0532722

léto& voda& lodě

naše

Herbert Slavík & kolektiv autorů

8

ÚVOD

Český vodák Už více než 100 let je český vodák neskutečným úkazem, který by si zasloužil seriózní odborné studie, samostatný obor na vysoké škole, velká muzea a možná i státní řád.

Jako bychom chtěli zlomit prokletí, že nemáme moře.

Alespoň trochu máchat pádlem a balancovat v kánoi patří k základním dovednostem obrovského počtu mužů i žen a předává se z generace na generaci. Jet na vodu nejméně jednou za rok patří k základním povinnostem každé druhé české rodiny.

Co napomohlo tomuto českému fenoménu? Většina našich řek je přívětivá pro klidnější, „malou“ plavbu. Ty řeky jsou jako česká krajina – ani příliš prudké, ani moc nudné, mají dlouhé, souvisle splavné kaňonovité úseky s mírně tekoucí vodou, občasnými lehkými peřejemi, množstvím jezů, plné krásných přírodních scenerií, utajených tichých zákoutí a břehů vhodných pro kempování.

Ale to samo o sobě nestačí. Připočítejte naturel českého národa, který jaksi ladí se zmíněnou kulisou. Dokážeme být hraví, klidná voda nám přirostla k srdci. A tak nějak nám odjakživa pomáhala při útěku od běžných starostí.

Za oblibou vodáckého sportu u nás stojí už od konce 19. století nejen rozkvět turistiky, podporovaný Klubem českých turistů, ale také založení prvních sportovních klubů, poskytující zázemí veslařům a posléze i kanoistům, vznik skautského hnutí a v neposlední řadě také trampové, kteří si pro zbudování své první osady Ztracenky vybrali právě místo na břehu divokého úseku Velké řeky, jak dodnes Vltavu nazývají.

Neobyčejný fenomén nezastavila ani druhá světová válka, ani výstavba vltavské vodní kaskády, která sice způsobila zánik nejoblíbenějšího úseku Vltavy, Svatojánských proudů, ale na druhé straně dala vzniknout rozsáhlým vodním plochám, ideálním pro pěstování jachtingu a posléze také windsurfingu. Dokonce ani období tuhé normalizace nezpřetrhalo nitky vodácké tradice, a protože český vodák, stejně jako všichni ostatní, nemohl na Západ a na Východ se dostal jen s obtížemi, prchá znovu

12

před tíživou realitou do přírody. Ostatní tráví dovolené na podnikových chatách a ty bývaly také často u vody.

Nejmladší generace se seznamuje s vodními sporty na letních táborech, ať už jsou pionýrské nebo pod rouškou různých organizací vlastně skautské.

Oblíbenou disciplínou části vodáků byla také stavba vlastního plavidla – od více než sto let starých trojdílných maňasů pro řádění na plovárnách, přes dřevěné pramice, kánoe a kajaky vyrobené ke splouvání tehdy „divokých“ řek, až po lodě laminátové. Méně oblíbenou činnost představovala často nezbytná oprava plavidla, protože i majitel krásné nové Vydry nebo Vertexky se musel něco málo naučit o lodním kutilství. Jinak by jeho plavba v křehké lodi záhy skončila, a navíc by neměl večer u ohně co vyprávět. Někteří ale měli i ambicióznější plány, a tak bylo možné narazit na podomácku vyrobené plachetnice, které se brzy svou dokonalostí přiblížily západním vzorům a hrstce dobrodruhů splnily sny o plavbách do nejvzdálenějších koutů světa. Snaha posunout vodácký sport opět o krůček dál a zároveň na divočejší řeky odstartovala s příchodem upravených armádních člunů Matylda, které proslavily sjezdy na řekách našich východních sousedů a jsou zároveň předchůdci „nafukovací“ revoluce, která přilákala na vodu další tisíce nadšenců.

Stoletá vodácká tradice měla samozřejmě dopad i na skvělé úspěchy českých sportovců. První velké zlato vylovil v roce 1936 Jan „Felix“ Brzák s Vladimírem „Rusem“ Syrovátkou na deblkánoi na olympiádě v Berlíně. V poválečném období zářil kanoista Josef Holeček se dvěma olympijskými zlaty proloženými titulem mistra světa a do sbírky zlatých medailí přispěla v Helsinkách (1952) také třeboňská čtyřka s kormidelníkem. Jen od roku 1992 jsme získali na olympiádách více než 20 medailí ve veslování, kanoistice, vodním slalomu nebo jachtingu a jména jako Pollert, Chalupa, Doktor, Hilgertová, Šmídová, Synek, Knapková, Hradilek, Prskavec nebo Dostál patří k největším českým sportovním hvězdám.

13

ÚVOD

Český vodák Už více než 100 let je český vodák neskutečným úkazem, který by si zasloužil seriózní odborné studie, samostatný obor na vysoké škole, velká muzea a možná i státní řád.

Jako bychom chtěli zlomit prokletí, že nemáme moře.

Alespoň trochu máchat pádlem a balancovat v kánoi patří k základním dovednostem obrovského počtu mužů i žen a předává se z generace na generaci. Jet na vodu nejméně jednou za rok patří k základním povinnostem každé druhé české rodiny.

Co napomohlo tomuto českému fenoménu? Většina našich řek je přívětivá pro klidnější, „malou“ plavbu. Ty řeky jsou jako česká krajina – ani příliš prudké, ani moc nudné, mají dlouhé, souvisle splavné kaňonovité úseky s mírně tekoucí vodou, občasnými lehkými peřejemi, množstvím jezů, plné krásných přírodních scenerií, utajených tichých zákoutí a břehů vhodných pro kempování.

Ale to samo o sobě nestačí. Připočítejte naturel českého národa, který jaksi ladí se zmíněnou kulisou. Dokážeme být hraví, klidná voda nám přirostla k srdci. A tak nějak nám odjakživa pomáhala při útěku od běžných starostí.

Za oblibou vodáckého sportu u nás stojí už od konce 19. století nejen rozkvět turistiky, podporovaný Klubem českých turistů, ale také založení prvních sportovních klubů, poskytující zázemí veslařům a posléze i kanoistům, vznik skautského hnutí a v neposlední řadě také trampové, kteří si pro zbudování své první osady Ztracenky vybrali právě místo na břehu divokého úseku Velké řeky, jak dodnes Vltavu nazývají.

Neobyčejný fenomén nezastavila ani druhá světová válka, ani výstavba vltavské vodní kaskády, která sice způsobila zánik nejoblíbenějšího úseku Vltavy, Svatojánských proudů, ale na druhé straně dala vzniknout rozsáhlým vodním plochám, ideálním pro pěstování jachtingu a posléze také windsurfingu. Dokonce ani období tuhé normalizace nezpřetrhalo nitky vodácké tradice, a protože český vodák, stejně jako všichni ostatní, nemohl na Západ a na Východ se dostal jen s obtížemi, prchá znovu

12

před tíživou realitou do přírody. Ostatní tráví dovolené na podnikových chatách a ty bývaly také často u vody.

Nejmladší generace se seznamuje s vodními sporty na letních táborech, ať už jsou pionýrské nebo pod rouškou různých organizací vlastně skautské.

Oblíbenou disciplínou části vodáků byla také stavba vlastního plavidla – od více než sto let starých trojdílných maňasů pro řádění na plovárnách, přes dřevěné pramice, kánoe a kajaky vyrobené ke splouvání tehdy „divokých“ řek, až po lodě laminátové. Méně oblíbenou činnost představovala často nezbytná oprava plavidla, protože i majitel krásné nové Vydry nebo Vertexky se musel něco málo naučit o lodním kutilství. Jinak by jeho plavba v křehké lodi záhy skončila, a navíc by neměl večer u ohně co vyprávět. Někteří ale měli i ambicióznější plány, a tak bylo možné narazit na podomácku vyrobené plachetnice, které se brzy svou dokonalostí přiblížily západním vzorům a hrstce dobrodruhů splnily sny o plavbách do nejvzdálenějších koutů světa. Snaha posunout vodácký sport opět o krůček dál a zároveň na divočejší řeky odstartovala s příchodem upravených armádních člunů Matylda, které proslavily sjezdy na řekách našich východních sousedů a jsou zároveň předchůdci „nafukovací“ revoluce, která přilákala na vodu další tisíce nadšenců.

Stoletá vodácká tradice měla samozřejmě dopad i na skvělé úspěchy českých sportovců. První velké zlato vylovil v roce 1936 Jan „Felix“ Brzák s Vladimírem „Rusem“ Syrovátkou na deblkánoi na olympiádě v Berlíně. V poválečném období zářil kanoista Josef Holeček se dvěma olympijskými zlaty proloženými titulem mistra světa a do sbírky zlatých medailí přispěla v Helsinkách (1952) také třeboňská čtyřka s kormidelníkem. Jen od roku 1992 jsme získali na olympiádách více než 20 medailí ve veslování, kanoistice, vodním slalomu nebo jachtingu a jména jako Pollert, Chalupa, Doktor, Hilgertová, Šmídová, Synek, Knapková, Hradilek, Prskavec nebo Dostál patří k největším českým sportovním hvězdám.

13

Voda je život Vavřinec Hradílek

To ale přišlo dost pozdě. Mí vrstevníci už dávno plavat uměli, a já se stále nemohl odhodlat. Pak mě mámina kamarádka zkusila do vody hodit násilím, že se prý neutopím a nad vodou se přece nějak udržím. Šel jsem ke dnu.

Až když mi bylo sedm, asi dvě hodiny jsem stál po kotníky v zatopeném lomu a koukal, jak si ostatní ve vodě hrajou a potápějí se, skáčou a baví se. Všichni už lezli z vody ven a lom byl prázdný. Já se až v ten moment odhodlal a udělal jsem prvních pár temp v životě.

Od té doby to šlo rychle. Plavat jsem se sice nikdy nenaučil výborně, ale našel jsem kajak, který mi umožnil se s vodním živlem sžít a vzájemně si naslouchat. Ano, když jsem se učil sjíždět divokou peřej, s vodou jsem mluvil a prosil ji, ať mi povolí a sveze mě tam, kam chci. Odpověď byla a vlastně i je vždy unikátní, protože voda je živel bez stereotypu, divoká voda se mění a nikdy není taková jako před chvilkou. A to je fascinující. Mohu si kdykoli sednout do kajaku a pokaždé mě to donutí soustředit se na přítomnost, na potřebu zabrat v ten pravý čas, udělat náklon na milimetry přesný, aby se hrana lodě přesně dotkla kraje válce a já tak dostal rychlost, aniž bych musel použít tolik síly. Ano, jezdím intenzivně už nějakých 25 let, takže jsem logicky za ty roky natrénoval tisíce hodin a postupem času se zlepšoval a dostal na určitou úroveň.

Ale stejně jsem přesvědčen, že neméně důležitou součástí úspěchu je u tak nevyzpytatelné disciplíny umění číst vodu. A tu v posilovně nezískáte.

14

Stejně jako jsem se dlouho učil plavat, relativně dlouho jsem se odhodlával sjet poprvé kanál v Troji. Měl jsem prostě děsný strach, přitom ten kanál není žádná divočina a je relativně bezpečný. Štvalo mě to, styděl jsem se a vymlouval, že mi třeba teče krev z nosu nebo mi nefunguje šprajda. Postupem času jsem si ale uvědomil, že ten strach byl důležitý, protože jsem od malička měl ohromný respekt k divoké vodě. Mám ho doteď a vím, že kdybych ho neměl, nebyl bych tam, kde jsem. Logicky si již nedělám hlavu z tréninku na kanále v Troji, ale když jedeme nějakou divokou řeku nebo i těžší slalomový kanál, rád si ten pocit strachu, obdivu k živlu, který mě uvrhá do zóny, ve které je nám sportovcům tak dobře, znovu vybavím.

Vodě, a vodnímu slalomu především, vděčím za to, že mi ukázala cestu do světa. Sjel jsem divoké řeky v Americe, Asii, Austrálii, na Novém Zélandu, byl jsem s kajakem v místech, kde není třeba tři dny chůze signál. Na těch řekách je úchvatné, že jste tam téměř určitě jen sami se svou partou. Protože jinak než na plastovém kajaku se tam nikdo nedostane.

Voda protéká mým životem nejenom ve sportu, ale i mimo něj. Je mi u vody zkrátka dobře, stejně jako ptákům, savcům, rybám a jiným živočichům. Pokud se snažím meditovat nebo se zklidnit a nemohu být u vody, vždy si k uvedení do stavu přítomného a maximálního vnímání těla představím, že tam jsem.

Na Zélandu jsou některé řeky posvátné až tak, že mají status živého organismu a je třeba se k nim tak i chovat.

Pokud bych mohl mít prosbu, važme si vody, važme si řek, jezer, oceánů, ale i vody ve vaně. Bez vody nedáme ani ránu!

FOTO HERBERT SLAVÍK

Začátky vztahu mezi mnou a vodou nejsou vůbec jednoduché. Byl to vztah velmi komplikovaný a dlouho jsme si k sobě hledali cestu. Tedy spíš já k vodě. Fascinovala mě a přitahovala, ale vůbec se ke mně nechovala přívětivě, a já se snažil a snažil, až jsem nakonec uznal, že je silnější a já se musím naučit plavat, aniž bych se s ní pral.

Takže jsem neplaval, ale jen se díval, jak plavou ostatní, a ono to prostě přijde.

15

Voda je život Vavřinec Hradílek

To ale přišlo dost pozdě. Mí vrstevníci už dávno plavat uměli, a já se stále nemohl odhodlat. Pak mě mámina kamarádka zkusila do vody hodit násilím, že se prý neutopím a nad vodou se přece nějak udržím. Šel jsem ke dnu.

Až když mi bylo sedm, asi dvě hodiny jsem stál po kotníky v zatopeném lomu a koukal, jak si ostatní ve vodě hrajou a potápějí se, skáčou a baví se. Všichni už lezli z vody ven a lom byl prázdný. Já se až v ten moment odhodlal a udělal jsem prvních pár temp v životě.

Od té doby to šlo rychle. Plavat jsem se sice nikdy nenaučil výborně, ale našel jsem kajak, který mi umožnil se s vodním živlem sžít a vzájemně si naslouchat. Ano, když jsem se učil sjíždět divokou peřej, s vodou jsem mluvil a prosil ji, ať mi povolí a sveze mě tam, kam chci. Odpověď byla a vlastně i je vždy unikátní, protože voda je živel bez stereotypu, divoká voda se mění a nikdy není taková jako před chvilkou. A to je fascinující. Mohu si kdykoli sednout do kajaku a pokaždé mě to donutí soustředit se na přítomnost, na potřebu zabrat v ten pravý čas, udělat náklon na milimetry přesný, aby se hrana lodě přesně dotkla kraje válce a já tak dostal rychlost, aniž bych musel použít tolik síly. Ano, jezdím intenzivně už nějakých 25 let, takže jsem logicky za ty roky natrénoval tisíce hodin a postupem času se zlepšoval a dostal na určitou úroveň.

Ale stejně jsem přesvědčen, že neméně důležitou součástí úspěchu je u tak nevyzpytatelné disciplíny umění číst vodu. A tu v posilovně nezískáte.

14

Stejně jako jsem se dlouho učil plavat, relativně dlouho jsem se odhodlával sjet poprvé kanál v Troji. Měl jsem prostě děsný strach, přitom ten kanál není žádná divočina a je relativně bezpečný. Štvalo mě to, styděl jsem se a vymlouval, že mi třeba teče krev z nosu nebo mi nefunguje šprajda. Postupem času jsem si ale uvědomil, že ten strach byl důležitý, protože jsem od malička měl ohromný respekt k divoké vodě. Mám ho doteď a vím, že kdybych ho neměl, nebyl bych tam, kde jsem. Logicky si již nedělám hlavu z tréninku na kanále v Troji, ale když jedeme nějakou divokou řeku nebo i těžší slalomový kanál, rád si ten pocit strachu, obdivu k živlu, který mě uvrhá do zóny, ve které je nám sportovcům tak dobře, znovu vybavím.

Vodě, a vodnímu slalomu především, vděčím za to, že mi ukázala cestu do světa. Sjel jsem divoké řeky v Americe, Asii, Austrálii, na Novém Zélandu, byl jsem s kajakem v místech, kde není třeba tři dny chůze signál. Na těch řekách je úchvatné, že jste tam téměř určitě jen sami se svou partou. Protože jinak než na plastovém kajaku se tam nikdo nedostane.

Voda protéká mým životem nejenom ve sportu, ale i mimo něj. Je mi u vody zkrátka dobře, stejně jako ptákům, savcům, rybám a jiným živočichům. Pokud se snažím meditovat nebo se zklidnit a nemohu být u vody, vždy si k uvedení do stavu přítomného a maximálního vnímání těla představím, že tam jsem.

Na Zélandu jsou některé řeky posvátné až tak, že mají status živého organismu a je třeba se k nim tak i chovat.

Pokud bych mohl mít prosbu, važme si vody, važme si řek, jezer, oceánů, ale i vody ve vaně. Bez vody nedáme ani ránu!

FOTO HERBERT SLAVÍK

Začátky vztahu mezi mnou a vodou nejsou vůbec jednoduché. Byl to vztah velmi komplikovaný a dlouho jsme si k sobě hledali cestu. Tedy spíš já k vodě. Fascinovala mě a přitahovala, ale vůbec se ke mně nechovala přívětivě, a já se snažil a snažil, až jsem nakonec uznal, že je silnější a já se musím naučit plavat, aniž bych se s ní pral.

Takže jsem neplaval, ale jen se díval, jak plavou ostatní, a ono to prostě přijde.

15

Šlajsny a peřeje „Tohle je pádlo a nikdo tomu nesmí říkat veslo.

Kdo řekne veslo, není žádnej vodák. Vodáci se zdraví ahoj. Kdo řekne nazdar, není vodák. Je to sokol. Kdo řekne dobrý den, je pitomec.“ Zdeněk Šmíd, Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii, 1979

120

121

Šlajsny a peřeje „Tohle je pádlo a nikdo tomu nesmí říkat veslo.

Kdo řekne veslo, není žádnej vodák. Vodáci se zdraví ahoj. Kdo řekne nazdar, není vodák. Je to sokol. Kdo řekne dobrý den, je pitomec.“ Zdeněk Šmíd, Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii, 1979

120

121

„Západní“ časopisy o windsurfingu měly cenu zlata.

Kolovaly z ruky do ruky a naši surfaři zírali a záviděli, ale hlavně kopírovali.

„Člověk má pocit, že splývá s vodou... cítíte naprosto bezprostřední kontakt. Jen sportovec a jeho síla rozhodují, jak dlouho a jak rychle pojede.... nejde vlastně ani o tu rychlost, ale o ten pocit, že vítězíte nad živlem, vládnete větru.“ (Jiří Vočka, mistr světa v kanoistice na divoké vodě, průkopník čs. windsurfingu)

Dovolená na Jadranu byla jedna z mála možností, kde mohli alespoň někteří našinci (ti s devizovým příslibem a výjezdní doložkou) okusit jízdu na mořských vlnách, v teple a bez neoprenů. Zájezdy na Korčulu s windsurfingem nabízel už na konci sedmdesátých let SPORT-TURIST, CKM tam později pořádala kurzy, kde ostřílení čeští závodníci učili křehké dámy windsurfing.

166

V osmdesátých letech se regaty ve windsurfingu pořádaly každý víkend, za každého počasí a na každé větší louži. V roce 1976 se u nás konalo pět závodů, v roce 1984 jich bylo již 130.

První kniha o WS u nás vyšla v roce 1978. Zájemci v ní našli vše potřebné: popis nového sportu i vybavení, základy pro začátečníky i tipy pro zkušené závodníky. Příručka se prodávala jako součást stavebnice windsurferu podniku NOE Neratovice.

167

„Západní“ časopisy o windsurfingu měly cenu zlata.

Kolovaly z ruky do ruky a naši surfaři zírali a záviděli, ale hlavně kopírovali.

„Člověk má pocit, že splývá s vodou... cítíte naprosto bezprostřední kontakt. Jen sportovec a jeho síla rozhodují, jak dlouho a jak rychle pojede.... nejde vlastně ani o tu rychlost, ale o ten pocit, že vítězíte nad živlem, vládnete větru.“ (Jiří Vočka, mistr světa v kanoistice na divoké vodě, průkopník čs. windsurfingu)

Dovolená na Jadranu byla jedna z mála možností, kde mohli alespoň někteří našinci (ti s devizovým příslibem a výjezdní doložkou) okusit jízdu na mořských vlnách, v teple a bez neoprenů. Zájezdy na Korčulu s windsurfingem nabízel už na konci sedmdesátých let SPORT-TURIST, CKM tam později pořádala kurzy, kde ostřílení čeští závodníci učili křehké dámy windsurfing.

166

V osmdesátých letech se regaty ve windsurfingu pořádaly každý víkend, za každého počasí a na každé větší louži. V roce 1976 se u nás konalo pět závodů, v roce 1984 jich bylo již 130.

První kniha o WS u nás vyšla v roce 1978. Zájemci v ní našli vše potřebné: popis nového sportu i vybavení, základy pro začátečníky i tipy pro zkušené závodníky. Příručka se prodávala jako součást stavebnice windsurferu podniku NOE Neratovice.

167