0530655

Průřez peklem z Dantovy Božské komedie v představě Antonia Manettiho v roce 1506.

11

JESKYNĚ A ANTICKÝ SVĚT

JESKYNĚ A ANTICKÝ SVĚT V Řecku měly jeskyně své bohaté zastoupení v bájích. Začít můžeme už u samotného vládce bohů Dia, který se měl narodit na Krétě v Diktijské jeskyni v krétském pohoří Dikté nedaleko dnešní osady Psychro. Jeho otci, vládci titánu Kronovi, totiž bylo předpovězeno, že ho jeho syn jednou připraví o moc, a proto každého svého syna hned po narození snědl. Kronova manželka Rhei porodila Dia v ústraní v jeskyni a Kronovi místo něj podstrčila zabalený balvan. Zeus pak vyrůstal v Diktejské jeskyni, kde se o něj staraly dvě horské víly a s nimi koza Almatheia, která živila Dia svým mlékem.

J

eskyní, ve kterých se Zeus údajně narodil, je však více a dlouho to nikomu nevadilo. Teprve v šestém století před naším letopočtem se nad tím začali lidé hlouběji zamýšlet. Výsledkem bylo, že Diktijská jeskyně byla místem Diova narození a ostatní jemu připisované jeskyně byly svědky jeho výchovy či dospívání. Jednou z těchto jeskyní je například Diova jeskyně v pohoří Ída.

S tou je podle legend spojen také Mínos, král z Knóssu. Ten sem měl pravidelně

putovat ze sto kilometrů vzdáleného Knóssu, aby zde čerpal energii na další vládnutí.

V Kórycké jeskyni ve stěnách Parnassu se měl narodit Dionýsos a z této jeskyně se konaly průvody s loutkou malého Dionýsa do Delf k jeho hrobu pod věštírnou Apollónova chrámu.

S jeskyní souvisí i život božského kováře Héfaista. Ten se narodil jako slabé a chromé dítě, a proto ho jeho matka Héra svrhla z Olympu. Héfaistos

12

ovšem tento pád přežil, protože spadl do moře. Tam ho zachránily mořské bohyně Téthys a Eurynomé. Odnesly jej hluboko do mořské jeskyně, kde vyrostl v nehezkého, chromého, zato však silného boha a kde si zřídil svou první kovárnu. Aby se pomstil, ukoval Héře krásné zlaté křeslo.

Když do něj Héra usedla, byla spoutána neznámou silou a nemohla se pohnout.

Nakonec se Héfaistos nechal uprosit, aby ji osvobodil, a za odměnu se mohl vrátit na Olymp.

To božský posel Hermés se, ještě jako dítě v plenkách, jednou vykradl ze své postýlky a ukradl z Apollónova stáda patnáct krav, které zavedl pozpátku do

JESKYNĚ A ANTICKÝ SVĚT

jeskyně, takže to vypadalo, jako by z ní krávy vyšly ven. Apollón hledal ztracené krávy i kolem jeskyně, ale stopy ho zmátly, a tak se dovnitř nepodíval. Nakonec spor Herma a Apollóna urovnal až Zeus.

Tímto činem se stal Hermes nejen bohem poutníků, řečníků, ale i zlodějů.

Jednou z příšer řeckých mýtů byl Týfón, narozený ze spojení matky Země (Gaia) s Tartarem (zející propast). Matka ho porodila v Kórykijské jeskyni v anatolské Kilíkii. Podle básníka Hésioda se jednalo o největší příšeru, jaká kdy přišla na svět. Měla hadí ruce a nohy, hlavu osla a křídla zastiňující slunce. Z očí mu šlehal plamen a tlama chrlila kameny.

Týfón a harpyje na rytině slavného českého malíře Václava Hollara.

JESKYNĚ A ANTICKÝ SVĚT

Týfón si troufl na kořist největší a napadl Olymp. Bohové v hrůze uprchli do Egypta a postavil se mu pouze Zeus. Ten byl obludou spoután, zbaven šlach na rukou a nohou a odvlečen do Kŕykijské jeskyně, odkud byl osvobozen Hermem a Panem.

Po další líté bitvě hodil Zeus na Týfóna horu Etnu, z níž dodnes šlehá oheň.

Mimochodem podobný mýtus najdeme i jinde ve světě. Na příklad na Kavkaze se v mytologii můžeme často setkat s vyprávěním o démonech, kteří se postavili bohům a kteří jsou za tuto opovážlivost uvězněni v železech v jeskyních. Čas od času se snaží osvobodit se, čímž způsobují bouřku či zemětřesení. Vzhledem k tomu, že by jejich vysvobození přivodilo zánik světa, byli všichni

13

kováři povinni na Velikonoce udeřit několikrát na kovadlinu, a tím symbolicky jejich pouta zpevnit.

Zapomenout nesmíme ani na jeskyni nejslavnější a zároveň nejobávanější.

Je jí podzemní říše mrtvých. Najdeme ji v řecké i římské mytologii. Zatímco v té řecké jí vládne bůh Hádés se svou ženou Persefonou, v římské je to Pluto a Proserpina. Rozdíl je v rozdělení říše mrtvých. V řeckém pojetí s sebou každá duše musí mít dvě mince, kterými zaplatí převozníku Charónovi za převezení přes řeku Styx. Poté, co se napije z řeky Lethé, zapomene na pozemský život. Svou pouť končí duše u soudu nad zemřelými. Největší hříšníci si odpykávají trest v propasti Tartar a duše spravedlivých

Řeckými bájemi a eposy se nechalo inspirovat mnoho umělců. Takto si například představoval podsvětí a Charónův člun okolo roku 1625 holandský malíř Jacob van Swanenburgh na obraze Aeneas a Sibilla v podsvětí.

21

ABRAHÁMOVSKÁ NÁBOŽENSTVÍ A JESKYNĚ

ABRAHÁMOVSKÁ NÁBOŽENSTVÍ A JESKYNĚ Oblast Blízkého východu byla pro vývoj lidstva opravdu významná.

Kromě toho, že zde jako na jednom z několika míst vzniklo zemědělství, jedná se také o místo, kde vznikla Abrahámovská náboženství: judaismus, křesťanství a islám.

Z

ačněme hned osobou praotce Abraháma a příběhem, která nenajdeme v Bibli samotné, ale v jednom židovském komentáři k První knize Mojžíšově (jedná se o středověký midraš Sefer-ha-Jašar). Zde najdeme příběh, v němž sehrála jeskyně svoji roli jako ochranitelka. Ovšem pojďme od začátku. Abrahám se měl narodit roku 1081 po potopě a 3323 let po Adamově pádu v zemi, které vládl král Nimrod. Ten se nechal prohlásit za boha, a proto ho

velmi zarmoutil sen, ve kterém k němu mluvil neznámý hlas. Od něj se dozvěděl, že jeho náboženství bude jednou zničeno náboženstvím Abrahámovým.

A vzhledem k tomu, že kněží ani kouzelníci nebyli s to sen uspokojivě vyložit, nechával od té doby pro jistotu usmrtit všechny novorozence. Jediný Abrahám zůstal Boží prozřetelností naživu. Jeho matka totiž po celou dobu těhotenství zůstala štíhlá, takže její gravidita byla utajena. Když se blížil porod, uchýlila se

Eliáš ničí Ahazjášovy posly (ilustrace Gustave Doré z Bible La Sainte z roku 1866).

22

do jeskyně, kde s přispěním archanděla Gabriela porodila syna. V jeskyni byl Abraham ukryt patnáct let, navštěvován svojí matkou. Kromě ní se o něj staral i Bůh, který z jednoho svého prstu nechal prýštit vodu, z druhého mléko, ze třetího med, ze čtvrtého datlovou šťávu a z posledního máslo. Po patnácti letech Abrahám jeskyni opustil, a tím pro nás příběh přestává být v tomto ohledu zajímavý. Doplňme jenom, že nakonec Abrahám krále Nimroda přemohl a nastolil víru v toho správného Boha.

Ve vlastním textu Bible, speciálně ve Starém Zákoně, najdeme jeskyně i na několika dalších místech. Jeden z příběhů pochází z doby sváru mezi králem Saulem a Davidem. Když David utekl před Saulem, usadil se v jeskyni na nepřístupných vrcholcích u Én-gedí. Když se Saul vrátil ze stíhání Pelištejců, oznámili mu: „Hle, David je v poušti Én-gedí.“ Saul tedy vzal tři tisíce mužů vybraných z celého Izraele a vydal se Davida a jeho muže hledat. Pro určité místo a činnost používáme opisné vyjádření, že se jedná o místo, kam i král musí pěšky. Přesně jedno takové místo si potřeboval najít i Saul a zvolil si k tomu jeskyni. Shodou okolností stejnou jeskyni, ve které se ukrýval David se svými druhy. Tu Davidovi jeho muži řekli: „Toto je den, o němž ti Hospodin řekl: ,Vydám ti do rukou tvého nepřítele´. Můžeš s ním naložit, jak se ti zlíbí.“ David ale nechtěl zabít Saula tímto způsobem. Navíc respektoval, že je Saul králem, a tudíž Bohem pomazaný. Celý

ABRAHÁMOVSKÁ NÁBOŽENSTVÍ A JESKYNĚ

Prorok Eliáš na obraze Andrea di Bonaiuta ze 14. století.

23

ABRAHÁMOVSKÁ NÁBOŽENSTVÍ A JESKYNĚ

jeskynní příběh pokračuje tím, že se k němu David připlížil a uřízl mu kousek roucha.

V jeskyni se krátce skrýval také prorok Eliáš. Ten se setkal na hoře Karmel s proroky boha Baala, kterého uctíval i iz-

raelský král Achab s manželkou Jezabel.

Spor o to, je-li pravým bohem Hospodin nebo Baal, měl být rozhodnutý „Božským přijetím oběti“. Eliáš v tomto sporu obstál a lid poté za vyvolávání „Jen Hospodin je Bůh“ zabil 450 Baalových proroků. Aby

Eliášovo nanebevzetí (ilustrace Gustave Doré z Bible La Sainte z roku 1866).

VE JMÉNU VĚDY

O čem přemýšleli katastrofisté

O čem přemýšleli katastrofist

61

Neochvějná autorita Bible říkala, že svět byl stvořen za šest dní (ponechme stranou diskuze, jestli se jednalo o skutečné dny, jak je chápeme my, či o delší časové úseky). S rozvojem vědy a kritického myšlení si lidé začali pokládat otázku, kdy se tak stalo.

Prvním, kdo se pokusil o výpočet stáří Země, byl anglikánský arcibiskup James Ussher z Armaghu (1581–1656). Ve své době byl významným učencem, lingvistou a univerzitním profesorem. Dnes by byl jedním z nepřeberného množství

zapomenutých učenců, nebýt jednoho významného omylu, díky kterému ho najdeme v každé knize o historii geologie a ve většině knih o historii vědy. Ussher totiž v roce 1654 spočítal na základě Bible stáří světa na 5700 let. Dosáhl dokonce daleko přesnějšího výsledku než dnešní geologové, protože dokázal stvoření Země datovat na 23. říjen roku 4004 př. n. l.

O první vědecké stanovení stáří Země se pokusil anglický astronom, geofyzik, matematik, meteorolog, fyzik a demograf Edmond Halley (1656– 1742). V roce 1715 navrhl Královské společnosti zajímavý experiment. Halley

Arcibiskup James Ussher z Armaghu

Edmond Halley

62

O čem přemýšleli katastrofist

VE JMÉNU VĚDY

James Hutton na dobové karikatuře.

VE JMÉNU VĚDY

O čem přemýšleli katastrofist

63

tak, jak byla stvořena, už se zavycházel z toho, že po stvoření čínala dostávat do rozporu Země neobsahovaly moře s poznatky pozvolna se a oceány žádnou sůl. Tu rozvíjející vědy. do moře dodávají řeky, Už v průběhu 18. které se nasycují solí století přišel skotský při průtoku různými geolog James Hutton typy hornin. Na základě (1726–1797) s přepřírůstku soli v oceánu vratnou a dodnes platby se tedy dalo vyponou myšlenkou. Jako čítat stáří oceánů, a tím první rozpoznal, že písi Země. Sám Halley žádkovec byl vytvořen stejné přesné stáří neurčil.

Georges Louis Leclerc de Buffon nými fyzikálními proceProhlásil pouze, že kdyby sy jako dnešní písek na byla Země opravdu tak pláži nebo v poušti. Domníval se, geomladá, jak předpokládá Bible, nestačilo logické procesy dnes fungují se stejnou by se v mořích tolik soli usadit. rychlostí a zákonitostí jako v minulosti V druhé půlce 18. století se stářím a z toho vyvodil, že Země musí být velmi Země zabýval také francouzský mastará. Tento vědecký koncept se nazývá tematik, přírodovědec a osvícenský „principem aktualismu“. spisovatel, autor rozsáhlé encyklopedie Proti aktualismu stála myšlenka tzv. o přírodě a dlouholetý ředitel pařížské katastrofismu. Ta vycházela z toho, že botanické zahrady Georges Louis Leclerc Země je skutečně stará pouze několik tide Buffon (1707–1788). Ten vycházel síc let, jak je psáno v Bibli. Pak ale nebylo z předpokladu, že Země byla stvořena na pomalý vývoj Země dost času a rejako žhavá koule a pokusem s rychlosliéf byl formován sérií katastrofických tí chladnutí ocelových koulí v porovnání událostí, jako byla velká zemětřesení či s velikostí Země vypočetl její stáří na 75 povodně. Například hory tak nebyly podle tisíc let. To dnes může vyloudit na tváři katastrofistů výsledkem pomalého vrásúsměv, ovšem tehdy se jednalo o nanění, ale kataklyzmatického zemětřeseprosto revoluční myšlenku. ní, při němž došlo k pohybu zemských Od konce 18. století začaly probíhat bloků. další revoluční změny v pojetí geologie Významným zastáncem katastrofisa náhledu na vznik a vývoj Země. Nikdo mu byl například jeden z největších svěsice ještě nepochyboval o tom, že Země tových zoologů Francouz Georges Cuvier a vše živé na ni bylo stvořeno, ale další (1769–1832). Cuvier sice opíral veškeré dogmata, že je Země od svého stvoření své bádání o Bibli, ale jinak přinesl někoneměnná a že na ní žijí všechna zvířata

103

JAK ROSTOU KRÁPNÍKY

JAK ROSTOU KRÁPNÍKY Jeskynní výzdoba je to, co běžného návštěvníka na jeskyních fascinuje nejvíce. Na jeskyňáře takovým dojmem většinou nepůsobí. Naopak, jeskynní výzdoba většinou zakrývá stěny, a tím i stopy, které by mohly vést k lepšímu pochopení vzniku a vývoje jeskyně. Mnohdy zakrývá krápníková výzdoba i další pokračování jeskyně a badatel pak stojí před dilematem, zda zničit přírodní výtvor vznikající zde tisíce let, či se smířit s tím, že mu další pokračování jeskyně zůstane utajeno. Když už jsme naznačili, že krápníková jeskyně může vznikat tisíce let, pojďme se ještě podívat na proces jejího vzniku.

P

ozorný čtenář už ví, že se jeskyně formují rozpouštěním vápence za vzniku hydrogenuhličitanu vápenatého. Ten je sice ve vodě poměrně stabilní, ale v momentě, kdy se dostane na vzduch, rychle se rozpadá.

Prosákne-li voda obohacená hydrogenuhličitanem vápenatým na strop jeskyně, dojde k jeho rozpadu zpět na oxid uhličitý, který se uvolní do atmosfé-

ry, na vodu, které odkapává na jeskynní dno, a konečně na uhličitan vápenatý, tedy zpět na vápenec. Tím vzniká krápník rostoucí ze stropu dolů, tedy stalaktit.

Pokud voda odkapává tak rychle, že v ní při dopadu stále zůstává nějaký zbytek hydrogenuhličitanu vápenatého, dojde ke stejnému procesu i na zemi, za vzniku krápníku rostoucího zdola nahoru, tedy stalagmitu. Pro doplnění ještě uveďme,

Bohatě vyzdobená Weyers cave ve Virginii na obrázku E. Beyera z roku 1858.

104 Květiny, stromy, krápníky

že pokud oba krápníky srostou, vznikne krápníkový sloup, který nazýváme stalagnát.

Pokud se dostává obohacená voda do jeskyně po stěnách, po kterých pak volně neodkapává, ale stéká dolů, vznikají na stěnách tzv. sintrové náteky nebo záclonky.

Výše uvedené jsou samozřejmě pouze základní formy krápníkové výzdoby.

My jich rozeznáváme mnohem více, ale to už bychom se dostávali mimo téma naší knihy. Když už tedy víme, jak krápníky vznikají opravdu, pojďme se podívat, jak na ně nahlíželi naši předchůdci.

Krápníková jeskyně na obrázku C. Willyamse z roku 1822.

JAK ROSTOU KRÁPNÍKY

Květiny, stromy, krápníky Představa, že krápníky rostou jako stromy či květiny, či že dokonce rostou ze semen, je z dnešního pohledu úsměvná. Přesto byla některými vědci obhajována ještě v 18. století. Podíváme-li se dále do historie, zjistíme, že tato představa nebyla ojedinělá. V rámci úvodu do problematiky si pojďme představit již dříve zmíněného jáchymovského kněze a mineraloga Johannese Mathesia (1504–1565). Výčet Mathesiových známých a přátel budí obdiv ještě dnes.

Patřili mezi ně malíř Albrecht Dürer, kněz Martin Luther, šlechtici Jeroným a Jáchym Šlikové či báňský odborník

JAK ROSTOU KRÁPNÍKY

Květiny, stromy, krápníky

105

Georgius Agricola. Od roku 1545 kázal Mathesius v kostele sv. Jáchyma a sv.

Anny v Jáchymově a proslavil se tím, že do svých kázání zařazoval poznatky z mineralogie, hornictví, hutnictví a řemesel, a tím vzdělával prostý lid. Jeho stěžejním dílem byla kniha Sarepta aneb Hornická postila, kde ve dvaceti kázáních sesumíroval své znalosti o horninách a hornictví. V jednom z kázání představuje tehdy všeobecně rozšířený názor, že kameny rostou a rudy zrají od obyčejných kovů až po nejzralejší zlato a stříbro. Ostatně nejlépe nám to vysvětlí Mathesius sám:

stropnice na párech a jiné nosné vzepětí posune zcela na sebe a zároveň dohromady nebo z nich odtrhne velké třísky.

Jak nyní roste skála, tak rostou také horniny a rudy ještě dnes nejenom v neotevřeném poli, kam nemůže pohlédnout žádné lidské oko, ale i tam, kde je pole rozfáráno. Neboť říkají důvěryhodní lidé, že tam, kde se usazovala nebo kapala vlhká hmota na roztrhaný kámen ze stropu, tu z toho vyrostlo drátkové stříbro.

„…že totiž ruda ještě dnes ze dna na den roste v netknutých žilách a také zajisté v celících, které jsou zachovány. A že jedna hornina a ruda časem přirozeným účinkem se mění a proměňuje v druhou a lepší. Rovněž že ruda nebo kov, který se dostane do svého stavu klidu a dokonalosti, jakmile není odkryt a vyrubán, časem čím dál více přirozeným žárem země je opět rozložen a stráven… Nyní svědčí zkušenost, kterou žádný spravedlivý nemůže popřít nebo jí odporovat, že kámen a skály rostou, neboť se najdou ještě štoly, které podle obvyklého štolového práva byly ubrány tak daleko, že se v nich kolečkem mohlo pohodlně postupovat a že se mohlo projít, které časem tak srostly dohromady, že se člověk sotva může bokem probrat dovnitř. Vidí se také, že horstvo často

Johannes Mathesius

126 Namel sobě krápníku hrst

JAK ROSTOU KRÁPNÍKY

JAK ROSTOU KRÁPNÍKY

Namel sobě krápníku hrst

127

Kniha Konráda Gessnera Historia animalium je jedním z přelomových zoologických děl. V letech 1551–1558 vyšly v Curychu čtyři díly, které se na více než 4 500 stánkách věnovaly čtyřnohým, obojživelníkům, ptákům a rybám. V roce 1587, již po Gessnerově smrti, vyšel pátý díl věnovaný hadům. Kromě popisu všech tehdy známých živočichů obsahuje jeho encyklopedie i mnoho barevných dřevorytů s vyobrazeními popisovaných živočichů. Gessner zde kombinuje svá pozorování a pozorování svých kolegů, písemné zdroje od Antiky až po jeho současnost, ale i informace z různých bestiářů a pověstí. Kromě skutečně existujících živočichů tak v Historii animalium najdeme mnoho kuriózních bytostí a příšer. Nutno ovšem podotknout, že pokud si Gessner nebyl jistý existenci či podobou některých živočichů, v knize své pochybnosti uvedl.

158 Draci

Tak Scheuchzer zaznamenal vyprávění „čestného muže jménem Mcyer“, který viděl draka ležícího ve stínu stromu. Drak měl tělo s charakteristickými červenými skvrnami a stříbrně lesklá křídla. Jak dále Scheuchzer píše: „Dva dny poté došlo k bouři s krupobitím, což potvrzuje obecnou víru místních obyvatel, že po spatření draka se vyskytnou silné bouře. To by

O TROGLODYTECH A JINÉ ZVÍŘENĚ

nebylo bezdůvodné. Protože víme, že po zředění vzduchu a před ním prší, tvorové jako hadi, ještěrky a podobná zvířata mají tendenci vycházet ze svých děr.“ Scheuchzerovi ale nechybí kritické myšlení a některé události uvádí na pravou míru. Tak například píše: „v jeskyni na velmi vysoké hoře, zvané Ober-Urner-Schwendi, byly nalezeny některé kosti, prohlášené za pozůstatky

O TROGLODYTECH A JINÉ ZVÍŘENĚ

draka, ale podle mého úsudku jsou to nic víc než ostatky medvěda, který měl možná svůj zimní úkryt v jeskyni, a kvůli zhroucení vchodu musel zemřít hladem.“ Své pojednání o dracích ovšem končí otevřeným závěrem: „Předpokládám však, srovnáním s draky ze Švýcarska a ze zahraničí, že taková zvířata existují, mohou to být vzácné druhy zvířat, nebo, jak mnozí říkají, deformovaní hadi, protože ne všichni jsou stejného druhu, někteří mají křídla, jiní jsou bez končetin, takže budou připodobňováni hadům, jiní mají končetiny, takže bychom je měli přirovnat k ještěrkám. Liší se také v barvě, váze a formou částí.“

Draci ve vyobrazení Athanasia Kirchera.

Draci

159

V roce 1746 přeložil Scheuchzerovu knihu do němčiny pod názvem „Natur-Geschichte des Schweizerlandes (Přírodní historie země Švýcarska)“ učenec, se kterým jsme se na stránkách této knihy již také setkali, Johann Georg Sulzer. Ten zmiňuje ještě příběh jistého Josepha Gackerera z Neftls, který našel mršinu draka. Zvíře mělo hlavu kočky, dlouhé silné tělo pokryté šupinami, čtyři končetiny a dlouhý ocas. Horal neodolal a píchl do mrtvého těla holí. Z útrob draka vystříkla jedovatá tekutina, po které horalovi otekla zasažená noha.

Už tehdy se ale objevovaly nesmělé hlasy, že to s těmi draky může být jinak. Jedním z nich byl německý lékař a mineralog Franz Ernst Brückmann (1697–1753). Ten se proslavil mimo jiné