolik rozumu, že nepouštěla jeho rozdrbaný rukáv. „Každopádně, můžeš sem přijít? Mám mobil a notebook.“ Rhage znovu kýchl. „A moje dutiny se prostě musí podělit o tohle bohatství s jedním z mých nejbližších a nejmilejších.“ „To mám ale kliku.“ Dveře útulku před ním se otevřely, objevil se v nich muž v mikině s logem caldwellské Státní univerzity New York a gestem zval dvojici dovnitř. „No tak jo, můj objekt bude chvíli zaneprázdněný.“ Vishous se rozhlédl ulicí. „Takže mám čas.“ „Nemělo by to trvat dlouho.“ „Už na ní nemám sledovací zařízení, ale dá se najít snadno. Pokrývá dané teritorium.“ „Můžu ti pomoct, až sem přijdeš.“ „Jasně. Jsem tam za dvě sekundy.“ Vishous ukončil hovor a ohlédl se. V Caldwellu bylo dnes v noci vlhko a pochmurno, blikavé věže mrakodrapů ve finančním distriktu nijak nemírnily tísnivou zhoubu a chmury zmagořené tlakové fronty. Ale na druhou stranu, možná z něj jenom mluvila frustrace. Pekelně litoval, že Bratrstvo nemá lepší strategii ke zjištění, kam se poděl ten vězeňský tábor. Poté co živočišný druh jako celek ztratil to místo z očí a nyní už nefunkční glymera využila podzemní labyrint jako skládku upírů, kteří se jí nezamlouvali, došlo nedávno ke znovuobjevení – k němuž dospěli těsně poté, co byla lokalita opuštěna. Bylo to jen o vlásek, ale jen to potvrdilo existenci tábora a teď byl Wrath, velký Slepý král, odhodlaný najít zásobárnu zločinu a poskytnout neprávem obviněným trochu nezbytné spravedlnosti. 25
Jediná nápověď pocházela z drogového trhu, který byl zřejmě využívaný k financování infrastruktury a obyvatel tábora. Balíčky drog, jež se našly v podzemí, se teď znovu začínaly objevovat v ulicích Caldwellu. Jen co Trez zjistil, že se ochranná známka v podobě železného kříže zase vrátila do oběhu, upozornil Bratrstvo. Je možné, že by značku používal někdo jiný? Jistě. Je to pravděpodobné? Kdepak. A ničím jiným se řídit nemůžou. To je fuk. Tak nebo tak, vězeňský tábor se najde – a Wrath chce zavést pro upíří rasu řádný trestní systém, takový, který bude spravedlivější než tajné zásahy aristokracie. Ale když je někdo tak netrpělivý jako Vishous? Všechno trvá moc dlouho. Nato zacouval dva kroky do tmy, překontroloval si, že se na něj neupírají žádné cizí oči, a zmizel, jako duch se přenesl na Rhageovy souřadnice. Jen obyčejná noc v Caldwellu, upíři se pohybují městem přetékajícím lidmi, kteří nic netuší. Což se nesmí nikdy změnit.
26
KAPITOLA TŘETÍ
R
io vyšla zpátky do bouře dvacet minut poté, co předala Spaze do Útulku pro bezdomovce Panny Marie Lurdské. Doufala, že tam kluk zůstane déle než na noc, ale ve skutečnosti to neočekávala. Jeden z jeho problémů však vyřeší osobně. Mickie od toho kluka dá ruce pryč. A střetla by se s tím hajzlem hned, jenže má fakt sakra zpoždění. I když drogový svět nefungoval zrovna podle přesného rozvrhu, spěchala, klusala zpátky pod to požární schodiště, kde předtím stála… Ozval se její telefon, tiché zvonění přehlušovalo šustění a vrzání kožené bundy. Vrazila ruku do vnitřní kapsy a vytáhla mobil. Když uviděla, že jde o skryté číslo, zastavila se a šeptem se ohlásila. „Haló?“ Mužský hlas poznala okamžitě. „Rio, jsi v ohrožení…“ „Zbláznil ses, že mi voláš na tohle číslo?“ Rozhlédla se. „Chceš, aby mě zabili…“ „Poslouchej, nejsem blízko tebe a teď to nemůžu rozvádět, ale tvoje utajení se prozradilo. Já…“ „Teď o tom nemůžu mluvit. A nevolej mi na…“ „… něco ti posílám mimo běžné kanály…“ „Musím končit,“ zasyčela. „Rio! Musíš se stáhnout. Jsi ohrožená…“ „Ne, nemusím…“ 27
Nocí projel blesk, přilákaný hromosvodem na vrcholku budovy One State Street Plaza, vzdálené jen o dva bloky na východ od ní. Záblesk byl oslepující a prásknutí a sršení zásahu ji přimělo přikrčit se a zakrýt si obličej paží jako upír. Zatímco jí přímý nadřízený nepřestával mluvit do ucha, ukončila hovor, strčila mobil do kapsy… Před ní vystoupil zpod požárního schodiště dodavatel. A byl velký ani ne tak jako hráč amerického fotbalu, ale spíš jako celá obranná linie. Zapnula si zip bundy, prohrábla si jednou rukou krátké vlasy a druhou zabořila do kapsy a sevřela pažbu skryté pistole. Dobře že má pod flískou neprůstřelnou vestu. Rio vykročila s vědomím, že musí mít všech pět pohromadě. Všichni, kdo se podíleli na obchodu s drogami, byli mazaní jako krysy a vždycky uměli přečíst každý prostor, do něhož vstupovali nebo se k němu blížili. Musí potlačit svůj afekt a vyzařovat správnou energii. Nepřipadá v úvahu, že by její utajení bylo ohrožené. V Caldwellském policejním sboru byli jen dva lidé, kteří věděli, co dělá, a její falešná minulost byla neprůstřelná, protože přišla od FBI – která všechny její údaje vymazala. Byla duch plující za nocí ulicemi a stavějící případ tak, aby Mozartovo působení na drogové scéně v Caldie mohlo skončit doživotním pobytem za mřížemi. „Ty jsi Luke?“ pronesla stroze. Mužovy žluté oči zářily jako plameny svíček, a jak se nad nimi krátce zablesklo, světlo krátce ozářilo jeho obličej. No… ahoj, námořníčku. Měl vysoké lícní kosti jako model, ústa italského milence, bradu zápasníka a žíhané vlasy jako z inzerátu na vlasové přípravky John Frieda z devadesátých let. Taky podivnou jizvu, která mu ubíhala kolem hrdla. 28
To poslední bylo na něm pravděpodobně jediné, co dávalo smysl. Existovala celá řada důvodů, proč lidé v sektorech velkých peněz drogového podnikání končili s ledasčím, co jim poznamenalo kůži navěky, jako silniční mapa brutálních krvavých hříchů. Vzpomněla si na Spaze a jeho bodné zranění. A pochopila, že to platí i pro ty na nejnižším stupni drogového žebříčku. „Rio,“ zazněla mužova tlumená odpověď. Tak jo, ten hlas hladil v útrobách jako bourbon, hřál, uklidňoval – přestože se nalézala uprostřed drogové zóny bez posil. Jako obvykle. A… co ta kolínská? Voněl opravdu hezky. „Jo, to jsem já.“ Zvedla bradu. „Chceš probrat podmínky.“ „Tady ne.“ „Nejsem sama.“ Rio ukázala k zatemněným oknům budovy na druhé straně uličky a lhala, jako když tiskne. „A neodejdu tamhle od svých přátel.“ „Nevěříš mi?“ „Ani co by se za nehet vešlo. Tak chceš mluvit o podmínkách, nebo ne?“ Muž zůstal, kde byl – na zlomek vteřiny. Než se nadála, popadl ji, otočil a přirazil k vlhkým studeným cihlám nočního klubu. Jak se jí jeho obrovské tělo tisklo k zádům, dobře vnímala tu jeho vůni – které by si vzhledem k tomu, že to vypadalo špatně, špatně, špatně, vůbec neměla všímat, natožpak ji obdivovat. „Slez ze mě,“ zavrčela. Škubla pažemi a pokusila se vytasit pistoli. Nebo nůž od pasu. Nebo pepřový sprej ze zadní kapsy. Když už to jinak nešlo, rozhodla se ho kousnout do hřbetu ruky a pak si zajít na test pro případ, že by byl HIV pozitivní. Vycenila zuby a… Kulka jí zasvištěla kolem temene hlavy, jaksi zvolila kurz, který se vyhnul její lebce i jeho čelisti. A pak se 29
ozval cinkavý zvuk, jak projektil zasáhl něco kovového – a okamžitě zaznělo další lup! Lup! Luplupluplupluplup… „Přisámbohu,“ zahučel jí hluboký hlas do ucha, „jestli mě kousneš, hodím tě zpátky a můžeš se nechat provrtat jako cedník.“ Rio otočila hlavu a zadívala se do úzké šachty mezi lávkami naproti sobě a budovou klubu, o kterou se opírali. Jeden ze střelců se kryl za chargerem s tónovanými okny, který tam parkoval. Nebyl to nejhorší nápad vzhledem k rozměrům velikého motoru – a skutečnosti, že tekutý benzin neexploduje. Ale měl by si dávat bacha. To bezpečnostní sklo není o nic lepší než papírový ubrousek… Tříštění předního okna bylo spektakulární, pavučinové praskliny se rozlézaly od nepatrné dírky ve skle. Okamžitý následující řev klaksonu naznačoval, že někdo podřimoval za volantem. Neměla ale čas zjišťovat, kdo střílel. Její tělo se dalo do pohybu, aniž by vydala pažím a nohám nějaký povel. Ale na druhé straně, zavazadla nejsou samohybná. Ta člověk nosí. Je to lidská žena, říkal si Lucan, když zvedal Rio, s níž měl nařízeno se sejít, a táhl ji dál od střelby. Když se schůzka domlouvala, domníval se, že Rio je muž, a fakt, že „on“ je ve skutečnosti „ona“, byl zatraceně nepříjemný. Při přestřelce by nechal chlapa zemřít, ale připadalo mu, no, neomalené, nebo aspoň negentlemanské, nezachránit příslušnici slabšího pohlaví… „Au!“ vyštěkl. Jak se charger dal do pohybu a čtyři gumové drapáky pneumatik se sápaly po vlhkém asfaltu, jeho dáma v nesnázích se otočila, popadla ho za koule a zkroutila 30
mu intimní partie, jako by chtěla, aby jí zazpíval něco z Horečky sobotní noci. Okamžitě zneškodněn ženu pustil, klesl na kolena kolem neviditelného sedla jako jezdec rodea – a chválabohu, sevření se uvolnilo. Zatímco Lucan mžikal, aby si pročistil zorné pole, a snažil se postavit zpříma, žena se od něj odrazila a odcouvala… … přímo do cesty silnému vozu s rozpixelovaným bezpečnostním sklem, pravděpodobně mrtvým řidičem a kopilotem, který zřejmě zůstával pod palubní deskou, zatímco prchal se skřípotem pneumatik. „Ne!“ zařval Lucan. Obraz ženy, která se otáčí čelem k autu a na niž dopadá žluté světlo reflektorů, si uchová navždy: třeští oči, krátké tmavé vlasy se podobají helmě, která jí ale nijak neochrání lebku, její reflexy nestačí na to, aby ji zachránily. Dostala přímý zásah rovnou do nohou, tělo se skulilo na kapotu, salta ji přenesla přes rozbité přední okno a střechu a dolů přes zavazadlový prostor: ruce, boty, ruce, boty, tmavá hlava jako osa otáčení, kolem které setrvačnost nese její trup a končetiny víří. Geometrie byla sakra hodně jasná. Nakonec dopadne na dláždění střemhlav… Lucan se vymrštil, vložil do pohybu veškerou sílu, a právě když se ocitl v dosahu, gravitace zvítězila nad jejím pohybem a něžné tělo začalo padat hlavou napřed… Vznesl se do vzduchu, vrhl se celým tělem souběžně s dlážděním, protože to byla jediná šance, aby to stihl včas. S větrem v uších, pachem automobilových zplodin a spálené gumy v nose a s bušením v hrudi letěl… letěl… letěl… Jako by byl pták, a ne vlkan. Popadl ženu, jak to šlo, zaklesl paže kolem ní a ve vzduchu se převalil, aby dopad jejich spojené hmotnosti odnesla jeho záda, a ne její mozek. Když začali spo31
lečně klesat k zemi, sevřel ji levou paží a pistolí v pravičce namířil na stíny těsně za požárním východem. Střelec tam ještě pořád mířil na charger, pumpoval do auta střely, pink! a výbuchy jisker jako z římských svící působily jako diskotéka smrti. Lucan vypálil tolik střel, kolik mohl, než přistál tak tvrdě, až si vyrazil dech a na okamžik ztratil zrak. Říkal si, že ten výkřik bolesti v dálce vydal střelec, jak šel k zemi, ale neměl na to důkaz. Možná ten zvuk vydal on. Teď… už žádné výstřely. Jen tiché sténání. Jeho? Lidské ženy? Střelce ne, ten byl moc daleko. Mezitím charger zmizel. Burácení motoru sláblo… a teď už mizelo. Dýchání. Jeho. Její. Pak ucítil, jak tlak na jeho hrudi povoluje a na bocích roste. Otevřel oči, o nichž ani nevěděl, že je měl zavřené. Žena seděla zády k němu. Přímo na jeho pánvi. Typická jízda při rodeu. Zatímco se jeho myšlenky ubíraly do míst, kde byli nazí, ona nad ním juchala a všechno bylo rozpálené a zpocené – ona zaklela a zvedla ruku k hlavě. Pak se ohlédla. Otočila. Setkala se s jeho pohledem očima, jež se už podruhé zvětšily jako papírové talíře. „Ježíšmarjá…,“ vyštěkla. Žena se zvedla z kolébky všech geniálních nápadů, co kdy měl – a bylo celkem jasné, že chce vyskočit. Ale nešlo to. Sesula se na bok a chytla se za nohu. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. Nebo se aspoň chtěl zeptat. Nebyl si jistý, jaká změť slabik mu vyšla z úst. „Není to zlomené.“ Sykala a třela si lýtko. „Není to zlomené, krucinál.“ Napůl se posadil opřený o lokty a uvažoval o tom, že pokud je zapotřebí sádra, takové povzbudivé řeči situaci nevyřeší. Ale proč vlastně plýtvat dechem na to, co je nasnadě… Bum! 32
Oba nadskočili, když došlo k explozi. Zvedl paži, aby ji zaclonil, ačkoliv nevěděl, jaká ani odkud hrozba přichází, a pohlédl na konec uličky. Plameny. Učiněný táborák. Asi o šest bloků dál, pod jedním ze dvou městských mostů, u řeky. Oranžové stroboskopické blýskání bylo působivé a díky té blikající podívané uviděl, že uprostřed výbuchu bomby se ocitlo to silné černé auto. A jak pouliční národ prchal, věděl, že zanedlouho začnou blikat červená a modrá světla a dostaví se všemožní lidé s odznaky a diváci s kamerami v telefonech. „Musíme odtud vypadnout,“ řekl a vstal – a se zaklením si přiložil dlaň k bedrům. Když se na něj jen dívala, natáhl k ní ruku, v níž nedržel pistoli. „Nepotřebuješ doktora?“ zeptal se. „Ne.“ Nechala jeho dlaň viset ve vzduchu a on už měl opravdu plné zuby toho, jak dnešní noc probíhala. „Já ti neublížím,“ zahučel. „Zachránil jsem ti život, dvakrát. A jestli budeme dál trčet tady na té zkurvené ulici, možná tady za chvíli bude grupáč.“ Následovala trapná pauza a pak Lucan zavrtěl hlavou. „Počkat, to neznělo dobře.“ Nebo možná znělo, uvažoval v duchu.
33