Všem městům, která mám rád. O. O.
Město pro každého Manuál urbanisty začátečníka
Text
Osamu Okamura Ilustrace a modely
David Böhm & Jiří Franta Fotografie
Pavel Horák
Labyrint / Raketa Copyright © Osamu Okamura, 2020 Illustrations © David Böhm & Jiří Franta, 2020 Czech edition © Labyrint, 2020 ISBN 978-80-86803-67-8
MMXX
ZANEDBANÝ VEŘEJNÝ PROSTOR
OBSAH MĚSTA
104
128
NEDOSTATEK PARTICIPACE
158
PRIVATIZACE MĚSTA
70
SMRŠŤUJÍCÍ SE MĚSTA
INDUSTRIÁLNÍ PARKY
54
SUBURBANIZACE
46
148
BROWNFIELDY
NEDOSTATEČNÁ NOVÁ VÝSTAVBA A NEEXISTENCE POLITICKÉHO ZADÁNÍ
38
ŘÍDKÁ MĚSTA
78
DOPRAVA
30
GENTRIFIKACE A NEDOSTATEK DOSTUPNÉHO BYDLENÍ
MONOFUNKČNÍ MĚSTSKÉ ZÓNY
116
140
PRÁZDNÉ DOMY, STÁRNOUCÍ DOMOVNÍ FOND A REALITNÍ SPEKULACE
166
PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE
94
ZHORŠUJÍCÍ SE KVALITA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
62
ZANEDBANÝ VEŘEJNÝ PROSTOR
OBSAH MĚSTA
104
128
NEDOSTATEK PARTICIPACE
158
PRIVATIZACE MĚSTA
70
SMRŠŤUJÍCÍ SE MĚSTA
INDUSTRIÁLNÍ PARKY
54
SUBURBANIZACE
46
148
BROWNFIELDY
NEDOSTATEČNÁ NOVÁ VÝSTAVBA A NEEXISTENCE POLITICKÉHO ZADÁNÍ
38
ŘÍDKÁ MĚSTA
78
DOPRAVA
30
GENTRIFIKACE A NEDOSTATEK DOSTUPNÉHO BYDLENÍ
MONOFUNKČNÍ MĚSTSKÉ ZÓNY
116
140
PRÁZDNÉ DOMY, STÁRNOUCÍ DOMOVNÍ FOND A REALITNÍ SPEKULACE
166
PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE
94
ZHORŠUJÍCÍ SE KVALITA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ
62
KOMU PATŘÍ MĚSTO? Bavme se o veřejném prostoru města. Město je společenstvím lidí. Město vzniká z vůle obyvatel, kteří se rozhodli, že chtějí žít spolu na jednom místě, a vnímají toto rozhodnutí jako přínosné pro ně samotné. Lidé díky životu ve městě prosperují, cítí se zde bezpečněji. Harvardský ekonom Edward Glaeser považuje město za nejúžasnější vynález lidstva. Město dělá člověka vzdělanějším, bohatším, zdravějším a šťastnějším. Tento názor můžeme doložit přesnými daty. Obyvatelé měst se dožívají vyššího věku, jsou méně nemocní, dosahují vyššího vzdělání a výdělků. To ovšem nutně neznamená, že člověk najde své štěstí pouze ve městě. Naplněný a šťastný život můžeme prožít také uprostřed lesů. Ale výše zmíněný pohled odpovídá většinovému chápání a očekávání toho, co znamená kvalitní a spokojený život. Město je fascinující komplexní vynález. Je místem setkávání lidí. Tuto tezi skvěle ilustruje fotografie zachycující založení izraelského města Tel Aviv. Skupinka mužů v černých oblecích stojí s kolíkem v ruce uprostřed pouště a vytyčují nové město. Kolem nich je jen písek a velbloudi. Snímek krásně ukazuje, že tato konkrétní skupinka lidí tvoří a buduje město z ničeho. Město tedy netvoří domy, ale především lidé. Vzájemné soužití přestává fungovat v okamžiku, kdy město začne lidem bránit využívat prostor. Dnes se mluví o privatizaci města, nebo také o privatizaci veřejného prostoru. To znamená, že ti dravější a šikovnější si začnou uzurpovat prostor na úkor druhých. Bohatí investoři skupují nemovitosti v městských centrech, odkud vytlačují seniory a jiné skupiny obyvatel, které
CO DEFINUJE FUNKČNOST MĚSTA?
nepřinášejí investorům dostatečně vysoký zisk. Jenže podobné jednání a zasahování do společenské struktury město ve své podstatě ničí. Narůstající nerovnost ve společnosti se může stát nebezpečnou rozbuškou budoucích konfliktů. Dnes už i bohatí vědí, že společenská nerovnováha začíná ohrožovat je samotné. (Aktuální statistika říká, že dvacet šest nejbohatších lidí na světě vlastní stejný majetek jako celá chudší polovina lidské populace.)
Město funguje, když jej kolem sebe téměř nevnímáme. Když kvalita našeho života je natolik vysoká, že se nesetkáváme na každém kroku s bariérami, nebezpečím nebo hygienickými problémy. Funkční město nám poskytuje kvalitní prostředí pro spokojený život. Nejde jen o ekonomickou úroveň, ale bavíme se také o kvalitě životního prostředí, vzduchu a vody. (Evropa je jednou z mála oblastí na naší planetě, kde si s naprostou samozřejmostí můžeme pustit pitnou vodu z kohoutku. V Číně, Indii nebo v Africe to většinou není možné. Některá města už nyní kolabují kvůli nedostatečné technické infrastruktuře.)
str. 22–23
Při vysokých hustotách osídlení se nelze spoléhat na to, že funkčnost města zajistí pouze politici a úřady. V menších obcích dodnes stále funguje tradiční síť mezilidských vztahů, což dobře ilustrují místní dobrovolné hasičské spolky, různé formy sousedské výpomoci nebo bezprostřední a pravidelný kontakt obyvatel se starostou. V měřítku města se naopak přímé osobní vztahy prodlužují. Většina obyvatel proto raději deleguje řešení problémů na instituce. S rozrůstajícím se městem ale instituce přestávají stále komplexnější situace mapovat a zvládat. V tu chvíli je potřeba nejen podporovat sousedský život, ale také aktivně vtahovat obyvatele přímo do řízení města a učit je spoluúčasti na jeho správě. Názorným příkladem může být životy ohrožující situace během povodní. Krizovou situaci podobného rozsahu nedokáže vyřešit ani tisíc úředníků. Musí se zapojit konkrétní občané, kteří pomohou například plnit pytle pískem. Stejně tak není v silách úředníků, aby se procházeli po všech chodnících a kontrolovali, kde se objevily další výmoly a díry. Hovoříme tedy o způsobu přímé spolupráce na tvorbě města – o zapojování veřejnosti, crowdsourcingu a přijímání spoluzodpovědnosti.
Úvod
KOMU PATŘÍ MĚSTO? Bavme se o veřejném prostoru města. Město je společenstvím lidí. Město vzniká z vůle obyvatel, kteří se rozhodli, že chtějí žít spolu na jednom místě, a vnímají toto rozhodnutí jako přínosné pro ně samotné. Lidé díky životu ve městě prosperují, cítí se zde bezpečněji. Harvardský ekonom Edward Glaeser považuje město za nejúžasnější vynález lidstva. Město dělá člověka vzdělanějším, bohatším, zdravějším a šťastnějším. Tento názor můžeme doložit přesnými daty. Obyvatelé měst se dožívají vyššího věku, jsou méně nemocní, dosahují vyššího vzdělání a výdělků. To ovšem nutně neznamená, že člověk najde své štěstí pouze ve městě. Naplněný a šťastný život můžeme prožít také uprostřed lesů. Ale výše zmíněný pohled odpovídá většinovému chápání a očekávání toho, co znamená kvalitní a spokojený život. Město je fascinující komplexní vynález. Je místem setkávání lidí. Tuto tezi skvěle ilustruje fotografie zachycující založení izraelského města Tel Aviv. Skupinka mužů v černých oblecích stojí s kolíkem v ruce uprostřed pouště a vytyčují nové město. Kolem nich je jen písek a velbloudi. Snímek krásně ukazuje, že tato konkrétní skupinka lidí tvoří a buduje město z ničeho. Město tedy netvoří domy, ale především lidé. Vzájemné soužití přestává fungovat v okamžiku, kdy město začne lidem bránit využívat prostor. Dnes se mluví o privatizaci města, nebo také o privatizaci veřejného prostoru. To znamená, že ti dravější a šikovnější si začnou uzurpovat prostor na úkor druhých. Bohatí investoři skupují nemovitosti v městských centrech, odkud vytlačují seniory a jiné skupiny obyvatel, které
CO DEFINUJE FUNKČNOST MĚSTA?
nepřinášejí investorům dostatečně vysoký zisk. Jenže podobné jednání a zasahování do společenské struktury město ve své podstatě ničí. Narůstající nerovnost ve společnosti se může stát nebezpečnou rozbuškou budoucích konfliktů. Dnes už i bohatí vědí, že společenská nerovnováha začíná ohrožovat je samotné. (Aktuální statistika říká, že dvacet šest nejbohatších lidí na světě vlastní stejný majetek jako celá chudší polovina lidské populace.)
Město funguje, když jej kolem sebe téměř nevnímáme. Když kvalita našeho života je natolik vysoká, že se nesetkáváme na každém kroku s bariérami, nebezpečím nebo hygienickými problémy. Funkční město nám poskytuje kvalitní prostředí pro spokojený život. Nejde jen o ekonomickou úroveň, ale bavíme se také o kvalitě životního prostředí, vzduchu a vody. (Evropa je jednou z mála oblastí na naší planetě, kde si s naprostou samozřejmostí můžeme pustit pitnou vodu z kohoutku. V Číně, Indii nebo v Africe to většinou není možné. Některá města už nyní kolabují kvůli nedostatečné technické infrastruktuře.)
str. 22–23
Při vysokých hustotách osídlení se nelze spoléhat na to, že funkčnost města zajistí pouze politici a úřady. V menších obcích dodnes stále funguje tradiční síť mezilidských vztahů, což dobře ilustrují místní dobrovolné hasičské spolky, různé formy sousedské výpomoci nebo bezprostřední a pravidelný kontakt obyvatel se starostou. V měřítku města se naopak přímé osobní vztahy prodlužují. Většina obyvatel proto raději deleguje řešení problémů na instituce. S rozrůstajícím se městem ale instituce přestávají stále komplexnější situace mapovat a zvládat. V tu chvíli je potřeba nejen podporovat sousedský život, ale také aktivně vtahovat obyvatele přímo do řízení města a učit je spoluúčasti na jeho správě. Názorným příkladem může být životy ohrožující situace během povodní. Krizovou situaci podobného rozsahu nedokáže vyřešit ani tisíc úředníků. Musí se zapojit konkrétní občané, kteří pomohou například plnit pytle pískem. Stejně tak není v silách úředníků, aby se procházeli po všech chodnících a kontrolovali, kde se objevily další výmoly a díry. Hovoříme tedy o způsobu přímé spolupráce na tvorbě města – o zapojování veřejnosti, crowdsourcingu a přijímání spoluzodpovědnosti.
Úvod
CO JE TO ÚZEMNÍ PLÁN A JAK FUNGUJE? Město se skládá z jednotlivých obyvatel – soukromých osob, které sledují vlastní zájmy. Představte si následující situaci: Tohle je můj pozemek, postavím si na něm mrakodrap a vůbec mě nezajímá, že vedle je škola, kterou nová budova (můj mrakodrap) zastíní. Chci prostě ze svého pozemku vytřískat maximum. Málokdo na prvním místě zohledňuje veřejný zájem. Na řadu proto musí přijít městská administrativa, jejímž úkolem je koordinovat soukromé zájmy tak, aby nedocházelo ke vzájemným kolizím. Samospráva, která tyto procesy řídí, řekne: Už jste toho na vašich pozemcích postavili hodně. Nyní budeme muset v konkrétní oblasti posílit dopravní infrastrukturu, postavit stanici metra, protože zde začíná kolabovat doprava. Pojďme se na to složit a zaplatit novou stanici metra ze společných peněz, protože jinak budeme trpět všichni, kdo v této lokalitě žijeme.
Soukromým majitelům často chybí odstup a vnímání věcí v kontextu. Říká se, že město má regulační roli, ale my si myslíme, že by mělo zastávat roli iniciační. Město má lidem pomáhat realizovat jejich sny a plány. Má je motivovat, ale i usměrňovat. Rozhodně nemá obyvatele brzdit – to by byla negativní definice města. Je mylné si představovat, že územní plánování chce především zakazovat zástavbu. Naopak, město se musí vyvíjet tak, aby dokázalo neustále reagovat na měnící se potřeby svých obyvatel v čase.
V posledních pěti letech se v České republice vydá ročně asi osmdesát tisíc stavebních povolení. Celková orientační hodnota výstavby činí 250–414 miliard Kč/rok.
Město nelze plánovat pro současnost. Obyvatelé města se proto snaží domluvit, jak by mělo město vypadat v horizontu jedné generace (ve výhledu budoucích 20 až 30 let). Této dlouhodobé vizi se říká strategický plán a sestavuje jej odbor nebo institut městského plánování. Zde zasedají urbanisté, architekti, sociologové, sociální geografové, specialisté na energetiku, ekonomové, politici, akademici, aktéři kulturní scény, neziskové organizace a aktivní občané. Strategický plán je především ideový, textový dokument. Následně se musí myšlenka překlopit do reálného fyzického prostoru. Tomu se říká územní plán.
str. 24–25
V našem případě strategický plán zní: Chceme, aby se Praha stala městem hudby. Následně vezmeme do ruky geografický plán města. V něm pozorujeme místní morfologii, tok řeky atd. a řekneme si: Aha. Co to vlastně prakticky znamená, když se řekne město hudby? V plánu města si vyznačíme vše, co se týká tohoto tématu – základní umělecké školy, koncertní sály, muzea hudby. Abstraktní idea se nám začíná konkretizovat v rámci městského plánu a důkladně studujeme stávající situaci: V této části města něco chybí. Zde by se mělo postavit něco, co posílí naši ideu. A skrze analýzu docházíme k závěru: Na reprezentativním nábřeží umístíme novou budovu filharmonie. Z našeho rozhodnutí pak vyplývá spousta dalších podtémat a otázek jako například: Co budova nové filharmonie znamená pro možný rozvoj dané městské části? Jak se bude v konkrétním místě řešit dopravní napojení? Chceme tvořit nová centra, nebo posilovat stávající městské centrum? Jinak řečeno – chceme město polycentrické, nebo monocentrické? Územní plán tedy konkrétně vymezuje, kde mají být postaveny nejvýznamnější stavby potřebné pro chod města a jeho společenský život, budovy státní správy a samosprávy, vzdělávací a kulturní instituce nebo velké dopravní stavby, ale i která území si mají ponechat přírodní charakter nebo kde vzniknou nové parky.
Úvod
CO JE TO ÚZEMNÍ PLÁN A JAK FUNGUJE? Město se skládá z jednotlivých obyvatel – soukromých osob, které sledují vlastní zájmy. Představte si následující situaci: Tohle je můj pozemek, postavím si na něm mrakodrap a vůbec mě nezajímá, že vedle je škola, kterou nová budova (můj mrakodrap) zastíní. Chci prostě ze svého pozemku vytřískat maximum. Málokdo na prvním místě zohledňuje veřejný zájem. Na řadu proto musí přijít městská administrativa, jejímž úkolem je koordinovat soukromé zájmy tak, aby nedocházelo ke vzájemným kolizím. Samospráva, která tyto procesy řídí, řekne: Už jste toho na vašich pozemcích postavili hodně. Nyní budeme muset v konkrétní oblasti posílit dopravní infrastrukturu, postavit stanici metra, protože zde začíná kolabovat doprava. Pojďme se na to složit a zaplatit novou stanici metra ze společných peněz, protože jinak budeme trpět všichni, kdo v této lokalitě žijeme.
Soukromým majitelům často chybí odstup a vnímání věcí v kontextu. Říká se, že město má regulační roli, ale my si myslíme, že by mělo zastávat roli iniciační. Město má lidem pomáhat realizovat jejich sny a plány. Má je motivovat, ale i usměrňovat. Rozhodně nemá obyvatele brzdit – to by byla negativní definice města. Je mylné si představovat, že územní plánování chce především zakazovat zástavbu. Naopak, město se musí vyvíjet tak, aby dokázalo neustále reagovat na měnící se potřeby svých obyvatel v čase.
V posledních pěti letech se v České republice vydá ročně asi osmdesát tisíc stavebních povolení. Celková orientační hodnota výstavby činí 250–414 miliard Kč/rok.
Město nelze plánovat pro současnost. Obyvatelé města se proto snaží domluvit, jak by mělo město vypadat v horizontu jedné generace (ve výhledu budoucích 20 až 30 let). Této dlouhodobé vizi se říká strategický plán a sestavuje jej odbor nebo institut městského plánování. Zde zasedají urbanisté, architekti, sociologové, sociální geografové, specialisté na energetiku, ekonomové, politici, akademici, aktéři kulturní scény, neziskové organizace a aktivní občané. Strategický plán je především ideový, textový dokument. Následně se musí myšlenka překlopit do reálného fyzického prostoru. Tomu se říká územní plán.
str. 24–25
V našem případě strategický plán zní: Chceme, aby se Praha stala městem hudby. Následně vezmeme do ruky geografický plán města. V něm pozorujeme místní morfologii, tok řeky atd. a řekneme si: Aha. Co to vlastně prakticky znamená, když se řekne město hudby? V plánu města si vyznačíme vše, co se týká tohoto tématu – základní umělecké školy, koncertní sály, muzea hudby. Abstraktní idea se nám začíná konkretizovat v rámci městského plánu a důkladně studujeme stávající situaci: V této části města něco chybí. Zde by se mělo postavit něco, co posílí naši ideu. A skrze analýzu docházíme k závěru: Na reprezentativním nábřeží umístíme novou budovu filharmonie. Z našeho rozhodnutí pak vyplývá spousta dalších podtémat a otázek jako například: Co budova nové filharmonie znamená pro možný rozvoj dané městské části? Jak se bude v konkrétním místě řešit dopravní napojení? Chceme tvořit nová centra, nebo posilovat stávající městské centrum? Jinak řečeno – chceme město polycentrické, nebo monocentrické? Územní plán tedy konkrétně vymezuje, kde mají být postaveny nejvýznamnější stavby potřebné pro chod města a jeho společenský život, budovy státní správy a samosprávy, vzdělávací a kulturní instituce nebo velké dopravní stavby, ale i která území si mají ponechat přírodní charakter nebo kde vzniknou nové parky.
Úvod