Obsah:
Můj šéf má na mě pifku Jsem ve výhodě Nůžky se rozevírají S mojí ženou není kloudná řeč Tajím svou zbabělost Nikdy s ničím nic neudělám Moje drahá choť mě krutě podceňuje Jednou se budu muset taky oběsit Zase nevím, na čem jsem Mám své pití pod kontrolou Daniela mi nechce zvyšovat sebevědomí Nemůžu vystát svého tchána Nikdy nehodnotíme zadnice a poprsí sekretářek Nadobro končím s dvojsmysly Formulář WE3-12-9839/1-JH Rozumím si se svou tchyní Můj psychiatr se tváří, že není můj psychiatr Striktně vyžaduji neupřímnost Hlavně se neposlouchat Předstírání utužuje vztah Nemám si na co stěžovat Myslím, že homosexuálové zdlábnou všechno Dávám si pozor, abych nekomentoval počasí Každá změna je k hrošímu a často i k horšímu
11 17 21 27 33 37 43 49 55 63 69 75 79 85 93 99 105 111 117 123 127 133 139 145
Každá změna je k horšímu
Můj šéf má na mě pifku
…a já nevím proč. A já, když něco nevím, tak se zeptám. Ptám se do té doby, než dostanu odpověď. (Nebo jednu do nosu.) „Proč máš na mě pořád pifku?“ ptám se tedy pravidelně svého šéfa. (A očekávám odpověď.) „Neptej se mě a běž radši něco dělat. Na něco takového se přece nikdo neptá, pokud nechce, aby na něj měl někdo ještě větší pifku.“ (A pokud nechce dostat do nosu.) Ale já nechci dostat do nosu. Za žádnou cenu. Udělal bych první poslední, abych se jedné do nosu vyhnul. Stejně tak nechci, aby na mě měl kdokoli pifku. Natož šéf. V ideálním případě chci dostat odpověď. (Po které nikdy nenásleduje jedna do nosu.) To bych se ale nejspíš musel narodit na šťastnější planetě. Co však zmůžu? Jsem jen obyčejný dotační specialista. Dotač11
Josef Provazník
ní specialista č. 23. Jeden z několika stovek dotačních specialistů v naší firmě. Moje číslo nic neznamená. Nejsem v první padesátce nejlepších, ale ani nejhorších dotačních specialistů. Je to jenom číslo, které nedává žádný smysl. (Tím se vždycky utěšuji, když ve svém čísle nějaký smysl začnu hledat.) Bylo mi přiděleno před sedmi lety, když jsem nastoupil do firmy. Neříká nic o mém pracovním nasazení. (Doufám, že o mém pracovním nasazení neříká nikdo nic.) Neříká nic o mně samotném. Stejně jako jiná čísla neříkají nic o dalších dotačních úřednících. Zvykli jsme si všichni na to být čísly a už se ani neoslovujeme jmény. (Samozřejmě z legrace, firma není lágr. A kdo si to snad myslí, tak může mít velké problémy. S kápem.) Náš hlavní úkol je jednoduchý a srozumitelný. Staráme se o to, aby každý dostal tolik peněz, kolik si přeje. (Kromě nás samotných, o to se nestará nikdo. Ale nestěžuji si. Nechci mít problémy.) Nestaráme se o to, aby každý dostal tolik peněz, které si zaslouží, a tolik peněz, které dávají vzhledem k jeho projektu smysl. Nestaráme se o to, abychom něco ušetřili. Čím víc peněz pošleme dál, tím líp pro nás i pro zákazníka. Přijmout žádost, vyhodnotit žádost, vyřídit žádost. To je naše práce. Jediným pravidlem, kterým se řídíme, je pravidlo, že žádost o dotace je možné podat úplně na všechno. Nic nezní natolik nesmyslně, aby na to nemohla být poskytnuta dotace. Nic není příliš komické, než aby to nemohl zcela vážně zaplatit někdo jiný. Dotace na knihovnu, kde nebudou knihy. Dotace na zoologickou zahradu bez zvířat. Dotace na vykřičený dům. Dokonce i dotace na vykřičený dům, kde se nebude souložit. 12
Každá změna je k horšímu
V našem světě neexistují přírodní zákonitosti. Čím zkušenější dotační specialista, tím na první pohled bizarnější žádost dokáže dovést do úspěšného konce. Po sedmi letech už jsem zkušený rutinér, kterého nedokáže nic zaskočit. Už víc než tři roky se mi nestalo, že bych nedokázal sám vyřídit nějakou žádost o dotaci a musel s ní jít za hlavním dotačním specialistou č. 6. On je přitom vždy velmi ochotný naslouchat ostatním. Jen nemá rád, když na něj mluvím a ptám se jej na cokoli, co se týká naší práce. Ještě hůře snáší, když jej kdokoli obtěžuje s mimopracovními záležitostmi. Největší pifku má ale na mě. „Víš, proč nechci, abys na mě mluvil?“ ptá se a mně se zdá, že se v koutku duše usmívá a jen tak se mnou žertuje. (Ve skutečnosti se neusmívá ani trošku a nikdy nežertuje.) Snažím se také usmívat, ale nejde mi to. Cítím se trapně a zranitelně. Vadí mi, že má pifku zrovna na mě, i když jsem realista a rozumím velmi dobře tomu, že šéf mít na někoho pifku prostě musí. (Ale proč sakra na mě? Proč si nevybral někoho jiného?) A tak často stojíme proti sobě v jeho kanceláři a já ani nedutám. Nechci se pouštět s nikým do křížku. Ani s mojí manželkou Danielou, ani se svým šéfem. Pokaždé čekám, že na tu otázku dostanu odpověď. Ta ale nikdy nepřichází. Nevím, proč se na něj nesmí mluvit. Nevím, proč na něj nesmím mluvit já. Ani nevím, proč má spadeno jen na mě. Vlastně to ani nechci vědět. Bojím se, že bych se nedozvěděl nic pěkného. Mám strach, že by mě jeho odpověď mohla ranit. „Vážně nesmíš chodit za svým šéfem kvůli pracovním i nepra13
Josef Provazník
covním záležitostem?“ pochybovačně kroutí hlavou Daniela, když si jí stěžuji. „Nemá to rád.“ „To přece není možný. Jak může dělat šéfa a nemluvit se svými lidmi, nezajímat se o jejich pracovní problémy a neřešit je?“ „Nevím. Každý jsme nějaký,“ odpovídám smířlivě. Nevím, čím to je, ale moje smířlivé odpovědi každého popouzejí. Nejvíc Danielu. „Snad ho nechceš omlouvat? Vždyť s tebou nemluví! Jak by se ti líbilo, kdybych s tebou nemluvila já?“ „Tak to úplně není. Nevadí mu se mnou mluvit. Jen se to nesmí týkat pracovních, a už vůbec ne mimopracovních záležitostí. Dnes se mnou navíc mluvil. Ptal se mě, proč pořád říkám, že každá změna je k hrošímu,“ pouštím se do obhajoby svého šéfa proti vlastní manželce, které jsem si na něj ještě před chvíli stěžoval. „V tom měl pravdu. Já taky nevím, proč to pořád musíš říkat. Nerozumím tomu a nepřijde mi to vtipné.“ „Vidíš, tak v tom se shodneš se šéfem i dalšími kolegy z práce. Kdybych to neříkal, tak by se mnou můj šéf ani nechtěl mluvit. Nakonec i ty se mnou někdy nechceš mluvit.“ „Ale v tom je přece sakra rozdíl. Nemluvím s tebou, protože si to obvykle zasloužíš! Nikdy bych s tebou nepřestala mluvit, kdyby sis to nezasloužil,“ namítá Daniela. „Možná si i zasloužím, aby se mnou nemluvil můj šéf,“ přemýšlím nahlas. 14
Každá změna je k horšímu
„To snad ne!“ chytá se Daniela za hlavu a obviňuje mě z toho, že jsem pasivně přijal roli týrané oběti. „Nesmíš dovolit, aby s tebou takhle zacházel. Musí s tebou mluvit. S váma se všema. Nemůže strkat hlavu do písku. Minimálně před pracovními záležitostmi. Od toho je přece šéf, ne?“ argumentuje moje manželka vcelku logicky. Připouštím, že má Daniela naprostou pravdu. „Někdo by mu to měl už říct a přinutit ho chovat se jako šéf!“ má Daniela bojovnou náladu a hruď se jí revolucionářským nadšením dme tak mocně, až bych jí nejraději rozepnul blůzku. Ovšemže to neudělám. Bojím se, že se to v takové chvíli nehodí. (Bojím se, že by na mě dostala pifku jako můj šéf.)
15
Josef Provazník
16
Každá změna je k horšímu
Rozumím si se svou tchyní
Mám rád svoji tchyni a rozumím si s ní víc než s Danielou. Ale nikomu to nikdy neříkám. Spoustu let jsem měl chuť to Daniele přece jenom říct. (Abych ji ranil, přirozeně.) Jenže vím, že by mě dokázala ranit mnohem víc. Tak, že bych se z toho nejspíš nikdy nevzpamatoval. Jenom pomyšlení na to, čím vším by mě mohla ranit, mě zraňuje. (Ještěže Daniela neví, že jsem tak zranitelný.) A až donedávna jsem si myslel, že ani neví, jak moc si rozumím s její matkou. „Někdy se mi zdá, že si s mojí matkou rozumíš víc než se mnou,“ posteskla si nedávno Daniela v čím dál tím častějších chvílích, kdy si nemáme co říct a hledáme způsob, jak bychom si něco říct mohli. V takových chvílích nevím, co mám odpovědět. Je to pravda a já se za to stydím. (Stydím se vždycky, když si s někým rozumím.) Jsem totiž odmalička zvyklý si s nikým nerozumět. Už jsem si dávno zvykl na roli toho, kdo 101
Josef Provazník
si s nikým nerozumí. Je to pohodlné, protože nemusím plýtvat energií hledáním spřízněné duše. Nikdy si s nikým nerozumím a nikdy nevím, na čem jsem. Nikdo z lidí okolo mě neví, na čem jsou se mnou. Na moji spřízněnost s tchyní ale není nic pobuřujícího (na to je příliš stará a korpulentní). Silným poutem nás spojuje jen to, že oba nemáme rádi jejího manžela, otce Daniely a mého tchána. Myslím, že tchyně na můj příchod čekala mnoho let. (Protože mnoho let svého manžela upřímně a z duše nenávidí.) Čekala na spasitele, který dá její bezbřehé nenávisti nějaký smysl. Někoho, kdo ji bude bez odmlouvání naslouchat a soustrastně se podivovat všemu, čím jí ublížil, ubližuje a ubližovat bude. (V tomto ohledu Daniela nestoudně selhala, svého otce bezmezně obdivuje.) Byl jsem pro tchyni opravdovým darem z nebes. Byť můj vztah ke tchánovi se nedá popsat jako nenávist. Je mi spíš protivný a otravuje mě (stejně jako mě otravuje tchyně, když to s těmi stížnostmi na tchána přehání). Usmyslel jsem si ale, že mi nemůže být tchyně stejně protivná jako tchán (i když občas prostě je). Aspoň s jedním z nich musím vycházet. Aspoň jeden z nich dvou mi přece nemůže být tolik protivný. „Ach jo, moje matka je mi tolik protivná,“ stěžuje si mně Daniela často na moji tchyni. Tvářím se většinou neúčastně a netečně. Kdybych souhlasil, sdělí mi Daniela, že když už nemám rád jejího otce, měl bych si najít cestu aspoň k její matce. Kdybych nesouhlasil, zatváří se uraženě a vyčte mi, že se spojuji s její matkou proti ní a jejímu otci. Mám to složité. V práci i doma. Ale nechci si sám sobě stěžovat, abych se neotrávil. (Jako mě stížnostmi otravuje tchyně a Daniela.) Nemohl bych potom sám sebe vystát. (A kdo by mi pak zbyl?) Na svého otce si Daniela nestěžuje nikdy. I když je hlučný, 102
Každá změna je k horšímu
bezprostřední a věčně se usmívá. (Na mě si nejspíš stěžuje, kudy chodí. Nejspíš proto, že jsem tichý, upjatý a nikdy se neusmívám.) Přemýšlím, proč si mě vlastně Daniela vzala. Rád bych řekl, že to bylo díky mému charismatu, penězům a ekvilibristickým výkonům v ložnici. Když už by ale člověk měl lhát i sám sobě, kam by přišel? Nedávno jsem se jí na to ptal. Zvolil jsem (rádoby) žertovný tón, ale myslel jsem to naprosto vážně. „To by mě zajímalo, proč sis vzala zrovna mě? Vždyť jsem úplně jiný než tvůj táta.“ „Jak jsi přišel na to, že si ženy vybírají kopii svého otce?“ podívá se na mě tázavě Daniela (jako by snad nikdy nečetla žádné ženské časopisy, proboha). „Všechny si přece vybíráte kopii svého táty. V každém ženském časopise se to píše!“ „Já přece nečtu ženské časopisy. To už bys měl vědět.“ „Já vím, že je nečteš. Ale třeba je nečteš jen přede mnou. Každý má před partnerem nějaké své tajemství.“ (Píše se to v ženských časopisech!) „Třeba čtení ženských časopisů?“ „Třeba.“ Obávám se ale, že Daniela má přede mnou tajemství mnohem víc než já před ní. I když jsem zvědavý, tak jsem si jistý, že většinu z nich bych znát nechtěl. Tedy většinu těch, co by mi mohla ublížit. „Ty přede mnou určitě žádná tajemství nemáš, vid?“ nedá mi to a nakonec se Daniely stejně zeptám. 103
Josef Provazník
„Žádná taková, která bys chtěl znát,“ odpoví suše Daniela. (Já to věděl!) „A to bys teprve viděla, jaká tajemství mám před tebou já!“ snažím se vystrkovat růžky. „Já myslím, že žádné nemáš. Protože víš, že bych ti na ně stejně přišla.“ „Třeba to platí i obráceně.“ (Neplatí, bohužel.) „To víš, že ne, ty blázínku. Dlouho sis myslel, že nevím o tom, jak moc si rozumíš s mojí matkou. Vidíš a já to přece dávno vím a nevadí mi to,“ říká Daniela a v klidu si u toho lakuje nehty. „Vážně ti to nevadí?“ (A vůbec u toho nejsem klidný.) „Moje máti si nerozumí s tátou ani se mnou, tak jsem ráda, že si rozumí aspoň s někým z rodiny.“ „Nejdůležitější ale stejně je, abychom si rozuměli my dva,“ říkám smířlivě. „Mě se ale vážně zdá, že si někdy rozumíš s mojí matkou víc než se mnou,“ přestane si najednou Daniela lakovat nehty a dívá se mi upřeně do očí. „To bychom se pak měli rozvést a já bych si vzal tvou matku,“ navrhuji. „Kdyby sis ji vzal, tak by se stala tvou manželkou a už byste si nerozuměli ani trošičku,“ má jasno Daniela. „V tom případě si ji tedy brát nebudu a zůstanu radši s tebou, jestli ti to nevadí. Každá změna je nakonec k hrošímu.“ 104
Každá změna je k horšímu
„Proč pořád musíš říkat k hrošímu, a ne jako každý normální člověk k horšímu?“ „Myslel jsem, že se ti to vždycky líbilo.“ (Komu by se také taková vtipná přesmyčka nelíbila? Tchyně se tomu zasměje pokaždé, když to řeknu.) „Ze začátku ano, ale když to slyším už takovou spoustu let, ztrácí to vtipnost.“ „Takže už to nemám říkat?“ „Jak chceš.“ „Nebudu to říkat.“ „Já ti přece nic nezakazuji. Nejsem jako moje máti.“ „Ale byla bys radši, kdybych už to moc neříkal, viď?“ vyptávám se s předstíraným zájmem. „To souhlasí, ale to ještě neznamená, že bych ti to chtěla zakazovat. Můžeš si říkat, co se ti zlíbí.“ „Pokusím se to tedy říkat méně často.“ (Co dalšího mi Daniela zakáže příště?) „Děkuji, to bys byl hodný.“ „Vidíš, že si přece jenom rozumíme,“ snažím se použít přesvědčivý tón. (I když o tom nejsem přesvědčen ani v nejmenším.) „A navíc ti nemusím nic zakazovat jako máma tátovi. Někdy to jde všechno krásně hladce,“ libuje si Daniela, jak mi něco zakázala, aniž by musela vyslovit slovo zákaz. 105
Josef Provazník
„Můžu být rád, že jsem si vzal tebe, a ne tvoji mámu!“ dodávám snaživě. „Ale kdybys o takovou změnu vážně stál...“ „Nestál. Taková změna by přece byla k...“ chci všechno jako obvykle ještě vyšperkovat. „Ne abys to dořekl!“ „A co?“ „Vždyť ty víš.“ „Nevím. Ty naopak vůbec nevíš, co jsem chtěl říct. Chtěl jsem říct, že taková změna by byla k ničemu, protože jako s manželkou bych už si s tchyní nerozuměl. Dávám ti jen za pravdu.“ (Dávám Daniele za pravdu, protože má pravdu.) „Jen aby.“ „Na sto pro!“ (Že si nebudu brát tchyni a že aspoň před ní budu dál opakovat, že je každá změna k hrošímu.)
106
Každá změna je k horšímu
107