Issuu

Goswamiho výklad kvantové fyziky pro laiky, který časopis Kirkus Reviews označil jako „vzor srozumitelnosti“, představuje cestu objevování založenou na společném základě vědy a náboženství, na propojení mysli a těla a našem spojení s celkem stvoření. „Goswami s pomocí moderní fyziky obnovuje chápání smyslu, záměru a zaměření k univerzu… Kniha Vesmír vědomý si sám sebe je vzrušující syntézou vědy a spirituality, je dílem psaným z hloubky srdce.“ Larry Dossey, M.D. autor knih Healing Words a Space, Time & Medicine „Nesmírně podnětná kniha schopná stavět mosty.“ Yoga Journal „Vesmír vědomý si sám sebe je kniha plná jasných a přesvědčivých argumentů, představující angažovaný a originální příspěvek do současné diskuze.“ John Briggs, Ph.D. autor knihy Fractals: The Patterns of Chaos AMIT GOSWAMI, Ph.D., je profesorem teoretické fyziky na odpočinku. Od roku 1968 působil na University of Oregon v Eugene. Je autorem řady vědeckých studií a knih o fyzice. Spolu se svou ženou, Maggie Goswami, jsou spoluautory knihy The Cosmic Dancers. Richard E. Reed je spisovatel a literární agent.

Doporučená cena 389 Kč

www.anag.cz

s Richardem E. Reedem a Maggie Goswami

VESMÍR VĚDOMÝ SI SÁM SEBE JAK VĚDOMÍ VYTVÁŘÍ HMOTNÝ SVĚT

AMIT GOSWAMI, Ph.D.

Podnětná kniha Amita Goswamiho zpochybňuje v západní vědě široce rozšířené přesvědčení, že primárním „materiálem“ stvoření je hmota, a místo toho tvrdí, že skutečným základem všeho toho, co známe a vnímáme, je vědomí.

VESMÍR VĚDOMÝ SI SÁM SEBE

AMIT GOSWAMI, Ph.D.

Předmluva Fred Alan Wolf

AMIT GOSWAMI, Ph.D. s Richardem E. Reedem a Maggie Goswami

VESMÍR VĚDOMÝ SI SÁM SEBE JAK VĚDOMÍ VYTVÁŘÍ HMOTNÝ SVĚT

0 CMNCFCVGNUVXÊ # 0 # )

Všechna práva vyhrazena. Tato publikace a všechny její části jsou chráněny autorskými právy. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována, uložena v rešeršním systému nebo dále předávána, a to v jakékoliv formě, jakýmkoliv způsobem, elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním apod., bez předchozího písemného souhlasu vydavatele. Osoba, která by učinila jakékoliv neoprávněné kroky v souvislosti s touto publikací, může být vystavena trestnímu stíhání a vymáhání náhrady za způsobenou újmu.

Původně vyšlo jako The Self-Aware Universe: How Consciousness Creates the Material World. Publikováno po dohodě s TarcherPerigee, nakladatelstvím Penguin Publishing Group, divize Penguin Random House LLC, New York, USA. Copyright © Amit Goswami, 1993 Fotografie na obálce © shutterstock.com Překlad © Petr Jochmann, 2021 © Nakladatelství ANAG, 2021 ISBN 978-80-7554-329-5

Mému bratrovi, filozofu Nripendrovi Chandrovi Goswamimu

Obsah

Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Část 1. INTEGRACE VĚDY A SPIRITUALITY Úvod k Části 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1. Propast a most . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 2. Stará fyzika a její filozofický odkaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 3. Kvantová fyzika a abdikace materialistického realismu . . . . . . . . . . . . . . 49 4. Filozofie monistického idealismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77 Část 2. IDEALISMUS A ŘEŠENÍ KVANTOVÝCH PARADOXŮ Úvod k Části 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 5. Objekty nacházející se na dvou místech zároveň a účinky, jež předcházejí příčinám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 6. Devět životů Schrödingerovy kočky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111 7. Volím, tedy jsem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .143 8. Einstein-Podolsky-Rosenův paradox . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .153 9. Smír realismu a idealismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .181

OBSAH

Část 3. AUTOREFERENCE: JAK SE Z JEDINÉHO STÁVÁ MNOHÉ Úvod k Části 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .193 10. Zkoumání problému mysl-tělo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .195 11. Hledání kvantové mysli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .209 12. Paradoxy a spletité hierarchie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .227 13. „Já“ jako aspekt vědomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .241 14. Integrace různých psychologických škol a přístupů . . . . . . . . . . . . . . . . .253 Část 4. ZNOVUOBJEVUJEME KOUZLO OSOBNOSTI Úvod k Části 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .267 15. Válka a mír . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .273 16. Kreativita vnější a vnitřní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .283 17. Probuzení bódhi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .297 18. Idealistická teorie etiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .319 19. Radost v duši . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .335 Slovník pojmů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .343 Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .356 Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .367 Rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .379

Ilustrace

1. Kvantový skok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 2. Nestabilní oběžné dráhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 3. Bohrova oběžná dráha a kvantový skok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 4. Grafické znázornění vlny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 5. Harmonie stacionární vlny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 6. Vlnový model atomu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 7. Difrakční kruhy elektronů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 8. Vlnový paket . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 9. Distribuce probability . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 10. Dráha elektronu v mlžné komoře. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 11. Určování orbity elektronu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 12. Moje žena a moje tchyně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 13. Symbol jin a jang . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 14. Experiment se dvěma štěrbinami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 15. Vlnová interference . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 16. Interferenční obrazec na projekční ploše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 17. Pozorování elektronu jako částice ve štěrbinovém experimentu. . . . .100 18. Elektron jako vlnočástice ve štěrbinovém experimentu . . . . . . . . . . . . .102 19. Sekvence W-orel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .103 20. Experiment s odloženou volbou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .105

ILUSTRACE

21. Paradox Schrödingerovy kočky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .112 22. Bohr-Heisenbergův mikroskop . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .125 23. Mechanismus vidění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .125 24. Dvouštěrbinový experiment s pružinami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .127 25. Kvantová interference při SQUID . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .128 26. Von Neumannův řetězec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .130 27. Vězňovo dilema . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .135 28. Experimenty s polarizovanými fotony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .137 29. Korelace EPR. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .154 30. Pozorování polarizovaně korelovaných fotonů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .159 31. Jak vzniká Bellova nerovnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .165 32. Obrazárna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .232 33. Kreslící ruce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .234 34. Uroboros . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .242

Úvodem

Během mých doktorských studií kvantové mechaniky jsme s kolegy z mé studijní skupiny vedli mnohahodinové diskuze na různá ezoterická témata, jako například zda může být elektron na dvou místech současně. To jsem byl schopen akceptovat. Ano, elektron může být na dvou místech současně. Poselství kvantové matematiky, jakkoliv choulostivé, je v tomto ohledu jednoznačné. Nicméně jak je tomu s ostatními předměty kolem nás – třeba se židlí nebo stolem, zkrátka s věcmi, které považujeme za „reálné“ – chovají se i ty podobně jako elektrony? Stávají se i ony vlnami šířícími se způsobem sobě vlastním, tedy jen tehdy, když je nikdo nepozoruje? Zdá se totiž, že objekty naší každodenní zkušenosti se nechovají oním podivným způsobem, který odpovídá kvantové mechanice. Podvědomě je tedy pro nás snadné nechat se ukolébat představou, že makroskopická hmota je něčím odlišným od mikroskopických částic – že její normální chování je řízeno newtonovskými zákony, které označujeme jako klasickou fyziku. A řada fyziků se vskutku nehodlá nechat znepokojovat paradoxy kvantové fyziky a na toto řešení přistoupí. Svět se pak pro ně dělí na objekty kvantové a klasické – a tak tomu bylo i u mne, jakkoliv jsem si to vůbec neuvědomoval. Chcete-li si budovat úspěšnou kariéru ve fyzice, nesmíte se moc starat o podobné problematické otázky, jako jsou kvantové hádanky. Každý

VESMÍR VĚDOMÝ SI SÁM SEBE

student oboru se brzy dozví, že dělat kvantovou fyziku zcela pragmaticky znamená prostě se naučit počítat. Tento názor jsem přijal i já a o otázky, které mě v mládí vzrušovaly, jsem se časem v podstatě přestal zajímat. Ony však nezmizely. Okolnosti mého života se změnily – po bůhvíkolikátém záchvatu pálení žáhy, které mi ve vysoce konkurenčním prostředí akademické fyziky komplikovalo život – a já se začal upomínat na energii a vzrušení, jež jsem kdysi cítil, pokud šlo o fyziku. Připadalo mi, že přece musí být možné zabývat se tímto tématem i nějakým způsobem přinášejícím člověku větší potěšení; k tomu jsem ale v sobě musel znovu probudit ducha zvídavosti, pokud se smyslu univerza týče, a zbavit se těch mentálních kompromisů, kterým jsem v zájmu své akademické kariéry propadl. V tom mi byla velmi nápomocná kniha filozofa Thomase Kuhna popisující rozdíl mezi výzkumnou prací v rámci konkrétního paradigmatu a přístupem znamenajícím revoluci ve vědě, vedoucí posléze ke změně paradigmatu samotného. Já jsem se doposud věnoval výzkumu v rámci paradigmatu; nyní byl tedy čas posunout se do samotného hraničního pásma fyziky a uvažovat o změně paradigmatu. Právě v době, kdy jsem se ocitl na této osobní křižovatce, vyšla kniha Fritjofa Capry Tao fyziky (DharmaGaia, 2003). Jakkoliv byla má původní reakce na knihu plná jakéhosi žárlivého odmítání, přesto mne hluboce zaujala. Po určité době jsem si však uvědomil, že svůj problém nezkoumá dostatečně do hloubky. Capra se ponořil do průzkumu paralel mezi mystickým pohledem na svět a kvantovou fyzikou, ale nezabýval se tím, jak a proč k nim dochází. Jsou něčím víc než pouhou náhodou? A zde jsem konečně objevil ústřední bod svého zkoumání povahy reality. Capra se pokouší řešit témata ohledně reality prostřednictvím fyziky elementárních částic, ale já jsem intuitivně cítil, že klíčové otázky přímo souvisejí především s problémem interpretace kvantové fyziky. A právě to jsem se rozhodl zkoumat. Původně jsem ovšem neočekával, že se bude jednat o tak široký interdisciplinární projekt. Na univerzitě jsem měl přednášku o fyzice v souvislosti se sci-fi (o sci-fi jsem se odjakživa intenzivně zajímal). A tu jeden student poznamenal: „To,

Úvodem

co říkáte, zní jako přednášky mé profesorky psychologie Carolin Keutzer!“ Tím začala má spolupráce s profesorkou Keutzer, která sice nevedla k žádnému podstatnějšímu vhledu do problematiky, ale upozornila mne na řadu relevantních titulů z oboru psychologie. Nakonec jsem se seznámil s pracemi Mike Posnera a jeho skupiny badatelů v oboru kognitivní psychologie na University of Oregon, což později sehrálo v mém výzkumu klíčovou roli. Vedle psychologie vyžadoval můj předmět výzkumu důkladnou obeznámenost s neurofyziologií – s vědou o mozku. S mým učitelem neurofyziologie jsem se setkal prostřednictvím významného delfinologa Johna Lillyho. Ten mě laskavě pozval k účasti na svém týdenním semináři v Esalen Institute, kterého se účastnil i doktor Frank Barr. Zde jsem zjistil, že podobně silná jako moje vášeň pro kvantovou mechaniku byla Frankova fascinace teorií mozku. Od něj jsem se dozvěděl vše potřebné, takže jsem byl schopen rozpracovat aspekt mysli-mozku v této knize. Další nepostradatelnou „ingrediencí“ nutnou k tomu, aby mé ideje začaly získávat pevnější strukturu, se staly teorie umělé inteligence. I zde jsem měl velké štěstí. Jeden z protagonistů bádání o umělé inteligenci byl Doug Hofstadter, který svou odbornou dráhu započal jako fyzik; doktorát získal na University of Oregon, kde vyučuji. Bylo přirozené, že jsem se velmi zajímal o knihu, kterou vydal, a mnohé z mých klíčových idejí mají svůj původ právě v Dougově výzkumu. A sled smysluplných náhod pokračuje. Mnohé diskuze s dalším kolegou, Rayem Hymanem, skeptikem s otevřenou myslí, tvořily můj úvod do bádání v oblasti parapsychologie. V tomto ohledu pro mne bylo důležitou událostí setkání se třemi mystiky – byli to Franklin Merrell-Wolff, Richard Moss a Joel Morwood – v městečku Lone Pine v Kalifornii v létě roku 1984. Doma v Indii byl můj otec významným příslušníkem kasty bráhmanů a já jsem tudíž vyrůstal v ovzduší mysticismu. Ve škole jsem se nicméně pomalu vyvazoval z tohoto prostředí, hlavně v důsledku standardní vědecké výuky a úzce specializované vědecké metodologie. Výsledkem bylo, že jsem se časem odpoutal od svých dětských sympatií a můj vývoj vyústil v přesvědčení, že objektivní realita definovaná tradiční fyzikou představuje

VESMÍR VĚDOMÝ SI SÁM SEBE

jedinou realitu – a všechno ostatní, to pouze subjektivní, je projevem jakéhosi nesmírně složitého tance atomů, který bude dříve či později zplna pochopen. Tři mystikové z Lone Pine naproti tomu hovořili o vědomí jako o něčem „původním a autonomním, co je základem všech věcí“. Zpočátku ve mně jejich myšlenky vyvolávaly silné vnitřní konflikty a pochybnosti, ale nakonec jsem si uvědomil, že člověk může dělat vědu i tehdy, přiklání-li se spíše k primátu vědomí než hmoty. Tento způsob vědecké práce mne navíc znovu přiváděl nejen ke kvantovým paradoxům, jež mne uváděly ve zmatek během mého dospívání, ale i k novým problémům psychologie, studia mozku a umělé inteligence. Tato kniha je tedy výsledkem mé klikaté cesty. Trvalo mi asi deset až patnáct let, než jsem překonal své jednostranné zaujetí klasickou fyzikou a vydal se cestou výzkumů, jejichž výsledkem je tato kniha. Doufám, že ovoce mého úsilí si zaslouží, abyste mu věnovali svůj čas. Dovolte mi zde volně citovat báseň Rabíndranátha Thákura: Naslouchal jsem a pozoroval vše očima otevřenýma. Svou duši jsem nechal vplynout do světa při hledání neznámého v rámci známého. A můj zpěv je zpěvem nesmírného úžasu.

Podíl na vzniku této knihy má samozřejmě mnohem více lidí než jen těch několik výše zmíněných. Jsou to Jean Burns, Paul Ray, David Clark, John David Garcia, Suprokash Mukherjee, Fred Attneave, Jacobo Grinberg, Ram Dass, Ian Stuart, Henry Stapp, Kim McCarthy, Robert Tompkins, Eddie Oshins, Shawn Boles, Fred Wolf a Mark Mitchell – a zdaleka jsem zde neuvedl všechny. Důležité pro mne bylo povzbuzení a emoční podpora od přátel, zejména od Susanne Parker Barnett, Kate Wilhelm, Damona

Úvodem

Knighta, Andrey Pucci, Deana Kislinga, Fleetwooda Bernsteina, Sherry Anderson, Manoje a Dipti Pal, Geraldine Moreno-Black a Eda Blacka, kolegy Mika Moravcsika, a zvláště pak milované přítelkyně Fredericy Leigh. Zvláštní poděkování patří Richardu Reedovi, který mě přesvědčil, abych práci publikoval, a který ji předal Jeremymu Tarcherovi. Navíc mi byl Richard velmi nápomocen podporou, kritikou a spoluprací při redakci knihy. A samozřejmě zcela zásadní bylo přispění mé ženy Maggie, především pokud jde o vznik a rozvoj myšlenek v knize obsažených, ale i co se týká jazyka, kterým jsou vyjádřeny; bez její spolupráce by kniha nikdy nevznikla. Z celého srdce děkuji i redaktorům nakladatelství J. P. Tarcher, Inc. – Aidanu Kellymu, Danielu Malvinovi, zvláště pak Bobu Shepherdovi, stejně jako Jeremymu Tarcherovi osobně, který naše dílo poctil svou důvěrou. Vám všem patří můj dík.

ČÁST 1

INTEGRACE VĚDY A SPIRITUALITY

V současnosti jsme svědky zásadního zmatení prostupujícího světem prakticky ve všech oblastech. Naše víra ve spirituální stránky života – ve vědomí jako živou realitu, v hodnoty stejně jako v Boha – eroduje a rozpadá se pod neustávajícím tlakem vědeckého materialismu. Na jedné straně přijímáme benefity plynoucí z vědy založené na materialistickém pojetí světa. Na straně druhé tento převládající světonázor nedokáže uspokojit naši intuitivní potřebu a touhu po životě majícím smysl. V průběhu posledních čtyř staletí jsme postupně akceptovali názor, že vědu lze založit pouze na představě, že každá věc je hmotné povahy – tedy složená z takzvaných atomů vznášejících se v prázdném prostoru. Zvykli jsme si přijímat materialismus dogmaticky, vzdor tomu, že v něm není místo pro prožitky běžného života, se kterými se každý den všichni setkáváme. Stručně řečeno, náš pohled na svět není konzistentní. Tato situace dala vzniknout poptávce po novém paradigmatu – sjednocujícím světonázoru integrujícím do rámce vědy i mysl a ducha. Do konce dvacátého století se však podobné paradigma neobjevilo.

Stará fyzika a její filozofický odkaz

připustit jakožto validní data. Materialističtí realisté si jsou tohoto problému vědomi. V posledních letech se tudíž velká pozornost věnuje otázce, zda mentální jevy (včetně vědomí sebe sama) lze pochopit na základě hmotných modelů – zejména počítačových. My se nyní budeme zabývat základní ideou těchto modelů – vizí myslícího stroje.

Je možné sestrojit počítač disponující vědomím? V době po Newtonovi představovala samozřejmě pro vědu velkou výzvu vize, jak se co nejvíc přiblížit Laplaceově vševědoucí inteligenci. Názor newtonovské klasické fyziky se v tomto ohledu jevil jako poměrně silný a byly tudíž učiněny různé významné kroky vedené snahou se k tomuto cíli přiblížit. Vědci postupně objasnili, alespoň zčásti, některé z takzvaných věčných záhad – jako například, jak vznikla naše planeta a vesmír vůbec, kde se bere energie, kterou hvězdy spalují, a jak život reprodukuje sám sebe. Nakonec se Laplaceovi následovníci odhodlali přijmout i další zásadní výzvu a pokusit se vysvětlit lidskou mysl, vědomí sebe sama a vše, co s tím souvisí. Podle svého deterministického názoru nepochybovali o tom, že i ona je newtonovským klasickým strojem, stejně jako celý stroj světa, jehož je součástí. Jeden z těch, kdo věřili v mysl coby stroj, Ivan Pavlov, cítil nesmírné uspokojení z toho, jak byla jeho víra potvrzena výsledky jeho experimentů se psy. Pavlov stiskl tlačítko zvonku a jeho psi slinili, i když žádnou potravu nedostali. Jsou napodmiňováni tak, že očekávají jídlo při každém zazvonění zvonku, vysvětlil Pavlov. Je to opravdu docela jednoduché. Vyšlete impuls, pozorujete reakci, a pokud je taková, jakou si přejete, posílíte ji odměnou. Tak se zrodila idea, že lidská mysl je jednoduchý stroj, s jednoduchými pokyny vstup-výstup v režimu jeden ku jednomu, celkově fungující na bázi stimul-reakce-posílení. Tato hypotéza musela čelit tvrdé kritice založené na tom, že podobný jednoduchý behaviorální stroj nemůže být schopen takových mentálních procesů, jakým je třeba myšlení.

INTEGRACE VĚDY A SPIRITUALITY

Už výše jsem vysvětlil, jakým způsobem vzniká stabilita – v tom spočíval velký přínos Bohrovy práce. Identita atomů konkrétního druhu je jednoduše důsledkem identity vlnových vzorců v uzavřeném prostoru; struktura stacionárních vzorů je určována způsobem, jakým jsou elektrony limitovány, nikoliv prostředím, v němž se nacházejí. „Zvuk“ atomu, jeho vlnový vzorec, je stejný kdekoliv ve vesmíru – na Zemi nebo na Andromedě. Navíc jeho stacionární vzorec, určovaný pouze jeho limitujícími podmínkami, neobsahuje ani sebemenší stopu své minulé historie, ani žádnou paměť; generuje sebe sama pořád dokola a vždy znovu prezentuje svou stále stejnou podobu.

Vlny probability Vlny elektronů však nejsou obyčejné vlny. Dokonce i při difrakčním experimentu se jednotlivé elektrony zobrazují na fotografické desce jako lokalizované jednotlivé události. Teprve difrakční obrazec vytvořený celým svazkem elektronů je důkazem jejich vlnové povahy. Elektronové vlny jsou vlny probability, prohlásil fyzik Max Born. Vypovídají o pravděpodobnosti a například o tom, že se tyto částice vyskytují nejpravděpodobněji tam, kde jsou vlnové poruchy (neboli amplitudy) silné. Tam, kde je amplituda vlny slabá, bude i probabilita výskytu částice nízká. Představte si, že sledujete provoz v ulicích Los Angeles z vrtulníku. Pokud bychom dopravní situaci vyjádřili v termínech Schrödingerovy vlny,

Obrázek 8. Superpozice (překrývání) mnoha jednoduchých vln vytváří typický lokalizovaný vlnový paket. (Upraveno se svolením P. W. Atkinse, Quanta: Handbook of Concepts. Oxford: Clarendon Press, 1974.)

IDEALISMUS A ŘEŠENÍ KVANTOVÝCH PARADOXŮ

Představte si, že dva elektrony, říkejme jim Joe a Moe, spolu po nějaký čas komunikují, ale pak interagovat přestanou. Ty elektrony jsou samozřejmě jako jednovaječná dvojčata, protože elektrony nelze jeden od druhého rozeznat. Předpokládejme, že poloha Joea a Moea při vzájemné interakci, měřená od nějakého počátečního bodu na ose, je xJ , respektive xM (obr. 29). Elektrony se pohybují, mají tedy hybnost. Tyto hybnosti (podél stejné osy) označíme jako pJ a pM . Podle kvantové mechaniky nelze určit zároveň pJ a xJ , nebo zároveň pM a xM , jelikož platí princip neurčitosti. Kvantová mechanika však umožňuje zároveň změřit jejich vzdálenost X od sebe navzájem (X = xJ – xM ) a jejich celkovou hybnost P (P = pJ + pM ). Einstein, Podolsky a Rosen měli za to, že když Joe a Moe interagují, dostávají se do korelace, protože i když je později jejich interakce ukončena, určení polohy, v níž je Joe (xJ ), nám umožňuje přesně propočítat, kde se nachází Moe – hodnota xM (neboť xM = xJ – X, kde X představuje známou vzdálenost mezi nimi). Když změříme pJ (hybnost Joea), můžeme určit pM (hybnost Moea), protože pM = P – pJ , kdy P je známo. Provedeme-li měření týkající se Joea ve vhodný okamžik, můžeme určit polohu nebo hybnost Moea. Pokud však je měření Joea uskutečněno v době, kdy Moe a Joe již

Nelze zároveň určit, kde jsme a kam se pohybujeme!

Ale lze určit vzdálenost mezi námi a naši úhrnnou hybnost! Moe

počáteční bod

Joe

Obrázek 29. Korelace EPR, v níž jsou Joe a Moe. Vzdálenost mezi nimi je vždy stejná (XJ – XM ) a jejich úhrnná hybnost je vždy PJ + PM .

154

Einstein-Podolsky-Rosenův paradox

Mimotělní prožívání Existují vedle telepatie ještě jiné parapsychologické jevy, jež lze vysvětlit s pomocí kvantového/idealistického modelu vědomí? I když je předčasné o tom soudit s konečnou platností, objevují se náznaky, že je dobré mít ohledně těchto věcí mysl otevřenou. Mnozí lidé prohlašují, že skutečně zažili pocity, jako by vystoupili ze svého těla. Během těchto epizod slyšeli, co říkají jejich přátelé, byli schopni pozorovat chirurgický výkon prováděný na nich samých, nebo se dokonce přenést do vzdálených míst.18) Tento jev se nazývá mimotělní zážitky (out-of-body experience – OBE). Podobnost OBE s transmigrací mysli vázané na „já“ mimo tělo je nepopiratelná, otázka ovšem zní, jak k něčemu takovému může dojít. V této souvislosti se silně připomíná dualismus mysli a těla. Některé případy mimotělních zážitků se zdají být skutečným, ryzím fenoménem vědomí natolik přesvědčivým, že jim to získalo značnou důvěryhodnost. Přečtěte si třeba knihu Michaela Saboma Recollections of Death (česky dosud nevyšlo), jež je významnou a systematickou studií OBE v souvislosti s prožitky blízké smrti. Sabom jakožto kardiolog s přístupem k chorobopisům a dalším záznamům měl jedinečnou výhodu v tom, že byl schopen verifikovat technické detaily ve zprávách o OBE u pacientů v situacích emergentní intervence, v nichž byli prakticky již prohlášeni za mrtvé. Jeho pokusné osoby popisovaly maximálně detailně lékařské procedury prováděné prokazatelně mimo jejich zorné pole, jež tudíž nemohly vidět. Někteří z těchto lidí byli často objekty lékařské péče, včetně různých klinických procedur během opakovaných hospitalizací, a tudíž nepřekvapovalo, že jsou schopni dospívat k relativně informovaným úsudkům. Aby toto nebezpečí vyloučil, použil Sabom jako kontrolní skupinu pacienty s podobnou anamnézou, včetně prožitků blízké smrti, avšak bez OBE. Pacienti z této kontrolní skupiny na výzvu, aby popsali, co se podle nich dělo na operačním sále či v ordinaci v době, kdy se nacházeli ve stavu blízké smrti, podávali zprávy obsahující spoustu nepřesností a jen velmi skromné korelace s fakty, a to i ve zcela obecné rovině. Sabom, sám zpočátku značně skeptický,

177

„Já“ jako aspekt vědomí

Klasické a kvantové já Psycholog Fred Attneave definuje ego takto: „… uložené informace o minulých stavech vědomí lze znovu přivést do vědomí. Vědomí tedy může spatřit vlastní odraz v zrcadle paměti – i když vždy (tím se metafora trochu pokazí) s časovým zpožděním. Domnívám se, že takto má být [ego] definováno.“5) Zejména si povšimněte onoho časového zpoždění – jde o reakční dobu mezi kolapsem časoprostorové události (nástup kvantové modality) a výslovně ohlášeným sekundárním klasickým módem neboli o prožitek ego, jehož základem je introspekce. Existuje přesvědčivý důkaz na podporu toho, že se vskutku jedná o čas introspekce. Neurofyziolog Benjamin Libet a neurochirurg Bertram Feinstein se svými spolupracovníky zjistili u pacientů, kteří se podrobili operaci mozku v nemocnici Mount Zion v San Franciscu, zajímavý jev týkající se introspekčního času.6) (Pacienti během chirurgického zákroku na mozku mohou zůstávat v bdělém stavu, protože zákrok je nebolestivý.) Libet a Feinstein změřili čas potřebný pro vjem dotekového podnětu na kůži pacientů, který v podobě hrotové (spiked) elektrické aktivity prochází nervovou dráhou do mozku. Jednalo se asi o setinu vteřiny. Zjistili, že interval mezi podnětem a verbálním reportem pacienta ohledně uvědomění si podnětu se blíží hodnotě půl sekundy. V kontrastu k tomu behaviorální reakce pokusných subjektů (jako například stisknutí tlačítka nebo vyslovení slova „teď“) je mezi jednou a dvěma desetinami sekundy.7) Libetovy experimenty podporují názor, že normální klasické ego-já povstává z procesů sekundárního uvědomění prožitku ve vědomí. Téměř půl vteřiny mezi behaviorální reakcí a verbální zprávou je čas potřebný ke zpracování události sekundárního vědomí. Je to (subjektivní) reakční doba potřebná pro typ introspekce charakterizovaný jako „to jsem já“. Naše silné zaměření na sekundární procesy (jež se prokazuje časovým zpožděním) nám ztěžuje uvědomění si našeho kvantového já a prožívání čistých duševních stavů, které jsou přístupné z kvantové úrovně našeho fungování.

247

Probuzení bódhi

Zde si uvědomme, že kroky na všech těchto cestách konáme v závislosti na našem povědomí o tom, co se děje jak v nás, tak i v našem okolí. Toto vědomí je tak důležité, že Krišnamúrti může říci – a má pravdu – že žádná cesta vlastně neexistuje a vést nás může pouze naše uvědomění. To jediné, co člověk může a musí dělat, je kultivovat své vědomí cestou meditace.

Džňána – procitnutí do reality Když jsme v kapitole 4 zkoumali propojení mystiky s monistickým idealismem, prezentovali jsme jako základ bytí pojem „vědomí“, bráhma. A v našich kosmologických úvahách o tom, jak se jedno stává mnohým, se jasně ukázalo, že vědomí založené na bráhmanu vzniká jako subjekt (átman) ve vzájemné závislosti s objekty. V situaci vzájemně závislého spoluvznikání tak povstává ten, kdo ví (subjekt prožívání), pole, v němž se poznání uskutečňuje (povědomí, awareness), a to, co je poznáváno (objekt prožívání). Ani subjekt, ani objekt však nemá vlastní přirozenost ani nezávislou existenci – jedinou realitou je vědomí. Problémem však je, jak tuto realitu chápat. Jazyk je k tomu naprosto neadekvátní. Řeknete například, že existuje pouze jedno vědomí. Dobrá, v jistém smyslu to možné je, ale řekneme-li „jedno“, již se zde objeví rozlišování a jemně se implikuje dualita. Pak je zde krásné Šankarovo vyjádření – jedno bez jakéhokoliv druhého. Je to lepší, ale ne perfektní. Jiný postoj vyjadřuje vtip: Kolik zenových mistrů je třeba k zašroubování žárovky? Jeden a ne jeden. Je velmi obtížné vyjádřit ne-relativní realitu slovy, která jsou relativní. Jacques Derrida ve svých knihách, jež mnozí považují za první skutečně postmoderní filozofická díla, představil koncept dekonstrukce – tedy zpochybnění veškerých metafyzických výroků o realitě tím, že se zpochybní samotný jejich obsah a význam všeobecně. Buddhistický filozof Nágárdžuna před více než tisíci lety praktikoval něco podobného. Ona přímá moudrost, k níž se lze dobrat intenzivním praktikováním metody dekonstrukce, pak představuje nejvyšší úroveň džňána jógy.

303

SLOVNÍK POJMŮ

Bellův teorém: věta objevená Bellem tvrdící, že lokální skryté proměnné nejsou kompatibilní s kvantovou mechanikou. bhakti jóga: jóga lásky či oddanosti. Bohm, David: anglický fyzik, který zásadním způsobem přispěl k problému interpretace kvantové mechaniky. Přestože byl realista, oceňoval Bohm transcendentní doménu. Bohr, Niels: dánský fyzik, objevitel Bohrova modelu atomu a principu komplementarity. Během svého života byl nejvlivnějším mluvčím takzvané kodaňské interpretace. Podle Heisenberga nikdy nepodpořil pozitivistickou filozofii (a instrumentalismus), jež se později staly u mnoha fyziků charakteristickým znakem jejich chápání kvantové mechaniky. Bohr zcela pochopil, že samotná podivnost kvantové fyziky je signifikantní. Brownův pohyb: náhodný pohyb částic v kapalině v důsledku jejich náhodných srážek s molekulami tekutiny. cirkularita: viz autoreference. čisté mentální stavy: stavy kvantové mysli tvořené normálními módy kvantového systému mozku, jak se o tom hovoří v této knize; příkladem mohou být jungiánské archetypy. Demokritos: starověký řecký filozof známý především jako zakladatel filozofie materialismu na Západě. determinismus: filozofie, podle níž je svět kauzální povahy a je zcela určen Newtonovými zákony pohybu a počátečními podmínkami (počáteční poloha a rychlost objektů v časoprostorovém univerzu). difrakční obrazec: vzorec střídavého posílení a zrušení vlnové poruchy, k nimž dochází vždy, když se vlny ohýbají kolem překážek nebo když procházejí štěrbinami. dualismus: názor, že mysl (včetně vědomí) a mozek přináležejí dvěma samostatným sférám reality. Tato filozofie však nemůže objasnit, jak tyto dvě říše interagují, aniž by to odporovalo principu zachování energie v našem světě. džňána jóga: jóga využívající intelekt k jeho transcendenci. ego: aspekt já, který vzniká v důsledku podmiňování.

344

Doporučená cena 389 Kč

www.anag.cz

s Richardem E. Reedem a Maggie Goswami

VESMÍR VĚDOMÝ SI SÁM SEBE JAK VĚDOMÍ VYTVÁŘÍ HMOTNÝ SVĚT

AMIT GOSWAMI, Ph.D.

VESMÍR VĚDOMÝ SI SÁM SEBE

AMIT GOSWAMI, Ph.D.

Předmluva Fred Alan Wolf