Když jsme se SKRÝVali
Praha 2021
Přeložila: Zuzana Ľalíková
Sarina Bowen: Když jsme se skrývali Vydání první Copyright © 2014 by Sarina Bowen All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2021 jako svou 2443. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Year We Hid Away vydaného v roce 2014 Český překlad © 2021 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover design by Karnes Coffey Design Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1616-1 BARONET Praha 2021
Když jsme se skrývali The Ivy Years (2)
ČÁST PRVNÍ „Ať si to znamení zakryje, čím chce, přece ji bude pořád bodat do srdce.“1 Nathaniel Hawthorne, Šarlatové písmeno
1. kapitola Úkol brankáře
J
Scarlet
akmile jsem zaslechla, že se otevírají vrata garáže, vyskočila jsem. Ani jsem nemusela vyhlédnout z okna, protože bylo jasné, že rodiče odjíždějí. Když máte před domem zaparkované tři novinářské dodávky, tahle vrata se nezvedají jen tak pro nic za nic. Během posledního roku si zpravodajské stanice pořídily tisíce snímků naší garáže. To kdyby se náhodou ukázalo, že je tam něco zajímavého. Teď ale není času nazbyt. Sotva auto mých rodičů odjelo, měla jsem už skříň dokořán. Vytáhla jsem sportovní tašky, které jsem měla už sbalené, a krabici s knihami. Jedno zavazadlo po druhém jsem odtahala po schodech do předsíně. Potom jsem vyšla znovu nahoru, vytáhla ze zásuvky stolu dopis na rozloučenou a položila ho doprostřed postele. Mami a tati, spletla jsem si termín nastěhování. Začíná to ve 3. Takže jsem už na cestě. Večer zavolám. Omlouvám se za zmatky. Mám vás ráda, S. 9
V tom kratičkém vzkazu bylo tolik polopravd, až to není hezké. Jenže takhle to v domě Ellisonových prostě chodí. Upravujeme pravdu, kdykoli se to hodí. Děje se to takhle celý můj život, i když mi trvalo sedmnáct let, než jsem zjistila, kam až všechno to podvádění sahá. To poslední, co jsem vzala dolů, byla moje kytara Jordan. Bez ní bych se nikam nehnula. Potom jsem ještě naposledy vyběhla nahoru do svého pokoje. Ne že bych k tomu měla sentimentální důvody. Pokoj to je sice nádherný – prostorný a s pěkným nábytkem z javorového dřeva – ale během posledního roku se z něj stala moje vězeňská cela. Posledním úkolem bylo dovléct do šatny moje hokejové vybavení. Brusle, brankářskou hůl, betony. Všechno jsem schovala a doufala, že je matka nějakou dobu nenajde. Už takhle se mohla zcvoknout ze všeho, co jsem se během posledních pár týdnů rozhodla udělat. Čím víc oddálím hádku ohledně faktu, že chci s hokejem praštit, tím lépe. Zavřela jsem dveře šatny a přistoupila k oknu, aby se mrkla skrze žaluzie. Na trávníku postávali tři kameramani. Porušovali tím zákon. Neměli na našem pozemku co dělat. Místní poldové ale dodržování tohohle pravidla nevymáhali. Pro mou rodinu nehnuli prstem. Kdyby náš dům hořel, pochybuju, že by se obtěžovali ho uhasit. Novináři venku na trávníku nejspíš klábosili o sportu, počasí nebo o čemkoliv jiném, co asi tak řeší, když zrovna netočí. Jeden z nich míchal karty, což nejspíš znamenalo, že se za chvíli posadí na zahradní křesílka a rozehrají spolu partičku pokeru. Skvělé. Ještě jednou jsem seběhla schody a otevřela dveře, co vedou ke garáži. Otcův bodyguard dveře zavřel, tak 10
jako obvykle, když odjížděl. Aspoň k něčemu je ten magor dobrý. Rodiče ho označují za „našeho řidiče“, ale to je jen další eufemismus. Nikdo nechtěl mluvit o tom, proč ho tu je potřeba. Jenže člověk, který byl obviněn z několikanásobného obtěžování dětí, se cítí prostě bezpečněji, když mu při odchodu z domu kryje záda bývalý vojenský odstřelovač. Co nejrychleji jsem hodila všechny svoje věci do auta a co nejtišeji zavřela dveře. Za volantem jsem si procházela, jestli mám všechno. Měla jsem kabelku včetně svého nového řidičáku. Taky jsem měla všechna zavazadla a Jordana. Ale na hokej nic. Správně. Nastartovala jsem motor a zároveň stiskla otvírač garážových vrat. Učili mě, že rozjet auto, aniž bych mu dala čas na zahřátí, se prostě nedělá. Tohle byla ale zoufalá situace. Ten fajnový německý motor mi to bude muset odpustit, protože jsem na svojí straně teď potřebovala moment překvapení. Jakmile se moje SUV mohlo protáhnout pod vraty, která se stále ještě zvedala, vystřelila jsem po příjezdové cestě. Výhled na ulici mi bohužel blokovaly novinářské dodávky. Musela jsem proto na chvilku zastavit, abych se rozhlédla. Kameraman se nejistě zvedl od karet. Před chvílí zahlédli a také fotografovali otcovo auto, jak odjíždí – pro jistotu, kdyby se to dneska hodilo do zpráv. Měli ho zachyceného. Já jsem pro ně ale nebyla zajímavá, hlavně ne o víkendu před Svátkem práce. A už vůbec ne, když jsem jela sama. 11
Viděla jsem, že nikdo z nich nesahá po kameře. JO! Opatrně jsem vycouvala – protože narazit do novinářského vozu by mi únik zrovna moc neusnadnilo – a vyrazila jsem ulicí. Srdce mi divoce bilo, ještě když jsem projížděla kolem dalších domů v našem úhledném univerzitním městečku v New Hampshiru. Konečně jsem utekla. Na tenhle okamžik jsem čekala celý rok. Tím, že jsem se takhle vyplížila, jsem se vyhnula srdceryvné scéně na téma „naše báječná dceruška odjíždí na univerzitu“, kterou by moje matka vystřihla před televizními kamerami. S těmihle vystoupeními na povel jsem skončila. Zrovna tak jsem se tím vyhnula loučení s otcem. Ani před tím, než se to celé zvrtlo, to mezi námi nebylo zrovna dobré. Byl pro mě vždycky jako otec z minulého století – přísný a nikdy na mě neměl čas, tedy dokud jsem si neobula brusle. (To si čas udělal, ale přísný byl tak jako tak.) Už dřív byl náš vztah chladný, ale teď je doslova mrazivý. Býval workoholik a teď tráví veškerý čas v polohovacím křesle ve své pracovně. Už jsem tam ani nechodila, vzduch tam je plný jeho vzteku a mlčení. Občas jsem ho ale pozorovala a přemýšlela, jestli udělal všechny ty věci, z nichž ho obvinili. A proč. A jak jsem s ním mohla tak dlouho žít pod jednou střechou, a vůbec nic netušit. Mám hromadu nepěkných otázek. Pokud bych je ale vyslovila nahlas, stejně bych nikomu z rodiny nemohla věřit, že mi na ně po pravdě odpoví.
12
Rychle jsem po vedlejších silnicích mířila k dálnici číslo 91. Na Sterling v New Hampshiru se ve zpětném zrcátku dívala Shannon Ellisonová. Odteď za devadesát minut už to ale bude Scarlet Crowleyová, kdo v Harknessu v Connecticutu vyleze z auta. „Scarlet Crowleyová,“ zašeptala jsem si pro sebe. Musím se naučit na své nové jméno slyšet. Bude to zvláštní. Řekla bych ale, že to nebude zdaleka tak divné jako vzdát se hokeje. Začala jsem hrát, když mi bylo pět. Čtrnáct let pro mě hokej znamenal celý můj život. V jedenácti se ze mě stala brankářka a v brance jsem strávila tolik času, že jsem chytala góly i ve spánku. Práce brankáře není jenom hnát se po puku. Měl by taky sledovat veškeré dění na ledu – jak se tam rozvíjí drama dřív, než puk vyletí směrem k brankové síti. Naučila jsem se všimnout si, kdo má u sebe puk, už jen z toho, jak drží ramena. Studovala jsem protivníky a předvídala, kdo vystřelí a kdo nahraje. Sledovala jsem dění stejně jako šachista – připravuje se několik tahů dopředu na všechny možnosti. Moje škola vyhrála tři poslední státní mistrovství v řadě. V obýváku stojí řada trofejí, které dokazují, jak dobrá jsem brankářka. Ještě před rokem jsem si myslela, že jsem si ta ocenění zasloužila. Jenže se ukázalo, že nejsem tak skvělá, jak jsem si myslela. Práce brankáře je předvídat mezery v obraně. V tom hle jsem však selhala. Když začaly do našich životů prosakovat nehezké zvěsti o mém otci, vůbec jsem to nečekala. Ani trochu. Všechen ten hnus mě tvrdě srazil na zem a vyrazil mi dech, jako pořádná šlupka do hrudníku. 13
Můj předchozí život skončil. Měla jsem na to rok, abych si zvykla, takže jsem se přes šok a popírání dávno přenesla. Teď už zbývá jen plán B. Není sice dokonalý, ale nic jiného nemám. O dvě hodiny později jsem se ocitla na vydlážděné cestě na nádherném nádvoří. Nedokázala jsem však jen tak obdivovat gotickou architekturu a dokonale zastřižené trávníky, protože momentálně hrozilo, že mi srdce snad vyskočí z hrudi. Dnes jsou asi nervózní všichni prváci. Moji spolužáci se nejspíš stresují, že se ztratí nebo jací budou jejich spolubydlící. Já jsem se ale nejvíc děsila něčeho docela jiného. Bude mít kancelář studentského oddělení v záznamech správné jméno? A co bych sakra dělala, kdyby neměli? Když jsem se dostala do přední části fronty, tiše a plná úzkosti jsem čekala, zatímco příjemná žena s dokonalým vystupováním listovala seznamem studentů. Tiše během hledání mumlala moje zbrusu nové jméno. „Scarlet Crowleyvá. Scarlet Crowleyová. Scarlet Crowleyová.“ Začala jsem se potit. Prošla počátek abecedy, kde bych měla být, a otočila na poslední stránku. Stálo tam: Změny a doplnění. „Aha, tady jste,“ rozzářila se. Podala mi papírovou kartičku, díky níž získám studentskou průkazku. „Ztratila jste se nám, ale už jste se našla.“ Doufala jsem, že se neplete. S lesklou, nově vyhotovenou průkazkou s čerstvě vyraženým jménem jsem vyhledala Vanderbergovu bu14
dovu, vchod A. Když jsem průkazku přiložila ke skeneru, zámek uspokojivě cvakl. Vlekla jsem sportovní tašku po mramorovém schodišti až do druhého poschodí. V každém patře jsou dva pokoje a mezi nimi dveře označené Koupelna. Nemusela jsem zkoušet klíče, protože pokoj 31 už byl otevřený. Nakoukla jsem dovnitř a uviděla dvě dívky, každá byla ohnutá na jiném konci sytě červeného koberce. „Zdravím.“ Obě naráz zvedly hlavu a bezostyšně si mě začaly prohlížet. Jedna z dívek měla nádherné blond vlasy a druhá zase hnědé vlasy stažené do culíku. „Ahoj! Jsem Katie!“ vyhrkly obě zároveň. Zapamatovat si jejich jména očividně nebude těžké. Takže tohle mám v kapse. „Já jsem Scarlet,“ odpověděla jsem a natlačila do pokoje svou obří tašku. Culíková Katie naklonila tázavě hlavu. „Já myslela, že naše třetí spolubydlící měla být nějaká Shannon?“ „Jo, to se změnilo,“ vysvětlovala jsem. „Shannon nedorazí.“ Protože jsem ji nechala doma. „Aha,“ poznamenala Blond Katie. „Odkud jsi, Scarlet?“ „Z Miami Beach,“ odpověděla jsem. Pro kontrolu: Byla jsem uvnitř třicet vteřin a už jsem tak dvakrát až třikrát lhala, podle toho, jak to počítáte. A pokaždé to byla lež jako věž. Musela jsem třikrát na parkoviště, než jsem konečně nastěhovala všechny svoje věci. Ani jedna Katie mi nenabídla pomoc. Místo toho si zdobily stůl fotkami z domova a snažily se rozhodnout, která z prváckých seznamovacích akcí zní asi nejslibněji. Jsem ale až moc šťastná, že tu jsem, než aby mě jejich lhostejnost trápila. Navíc je pokoj 31 v nádherné 15
starobylé budově ve tvaru U. Dvě Katie a já jsme dostaly třípokoják s malou ložnicí pro Culíkovou Katie a trochu větší pro Blond Katie a mě. V našem bytě se také nachází obývák obložený dřevem s lavičkou u okna a výhledem na nádvoří. Je to prostě boží. „Potřebujeme gauč, jakože fakt nutně,“ prohlásila Blond Katie. „Venku prodávají nějaké použité.“ „Tak jo, počítejte se mnou,“ přidala jsem se hned jako nějaká horlivka. Po tom osamělém roce bez přátel jsem prostě chtěla být jednou z nich. Ani jsem toho od nich moc nepotřebovala. Nepřišla jsem kvůli popularitě ani tu nějak vyniknout. Jen jsem chtěla zapadnout. I když jsem proto musela pořád dokola lhát. „Mrknem na ně cestou do jídelny,“ navrhla Blond Katie. „Bezva,“ souhlasila jsem. O hodinu později jsem obě Katie následovala z naší koleje do Turnerovy budovy. V Harknessu byli studenti rozděleni do dvanácti kolejí. Skoro jako v Bradavicích, ale bez moudrého klobouku. Každý prvák ubytovaný ve Vanderbergově byl ve skutečnosti zařazen do Turnerovy koleje, ale tam budeme bydlet až příští rok. Teď jsme ubytováni s ostatními prváky na Nádvoří prváků. Přejela jsem kartičkou před branou Turnerovy koleje a znovu uslyšela ono uspokojující cvaknutí. Těžko jsem skrývala nadšení, když Culíková Katie bránu otevřela a podržela nám ji. Scarlet Crowleyová je tu, lidi! Povedlo se mi utéct. Jídelna v Turnerce byla staromódně honosná. Měla klenutý strop ve výši dvou pater, vitrážová okna s mramorovými parapety a u jedné zdi obří krb. Šla 16
jsem za Katie & Katie do kuchyňské části, kde jsme se snažily vyznat v různých frontách k samooblužným pultům. „Fajn, to nebylo zase tak těžký,“ prohlásila Blond Katie, jakmile jsme našly tři volná místa u sebe. „Jídelna v mém internátu tak pěkná nebyla,“ vykládala Culíková Katie. „Vždycky tam byl cítit lančmít.“ „Fuj,“ připojila se Blond Katie. „Kam jsi chodila do školy ty, Scarlet?“ „Učila jsem se doma,“ lhala jsem. Celé léto jsem vypilovávala svou novou identitu. Mohla jsem říct, že jsem chodila na školu v Miami, ale představovalo by to riziko, že potkám někoho odtamtud. A to by byla prekérka. „Páni,“ vyhrkla Culíková Katie. „Vypadáš přitom fakt normálně!“ Rozesmála jsem se. Kdyby jen tušila. Tu noc jsem se probudila a lapala po dechu. Na chvilku jsem nevěděla, kde jsem. Pokoj byl zvláštní a pořád jsem se cítila jako v tom snu. Zdá se mi celý rok. Samozřejmě jsem v něm hrála hokej. To není noční můra. V tom snu jsem však vyrazila z brankoviště, abych chytla puk, který mi unikal. Dav burácel a chtěl, ať ho pošlu pryč od naší sítě. Puk ale letěl dál do jakési temné díry. Hlasy kolem mě byly stále naléhavější, jenže ta díra byla tmavá a děsivá a já ho odtamtud nechtěla tahat. Vnitřní instinkt mě zastavil. V tu chvíli jsem se vždycky probudila, celá zpocená. Celkem o ničem, co? Člověk by řekl, že můj mozek přijde s něčím lepším, jako motorovka, zombíci nebo upíři. Pokaždé to ale byl tenhle sen. 17
Otočila jsem se na úzké posteli a poslouchala, jak Blond Katie chrápe. Obě Katie se doslechly o party mimo kampus, kam jsem se nechala dovléct. Pila jsem z plastového kelímku teplé pivo a řádně se pohupovala do rytmu příliš hlučné hudby. Úplně jsem nepochopila, jaký ta slezina měla účel, ale obě Katie cestou zpátky počítaly desítky telefonních čísel, co si přidaly do telefonu. „No a ten hráč lakrosu s tetováním? Bože – ten byl tak sexy!“ Blond Katie byla nadšená. „Slyšela jsem, že má piercing… tam dole!“ Následoval jeden výbuch smíchu za druhým. Obě Katie vypadaly jako ten typ holek, které se vyznají. Znaly jméno toho fotbalového rozehrávače i v jakém je bratrstvu. Znaly názvy budov tajné společnosti rozesetých po kampusu – zvláštních žulových staveb bez oken. („Má se jim říkat krypty,“ zdůrazňovala Blond Katie.) Začínalo být celkem zřejmé, že obě Katie mají mnohem víc společného jedna s druhou než se mnou. Obě zbožňují Sephoru! Obě na střední hrály pozemní hokej! Obě poslouchají Maroon 5! LOL a OMG a WTF! Nejde o to, že bych žárlila. To zrovna ne. (Pozemní hokej? Ale no tak.) Byla jsem si ale dobře vědoma, že za poslední rok se mezi mnou a zbytkem světa otevřela propast, kterou ani kompletní změna identity nedokázala překonat. Na rok jsem se přestala života účastnit a stala jsem se pozorovatelem – sledovala jsem a přemýšlela. Předtím jsem byla akční a podnikavá. Bývala jsem jako některá z těch dvou Katie. Tedy spíš jsem bývala Shannon. Ale… to je fuk. Abych se zabavila, představovala jsem si, jak bych asi oběma holkám prozradila o sobě pravdu. Copak by se asi stalo s těmi jejich nadšenými výrazy? 18
No víte, Katie & Katie, nejsem z Miami, i když jsme tam vždycky jezdili na prázdniny. Vlastně jsem z New Hampshiru, kde byl můj otec slavným hokejovým hráčem a trenérem. Vyhrál s Torontem Stanley Cup, ještě než jsem se narodila. Když jsem byla malá, trénoval obranu Medvědů, a pak dělal trenéra na univerzitě, když jsem šla do školky. Pokud by nebyly příliš bystré hokejové fanynky, jejich tvářičky by stále v tuhle chvíli sálaly nadšením, protože by myslely na všechny ty sexy sportovce, které jsem během let potkala. Můj otec taky založil nadaci, aby se mohla ta méně šťastná děcka po celé Nové Anglii učit hokej zadarmo. No nebylo to od něj laskavé? Především když zvážíte fakt, že táta odjakživa byl – a pořád je – neskutečně agresivní kretén. V hokeji vám za tohle ale ještě připlatí. Nicméně život mu šel hladce – a můj taky – dokud se asi před rokem jedno děcko ze sousedního města nerozhodlo se zabít. Kdybych tohle říkala nahlas, výrazy obou Katie by se možná začaly znepokojeně krabatit, ať už čtou, nebo nečtou celostátní noviny. Ten kluk – jmenoval se Chad – zanechal vzkaz. A v tom vzkazu oznámil světu, že když mu bylo dvanáct, můj otec ho opakovaně znásilnil. V tomhle bodě by kterákoliv Katie, jež má všech pět pohromadě, vyrazila opačným směrem. Jejich váhavá přátelskost vůči mně by tenhle druh temnoty nikdy nevydržela. Nezáleželo by na tom, že jsem se o otcových údajných zločinech dočetla v New York Times, stejně jako všichni ostatní. Za ten poslední rok jsem se o špatných zprávách něco naučila. Nedostanou se k vám rychle jako ty ve fil19
mech. Nikdy to nebyl půlnoční telefonát nebo zaklepání na dveře během večeře. Skutečné špatné zprávy – ty hodně ošklivé – přicházejí pomalu. Půlnoční telefonát bývá jen předehrou k dalším lahůdkám. Následuje jedna novinářská dodávka před vaším domem, potom dvě. A pak deset. A i když všechny zmizí, je to jenom dočasné. Protože tři další chlapci vyrukují s podobnými příběhy. A všechno to začne nanovo. Když jsem oběma holkám pověděla, že jsem se učila doma, skoro jsem si přála, aby to byla pravda. Loni mi zůstala jedna jediná kamarádka. Jeden člověk při mně stál, zatímco se ke mně celé město otočilo zády. A bylo to ještě horší. Nezáleželo na tom, že mě nikdo z trestného činu neobvinil. Nikdo kromě mojí kamarádky Anni si už vedle mě nikdy nesedl. Celý rok jsem nebyla na jediné oslavě nebo akci, protože se ze mě stal vyvrhel. Hokejový tým mě odvolal z pozice kapitánky sotva dva týdny poté, co mě zvolili. Dokonce i trenér začal upřednostňovat mladší brankářky. (Pokud jsme neprohrávaly. To pak neměl problém mě nasadit.) Už je to skoro rok, co se veřejné mínění o mém otci zvrhlo ve zděšení. Zatkli ho a obvinili z nejhorší věci, kterou může člověk udělat. A nezáleželo na tom, že jsem o tom nevěděla – a pořád skutečně netuším, co se opravdu stalo. Jsem produktem úchyla a vyrostla jsem v úchylném domově. A kdokoliv se ke mně ve městě choval slušně, riskoval, že se do toho všeho namočí. Takže asi není zrovna velká záhada, proč jsem šla v létě k soudu a požádala o změnu jména. Když to celé právně prošlo, zavolala jsem na studijní oddělení v Harknesské a dala jim nové informace. Shannon byla pryč a zrodila se Scarlet. Doufala jsem, že mě může zachránit. 20