Praha 2021
Přeložila: Ivana Dresia
Ilsa Madden-Mills: Ty nejsi můj Romeo Vydání první Copyright © 2020 by Ilsa Madden-Mills This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Agency s. r. o. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2461. publikaci Přeloženo z anglického originálu Not My Romeo vydaného nakladatelstvím Montlake, Seattle v roce 2020 Český překlad © 2021 Ivana Dresia Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Dana Chodilová Cover design by Hang Le Cover Photography by Daniel Jaems Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1670-3 BARONET Praha 2021
1. kapitola ELENA
Kdybych kouřila, už bych měla cigaretu v puse. Anebo možná i dvě. Jenže já nekouřím, takže se musím spokojit s okusováním nehtu na palci, zatímco se řítím se svým malým Fordem Escape na přecpané parkoviště restaurace Milano. Rozhlížím se kolem a beru na vědomí působivý zevnějšek z kamene a cedrového dřeva a blikající plynové osvětlení u dveří. Je to pětihvězdičková restaurace, jedna z nejlepších v Nashvillu. Kdo si tady chce zarezervovat stůl, musí to obvykle udělat s několikaměsíčním předstihem, nicméně mému dnešnímu doprovodu se nějakým zázračným způsobem podařilo sehnat rezervaci na poslední chvíli. Bod pro něj. Zhluboka si povzdechnu. Kdo, řekněte mi kdo, by souhlasil s randem naslepo na Valentýna? Evidentně já. „Jdu proti proudu!“ řeknu nahlas, i když to nikdo nemůže slyšet a ani to nikoho nezajímá. 7
Ale je to přesně tak. Dnes večer mám totiž schůzku s Gregem Zimmermanem, místním hlasatelem počasí pro pobočku NBC tady v Music City. Údajně je vysoký, tmavovlasý, pohledný, trochu zvláštní a čerstvě po rozchodu. Což zní přímo dokonale, nemám pravdu? Tak proč jsem tak nervózní? Na okamžik uvažuju o tom, že budu předstírat bolest hlavy. Sakra. To nemůžu. Za prvé jsem slíbila svému spolubydlícímu Topherovi, že na to rande rozhodně půjdu; za druhé stejně nemám nic lepšího na práci; a za třetí přímo umírám hlady. A tohle nebude nic jiného než rychlá večeře, ať si Topher říká, co chce. Vybavuju si ho dnes v knihovně. Měl na sobě tričko s nápisem Grateful Dead a úzké džíny a poskakoval v romantické sekci sem a tam, zatímco napodoboval jízdu na koni. Sedni si na něj obkročmo a ojeď ho jako plnokrevník, Eleno. Chop se otěží, zaryj mu ostruhy hluboko do masa a rajtuj na něm tak moc, že druhej den nebudeš moct ani chodit. Vyšukej mu mozek z hlavy, takže zítra ani nebude schopnej říct „oblačno, pravděpodobnost sněhových srážek“. Odfouknu pramen vlasů, který mi vypadl z drdolu, a pak si kadeř úhledně zastrčím za ucho. Dnes večer nebude žádná šukačka. Přišla jsem se sem hlavně najíst. Italská kuchyně je moje oblíbená, v duchu už si představuju misku horkých těstovin a česnekový chléb. Jenom ho pozdravím, budu na něho milá, najím se a pak hned zmizím. Bude to naprosto nezávazné setkání, takže co by se mohlo pokazit? Dívám se do zpětného zrcátka a kontroluju svůj vzhled. Jsem bílá jako stěna. Přehrabuju se v kabelce, dokud nenajdu třešňově rudou rtěnku. Ještě jednou si přetřu svoje plné rty a použiju papírový kapesník, abych 8
odsála přebytečnou barvu. Povzdechnu si a naposledy překontroluju perlový náhrdelník a ladící náušnice. Pravda je, že na mně není nic velkolepého. Mám velký nos a jsem moc malá: sto šedesát jedna a půl centimetru, přičemž ta půlka je velmi důležitá. Pohybuju se někde mezi dětskou a „standardní“ velikostí, takže většina oblečení je mi buď moc velká, nebo naopak příliš malá. Když chci něco, co mi padne, musím si to ušít sama. Další pohled do zrcadla, další povzdech. Doufám, že Greg nebude moc zklamaný. Vystupuju z auta a blížím se ke krásně vykládaným dvojitým dveřím z dubového dřeva, před nimiž se na mě usmívá vrátný v černém obleku. „Vítejte v restauraci Milano,“ zamumlá a já se snažím potlačit pochybnosti, zatímco vcházím dovnitř a mžourám v tlumeném osvětlení haly. Sakra. Přeběhne mi mráz po zádech. Proč jsem jen trvala na tom, že před schůzkou nechci vidět Gregovu fotku? Nejspíš to bylo především z toho důvodu, že jsem chtěla zažít… překvapení. Pokud je vaše existence stejně nudná a všední jako ta moje, nezbývá než si ji okořenit maličkostmi. Místo obyčejné kávy si dám mátové latté. Skvělý. Místo úhledného drdolu si udělám rozčepýřený uzel. Úžasný. Místo toho, abych si nechala ukázat fotku, jdu na rande naslepo a musím tady teď hledat chlápka v modré košili. Když jsem si schůzku domlouvala, připadalo mi to vzrušující, zatímco teď se nešťastně rozhlížím po interiéru restaurace a proklínám sama sebe. Ve vstupní hale na mě každopádně nikdo nečeká. Poslala jsem mu esemesku, že jsem uvízla v zácpě, ale nedostala jsem žádnou odpověď. Možná už sedí u stolu v restauraci a čeká tam na mě. 9
Hosteska právě usazuje jeden zamilovaný pár do zadní části restaurace, zatímco mě okázale ignoruje. Uhladím si černou pouzdrovou sukni. Možná jsem si měla vzít na sebe něco trochu víc sexy? Mám plnou skříň odvážných šatů, které mi nechala babička… Ne. Tohle je moje pravé já, a jestli se to někomu nelíbí, ať si trhne. Jsem taková, jaká jsem. Uplyne dalších pět minut a hosteska se stále nevrací. Mám nervy nadranc a na čele se mi objevují krůpěje potu. Kam se ta holka ztratila? Udělala si přestávku? Posadím se na pohovku v hale, vytáhnu mobil a posílám mu další zprávu. Jsem tady ve foyer, píšu. Nepřichází mi žádná odpověď. Otrávená a hladová jako vlk se rozhoduju, že si ho najdu sama. Předstírám sebedůvěru, kterou nemám, vytančím z foyer a rychlým krokem obcházím restauraci. O pár minut později si připadám jako stalker, a tak si stoupnu do stinného výklenku vedle toalet a rozhlížím se, jestli v restauraci neuvidím nějakého muže, který by tady byl na Valentýna sám. Topher nám rozhodně měl domluvit rande na jindy, už jen z toho důvodu, jak hrozné osobní vzpomínky se pro mě pojí s oslavami Valentýna. Na střední škole jsem randila s Bobbym Carterem, který na valentýnském večírku vypil takové množství říznutého punče, že mi pozvracel bílé šaty. A představa romantického večera mého bývalého přítele na vysoké spočívala v objednání sushi – jeho oblíbeného jídla – a následném hraní videoher s kamarády na internetu. Za celých svých šestadvacet let si nevybavuju jediného solidního Valentýna. 10
Zastavím se očima na vysokém tmavovlasém muži v modré košili s ohrnutými rukávy. Sedí v protějším rohu, zcela stranou od ostatních. Kolem něj je několik prázdných stolů, připadá mi docela zvláštní, že se mu v tak rušné noci podařilo získat soukromí. Číšník mu právě nese jídlo a já sevřu rty. Objednal si večeři, a nepočkal na mě? Sleduju jeho telefon, který má odložený na stole. Taková drzost! A proč mi neodpovídá? Zdá se, že je mnohem vyšší, než jsem čekala, soudě podle toho, jak je ležérně rozvalený v koženém křesle… Moment. Připadá mi nějak povědomý, jako bych ho odněkud znala, ale nedokážu si ho nikam zařadit. Máma a teta Clara mají v kadeřnickém salonu pořád puštěnou televizi, takže je docela možné, že jsem ho zahlédla ve zprávách. Vytáhnu z kabelky svoje brýle s bílými obroučkami, abych lépe viděla. Srdce mi poskočí a v břiše mě zašimrají motýli. To teda ne. To nemůže být on. Ten chlap totiž vypadá přímo úžasně, a tím nemyslím žádného obyčejného hezouna – vypadá jako nějaká filmová hvězda: tmavé vlasy mu padají do obličeje, dlouhé prameny jsou zvlněné a nepoddajné, s měděným nádechem, ale vypadají měkce, až téměř hedvábně. Podle mého názoru jsou až moc dlouhé na hlasatele – ale co já o tom vím? Ani doma nemám televizi. Když zvedne ruku, aby si odhrnul vlasy, zaznamenám pevné svaly na předloktí a bicepsy napínající se skrze látku košile. Rovněž mi neuniknou jeho široká ramena i hruď a trup zužující se do štíhlého pasu. No, podívejme se na to. Tak tohle musí být on, nemám pravdu? Jsem v té správné restauraci. On je tady sám. Má na sobě modrou košili. Má tmavé vlasy. Všechno na11
povídá tomu, že je to on. Jednoduché a logické vysvětlení je obvykle tím jediným správným závěrem. Takže to prostě musí být on. Dotyčný muž se otočí k oknu a netrpělivě poklepává prsty na stůl a já si ho teď můžu prohlédnout z profilu. Má dlouhý rovný nos, husté tmavé obočí a ostře řezanou čelist. Plné rty, ten spodní je až téměř dekadentně smyslný. Jsou to hříšné rty. Je to ten typ muže, který neustále přitahuje vaše zraky, už jen proto, abyste se opakovaně mohli ujistit, že to není fata morgána. Na vysoké jsem znávala kluky jako on – vysoké sexy kluky s atletickou postavou, kteří pravidelně dělali nějaký sport. Týpky, kteří se za mnou nikdy ani neotočili. Ve fitku jsem se na ně obdivně dívala, jak cvičí, a makala přitom na jednom z těch příšerných posilovacích strojů, celá zpocená, zatímco se krásné, vysoké a štíhlé dívky, jež se nikdy nepotily, rozplývaly nad těmi muži a přinášely jim ručníky, lahve s vodou a sexy sliby. Ale není tak statný jako ti svalnatí chlápci se silnými krky a zarudlými tvářemi. Jeho svaly jsou očividně silné a pevné, není to však žádný nabušenec. Eleno! Přestaň s tím! Má tělo přesně podle tvýho vkusu, tak pokračuj dál. Když se napije jantarové tekutiny, dlouhými opálenými prsty svírá křehkou skleničku a očima těká po místnosti. Rozhlíží se po restauraci, jako by hodnotil každého člověka v dohledu, a já cítím jeho energii i na vzdálenost dvaceti stop. Přeběhne mi mráz po zádech. Greg je rozhodně charismatický muž. Já jsem alfa samec, křičí řeč jeho těla. Pojď sem a vyzvi mě. Sleduju, jak si ho prohlíží několik žen – dokonce i někteří muži otáčejí hlavy a dívají se na něho. Někteří si něco špitají. Zajímavé. Myslím, že jeho předpovědi počasí mají docela velkou sledovanost. 12
Jeho pohled spočine přímo na mně. Netváří se překvapeně. Skrčím se zpátky do stínu. Sakra. Potí se mi ruce. Chtěla jsem milého introverta, a ne tohle… sexy zvíře! A soudě podle zamračené tváře je mrzutý. Život je příliš krátký na to, abychom byli smutní a naštvaní, milý pane. Proč se zlobí? Vždyť už jsem tady! A navíc, on moji fotku viděl. Topher mi to říkal. No jo, možná se s tebou ani nechce setkat. Možná doufá, že už se neukážeš. Nervózně přešlapuju. Měla bych jít pryč. Ale vážně. Doma mám spoustu věcí na práci. Nějaké to šití, tulení se k Romeovi… Ve vzduchu se kolem mě linou vůně italské kuchyně, omamné aroma česneku, čerstvých bylinek a parmezánu. Začne mi hlasitě kručet v břiše. Přešlápnu si z nohy na nohu. Všechny restaurace v okolí budou teď přecpané. Cestou domů bych se sice mohla zastavit v McDrive – ale jak ubohý je Big Mac s hranolky na Valentýna? A navíc se zítra budu muset zpovídat celé své zvědavé rodině. Tolik si od mého rande naslepo slibovali: Ach, Elena má rande s redaktorem zpravodajství o počasí! Zeptej se ho, jestli má v kapse barometr. Tahle perla vypadla z mojí tety Clary. Když teď vycouvám, čeká mě peklo, protože bez ohledu na to, jak statečně se tvářím, každý moc dobře ví, že už několik měsíců nejsem ve své kůži. V duchu se povzbuzuju. Musíš se vzchopit, Eleno. Nemůžeš věčně žít v ústraní. Jednou musíš konečně vyjít ven a vzít si, co chceš. Co na tom, že je tak žhavý, že by vysušil rosu z růží? Co na tom, že má ve tváři nebezpečný výraz? 13
Máš hlad. A co by člověk neudělal pro pořádný talíř horkých voňavých těstovin? Přišla jsi sem na rande, holka, tak jdi do toho. Dám se jakž takž dohromady, nasměruju své malé černé lodičky do rohu, kde sedí, a vydávám se na pochod.
14
2. kapitola JACK
„Ahoj, to jsi ty, že?“ Slyším nervózní smích. Vzhlédnu od skleničky skotské whisky a zaznamenám drobnou ženu s kaštanovými vlasy, která stojí přímo přede mnou. Rozladí mě to, protože nestojím o společnost a nepřeju si teď nic jiného než vychutnat si svoje jídlo – což je pro mě zatraceně těžké od té doby, co je můj obličej k vidění ve všech médiích. Všichni v místnosti na mě buď užasle zírají, nebo nade mnou okázale ohrnují nosy. Ta žena má na sobě blůzu zapnutou až ke krku, černou pouzdrovou sukni a lodičky na nízkém podpatku. Přesunu se očima k obličeji vetřelkyně a zaznamenám upjatý účes a velké brýle s bílými obroučkami. Sakra. Další reportérka. Sevřu ruce v klíně a těkám očima po restauraci, jestli někde neuvidím celý štáb. Úlevně vydechnu, když ho nikde nezahlédnu. Opřu se v koženém křesle a zírám na ni. Jsem z toho trochu nervózní, ale převažuje naštvanost. „Jo, jsem to já.“ Co k čertu chceš? říká můj výraz. Dlouhé tmavé řasy se jí zatřepotají, zjevně se snaží 15
dát se dohromady a nasadit odhodlanou grimasu na té své jemné tvářičce. Ztěžka polkne, a než stačím něco namítnout, posadí se naproti mně. Překvapeně zamrkám. Ona si naopak úlevně vydechne. „Díkybohu. Poznala jsem tě podle té modré košile – a podle toho, že jsi tady sám.“ Nepokrytě si mě prohlíží a na okamžik se zastaví očima na mé hrudi. „Jsem ráda, že jsem tě našla. Omlouvám se, že jdu pozdě. Fotila jsem Romea – má na Instagramu docela hodně sledujících – a provoz v centru Nashvillu je prostě šílený.“ Mám jí prominout, že přišla pozdě? A focení s Romeem? To jméno je mi nějak povědomé. Nový hráč v lize? „Hmm.“ Snažím se skrýt svůj zmatek tím, že se znovu napiju skotské. Nedůvěřivě se na ni zadívám. Lawrence, chlápek, který se mi stará o PR, se zmínil o jedné sportovní blogerce, která prý se mnou sympatizovala v záležitosti mého nedávného rozkolu s fanoušky a která byla ochotná napsat o mně příznivý článek. Ale Lawrence moc dobře ví, jak nesnáším reportéry. A proč mi nedal vědět předem? Krucinál, neustále organizuje nějaký kraviny, aniž by mi o tom řekl. Chvíli zvažuju, že mu zavolám, aby mi potvrdil, že ji sem poslal, ale nechce se mi do toho. „Takže ty jsi ta blogerka?“ ptám se. Celá zbledne a vykulí oči. „Ano, mám blog.“ „Hmm.“ Chvilku si mě prohlíží a pak zakroutí hlavou. „Zatraceně, stáhnu Tophera z kůže za to, že ti to prozradil. On si pochopitelně myslí, že by se o tom všichni měli dozvědět. Jenže on nechápe, jak to funguje na malých městech, obzvlášť v Daisy. Jakmile se lidi dozvědí 16
o tvým nejhlubším tajemství, nedokážou myslet na nic jinýho, když tě potkají na ulici. Šuškají si a pomlouvají… Ach, bože.“ Přimhouřím oči a prohlížím si ji. Neznám nikoho jménem Topher. A proč by se snažila utajit svůj blog? Možná to není ta sportovní blogerka. Už jsem zvyklý na to, že po mně jdou různé ženy, většinou zlatokopky. V minulosti, zejména na vysoké škole a v prvních letech dráhy profesionálního fotbalisty, jsem s tím neměl problém. Vybíral jsem si jen ty nejkrásnější a přijímal jejich nabídky: klíče od hotelových pokojů, telefonní čísla na papírku, který mi vtiskly do ruky, dívky, co chodily na naše VIP večírky – ale tahle holka nezapadá do žádné z těchto kategorií. Nemá na sobě obtažené sexy šaty. Její make-up je decentní. Vypadá spíš jako intelektuálka. Pokračuje dál. „Řeknu ti jeden pravdivej příběh: moje teta Clara pouští svýho přítele k sobě domů zadním vchodem, aby se o tom lidi ve městě nedozvěděli. On zaparkuje auto za kostelem a jde pěšky k jejímu domu – a to je jí čtyřicet. Kéž by mohla vykřičet do světa, že toho pošťáka miluje.“ Elegantně zvedne obočí. „Scotty je o deset let mladší než ona a docela dobrá partie.“ „Aha.“ Slečna docela dost mluví, a kupodivu ne o fotbale. Zdráhavě se na mě usměje. „Určitě víš, jaký to je, když se chceš vyhnout světlům reflektorů a pomlčet o svých osobních záležitostech.“ To teda. Dokonce i vychutnat si sklenku whisky na veřejnosti je potenciální problém. Všechno, co dělám, si představuju jako titulek v novinách. Jack Hawke pije! Bude to znamenat další řízení pod vlivem pro zadáka Nashvillu? Stalo se to jenom jednou, před 17
ěti lety, během mého druhého roku v NFL, ale zdá se, p že veřejnost na to nikdy nezapomene. V těch prvních letech jsem hodně pařil. Myslel jsem si, že díky slávě a penězům budu nepřemožitelný. Hrozná hloupost. „Ano. Nade vše si vážím svého soukromí.“ Dám si do úst plnou vidličku těstovin, žvýkám a polykám a dívám se přitom na ni. Sleduju, jak má ztuhlá ramena a jak se pokaždé zhluboka nadechne, jako by tu ve skutečnosti nechtěla být. Do háje. Možná pro mě vůbec nemá pochopení. Možná je to celé jenom lest, jak ze mě něco dostat. Uběhne několik vteřin, během nichž ani jeden z nás nepromluví. Ona se vrtí v křesle a sleduje mě očima. Asi je trochu neomalené jíst dál, ale žádný reportér, bloger ani nikdo jiný mi nedokáže překazit chuť k jídlu. Ona se mezitím kouše do svých plných rudých rtů, jako by se zlobila. Její zraky za velkými brýlemi s bílými obroučkami na mně na okamžik spočinou. Probodává mě svýma očima akvamarínové barvy, lemovanýma dlouhatánskými řasami. V té chvíli vidím, že zuří. „Víš, že je neslušné začít jíst sám? Přece jsem ti psala, že přijdu o něco později.“ „Žádnou zprávu jsem nedostal a umírám hlady. Je mi to líto.“ Nenuceně pokrčím rameny, ale vůbec to nezní lítostivě. Obsluha přispěchá k našemu stolu a uhladí si sako od černého obleku. „Pane.“ Těká po té vetřelkyni očima a pak se zadívá na mě. „Omlouvám se, že mi sem proklouzla. Víte, dnes je nejrušnější večer v roce. Prosím o prominutí. Přejete si, abych zavolal ochranku?“ Vidím, jak dáma v černých lodičkách zuří. Sjede číšníka pohledem a důrazně pronese: „Jsem tady správ18
ně, tohle je moje místo, bylo to domluvené. Mám tady rande.“ Nevěřícně zamrkám. Určitě tím musí myslet pracovní schůzku? Trochu se napřímí v křesle a toužebně se zadívá na moje těstoviny. „Dám si totéž, co má on, a česnekový chleba navíc.“ Mávne rukou směrem k mému talíři s napůl snědenými boloňskými těstovinami. „A sklenici červeného. Anebo ne. Radši si dám dvojitý gin s tonikem a okurkou. Popravdě, bylo by fantastické, kdybyste sem ty koktejly mohl nosit, dokud vám neřeknu dost. Děkuju.“ V jejím hlase je jen nepatrná stopa jižanského přízvuku, díky němuž všechno, co říká, zní tak sladce, ale zároveň odhodlaně, až se tomu musím pousmát. Připomíná mi malého pudlíka, kterého kdysi měla moje máma, připraveného každou chvíli zaútočit, pokud by mělo dojít k nějaké nespravedlnosti. Číšník ji sjede očima a pak se podívá na mě s prosebným výrazem ve tváři. „Pane, znovu se upřímně omlouvám…“ Jen mávnu rukou a učiním impulzivní rozhodnutí, přičemž velkoryse přehlédnu, že podobná opomenutí mě v minulosti obvykle dostala do potíží. „Bez obav. Doneste dámě jídlo, ano?“ Hluboce se ukloní a vycouvá a já se znovu zadívám na tu dívku. Pozorně studuju její rysy a snažím se ji někam zařadit. Není to žádná žurnálová krasavice, ale je na ní cosi uchvacujícího. Možná je to tím upjatým konzervativním oblečením, které naznačuje měkké křivky. Možná je to jejími plnými rty. Zcela určitě za to můžou její rty. A ať už je to úmyslné, nebo ne, využívá jich plně ve svůj prospěch. V jednu chvíli je roztomile špulí, a hned poté se rozhořčeně kouše do spodního rtu. 19
Protože jsem jedním z nejlepších rozehrávačů v lize, jednou z mých speciálních dovedností je čtení výrazů v obličeji a tiků, které naznačují vývoj hry na hřišti. A nemůžu si nevšimnout, že se na mě dívá, jako by ve mně neviděla nic zvláštního. Nevidím v jejích očích žádný záblesk vzrušení, nemává na mě řasami, necítí žádnou bázeň v přímé konfrontaci s Jackem Hawkem. Fascinující. „To na tvý blůze… jsou to vážně malý létající prasátka?“ Mhouřím oči a snažím se zaostřit na bílou košili zapnutou až k černému sametovému límci. „Ano. Ta látka je od jedné návrhářky z New Yorku. Objednala jsem si ji asi před měsícem, a když mi konečně přišla, málem jsem se z toho pominula radostí. Dokonce jsem z ní ušila polštářek pro Romea.“ „Romeo? To je ten nový útočník New Orleans Saints, co ho draftovali loni?“ Zavrtěla hlavou. „To sotva. Romeo je moje malý vietnamský prasátko. Je to učiněný miláček. Zachránila jsem ho, když ho někdo nechal na ulici hned naproti mému domu. Řeknu ti, byl na pokraji smrti. A zrovna minulý měsíc mi někdo nechal na verandě krabici koťat se vzkazem adresovaným přímo mně; no věřil bys tomu? Jako kdyby věděli, že se o ně postarám. Našla jsem domov pro všechny z nich, kromě jednoho kocourka. Neměl bys zájem? Je černošedej, rozkošnej a naučenej na kočičí záchod, přísahám!“ Musím se začít smát. Tahle holka je vážně číslo. Ale pokud je Romeo miniaturní prasátko, a ne fotbalista – tak co se to sakra právě děje? „Díky, ale tu kočku si nechám ujít.“ „Každý muž potřebuje kočku. Možná bys pak byl něžnější.“ „Mám být něžnější?“ 20