0528841

Rozmazlená

PRINCEZNA

Praha 2021

Přeložila: Zuzana Řeháková

L. J. Shen: Rozmazlená princezna Vydání první Copyright © 2019. Pretty Reckless by L. J. Shen Published by arrangement with Brower Literary & Management. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2455. publikaci Přeloženo z anglického originálu Pretty Reckless vydaného v roce 2019 Český překlad © 2021 Zuzana Řeháková Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Dana Chodilová Cover by RBA Designs Motiv předělů Pixabay.com Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1652-9 BARONET Praha 2021

L. J. Shen

Rozmazlená

PRINCEZNA Hříšníci: Nová generace (1)

Prvním láskám a všem slavným posledním slovům. A taky Sarah Grim Sentzové, která se do Penna a Darii zamilovala dřív, než měli oni dva příležitost se zamilovat jeden do druhého, a pro Ariadnu Basultovou, skutečnou kalifornskou holku.

Měli jsme být nejlepšími přáteli Jenže se ukázalo, že se z nás stali nepřátelé na život a na smrt…

Penn Říká se, že pomsta chutná nejlépe zastudena. Před čtyřmi lety mě Daria Followhillová zničila. Připravil jsem ji o její první polibek. Ona mě připravila o jedinou věc, kterou jsem kdy miloval. Já byl chudej. Ona bohatá. Jenže věci se můžou změnit. A to zatraceně rychle. Teď jsem její spolubydlící. A ona musí zaplatit za to, že zničila jedinou dobrou věc v mém životě. Daria Followhillová si vždycky myslela, že je královna. Pro mě ale není ničím jiným než rozmazlenou princezničkou.

7

Daria Chovala jsem se jako mrcha. To přiznávám. ­Trousila jsem jedovaté komentáře, opovržlivě ohrnovala nos a nastavovala nohy svým protivníkům. Zašlapávala jsem jehlovými podpatky do země každého, kdo by mi mohl ublížit. Třeba Penna Scullyho. Probodla jsem mu srdce, nechala ho vykrvácet a pak ho vyhodila do odpaďáku. Před čtyřmi lety mě požádal, ať si pro něj šetřím všechna svoje poprvé. Teď bydlí na druhé straně chodby a já si nepřeju nic jiného než být tou poslední v jeho životě. Před lety mi řekl, že nic na tomhle světě není zadarmo. A teď je načase, abych zaplatila.

8

Ústřední melodie „I feel like I’m drowning“ – Two Feet

Seznam skladeb „Too Young“ – Zeds Dead „Cute Without the ‘E’“ – Taking Back Sunday „Who Knew“ – Pink „Solo Amigos“ – Maniako „Right Above it“ – Lil Wayne „Killing in the Name“ – Rage Against the Machine „If You’re Feeling Sinister“ – Belle and Sebastian „Tainted Love“ – Soft Cell

9

Prolog Začalo to limonádou Skončilo to mým srdcem A takhle se, má bezohledná protivnice, náš příběh od začátku podělal Když mi bylo čtrnáct

Daria

P

odlaha se mi třese pod nohama, jak kolem mě běží stádo balerín, jejich baletní piškoty buší do podlahy a vydávají zvuk jako výstřely z děla někde v dálce. Hnědé vlasy. Černé vlasy. Rovné vlasy. Zrzavé vlasy. Kudrnaté vlasy. Všechno se to slévá do jedné duhy drdůlků a barevných látkových gumiček. Pátrám pohledem po jedné blonďaté hlavě, kterou bych nejradši omlátila o opotřebovanou podlahu. Bylo by super, kdyby tu dneska ta mrcha nebyla. Stojím jako zkamenělá na prahu baletního studia mé mámy, bledě růžový trikot se mi lepí k žebrům. Bílá sportovní taška mi visí přes rameno. Uhlazený ­drdol způsobuje, že se mi bolestivě napíná kůže na hlavě. 11

Kdykoliv si ho rozpustím, moje zlaté vlasy jsou po celé podlaze v koupelně. Řekla jsem mámě, že je to kvůli tomu, že si s nima moc často pohrávám, ale to byla totální kravina. A kdyby mi aspoň na chvíli věnovala pozornost – jako vážně, ne to jen předstírala –, tak by jí to bylo hned jasný. Zakroutím pohmožděnými prsty v baletních piškotech a snažím se spolknout knedlík v krku. Via tu není. Díky, Marxi. Dívky proběhnou kolem mě a narážejí do mých ramen. Slyším v prázdném žaludku ozvěnu jejich dívčího chichotání. Sportovní taška mi s žuchnutím spadne na podlahu. Moje spolužačky jsou štíhlejší, vyšší a pružnější, záda rovná jako pravítko. A co jsem já? Malá a svalnatá a zkroucená jako paragraf. Furt nejistá a vždycky jen krok od toho se zhroutit. Můj obličej není neproniknutelný a královsky nadutý, je zrádný a nepředvídatelný. Někteří nosí srdce na dlani – já ho mám na jazyku. Usmívám se zářivě jako v reklamě na zubní pastu, když jsem šťastná, a kdykoliv mi matka věnuje pohled, tak jsem šťastná jako blecha. „Možná by ses radši měla věnovat gymnastice nebo dělat roztleskávačku, broučku. To by ti sedělo mnohem víc než balet.“ Jenže máma taky někdy říká věci, které ničí moje sebevědomí. To je ten drobný kaz na blyštivém povrchu, určitý tón jejího hlasu, a tam přesně se skrývá všechna moje zlost. Melody Greeneová-Followhillová je bývalá baletka, která si zlomila nohu hned první týden na Juilliardu, když jí bylo osmnáct. Ode dne, kdy jsem se narodila, se ode mě očekávalo, že půjdu v jejích stopách. Jenže mně – s mým typickým štěstím – balet vůbec nejde. A k tomu přidejte Viu Scullyovou. 12

Vie je taky čtrnáct a je všechno, čím já se snažím být. Je vyšší, blonďatější, hubenější. A nejhorší na tom všem je, že kvůli mému antitalentu moje baletní pózy vypadají jako ta největší urážka všech baletek na světě. Před třemi měsíci Vie přišlo pozvání na konkurz z Královské baletní akademie. Před čtyřmi týdny na něm byla. Její rodiče, machři ve svém oboru, se samozřejmě nemohli utrhnout z práce, takže matka vy­ užila té možnosti a zaletěla si s ní na týden do Londýna. A teď všichni čekáme, až se Via dozví, jestli ji přijmou na prestižní Královskou baletní akademii. Všichni si šeptají, že to má v kapse. Dokonce i ukrajinský tanečník Alexej Petrov – šestnáctiletý génius, něco jako Justin Bieber, akorát že v baletu – si konkurz s ní přidal do insta stories. Těším se, až společně budeme předvádět na pódiu kouzla. Nepřekvapilo by mě, kdybych se dozvěděla, že Via umí kouzlit. Vždycky to byla hotová čarodějnice. „Broučku, přestaň postávat mezi dveřma. Překážíš všem v cestě,“ zatrylkuje matka a stojí při tom zády ke mně. Vidím její odraz v zrcadlové stěně. Zamračí se a ohlédne se směrem ke dveřím s nadějí, že uvidí Viu. Sorry, mami, dneska se prostě musíš spokojit jenom se mnou. Via vždycky chodí pozdě a u mámy, která je jinak na dochvilnost pes, jí to z nějakého záhadného důvodu pořád prochází. Ohnu se, abych zvedla svoji sportovní tašku, a vejdu do studia. Po jedné straně se nachází lesklá kovová tyč a na druhé okno od podlahy až ke stropu, které nabízí výhled na centrum města Todos Santos v celé jeho fotogenické slávě a pozlátku horních deseti tisíc. 13

Lavičky broskvové barvy lemují ulice spolu s alejemi stromů a křišťálově modré mrakodrapy jiskří na slunci jako tenké čárky v místě, kde se oceán stýká s oblohou. Slyším, jak dveře tiše zavrzají, a zavřu oči. Prosím, jen ať to nejsi ty. „Vio! Čekáme na tebe.“ Mámino cukrování na mě působí asi tak, jako kdyby mě střelila do zad, a kolena se pode mnou podlomí. Po celém studiu se ozývá smích. Naštěstí provádím barre, tedy cvičím jednotlivé prvky u tyče, takže se vytáhnu nahoru přesně vteřinu předtím, než koleny narazím do podlahy. Zrudnu, uchopím tyč jednou rukou a předvedu nedbalé plié. „Broučku, buď tak hodná a udělej Vie místo,“ zavrní matka. Máti, já bych Vie poskytla klidně tolik místa, až by její zadek nebyl s tím mým ve stejné místnosti. Její malý baletní poklad si s sebou samozřejmě nenosí baletní výbavu, i když vlastní trikoty dovezené až z Itálie, o kterých sní všechny holky. Via očividně pochází z rodiny pracháčů všech pracháčů, protože dokonce ani boháčům se většinou nechce vyhazovat dvě stě babek za obyčejný trikot. Tedy až na mou mámu, které už nejspíš došlo, že ze mě nikdy nebude skutečná baletka, takže jediné, co může udělat, je aspoň mě jako správnou baletku oblíkat. Via má na sobě dneska krátké žluté tričko s Tweetym a rozdrbané legíny. Oči má zarudlé a vlasy rozcuchané. Jako to nemůže aspoň předstírat, že se trochu snaží? Vrhne na mě povýšený úšklebek. „Broučku.“ „Štěndo,“ odseknu. „Štěndo?“ odfrkne si. „Řekla bych ti klidně čubko, ale přiznejme si, že štěkáš, ale nekoušeš.“ 14

Upravím si piškoty a předstírám, že jsem nad její blbý poznámky povznesená, což rozhodně nejsem. Zabírá si všechen čas mé matky a začala mě kritizovat ještě dřív, než jsem vůbec stihla něco provést. Via chodí na školu v San Diegu. Tvrdí, že její rodiče si myslí, že děti z Todos Santos jsou moc rozmazlované a ochraňované. Její rodiče chtějí, aby vyrostla mezi skutečnými lidmi. Víte, co to je být falešný? Když předstíráte, že jste někdo, kým ve skutečnosti nejste. Já se tvářím, že jsem upjatá princezna. Klidně mě za to žalujte. (No, vážně, do toho, já si můžu dovolit fakt hodně dobré právníky.) „Uvidíme se po hodině, Vi,“ prohodí máma a pak se otočí zpátky ke stereu. Vi (říká jí Vi!) využije příležitosti protáhnout si nohu a jen tak mimochodem mi přitom šlápne na palec. „Jejda. Vypadá to, že tu nejsi jediná nemotora, Dario.“ „Řekla bych ti, ať chcípneš, ale bojím se, že by mě máma donutila jít na tvůj funus, a to je něco, na co fakt nemám čas ani náladu.“ „Já bych ti řekla, abys mi políbila prdel, ale to už vlastně dělá tvoje máti. Jen kdyby tě měla aspoň z poloviny tak ráda, jak má mě. Ale myslím, že se s tím vyrovnáš, protože aspoň máš prachy na terapii. A taky na plastiku nosu.“ S úšklebkem mě poplácá po zádech a já ji nenávidím, opravdu nenávidím, tak zatraceně nenávidím, že je hezčí než já. Zbytek hodiny se vůbec nedokážu soustředit. Ne­ jsem blbá. Dochází mi, že mě má máma radši než Viu, protože je k tomu geneticky naprogramovaná. Trvá to celou věčnost, ale nakonec je hodina za námi. Všechny dívky sviští ve dvojicích co nejrychleji směrem k výtahu. 15

„Dario, drahoušku, buď tak hodná a skoč nám pro něco do Starbucksu. Já si rychle odskočím a pak tu něco ještě v rychlosti vyřeším s Viou.“ Máma mě poklepe po rameni a pak vypluje ze studia, zanechává za sebou závan svého parfému jako vílí prach. Máma by darovala všechny svoje orgány, kdyby to jedné baletce zachránilo nehty u nohou. Dusí svoje malé baletky láskou a já se užírám žárlivostí. Popadnu máminu kabelku a otočím se dřív, než budu mít možnost pokračovat v tom, co táta nazývá „ty drobné neshody“ s Viou. „Měla jsi vidět, jak se tvářila, když jsem byla na tom konkurzu.“ Via se protahuje před zrcadlem za mnou. Je pružná jako hadí žena. Někdy mě napadá, že by se mi mohla omotat kolem krku a udusit mě. „Byla to paráda. Řekla mi, že podle toho, co jsem předvedla, tak nejenom, že mě musí přijmout, ale že navíc budu patřit mezi jejich hvězdné studentky. Připadalo mi to…,“ hledá slovo a luskne přitom prsty. Vidím ji v odraze v zrcadle, ale neotočím se. Slzy se mi chvějí na spodních řasách. „Jako osud nebo tak něco. Jako by jí osud dal mě, protože obě víme, že z tebe nikdy nebude primabalerína, protože jsi… no, ty. Takže aspoň já půjdu v jejích stopách.“ Táta říká, že mám v sobě zeleného Hulka, který se zvětšuje pokaždé, když žárlím, až se ve mně nakonec prodere na povrch a přinutí Dariu, kterou všichni znají a milují, dělat věci, jež by nikdy neudělala. Dodává taky, že ale žárlí jen obyčejní lidé na ty výjimečné a že já rozhodně nejsem obyčejná holka. Řekněme, že v tomhle se naše názory liší. Vždycky jsem byla oblíbená a tvrdě bojovala o první místo v potravinovém řetězci, ale přitom si myslím, že já jsem obyčejná. 16

Via je výjimečná a září tak jasně, že spálí všechno ve svém okolí. Já jsem jen prach pod jejíma nohama, jen rozdrcený a zahořklý malý Hulk. Nikdo nechce být mrcha. Ale někteří lidé – jako já – si prostě nemůžou pomoct. Po tváři se mi koulejí slzy a já jsem vděčná, že jsme tu jen my dvě. Otočím se k ní. „Co máš krucinál za problém?“ „Co s tebou mám za problém?“ povzdechne si. „Tak třeba mám problém s tím, že jsi rozmazlená princeznička, povrchní hlupačka a příšerná baletka. Jak se někdo bez špetky talentu může narodit právě Melody Greeneové-Followhillové?“ Chce se mi zařvat, že to krucinál netuším. Nikdo se nechce narodit géniovi. Marxi, požehnej Seanu Lennonovi, že s takovým prominentním rodokmenem vůbec dokázal přežít. Podívám se na její drahé baletní piškoty a posměšně povytáhnu obočí. „Netvař se, že jsem tu jediná princeznička.“ „Ty jsi nána, Dario,“ zavrtí hlavou. „Aspoň nejsem blbá nána.“ Předstírám, že jsem nad věcí, ale přitom se celá třesu. „Nedokážeš ani udělat slušný plié.“ Rozhodí rukama ve vzduchu. Má pravdu, což mě rozzuří. „A znovu. Proč. Tě. To. Krucinál. Zajímá?“ zařvu. „Protože je to plýtvání tímhle zatraceným prostorem, proto! Zatímco já si můžu ušoupat zadek, tak ty tu máš flek jistej jen proto, že tvoje máma to tu vlastní.“ Tohle je příležitost říct jí pravdu. Že mě prohání ještě mnohem víc právě proto, že ne­ jsem rozená balerína. Místo toho se mi srdce rozpadne na kousky. Otočím se na patě, seběhnu po požárním 17

schodišti a schody beru po dvou. Vyřítím se do spalujícího kalifornského počasí. Každá jiná holka by to vzala doleva a zmizela by v Liberty Parku, ale já zahnu doprava a vejdu do Starbucksu, protože nemůžu – a taky to neudělám – zklamat svou matku ještě víc, než už jsem ji zatím zklamala. Podívám se nalevo i napravo, abych se ujistila, že je čistej vzduch, a nechám z hrdla uniknout vzlyk, který jsem poslední hodinu zadržovala. Postavím se do fronty, vylovím máminu peněženku z její kabelky a utřu si oči rukávem trikotu. Něco upadne na podlahu, tak to zvednu. Je to dopis, na kterém je napsaná moje adresa, ale to jméno mě zarazí. Sylvia Scullyová. Popotáhnu a roztrhnu obálku. Ani nepřemýšlím nad tím, že ten dopis není pro mě. Jen vidět její jméno nad mojí adresou ve mně vyvolává touhu křičet tak nahlas, až nám spadne střecha na hlavu. První věc, kterou zaregistruju, je logo nahoře. Královská baletní akademie. Moje oči jsou jako zaseknutá gramofonová deska. Pořád se vracejí ke stejnému slovu. Přijata. Přijata. Přijata. Viu přijali. Měla bych skákat radostí do vzduchu, že mi za pár měsíců přestane dýchat za krk, místo toho cítím v puse kyselou pachuť závisti. Ona má všechno. Rodiče. Peníze. Slávu. Talent. A nejvíc ze všeho – ničím neředěnou pozornost mé matky. Má všechno a já mám akorát Hulka v sobě, který je každou chvíli větší a větší. Jeho tělo je tak obrovské, že mi tlačí na bránici. 18

Tohle je úplně nový život v jediné obálce. Viin nový život závisí na tomhle dopisu. Na dopisu, který teď svírám v ruce. „Broučku? Zlatíčko?“ Baristka mě vytrhne z transu tónem, který mi říká, že nejsem ani zlatíčko, ani brouček. „Co by sis přála?“ Aby Via chcípla. Řeknu jí objednávku a odtáhnu do rohu místnosti, abych si ten dopis mohla asi posté přečíst. Jako kdyby se nějakým zázrakem ta slova změnila. O pět minut později vezmu oba kelímky a vyjdu na chodník. Vyrazím k nejbližšímu odpaďáku, abych se zbavila svého ledového čaje, jen abych mohla držet dopis v ruce, aniž bych ho zmuchlala. Máma ho nejspíš chtěla otevřít společně s Viou a já jsem jim to teď zkazila. Sorry, že jsem vám zničila vaši malou sešn. „Polož ten kelímek na zem a nikdo nepřijde k úhoně,“ ozve se za mnou hlas, který zní jako tekutý med, když se moje ruka s kelímkem vznáší nad odpaďákem. Zní to jako muž, ale musí být mladý. Otočím se na patě, protože si nejsem jistá, jestli jsem se nepřeslechla. Má skloněnou hlavu a nevidím mu pořádně do obličeje kvůli kšiltovce s logem fotbalového klubu, která už má nejlepší léta za sebou. Je vysoký a hubený – skoro až vychrtlý – ale blíží se ke mně jako bengálský tygr ke kořisti. Jako by našel způsob, jak se pohybovat, aniž by se přitom obtěžoval s obyčejnými věcmi, jako je třeba používat svaly. „Vážně to chceme vyhodit?“ ukáže na kelímek s čajem. My? Pitomče, v tuhle chvíli pro mě nejsi ještě ani ty. Pokynu mu kelímkem. Ať si ten pitomej čaj klidně vezme. Přerušil moje zhroucení kvůli ledovýmu čaji. 19

„Na tomhle světě nic není zadarmo, Smrtko.“ Zamrkám a ráda bych, aby mi zmizel z očí. Vážně mi ten blbec právě řekl Smrtko? Minimálně nevypadám jako kostra. Myšlenkama jsem pořád nahoře u Vii. Proč máma dostává dopisy s jejím jménem? Proč to neposlali přímo k Vie domů? To se ji jako máma chystá adoptovat nebo co? Myslím na svou mladší sestru Bailey. Už v devíti letech se ukazuje jako nadaná baletka. Přestěhování do Londýna by mohlo mámu ponouknout k tomu, aby Bailey přihlásila na Královskou baletní akademii. Máma mluvila o tom, že bych se tam mohla přihlásit, ale bylo mi jasné, že dřív by zamrzlo peklo, než že by se ze mě stala profesionální baletka. Začnu si skládat kousky popletené reality dohromady. Co když se budu muset přestěhovat do Londýna a sledovat, jak obě dívky míří ke slávě, zatímco já se furt budu plácat ve svém malém rybníčku průměrnosti? Z Bailey a Vii se stanou nejky. Musela bych žít v zemi, kde je furt šedivo a prší. Nevídala bych se s Vaughnem a Knightem a dokonce ani s Lunou. Musela bych opustit všechny svoje kamarády z dětství. Via by oficiálně zaujala první místo v mámině životě. Hmm, ne, díky. Ani náhodou. Když neodpovídám, kluk udělá krok ke mně. Ne­ jsem vyděšená, i když… možná bych měla být? Má na sobě špinavé džíny – a to mluvím o skutečném blátě a prachu, ne o nějakých uměle vytvořených dírách na kolenou – a obnošené modré triko, které je mu dobře o dvě čísla větší, s dírou velikosti malé pěsti v místě, kde má srdce. Kolem ní je černou lihovkou napsané něco dívčím rukopisem: Je to snad osud? 20