42
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
Hřibovité houby Křivoklátska Ne ve všech rodinách se houbaří a o zkušenosti z nalézání hub a jejich následném určení ve stylu „ta je jedlá, tuhle zahoď“ se nemají s kým podědit. Většinou se zkušenosti, jak sbírat houby, dědí v rodinách od starších generací. V době růstu hřibovitých hub se mnoho houbařů rádo chlubí se svými úlovky. Někteří to nevydrží, chtějí být slavní a volají rovnou televizi. Nebo se alespoň pochlubí na internetu. Když hřibů vyroste dostatek, tak ty chutnější houby (muchomůrka růžovka – masák, holubinky aj.) houbaři snad ani nevidí a mají zrak zaostřen jen a jen na hřiby. A často jsou hřiby skutečně jako vysoustružené. Prostě radost pohledět. Û HŘIB SMRKOVÝ – Boletus edulis. Asi není nutno ho dlouze představovat. Prostě pravák. Sklenutý klobouk v hnědých odstínech, rourky pod kloboukem nejprve bílé, dozráváním výtrusů jsou žluté, až nakonec tmavě žluté s olivovým odstínem. Takové starce bychom měli nechat v přírodě, ať se vypráší. Třeň je válcovitý, někdy zahnutý se zřetelnou síťkou. Bývá méně červivý než hřib dubový. Všestranně kulinářsky využitelný. Brzdí růst některých nádorů. Má mykorhizu s jehličnany i listnáči. Na Berounsku i na Hořovicku je častý.
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
43
Þ HŘIB PŘÍVĚSKATÝ - Butyriboletus appendiculatus. Klobouk světle hnědý, polokulovitý, plstnatý. Potom rozložený, olysalý, otlačením hnědne. Rourky pod kloboukem žluté, ve stáří s olivovým nádechem, na řezu mírně zelenají. Třeň kyjovitý, dole s kořenujícím přívěskem, žlutý, dole nahnědlý, se žlutou síťkou. Dužnina žlutá, neměnná. Je jedlý a je zařazen v Červené knize hub. Roste v teplých listnatých lesích a na hrázích rybníků. Má mykorhizu s duby a habry. Na Berounsku i Hořovicku roste vzácně, proto by se neměl sbírat.
Ý HŘIB KOLODĚJ - Suilleus luridus. Barevný modrající hřib. Klobouk žlutohnědý s olivovým nádechem, sametový, suchý. Rourky pod kloboukem v mládí žluté, potom žlutoolivové. Třeň v mládí břichatý, kyjovitý, v dospělosti válcovitý, nahoře žlutý, uprostřed červenavý, dole hnědý. Téměř celý je pokrytý výraznou červenou síťkou, jeho dužnina je žlutá. Celý hřib po rozkrojení ihned modrá. Vzácně vyroste hřib koloděj červenohlavý. Má mykorhizu s listnatými stromy. Roste ve světlých listnatých lesích i mimo les. Často roste na hrázích rybníků nebo na návsích, tam kde naši předkové sázeli lípy. Často si je tamní obyvatelé hýčkají, nesbírají je a chodí pozorovat jejich růst. Je jedlý, ale musí se řádně uvařit. Na fotografii je hřib z jedné návsi. Na Berounsku - v listnatý lesích s lípou - roste ve velkých množstvích, na Hořovicku roste méně.
44
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
Þ KOZÁK BŘEZOVÝ – Leccinum scabrum. Kozáky jsou oblíbené houby, jsou souměrné a pro člověka představují něco hezkého. Měly by se sbírat jen tuhé a pevné plodnice. U starých velikých plodnic je klobouk měkký, často nasáklý vodou a třeň je dřevnatý. Klobouk je polokulovitý, hnědý, v mládí plstnatý, potom polštářovitě rozložený, olysalý a měkký. Rourky na spodu klobouku bílé. Třeň válcovitý, tuhý, bělavý, posetý černými šupinkami. Dužnina bílá, neměnná. Má mykorhizu s břízou. Je jedlý, tak jako všechny druhy z rodu Leccinum – kozáky a křemenáče. Záměna je možná za jiné druhy kozáků. Bříza je pro hodně druhů vhodný mykorhizní strom. Jiné kozáky rostou pod duby, habry a topoly. Na Berounsku i Hořovicku jsou hojně nacházeny.
Ý KLOUZEK ZRNITÝ – Suillus granulatus. Klouzky jsou některými houbaři milovány, jinými zatracovány pro pracně čištění. Určitě patří do houbové směsi. V sušším období nejsou jejich klobouky a třeň tak slizké, některé druhy slizké nejsou a ani se neloupou. Ke snadno čistitelným patří i klouzek zrnitý. Klobouk je červenohnědý, za vlhka slizký, za sucha lepkavý. Rourky pod kloboukem žluté. Pod kloboukem jsou za vlhkého počasí mléčně zabarvené kapičky tekutiny. Třeň válcovitý, bez límečku, žlutý, s hnědými zrníčky. Dužnina bělavě nažloutlá, pevná, na řezu neměnná. Má mykorhizu s borovicemi se dvěma jehlicemi ve svazečku, zejména s borovicí lesní. Je jedlý jako všechny klouzky. Pod borovicemi roste víc druhů klouzků. Podobný je klouzek obecný s hnědým kloboukem a límečkem na třeni bez zrníček. Na Berounsku i Hořovicku je často nacházen.
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
Þ HŘIB ŽLUTOMASÝ – Xerocomellus chrysenteron. Prostě babka, jak jim houbaři říkají. Menší hřibovitá houba s hnědým sametovým kloboukem, v dospělosti rozpukaným, v puklinách je vínově růžový. Rourky pod kloboukem žluté, potom žlutoolivové, na řezu modrají. Třeň válcovitý, dole rozšířený, nahoře žlutý, od poloviny dolů karmínově červený se zrníčky. Dužnina měkká, žlutá, v třeni místy červená. Má mykorhizu s jehličnany i listnáči. Roste hojně v lesích i v parcích pod jednotlivými stromy, se kterými má mykorhizu, i ve velkých počtech. Možnost záměny za podobné druhy. Některé mají červené klobouky, jiné hnědé třeně, všechny jsou jedlé. Ale pozor tyto houby mají měkkou dužninu a za deštivého počasí jsou často napadány plísněmi. Při sběru hub se stává, že do košíku dáváme zdánlivě zdravé houby a až doma na nich zjistíme nějakou malou plíseň nebo zahnití. Na Berounsku i Hořovicku jsou hojně rostoucí.
45
Lupenaté houby Þ POLNIČKA RANÁ – Agrocybe praecox. Jedna z prvních jarních lupenatých hub, nacházena je i v létě. Krémový klobouk 30 – 100 mm široký, hladký, s ověšenými zbytky vela po okraji. Za sucha rozpukaný. Lupeny husté bělavé, potom našedlé. Třeň válcovitý, vláknitý, bělavý. Dužnina bělavá s moučnou vůní, jedlá. Roste jako saprotrof ze zbytků dřeva v zahradách, parcích a okrajích cest, v mulčovací kůře. Záměna možná za podobnou polničku tuhou – Agrocybe dura, ta je velmi podobná, vyšší, s tužší konzistencí a nepříjemnou vůní. Má antibakteriální účinky. Polnička raná je na Berounsku i na Hořovicku hojně nacházena.
46
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
MUCHOMŮRKA ČERVENÁ – Amanita muscaria. Nejznámější jedovatá houba, už od dětských let nás doprovází na ilustracích v pohádkových knížkách. Někteří houbaři muchomůrky nazývají mochomůrkami, jiní vochomůrkami, jejich název vznikl od much, na jejichž hubení se používaly namočené v mléce. Typický červený klobouk nepravidelně posázený bílými bradavkami je v lese nápadný na velkou vzdálenost. Někdy jsou strupy smyté deštěm. Lupeny pod kloboukem čistě bílé. Třeň bílý s bílým hladkým prstýnkem je dole zakončen hlízou s několika řadami bradavek. Dužnina bílá až nažloutlá. Při sběru hub můžeme nacházet i jiné barevné formy s vybarvením dooranžova se žlutým okrajem či, vzácně čistě žluté. Má mykorhizu s listnatými i jehličnatými stromy, nejčastěji ji nacházíme pod břízami a smrky. Je jedovatá, obsahuje jed muskarin. Záměna snad jen za muchomůrku královskou – Amanita regalis. Je to dvojník s okrově hnědým kloboukem. Roste ve vyšších polohách na kyselých půdách pod smrky. Muchomůrka červená na Berounsku i Hořovicku je nacházena hojně.
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
47
Þ MUCHOMŮRKA TYGROVANÁ – Amanita pantherina. Také nazývaná panterka. Prudce jedovatá muchomůrka v CHKO Křivoklátsko pravidelně nacházená. Dříve jsme ji nacházeli jen v teplejších lokalitách, posledních několik let i na místech, kde bychom ji nehledali. Hnědý po okraji rýhovaný klobouk s téměř pravidelně rozmístěnými bílými bradavkami tvoří kruhy. Lupeny bílé, husté. Třeň až 120 mm tlustý, bílý s menším potrhaným nerýhovaným prstenem. Dolní hlíza vyrůstá z „useknuté“ necípaté pochvy, nad ní je několik typických pásků. Dužnina bílá. Má mykorhizu s listnatými i jehličnatými stromy. Vyrůstá pod duby a borovicemi v lesích, v parcích a na rybničních hrázích pod duby, na stepích pod solitérními borovicemi. Záměna možná za jiné muchomůrky s hnědým kloboukem. Nejčastěji za muchomůrku šedivku – Amanita excelsa, ta nemá prstýnek hladký, ale rýhovaný. Na Berounsku i na Hořovicku je muchomůrka tygrovaná nacházena často.
Ý MUCHOMŮRKA ZELENÁ – Amanita phalloides. Nejjedovatější houba severní polokoule. Dlouhá latentní doba po jejím požití je přímo zákeřná. První příznaky otravy se objevují nejdříve až za 6 - 8 hodin po jídle. Potom následuje krátká a nebezpečná doba úlevy a potom se projeví selhání jater. Dnes jsou možnosti pro záchranu života při včasné hospitalizaci pacienta velké, ale často zůstávají trvalé následky... Roste ve skupinách i jednotlivě. Klobouk je žlutozelený až olivově hnědý, hladký, žíhaný, pokožka je snadno slupitelná. V mládí je okraj klobouku spojen se spodkem třeně bílým závojem. Jen někdy na klobouku ulpívají jeho zbytky. Lupeny v mládí bílé, pak nažloutlé. Třeň je válcovitý, dole zakončený bílou hlízou, v mládí bílý, potom žíhaný v barvě klobouku, ale světlejší, V horní části s blanitým, bílým, svěšeným prstenem. Hlíza je obalena bílou, blanitou, cípatou pochvou. Jsou nacházeny plodnice, které jsou čistě bílé. Pochva a bílé lupeny jsou dobrým poznávacím znakem. Někteří houbaři při sběru hub uřezávají houby nad zemí a potom důležitý znak – pochva, zůstane v zemi, aniž by si ho houbař všiml. Má mykorhizu s listnatými, vzácně s jehličnatými stromy. Roste v teplejších lesích, ale i na jejich okrajích, na hrázích rybníků. Na Berounsku je často nacházena, na Hořovicku jen vzácně.
48
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
Ü HNOJNÍK DOMÁCÍ – Coprinellus domesticus. Roste ze dřeva a je nápadný rezavým plstnatým vlášením v místě podhoubí (ozonium). Plodnice rostou jednotlivě i v trsech. Klobouk vejčitý až kuželovitý, okrově hnědý, na okraji světlejší, posetý bílými vločkami. Lupeny pod kloboukem nejprve bílé, potom šednou a na konec černají a roztékají se. Třeň bílý, na bázi rozšířený. Roste saprotrofně ze dřeva listnatých stromů. Je nejedlý. Možnost záměny za jiné druhy hnojníků. Na Berounsku i na Hořovicku je hojný. Û PENÍZOVKA SAMETONOHÁ – Flammulina velutipes. Má lidový název vánoční houba. Začíná růst při nižších teplotách vzduchu. V mykologické literatuře se píše „až po prvních mrazech“. Našli jsme je, i když ještě žádné mrazy nebyly. Nápadná medově zabarveným kloboukem, vždy slizkým. Lupeny pod kloboukem bělavé, potom žluté. Třeň vláknitý, pod kloboukem světlý, směrem dolů sametově hnědý. Jedlá, konzumují se jen klobouky, třeně jsou tuhé. Roste saprofiticky, v trsech, na pařezech a pahýlech a na dřevě ukrytém v zemi. Ráda vyhledává vrby kolem vodních toků. Je jedlá. Má antibiotické účinky. Možnost záměny za vzácnou penízovku letní – Flammulina fennae, liší se bílým kloboukem a mikroskopickými znaky. Penízovka sametonohá roste na Berounsku i Hořovicku hojně.
Ý ŠUPINOVKA NÁDHERNÁ – Gymnopilus spectabilis (G. junonius). Velké trsnaté plodnice rostoucí ze dřeva. Nápadný a nezaměnitelný druh. Klobouky polokulovité, později ploché, žluté, potom tmavší, vláknitě šupinkaté. Lupeny pod kloboukem nažloutlé, později hnědorezavé. Třeň válcovitý, na bázi širší, vřetenovitě kořenující, žlutý s tmavšími šupinami. V horní části s blanitým prstenem. Dužnina žlutá. Roste saprotrofně na dřevu listnatých stromů, často na pařezech dubů, v listnatých lesích, ve stromořadí, v příkopech kolem cest. Pro hořkost je nejedlá. Trsy jsou velmi dekorativní. Na Berounsku i na Hořovicku roste nehojně.
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
Þ RYZEC SYROVINKA – Lactarius volemus. Málo hub se může konzumovat zasyrova, tato ano. Ale stejně je lepší opečená na másle. Když jsme s babičkami nasbírali syrovinky, nakrájeli jsme je na plátky, osolili, okmínovali a opékali jsme je nasucho na tálových kamnech. Můžeme je opékat i na ohníčku. Mezi ryzci s bílým mlékem je málo jedlých druhů. Je to mimo ryzce syrovinky i ryzec černohlávek – Lactarius lignyotus a omezeně ryzec peprný – Lactarius piperatus. Klobouk polokulovitý s podhrnutým okrajem, potom rozložený, oranžově hnědý, matný, suchý, bez pásů. Lupeny pod kloboukem husté, poraněním rezavějící. Třeň v barvě klobouku, válcovitý, rovný, plný, hladký. Dužnina bělavá, tuhá. Poraněním roní sladké bílé mléko, oxidací hnědne. Chuť i vůně jsou silně slanečkové. To je dobrý poznávací znak pro toho, kdo by s určením váhal. Vykazuje mimo jiné i antioxidační účinky. Má mykorhizu s listnatými i jehličnatými stromy. Nejčastěji roste pod duby, borovicemi i smrky. Pro určování ryzců platí to, co u holubinek (v kapitole Český kras). Růst na Berounsku i na Hořovicku není hojný.
49
Ü RYZEC PEPRNÝ – Lactarius piperatus. Velký bílý ryzec s omezenou jedlostí. Jí se osolené, opepřené a opražené se slaninou a cibulí. Ale upřímně - je to jídlo pro otrlé jedlíky, kteří snědí „všechno“. V mládí je klobouk polokulovitý, potom rozložený a trychtýřovitý. Lupeny jsou velmi husté, bílé. Třeň válcovitý, tuhý, dole zúžený. Dužnina tuhá, pevná, bělavá. Při poranění roní bílé mléko, oxidací se barví do žlutohněda. Má mykorhizu s listnáči a jedlemi. Růst pod buky, duby, habry, lípami. Záměna za jiné bílé ryzce, které ale rostou pod jinými stromy. Na Berounsku i Hořovicku je růst hojný.
Ý RYZEC ZLATOMLÉČNÝ – Lactarius chrysorrheus. Klobouk vyklenutý s podvinutým okrajem, později plochý až vmáčklý, oranžově načervenalý, kruhatý. Lupeny pod kloboukem husté, bělavé. Třeň válcovitý, hladký, bělavý. Dužnina bělavá, ale od mléka postupně žloutne. Mléko bílé, posléze sírově žloutne, nejprve nahořklé, potom palčivé. Nejedlý. Má mykorhizu s duby i jehličnany. Růst v teplých lesích. Podle žloutnoucího mléka nezaměnitelný s jiným druhem. Podobně zbarvené ryzce mají oranžové nebo bílé neměnné mléko. Jeho výskyt na Berounsku i na Hořovicku není hojný.
50
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
Û LÍHA SROSTLÁ – Lyophyllum connatum. Trsnatý, nápadný bílý druh. Některé líhy jsou jedlé, jiné nejedlé, ale tahle je jedovatá. Klobouk bílý, hladký až našedlý. Lupeny pod kloboukem bílé až s namodralým nádechem. Třeň bílý, často s ostatními plodnicemi vyrůstají ze společné báze. Dužnina pevná, chrupavčitá, bílá. Vůně nakysle moučná. Roste saprotrofně v lesích všech typů, podél lesních cest, v příkopech, všude tam, kde vlhko a substrát bohatý na dusík. Záměna za bílé strmělky, které rostou jednotlivě a jsou jedovaté, nebo za jedlou mechovku obecnou, ta roste jednotlivě, má moučnou vůni a ve stáří má růžové lupeny. Růst líhy na Berounsku i na Hořovicku není hojný. Þ RYZEC ZELENÝ – Lactarius blennius. Pokud nalezneme ryzec pod buky, je velká pravděpodobnost, že je to ryzec zelený. Roste i ve skupinách. Klobouk podvinutý, vyklenutý, později nálevkovitý, šedozelený s málo zřetelnými kruhy a tmavšími vodnatými skvrnami. Lupeny pod kloboukem husté, bělavé. Třeň šedý až šedozelený. Dužnina bílá, na řezu mírně šednoucí. Mléko bílé, později šedozelené, nejprve mírné, posléze palčivé. Má mykorhizu s buky. Nejedlý. Záměna možná za podobný vzácný a nejedlý ryzec bukový – Lactarius fluens. Ryzec zelený roste na Berounsku i Hořovicku nepravidelně.
Ý STRMĚLKA MLŽENKA - Clitocybe nebularis. Nápadný podzimní velký druh s nezaměnitelnou, pro někoho nepříjemnou vůní. I když vám její vůně nevadí, při sušení je celá místnost silně „navoněná“. Ze sušených všechna vůně mizí. Klobouk zpočátku vyklenutý s podvinutým okrajem, jemně plstnatý, šedý bělavě ojíněný, jakoby zamlžený. Vzácně je bílý. Lupeny pod kloboukem husté, bělavé až krémové. Třeň kyjovitý, šedý, vláknitý, bělavě ojíněný. Dužnina měkká, bělavá. Vůně výrazná, kdo si ji zapamatuje, už se nikdy nesplete. Vykazuje antibiotické účinky. Má mykorhizu s listnáči i jehličnany v opadu, často v čarovných kruzích. Na starých plodnicích roste vzácně nejedlý kukmák příživný – Volvariella surrecta. Mlženka je jedlá. Záměna je možná za nejedlou strmělku kyjonohou – Ampulloclitocybe clavipes nebo jedovatou závojenku olovovou – Entoloma sinuatum (kapitola Český kras). Na Berounsku i na Hořovicku roste hojně.
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
Þ HELMOVKA ŘEDKVIČKOVÁ – Mycena pura. Všeobecně hojný druh. Jedna z největších helmovek nápadná nafialovělým kloboukem. Je jedovatá. Klobouk nejprve zvoncovitý, potom rozložený s tupým hrbolem, hygrofánní, růžový, nafialovělý i namodralý, hladký. Lupeny pod kloboukem řídké s fialovým nádechem. Třeň v barvě klobouku, dutý, válcovitý, u báze širší s vlášením. Dužnina nafialovělá. Vůně nepříjemně ředkvičková. Roste saprotrofně v lesích všech typů, v opadu. Helmovka narůžovělá – Mycena rosea má narůžovělou barvu klobouku, stejnou vůni a je jedovatá. Oba druhy jsou na Berounsku i Hořovicku nacházeny hojně.
51 Ü HOUŽEVNATEC PŘIVÁZLÝ – Neoleontinus adhaerens. Vyrůstá na podzim a zůstává v nezměněném stavu přes zimu až do jara. Pro fotografy hub je hezkým objektem. Sklenutý, později rozložený klobouk je nejprve jemně chlupatý, potom olysává a je hladký, béžový. Lupeny pod kloboukem nejsou moc husté, prostřídané s krátkými lupénky, krátce sbíhavé na třeň, zoubkaté, světle béžové. Třeň tuhý, k bázi se zužuje, brázditý, v barvě klobouku. Je ohnutý a bází připojen k substrátu. Dužnina bělavá s pryskyřičnou vůní. Chuť hořká. Roste saprotrofně na odumřelém dřevu, padlých kmenech a pařezech smrků, modřínů a jedlí. Je nejedlý. Možnost záměny za jiné druhy houževnatců a houžovců. Na Berounsku ani Hořovicku není jeho výskyt hojný. Þ PAŘEZNÍK POZDNÍ – Sarcomyxa serotina. Mnoha houbařům připomíná hlívu. Je možná záměna za hlívu ústřičnou. Je několik zásadních znaků, kterými se liší. Klobouk polokruhovitý s podvinutým okrajem, později lasturovitý a plochý. Jemně plstnatý za sucha, za mokra lesklý a slizký, vláknitě šupinatý. V mládí žlutozelený až zelený, později hnědoolivový. Lupeny pod kloboukem, husté, sbíhavé, připojení ke třeni je ostře ohraničené. V mládí oranžově nažloutlé, později krémové až bělavé. Třeň vzhledem ke klobouku menší, podsaditý, postranní, k bázi výrazně zúžený. Na žlutém podkladu drobně hnědě šupinkatý. Dužnina bělavě nažloutlá. Chuť slabě nahořklá. Roste saprotrofně od podzimu do zimy v lesích i mimo les, v okolí potoků, na tlejících kmenech a pařezech olší, vrb, buků, bříz, jasanů, javorů. Jedlý druh. Hlíva ústřičná roste na podobných stanovištích, lupeny nejsou ostře ohraničené, ale jsou nejednotně sbíhavé na třeň, liší se absencí žlutých odstínů. Na Berounsku i na Hořovicku se objevuje nehojně na vlhkých lokalitách.
52
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
Þ HLÍVA FIALOVÁ – Panus conchatus. Ne všechny hlívy jsou jedlé. Mezi nejedlé patří i tato. Fialová barva jí sluší jen v mládí. Klobouk je tvarově nepravidelný, zpočátku s podvinutým okrajem, později až nálevkovitý, zvlněný, barvu brzy ztrácí a je okrový, jen s fialovým nádechem. Lupeny pod kloboukem husté, sbíhavé, v mládí nafialovělé a později okrové. Třeň krátký, někdy neznatelný, většinou postranní, v mládí nafialovělý, později okrový, bělavě plstnatý na bázi. Ze společné báze vyrůstá více plodnic. Dužina tuhá, bělavá. Chuť nahořklá, vůně nepříjemná. Roste saprotrofně v letních měsících, jednotlivě nebo v trsech na padlých kmenech, na silných větvích, na pařezech listnáčů. Záměna za vzácnější, nejedlou, též fialovou hlívu chlupatou – Panus neostrigosus, ta je uvedená v Červeném seznamu hub. Liší se chlupatým kloboukem. Hlíva fialová na Berounsku i Hořovicku roste nehojně.
Ý ŠUPINOVKA SLIZKÁ – Pholiota adiposa. Nápadná, žlutě zbarvená, dřevní trsnatá houba. Je jedlá. Několikrát zvítězila v ochutnávkách hub ve sladkokyselých nálevech. Klobouk žlutý, polokulovitý s podvinutým okrajem, řídce pokrytý hnědými přitisklými šupinami. Za vlhka slizký. Lupeny pod kloboukem husté, žlutavé, později hnědorezavé. Třeň zahnutý směrem k substrátu, ze kterého vyrůstá; za vlhka slizký, v horní části s mizejícím hnědým prstenem, žlutý s přitisklými šupinami. Dužnina pružná, žlutá. Vůně a chuť nevýrazné. Roste saprotroficky na živém i mrtvém dřevu listnáčů, v listnatých lesích, parcích, zahradách, sadech. Jejím přirozeným biotopem jsou pralesovité lesy, kde vyhledává především dřevo buků. Má léčivé účinky. Možnost záměny za podobně zbarvené šupinovky. Na vrbách roste šupinovka zlatozávojná – Pholiota aurivella se suchým kloboukem a postavenými špičatými šupinami. Šupinovka slizká je na Berounsku a na Hořovicku nalézána nehojně.
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
ŠUPINOVKA OHNIVÁ – Pholiota flammans. Roste jednotlivě i v trsech. Menší druh nápadný žlutým až žlutooranžovým kloboukem se žlutými plstnatými šupinami. Lupeny husté, sírově žluté, nakonec rezavohnědé. Třeň žlutý, v mládí s roztrhaným prstenem, šupinatý jako klobouk. Dužnina žlutá s nahořklou chutí, tuhá. Roste jako saprotrof na mrtvém dřevu jehličnanů. Je nejedlá. Záměna za jiné šupinovky, takhle zbarvená ale jiná není. Na Berounsku i na Hořovicku je nacházena nehojně.
53
Ü SLIZEČKA OCASATÁ – Hymenopellis radicata. Že by měla nějaká houba ocas? Ocas ne, ale dlouhý kořenující třeň ano. Odborná literatura udává až 60 cm, ale viděli jsme téměř 100 cm dlouhý. Při normálním vyjmutí ze substrátu na konci třeně zůstává 10 – 15 cm. Plochý klobouk dorůstá kolem 10 cm šířky, s tupým hrbolem, zvlněný, na středu až žilnatý, lesklý, slizký až lepkavý, v okrově hnědých odstínech. Lupeny pod kloboukem řídké, světle krémové. Třeň až 20 cm dlouhý, válcovitý, nahoře bělavý, dole v barvě klobouku, tuhý. Dužnina bílá s nevýraznou vůní. Roste saprotrofně v listnatých lesích a parcích na starých pařezech nebo vedle nich z podzemních kořenů, nejčastěji dubů, buků a habrů. Kloboučky jsou jedlé. Slizečka vypadá křehce, ale je pevná i pro sběr do košíku. Þ ČIRŮVKA SÍROŽLUTÁ – Tricholoma sulphureum. Pokud ji někde potkáte, přičichněte si. Už vidíme vaše reakce s úšklebkem v obličeji... Druh celý sírově žlutý: klobouk, lupeny, třeň i dužnina, některé části s nazelenalým nádechem. Silný, nepříjemný pach po svítiplynu - to je dobrý poznávací znak, který ji odlišuje od jiných žlutých čirůvek. Jedovatá. Růst v létě a na podzim. Má mykorhizu s listnatými stromy. Nejčastěji je nacházena pod duby a buky. Na Berounsku i na Hořovicku je hojně nacházena.
54
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
Léčivé houby Nejsme natolik erudovaní k tomu, abychom mohli detailně psát o léčivých houbách. Ale několik základních poznámek sdělit můžeme. Houby především nejsou lékem, ale některé druhy mohou jako pomocníci medikace pomáhat k úspěšné léčbě nebo k posílení imunity - stejně jako byliny. Několik druhů léčivých hub roste nejen na Křivoklátsku, ale i v ostatních oblastech Berounska a Hořovicka. Některé druhy jsou úplně běžně nacházené a k jídlu se nehodí, nejsou ale škodlivé a lze z nich dělat odvary, výluhy, tinktury, nebo houbový prach. Na léčivost je v popisech hub upozorněno. Léčivé účinky byly extrahovány i z hub jedovatých nebo z hub z jiného důvodu nejedlých. Þ HLÍVA PLICNÍ – Pleurotus pulmonarius. Konečně jedlá hlíva, říká si asi čtenář. Nejpodobnější hlívě ústřičné – Pleurotus ostreatus. Pěstovanou si ji zakoupíme pod obchodním názvem hlíva ústřičná, to aby se lépe prodávalo. Pokud vám usušená zežloutne, tak je to ona. Klobouk lasturovitý, vějířovitý, nejprve mírně vyklenutý, potom téměř rozprostřený, hladký, lysý, bělavý až krémový. Lupeny husté, na krátký třeň sbíhavé, bělavé, při zasychání žloutnoucí. Třeň bokem přirůstá k substrátu, bělavý, tuhý. Dužnina v mládí šťavnatá, potom tuhá, bělavá žloutnoucí. Vůně a chuť příjemné. Roste saprotroficky v létě a na podzim trsnatě v listnatých lesích, parcích, zahradách na dřevu a pařezech listnáčů. Jedlá, chuťově podobná hlívě ústřičné, má i podobné léčivé účinky. Pokud ji někde potkáte, nenechávejte ji tam samotnou. Na Berounsku a Hořovicku je nacházena v přirozených biotopech. Ý ŠAFRÁNKA ČERVENOŽLUTÁ – Tricholomopsis rutilans. Roste trsnatě i jednotlivě. Barevně nápadná. Klobouk polokulovitý, později rozložený s tupým hrbolem. Na žlutém podkladu pokrytý červenofialovými šupinkami, růstem klobouku se šupinky rozestupují a odkrývají žlutý podklad. Lupeny na spodu klobouku husté, žluté. Třeň válcovitý, dole širší, na žlutém podkladu purpurově šupinkatý. Dužnina světle žlutá. Vůně nevýrazná, chuť nepříjemná. Roste saprotrofně z rozkládajícího se dřeva jehličnanů, pařezů i dřeva ukrytého v zemi. Nejedlá. Dříve jsme ji tu a tam brali do houbové smaženice, ale byly v ní objeveny látky pro konzumenty nevhodné. Záměna za šafránku ozdobnou – Tricholomopsis decora. Je vzácnější a roste na stejných substrátech vyšších a horských poloh. Šafránka červenožlutá je na Berounsku i na Hořovicku hojně nacházena.
Houby Berounska a Hořovicka / KŘIVOKLÁTSKO
Þ LESKLOKORKA LESKLÁ - Ganoderma lucidum. Hodně diskutovaný druh pro její léčivé účinky. Doplňky stravy z ní vyrobené se prodávají pod obchodním názvem „Reischi“. V rozmanitosti obsažených léčivých látek zaujímá přední místo mezi léčivými houbami. Chorošovitý druh nápadný lesklým, jakoby nalakovaným, tuhým, žlutohnědým, oválným kloboukem. Vespod klobouku jsou rourky s bělavými, pak hnědými póry. Třeň tuhý, postranní, hrbolatě článkovaný, kaštanově hnědý, lesklý. Dužnina bělavě okrová, pak hnědá, korkovitá, tvrdá. Roste jako saproparazit, nehojně v létě a na podzim, plodnice někdy vytrvávají až do jara na pařezech a kořenech listnáčů, zejména dubů, habrů. Daří se jí v teplých oblastech. Je nejedlá. Záměna možná za vzácnější na jehličnanech rostoucí lesklokorku jehličnanovou – Ganoderma carnosum. Liší se černohnědým kloboukem a třeněm. I u ní byly objeveny léčivé účinky. Na Berounsku i na Hořovicku rostou obě, ale sporadicky.
55 Þ UCHO JIDÁŠOVO (BOLTCOVITKA BEZOVÁ) – Hirneola auricula – judae. Velmi známý druh s léčivými účinky používaný v asijské kuchyni. V mládí miskovité, terčovité, nepravidelně zprohýbané, připomínající tvar lidského ucha. Na vnější straně matné, jemně pýřité, hnědé, na vnitřní straně vrásčité, lesklé, hnědé, ale světlejší, než na vnější straně. Dužnina chrupavčitá, téměř průsvitná, světle hnědá, jen asi 1 mm tlustá. Obvykle bokem přirostlé k substrátu. Zaschlé, zčernalé a tvrdé je můžeme nacházet téměř po celý rok. Po deštích se vždy oživí, někdy jsou na nich zelené řasy, což je znak, že již nejsou čerstvé. Roste téměř po celý rok jako saprotrof na větvích a kmenech a na odumřelých dřevech listnáčů, zejména bezu černého, ale i vrb, akátů, javorů. Jedlá houba používaná kulinářsky pro její barvu a chrupavčitost, která jí zůstává i po uvaření. Důkladného odborného výzkumu se jí dostalo až posledních 30 let. Na Berounsku i na Hořovicku roste hojně. Þ STROČEK TRUBKOVITÝ – Craterellus cornucopioides. V některých evropských kulturách je nazýván pohřební trumpetou. Druh příbuzný liškám. Plodnice jsou nálevkovité s odehnutým okrajem, nahoře široce rozevřené, zužující se dolů k bázi. Tence masité, křehké, hladké, šedé, hnědé až černavé. Uvnitř tmavší a lesklé, vně světlejší a matně ojíněné. Má mykorhizu s listnatými i jehličnatými stromy. Roste v létě a na podzim ve skupinách i trsech, často ve velkém množství. Záměna možná s jedlou liškou šedou – Cantharellus cimereus, ta má na spodní straně klobouku výrazné lišty. Stroček kadeřavý je jedlý a velmi chutný. Hodí se na úpravu houbového kuby i jiných pokrmů. Bylo v něm zjištěno velké množství léčebných látek. Na Berounsku i na Hořovicku roste některé roky velmi hojně.