Issuu

Poslední z mohykánů

Ladislav Štaidl Michaela Remešová Roman Schuster

FANY 2021

Bum, bum, bum Dám dělovou ránu, bum, bum, bum, bum, a rozbiju bránu, můj bude váš dům. V něm budu tě hýčkat, hej, hej, hej, hej, a svážu ti strýčka, vím, že byl by na mě zlej, ó, byl by zlej. Já dělo už táhnu, bum, bum, bum, bum, a po jednom prahnu, můj bude váš dům. Strýc bude tím sklíčen, hej, hej, hej, hej, tak vem jeho klíče a jen mi je potichu dej, potichu dej. Neváhej! Začínám do děla náboje cpát. Neváhej! Vždyť já mám ten váš dům docela rád, docela rád. Hudba: Ladislav Štaidl a Karel Gott Text: Jiří Štaidl Zpěv: Karl Gott

Úvodem Mohykáni. Příslušníků toho indiánského kmene je dnes jen pár. (Ostatně stejně jako dnů, kdy svítá o něco dřív…) Ale stále žijí. Prošli si lecčím, a se vším se dokázali poprat. Byli jiní, a možná i proto vítězili. Když v roce 1826 napsal James Fenimore Cooper svůj slavný román Poslední Mohykán, jistě netušil, že téměř o dvě stě let později se na této planetě objeví někdo, kdo bude přirovnán k jeho indiánskému náčelníkovi Uncasovi. Někdo, kdo stejně jako on využije svůj vliv a upevní svoji moc, aby dokázal, že Mohykáni tady mají svoje nezadatelné místo. Protože jsou výjimeční. Ten člověk se narodil v Čechách, shodou všech možných i nemožných okolností ve Stříbrné Skalici. Ano, je řeč o Ladislavu Štaidlovi. Hudebníkovi, skladateli, textaři, manažerovi, obchodníkovi, spisovateli, vizionáři – a také tátovi... Věděl, že je výjimečný. A věděl, že chce-li něco opravdu dokázat, je nutno se spojit s jedinci stejně výjimečnými. Vybral si je: bratra Jiřího, Karla Gotta, Karla Svobodu. Snad nemohlo být lepšího souznění. Ale… Oni mu postupně odešli. Jak říkají indiáni, do věčných lovišť. A on najednou zůstal sám. Zůstal z nich poslední… Dál se pral se životem, pral se s osudem. Ale najednou přišla věc, kterou by ani ten z nejstatečnějších Mohykánů nedokázal překonat. Avšak to, co po sobě zanechal, ho už dávno poslalo do indiánského nebe. Tady je jeho příběh. Příběh posledního z mohykánů velké éry české populární hudby. A jak by řekl Uncas: Howgh! Michaela Remešová Roman Schuster Květen 2021

Poslední z mohykánů Říkalo se jim »velká čtyřka«. Nebo také »svatá čtyřka«. Kamarádi z Jevan – Karel Gott, Karel Svoboda a bratři Jiří a Ladislav Štaidlovi – byli všichni čtyři hudbou jako posedlí. Od 60. do 80. let minulého století výrazně formovali tvář a směřování československé pop-music. Ladislav Štaidl nakonec všechny přežil a stal se tak posledním z mohykánů, jejichž stopy nacházíme v naší populární hudbě dodnes. Proto mu všichni, a nejen z muzikantské branže, přáli pevné zdraví, dlouhá léta, a on se stále držel. Nakonec však hudebníka, který překonal i rakovinu štítné žlázy a dokázal žít s jednou ledvinou, porazil covid. Vir, kterého se bál jako čert kříže a dělal všechno proto, aby se mu vyhnul na sto honů. Dopadlo to ale tragicky. Ono se ale vlastně není čemu divit, neboť »velké jedince«, kterým se v životě abnormálně daří a kteří tak říkajíc ovlivňují svět, obvykle jiná, než tragická smrt nečeká. Tragický konec se tedy nevyhnul ani poslednímu ze čtyř kamarádů z Jevan.

Autohavárie bratra Jako první ze »svaté čtyřky« opustil tento svět textař Jiří Štaidl. Ve třiceti letech zahynul v roce 1973 při autohavárii. „Kdyby se ten fanfarón nepředváděl, nemuselo se to stát,“ komentoval tehdy tragédii kamarád Jirkova otce, automobilový závodník Jan Mrázek, který měl na Jiřího vášni k rychlým vozům a rychlé jízdě nezanedbatelný podíl. Láďu bratrova smrt zasáhla na celý život. Minimálně Jiří si uměl života skutečně užívat.

Poslední z mohykánů

deset let se mu zjevoval ve snech a stejně tak dlouho se mu zdávalo, že má možnost ho nějak zachránit. Sám jeden z těch zvláštních snů popisuje: „Stál jsem s bráchou v jeho pracovně a prohlížel si pozvánku, nedbale pohozenou mezi spoustou rozepsaných textů, která zvala na setkání přátel Jiřího Štaidla u příležitosti prvního výročí jeho úmrtí. ‚Kdo to pořádá?‘ přerušil jsem ticho a brácha vyndal z pusy dýmku a otráveně odpověděl, že s tím přišel Gottův fanklub. Když jsem chtěl vědět, proč mě také nepozvali, pohlédl mi do očí a udiveně řekl: ‚Ty seš přece mrtvej…‘ Probudilo mě vlastní srdce, dusající jako splašený kůň, který neví, je-li lepší zastavit, anebo se uštvat k smrti.“ Láďa se s Jiřího smrtí prakticky nevyrovnal nikdy. Kamarád a textař Pavel Vrba tvrdil: „Je to v něm zaťaté…“

Sebevražda Svobody Jako druhý se rozloučil se světem hudební skladatel Karel Svoboda. Bylo mu 68 let, když si v roce 2007 přiložil revolver ke spánku a stiskl spoušť. Jeho rozhodnutí vzít si život bylo pro všechny, kromě jeho samotného, zcela nepochopitelné. Měl právě za sebou úspěšnou premiéru muzikálu Golem, ale především se mohl radovat z ročního synka Jakuba, který byl doslova a do písmene vymodleným dítětem. Vždyť po smrti dcerky Klárky, která Karlovi s manželkou Vendulou zemřela na rakovinu v pěti letech, muselo být narození syna tou nejsilnější infuzí a důvodem, proč žít. Kdo ale ví, jací déSvobodova sebevražda plnila moni se skladateli honili hlavou… titulní stránky českých deníků V den sebevraždy si šel ješdlouhé měsíce. tě v Jevanech koupit do krámu rohlíky a šunku, zdravil se se sousedy a telefonicky domlouval s manželkou Vendulou, která dělala manažerské zkoušky mimo Prahu a měla s sebou malého Jakuba, aby při cestě domů koupila »čínu« k večeři. Poslední z mohykánů

Asi jeden z posledních Karlových úsměvů...

Když ale Vendula se synkem v náručí doma otevřela zahradní vrátka, nenašla za nimi hladového manžela, který by jí chtěl k úspěšným zkouškám poblahopřát, ale na zemi ve sněhu před vchodem do domu uviděla tělo svého chotě ležícího v tratolišti krve… Svobodova smrt pak doslova sejmula Karla Gotta, pro něhož skladatel složil na 80 nesmrtelných hitů. Na otočku jel z německého turné 800 kilometrů na jeho pohřeb, smekl před jeho rakví až k zemi a po bolestí zkřivené tváři se mu koulely slzy. To Láďa Štaidl, přímý Svobodův jevanský soused, na poslední rozloučení s kamarádem nešel. „Není mi dobře, jsem nachlazen. Já se loučím po svém,“ vysvětlil všem. Zda mu bylo opravdu zle, nebo ho Svobodova smrt tak mocně ochromila či stále ještě skladatele vinil z toho, že přes jasnou dohodu obsadil čerstvou matku Ivetu Bartošovou do svého muzikálu Dracula a posléze s ní i spal, není jasné. A už nikdy nebude. Jisté je jen to, že odchod geniálního skladatele, byť byl Štaidlovým soupeřem, Láďu ranit musel – vždyť Svoboda byl neodmyslitelnou součástí jejich »svaté čtyřky«…

Sebevražda Bartošové A byla to právě Iveta Bartošová, která kromě tří hudebních »svatých« mohutně vstoupila do Láďova života. A to nejen tím, že s ní žil a měl syna. Hudebník pro Ivetu i skládal, byl jejím manažerem, udělal z ní hvězdu,

Poslední z mohykánů

obchodního partnera a vydělával s ní i společné peníze. A přestože mu nakonec Iveta utekla a on po letech prohlásil, že „když jsem ji přestal milovat i nenávidět, nestala se mi lhostejnou,“ všichni věděli, jak to myslí. Totiž že ji ve skrytu duše stále ještě miluje. A tak Štaidl prožil další, už třetí z těžkých životních ran, když matka jeho dítěte ve svých 48 letech šla v roce 2014 po kolejích vstříc jedoucímu vlaku, kterému mávala, a nakonec se před ním schoulila do klubíčka. Láďův život tak poznamenala už třetí tragédie blízkého z nejbližších. Zbyl mu vlastně už jenom Karel Gott. Člověk, který všechny klíčové bytosti kolem něho spojoval.

Ivetina sebevražda byla pro všechny obrovským šokem.

Poslední z mohykánů

Rakovina Gotta Láďa se ale ještě nestačil vzpamatovat z rány, kterou Iveta jemu a jejich synovi způsobila, když zažil další osudový šok: Na podzim 2015 Karel Gott z čistajasna oznámil, že má Non-Hodgkinův lymfom,

Český slavík 2015. Gott si přišel pro svého 40. jubilejního slavíka i přesto, že započal první chemoterapii a nevypadal vůbec dobře. „Vážení, vaše přízeň je pro mě ta nejcennější infuze. Děkuji vám.“

Poslední z mohykánů

tedy rakovinu mízních uzlin, a že zahájil léčbu chemoterapiemi. Po roce pak Slavík sice sdělil, že je ze všeho venku, ale tři roky nato vydal zdrcující zprávu, že se mu rakovina vrátila a trpí akutní leukemií. Musela se mu měnit krev a všem bylo jasné, že jeho dny jsou sečteny. Na oslavu Gottových 80. narozenin se Štaidlovi šlo už velmi těžko. Od známých ve Všeobecné fakultní nemocnici věděl, že si lékaři dali za cíl, aby Slavík ještě důstojně oslavil své jubileum, potom že už je všechno pouze v rukou božích. Láďa Gotta bezmezně obdivoval, protože tím, že všechno O Karlově nemoci se vědělo oznámil veřejnosti, odcházel ze dlouho, přesto jeho smrt zdrtila života vlastně v přímém přenocelý národ. su. Navíc si ještě stačil zrežírovat i vlastní pohřeb konaný ve svatovítské katedrále. Tam se mu ale poklonit nešel. Gottova smrt ho ochromila. Byla totiž tragická, svou pozvolností nejvýš bolestivá, a byla obdivuhodně statečná.

Zůstal sám Ze Štaidla se najednou stal poslední mohykán, a vůbec se mu to nelíbilo. Snažil se jím ale být co nejdéle. Po roce a půl od Gottovy smrti nakonec – měsíc a deset dnů před svými 76. narozeninami – podlehl covidu. Na rozdíl od ostatních tak »banální« věci, jakou je nějaký vir. „Je to šílená doba vymknutá z kloubů. Opouští nás čím dál víc blízkých a srdce bolí. Láďa Štaidl je jedním z nich. Zůstává po něm skvělá práce. A tím se řadí mezi nezapomenutelné. Děkuji, Láďo, za tvou vstřícnost, laskavost a nadání. Byly to krásné časy, když jsme se setkávali, ať náhodně, či pracovně. Děkuji, že jsi, i když už nejsi,“ napsal po Štaidlově smrti Jiří Korn, kterému hudebník složil několik písní včetně Zeleného údolí, jímž Korn začínal a udělal »díru do světa«. Poslední z mohykánů

Korn by byl mezi prvními, kdo by rád dal Láďovi poslední sbohem. Leč Štaidl pohřby zoufale neměl rád, považoval je za duševní týrání živých, a tak i jeho poslední vůle zněla: Žádný pohřeb. V muzikantském nebi si ale poslední z mohykánů určitě spolu s ostatními už dávno zanotoval Ráno jedu dál... Píseň, kterou v roce 1982 složil společně s Karlem Gotem a Slavík se s ní od té doby loučil s publikem na každém svém koncertě. A Štaidl z toho měl, i když mu už nekapelníkoval, upřímnou radost.

Ráno jedu dál Ráno jedu dál, mě čeká další sál a tam rozjedeme znova ten velkej seriál, v něm všechny díly jsou, jak jedno velký show, auto, hotel, šatna, scéna a tak dál. V prvním díle vím, že když v dálce zabloudím, v druhým stejně najdu dům, kde zpívat mám, v šatně vybírám, co v tom třetím zazpívám, čtvrtý díl je ze všech nejkratší, tak ho léta znám. Ráno jedu dál, mě čeká další sál a tam rozjedeme znova ten velkej seriál, v něm všechny díly jsou, jak jedno velký show, auto, hotel, šatna, scéna a tak dál. Někdy rád bych byl, aby právě čtvrtej díl, trval dýl a přišel vícekrát. Zvlášť ten pocit mám, když si tváře utírám, v tomhle nejprázdnějším pokoji, kde jsem zůstal sám. Hudba: Ladislav Štaidl, Karel Gott Text: Miroslav Černý

Poslední z mohykánů

Láďa se covidu hodně bál a chránil se. Přesto ho zákeřný vir dohnal... Poslední z mohykánů

Boss showbyznysu vyletěl z Orlího hnízda Dědeček Ladislav Štaidl nejstarší vlastnil lesy a pily a podnikal v oboru dřevo. Otec Ladislav Štaidl starší se pustil do vlastního podnikání ve 30. letech jako společník papírenské fabriky J. Steinberger. Když se zamiloval do dcery kameníka Miloslavy, u otce Ladislava nejstaršího i celé rodiny tvrdě narazil. Prodavačku Miloslavu si ale nakonec stejně vzal. Byla nejen krásná, ale i kultivovaná a inteligentní. „Byla z absolutně chudé rodiny, její táta, kameník, umřel na silikózu, a ona měla jen šest tříd. Uměla báječně pět jazyků, měla vrozenou inteligenci a schopnost učit se a citlivě vnímat okolní svět. Neměla komplex z nevzdělanosti. Zcela jistě ale nechtěla nevzdělaná zemřít, a proto přečetla všechno, na co přišla. Věděla spoustu věcí o medicíně, o hvězdách, o přírodě a hlavně o lidech,“ velebil svoji matku Ladislav Štaidl nejmladší s tím, že obdobně to bylo se »samouLáďova maminka se vždy kem« Karlem Gottem. „Je obdiráda dobře oblékala. vuhodné, jak tito lidé neustrnou a ženou se dopředu.“

Spasili je hasiči Když byla Miloslava Štaidlová v roce 1945 těhotná, na dům číslo 23 v pražské Mánesově ulici dopadla bomba z amerického bombardéru. Zachovaly se pouze dvě stěny domu s kusy podlah. V nejvyšším sedmém patře budovy se tehdy krčila těhotná matka s dvouletým synem Jiřím v náručí. Po šesti hodinách je spasil Hasičský sbor Protektorátu Böhmen und Mähren a ještě téže noci 14. února, dnes v Den

Vyletěl z hnízda

svátku zamilovaných, je otec Ladislav Štaidl odvezl na venkov do Stříbrné Skalice, kde vlastnil letní sídlo ve stráni nad jezem na řece Sázavě. Lidé mu říkali Orlí hnízdo. Tam se za necelý měsíc, 10. března 1945 narodil Jirkův bratr – Ladislav Štaidl nejmladší – budoucí hudební a obchodní génius. Muzikant, jehož význam pro český pop se stal už provždy nesmazatelným. Díky jeho melodickým nápadům, obchodnímu talentu a výraznému »čichu« na hit se 25 let utvářel repertoár a veškerá domácí i zahraniční kariéra Karla Gotta. Tehdy přišel na svět velký boss českého showbyznysu. Pan Štaidl byl po celý život velký

Otce obrali dělníci

elegán.

Po komunistickém Vítězném únoru 1948 ale Ladislavu Štaidlovi staršímu vzala dělnická třída naprosto všechno včetně domu ve Stříbrné Skalici. Jenom rodinnou vilu na Vinohradech ve Šrobárově ulici mu nechala. Ovšem s tím, že do domu byli nastěhováni nájemníci. Otec dvou synů musel ze dne na den začít živit rodinu s lopatou v ruce. „Muselo to být opravdu špatný... Těžko si to představit. Ale zatrpklý nikdy nebyl. Nedávno mi Petr Hapka ukázal nádhernou věc, co našel někde v antikvariátu. Byl to seznam majitelů aut i s čísly. A tam bylo, že táta měl před válkou sportovní bugatti. To jsem vůbec nevěděl. Když o všechno přišel, šel řídit náklaďák. Když už jsme rozum brali, se smíchem nám říkal, jak ho vlastně komunisti osvobodili. Dřív celé noci šrotoval, řešil pohledávky i úvěry, problémy se zaměstnanci a tohle a támhleto. A po převratu už ve tři odpoledne nevěděl, kde pracuje. Měl geniální talent přizpůsobivosti, který jsem po něm zdědil… Táta uměl peníze vydělat vždycky. Byl to dobrý obchodník a dříč, který se pomalu a jistě dostal na původní úroveň. Vyletěl z hnízda

Spousta lidí na tom byla hůř, protože přišli nejen o majetek, ale i o rodinu. Ale přežili a začali z ničeho. Dokázali to,“ konstatoval syn Láďa.

I Gottův rádce Poúnorovou kariéru začal otec Ládi a Jirky u lopaty, potom vozil jako závozník po Praze cukrovinky a v 60. letech začal taxikařit. To už oba synové slušně vydělávali ve světě muziky a starý pan Štaidl se jimi velmi chlubil. A protože to byl znamenitý obchodník, kolikrát snížil jízdní taxu, doufaje, že si jeho zákazník na místě spolujezdce potom koupí desku s písničkou jeho synů. Starý pan Štaidl ale oběma synům pomáhal i účinnějšími způsoby. Správně odhadl, zda směr, který si každý z nich zvolil, má šanci na obchodní úspěch. Bavilo ho to. Inu, už tehdy pomalu vplouval do role rádce a jakéhosi manažera svých synů, a tím pádem i Karla Gotta. „Táta těžkou fyzickou prací vydělával přesně tolik, kolik dělala polovina naší režie. Zbytek doplácel z prodejů obrazů, které byly realizovány v aukcích u starožitníka Růžičky v Mikulandské ulici. Chudák táta nejspíš hodně trpěl, když své milované, Hynaise, Chittussiho anebo Brožíka – proměňoval za dětské oblečení a jídlo. Udělal ale dobře, že nás nenechal zmrznout a umřít hlady, protože už za patnáct let jsme mu je kupovali zpátky,“ píše ve své knize Víno z hroznů Láďa Štaidl. V první polovině dvacátého století muzika ale nebyla nejvhodnější prostředek k obživě, a tak se otec Štaidl marně snažil, aby jeho Láďa nejdřív něčím byl. „Když už jsme se ale s bráchou chytli, uměl poradit a byl i skvělý manažer. Dokonce mi tenkrát v žertu řekl, že cítí, že vyděláme zpátky to, co mu sebrali...“ Taxikaření si otec Štaidl kvůli silné artróze užíval jen deset let. Začal chodit o berlích. „A když přestal mít potěšení z nezbytné dunhillky a skleničky dobré whisky, které po obědě dokázal tak labužnicky vychutnat, a když přestal mít radost i z nového auta, obrazů a starožitností, bylo jasné, že tenhle mužský se chystá na finální zklamání, tedy na smrt,“ říká Láďa ve své životopisné knize. Listopadu 1989, který by byl pro starého pána jistojistě velikým zadostiučiněním, se už nedožil. Zemřel v roce 1988 v pouhých sedmdesáti třech letech na celkovou sešlost věkem. Jeho manželka Miluška ho přežila o devět let a dožila se úctyhodných čtyřiaosmdesáti. Zemřela na rakovinu plic, ačkoli nikdy nekouřila. Na rozdíl od manžela se dočkala prvního českého prezidenta Václava Havla i vnoučka Artura. Zemřela šťastná a smířená se všemi dary osudu.

Vyletěl z hnízda

Dajána se čtyřmi akordy Maminka Miluška doma poslouchala krásnou hudbu z Radia AFN Munich, nebo si pouštěla desky s klasikou, z dětství si tedy Láďa na nic z českého rádia nepamatuje. Jako kluka ho prý pouze nějak zaujala česká hra Sto dukátů za Juana, také mu v uších zní písnička Plují lodi do Triany, plují lodi do Malagy. „To byl vlastně první český hit od Zdenka Petra, který mě jako kluka oslovil.“ A potom přišel Šlitr se Suchým, a to už Láďa přímo »žral«… Co se týče populární hudby, první ho samozřejmě oslovilo Radio Luxembourg. A nejvíc pak Clif Richard, Little Richard, Ray Charles nebo Paul Anka a harmonie jeho Dajány. „Těm čtyřem akordům se říkalo houpačka. Tehdejší čeští autoři se svými propracovanými harmoniemi pro nás byli kmeti, co zaspali dobu. Dneska vím, že často psali dobrou původní tvorbu, ať už to byl Podéšť, Nikodém anebo Petr, ale co to bylo platný, nemělo to ten šmrnc... A vlastně neměli ani co kopírovat. Kdo by v tomhle malém Byli odsouzeni k původnosti, protože chlapečkovi hledal Láďu. hudbu, která přicházela z Ameriky a Anglie, prostě neposlouchali. Měli k ní odpor a báli se jí, jako se dneska bojí naše generace počítačů.“ Až s příchodem televize začal Láďa vnímat i domácí interprety. Do té doby byl proslulý »Laxík«, jehož vlny se lovily do noci, nepřekonatelný. „Bylo to úžasně dobrodružné, zaznamenávat odposlouchané věci bez znalosti not. Jediné, co jsme uměli, byly kytarové akordy, kterých jsme ale na jeden poslech chytli jenom pár, a pak se muselo trpělivě čekat, až písničku zase zahrají, aby se celá mozaika složila. Bez magnetofonu to nebylo vůbec snadné, ale ta rozkoš, když se to povedlo! Rokenrol byl tehdy pro nás úžasný fenomén, který sice vycházel z blues, ale ve spojení s novým zvukem se otevřela nebesa.“ Vyletěl z hnízda

Hodiny klavíru Láďa už v dětství docházel na soukromé hodiny klavíru k Františku Kubelíkovi a během gymnaziálních studií v pražské Londýnské ulici začal hrát s tamní studentskou kapelou. „Měli jsme manažera Evžena Fialu a jeho táta, starý pan Stein, se nejvíc radoval, když lidi sál Na Jezerce rozmlátili a úspěch měřil počtem policejních vozů, které přijely udělat zátah. Tak správně už tehdy chápal showbyznys.“ Před maturitou Láďa účinkoval s rockovou kapelou Crazy Boys Mikiho Volka a s karlínskou Karkulkou Miloslava Šimka. „Na gymplu jsem měl školní kapelu, která měla dixilendový charakter. V té době jsem začal hrát i s Crazy Boys Mikiho Volka. To byla neskutečně krásná a euforická doba. Ale hráli jsme samé převzaté věci. Protože původní píseň by tenkrát nikdo z nás nehrál! I když Miki jako zpěvák nestál za moc, protože měl potíže s intonací a neměl ani příliš zajímavý hlas, byl v Čechách první, kdo se uměl odvázat a dobře frázovat. Neunesl ale ztrátu zájmu, který z něho udělal hvězdu. Byl to zákonitě jepičí hvězdný život, později pietně udržovaný jako něco málem podzemního. Paradoxně právě socialismus mu prodloužil životnost, protože ve světové konkurenci by Miki nikdy neobstál.“

První kytara To už Láďa hrál na svoji první elektrickou kytaru, kterou měl z NDR. „Postavenou od nějakého soukromníka, a vůbec nebyla špatná. V Semaforu jsem pak vyfasoval červenou Jolanu a až později jsem hrál na Fender Telecaster. Repráky a zesilovače dělali ze starých rádií šikovní fandové rocku, a docela dobře se tím živili, i když kvalita byla velmi slabá a mám z ní dodnes trauma. Občas se mi v noci zdá, jak mi při koncertě odešel zesilovač, pod pódiem mraky netrpělivých lidí a já nevím, co s tím. Druhý takový můj stresový sen z doby podstatně pozdější je, že jdu na jeviště a ztratily se mi partitury. A to v hudební branži už nejsem,“ říká hudebník v rozhovoru s Janem Krůtou pro knihu Klec na Slavíky a vzpomíná na svoji první kytaru vůbec. „Když táta přestal dělat s lopatou, tak zavážel náklaďákem potravinářské obchody. Měl závozníka Petra Nováka, strašně krásného chlapa, vysokého, nakrátko ostříhaného, který vypadal jak Američan. Hrál skvěle na kytaru a naučil mě první akordy. Muselo to být někdy na začátku gymplu a kytaru mi táta jednou odněkud přinesl. Chvíli jsem chodil k profesoru Jirmalovi, který mi dal základy. Dlouho jsem to ale nevydržel, protože koncertní kytarista jsem rozhodně být nechtěl.“

Vyletěl z hnízda

Začátky s Mikim byly pro Láďu velkou školou. Hudební i životní.

60. léta? Dodnes je nic nepřekonalo! V karlínské Karkulce se Slávkem Šimkem a Olympikem si to Láďa užil velice krátce. Přišel Semafor a s ním i úžasná 60. léta, na která hudebník nedá dopustit a také vzpomíná nejraději. „Celá šedesátá léta byla úžasná, včetně muziky, která se dnes vrací na trh, protože nic nového a lepšího zatím není. Má to dodnes neskutečnou sílu, nevykalkulovanou a tedy upřímnou.“ Štaidl naprosto rozumí tomu, že většina osobností, která po celých čtyřicet let v oblasti populární hudby u nás pracovala, se profesionálně zrodila v polovině šedesátých let. „Jednak to byla doba přímo renesanční, ale také proto, že se uměním dalo uživit. Skromně, ale dalo. Dneska spousta talentů musí roznášet piva anebo uklízet kanceláře, protože uměním se rodina neuživí. Přežijí jenom urputní a skromní jedinci, podobně jako tomu bylo na přelomu devatenáctého a dvacátého století třeba v Paříži. Když jsme to v sedmdesátých letech ještě příliš nechápali, divili jsme se, proč je v Německu nebo Rakousku tak málo dobrých interpretů a autorů. Život tam už tehdy byl hodně drahý, takže zpěvem a hraním se uživili jenom ti opravdu nejlepší.“ Vyletěl z hnízda

Fotografie, která mluví za všechno...

Když po maturitě Láďa hledal nějaké místo, při kterém by mohl hrát v Crazy Boys, skončil v ústředí prodeje výtvarných děl. Prostě převážel obrazy. Ale kudy odtud vedla cesta do Semaforu? „Udělal jsem konkurz, který Semafor vypsal na kytaristu do beatové skupiny pro představení Zuzana je sama doma. Měl jsem měsíčně sedmnáct představení, za každé padesát korun a nevěděl jsem, co s nimi... Psal se rok dvaašedesát a velký rum stál čtyři padesát...“ Láďův bratr Jiří byl sice o dva a půl roku starší, ale Ladislav se k muzice dostal dřív než on. Jirka v té době spíš fotil, psal povídky a snažil se dostat na FAMU. „Jirka se do branže dostal díky svému prvnímu textu k Marešově krásné písničce Tam za vodou v rákosí a programu Ondráš podotýká, který se velmi úspěšně hrál v Semaforu. Z kavárny Vltava do divadla přišel i Karel Gott, se kterým jsme se hned spřátelili,“ říká Láďa.

Gott? Ani ve snu! Když ovšem Štaidl slyšel Gotta, ve snu by ho nenapadlo, že by mohl Slavík pohnout jeho osudem. Nebyl jeho šálek kávy. A to ani náhodou. „Tenoři tehdy nebyli naše idoly. Jelikož nás s bráchou ale lákalo autorské divadlo, stal se Karel jeho hlavním protagonistou.“ V roce 1963 byl Láďa na doporučení dramaturga, režiséra a hledače talentů Karla Mareše angažován do divadla Semafor, kde doprovázel

Vyletěl z hnízda

Pavla Sedláčka ve hře Zuzana je sama doma. Zakrátko se v Semaforu objevil i Ladislavův starší bratr a textař Jiří, který tady pro Olympic napsal dnes už legendární pásmo Ondráš podotýká. A v Semaforu si tehdy bratři Štaidlové padli do oka s Karlem Gottem. „S Karlem jsem se poprvé setkal v Semaforu. Já tam tehdy hrál na kytaru s Pavlem Sedláčkem ve hře Zuzana je sama doma a Karel tam měl svůj první hit Oči sněhem zaváté. Nápad spojit se ale přišel až s mým bratrem Jiřím, který tam měl svoje pásmo. V Semaforu ale převážně exceloval jeho principál Jiří Suchý, a to nás neuspokojovalo. Na pódium jsme se dostali tak na tři minuty. A tak jsme si řekli, že bude velmi rozumné udělat něco samostatného,“ vzpomínal Štaidl, jehož semaforská éra trvala dva roky.

Trezor A tak se stalo, že bratři Štaidlové s Gottem v roce 1965 společně založili divadlo Apollo. Zatímco Jiří se stal uměleckým ředitelem, Láďa se ujal role kapelníka. Tehdy vznikl velehit Trezor, na kterém se Gott podílel nejen jako zpěvák, ale i jako spoluautor. Po více než třiceti letech pak Trezor zazněl s velkým úspěchem ve filmu Pelíšky. Ze zdi na mě tupě zírá po trezoru temná díra, poznám tedy bez nesnází, že tam nepochybně něco schází, ve zdi byl totiž po dědovi velký trezor ocelový. Mám tedy ztrátu zdánlivě minimální. Na to že náhodně v krámě vášnivé dámě padl jsem za trofej, tvrdila pevně: přijdu tě levně, nezoufej, ó jé, jé, jé, jé. Jenže potom v naší vile chovala se zhůvěřile, aby měla správné klima, dal jsem ji do trezoru, ať v klidu dřímá. Spánku se bráním už noc pátou, ne ale žalem nad tou ztrátou, jen hynu bázní, že kasař úlovek vrátí. Vyletěl z hnízda