0519386

1. Jak to všechno začalo

„Připravte se na všechno,“ řekla paní doktorka, zatímco jsem se oblékala za paravánem v ordinaci. Přitom stále hleděla do počítače a zapisovala. „Kdybych pacienty uklidňovala, hůř by se se špatnou zprávou vypořádali. Některý pacient léčbu zvládne, a jiný ne, přitom na velikosti útvaru nezáleží. Myslím, že je to věc psychiky. Zkuste udělat všechno. Třeba si najděte psychologa,“ dodala. Tak jsem poděkovala za dobře míněnou radu, rozloučila se a vyšla ven z ordinace. Hledala jsem v bludišti chodeb cestu ven a myslela jsem na všechno, co lékařka říkala. Nemohla jsem uvěřit, že se mi tohle děje. Zase další průšvih. Někde vzadu v hlavě se nenápadně ozvaly výčitky. Ten pocit, že si za to můžu sama. Jsem prostě průšvihář. Jako by jeden malér střídal druhý. Přitom dělám, co můžu. A už je to tu zase. Proč teď? Dlouho jsem si přála mít rodinu, domov a zázemí, a když se mi to konečně podařilo, přišla tahle věc. Nesmírně mě bavila práce, milovala jsem své dvě děti

11

i svého muže a myslela jsem, že mám konečně všechno.

Přijela jsem domů, sedla jsem si na schody a pověděla jsem

Milovala jsem i tu celoroční dřinu a pak za odměnu naše

to muži. Byl hodně klidný a rozvážný. Cítila jsem, že je mi

letní dovolené u moře. Tohle je můj život, na který jsem tak

oporou a že je se mnou.

dlouho čekala, a teď se zdá, že mi to všechno někdo bere. Vrátila jsem se ke svým běžným činnostem a další týdny Tak co teď. Budu to muset povědět rodině. Určila jsem si

ubíhaly, jako by se nic nedělo. V myšlenkách jsem se začala

pořadí. Cestou zavolám Zorce, svojí sestře, a až dojedu

zabývat tím, co bych měla v životě změnit, a kladla jsem si

domů, povím to svému muži. Rodičům jsem se rozhodla to

otázku, s čím nejsem spokojená.

prozatím vůbec neříkat. Bála jsem se jejich reakce. Možná jsem se nejvíc bála toho, že budu mít pocit, že už jsou ze mě unavení, že jim to je tak trochu jedno a že se kvůli tomu budu cítit ještě hůř.

Jednou ráno se probudím a hned vidím v telefonu mraky zmeškaných hovorů z ordinace mého doktora. Hned mi

Vzpomněla jsem si, co mi jednou řekla Zorka: „Když jsi

bylo jasné, kolik uhodilo. Výsledky byly hotové. Pozitivní.

v pořádným průšvihu, budeš v něm vždycky sama.“ Říká se,

Je to ono. Bylo tedy potřeba naplánovat datum operace,

že sdílená starost je poloviční, ale nakonec si své věci stejně

a tak se rozběhla celá ta mašinérie.

musíme vyřešit uvnitř sami, protože každý bol je nepřenosný. Zprávu jsem přijala velice klidně, jako bych to už dávno Kráčela jsem nekonečnými chodbami nemocnice a volala

tušila. Vždycky jsem si představovala, že lidem se pod-

své sestře. Ulevilo se mi, že mi zvedla telefon. „Zorko, právě

lomí kolena a začnou se hroutit, brečet a tak. Vůbec to tak

jdu z nemocnice a asi mi něco našli,“ říkám. Navrhla mi,

nebylo. Jen mi připadalo, že tím úplně ztrácím svou svo-

abych šla k jižní bráně a že tam za mnou hned přijede. Byla

bodu, protože se musím podřídit léčbě a dělat všechno, co

jsem tak ráda, že si hned udělala čas, a cítila jsem v tu chvíli

se ode mě očekává.

naše silné sesterské spojení. Někdy spolu nemluvíme celé měsíce, ale když je to potřeba, jsme tu jedna pro druhou.

Uvědomovala jsem si, že situace je vážná. Bylo zrovna

Čekala jsem před bránou nemocnice jen chvíli, než přijela.

období Vánoc a já vzpomínám, jak jsem v noci balila dárky.

Nijak zvlášť jsme tu věc neprobíraly, ale už to, že jsme se

Seděla jsem v obývacím pokoji na zemi u televize uprostřed

sešly, mě hodně uklidnilo.

hromady balicího papíru, různých krabic a krabiček a myslela na to, že to může být naposledy.

12

13

i svého muže a myslela jsem, že mám konečně všechno.

Přijela jsem domů, sedla jsem si na schody a pověděla jsem

Milovala jsem i tu celoroční dřinu a pak za odměnu naše

to muži. Byl hodně klidný a rozvážný. Cítila jsem, že je mi

letní dovolené u moře. Tohle je můj život, na který jsem tak

oporou a že je se mnou.

dlouho čekala, a teď se zdá, že mi to všechno někdo bere. Vrátila jsem se ke svým běžným činnostem a další týdny Tak co teď. Budu to muset povědět rodině. Určila jsem si

ubíhaly, jako by se nic nedělo. V myšlenkách jsem se začala

pořadí. Cestou zavolám Zorce, svojí sestře, a až dojedu

zabývat tím, co bych měla v životě změnit, a kladla jsem si

domů, povím to svému muži. Rodičům jsem se rozhodla to

otázku, s čím nejsem spokojená.

prozatím vůbec neříkat. Bála jsem se jejich reakce. Možná jsem se nejvíc bála toho, že budu mít pocit, že už jsou ze mě unavení, že jim to je tak trochu jedno a že se kvůli tomu budu cítit ještě hůř.

Jednou ráno se probudím a hned vidím v telefonu mraky zmeškaných hovorů z ordinace mého doktora. Hned mi

Vzpomněla jsem si, co mi jednou řekla Zorka: „Když jsi

bylo jasné, kolik uhodilo. Výsledky byly hotové. Pozitivní.

v pořádným průšvihu, budeš v něm vždycky sama.“ Říká se,

Je to ono. Bylo tedy potřeba naplánovat datum operace,

že sdílená starost je poloviční, ale nakonec si své věci stejně

a tak se rozběhla celá ta mašinérie.

musíme vyřešit uvnitř sami, protože každý bol je nepřenosný. Zprávu jsem přijala velice klidně, jako bych to už dávno Kráčela jsem nekonečnými chodbami nemocnice a volala

tušila. Vždycky jsem si představovala, že lidem se pod-

své sestře. Ulevilo se mi, že mi zvedla telefon. „Zorko, právě

lomí kolena a začnou se hroutit, brečet a tak. Vůbec to tak

jdu z nemocnice a asi mi něco našli,“ říkám. Navrhla mi,

nebylo. Jen mi připadalo, že tím úplně ztrácím svou svo-

abych šla k jižní bráně a že tam za mnou hned přijede. Byla

bodu, protože se musím podřídit léčbě a dělat všechno, co

jsem tak ráda, že si hned udělala čas, a cítila jsem v tu chvíli

se ode mě očekává.

naše silné sesterské spojení. Někdy spolu nemluvíme celé měsíce, ale když je to potřeba, jsme tu jedna pro druhou.

Uvědomovala jsem si, že situace je vážná. Bylo zrovna

Čekala jsem před bránou nemocnice jen chvíli, než přijela.

období Vánoc a já vzpomínám, jak jsem v noci balila dárky.

Nijak zvlášť jsme tu věc neprobíraly, ale už to, že jsme se

Seděla jsem v obývacím pokoji na zemi u televize uprostřed

sešly, mě hodně uklidnilo.

hromady balicího papíru, různých krabic a krabiček a myslela na to, že to může být naposledy.

12

13

Další dny jsem postupně začala sepisovat rodině přístu-

Knížka se mnou cestovala do nemocnice a zůstávala při mě

pové údaje ke svému účtu a všechna možná další hesla.

na nočním stolku, pokud jsem zrovna nečetla. Od této chvíle

Také kontakty na lidi, které by se mohly hodit, „kdyby něco“.

jsem věděla, že mám naději. Cítila jsem to. Myslela jsem,

Na právničku, daňového poradce a tak dále. Pak jsem celý

že tomu nemůže nikdo rozumět, ale že se přesouvám do

elaborát ukryla na tajné místo.

úplně nové úrovně vědomí. Ráno jsem vstávala s nadšením a hltala jsem každou novou myšlenku. Stále dokola jsem se k tomu vracela, podobně jako bych se učila cizí jazyk.

Lékaři na mé otázky, co bude teď a co po operaci, jen krčili rameny. Říkali „nevíme, počkáme, až jak dopadne operace, to závisí na okolnostech, provedeme další testy, pak se uvidí…“ Neznělo mi to jako plán. Nechtěla jsem spoléhat jen na lékařskou péči a začala jsem hledat léčitele. Nejspíš s tím souvisel příběh dvou mých kamarádek, které před lety této nemoci nebo její léčbě podlehly. Už se zdálo, že je všechno v pořádku, a pak se jim ta potvora vrátila. Hodně mě to tenkrát zasáhlo. Jenže byly právě vánoční svátky a nebylo možné žádného léčitele najít. Jeden známý mi doporučil video od Louise Hay, která se z rakoviny uzdravila. Při prvním zhlédnutí jsem si myslela, že je to sice příjemné poslouchat, ale že všechno vím a všechno znám. Ale nedalo mi to a druhý den jsem si video poslechla znovu. Napadlo mě, co kdyby náhodou psala knížky. Zkusila jsem se na to podívat a opravdu to tak bylo. Objednala jsem si první a pustila se s nadšením do čtení. Všechno bylo rázem jiné. Byla to trefa do černého.

14

15

Další dny jsem postupně začala sepisovat rodině přístu-

Knížka se mnou cestovala do nemocnice a zůstávala při mě

pové údaje ke svému účtu a všechna možná další hesla.

na nočním stolku, pokud jsem zrovna nečetla. Od této chvíle

Také kontakty na lidi, které by se mohly hodit, „kdyby něco“.

jsem věděla, že mám naději. Cítila jsem to. Myslela jsem,

Na právničku, daňového poradce a tak dále. Pak jsem celý

že tomu nemůže nikdo rozumět, ale že se přesouvám do

elaborát ukryla na tajné místo.

úplně nové úrovně vědomí. Ráno jsem vstávala s nadšením a hltala jsem každou novou myšlenku. Stále dokola jsem se k tomu vracela, podobně jako bych se učila cizí jazyk.

Lékaři na mé otázky, co bude teď a co po operaci, jen krčili rameny. Říkali „nevíme, počkáme, až jak dopadne operace, to závisí na okolnostech, provedeme další testy, pak se uvidí…“ Neznělo mi to jako plán. Nechtěla jsem spoléhat jen na lékařskou péči a začala jsem hledat léčitele. Nejspíš s tím souvisel příběh dvou mých kamarádek, které před lety této nemoci nebo její léčbě podlehly. Už se zdálo, že je všechno v pořádku, a pak se jim ta potvora vrátila. Hodně mě to tenkrát zasáhlo. Jenže byly právě vánoční svátky a nebylo možné žádného léčitele najít. Jeden známý mi doporučil video od Louise Hay, která se z rakoviny uzdravila. Při prvním zhlédnutí jsem si myslela, že je to sice příjemné poslouchat, ale že všechno vím a všechno znám. Ale nedalo mi to a druhý den jsem si video poslechla znovu. Napadlo mě, co kdyby náhodou psala knížky. Zkusila jsem se na to podívat a opravdu to tak bylo. Objednala jsem si první a pustila se s nadšením do čtení. Všechno bylo rázem jiné. Byla to trefa do černého.

14

15

2. Transformace začíná

Takové názory vychází z nesprávného vztahu nás samých k okolnímu světu. Já versus to venku. V tom směru nás může zásadně ovlivnit prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Jak se k nám chovali druzí, tak se pak sami chováme k sobě. Lidé, kteří jsou vychováváni v lásce, si přirozeně mnohem více cení sami sebe, jsou se sebou mnohem spokojenější a věří ve svoji lidskou hodnotu, která nemusí být ničím podmíněna. Systém naší výchovy bývá bohužel velmi často postaven na soutěžení. Je tedy důležité, jestli jste cítili lásku, respekt, oporu, ale také to, jak se

Začala jsem se měnit. Pozorovala jsem to na sobě. Často

k sobě navzájem chovali členové rodiny.

jsem se usmívala a byla jsem vážně moc milá na lidi. Na všechny. A to byl teprve začátek. Neměla jsem ani zdání,

Jestliže se chceme zbavit určité nemoci, potřebujeme

jak obrovské změně jsem na stopě. Věděla jsem, že se můžu

se naučit milovat sami sebe. Můžete si myslet, že je to

uzdravit, a šla jsem za tím.

fráze, ale není. Jen si zkuste zavřít oči, hluboce se nadechnout a říct si: mám se opravdu rád(a), všechno je v pořádku.

Viděla jsem svůj dosavadní prostor tak omezený a plný

A pak s pomalým výdechem možná ucítíte něco zvláštního

mýtů a předsudků. Například jsem si myslela, že lidé jsou

– snad úlevu, nebo uvědomění, že to tak opravdu je. Jaký

dobří a špatní. A ještě jsem se kvůli tomu někdy rozčilovala.

je to pocit?

Nebo jsem si třeba myslela, že stáří znamená vyndavací zuby, bílé vlasy, hrst prášků a židli u okna.

Řekla bych, že mít se rád také znamená pečovat o své zdraví, o stravu, pohyb i odpočinek, nehonit se, nebát se svobodně

Právě jsem četla o tom, že modely chování se někdy pře-

se rozhodovat a projevovat svou vůli. Také umět být sám se

dávají přímo v rodové linii z generace na generaci. Tak si

sebou – a rád.

předáváme mimo jiné i postoje oběti jako „jsem smolař, mě

16

nemá nikdo rád, na mně nezáleží, jsem na všechno sám,

Záleží, jaká energie je v nás a kolem nás, jaká slova si vklá-

nikdo mi nepomůže, nezasloužím si to“ a tak dále. Mnozí

dáme do úst a jaké myšlenky se nám honí hlavou. Všechno

z nás také slýchali „sebechvála smrdí“, a tak abychom nebyli

by mělo být čisté. Přestala jsem sledovat zprávy i filmy

trapní, raději se podceňujeme a kritizujeme.

s negativním obsahem, s hrubostí a násilím.

17

2. Transformace začíná

Takové názory vychází z nesprávného vztahu nás samých k okolnímu světu. Já versus to venku. V tom směru nás může zásadně ovlivnit prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Jak se k nám chovali druzí, tak se pak sami chováme k sobě. Lidé, kteří jsou vychováváni v lásce, si přirozeně mnohem více cení sami sebe, jsou se sebou mnohem spokojenější a věří ve svoji lidskou hodnotu, která nemusí být ničím podmíněna. Systém naší výchovy bývá bohužel velmi často postaven na soutěžení. Je tedy důležité, jestli jste cítili lásku, respekt, oporu, ale také to, jak se

Začala jsem se měnit. Pozorovala jsem to na sobě. Často

k sobě navzájem chovali členové rodiny.

jsem se usmívala a byla jsem vážně moc milá na lidi. Na všechny. A to byl teprve začátek. Neměla jsem ani zdání,

Jestliže se chceme zbavit určité nemoci, potřebujeme

jak obrovské změně jsem na stopě. Věděla jsem, že se můžu

se naučit milovat sami sebe. Můžete si myslet, že je to

uzdravit, a šla jsem za tím.

fráze, ale není. Jen si zkuste zavřít oči, hluboce se nadechnout a říct si: mám se opravdu rád(a), všechno je v pořádku.

Viděla jsem svůj dosavadní prostor tak omezený a plný

A pak s pomalým výdechem možná ucítíte něco zvláštního

mýtů a předsudků. Například jsem si myslela, že lidé jsou

– snad úlevu, nebo uvědomění, že to tak opravdu je. Jaký

dobří a špatní. A ještě jsem se kvůli tomu někdy rozčilovala.

je to pocit?

Nebo jsem si třeba myslela, že stáří znamená vyndavací zuby, bílé vlasy, hrst prášků a židli u okna.

Řekla bych, že mít se rád také znamená pečovat o své zdraví, o stravu, pohyb i odpočinek, nehonit se, nebát se svobodně

Právě jsem četla o tom, že modely chování se někdy pře-

se rozhodovat a projevovat svou vůli. Také umět být sám se

dávají přímo v rodové linii z generace na generaci. Tak si

sebou – a rád.

předáváme mimo jiné i postoje oběti jako „jsem smolař, mě

16

nemá nikdo rád, na mně nezáleží, jsem na všechno sám,

Záleží, jaká energie je v nás a kolem nás, jaká slova si vklá-

nikdo mi nepomůže, nezasloužím si to“ a tak dále. Mnozí

dáme do úst a jaké myšlenky se nám honí hlavou. Všechno

z nás také slýchali „sebechvála smrdí“, a tak abychom nebyli

by mělo být čisté. Přestala jsem sledovat zprávy i filmy

trapní, raději se podceňujeme a kritizujeme.

s negativním obsahem, s hrubostí a násilím.

17

A pak jsem hodně přemýšlela o odpouštění. Dávalo mi to

První onkologie, kam jsem začala docházet, mi k tomu

smysl. Každá zášť, nespravedlnost či ukřivděnost zůstává

dávala příležitostí až moc. Dostavila jsem se na čas, ale

uložená v těle, v každé buňce a také v podvědomí. A nejvíc

než jsem přišla na řadu, uběhly čtyři hodiny. Když se to

nás může bolet zrada nebo zklamání od někoho, komu nej-

opakovalo, rozhodla jsem se přestoupit jinam. Nové pro-

víc důvěřujeme a koho nejvíc milujeme. Ale když trváme na

středí bylo naštěstí o dost příjemnější.

svém, ubližujeme tím sami sobě. Lékaři byli ale všude stejní: když jsem se seznamovala Byla jsem připravená udělat všechno. Myslela jsem na to,

s novou ošetřující lékařkou a probíraly jsme můj stav, chtěla

co jsem kdy komu měla za zlé a jak to udělat, abych mu

jsem jí říct, že léčení propojuji i s prací na své psychice.

opravdu odpustila.

„Víte, paní doktorko, já mám ještě takovou jinou léčbu,“ začala jsem, ale paní doktorka do toho hned přísně vstoupila: „To

Dodnes věřím, že vyrovnání se s nespravedlností zna-

tedy nemáte, máte léčbu stejnou jako každý jiný!“ Tak jsem

mená volbu žít a smíření se vším může započít proces

si pomyslela, že bude lepší, když budu jen zdvořile odpoví-

uzdravování.

dat, budu-li tázána, a nezdržovat zbytečným mluvením ani sebe, ani ji. Znovu jsem si uvědomila, že jsem v tom sama

Všímejte si, jak hodnotíte druhé lidi, a pokuste se v každém

a musím spoléhat jen na sebe, ne na druhé.

člověku vidět to dobré. Mám pocit, že čím lépe rozumíme sami sobě, tím lépe chápeme druhé. Díky tomu můžeme s ostatními mnohem lépe vycházet a být soucitnější a tolerantnější. A to celé se nám začne mnohonásobně vracet.

Tohle byly první myšlenky a uvědomění, které se mnou v té době nějak rezonovaly. Vedla jsem si zápisky, do kterých jsem zaznamenávala všechno nové a důležité, abych se k tomu mohla vracet, než se mi to dostane dokonale do krve. K učení jsem využívala každou příležitost. Zejména dobu strávenou v čekárnách ordinací.

18

19