Řeknu vám o jednom listonoši z hor,“ začal povídat pan Kareš. „Slyšel jsem o tom vyprávět, když jsme tenkrát přijeli s cirkusem vystupovat do Vrchlabí. Jednou večer za námi přišel místní poštmistr. Seděli jsme tak po představení na lavičce u maringotky, přisedl si k nám a povídal tenhle příběh. Prý se skutečně stal místnímu pošťákovi Ambrožovi…
„O POŠŤÁKU AMBROŽOVI” Když se za panování císaře Josefa II. ve větších městech, městečcích i vesnicích objevily pošty, kam speciální dostavníky, tažené koňským spřežením, vozily dopisy a balíky, rychle si na to lidé zvykli. Pošta docela vytlačila dřívější jízdní posly, kteří cválali na koních nocí i dnem třeba s jediným vzkazem. Na poště v Jilemnici měli také svého pošťáka a starý poštmistr si ho nemohl vynachválit. Ambrožovi bylo sedmadvacet, byl ochotný a pracovitý. Měl krásnou ženu Madlenku a tři děti jako schůdky. Žili v malé chalupě na kraji Jilemnice i se starým Ambrožovým otcem. Okna chalupy vedla k horám a za jasného počasí byly vidět i hřebeny Krkonoš. Jednou, právě za takového jasného a slunečného podzimního dne, kdy listí zlátlo a pomalu se snášelo k zemi, povídá Ambrožovi poštmistr: „Poslouchej, Ambroži, máte tady už dlouho ležet jedno psaní.“ „Myslíte pro Bartoloměje, co nahoře pase na Pančavské louce?“
13