0534083

David

Hecl mluví k vám kapitán

martin moravec

kniha pilot 2.indd 7

24.8.2021 15:27:45

m ay D ay 90

10a ve vZDucHu

ve vZDucHu

kniha pilot 2.indd 10

24.8.2021 15:27:45

můj příběh 144

ž i v o t p i l o ta 196

david hecl

246 v e l ry b a

kniha pilot 2.indd 11

24.8.2021 15:27:45

h e c l

Lítal jste u ČSA, Emirates či Korean Air. Jako pilot jste několikrát obletěl svět. Co nejhezčího jste z kokpitu viděl?

Na to je jednoduchá odpověď: východ a západ slunce. Pokaž­ dé když v tom kokpitu sedím a slunce vychází nebo zapadá, říkám si, pokolikáté už to vidím. Ale nikdy mě to neomrzelo a neomrzí. Je to asi jako u potápěčů, kteří tvrdí, že pod hladinou má svět úplně jiné barvy než na souši. Když se na slunce díváte ze země, je pohled zkažený špinavým vzduchem. Tam nahoře ne. Tam jsou barvy vidět úplně všechny.

Je slunce někde hezčí než jinde?

Nejkrásnější je nad Austrálií. Snad se na mě nikdo z tamních obyvatel nebude zlobit, ale Austrálie je malý ostrůvek uprostřed oceánů. Z jedné strany Indický, z druhé Tichý, a protože tam nemají téměř žádný průmysl, dokáže vzduch rozložit sluneční svit do nekonečného množství barev. Jen o tom mluvím, zase mě brní po těle. Navíc do Sydney jsme obvykle z Dubaje přilítali kolem sedmé hodiny ráno, takže jsme na jednom letu viděli západ i východ. Západ někde u Srí Lanky a východ nad Austrálií.

Když je pilot po dlouhém letu unavený, probere ho takový pohled?

Zní to logicky. Vychází slunce, příroda se probouzí. Ale pro pilota je to spíš nebezpečné.

Jak to?

Slunce uspává, hlavně to vycházející. Když celou noc strávíte v kokpitu, nad ránem už toho máte dost. Po patnácti 12

kniha pilot 2.indd 12

24.8.2021 15:27:46

ve vzduchu

hodinách letu se už vidíte v hotelu a v posteli. Všem členům posádky se chce spát, takže kdykoliv to šlo, snažili jsme se přistát ještě před východem.

Ještě nějaký pohled máte rád?

Polární záři, i když té se někdy až bojím. Není totiž ani chvilku stejná. Pořád se převaluje, mění, intenzita světla slábne a zase sílí. A hlavně je obrovská, takže máte pocit, že letíte do pekla. Co mě ještě fascinuje a asi bych to neměl říkat na psychologickém pohovoru, jsou bouřky. Ale ne ty, které se objeví přede mnou, ty pro pilota, letadlo ani cestující nijak hezké nejsou. Myslím ty vlevo a vpravo.

Dokonce si pamatuju jednu, kdy jsme v kokpitu skončili celá posádka a koukali na ni jako na napínavý film. Byla to noční linka z Hongkongu do Dubaje, letěli jsme jihem Himálaje, přes Kalkatu a na severu Bengálského zálivu je oblast, kde se bouřky objevují poměrně často. Byla celkem bezoblačná noc, ale i přes zakřivení zeměkoule jsme už z několika set kilometrů viděli záblesky světla. V přepočtu na čas jsme od nich byli asi půl hodiny, ale už z té dálky nám bylo jasné, že to není bouřka, jakou známe tady. Čili že zabouří, pak nic a za tři minuty zase zabouří. Tenhle mrak svítil nonstop, a když jsme ho míjeli, všimli jsme si, že blesky v něm lítaly nejen svisle, ale i vodorovně.

S kolegou pilotem jsme se shodli, že jsme nic takového ještě neviděli, a tak jsme zavolali stevardky, aby se přišly podívat.

Naštěstí to byla ta správná bouřka. Sice silná, ale jinak hodná, stranou od letadla. Pokud ji míjíte aspoň o padesát kilometrů, neublíží vám.

13

kniha pilot 2.indd 13

24.8.2021 15:27:46

h e c l

A můžete si ji vyfotit?

Samozřejmě jsme si ji fotili. I když letecké společnosti to nemají rády a některé to výslovně zakazují. Když jsem přišel k Emirates, existovalo nepsané pravidlo, že fotoaparáty do kokpitu nepatří. Ale každý jsme měli telefon, což se do jisté doby tiše tolerovalo.

Než se stalo co?

Na palubě Airbusu A380 jsou různě rozmístěny kamery.

Ne snad proto, aby piloti špehovali cestující, ale aby měli v každý okamžik letu přehled, co se za jejich zády děje. Na monitoru v kokpitu je možné si jednu kameru po druhé pustit a stalo se, že si pilot jeden ze záběrů nahrál a sdílel ho na sociálních sítích. Bylo na něm vidět nevhodné chování cestujícího a v tu chvíli společnost řekla DOST. Písemně focení v kokpitu zakázala, a dokonce si pod výhrůžkou pokut vyžádala, aby všichni členové posádek smazali fotky, které v minulosti kamkoliv nahráli. Ty fotky opravdu mizely, a to vše kvůli jednomu hlupákovi, který nepochopil, že kamery na palubě jsou kvůli bezpečnosti, a ne aby sbíral lajky na internetu. Od té doby bylo focení nelegální, ale nebudeme se tvářit, že se v kokpitech po celém světě neděje. Ovšem má to háček. Bouřky i polární záře sice naživo vypadají úchvatně, ale vyfotit telefonem skoro nejdou. V tom byla výhoda korejských pilotů, kteří měli skoro všichni telefon značky Samsung. Jejich fotky dopadaly mnohem líp a nám ostatním, kteří jsme se sice snažili, ale málokdy jsme měli na displeji něco jiného než rozmazaný flek, je pak přeposílali.

14

kniha pilot 2.indd 14

24.8.2021 15:27:46

ve vzduchu

Co velká města? Které je shora nejhezčí?

Nejradši jsem měl přílety do New Yorku. Ať už jsem letěl s Emirates od východu, nebo s Korean Air od západu, vždycky jsme přiblížení zahajovali ve stejném bodě severně od města. Pokračovali jsme přes Central Park, přes 72. ulici, kde bydlel John Lennon, a před přistáním jsem pokaždé očima hledal areál, kde se hraje tenisové US Open. Nikdy jsem tam nebyl, tak jsem si ho alespoň prohlížel ze vzduchu. Naopak mě trochu zklamala socha Svobody. Jak má člověk ze břehu pocit, že je veliká, mezi mrakodrapy ji shora ani nevidíte.

Podobně jsem měl rád přílety do Sydney. Na zemi bylo ještě šero, v dáli jsme viděli vycházející slunce nad Novým Zélandem, pod sebou krásnou budovu Opery a vedle ní nasvícený přístav. V Los Angeles jsme zase míjeli nápis Hollywood a celé Beverly Hills, v San Francisku sídla firem jako Microsoft, Google, Apple…

Pořád čekám, až zmíníte Prahu.

K ní mám trochu jiný vztah. Pokaždé jsem v kokpitu přemýšlel, co se asi při přistání honí hlavou cestujícím. Mnozí měli nakoukanou Asii nebo Severní Ameriku, kde jsou města víceméně stejná. Centrum, nějaké mrakodrapy, a tady najednou z letadla vidí Pražský hrad, kroutící se Vltavu a všechny její mosty. Za sebou jsem měl obvykle letadlo plné Arabů a Asijců, z nichž u nás většina byla poprvé. I na druhém pilotovi jsem často viděl němý úžas. Ale pokud se členové posádky sami neptali, schválně jsem jim o Praze nic neříkal.

Jen při dotazu na typické jídlo jsem je posílal do Malostranské besedy. Jednak mi tam samotnému chutná a jednak má 15

kniha pilot 2.indd 15

24.8.2021 15:27:46

h e c l

pak člověk všechno blízko: Hrad, Karlův most i Staroměstské náměstí. Druhý den jsem se těšil na jejich dojmy a nikdy jsem nebyl zklamaný. Oči jim svítily už zdálky. „Jak jsi mohl odejít z takového města do Dubaje?“ ptali se mě. Piloti mi jeden po druhém oznamovali, že příště musí vzít manželku a děti.

A suverénně nejzvědavější byli Korejci. Prahu totiž znají z několika svých seriálů, které se tu natáčely.

Viděl jste naopak z kokpitu něco, co už byste vidět nechtěl?

Když jsem byl ještě u Českých aerolinií, měli jsme pravidelnou linku z Prahy do Košic a zpět. Lítali jsme ji s turbovrtulovým letadlem ATR, takže poměrně nízko, nějakých šest kilometrů nad zemí. A to přesně stačilo, abyste na konci devadesátých let viděl půl Moravy jako jeden velký bazén.

Stejné to bylo později při povodních v Čechách. Přistávali jsme přes Chuchli, která skoro nebyla vidět, protože se ztrácela pod vodou. Při posledním letu do Sydney jsme zase zažili obrovské požáry, což mi taky rvalo srdce. Ani v těch deseti kilometrech nad zemí nebylo skoro nic vidět, jen kouř a zvířený prach z popela. Barvy se střídaly mezi žlutou, oranžovou a červenou. Jak umí být pohled z letadla okouzlující, je občas i hodně smutný. Ať už míjíte zem zaplavenou, ohořelou, nebo zpustošenou po hurikánu. Nebo třeba i původně krásný les, který do posledního stromu vykácela vichřice. Ale úplně nejhorší ze všeho pro mě byly války. V devadesátých letech jsme do Tel Avivu lítali těsně kolem bývalé Jugoslávie, byla to noční linka a v noci jsou některé věci bohužel až moc dobře vidět. Za Slovenskem jsme zatočili doprava na Maďarsko a od 16

kniha pilot 2.indd 16

24.8.2021 15:27:46

ve vzduchu

té chvíle jsme sledovali, jak v dáli bouchají bomby. Dvě hodiny jsme měli válku v přímém přenosu, zatímco cestující za námi jedli nebo spali. Stejné to bylo, když jsem později vozil lidi z Dubaje na Mauricius. Byli natěšení na dovolenou a neměli tušení, že přelétáváme Jemen, kde se jen pár kilometrů pod nimi střílí a umírá.

Jedna věc, která zajímá asi spoustu z nás.

Proč je někdy přistání hladké a jindy s námi pilot drcne?

Každý pilot by chtěl přistávat jen hladce. Je to otázka profesní cti a klidně si přiznejme, že i ega. Ale ne vždy je hladké přistání tou nejlepší volbou.

Jako že je lepší bouchnout s cestujícími o zem?

Ke každému letadlu existuje příručka, takový návod od výrobce, jak s konkrétním strojem lítat. A ti výrobci tam píšou: „Proveďte pevné přistání.“ Tedy ne hladké, ale pevné. Pokud přistávající letadlo váží třeba čtyři sta tun, je jeho podvozek stavěný na to, aby při dosednutí vydržel mnohem větší zatížení, třeba až pět set tun. Jenže pilot je jiný než výrobce a chce dokázat, že přistávat umí. Ne vždy se to ovšem povede a příčin je mnoho. Nad drahou se točí vítr, je nízká dohlednost nebo napadl sníh. Právě pokud je dráha kluzká nebo mokrá, je bezpečnější provést pevné přistání.

Pevné přistání je to drcnutí, abychom si rozuměli.

Ano, říkejme klidně drcnutí, i když nám pilotům líp zní „firm landing“. Pevné přistání. Ale chci tím hlavně říct, že nepěkné přistání není vždy jen chyba pilota.

17

kniha pilot 2.indd 17

24.8.2021 15:27:46

h e c l

Vždy ne, ale někdy ano.

Je to asi jako ve všech lidských činnostech. Roger Federer hraje třicet let krásný technický tenis, a taky občas trefí úder rámem rakety. Stejně tak i sebelepší pilot dosedne na dráhu jinak, než by si přál. Mezi piloty dokonce koluje taková pověra, že nejhorší přistání bývají ta v nejhezčím počasí. Stabilní vzduch, žádný vítr, žádná turbulence, ideální podmínky pro hladké přistání a pilot se tím uchlácholí. Občas se i mezi sebou v legraci bavíme: „Dneska se mi to moc nepovedlo.“ – „Ale copak? Bylo hezky?“ Naopak když fouká nebo sněží, adrenalin člověka vybudí k soustředění a přistání se věnuje víc než obvykle. Cestující se bojí a pak si ani nevšimnou, že už jsou na zemi. Jeden můj bohužel už zesnulý kolega říkával, že dobré přistání je takové, po kterém se dá letadlo použít na další let.

Hezká definice. Tomu hladkému přistání se taky nějak říká?

Kiss landing.

Rozumím. Jako když letadlo políbí dráhu.

No a to právě výrobci úplně nechtějí. Mimochodem nejsou sami, radost to nedělá ani těm, kteří na letištích řídí provoz.

Pilot se totiž v takovém případě snaží dostat pár centimetrů nad dráhu, s přistáním se mazlí, jenže tím ho zároveň natahuje. Letadlo zastaví dál, než mělo, a provoz na letišti houstne. Takový Airbus A380 potřebuje na zabrzdění dva kilometry. Když poletíte z Dubaje do Prahy, má dráha na Ruzyni tři tisíce sedm set metrů, takže problém nehrozí. I když cestující budou mít pocit, že už pod nimi uběhly stovky 18

kniha pilot 2.indd 18

24.8.2021 15:27:46

ve vzduchu

metrů a jsou pořád ve vzduchu, nemusí mít strach. Ale pak je třeba Sydney, kde jedna z drah měří jen dva a půl kilometru.

A tam už se pilot s přistáním moc mazlit nemůže.

Víte dopředu, jaké to přistání bude?

Někdy jsme překvapeni stejně jako cestující. Přistání je totiž jako ruleta. Dokud se nezastaví, nevíte, co bude. První odhad máme zhruba tři sta metrů nad nadmořskou výškou letiště, kdy už letadlo musí mít vysunutý podvozek i přistávací klapky, rychlost kolem 250 kilometrů za hodinu, správný směr, výšku a výkon motorů. Kde už to víme opravdu přesně, je patnáct metrů nad zemí, což je výška, ve které míjíme začátek dráhy. Pokud v tu chvíli není letadlo stabilizované, měl by se pilot přistání vyhnout, stroj zvednout, ve vzduchu provést okruh a zkusit to znovu. Jinak by zbytečně riskoval a dosednutí by mohlo být opravdu nebezpečné. Ne pro dráhu, ta je stavěná na mnohem větší zatížení, a navíc opakované. Je to přece jen kus betonu zabudovaný několik metrů do země.

Ale mohlo by se zničit letadlo. Takových přistání je zaznamenáno několik, a jedno dokonce se zatížením 3,2násobku váhy letadla, kde už dochází k poškození podvozku a protržení či minimálně pomačkání trupu. Pro cestující i posádku je to jako náraz do zdi. Jeden můj známý kdysi letěl se společností Swiss Air do Curychu, při přistání cosi ukazoval synovi, neseděl u toho zpříma, a jak letadlo nečekaně řízlo o zem, má od té doby pohmožděná záda. Nebo se můžou při nárazu otevřít zavazadlové prostory a někomu spadne na hlavu kufr. Tahle hodně nepovedená přistání se většinou dějí vinou posádky, která si například ne­uvědomí, že fouká silný vítr nebo se 19

kniha pilot 2.indd 19

24.8.2021 15:27:46

h e c l

rozpadají bouřkové mraky. Každý takový jev trvá jen chvíli, a místo aby piloti počkali nebo přistáli na jiném letišti, situaci špatně vyhodnotí a podcení. Ale ještě bych se možná vrátil k těm patnácti metrům nad zemí. Při nich sice máte jistotu, ale víte, jak to s jistotami občas bývá. Sedíte v křesle pilota, vše jste udělal správně, čekáte hladké dosednutí, a najednou rána.

Krásně jste totiž přistál tři metry nad zemí. Pak si s řízením už jen hrajete, přijde malý poryv větru, z těch tří metrů náhle spadnete a bouchnete o dráhu.

Přemýšlím, co by se dělo, kdyby si ten váš známý nepohmoždil záda při přistání ve Švýcarsku, ale třeba v Americe. To by skončilo soudem, ne?

On i nějakou stížnost poslal, ale Švýcaři se tváří, že takovou věc pojištění nekryje. Problém byl, že z letadla odešel po svých a bolest se mu projevila až po čase. Kdyby zůstal sedět a zavolal si zdravotní pomoc, byla by to úplně jiná situace.

Takže jim několikrát napsal, ale bez úspěchu. Dokonce mu odpověděli, že je to on, kdo musí předložit důkazy.

Jaké bylo vaše nejhorší přistání?

Při mém úplně prvním letu na Airbusu A380. Pilotoval jsem z Dubaje do Hongkongu, a abych popsal, co se stalo, musím nejdřív vysvětlit, jak se stavějí letiště.

Abyste si udělal alibi?

Jen malé. Letiště je zvykem stavět podle převládajícího směru větru – tedy takového, který v daném místě fouká většinu roku.

Dráha se pak položí tak, aby šla s větrem rovnoběžně. Letadla 20

kniha pilot 2.indd 20

24.8.2021 15:27:46

ve vzduchu

totiž nejen přistávají, ale i startují proti větru, aby jejich rychlost vůči zemi byla v obou okamžicích co nejnižší. No a pak máte letiště v Hongkongu, kde nic z toho neplatí. Kolem je město, moře, hory, fouká tam ze všech stran a ten večer to bylo zprava.

Možná jste si někdy všimli, že je letadlo před přistáním trochu vybočeno ze směru a až na poslední chvíli se srovná. To se dělá právě při bočním větru, kdy pilot musí čumák letadla natočit do směru, odkud vítr přichází. Já boční vítr při přistání krásně vyloučil, ale zapomněl jsem, že už je pode mnou beton.

A drclo to.

Pořádně to drclo. Ale zároveň to zafungovalo jako výchovná facka – abych si nemyslel, že stačí hezky přistávat na simulátoru. Opravdové letadlo mi rychle vysvětlilo, abych si dával pozor a že se mám ještě co učit. Naštěstí musím zaťukat, že od té doby jsem takové přistání nezažil. I když ještě na jedno si teď vzpomínám. Z Prahy do Dubaje jsem vezl dva kamarády i s manželkami a jednoho z nich jsem navíc učil lítat.

Chtěl jsem se před nimi předvést a neptejte se, jak to dopadlo.

Zase to drclo!

Ale aspoň míň než v tom Hongkongu.

Když se vám přistání naopak povede, slyšíte až v kokpitu potlesk?

Slyším. Hlavně na Airbusu A380, který je tichý a kde mezi kabinou a kokpitem jsou jen jedny dveře. Na stejném patře za sebou máte až čtyři sta lidí a ti, když začnou tleskat, je to jako děkovačka v malém divadle.

21

kniha pilot 2.indd 21

24.8.2021 15:27:46

h e c l

Je potlesk v letadle ryze česká věc?

Dlouho jsem si myslel, že ano, ale pak mě kolegové přesvědčili, že se tleská i jinde. Což je zvláštní, protože i kdybyste mě mučili, já si na to odjinud nepamatuju. Poprvé jsem potlesk zažil ještě v ČSA, kdy jsme často vozili lidi na dovolenou nebo z ní. Se zavedením linky mezi Prahou a Dubají se pak tenhle zvyk přenesl i do větších letadel.

Stačí jeden člověk, který zatleská, a strhne desítky i stovky dalších. Když o tom tak přemýšlím, vlastně mě i mrzelo, když lidi nezatleskali. To jsem si říkal, že se jim přistání asi nelíbilo. Možná to někomu připadá hloupé, ale nám pilotům určitě ne. Nejsme herci, muzikanti ani sportovci, takže nám jen tak někdo nezatleská. Několik hodin jsme zavření v kokpitu a jediný náš kontakt s cestujícími je to, co se přes dveře kabiny přenese zvukem. Jestli bych si ale mohl dovolit drobnou výtku, přichází potlesk ještě ve chvíli, kdy máme docela dost práce. Dosednutím na dráhu totiž let nekončí. Letadlo musí bezpečně zpomalit, z dráhy vyjet a zaparkovat. Takhle je to jako potlesk před závěrečnou scénou, kdy herce pořád čeká kus představení. A ne zrovna ta nejjednodušší část. My piloti bychom si aplaus vychutnali až o pár minut později. Když letadlo zastavíme na stojánce, zajistíme parkovací brzdu, vypneme motory a zhasneme transparenty „připoutejte se“.

To už jsou přece cestující dávno v uličce a sápají se po kufrech.

A neměli by. Lidi se naučili vstávat hned po zastavení, ale to ještě nemusí být zajištěna brzda a letadlo se může pohnout.

22

kniha pilot 2.indd 22

24.8.2021 15:27:46

ve vzduchu

Jsou dokonce destinace, kde se cestující tlačí dopředu, sotva letadlo vyjede z přistávací dráhy. To pak v kokpitu místo potlesku slyšíme, jak na ně stevardky řvou, ať se koukají vrátit na místo. V tu chvíli si dáváme dvakrát větší pozor, abychom na brzdu nešlápli nějak necitlivě. Protože pak by nám pasažéři lítali po kabině i s kufry.

Vy sám jste v letadle někdy zatleskal?

Já to vždy nenápadně přeskočím. Když mám pocit, že se kolegům přistání povedlo, při vystupování se za nimi stavím a řeknu jim to osobně.

Popišme si jeden takový let úplně od začátku.

Jak dlouho dopředu pilot ví, že třeba v polovině měsíce poletí z Dubaje do Sydney?

Zhruba deset dní před koncem měsíce dostanou piloti i stevardi plán na měsíc následující. Ještě se samozřejmě může změnit – třeba proto, že tam společnost na poslední chvíli pošle jiný typ letadla, na který nemáte kvalifikaci.

Nebo se některý z vašich předchozích letů protáhne a vy byste tím pádem překročil stanovený počet hodin ve službě.

Obojí se mi stalo několikrát, ale jednou mě to obzvlášť mrzelo. Moje kamarádka Zuzka, bývalá tenistka a taky letuška, dnes manželka herce Michala Dlouhého, mi volala, že její rodiče letí přes Dubaj do Sydney. Já tu linku měl, což byla neskutečná náhoda. U jejího táty jsem se učil hrát tenis, tak jsem se těšil, že ho svezu letadlem. Jenže dva dny před letem mi z firmy volali, že místo Sydney musím do Melbourne.

23

kniha pilot 2.indd 23

24.8.2021 15:27:46