0534863

Trampoty pana Kudláčka

TRAMPOTY PANA KUDLÁČKA

Zajímají mě jen „nesmysly“; pouze to, co nedává žádný praktický smysl.

Zajímám se o život jen v jeho absurdních projevech.

Daniil Charms

1

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

Via dolorosa To byl ale mejdan! Pan Libor Kudláček přišel k vědomí závanem studeného nočního vzduchu na chodníku před Uměleckoprůmyslovým muzeem. Nacházel se ve stavu stojném, pevně přivinut k něčemu, co by za normálních okolností mohla být lampa veřejného osvětlení. Jenže ta by neměla na omak drsnou textilní strukturu. Byl to svinutý koberec. A co víc, mělo to hlavu. A byla to hlava prezidenta republiky. A promluvila. Vlastně nešlo o mluvu jako takovou. Podívala se dolů na pana Kudláčka, rozpohybovala své brady a pravila: „Ebm ebm bvum…“ „Prosím? Ne-nerozuměl jsem vám,“ ztěžka odvětil vyděšený pan Kudláček. „Bemum hum um…,“ odvětila hlava, což věc nikterak nevyjasnilo.

A sakra, pomyslel si pan Kudláček. Opřel koberec o zeď muzea. Opatrně, aby hlavě neublížil, natočil koberec tak, aby měla obličej do ulice a neodřela se o stěnu. Sám se pro jistotu opřel také. Byla to zapeklitá situace. Snažil se rychle aktivovat svůj utlumený mozkový potenciál, značně oslabený destiláty.

Kupodivu to docela šlo. Situace to byla navýsost, řekněme, prekérní. Pan Kudláček byl vše, jenom ne obdivovatel prezidenta. Au contraire… A teď se tu spolu, jeden vedle druhého, opírají o zeď jako dva životem unavení rosomáci. On ve stavu silně podroušeném, prezident ve stavu, buďme politicky korektní, „abstraktní galaktické nadreality“. Jak tohle vysvětlí? Jak přišel k prezidentovi republiky, zabalenému do koberce? Co se to proboha děje?

2

Trampoty pana Kudláčka

První řešení, které pana Kudláčka napadlo, bylo vzít do zaječích. Inu, kdo uteče, vyhraje. A vydal se toporným opileckým krokem pryč, aby si někde ve vedlejší ulici zavolal Uber. Nezradily jej nohy, ale svědomí. Konec konců, je to sice vůl, ale je to tvůj prezident, mentorovalo jeho svědomí.

A i kdyby nebyl, je to tvůj bližní v nouzi. A ty se přece považuješ za křesťana, ne, Kudláčku? A navíc, jsi přece zednář.

Tak podle toho konej. Vezmi staříka, a doprav ho domů. To jest na hrad nad městem.

I stalo se, řečeno slovy evangelistovy, že pan Kudláček pokorně přijal svůj kříž v podobě nemilovaného, zavinutého prezidenta. Podoben Ježíši Kristu vzal koberec se státníkem na svá záda a vyrazil pustým nočním městem kolem Rudolfina směrem k Mánesovu mostu. Právem namítnete, proč si na přepravu prezidenta prostě nezavolal taxi, ideálně v kombi provedení. Jste racionální, nebo si to o sobě alespoň myslíte.

Ta situace ovšem nebyla racionální. Pan Kudláček byl notně podroušen, a pak, copak se kříže na Golgotu vozí taxíkem?

Vyšší poslání je nutno vykonat osobně. V takových momentech neplatí akcelerační zkratky. Naopak, čas se prodlužuje. Šlo to zoufale. Klesal pod svým břemenem a jen s maximálním vypětím všech sil přidával metr k metru. Pak se v něm ale něco přepnulo. Probudila se skrytá vůle, která jej hnala vpřed. Je to tvoje zkouška a ty v ní musíš obstát, diktovalo mu svědomí. Musíš!

Jako burlak, jako horský šerpa vlekl svůj náklad, těžší než on sám. Téměř vystřízlivěl a dostal se do stavu transu člověka-stroje. Mozek hybernoval a vůle, pramenící odněkud zevnitř, mu dávala sílu slona. Jeho via dolorosa vedla přes most na druhou stranu řeky a pak vzhůru. Temná silueta Pražské-

3

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

ho hradu se až posvátně tyčila nad lampami osvětlenou Malou stranou. Bylo třeba zacílit zrak, aby člověk rozlišil, kde končí katedrála a začíná vesmírné nekonečno. A právě ono nekonečno sledovalo, a možná i řídilo té noci kroky páně Kudláčkovy.

Bylo už dávno po půlnoci, ale ráno ještě daleko. Most zůstal za zády a pan Kudláček vlekl svůj náklad Klárovem kolem stanice metra směrem k výstupu na Hrad. Byl klid, jen sem tam kolem projelo nějaké opozdilé auto a nevšímavě klouzalo dál. Nejprve velmi často zastavoval a odkládal svůj náklad, aby si oddechnul. To vše k velké nelibosti prezidentově. Jakmile zastavil a odložil své břemeno, hlava začala, řečeno biblicky, „hovořit jazyky“ a projevovala nespokojenost, provázenou koulením očí. Pravidelný rytmus nesení ji naopak zklidňoval a způsoboval, že předla na kocouří způsob. Pan Kudláček se postupně rozpohyboval a zastavoval čím dál tím méně. Zdálo se mu to po všech stránkách méně špatným řešením, než neustále manipulovat s nerudným a hmotným státníkem.

Staré zámecké schody jej svou strmostí vyděsily. To nedá.

Zvolil ulici Na Opyši, která byla přece jen o poznání pozvolnější cestou k sídlu prezidentovu. Před výstupem opřel břemeno o zeď, aby se vydýchal a obnovil síly. Prezidentovo „blum vum hmmm…“ a ukrutné koulení očima prozrazovalo opětovnou nespokojenost s jeho konáním. V tu chvíli nosič málem vypadl z role a chtěl se na něj osopit. Zpětně se mu zdálo, že snad chtěl v tu chvíli prezidentovi uštědřit i záhlavec. Zarazil se až v posledním okamžiku. Naštěstí. Nastavte druhou tvář, bratři v Kristu, řeklo mu svědomí. Nevíš, nesuď. A nes!

Nastal závěrečný výstup k bráně hradu českých králů.

Pan Kudláček postupoval v duchu Zátopkova: když už ne-

4

Trampoty pana Kudláčka

můžu, tak přidám. Nezastavoval už vůbec, věděl, že pokud by tak učinil, dál to nedokáže. Byl to nadlidský výkon. Tím spíše, vezmeme-li v potaz, že tělo pana Kudláčka bylo vytrénováno ťukáním do klávesnice a občasným přenášením vazačů s obchodní korespondencí. Vlastně to vůbec nebyl výkon z tohoto světa. Muselo to být naplňování vyššího poslání inspirovaného božskou jiskrou. Emanace lásky k nemilovanému bližnímu svému. Zpětně si potom promítal, co ke svému prezidentovi v těch chvílích cítil. A byl zmaten. Nebyl to ani soucit ani opovržení. Nehodnotil. Byl prázdný všech emocí.

Vlastně jej, jak si zpětně připouštěl, nevnímal tak úplně jako lidskou bytost. Byl na misi, kterou musí dokončit. A koberec s prezidentem byl jen objektem, sloužícím k naplnění jeho shůry nadiktovaného úkolu.

Už už se blížili k cíli. Napravo nahoře vykouklo hradní opevnění a vstupní brána. Už jen několik desítek kroků a předá prezidenta jeho dvořanům. A bude hotovo. Leč ouha…

Z prosklené strážní budky pár metrů pod hradní bránou náhle vyskočili dva členové hradní stráže či jiného uniformovaného útvaru. Jeden z dvojice zkušeným hmatem z kuchyně zelených baretů složil pana Kudláčka k zemi a nasadil mu želízka. Jeho kolega jej jistil pistolí namířenou na hlavu domnělého delikventa.

Jak náhle se předtím sešly zásahem vyšší moci cesty páně Kudláčka a jeho prezidenta, tak náhle a násilně byly zásahem moci jiné, tentokrát erární, opět navždy odloučeny. Zakleknutý nešťastník pustil koberec i s jeho obsahem a ten se, hnán gravitační silou, začal kodrcavě kutálet z vršku dolů směrem ke Starým zámeckým schodům. Jako by se chtěl za každou cenu vrátit zpět do podhradí, odkud byl přinesen. To vše za

5

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

hlasitého nářku prezidentova, jehož obličej při každé otáčce inkasoval od dlažebních kostek bolestivé údery. K alespoň částečnému uklidnění čtenáře je třeba konstatovat, že naštěstí nedošlo na nejhorší. Koberec se šťastnou náhodou netrefil přímo na schody, což by bývalo bylo fatální. Po nějakých dvaceti metrech zrychlující se jízdy se zastavil o zavřená vrata Svatováclavské vinice. Prezidentův nářek zmlknul.

Den poté „Libore, jsi podezřelý z únosu prezidenta republiky. Takže se mentálně připrav na zadržovací vazbu. Je mi to líto, ale předpokládám, že chceš slyšet pravdu,“ sdělil panu Kudláčkovi jeho přítel právník, kterého pověřil svým zastupováním. „Kdykoli si pro tebe můžou přijít. A rádi chodí jako gestapo, takhle ve tři čtyři ráno. Měj u postele nachystanou igelitku s pyžamem, kartáčkem a pastou na zuby.“ „Cože? Děláš si srandu?“ vyděsil se podezřelý. „Bohužel ani v nejmenším.“ „Ale já jsem naprosto bez viny. Naopak, já mu přece chtěl pomoct a donést ho domů na Hrad.“ „Jo, já ti to věřím. Ale koukal jsem do protokolu. Koberec s prezidentem viděli pohybovat se dolů od Hradu.“ „To až když na mě skočili a já ho pustil.“ „Proč jsi ho sám táhnul nahoru, proč sis neobjednal taxíka nebo nezavolal policii?“ „Já nevím, prostě nevím. Byl jsem vožralej, a pak do mě vstoupilo nějaké jako posvátno nebo co a hnalo mě to s ním nahoru.“

6

Trampoty pana Kudláčka

„Libore, nechci být cynický, ale s tím posvátnem se nám bude pracovat při obhajobě velmi obtížně.“ „Vždyť víš, že jsem věřící katolík.“ „Uvedl jsi to ve sčítacím dotazníku?“ „Ne, nikomu do toho nic není. To je přece moje soukromá věc.“ „No, jak myslíš, teď by se to hodilo. Škoda. Dále. Na tvém facebooku jsou opakované útoky proti hlavě státu, které jsi sdílel. A tak dále, a tak dále…“ „Ježišmarjá! Že já vůl ho tam nenechal ležet!“ „No tos asi měl. Jak se někde po nocích toulá prezident zavinutý v koberci, tak to zákonitě smrdí průšvihem. Ale po bitvě je každý generálem. Zkusíme s tím něco udělat,“ konstatoval přítel právník s profesionálním odstupem: váš problém, naše fakturace. „Takže. Ve čtvrtek jdeme spolu k výslechu. Teď si projedeme, co se vlastně stalo a jak máš vypovídat. Čím budeš stručnější, tím lépe. Hlavně proboha obšírně nevysvětluj, proč jsi nevinný. Jakmile se rozmluvíš, na to oni čekají. Rozeberou tě na prvočinitele a uvaří si z toho svou vlastní verzi, která tě může dostat do tepláků. Takže se omez jen na to nezbytně nutné a nenech se rozpovídat. A teď mi ještě jednou řekni, jak se to všechno událo.“ „Dobrý bože, dej mi znamení, řekni, že se mi tohle všechno jenom zdá! Tohle přece nemůže být pravda!“ zaštkal provinilec.

Pozlacený Ježíš na kříži na pana Kudláčka šibalsky mrknul.

Já vím, neměl jsem tě zapřít v tom sčítacím dotazníku, uvědomil si v náhlém osvícení nešťastný podezřelý.

7

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

ATENTÁT

Malý pán, kterému se to stalo ve vinárně, byl profesorem dějepisu a vykládal vinárníkovi dějiny různých atentátů. Byl zatčen právě v okamžiku, když končil psychologický rozbor každého atentátu slovy: „Myšlenka atentátu je tak jednoduchá jako ,Kolumbovo vejce’.“ „Stejně jako to, že vás čeká Pankrác,“ doplnil jeho výrok při výslechu policejní komisař.

Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka

8

Atentát

Útok Ve vzduchu se ocitá veliká tmavá pecka a balistickou drahou se vydává sálem směrem k premiérovi. Trvá to nekonečně dlouho. Je možno ji pozorovat, jak v letu pomalu rotuje.

Má povrch jako tabulka čokolády, jen je z masivní litiny. Doplachtí rozvážně a beze spěchu na řečnické pódium a exploduje. Pak už následuje jen zmatek, jekot a sténání. A spousta krve. Na to, co z vrcholného služebníka státu zbylo, není vůbec pěkný pohled. Obranný granát je svinstvo, to vám potvrdí každý, kdo o tom z vojny něco ví. Kolem tiše leží nebo se v bolestech svíjejí zasažení lidé. Ti šťastnější se, zachváceni panikou, tlačí hystericky ven ze sálu.

Vyšetřování začíná Komisař si opakovaně přehrává na počítači všechny videozáznamy, které se podařilo shromáždit. Bezpečnostní kamery, televize, mobily. Běžná tisková konference na úřadu vlády.

Tři hodiny před začátkem: Dvě uklízečky svými vysavači projíždějí po koberci a rovnají židle.

Hodina před začátkem: Ochranka prochází místnost a velmi pečlivě ji kontroluje. Obrací židličky, dívá se pod stůl, dokonce se přehrabuje v keramzitu v květináčích s umělými palmami. Zástupci médií instalují mikrofony k řečnickému stolku.

Dvacet minut před začátkem jsou už všichni novináři usazeni. V zadní vstupní chodbě probíhá vzrušená debata (zvuk není k dispozici) mezi premiérem, ministrem průmyslu a ministryní financí. Nakonec vstupuje do sálu jenom pre-

9

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

miér, oba další členové vlády se vracejí chodbou zpět ke kancelářskému traktu.

Premiér usedá doprostřed stolu, ostatní židle na pódiu zůstávají prázdné. Po stranách pódia a pod ním stojí ochranka s rozepnutými saky a sluchátky v uších. Premiér zapíná mikrofon. Tisková konference začíná.

Premiér hovoří o úspěšné výstavbě dálnic. Hovoří asi dvacet minut s podporou za ním promítané powerpointové prezentace. Sebechválou samozřejmě nešetří. Úspěchy navzdory všemu házení klacků pod nohy destruktivní opozicí. Navzdory všem ekoteroristickým naschválům. Psi štěkají, ale karavana jde dál… Pak vyzve k dotazům. Novináři se hlásí o slovo, vybírá ty, kteří se mohou zeptat, a dává jim slovo. První, druhý, korektní otázky a narcistní odpovědi politika. Klasika. Pak se z lesa hlásících se rukou zvedá atentátník, odjišťuje a hází. Prásk…

Komisař po x-té projíždí zpomaleně tuto sekvenci. Chlapíkovi je kolem čtyřiceti, spíš vyšší, kostkované sako, vpředu začínající pleš, orlí nos. Šlo to tak rychle, že nikdo nemohl reagovat. Jen bodyguardi stačili udělat spíše reflexivní pohyb směrem k premiérovi. Daleko se ale nedostali. Exploze je zastavila a srazila k zemi.

Jak tam proboha dostal ten granát, pomyslel si komisař. „Máš zhlédnutý ty nahrávky ze vstupu?“ zeptal se kolegy u vedlejšího stolu. „Jo, řádně prošel rámem, ještě ho navíc projížděli nablízko. To vypadá naprosto v pořádku. Tudy to tam nedostal.“ „Potřebujeme vystopovat veškerej jeho pohyb po objektu. Pokud tam s tím granátem nevlezl sám, musel mu ho dovnitř někdo donýst. Takovej kus litiny musí houkat při kon-

10

Atentát

trole jako rota hasičskejch vozů. Měl asi v úřadu komplice, kterej ví, jak to tam chodí. Asi to bude někdo, kdo nemusí přes rám. Kdo by to tak mohl bejt? Prověřte tam všechny vstupní práva.“ „Jo, jinak to asi ani nešlo. Musel mít někoho uvnitř.“ „Co ten granát? Máme už analýzu?“ „Obyčejná stará dobrá ef jednička. Československá výroba. Nic speciálního, standard východního bloku. Takovejch jsou miliony…“ „Do prdele, do prdele! Kde je Procházka?“ Komisař si nervózně pohrával s mramorovou kostkou, stojící na jeho stole. „Tady není, je někde v terénu. Mám ho zavolat?“ „Jo. A prosím tě, zeptej se ho, jestli je něco novýho s tím atentátníkem. Velká škoda, že nám zdrhnul. Ale byl tam takovej zmatek…“ „Šéfe, Procházka říká, že na tom makaj, zatím ale nic.

Vyhlásili celostátní pátrání, jede to v televizi i na netu. To uvidí úplně každej.“ „Však von ho někdo pozná. Jen aby to netrvalo moc dlouho.“ „Jo, a taky pozvánka na tu trachtaci. Nějak si ji musel opatřit. Policie vždycky kontroluje tyhle pozvánky, bez nich tam nikoho nepustí.“ „Vyslechl někdo ty policajty na vchodu?“ „Jasně, šéfe, to běží. Dělá na tom Sedláček.“ „Tak fajn. Hlaste mi hned všechny novinky. Tohle je případ s velkým P. Pokud s tím nepohneme dostatečně rychle, budeme tak akorát kontrolovat nákupní tašky v obchoďáku.

11

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

Venčení v parku „Hele, já už toho mám dost, beru psa a jdu ven,“ ohradil se pan Povondra vůči invektivám své manželky. Potřeboval vyrazit na vzduch, aby to, jak říkal, s ním nešlehlo. Moudřejší ustoupí… „Jen si jdi, a už se nemusíš vracet!“ rozloučila se s ním zvýšeným hlasem energická paní Povondrová. „A hned tak mě nečekej, stavím se na pivo,“ dodal smířlivěji, vědom si své role omega-vlka domácnosti. Jeho manželka už jen hlasitě přibouchla dveře obýváku a znovu spustila drásavý zvuk vysavače. Ach jo, pomyslel si, že já jsem do toho chomoutu lezl. Otec mě varoval. „Dokonce i tvoje matka je proti Marušce vyslovený mílius, chlapče, budeš mít galeje,“ řekl mu před svatbou. Tak to teď má. Jenže je nula, která jen vyprskne, zaštěká, a pak zase stáhne ocas a drží hubu a krok.

Ve Hvězdě venčilo pár pejskařek, drben k pohledání.

Obloukem se jim vyhnul. Neměl náladu na ty jejich tlachy.

Zapálil si kubánský doutníček Guantanamera a nasál jeho suchý kouř. Ulevilo se mu. Pes doběhl k nějaké chlupaté psí miniatuře navlečené v pletené vestičce a začal ji očuchávat.

To se nesetkalo s kladnou odezvou. Ono chlupaté nic začalo vysokým tónem hystericky štěkat a vrčet. Přiskočila jeho panička, odkvetlá dáma s nepřehlédnutelnou vrstvou makeupu, a rychle vzala pejska do náruče. „Pane, uvažte si toho psa, tady musí být psi na vodítku,“ vyjekla na něj. Chtěl něco odseknout, ale včas se zastavil. Nemá to smysl. Jenom si bude dál cuchat nervy. Zavolal svého psa, hodil mu odměnku a vydali se směrem co nejdál, pryč

12

Atentát

od té fúrie. Dozadu, do hloubi obory. Pod hustými korunami stromů potemnělo, bylo už pozdní odpoledne. Pes vyrazil do hustých keřů u zdi a začal vyštěkávat. „Bene, k noze, dělej,“ zavolal na něj. Pes nic, štěkal v roští a nejevil žádnou snahu vrátit se k pánovi. „Tak sakra, pse, nech toho. K noze!“ Nic. Žádná reakce. Jak chceš, tak si pro tebe dojdu a dneska už to doběháš na vodítku, chlapče, pomyslel si. Tak holt to v životě chodí, kdo zlobí, musí na vodítko. Tedy aspoň většinou. Pravidlo se samozřejmě potvrzuje svými výjimkami. A ti, co zlobí nejvíc, se obvykle na vodítko vůbec nedostanou. Pravidla platí jen pro kmány, ne pro pány. Ti můžou všechno…

Rozhrnul roští a sáhnul po psovi. Ten stál vedle člověka ležícího na zádech. Střední věk, kostkované sako, vpředu začínající pleš, orlí nos. Uprostřed čela díra, zřejmě po kulce.

A sakra, co teď? Na takové situace člověk není připravený. Rozhlédl se, jestli tam ještě někde není pachatel. Kde je mrtvola, může být i vrah. Hu, zamrazilo ho. Zdálo se, že jsou tam naprosto sami. On, pes a mrtvola. Nejradši by se sebral a vzal nohy na ramena. Co s tím bude za oplétačky! Ale ne, když uteče, jen na sebe může přitáhnout pozornost. Dneska má policie všechny ty DNA testy a kdoví co ještě, odklepával tam přece popel. Jak jim pak bude vysvětlovat, že to neohlásil, když v tom nemá prsty. Však jednou bratr, co je u policie, v lóži vyprávěl o martyriu jednoho nešťastníka. Ten ve stejné situaci utekl od nalezené mrtvoly bezdomovce a našli ho podle kamerových záznamů Velkého bratra. Spadl do úřední mašinérie a ta jej mlela pěkně dlouho. Jen co peněz musel nacpat do advokáta! Připnul psa na vodítko, vyndal z kapsy mobil a vyťukal číslo 158.

13

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

„Ty vole, von to fakt asi bude ten hledanej atentátník, no to je hustý,“ řekla svému kolegovi uniformovaná a poněkud tělnatá policejní nadstrážmistryně poté, co se sklonila nad mrtvolou a prohlédla si ji. „Počkej, mrknu na mobil. No, fakt to je von, hele, ta podoba je jasná,“ přitakal její o poznání subtilnější kolega, „to jsme se teda připletli k věci.“ „Tak já to hned nahlásím, ať to vědí dopředu, že je to von, a připravěj se na to. Třeba už maj postavenej vyšetřovací tým,“ řekla a sáhla po vysílačce. „Hlavně nesmíme udělat žádnou chybu. Tady teď bude pěkně horko a mně se rozhodně nechce do civilu.“ „No, to mě teda taky ne. Tak jim prosímtě rychle zavolej.“ „Tady nadstrážmistr Zelená, myslím, že je to ten atentátník. Mrtvola naprosto odpovídá pátracímu popisu. Prostor je zajištěn, nálezce je tu s námi. Ano, budeme čekat. Provedu.“

Zlomeny těžkým bolem stojí národy mocnářství nad rakví zvěčnělého císaře a krále Premiérova pracovna ve Strakově akademii osiřela. Budova byla ověšena černým flórem. Ve známé prominentní vyšehradské restauraci se sešly špičky hnutí, aby probraly vzniklou situaci. „To je konec, naprostý konec,“ propadala svým emocím ministryně financí, „bez NĚJ jsme skončili. Stálo to jenom na NĚM. Jenom na NĚM…“ „No, Maruško, co se stalo, stalo se, dej si panáka a zhluboka dýchej,“ snažil se ji uklidnit předseda parlamentu.

14

Atentát

„Já se nemůžu uklidnit, Je to strašný, strašný.“ „Co budeme dělat? Marie má svým způsobem pravdu.

Nedovedu si to bez NĚJ dál představit,“ ozval se ministr pošt. „Tak budeš muset rychle zapracovat na své představivosti, Bohouši,“ vstoupil do debaty první místopředseda. „Přece nezapíchneme vidle do hnoje a nepůjdeme od toho. Vždyť v tom máme kolik let práce. Nehledě na to, že když vyklidíme všechny pozice, ty supi, co přijdou po nás, se okamžitě pokusí nás dostat do tepláků. To bys jako chtěl?“ „Přesně, Mirek má pravdu. Nemůžeme od toho utéct, to by byl náš konec. Jednoho každýho, jak tady sedíme,“ přitakával předseda parlamentu. „Musíme něco vymyslet. Ale co?“ „Něco, co nám umožní pokračovat bez NĚJ. Nezbývá nám než nalézt nového alfa-vlka.“ „A vy si umíte představit někoho, kdo HO nahradí? Já teda při vší snaze ne. Už byl vyhořelej, unavenej, to ano, ale pořád nad námi přečníval jak mrakodrap nad stanovým táborem.“ „Máš pravdu, ON je prostě nenahraditelnej, to je absolutní tragédie,“ vstoupila znovu do hovoru zlomeným hlasem ministryně Maruška. „Tak co s tím? Pokračovat chceme a musíme, současně se shodujeme, že je nenahraditelnej. To je trochu kvadratura kruhu, co?“ O slovo se zvednutím ruky přihlásil marketingový poradce Hába. „Tedy jestli bych já mohl…“ „Samozřejmě, Máťo, každý nápad je vítaný. Co ty o tom soudíš?“

15

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

„Inu, kdo je nejslavnější postava, na které stojí a padá křesťanství?“ „No přece Ježíš Kristus, ne?“ „Jo. A žije? Ne. Nežije už skoro dva tisíce let. Umřel dokonce dřív, než Pavel Šavel vytvořil křesťanství…“ „No a?“ „Tak trochu přemýšlejte, přátelé.“ „Ty vole…,“ ozval se místopředseda jako první. „Jo! Tomu říkám nápad! Pojď Máťo na mou hruď a chvíli na ní buď!“ „To jako co?“ zeptala se bezelstně uplakaná Marie. „Marie, prosím, vypni emoce, zapni mozek a přemýšlej o tom, co Máťa právě navrhnul. Něco na tom rozhodně bude a určitě to prodebatujeme. No a my si teď dáme smuteční přípitek za našeho tragicky zesnulého předsedu. Ať je mu země lehká!“

Vyšetřování pokračuje „Tak co ty ministři, Procházko?“ zeptal se kolegy komisař.

Poslal ho namísto sebe za ministrem průmyslu a ministryní financí, protože on sám neměl rád politiky a bylo to na něm vidět. Nadporučík Procházka, to je jiný kanón, ten vyslechne bez mrknutí oka šlápotu i prezidenta. Korektně a asertivně.

Kus jako kus. Ten chlap snad nemá nervy. Tohle by komisař potřeboval, příliš se do případů pokládá, neumí zůstávat chladně nad věcí. „Dobrý, šéfe. Ten z průmyslu byl docela sympaťák, až jsem se divil. Měli na tu tiskovku původně jít všichni tři, bylo to tak v plánu. Premiér to změnil až v posledním momentu. To taky pak potvrdila ta ministryně. On si myslí, že jsou

16

Atentát

za tím ty jejich politický hry. Ministr je z jiný partaje, takže mi řekl, že si je jistej, že premiér ho tam nepustil, aby tam mohl exhibovat sám za tu svou partaj.“ „No dobrá, ale to nevysvětluje, proč tam nepustil taky tu ministryni, která je přece z jeho partaje.“ „Na to jsem se jich obou taky zeptal. Víceméně se shodli, že by bylo blbý, aby tam šli dva z jedný partaje a ministra odstavili. Ostatně ten premiér s tím hned přišel, že tam půjde sám. Rozumí se, že ministr protestoval a že se tam v předsálí trochu pohádali. To jsme ostatně viděli na záznamu z kamer. Jenže předseda vlády je nakonec předseda vlády, on velí, a tak mu ministr akorát řekl, že bude informovat svý partajní předsednictvo. Že je to proti koaliční smlouvě a tak všelijak. A vypadnul. Stejně jako ta ministryně. Ta je naopak zřejmě poslušná jako nějaká sekretářka. Tý prostě řekl premiér padej, tak disciplinovaně vypadla.“ „Dobrý, Procházko, díky,“ pochválil jej komisař. „Našla se kulka, co zabila toho atentátníka?“ „Jo, byla ve zdi obory.“ „A balistika?“ „Dělaj na tom, odpoledne by měli vědět víc. Jinak čistá rána doprostřed čela, poprava jako z učebnice. Jo, a ještě něco. Ten chlap měl z pekla kliku při tý tiskovce. Neměl od střepin ani škrábnutí.“ „Holt jako jedinej v místnosti včas věděl, že to bouchne a že se má krejt, ne?“ „Jasně, ale i tak…“ „Já vím, těch náhod je tam trochu moc. Jak se tam dostal? Bylo to jen pro zvaný. Jak tam dostal ten granát? Jak

17

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

to, že ho to při výbuchu ani neškráblo? Jak se mu podařilo utýct?“ Každé z těch „jak“ má logickou a uvěřitelnou odpověď, fakt, že se mu to všechno podařilo, je ale zarážející, pomyslel si komisař. Jen si to představme matematicky. Vstup, granát, trefit, nezraněn, útěk, to je pět parametrů. Řekněme, že každému přiřadíme padesátiprocentní pravděpodobnost úspěchu. Jen tak pro ilustraci. To je celková pravděpodobnost 50 % x 50 % x 50 % x 50 % x 50 %, což činí ve výsledku pouhá tři procenta. Tříprocentní naděje na to, že to dopadne, jak to dopadlo. Vot matěmátika, tavárišči…

Můj vnitřní kriminalistický hlas mi říká, že aby se mu to fakt mohlo povést, některé z těch rizikových faktorů musel mít posychrované, přemýšlel dál. Začněme od konce: Utéct?

Měl by, ale nemusí. Přece musel počítat s tím, že není pravděpodobné, že z toho vyjde živý. A jdeme dál. Jistě je žádoucí, aby jej výbuch netrefil, ale platí, co jsem už řekl, že když trefí obranným granátem premiéra, mise je splněna, bez ohledu na to, co se s ním pak stane. A to by pro něj mělo být klíčové.

Takže tyhle parametry škrtám. Je to, řekněme, bonus navíc, nezranit se a utéct. Když Pánbůh dopustí… Ale teď k parametrům nutným k úspěchu. Za á, dostat se tam, připomínám, že večírek je jen pro zvané, za bé, dostat tam i granát, a za cé, trefit se. Tohle musíme rozebrat na prvočinitele, pak se posuneme dopředu v pátrání. „Takže: Sedláček, pátrat po pozvánce, vy ostatní k počítačům a projíždět ještě jednou detailně všechny videozáznamy. Hledáme trasu příchodu a převzetí granátu. Soustřeďte se primárně na převzetí atentátníkem, od toho se zpětně odvine to donesení. To, proč se trefil, jak moc se na to chystal

18

Atentát

a jestli při tom nechal nějaký stopy, jako třeba členství v klubu vrhačů granátů, zatím necháme u ledu.“

Řídící triumvirát na výletě „Pojedete do Roztok, pak zahnete do ulice mezi vilami, jmenuje se Tiché údolí. Na jejím konci jsou dva rozpadající se baráky a před nimi parkoviště. Říká se tam Maximiliánka. Tam se sejdeme v úterý v deset dopoledne a půjdeme se projít Roztockým hájem. Vyčistit hlavu, urovnat myšlenky. Oblečte se po výletnicku, a hlavně si vezměte turistické boty. Bývá tam bahno. Rezervujte si na procházku aspoň tři hodiny, mobily nechte pochopitelně doma.“ Tak zněly instrukce, sdělené místopředsedou dvěma dalším prominentním členům hnutí, předsedovi parlamentu a slezskému hejtmanovi. Svolal sirotčí triumvirát, aby finálně rozhodli, jak předsednictvu doporučí dále pokračovat bez NĚHO. Přijeli v nenápadných škodovkách, oblečeni do džínů a sportovních bund. Tři pánové vyššího středního věku na přátelské vycházce. Hejtman vzal s sebou svého kokršpaněla, který na ně na uvítanou skákal a vrtěl při tom radostně ocasem. Vyrazili podél potoka po pohodlné, pomalu stoupající cestě. Začínalo klíčové, pochodové jednání, které má ambici rozhodnout o budoucnosti hnutí. Tady a teď se budou míchat a rozdávat karty, dá Bůh, šťastných zítřků. „To mi teda řekněte, kdo HO nechal sejmout?“ zeptal se hejtman, když pustil svého psa z vodítka a zapálil si cigaretu. „No kdo? Copak já vím? Kdo tak asi zabíjí vrcholové politiky?“ zareagoval otázkou místopředseda. „Někdo, kdo

19

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

HO neměl rád. Koukáš na detektivky? Tak zkusme nahlas přemýšlet jako policajti v těch detektivkách. Varianta jedna: Osamělý magor. Kouká na televizi, ON se mu nelíbí, víc a víc se rajcuje proti NĚMU, promítá si do NĚJ všechno zlo světa. Začne HO nenávidět. Smrtelně. A jednoho dne se sebere jako Bajaja a jde zabít svého draka. Vleze na tiskovku a sejme HO handgranátem. Můžeme se ptát, jak je možné, že se tak rozhodl, že do té akce skutečně šel, že se mu podařilo tam dostat, že tam pronesl ten granát, a že se trefil. A navíc, že se mu podařilo odtud zdrhnout. To všechno je samozřejmě, jak říkají Slováci, otázné. Jenže když máš stovku takovejch magorů, a nezapomeň, že JEHO nenáviděla půlka národa, tak nakonec jeden z nich projde. Prostě jako statistická chyba. Devadesát devět jich zastavíš, ten stý ti projde. To je zákon velkých čísel. Projde a udělá to.“ „No, dejme tomu,“ váhavě přitakal hejtman, „jenže kdyby byl sám, tak proč by mu někdo potom vyplomboval hlavu?“ „Dobrá poznámka, díky, to tuhle možnost prakticky vylučuje. Leda že by ho pak vystopoval nějaký Zorro mstitel.

Ale to je myslím dosti nepravděpodobné. Tuhle variantu vlka samotáře si asi můžeme škrtnout.“ „Tak jaká je další alternativa?“ zeptal se předseda parlamentu. „Inu, přemýšlím nahlas, samozřejmě klasika, objednávka od tuzemských politických oponentů. Že by to šlo ze zahraničí, to bych vyloučil, tak důležitá ta naše zaprděná zemička zase není. Nebo od nějaké zájmové skupiny, kterou ohrožoval. Tyhle věci jsou většinou propojené jako siamská

20

Atentát

dvojčata. Politika a byznys. K tomu pasuje ta likvidace atentátníka. U Kennedyho to nebylo jiné…“ „To zní velmi pravděpodobně. JEHO odstranění muselo být vnímáno jako možnost prakticky okamžité likvidace našeho hnutí. Vždyť jsme o tom diskutovali na Vyšehradě.

Co jsme bez NĚJ? Trup s useknutou hlavou, všechno to bez NĚJ nebezpečně končí,“ depresivně nahlas přemýšlel předseda parlamentu. „Možná jo, možná ne. K tomu se ještě dostaneme,“ chopil se slova opět místopředseda a zastavil se, aby nabral dech. „Takže se všichni tři shodneme, že tahle varianta je vysoce pravděpodobná. Je to tak? A teď ta další alternativa.“ „Ty máš ještě nějakou další?“ podivil se hejtman. „No to tě Venca písk.“ „A to jako co?“ „Jako co? Přemýšlejte, gentlemani, přemýšlejte…“ Zavládlo rozpačité ticho. „Nenapadá? Nenapadá? A co takhle objednávka zevnitř?“ „Zevnitř?“ vyděsil se předseda parlamentu. „Jo. Někdo v hnutí HO už měl dost a chtěl se HO zbavit.“ „To je blbost, ne? Proč by to dělal? Jako že má čáku to vzít za NĚJ? Tomu nevěřím.“ „Vzít to za NĚJ asi ne, my vůbec nemáme nějakou hierarchii následnictví, nikdy jsme na to nemysleli. Může se toho teď chopit kdokoli. To bude naprostá ruleta. Na to si nikdo nemohl vsadit, že to dostane po NĚM. Přemýšlím spíš o negativní motivaci. Objednat to mohl někdo, kdo si myslel, že naše hnutí bude do budoucna úspěšnější bez NĚJ.“

21

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

„Počkej, to jako myslíš vážně?“ podivil se hejtman. „Smrtelně vážně, kolego. Vy si nevzpomínáte, jak i my sami jsme párkrát debatovali o tom, že je za zenitem, že ztrácí koaliční potenciál, erodují MU stávající voliči a není schopen oslovovat jiné voličské segmenty? Jak je vyhořelý a je to na NĚM v televizi sakra vidět? Že se národ dělí na ty, kteří HO volí, asi spíš jako nejméně špatnou volbu, a ty, kteří HO upřímně nenávidí? A že poslední dobou se pomalu otevírá přeběhlická jednosměrka od nás směrem k našim oponentům? Jen tak mimochodem, kdybyste nezastávali funkce, do kterých vás hnutí dostalo, volili byste HO? Říkám záměrně HO, protože ON je hnutí a hnutí je ON. Tak to ulice vnímá.

Na nás ostatní, přátelé, kálí Bílý tesák, my jsme de facto pouhá komodita… Ale to přece dobře víte.“ „A co tím vším chceš říct?“ zeptal se předseda parlamentu. „Tím chci říct, že si to mohl objednat někdo zevnitř, aby vytvořil právě tu situaci, kterou teď musíme společně nejen řešit, ale i vyřešit, náčelníci. V každé krizi je obsažena nová příležitost. Vzpomínáte si, co nám řekl na Vyšehradě Máťa Hába o křesťanství a Ježíši Kristu? Nevím, jak vy dva jste na tom se znalostí historických a religiózních souvislostí. Já su Moravák a chodil jsem v dětství ministrovat, takže o tom něco málo vím.

A tím bych chtěl vlastně plynule přejít do tématu ,Co dál, přátelé?´ ON je mrtvý a vyšetřuje to policie. Už HO nevzkřísíme. A ostatně si myslím, že by to ani nebylo k ničemu dobré. Co se stalo, stalo se, soustřeďme se na budoucnost. Budoucnost, která nás pokud možno zachová v našich funkcích a rozhojní řadu našich politických úspěchů pro blaho lidu, a,

22

Atentát

na to nezapomínejme, rozhojní i soukromé blaho každého z nás zde přítomných. Amen…“ Odbočili z cesty, která vedla údolím potoka, na strmou pěšinu a vystoupali po ní na vrchol kopce, pokrytý řídkým lesíkem. Naskytl se jim výhled dolů na údolní louku s potokem a bílými budovami bývalého mlýna. „Poznáváte ten mlýn? Tam se točil seriál Dva písaři s Horníčkem a Sovákem. Teď je to kompletně renovované. Roztomilé prostředí, pokojíky ideální pro galantní dobrodružství. Příjezd je z druhé strany údolí od Suchdola, kdyby vás to snad zaujalo. Trochu vydechneme, ať si můžeme zapálit a prodiskutujeme ten byznys model Ježíše Krista,“ prohlásil místopředseda.

Vyhřívali se v předpoledním slunci a dva z nich kouřili cigaretu. „Tak co jsi nám chtěl teda navrhnout?“ zeptal se po hodné chvíli hejtman. „Tak podívejte, předseda nejen že štval polovinu národa, ale taky vůbec neposlouchal, co mu říkáme, a dělal si všechno podle toho, jak se zrovna vyspal. Kristus je teď elegantně mrtev. A jsou to jeho následovníci, kteří pečují o jeho odkaz.

A kteří také mohou hlásat: na tohle by Kristus reagoval takhle, proti tomu by udělal tohle, tamto by zatratil, tohle by naopak pozvedl. On je mrtev a nemůže vstát a říct ,sorry jako, bude to takhle´. Ne ne, on pokračuje ve svém posmrtném životě jen a pouze v interpretaci svých vykladačů. A nikdy a za žádných okolností jim nemůže vpadnout do zad a říct: bude po mém, vy jste mí nepraví učedníci, pryč s vámi. Chápete to? Chápete ten dar z nebes, který nám vzniklá situace nabízí?

23

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

Naleštíme teď jeho odkaz. Starostlivý občan, otec od rodiny, státník, mučedník za lepší zítřky. To lidi koupí. Řeknou si časem, vždyť on nebyl zase tak špatný, takovou smrt si nezasloužil, udělal pro nás to a to. No, a že se staly chyby, za to on přece až tak nemohl, to víte, paní, špatní ministři, ti to nemysleli tak upřímně jako on. Však kvůli té jeho dobrotě jej odpravili, svině…

Všimli jste si, jak ten ožrala Havel pomalu přešel do říše kavárenských legend? Jako mravní etalon? No, a tak tu budeme mít dalšího civilního svatého. Takového víc lidového, i s lidskými chybami, však nás v KSČ byla tak jako tak nemalá část dospělé populace, a kdo, přátelé, nebyl v pionýru nebo ve svazu mládeže? A mávali jste mávátkem na Prvního máje? Jistěže mávali! No tak vidíte… Ten Havel, to byl takový abstraktní intelektuál, co psal nesrozumitelné hry, viďte paní, kdo se má na to koukat. Ale ten náš svatý předseda, ten je takový lidový, ten je náš. Ne jako ti nadutí Pražáci… No a naše hnutí bude strážcem jeho odkazu. A co je přesně ten odkaz, to budeme průběžně adjustovat tak, aby to pro hnutí dávalo smysl. A co dává pro hnutí smysl? Mimo jiné to, co dává smysl pro nás tři. Tak, a už jsem povídal moc dlouho, teď se k tomu vyjádřete vy dva.“ Z kopce zpět na cestu k parkovišti pak odcházeli s mírem v duši a s žárem v oku. Kardinálové nového předsedova náboženství. Gloria in excelsis Deo…

Na vnitru V pracovně ministra vnitra seděli tři lidé. Ministr, policejní prezident a komisař, který vedl vyšetřování atentátu.

24

Atentát

„Tak spusťte, pane plukovníku, doufám, že už to máte všechno vypátrané,“ obrátil se na komisaře ministr vnitra. „Samozřejmě jsme výrazným způsobem postoupili, pane ministře,“ vstoupil do debaty policejní prezident. „Franto, díky, ale já se ptal tady plukovníka. Takže jak?“ „No, pane ministře, není to zrovna jednoduchý případ…,“ spustil s rozvážnou pomalostí komisař. „No to věřím, pane plukovníku. Když někdo odkrágluje premiéra, a ještě k tomu přibalí pár dalších lidí, tak je to óne sranda. To mi neříkáte nic překvapivého, příteli. Tak co jste tedy konkrétně zjistili? Hořím nedočkavostí.“ „No, atentátník je nalezen…“ „To vím, s kulkou v hlavě, takže nám už nic neřekne. Mimochodem, to není žádná vaše zásluha, toho našel zcela náhodně nějaký pejskař. A co máte dál?“ Policejní prezident neklidně poposedával ve fotelu a nervózně usrkával kávu. Jinak se celou dobu díval nepřítomně na koberec, jako by studoval tvůrčí rukopis perského vazače tepichů. „Víte, pane ministře,“ soukal ze sebe plukovník, „ono je to celé takové nějaké divné.“ „Co prosím?“ „No, divné je to, prosím pěkně.“ „Můžete být maličko konkrétnější, komisaři?“ krotil svou netrpělivost ministr. „Mohu být upřímný?“ „Plukovníku, co je to za dotaz?“ skočil mu do řeči policejní prezident. „Ale jistě, dokonce musíte. Tak do toho!“ povzbudil ho ministr.

25

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

„Já, teda vlastně my, myslím náš vyšetřovací tým, si myslíme, že to nebyla vražda. Tedy vražda v klasickém slova smyslu.“ „A co to tedy proboha bylo?“ „My si myslíme, že se pravděpodobně jednalo o asistovanou sebevraždu.“ „Cože?!“ ztratil nad sebou kontrolu ministr, zatímco policejní prezident se přikrčil v křesle a snažil se učinit neviditelným. „Ano, je to tak. Naše vyšetřování nás vede k tomu, že si to vymyslel a nachystal sám ministerský předseda. Myslíme si, že byl v hluboké depresi a bál se, že pokud bude ještě dál pokračovat ve svém vládnutí, smete ho to. Zřejmě chtěl po sobě zanechat, odpusťte mi tu upřímnost, mučednický odkaz. Tyhle typy osobností musí vyhrávat za každou cenu, to vám potvrdí každý psycholog. A když už mu to přestávalo jít vyhrávat tady na zemi, zřejmě si chtěl zajistit věčnou výhru aspoň na onom světě, a to právě tímhle mučednickým odchodem. Premiér, který padl ve službě. Lost in action. Něco jako Přemysl Otakar II. nebo Jan Lucemburský, jestli mi rozumíte. Myslíme si, že je pravděpodobné, že ten handgranát sám donesl do úřadu a před tiskovou konferencí schoval pro atentátníka na toaletě. Jeho přece při vstupu nikdo neprohlíží.“ „No, to zní ovšem poněkud fantasticky,“ oponoval ministr. „Ne tak docela, pane ministře. Čtvrt hodiny před začátkem tiskovky, když diskutoval na chodbě se svými dvěma ministry, vchází premiér na toalety a po třech minutách se vrací zpět a diskuse pokračuje. Atentátník následně vstupu-

26

Atentát

je na tytéž toalety a zdrží se tam pouhé dvě minuty. Na toaletách samých kamery bohužel nejsou. A navíc, zjistili jsme, že předseda vlády měl vždy k dispozici několik nevyplněných pozvánek na vládní akce. Takže i to sedí. Tedy ve smyslu, že je to možné.“ „Dobrá tedy, na okamžik teoreticky připusťme, že to tak mohlo být,“ reagovat ministr, který opět nad sebou získával plnou kontrolu. „A co naverbování toho atentátníka?“ Pane ministře, všichni víme, že už od svých podnikatelských dob si pan premiér budoval svou vlastní soukromou rozvědku. Ten atentátník byl tři roky zaměstnán v bývalé security firmě zástupce šéfa jeho tehdejší soukromé ochranky.

Já vím, že to jako důkaz neobstojí, ale je to silná indicie. Můžeme také doložit přesun peněz na účet bratra atentátníka v Dubaji. A to z účtu, který je nebezpečně blízko premiérovu svěřeneckému fondu.“ „A likvidace atentátníka?“ „Pane ministře, byl jsem vyzván k upřímnosti. Máme kulku, k té kulce v registru balisticky odpovídající Glock sedmnáctku. Takže má historii. Zatím jsme po ní dál nešli, tady pan policejní prezident mě požádal, abych počkal až po této schůzce.“ „Díky za dobrou práci, plukovníku. To mi pro dnešek stačí. Můžete jít. Pan policejní prezident tady ještě zůstane a sdělí vám pak moje rozhodnutí. Tak nashledanou,“ uzavřel odměřeně ministr vnitra rozhovor a podal komisaři ruku na rozloučenou. „Tak, Františku,“ plácnul kamarádsky policejního prezidenta po stehně ministr, když komisař za sebou zavřel dveře, „to je teda gól.“

27

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

„Koukáš, co, ministře…“ „Nekoukám, přímo čumím, ty vole… Tak to bysme měli mít k svatýmu Václavovi a svatý Anežce i svatýho Premiéra? No to je síla! Ten sebevražednej megaloman! Naprostej šílenec!“ „Co s tím uděláme?“ „Ty nevíš?“ „Tuším, ale řekni to ty.“ „Z jaký jsem partaje, Franto? Kdo tě dosadil na tvý místo? Pamatuj na to. Kdo je naší největší konkurencí, se kterou jsme teď shodou neblahých okolností dočasně spojeni ve vládě? No přece premiérovo hnutí!“ Povstal a šel k interkomu na svém stole: „Janičko, dva velké koňaky, prosím. A doneste je i s tou lahví, zlato. Díky.“ Pak se obrátil zpět k policejnímu prezidentovi: „Urychleně došetřit, ať jde po tom jako ohař, shromáždit důkazy, předat nenápadně novinářům, rozmazat to na všech sloupech. Než z něj udělaj mučedníka. Sebevražedný ministerský předseda úřaduje ve stylu Al kaidy! Parchant! Když má zařvat von, vezme s sebou i další, naprosto nevinný lidi!

Jako Áda! Kolik že tam bylo těch mrtvol? Hodně jich bude asi taky zmrzačenejch, co? Hlavně spolupracujte s těmi liberálními novináři. Ti ho nenáviděli až za hrob, tak si teď kluci a holky kavárenský přijdou na svý. To jim zlomí vaz, jeho pohrobkům, populistům hnuťařskejm!“ Janička donesla tác s pitím. „Tak Franto, ať žijem! Jo, a když to dopadne, navrhnu tě na Řád bílýho lvího penisu toho nejvyššího stupně, ty krávo!

A popojedem!“

28

Nanebevstoupení profesora Hlavsy

NANEBEVSTOUPENÍ PROFESORA HLAVSY

Není to ten nejsilnější, kdo přežije, ani ten nejinteligentnější, ale ten, kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit.

Charles Darwin

29

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

Prorocké zjevení archandělovo Apoštolská posloupnost, tak tomu říká římská církev. Nepřerušená kontinuita od apoštola Petra. Profesor Hlavsa byl ale především zednář. Spíše než o římské apoštolské, uvažoval o nepřerušené posloupnosti londýnské velkolóže. Minimálně k roku 1717, kdy se řád oficiálně ustavil. Ale tohle, Veliký architekte, tohle je kontinuita už od absolutního počátku života na Zemi, pomyslel si ohromeně. Symbolický genealogický strom od prvoka až k němu, středoškolskému profesorovi Hlavsovi! Rukou se chytil stromu, tentokrát zcela nesymbolického, vyrůstajícího na okraji chodníku. Nadechl se a znovu nabyl potřebnou rovnováhu. „Jen si to uvědomte, pánové,“ vysvětloval na dnešním třídním srazu gymnázia Nad štolou bývalý Hlavsův spolužák, biolog Vlk, „představte si“, vložil do promluvy sotva slyšitelné vole a napil se, „tu nepřerušenou řadu, buněčnejch dělení, kladení vajíček, šukání, samýho šukání, miliardy let, a bez jakýhokoli přerušení řetězce,“ gestikuloval alkoholem rozohněný vědec a svlažoval si hrdlo vysokooktanovým pivem. „Dovedeš si to představit, Martine? V tom nepřátelským světě plným predátorů musíš bejt počat, dospět, kopulovat, ta samice to musí donosit, porodit, vono to musí dospět, kopulovat, a tak pořád dál a dál, bez přerušení, stovky milionů let, miliardy…“ poposunul si na nose brýle a podíval se vítězoslavně na Hlavsu. „Ty vole,“ – tentokrát bylo vole už plně artikulované, „my všichni, jak jsme tady, jsme prostě statistická chyba, dyť vono to je taková náhoda, že se ten náš řetěz někde nepřetrhnul! To snad ani není možný! Dovedeš si vůbec představit ty

30

Nanebevstoupení profesora Hlavsy

miliony a miliony kopulací primitivních savců, než si to moh rozdat tvůj táta s mámou, ty vole?“ Profesor Hlavsa se čelem opřel o strom, který mu posloužil jako nouzový pisoár v plenéru. Kůra jej tlačila do hlavy a stimulovala jeho mozkovou činnost, poněkud oslabenou vypitými pivy. Jako matematik zatoužil si tu evoluční řadu kvantifikovat. V mozku mu vířily myšlenky. Jak dlouho žije prvok? Obratlovec? Humr, řekněme… Primitivní savec?

Nějaká myš, jak dlouho může žít taková havěť? Nebo vlastně ne, jde o její pohlavní dospělost. Odkdy jsou na zemi savci?

Hlavou mu probíhala struktura výpočtu, pro který neměl potřebná data. Dokončil močení, zapnul si rozvážně poklopec a pomalým, trochu námořnickým krokem vyrazil na nejbližší tramvajovou zastávku.

Byla mrazivá prosincová noc. Za takové v centru Prahy narazíte na velmi rozjařené účastníky všech těch korporátních vánočních večírků. Hlavsa si ale kolemjdoucích vůbec nevšímal, jeho mysl bloudila miliardami let života na Zemi a hledala v paměti pozapomenuté školní zbytky Darwinovy evoluční teorie. Jeho představivost vymalovala gigantickou pyramidu, na jejíž podstavě se vrtěly ocásky tisíců korýšů, po jejichž krunýřích běhaly bílé myšky. Nad nimi chrochtali přežraní hroši a nosorožci a sem tam vykukoval dlouhý krk nesoucí žirafí hlavu, bůhví proč dekorovanou jeleními parohy. Na nich jako na bradlech cvičily své gymnastické sestavy hravé opičky se zarudlými zduřelými prdelkami. A nad tím vším, na vrcholu této evoluční pyramidy fauny, se houpal v thonetovém křesle pán tvorstva, sám profesor Hlavsa.

Nebylo snadné trefit se klíči do dvou zámků, které se ze všech sil snažily nepustit ho domů. Nakonec to po velkém

31

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

úsilí a mnoha minutách vyšlo. Vysoukal se z oblečení, žuchnul sebou na postel a téměř okamžitě usnul.

Tu noc ale Veliký architekt nedopřál profesorovi klidného spánku. Stejně jako kdysi jistému slavnému prorokovi v jeskyni Hirá, dostalo se i jemu v jeho staromládenecké garsonce takřka prorockého vidění. Nevíme, proč se tak stalo, ale stalo se. Místnost zalila do očí pálící zlatistá záře a nekompromisně přervala Hlavsovo bohatýrské chrápání. Otevřel oči a zíral skrze přimhouřená víčka. Uprostřed oslepujícího jasu se vznášel archanděl Džibríl (alespoň to o sobě tvrdil) a pravil vyjevenému Hlavsovi: „Množ se ve jménu Pána svého, který člověka z kapky přilnavé stvořil!

Množ se, vždyť Pán Tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil poznati ženu, naučil člověka, co ještě neznal.“ Několikrát máchnul svým plamenným mečem nebezpečně blízko profesorova přirození. „Až slunce bude svinuto, až hvězdy pohasnou, až hory se z místa pohnou, až březí velbloudice bude zanedbána a divoká zvířata shromážděna, až moře se povaří a duše až se spáří, až zaživa pohřbená bude tázána, pro jakou vinu byla utracena, až svitky budou rozvinuty a nebe bude staženo a peklo rozpáleno

32

Nanebevstoupení profesora Hlavsy

a zahrada rajská přiblížena, tehdy duše každá, co vykonala, pozná!“ Profesor Hlavsa si pod dojmem této eschatologické vize, doprovázené nebezpečným kroužením plamenného meče, lehce ucvrnknul do pyžama. Archanděl zakončil svůj proslov důrazným varováním, že ti, kteří na tomto světě nezajistí alespoň svou prostou reprodukci, nemohou očekávat život věčný, až na ně přijde rozkoší ničitelka a shromáždění rozlučovatelka. Poté iluminace kvapně pohasla a archanděl se rozplynul v nastalé tmě. Profesor se se vzápětí propadl do těžkého zimničného spánku.

Reflexe profesorova Ráno při sprchování ve své miniaturní koupelničce profesor přemýšlel s lehce nakřápnutou hlavou o obsahu své noční prorocké vize. Jako zednář nebyl ateistou, neboť to tradiční pojetí řádu neumožňuje. Byl tedy snovým zjevením zaskočen méně než nějaký „bezbožný libertin či hloupý ateista“, abychom použili jazyka starých řádových konstitucí. Ač profesor matematiky, nebyl zajatcem čistě materialistického světa.

Ano, i profesoři matematiky jsou začasté idealisté. Vy, kteří víte o obsedantní fascinaci Isaaca Newtona skrytými biblickými poselstvími, nejste překvapeni. Ano, pomalu střízlivějící Hlavsa přijal své noční vidění, nezavrhnul je, a v proudu osvěžující vody pokorně přemýšlel o jeho obsahu a naplnění.

Byl korpulentní starý mládenec, který pomalu pracoval k pětapadesátce. Nikdy nebyl ozdobou dámských ložnic. Posledních deset let se jeho milostný život skládal z občasných návštěv ovdovělé spolužačky z vysokoškolských studií Liduš-

33

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

ky. Ta k němu většinou dorazila s rendlíčkem něčeho dobrého. Věděla totiž, že u pana profesora láska prochází žaludkem, a chce-li se od něj dočkat nějakého toho skromného potěšení, dobrá krmě je to nejlepší afrodiziakum. Hlavsa si byl dobře vědom příčinné souvislosti mezi vonícím rendlíčkem a Liduščinou cudnou intimní nevyhaslostí. Quid pro quo. V okamžiku, kdy dvakrát třikrát za rok vycítil, že Liduščino dychtění již dostoupilo eruptivního stavu, vydal se se stoickou odevzdaností splnit svou neodvratnou milostnou povinnost, aby pak opět mohl usednout k dobré krmi a pěnivému moku.

Liduška je milá, ale vzhledem k jejímu pokročilému věku, vždyť jsou spolužáci, už neschopná napomoci panu profesorovi naplnit jeho reprodukční poslání. Bohužel, nedá se nic dělat, bude si muset pořídit nějakou mladší, tak říkajíc ve fertilním věku. Bude ho to mrzet, zvykl si na ni, ale poslání je poslání. A za věčné zatracení Liduška přece jen nestojí.

Ale kde sehnat nějakou mladší a k onomu účelu vhodnou dámu? Profesor počal promýšlet svou donchuánskou strategii. Podíval se do koupelnového zrcadla na své šedivým ochlupením porostlé nevzhledné tělo. Veliký architekte, to jsem opravdu já, ta překrmená gorila s vyvaleným pivním pupkem? Vždyť bych mohl od hodiny vystupovat v televizní reklamě na pivo Smedný mních! Proboha, a s tímhle výzorem si mám získat srdce a tělo nějaké mladice? Profesorovi poklesla kolena a upadl do hluboké deprese.

Rozchody bolí „Martínku, tobě ta kachýnka nechutná?“ zeptala se opatrně Liduška. „To zelí jsem ti udělala pěkně po moravsku, zahuš-

34

Nanebevstoupení profesora Hlavsy

těné moukou, jak to máš rád, jen ten knedlík je z pytlíku. Ale myslím, že docela ujde, ne?“ „Je to výborné, Liduško,“ zalhal profesor. Poslední týdny usilovně hubnul a k tomu účelu se ozbrojil ideologickou nenávistí k jídlu, které jej jindy tak přitahovalo. Nenáviděl sám sebe v tom pokušení, které s ním hrálo krutou nutriční hru.

Ne, to není hra, to je bitva o podobu jeho těla a on v ní bojuje na život a na smrt. A je pevně rozhodnut vyhrát. Za každou cenu. „Já ti k tomu naleju pivo, ano?“ zavrkala Liduška. „Ne, ne, děkuju, Liduško, já jsem teď přešel na víno. Já ho podám, napiješ se se mnou?“ Nutil se do co největší zdvořilosti. Čím víc se teď snažil být na ni hodný, tím méně se mu to dařilo. Bolelo ho to. Za nic nemohla a byla to vždycky z gruntu hodná holka. Ale neměl alternativu.

Přikývla. Přinesl láhev merlotu, otevřel ji a opatrně nalil víno do dvou tlustostěnných grogových skleniček. Jednu uchopil, symbolicky s ní ťuknul o tu druhou a rychle a opakovaně se napil. Pozřel ještě několik málo soust a nechal jídlo ležet. Liduška smutně sklopila pohled.

Kostky jsou vrženy „Dá si někdo nescafé?“ zeptala se profesorka Zelená v ještě rozespalé sborovně. „Já bych si dal, Heleno, děkuji,“ ozval se od svého stolu Hlavsa a zadíval se na ni o sekundu déle, než by se slušelo. Přitom si podvědomě dotáhl uzel na kravatě, kterou si minulý týden koupil ve specializovaném krámku na Příkopech.

35

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

„Mohu ti s tím pomoct?“ zeptal se, a aniž by vyčkal na odpověď, vydal se směrem k ní.

Helena Zelená byla Hlavsovou gymnaziální kolegyní.

Na školu přišla asi před třemi roky, když se přestěhovala do Prahy. Vyučovala češtinu a angličtinu. Ač stále nezadaná, dospěla pomalu do věku, kdy se oslovení slečno už vyslovuje s určitými rozpaky. Dorostla do podoby sošné čtyřicátnice, jaké můžete vidět posedávat v pražských cukrárnách. (Kdosi, zajisté cynický macho, nazval tento fenomén Broken Hearts Clubs.) Měla za sebou několik milostných románků, povětšinou s naprosto neperspektivními muži, se kterými ztratila mnoho času a ještě víc iluzí. Nicméně, byla to stále pohledná a upravená žena, těšící se na ulici pozornosti mužů. Bohužel pohříchu ženatých, přestárlých, či naopak na samé hranici zletilosti.

Hlavsa nasucho polknul a podíval se na ni očima hladového bernardýna. Nohy mu vibrovaly trémou, ale hlas se mu kupodivu netřásl. Inu, dlouholetá pedagogická přednášecí rutina. Diorova Eau de Toilette překryla pach potu jeho strachu. „Heleno, nechtěla bys jít do Stavovského na Kouzelnou flétnu?“ zeptal se jí, když horkou vodou zalévala kávový prášek v prvním hrnku. „Máš lístek?“ „Mám dva.“ „Hmmm. A ty nemáš někoho, kdo by s tebou šel?“ Opět polknul a pro jistotu se rukou opřel o stůl. „Chtěl bych pozvat tebe, Heleno,“ oblažil ji pohledem hodným oživlé sochy Karla Hynka Máchy.

36

Nanebevstoupení profesora Hlavsy

Nepřelila. Dolila jeden a poté zalila i druhý hrnek. „Kdy by to mělo být?“ zeptala se nezúčastněně. „Sladíš?“ „Ne, díky, hubnu,“ poklepal si na své pomalu, až příliš pomalu splaskávající břicho. „V pátek sedmadvacátého, od osmi večer,“ odpověděl s vyschlým hrdlem.

Zamyslela se. „Sedmadvacátého, tak to nepůjde, to už něco mám. Ale v každém případě díky za pozvání, Martine.“ Studená, z arktického ledu vytesaná sfinga. „No tak nic. Jen jsem myslel, víš, že máš ráda operu, tak jsem…“ „To je od tebe milé. Tak snad někdy příště, jo?“ odpověděla chladně. Vzala hrnek s kávou a vydala se ke svému stolu.

Profesor smutně hleděl na její vzdalující se junonské pozadí ve vypasovaných modrých šatech s velkými bílými puntíky. Skleslý, ale nezlomený. Byl rozhodnut. Už hodně dlouho. Toto je budoucí máti jeho rodu, to ona přijme jeho sperma, aby byla zajištěna jeho nepřerušená genetická linie.

Zatím si jej nevšímá, je k němu chladná a přehlíží jej. Ale on se nevzdá, nikdy se nevzdá, bude bojovat, dobývat, a dobude. Zdolá tu nedobytnou pevnost, jako že se Hlavsa jmenuje.

Musí. Nemá na výběr, plní vyšší poslání…

Konečně… Čas šel dál a profesor hrál pomalu a s rozmyslem na své casanovovské šachovnici. Helena si všímala, že není Hlavsovi lhostejná. Lichotilo jí to. Zaznamenala, že profesor, nevzhledný a zanedbaný starý mládenec, se pomalu vizuálně mění k lepšímu. Zhubnul, snad i někam chodí cvičit, a začal vcelku dbát na své oblečení. Ne vše se mu v tomto směru dařilo,

37

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

někdy byl trochu komický ve svém rádoby mladistvém outfitu, ale snaha tu bezesporu byla, to mu nešlo upřít. Přesto měl pro Helenu nadále sexappeal pytle brambor. Pokračovala setrvačně ve svém tristním osobním životě, v zoufalé sérii krátkodobých a neperspektivních známostí, které už ani nepředstíraly, že by byly skutečnými vztahy. Slovy klasika: momenty očekávání střídaly momenty zklamání, a tak stále dokola, jen v pořád rychlejším tempu. „Tak co je nového ve světě opery?“ zeptala se s přívětivým úsměvem Helena profesora, když jej míjela na školní chodbě. Musela vynaložit obrovské úsilí, aby na své tváři vykouzlila tuhle veselou masku. Už tři noci skoro nespala a občas dostávala návaly úzkosti a pláče. Další, tak říkajíc perspektivní ženáč, byv demaskován svou zákonitou chotí, hodil ručník do ringu a vrátil se pokorně ke krbu rodinnému. Za poslední dva roky to byl už třetí. Ve chvíli nejvyššího zoufalství, jsouc na samém dně svého ega, potřebovala nebýt sama.

Být s kýmkoli, jen proboha nebýt sama! Bála se, že samota v ní zase spustí sebevražedné myšlenky, které ji už několikrát v posledních letech nebezpečně obkružovaly. Potřebuje s někým mluvit, slyšet něčí řeč, cítit něčí dotek, jen nebýt sama, osamělá a vydaná napospas svým temným myšlenkám.

Hlavsa nasál její úsměv a jeho srdce se zatetelilo. Tak přece. „Otevřeli teď zrekonstruovanou operu vedle bývalého parlamentu. Kdysi německé divadlo. Nechtěla by ses tam podívat? Já tam ještě nebyl.“ „Proč ne… Koupíš lístky?“ „Samozřejmě. Snad nějaké budou, je to nově otevřené, každý to teď bude chtít vidět.“

38

Nanebevstoupení profesora Hlavsy

„Ty to určitě zvládneš, Martine. Kdykoli kromě úterků, to mám pilates. Jo, a lístek si samozřejmě zaplatím. Tak se těším…“ Profesorovi se zdálo, že na odchodu koketně vrtí svými plnými boky.

Ta určitě nebude chtít dítě, a když, tak ne s takovým dědkem jako jsem já, pomyslel si. Jak jen to zařídit? Musím nutně naplnit proroctví, zajistit kontinuitu řetězu mých předků od prvoků přes mé rodiče a mě samého, po mé potomky. V jeho hlavě se počal rodit ďábelský plán…

Consummatum est Zradil ji jako Jidáš Krista pána. Tak jako každý pořádný skaut při sobě neustále nosí kápézetku, tedy krabičku poslední záchrany, vybavil se i profesor svou vlastní verzí KPZ. Ne skautskou, ale pohříchu prvoplánově inseminační. Dovedete si představit postaršího středoškolského pedagoga, jak v očekávání první opravdu intimní schůzky s erotickým naplněním propichuje mikroskopické dírky do prezervativu? Ve škole zcizeným špendlíkem? Do plechové krabičky od pastilek naskládal ony pečlivě adjustované prezervativy a několik tabletek Viagry. Tu jen pro všechny případy, jen tak pocitově, jako krizovou zálohu. Nemyslel, že by ji, až nastane ten okamžik, potřeboval, Helena jej opravdu přitahovala. Ale to vědomí, že má „záložní padák“, mírnilo jeho nejistotu. „Dej si pozor, Martínku, neberu žádnou antikoncepci“, zašeptala Helena, když už šlo do tuhého. „Neboj se, broučku, jsem vybaven,“ odvětil profesor a zavřel jí ústa polibkem. Tak konečně. Dokázal to. Ano, toť Ona! Žena, která mu zajistí nesmrtelnost. Etická část jeho osobnos-

39

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

ti se vytratila jako dým z Heleniny cigarety. Změnil se na prvoplánového inseminátora. Jen jedno je důležité, prodloužit kontinuitu řetězce. To je vědecký tok evoluce, to je proroctví archandělovo. Každá lest v tomto úsilí použitá je posvěcena tímto nejvyšším cílem. Naplňuje své poslání. Za všechny v jeho evolučním řetězu před ním. Oni jsou tu teď s ním.

Všichni, do jednoho. V nekonečně dlouhých řadách, až k samému počátku věcí. Vstoupila do něj posvátná závrať. Profesor se cítil vrcholně vzrušen. Zástupce Stvořitele na zemi. Sáhl po své kápézetce…

Grand final Z přístroje monitorujícího srdeční činnost profesora Hlavsy se postupně vytrácel slábnoucí signál, až zmizel nadobro. Odcházel lehce z tohoto světa. Ráno mu Helena sdělila to sladké tajemství. Byla zaskočena, klopila hlavu a vlastně se červenala jako malá holčička. Zvedlo mu to tep a naplnilo božskou slastí. Do třídy spíš dolevitoval, než došel. Srdce bušilo stále silněji. Jako by chtělo vyskočit z jeho hrudi… A pak se kamsi propadl. Potom už byla jen tma, houkání sanitky a prázdno. Šťastné absolutno…

Zajistil pokračování své genetické linie od počátku světa a teď se těšil na posmrtný život v ráji. Jakpak asi bude vypadat? Zednáři tomu říkají odchod na Věčný Orient. Co tam asi spatří? Nebeskou lóži, ve které bude moci vykouřit doutník s bratrem Kiplingem? Dozví se konečně odpovědi na některá zednářská tajemství, která mu nikdo na zemi neuměl nebo nechtěl odhalit? Nebo tam na něj čekají sedmdesát dvě dobře rostlé, bujné panny s hruškovitými ňadry? No, radši by asi ta

40

Nanebevstoupení profesora Hlavsy

zednářská tajemství, ale staň se vůle Architektova. Ocitá se na samém vrcholu zvědavosti, nyní se mu dostane zasloužené odměny za naplnění proroctví, které mu přinesl archanděl Džibríl…

U bran ráje mu dva andělé s plamennými meči zastoupili cestu. Vysoko nad nimi se objevil sám archanděl: „Nejsi hoden vstoupit, neboť, ač varován, přerušil jsi božskou linii kontinuity! Přetrhl jsi řetěz a nedostane se ti vstupu do těchto posvátných míst!“ zahřměl jeho hlas shůry tónem přímo starozákonním. Šokem znehybněného profesora uchopil mocný vír a on se začal stále rychleji propadat. Země se rozestoupila a on padal dál do podzemních hlubin. Kolem něj vířily jednotlivé stupně pekelného kráteru. V nich kolem profesora krouží vězňové jednotlivých stupňů a zvědavě na něj vrhají své utrápené pohledy.

Stupeň první: Nepokřtěnci.

Druhý: Chlípníci.

Třetí: Obžerníci. Čtvrtý: Hrabivci a marnotratníci.

Pátý: Prchlivci. Šestý: Heretici.

Sedmý: Násilníci. Sebevrazi.

Osmý: Podvodníci a svůdci. Pochlebovači a kuplíři. Svatokupci. Věštci a kouzelníci. Čachráři s úřady. Pokrytci. Zloději. Podvodní rádci. Rozsévači rozkolů. Padělatelé.

Devátý: Zrádci příbuzných. Političtí zrádcové. Zrádci pohostinnosti.

41

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

Hříšníci obrůstají ledem. Čím hlouběji, tím více. Profesor propadá až na samé dno pekla. Mezi zrádce svých dobrodinců. Je mu strašlivá zima. „Vítej v Judecce“, pravil temně Lucifer, vyplivnuv ze svých úst Bruta, aby mohl profesora oslovit. Jeho další dvoje ústa dále intenzivně přežvykovala Jidáše a Cassia. „Pojď blíž, profesůrku, ať si tě prohlédnu.“ Luciferova křídla máchala v rychlém tempu, ačkoli byl celý zarostlý v ledu. Jeho šest očí si Hlavsu obhlíželo, každé z jiného úhlu. „Co jsi provedl, pacholku, že ses dostal až sem?

Ty teda musíš být kvítko…“ Hlavsa se obaloval ledem a sanice mu tuhly.

Brutus se mezitím snažil nenápadně odplížit a zmizet z Luciferova dosahu. „Bacha, Výsosti, Brutus chce zdrhnout,“ zakviknul přežvykovaný Jidáš.

Epilog Helena špendlila na nástěnku letáček nabízející doučování angličtiny. Stála na špičkách a její klenoucí se bříško prozrazovalo postupující těhotenství. Student Roman Sedlář, kdoví proč mimo učebnu během školní hodiny, procházel prázdnou chodbou kolem paní profesorky. Rozhlédl se, a když viděl, že je vzduch čistý, lehce ji plácnul po plné hýždi. Ztuhnula. „Ještě jednou to zkus, zmetku, a uvidíš! Mám tě plný zuby!“ vyštěkla Helena na Romana, ale v jejím hlase nebyla hlavním tónem zlost. Kdyby nebyl Roman bezcitným sebestředným psychopatem, mohl v jejím hlase zachytit zcela neznatelné „možná“…

42

Nanebevstoupení profesora Hlavsy

Arogantní syn továrníka Sedláře, jednoho z vítězů kuponové privatizace. Předčasně dospěvší jinoch se slabostí pro zralé dámy. V době bezprostředně před tím, než se sblížila s profesorem, panoval mezi ní a Romanem překvapivý erotický soulad…

43

MELCHIOR KOTNOWSKI / ZEDNÁŘSKÝ DODEKAMERON

Atentát Proč byl zabit premiér a jaký bude jeho odkaz? Budou mít Češi svého vlastního Ježíše a premiérovu církev?

Ctihodný I předsedající lóže může vyhořet. Důvodů je k tomu dost.

Eros V koupelně postarších manželů se ocitlo něco, k čemu se ani jeden z nich nehlásí.

Nanebevstoupení profesora Hlavsy Obstarožního pana profesora přivedlo jeho noční vidění k touze po plození, a nakonec až k věčnému zatracení.

Problém penis Jak budou naši mužští zednáři čelit výzvě změny pohlaví?

Rozhodli se poradit s historií.

Rychlé šípy Povídka o tom, jak je někdy osvobozující nalít si sklenku a na chvilku se stát feministickým ghostwriterem.

44

Nanebevstoupení profesora Hlavsy

Stadion Když chcete přeměnit Strahovský stadion na chrám lidství, každý si to bude interpretovat po svém. Tak trochu temná vize toho, kam spějeme, pokud se včas neprobereme.

Starožitník Žil byl jeden milý výstředník, hlásil se do zednářské lóže a beznadějně propadl internetovým komunikačním platformám.

Trampoty pana Kudláčka Ne vždy se vyplatí pomoci bližnímu svému. Najdete-li v noci na ulici prezidenta své země, pečlivě zvažte, co podniknete.

Úhelnice Velmi stručná povídka o nezázračné přeměně kříže na zednářskou úhelnici.

Virulín Jeden vraždí pro ideály, druhý zase pro mamon. Virová epidemie k tomu dává skvělou příležitost. Stačí jen trochu pomoci matce přírodě.

Žárlivec O tom jak se nevyplácí snažit se dopadnout svou ženu při nevěře.

45