CO VLASTNĚ HLEDÁME
7
CO VLASTNĚ HLEDÁME „Ne všechno, co je pravdivé, je pravda.“ gnostické „Tajné Markovo evangelium“
K
olika jen lidem už po celá staletí nedávají spát poklady ve středověku mocného a mysteriózního řádu templářských rytířů! Hlavní poklad templářů neustále evokuje představy či alespoň vzrušuje člověka, kterého záhady přirozeně provokují. Tento nejslavnější, nejzáhadnější, nejromantičtější a zároveň nejtragičtější rytířský řád představuje jednu z nejtajemnějších kapitol světové historie. Zmizení pokladu nedá spát nejen lovcům pokladů, ale i historikům na čtyřech kontinentech, kde templářský řád působil, případně působit mohl. Skeptici samozřejmě tvrdí, že žádný templářský poklad nikdy neexistoval. Drtivá většina odborníků i laiků je ovšem přesvědčena, že templáři v podzemí Šalamounova chrámu nalezli poklad nezměrného
významu, který vedle bohatství hmotného obsahuje i důležitou část bohatství duchovního. Český spisovatel Bohumil Vurm k tomu ve své knize „Příběh templářů 2“ (2014) trefně dodává: „K templářským legendám a spekulacím je nutné přistupovat opatrně, neboť je někdy těžké rozeznat, kdy se v nich skrývá zrnko pravdy a kdy vyjadřují jen zbožné přání.“ Zřejmě úzký okruh plně zasvěcených rytířů mnichů ovládal utajované či „zapomenuté“ nauky dávných civilizací a starověkých mudrců, disponoval technickými dovednostmi, které předběhly svou dobu. Templáři odhalili principy posvátné (božské) geometrie a jakoby zázrakem – „z ničeho“ – nechali povstat dodnes nepřekonané duchovní architektuře –
8
gotice, do jejíchž katedrál zabudovali prostřednictvím stavitelů prvky tajného symbolismu. Byli si dobře vědomi toho, že „vědění je moc“, a neobvyklé vědomosti dobře střežili, aby se nedostaly do rukou nepovolaných. Používali kryptogramy, šifry a tajné (často obřadem magicky zajištěné) úkryty, které nezasvěcený nemá možnost odhalit. Následovníkům přenechávali poselství vždy dobře „zapečetěné“. A i kdyby se (teoreticky!) nedopatřením k templářskému vědění dostal „nepovolaný“, nebude mu to (podobně jako u spisů alchymických) nic platné. Templáři nikdy nezapsali či neuložili vše, co tvoří důležitý celek, na jednom místě. Například i o hlavním pokladu se traduje, že byl ještě velmistrem Molayem rozdělen na tři části a ukryt ve dvou tehdy i do budoucna bezpečných královstvích, skotském a českém. V každém případě musí hledající umět poskládat indicie a rozluštit určité klíče. A co má poklad, ono nesmírné bohatství nedozírné ceny, vlastně obsahovat (přesněji by ale mělo být řečeno „v čem spočívá“)? O tom vzniklo v průběhu století obrovské množství pověstí, legend a především očekávání. Výčet je fascinující. Mluví se hlavně o kořisti přivezené ze Svaté země. Kromě obrovského množství zlata, stříbra a drahých kamenů to prý je: Svatý grál – pohár (podle některých vytvořený ze smaragdu, podle jiných zcela obyčejný dřevěný), z něhož pil
CO VLASTNĚ HLEDÁME
Ježíš víno při poslední večeři a do kterého pak Josef z Arimatije posbíral kapky jeho krve, pohár prý přináší uzdravení a nesmrtelnost Archa úmluvy, truhlice z akáciového dřeva potažená vrstvou zlata obsahující mimo jiné Desky zákona, Áronovu hůl a „stroj“ na božskou manu („nebeský med“), především ale zařízení umožňující vyvoleným komunikaci s Bohem, vyzařující navíc obrovskou sílu schopnou zničit jakéhokoli nepřítele, mající snad i schopnost předpovídat budoucnost koruna krále Šalamouna, případně alespoň krystal Šamir (Šalamounovo oko) z jeho koruny Šalamounův létací (antigravitační) stroj (pomocí něhož dokonce podle některých templáři evakuovali v roce 1291 domek Panny Marie z Nazaretu ve Svaté zemi do Loreta v Itálii) mumifikovaná hlava praotce Adama (která podle tradice dokáže bránit vpádu nepřátel), hlavy Ježíše, sv. Jana Křtitele, zakladatele a prvního velmistra templářů Huga z Payns či jakási nespecifikovaná vousatá hlava, často s více obličeji, údajně věštící (mluvící), označovaná jako Bafomet, jejíž oči jsou prý „živé“ schránka s prstem Jana Křtitele ostatky (hrob?) sv. Máří Magdalény prvotní „ztracená“ evangelia či dokonce evangelium sepsané samotným Kristem koruna jeruzalémských králů
CO VLASTNĚ HLEDÁME
sedmiramenný svícen Šalamounův, ukořistěný císařem Titem zlaté zednické kladívko, které se používalo při stavbě Babylonské věže čtyři zlaté sochy evangelistů, které zdobily Boží hrob různé další tajemné artefakty (například původní kamenné desky ze Svatého hrobu aj.) měděná mapa popisující umístění obrovského židovského pokladu důležité archivní dokumenty poklad Vizigótů (sestávající z pokladů věštírny v Delfách a Šalamounova chrámu), který se dostal templářům do rukou poklad katarů, který kataři templářům v poslední chvíli tajně svěřili mapy Ameriky s označením dolů na stříbro tajemství hierarchie Ježíšových učedníků a údajné důkazy, že Ježíš Kristus nezemřel na kříži, že měl s Máří Magdalénou potomky Luciferův smaragd „obsahující“ klíč k poznání Univerzálního zákona (bez klíče není člověk schopen Univerzální zákon poznat) návod na přípravu kamene mudrců, který promění jakýkoli kov ve zlato a majiteli prý propůjčí i nesmrtelnost (mnozí templáři se alchymii skutečně věnovali) okultní znalosti starověkých civilizací (především Egypťanů, Židů, snad i obyvatel Atlantidy), s jejichž
9
pomocí lze získat přístup k „božství“ (vědění, u kterého Stvořitel nechtěl, aby bylo známé všem, ale vyhrazuje je jen určitým lidem a věkům) tajné učení židovské sekty esejců spolu s jejich pokladem. Templářský poklad podle některých ukrývá i naprosto fantastické kuriozity: materiální artefakty dokládající kontakt s mimozemskými civilizacemi doklady znalosti těžby uranu a jeho nespecifikované použití (i o tom však ještě bude řeč). A tak dále... Seznam je obrovský a lidská fantazie nezná mezí. Co se týká důležitých starozákonních i novozákonních kultovních předmětů, vypadá to, že snad neexistoval jediný, který by templářům neprošel rukama. Zachránili třeba i proslulé Turínské plátno s otiskem Kristova těla, které pomohli dopravit z Cařihradu do Benátek… – Podle P. Thomase (Und das Paradies gab es doch, 2001) templáři nalezli dokonce božský Ráj Adama a Evy, biblický Eden, a v prvních devíti letech tajně konali vykopávky i zde. Údajně se mělo jednat o „Údolí patriarchů“ (pouze pracovní název autora) s hrobem Abrahama jižně od Tabúku v severozápadní části Saudské Arábie, což není od Jeruzaléma zase až tak vzdálené. Jen jistě úsměvnou informací zůstane, že lovcům pokladů je dokonce známa i přesná hodnota hlavního pokladu (např. podle českého časopisu Svět na dlani Speciál z jara 2018 to
10
má být prý 23 miliard Kč, tj. asi 885 milionů EUR). Tak to už opravdu stojí za to hledat! Hypotézy, spíše hádání, či dokonce bujná fantazie, co všechno může být součástí pokladu templářů, případně s ním souviset, jsou vděčná témata mnoha románů, povídek, filmových zpracování atp. Například český spisovatel V. Vondruška popisuje v románu „Tajemství abatyše z Assisi“ (2015) prostřed-
CO VLASTNĚ HLEDÁME
nictvím hlavního hrdiny, který otevře tajnou schránku, následující fikci: Zvedl ho a uviděl pečlivě stočený zažloutlý papyrový svitek… Opatrně křehký svitek rozbalil. Text byl psaný latinsky… Stálo v něm: „My, učedníci Ježíše Krista, potvrzujeme římským úřadům, zastoupeným Pilátem Pontským, že jsme v neděli za úsvitu po ukřižování řečeného Ježíše Krista převzali jeho tělo a odvezli z Golgoty, abychom ho mohli pohřbít.“ Následovaly tři podpisy – Jakub, Petr a Ondřej… Kolik lží napsali o Ježíšovi a jeho zmrtvýchvstání Židé! A kolik později různí kacíři. Podobně se objevují i hypotézy, že poklad templářů nalezen byl, ale nálezci si to samozřejmě nechali pro sebe. Například podle amerického badatele Howarda Buechnera objevili po soustředěném hledání během druhé světové války templářské posvátné relikvie nacisté. To je sice líbivá informace pro tisk a milovníky záhad, ale jinak nic, důkazy samozřejmě žádné neexistují. Situaci trefně popsal český záhadolog Arnošt Vašíček v článku „Tajemství Templu“ (www.mysteryfilm.cz):
Sv. Máří Magdaléna držící nádobu s drahou mastí byla dříve vymalovaná v okně templářského kostela sv. Jakuba Staršího v Praze – Stodůlkách
„Poklad templářů se podobá Atlantidě. Nikdo netuší, kde ho máme hledat. Zaručených tipů je mnoho. Jednotlivá místa jsou od sebe vzdálená tisíce kilometrů. Téměř na každém z nich
CO VLASTNĚ HLEDÁME
zmocnili nebo neměli právo s ní pracovat. Dokázala snižovat hory, vysušovat řeky, ničit celé armády, srovnat město se zemí… Poslední informaci o Arše zmiňuje Starý zákon ve Druhé knize Makabejské, podle které prorok Jeremiáš Archu ukryl (odevzdal!) v jeskyni na hoře (2 Mak 2/4-8): „Stálo tam dále, jak prorok z vnuknutí Božího přikázal, aby za ním nesli stan a schránu; jak odešel na horu, na niž vystoupil Mojžíš, aby spatřil dědictví od Boha. Když tam Jeremiáš došel, nalezl ve skále jeskyňku k přebývání, vnesl tam stan, schránu a kadidlový oltář; vchod pak zahradil. Později přišli někteří z jeho doprovodu, aby vyznačili tu cestu, ale nemohli ji nalézt. Když se to Jeremiáš dozvěděl, zlobil se na ně a prohlásil, že místo zůstane neznámé, dokud se Bůh nesmiluje a lid neshromáždí a nesjednotí. Potom sám Hospodin to místo ukáže a zjeví se jeho sláva i oblak, který se ukázal nad Mojžíšem a o jaký prosil Šalamoun, aby to Místo bylo posvěceno.“ Pak už Starý zákon o Arše mlčí. Zmiňuje se ale o ní ještě i Nový zákon, a to v souvislosti s předpovědí Apokalypsy v Knize Zjevení Janovo (Zj 11/19): „Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho smlouvy; rozpoutaly se blesky a rachot hromu, zemětřesení a hrozné krupobití.“
Svatý grál
15
SVATÝ GRÁL
Svatý grál je ovšem z výše uvedeného výčtu cenností templářského pokladu zcela výjimečný. Je to totiž artefakt, který „putuje“ v mýtech už nejstarších civilizací, Egypta (zde ve spojitosti s Atlantidou), Indie, Číny… Možné je i to, že každá civilizace měla „svůj“ Grál a ve světě jich je ukryto (a dobře střeženo!) více; možná, že to vůbec není předmět hmotný. Podle některých to je jakýsi „duševní statek“ – stupeň zasvěcení a poznání. Jednoznačně ho popsat, jako Archu, prostě neumíme, fiktivních popisů existuje bezpočet. Liší se dokonce i popisy jeho účinků (poskytuje Božské jídlo a pití, nekonečné poznání, vyléčení všech nemocí, udržení věčného mládí, nesmrtelnost…). Dochází tak až ke „komické“ situaci: Nikdo neví, jak vypadá, ale přesto ho v průběhu dějin stále úporně hledají tisíce lidí. Nechybí ani badatelé, kteří Svatý grál a Archu úmluvy považují za jeden a týž artefakt. V každém případě to je artefakt se zcela výjimečnými vlastnostmi v kombinaci hmoty a energie. Zajímavý je například popis britského historika Richarda Cavendische v jeho knize „King Arthur and the Grail: The Arthurian Legends and their Mean“ (1978): „Předmět není posvátný, protože slouží dobru. Je posvátný, protože v sobě ukrývá záhadnou mocnou sílu. Lze ji použít k dobru stejně jako ke zlu, jako
16
Svatý grál
ohromný náboj energie. Pokud s ním někdo zachází neopatrně, bez ohledu na závažný či pochopitelný motiv, následky mohou být katastrofální i pro nevinné osoby.“ Stačí jen dodat aramejské pojmenování Svatého grálu: „Razi-el“, což lze přeložit jako „Boží tajemství“ či „Boží moudrost“. Podle aramejské tradice obdržel „božský drahokam – Razi-el“ Adam od anděla Chochmy a z něho pak povstala veškerá moudrost. Po Adamovi obdržel drahokam jeho syn Šét. Drahokam pak v dalších dějinách přes známé biblické
Svatý grál, klasická představa
CO VLASTNĚ HLEDÁME
osobnosti různě mizí a opět se vynořuje… Jedním z držitelů je pak i Mojžíš, který ho získá na hoře Sinaj spolu s Archou. Od Mojžíše pak přes Davida doputuje k Šalamounovi, jehož nebývalé bohatství a oslňující moudrost měly pramenit právě z onoho drahokamu zvaného v té době Šamir – Šalamounovo oko. Šalamoun pak Šamir ukryl hluboko v podzemí Chrámu, který pro něho a pro Archu zbudoval. Podle keltské mytologie by to měl být kouzelný roh nebo kotel bohů. V křesťanské kultuře se sice grál konkrétně vztahuje k posledním hodinám pozemského života Ježíše Krista, ale další „infor-
CO VLASTNĚ HLEDÁME
mace“ jsou už jen spekulace: pohár na víno (podle některých vytvořený ze smaragdu, podle jiných obyčejný kamenný, podle dalších zcela obyčejný dřevěný, někteří jej naopak popisují jako stříbrný či dokonce zlatý), který Ježíš použil při Poslední večeři a do kterého pak Josef z Arimatie zachytil krev umírajícího Ježíše; drahokam či krystal se zázračnými účinky, kdo by se k němu jen přiblížil s nečistými úmysly, grál ho usmrtí; „Krev královská“ (Sanguis Regalis), tj. údajní potomci Ježíše a sv. Máří Magdalény, v nichž koluje Ježíšova posvátná krev; v Katalánsku je to na častých malbách miska, kterou třímá v rukou Panna Marie a ze které šlehají ohnivé jazyky; podle některých to je mešní hostie poskytující prozření, někdy je to dokonce stůl se zázračnými účinky… Po Svatém grálu podle pověstí usilovně pátrala i římská císařovna Helena (255 – 330). Po údajném objevu „Pravého kříže“ prý nechala provést výkopy i v „Ježíšově hrobu“. A opět byla úspěšná! Byl nalezen prastarý kalich, který byl ztotožněn s tím, ze kterého pil Ježíš při Poslední večeři a do kterého Josef z Arimatie při ukřižování zachytil Ježíšovu krev. Existují však různé popisy, jak kalich vypadal. Zprávy se shodují pouze v tom, že původní pohár Římané vložili do nádoby se zlatem a šperky a poklad převezli do Říma. Dlouho tu ale nepobyl. Když bylo město v roce 410 napadeno germánskými Vizigóty, byl údajně převezen do Británie, kde jeho stopy mizí.
Svatý grál
17
Ve středověku se pak Grál objevuje v klasickém příběhu „rytířů Kulatého stolu“, kde jsou mu někteří rytíři už opravdu na dosah. Úspěšní jsou vždy pouze tři rytíři, ale různé zdroje se liší: Percival, Galahad, Bors; Percival, Lancelot, Gawain… V některých případech se mluví o „zázračném kotlíku, který skýtá veškerou moudrost světa“, jindy se mluví o „míse na jídlo“. Za první středověké zpracování této legendy je považováno nedokončené dílo francouzského básníka Chrétiena z Troyes (1130?–1183?) „Perceval – Příběh Grálu“: „Grál byl z čistého ušlechtilého zlata. Byl posetý nejvzácnějšími a nejušlechtilejšími drahokamy, jaké existují v moři i na zemi.“ Dále pak Grál popisuje jako jakousi mísu na jídlo, kterou se nechává obsluhovat výhradně král na hradě Grálu. Zřejmě podle této francouzské předlohy pak napsal rozsáhlý artušovský epos „Parzival“ německý rytíř a básník Wolfram z Eschenbachu (1170?–1220): „Neboť lidem tu vlastnost propůjčuje, že jejich maso a kosti v mžiku omládnou. Tomu kameni mnozí Grál říkají… Grál dlí v bezpečí na hradě Corbenic.“. Ale pozor! Corbenic má být hradem plným nástrah – jedovaté šipky, různá strašidla, drak chrlící oheň… Problém je ale v tom, že tento hrad zatím nikdo neztotožnil (i když „jistých“ typů mají
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
ASIE
39
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU „Ježíš řekl: Člověk, který hledá, ať nepřestává hledat, dokud nenajde. Když najde, bude otřesen, a jakmile bude otřesen, bude se divit a stane se králem veškerenstva.“ gnostické „Tomášovo evangelium“
P
ojďme se nyní společně podívat na třech kontinentech na všechny ty možné i „zaručené“ typy uložení legendárního templářského pokladu (vědění?). Pro přehlednost si vždy připomeňme i historickou realitu dnešních zemí v období oficiálního působení templářského řádu (1119–1312):
že zde s ohledem na templářský poklad i „vše skončilo“.
ASIE
tehdy Jeruzalémské království včetně knížectví Antiošského, hrabství Tripolského a Edesského
V Asii vlastně „vše začalo“. Právě zde vznikaly klíčové rytířské řády pro působení ve Svaté zemi. A není ani vyloučeno,
Izrael, Palestinská autonomie, Libanon, části Turecka, Sýrie, Jordánska a Egypta Do našeho hledáčku musíme samozřejmě zařadit celé území tehdejšího Jeruzalémského království, i když klí-
40
ASIE
čovou roli v našem hledání hrají bezesporu Jeruzalém, Akko (dnes Akra) a Sidon, kde se templářský poklad po určitý čas prokazatelně nacházel.
Jeruzalém Všechno začalo ve Svatém městě Jeruzalémě, dnes považovaném zároveň za hlavní město Izraele i Palestinské autonomie (OSN však neuznáváno). Lidé ho obývají už více jak pět tisíc let. Na hoře Mórija, známější spíše pod názvem Chrámová hora, existovalo město Ursalim – „Základy Boží“. Zakladatel židovského království David ho kolem roku tisíc před naším letopočtem učinil hlavním městem a přejmenoval ho na Jeruzalém – „Město míru“. Židé zde za vlády
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
Davidova syna Šalamouna vybudovali svůj „První chrám“ (Šalamounův chrám) a uložili zde svůj nejcennější předmět – Archu úmluvy… V roce 1949 byl Jeruzalém (pouze jeho západní část) opět prohlášen za hlavní město Izraele, v roce 1980 pak Izrael vyhlásil tzv. „Základním zákonem“ za hlavní město Jeruzalém celý. Právě Šalamounův chrám hraje ve středověku ústřední roli ve víře a osudech templářů. Jaké vlastně byly důvody a okolnosti založení tohoto řádu? I zde už nalezneme množství záhad a tajemství. Ve 2. polovině 11. století se ocitl křesťanský svět ve smrtelném nebezpečí. V letech 1076–1077 seldžúčtí Turci
Jeruzalém jako střed světa. Středověká kruhová mapa Země ze 13. stol. (z Londýnského žaltáře)
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
obsadili Sýrii, zmocnili se svatého města Jeruzalém a zhanobili Svatý hrob. Půlměsíc triumfoval v celém východním a jižním Středomoří. Roku 1085 padla Antiochie a Byzantská říše se ocitla ve velkém nebezpečí. V roce 1086 přispěchali afričtí Maurové na pomoc Maurům španělským a křesťanské armádě připravili v bitvě o Zallacu krvavá jatka. Křesťanská Evropa se dostala do mohutných kleští. Proto papež Urban II. vyslyšel žádost byzantského císaře a na koncilu v jihofrancouzském Clermontu vyhlásil křížové tažení pro dobytí Svaté země z rukou „nevěřících“. První křížová výprava se tak stala protiofenzívou proti islámu, který hrozil křesťanské civilizaci zkázou. Po neúspěšné předehře nedočkavých, vojensky nezkušených houfců chudých vedených kazatelem Petrem Poustevníkem a rytířem Gautierem Bezzemkem ještě téhož roku, vyráží v následujícím roce 1096 profesionální armády rytířů. Velitelem lotrinských a německých rytířů byl dolnolotrinský vévoda Godefroy z Bouillonu – pozdější první jeruzalémský „král“ (tento titul však nepřijal, označil se za „ochránce Božího hrobu“), velitelem normanských rytířů byl normanský kníže z jižní Itálie Bohemud z Tarentu, velitelem králových francouzských rytířů byl bratr krále Filipa I. Hugo z Vermandois (mimochodem – král Filip I. měl v té době úplně jiné starosti a na výše uvedeném koncilu byl pro cizoložný poměr vyobcován z církve), velitelem jihofran-
ASIE
41
couzských rytířů byl vládce jižní Francie hrabě Raimond z Toulouse. Tato druhá část první křížové výpravy dosáhla vůbec největších územních zisků ze všech křižáckých tažení. Dne 14. července 1099 dobyli křižáci svůj hlavní vytoužený cíl – svaté město Jeruzalém. Útok, který započal už v noci předešlého dne, řídil Godefroy z Bouillonu a jeho rytíři jako první překonali hradby. Právě z družiny Godefroye z Bouillonu pocházeli i rytíři, kteří později založí první, nejslavnější a nejmocnější rytířský řád – řád templářský. První jeruzalémský král založil ještě v roce 1099 na pahorku Sion u Jeruzaléma na troskách byzantské baziliky „Matka všech církví“ zvláštní opatství – tzv. opatství sionské, což byl ale ve skutečnosti řád, od r. 1188 označovaný jako Prieuré de Sión (Převorství sionské), který měl při založení templářů důležitou (ale skrytou) roli. Všimněme si blíže osudů zakladatele a prvního velmistra řádu Huga z Payns a hraběte Huga I. z Champagne. Hugo z Payns se narodil v roce 1080. Už v šestnácti letech se zúčastnil již zmíněné první křižácké výpravy v družině Godefroye z Bouillonu, byl při dobytí Jeruzaléma (jistě není bez zajímavosti, že v původním erbu Huga de Payns byly tři uťaté černé hlavy). Pak se odebral do Francie do služeb svého bratrance hraběte Huga z Champagne a stal se jeho důstojníkem. S ním se opět vypravil v roce 1104 do Svaté země. Nezdrželi se tam ovšem dlouho, záhy se vrátili.
42
ASIE
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
Dřevořezba Jeruzaléma uspořádaného do kruhu, 1492
Podle jedné z verzí objevil rytíř Hugo při této „návštěvě“ starý svitek s přesným popisem pokladu i jeho skrýše. Ihned po návratu kontaktoval opata cisterciáckého kláštera Etienna (Štěpána) Hardinga (tehdy byl cisterciácký řád nový – založen teprve sedm let). Mladý řád začal podrobně studovat nejrůznější hebrejské texty – a dokonce do Horního Burgundska pozval učené rabíny, aby pomohli při obtížných překladech. To bylo na tehdejší dobu velmi odvážné. V Troyes (centrum Champagne) se totiž
nacházela slavná kabalistická škola velkého rabína Rašiho. Ten sice v roce 1105 umírá, ale jeho zeťové pokračují v započaté práci. Podle židovské pověsti hrabě Hugo z Champagne učeného rabína často navštěvoval. V roce 1114 odcestoval hrabě Hugo z Champagne spolu s Hugem z Payns znovu do Svaté země, kde tentokrát Hugo z Payns už zůstal. Hrabě se po návratu opět okamžitě spojil s opatem Hardingem a cisterciáky. A nejen to. K všeobecnému údivu jim daroval pozemky v zalesněném údolí
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
EVROPA
Arques Žhavým kandidátem místa „nálezu v horách“ faráře Sauniéra z Rennes-le-Chateau je stará tajemná hrobka v horách u vsi Arques (asi 9 km od Rennes-le-Chateau) známá už z Poussinových obrazů „A v Arkádii já“ (1630) a „Pastýři z Arkádie“ (1640), kolem kterých se též děly podivné věci. Francouzský malíř Nicolas Poussin hraje v Sauniérově příběhu významnou roli. V roce 1656 se setkal s abbém Louisem Fouquetem, který po setkání s Poussinem odeslal bratrovi Nicolasi Fouquetovi (vrchnímu finančnímu dozorci francouzského krále Ludvíka XIV.) záhadný dopis:
Hrobka u vsi Arques, nedaleko od Rennes-leChateau a zámku Blanchefort
„…Probírali jsme spolu jisté záležitosti, které Ti budu schopen snadno podrobně vysvětliti – záležitosti, které Ti prostřednictvím pana Poussina poskytnou výhody, které by z něho těžko vymámili třeba i králové a které podle jeho slov asi neobjeví v následujících stoletích nikdo jiný. Ba co víc, tyto záležitosti je tak složité odhaliti, že nic na této zemi nepředstavuje lepší ani stejné bohatství…“ Nedlouho po doručení dopisu byl Nicolas Fouguet zatčen, uvězněn na doživotí a vězení strávil v přísné izolaci (muž se železnou maskou?). Celou korespondenci zabavil král Ludví XIV. a prý ji podrobně prostudoval. Poté udělal vše pro to, aby získal Poussinův obraz „Pastýři z Arkádie“. Když se mu to poda-
Obraz malíře Nicolase Poussina „A v Arkádii já“
71
72
EVROPA
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
Obraz malíře Nicolase Poussina „Pastýři z Arkádie“
řilo, uschoval ho ve svých komnatách ve Versailles. Na obou obrazech je na hrobce na zvětralém kameni podivný nápis ET IN ARKADIA EGO („A v Arkádii já.“). Text bez slovesa? Je to snad anagram? Kdosi písmena přeskládal v nový text: I TEGO ARCANA DEI – „Táhni, chráním tajemství Boží!“, ale kdo ví.
Stáří hrobky je neznámé. Ve 20. století patřil pozemek, na kterém stojí, Američanu Louisi Lawrwncovi z Bostonu, a to až do jeho smrti v 50. letech. Ve 20. letech Lawrence hrobku otevřel a nalezl ji prázdnou. Později v ní pohřbil svou ženu a nevlastní matku. Bylo v hrobce kdysi „cosi“ důležitého, nebo je tam snad podnes pod hrobkou či někde poblíž?
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
„Mohlo by to vést k nenávratnému poškození zdejší lokality. Nehledě na to, že by se tím narušilo místo posledního odpočinku členů rodiny St. Clairů.“ Sinclairové jsou v pověstech uváděni jako „Strážci“ (duchovní i fyzičtí) templářského pokladu ve Skotsku. Tento rod skutečně střežil nejposvátnější relikvie Skotska, např. Černý krucifix obsahující část Pravého kříže aj. Například v klasickém skotském díle z roku 1693 „Theatrum Scotiae“ se k Rosslynské kapli uvádí následující proroctví: „Velký poklad, jak bylo řečeno, nedozírné hodnoty odpočívá zakopán v jedné z krypt. Je v opatrovnictví paní ze starobylého rodu St. Clair, která, nepříliš věrna závazku svému, již dlouhou dobu spí. Bude-li však probuzena hlasem trubky, který musí být slyšet až v nejnižší z komnat, zjeví se a ukáže na místo, kde poklad leží.“ Pravdou tak do současnosti zůstává to, že skutečným pokladem „nedozírné hodnoty“ je kaple samotná, její jedinečná architektura a výzdoba.
Ostrov Mull Podle některých ústních podání se uprchlí templáři měli uchýlit též na ostrov Mull a právě zde ukrýt svůj poklad. Dokonce právě zde měli vytvořit nový tajný řád.
EVROPA
85
Garve, Tornapress Podle nepřímého svědectví, které nelze upřesnit, byla první třetina hlavního templářského pokladu ukryta v Českém království, druhá a třetí třetina na dvou různých místech ve Skotském království, prý v Garve a v Tornapress ve správní oblasti Highland („Vysočina“) na severu země.
Česká republika tehdy České království včetně markrabství Moravského; část slezských knížectví a vévodství; část falckrabství Chebsko; část historického území Vitorazsko
Zprávu o zrušení templářského řádu přinesl do Čech pražský biskup Jan IV. z Dražic, účastník koncilu ve Vienne. Především zásluhou krále, opravdového rytíře, Jana Lucemburského, který naprosto ignoroval papežské výzvy, nebyli templáři v Českém království pronásledováni, zatýkáni či mučeni a mohli si svobodně a bez časového tlaku zvolit svoje další působení. Takto čestně se ke zrušeným templářům zachovali (vedle Portugalska a Španělska, kde z důvodů zásluh na reconquistě či jejím pokračování papež umožnil jejich formální „přejmenování“, tedy vznik nového řádu v pravomoci krále) pouze dva králové: český a skotský, Jan Lucemburský a Robert I. Bruce. Však také templáři v českém království předávali po zrušení řádu své majetky, především hrady, navzdory nařízení papeže mnohem ochotněji králi Janovi než urče-
86
EVROPA
ným „dědicům“ johanitům. České království se tak (vedle Skotského) stalo legálním útočištěm i pro uprchlé templáře. Velmi specifická byla situace na Moravě, kde johanité „nezdědili“ prakticky nic. Po politických dohodách krále, šlechty a církve tu nakonec templářský majetek posloužil k „uplacení“ významných šlechticů, aby se postavili na stranu Lucemburků před stále dotírajícími Habsburky. Důležité templářské majetky na Moravě tak získali Ronovci, strážci templářského tajemství v Českém království: například templářskou pevnost, hrad Templštejn s přilehlými statky, Berthold Pirkner z Pirkenštejna; templářskou tvrz Čejkovice, hlavní sídlo preceptora pro „Čechy, Moravu a Rakousy“, Jindřich z Lipé… Templáři věřili v jediného Boha a také tvrdili, že se křesťanství od původních myšlenek a příkladu Ježíše Krista odvrátilo a změnilo se na organizaci, jejímž Český král Jan Lucemburský (1310–1346), busta na katedrále sv. Víta v Praze
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
prostřednictvím Řím ovládá svět. Právě tyto myšlenky byly v zemích Českého království prakticky totožné s myšlenkami Mistra Jana Husa a husitů – prvních protestantů – na počátku 15. století. V České republice (oproti tehdejšímu poměrně rozsáhlému království zahrnuje dnes už jen Čechy, Moravu a menší části Slezska, Chebska a Vitorazska) je typů ohledně velkého templářského pokladu mnoho. Největší „šance“ jsou připisovány hradům Veveří a Templštejn a městům Jindřichův Hradec a Dvůr Králové nad Labem (k „nadějným“ lokalitám bychom samozřejmě mohli přidat i prokázané templářské majetky – Vsetínsko a hrad Freundsberg, zámky Čejkovice a Uhříněves aj., ale indicie pro hlavní templářský poklad jsou zde jen nepatrné). V českých zemích je však s templářskými nálezy velký problém. Když už se něco konkrétního našlo, záhadně to zmizelo, např. údajný templářský poklad ze zámku Blatná na konci 18. století; zlatý templářský kříž z hradu Písek (ten se dokonce na sklonku 19. století dostal do sbírek Národního muzea, ale i odsud zmizel); nálezy hraběte Prospera Sinzendorfa, údajně zaslané do Vídně na přelomu 18. a 19. století; mramorová deska s mosaznými rafičkami a s ryskami, údajný „zaměřovač pokladu“ u hradu Veveří (nález z roku 1968) aj. Často se jedná o zásahy „strážců pokladů“, někdy (jako např. v případě píseckého kříže) je to samozřejmě dílo nenechavců…
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
Veveří Majestátný starobylý hrad Veveří na skalnatém ostrohu nedaleko moravské metropole Brna je obestřen mnohými tajemstvími. Založen byl kolem roku 1059 moravským údělným knížetem Konrádem I. Brněnským. Ve 2. polovině 13. století byl vystavěn raně goticky. K hradu, spíše však k nedaleké kapli Matky Boží nebo-li farnímu kostelíku Nanebevzetí P. Marie na Veveří, a tajným chodbám se váže pověst o templářském pokladu. Na začátku 14. století prý jedna venkovanka viděla přijet o půlnoci dvanáct vozů, ze kterých přenesli do kaple náklad templáři společně s jeptiškami z tišnovského cisterciáckého kláštera Porta coeli, údajně poklad knížete Břetislava – dvanáct stříbrných apoštolů v životní velikosti + menší zlatý KrisZeměpanský hrad Veveří
EVROPA
87
tus; jenže do kaple pouze vcházeli, nikdo nevycházel. Prázdné vozy pak měly zajet do hradu. Předchůdcem hradu byl zeměpanský dvorec (v předpolí pozdějšího hradu) právě u oné románské kaple, jemuž zde s největší pravděpodobností předcházelo valy obehnané hradiště. Historie hradu je tedy už v samých začátcích přebohatá a tajemná. Všimněme si pozorněji této prastaré původně románské tribunové kaple, při níž se jeví hledání templářského řádového domu nejnadějnější. Existenci manského dvora až do 15. století zde jednoznačně potvrdil i archeologický průzkum. Ve své původní podobě vypadal ale kostelík poněkud jinak. Neměl dvě dnes boční místnosti, ale pouze hlavní obdélnou loď, zakončenou na východní straně apsidou.
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
Rekonstrukce možné podoby hradu v templářském období podle Ing. arch. P. Šimečka
V blízké obci Jamolice se vypráví o utajených sklepeních a podzemních chodbách. Jistá skupina hledačů Svatého grálu tu v roce 1998 dokonce prováděla (samozřejmě nelegálně) výkopy, zdejší studnu prohloubili o sedm metrů… Výsledky neznáme.
EVROPA
93
Povídá se, že na den svatého Jana Křtitele (24. června) mohou někteří citliví a čestní lidé uvidět procházet ruinami tři templářské rytíře. A nejen to! V určitý den se tu prý zjevuje i nádherná podívaná ve fata morgáně: v nebeském zrcadle lze přehlédnouti celý hrad tak, jak vypadal ve 13. století i s jeho běžným denním shonem. Je to tím, že hrad leží na významné energetické linii, kterou tehdejší templářské (a nejen templářské) stavební hutě dokázaly plně využít.
Čejkovice Čejkovice, vinařská obec v okrese Hodonín na jižní Moravě, byly sídlem templářského preceptora pro Čechy, Moravu a Rakousy. Nejznámějším byl komtur Ekko, vystupující na četných dobových listinách na přelomu 13. a 14. století. (Spisovatel Prokop Chocholoušek mu ve svém románu „Templáři Rekonstrukce podoby templářského konventu v Čejkovicích kolem roku 1300 (podle M. Plačka)
Část železných předmětů z archeologického nálezu v r. 1887 na Templštejně. Podkova a ostruha jsou s největší pravděpodobností z templářského období (ze studie P. Kouřila, Archeologia historica 4/1979)
94
EVROPA
v Čechách“ přiřkl i křestní jméno „Jiří“, ale je to pouze jeho fikce.) Ekko byl zároveň komturem i pro českou komturii Uhříněves (nyní součást Prahy). V Čejkovicích se dodnes dochovaly rozsáhlé sklepy, které nyní patří vinařské firmě „Templářské sklepy Čejkovice“, jež na tradici templářských rytířů navazuje a chrání ji. Uvedená podzemní soustava je dnes nejen největším užívaným vinným sklepem na Moravě, ale patří zároveň k architektonicky a archeologicky nejcennějším sklepům v České republice. Podzemní chodby (sklepy) začínají v čejkovickém zámku, původně templářské tvrzi. Jsou postavené tak, aby jimi bezpečně projel i povoz! Povídá se, že podzemní chodba odsud vedla až do 24 km vzdálené uherské Zakolchy (dnes slovenská Skalica), kudy procházela jantarová stezka. To je na středověk celkem pravděpodobné a v případě Čejkovic a Skalice nakonec i logické. Při odborném průzkumu se potvrdilo, že nejstarší zdivo skutečně pochází ze 13. století. Lze předpokládat, že větší část sklepů byla postupem času zavalena a celý Templářským pokladem v Čejkovicích je dodnes vinná réva
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
Dnešní zámek Čejkovice, původně templářská tvrz, sídlo zemského komtura pro Čechy, Moravu a Rakousy
labyrint chodeb, zvláště těch původních templářských, zatím odkryt nebyl. Jisté je, že řád měl své mistry kameníky a proslýchá se, že do Čejkovic byli pozváni mistři až z Vlach. Vlastně tím byla shodou okolností bezpečně pod zemí propojena templářská provincie Čechy, Morava a Rakousy s jednou z nejstarších evropských templářských provincií – provincií uherskou. Templářské sklepy Čejkovice mají dvě česká NEJ: v ČR jsou nejdelšími sloužícími ke zrání a uskladnění vína (dnes 650 m) a zřejmě i nejdéle budovanou
MÍSTA HLEDÁNÍ TEMPLÁŘSKÉHO POKLADU
podzemní stavbou (před 1248–1770). Chodby mohou ještě překvapit. Není divu, že právě sem kladou někteří čeští spisovatelé ve svých románech úkryt templářského pokladu (např. N. Horáková, Z. Koubková aj.).
Jindřichův Hradec Jindřichův Hradec, dnes okresní město v jižních Čechách na řece Nežárka, vyrostlo kolem starobylého přemyslovského hradiště z 9. století na území mocného rodu Vítkovců. Z nich se na počátku 13. století oddělili páni z Hradce, kteří na základech hradiště vybudovali gotický hrad. Páni z Hradce, především Oldřich II. z Hradce a jeho matka Marie z Hardeku, byli štědrými donátory templářů. Svědčí o tom tři zachované listiny z let 1292, 1294 a 1297. V žádné sice není uveden statek přímo v Jindřichově Hradci, ale jestliže tehdy templáře vlastně „panovník“ tak velkého panství, navíc „duchovní člen“ řádu, tak štědře obdarovával, jistě nějaké důležité majetky, nejspíše i komendu či klášter, měli přímo ve městě. Součástí erbu hrabat z Hardeku je i templářský kříž
EVROPA
95
Vraťme se ještě k onomu „duchovnímu členství“ Oldřicha II. z Hradce. To nám dokládá listina z r. 1297. Oldřich zde daruje templářům majetky jakožto jejich „duchovní syn“. Jedná se o tzv. afiliaci, tj. duchovní připojení k řádu (dnes bychom řekli „externí členství“), aby světský člověk byl účasten nejen duchovních zásluh, ale i jiných výhod řádových. Např. bylo obtížné uvalit na něho exkomunikaci či interdikt, v cizině nalezl všude ochotné přijetí atp. Oldřich tuto poctu v listině vyjadřuje slovy „piam fraternitatem ordinis Templi… cognovimus“. Právě v uvedené listině máme i konkrétní templářskou lokalitu – Oldřich II. z Hradce věnuje se souhlasem krále Václava II. templářům dvůr u své vsi Lodhéřov (Rudgerslag) s tím, že se napříště bude jmenovat Nový dvůr (Nova curia), což je s největší pravděpodobností pojmenování dnešního Najdku. Ba co víc, dochovala se nám i jedinečná hmotná památka z oné doby – kamenný mezník z hranice tohoto statku, který byl v roce 1875 nalezen mezi Lodhéřovem a Bažantnicí. Mezník je nyní uložen v jindřichohradeckém zámku v místnosti zvané „Svatojiřská legenda“. Přesný heraldický popis nám poskytují např. Kolář a Sedláček v I. dílu „Českomoravské heraldiky“ (1902): „V zámku Jindřichohradeckém uschovává se kamenný mezník, který na hranicích statku svého Nového Dvora (od roku 1297) si (templáři) postavili. Na obou stranách kamene jsou kříže a na jedné straně jest pravé rameno
POVĚSTI
Jeden Bůh, jedno náboženství
137
POVĚSTI „Jenom pověst má tak dobrý zrak, aby nám pověděla…“
JEDEN BŮH, JEDNO NÁBOŽENSTVÍ
Při procesech s templáři bylo inkvizitory zneužito vše, co se jen dalo. Samozřejmě i styky templářů s „nevěřícími“, ba i s exkomunikovanými a kacíři, a na onu dobu jistě i jejich neobvyklá náboženská tolerance. Tu živě dokládá například historka o syrském diplomatovi Usámovi ibn Munkidovi, který sjednával v Jeruzalémě mírovou smlouvu mezi jeruzalémským králem a syrským vládcem z Damašku namířenou proti rozpínavosti nebezpečného tureckého velitele Zengího (kterému se např. podařilo v roce 1144 dobýt Hrabství edesské). Usáma byl kultivovaný, vzdělaný člověk s nadhledem. Přátelil se i s templáři, u kterých byl častým hostem. Kdykoli navštívil jejich Templ (al-Aksá), měl k dispozici pro vykonání své muslimské
modlitby malou oratoř. Jednoho dne, kdy se jako obvykle modlil obrácen k Mekce, vtrhl sem nově příchozí Frank, překvapeného Usámu s patřičným láteřením neurvale vyzdvihl do výše a obrátil ho „správným“ směrem k východu. Hlasitý incident ihned upoutal pozornost domácích templářů, kteří se seběhli a k překvapení Franka neodvedli „odhaleného neznaboha“, ale rozlíceného Franka samotného. Templáři marně Frankovi vysvětlovali, že ten muž je hostem nejen jejich, ale dokonce i jeruzalémského krále Fulka z Anjou (vlastně také templáře). Frank si ale nedal říci, po chvilce se k Usámovi vrátil a situace se opakovala. Tentokrát už templáři zasáhli razantněji. Usámovi se pak omlouvali: „Je to cizinec, teprve dnes dorazil ze své země ze severu a ještě nikdy neviděl nikoho modlit se jiným směrem než k východu.“ Usáma byl moudrý muž, a tak raději ustoupil: „Vlastně jsem své modlitby už dokončil,“ pravil důstojně a odešel.