0508169

František Švamberk

LOVY A DOPROVODY NA BRDECH

Hostivice 2020

S

lovo na úvod

Vážení čtenáři a přátelé brdských lesů, tajemné pohoří Brdy se pyšní krásnou přírodou i malebnými vesnicemi nebo městečky. Každý poutník, který navštíví tento překrásný kout naší republiky, jistě ocení bohatou historii tohoto území. Ve starých písemnostech se dočteme o nelehkém životě brdských obyvatel, kteří si vydělávali na živobytí v oborech úzce spjatých se zdejší krajinou. Roubená stavení, významné i drobné sakrální stavby vhodně doplňují nevšední a specifickou atmosféru Brd. Dostává se Vám do rukou kniha, ve které je však popsáno konání v Brdech nejčastější. Je jím lovecká vášeň. Je jasné, že ve zdejších hlubokých lesích plných zvěře se vždy lovilo a lovit se bude. Věřím, že autor knihy, bývalý žák strašické základní školy, přinese čtenářům svými postřehy mnoho radosti i poučení. Jiří Hahner – starosta obce Strašice

3

Obsah Začátky 5 Jelen k padesátce 7 První úlovky 8 Deputát 17 Dráteník 18 Havárie 23 První doprovody I. 24 Bradavice 28 První doprovody II. 30 Divně ulovená laň 38 Můj první jelen 40 Můj druhý jelen 47 Houbaři 51 Vánoční lov 53 Gratulanti 56 Standa jméno mé I. 58 Standa jméno mé II. 63 Nový vzorek 66 Můj první muflon 68 Proti větru 77 Muflon paní Niny 78 Trabant 85 Nesmrtelná Daněla 87 Dělení 90 Zahraniční hosté I. 91 Zahraniční hosté II. 98 Šňupací tabák 102 Lov s Jurou 103 Vzteklý jelen 106 Lov s Jurou – mezihra 108 Ztracená trofej 111 Lov s Jurou – pokračování lovu 112 Zajíci 118 Lov s Jurou – druhá šance 120 Půjč mi flintu 124 Vysvětlivky 125 František Švamberk 135 4

ZAČÁTKY Prostředí vojenských lesů mě lákalo odjakživa. V rodině přede mnou nikdo lesníkem nebyl, ani nikdo, s výjimkou prastrýce Tondy, kterého jsem si pamatoval jen z raných dětských let, neprovozoval myslivost. Přesto můj táta i můj děda byli nadšení nelovící a neorganizovaní „myslivci“ a milovníci lesa a přírody. Za nejlépe strávený volný čas považovali pobyt v lese. Od časného dětství jsem s nimi, maminkou, babičkou a později i s mladší sestrou strávil mnoho hodin na toulkách po houbách, borůvkách či brusinkách. „Účastnil“ jsem se rodinné výroby palivového dříví na zimu – nejčastěji vysekávání suků z odpadového klestu na přidělených „dílech“ čerstvých pasek, kdy jsem si hrával u malého ohýnku nebo v boudě z klestu, kterou pro mě vždy na pasece postavili. Také jsem později s tátou a dědou brouzdal v předjaří po lesích ve snaze najít nějaké ty jelení shozy. Takzvané „parohaření“ bylo totiž stejně jako u řádky jiných mužů z vesnic přilehlých ke komplexu brdských lesů i jejich letitým koníčkem. První shoz z jelena jsem čirou náhodou našel s tátou při houbaření v létě ve svých necelých pěti létech, a tím jsem tomuto koníčku propadl i já. Denně jsem měl možnost vídat lesáky od vojenských lesů z nedaleké místní strašické lesní správy v oněch typických khaki uniformách s hvězdičkami na jasně zeleném vyložení límců. Navíc byla moje babička dlouhé roky zaměstnána jako dělnice v pěstební činnosti u sousední správy vojenských lesů v Mirošově, a tak se u nás občas objevovali se vzkazem, anebo jen na kafe, i lesáci odtamtud. To jsem vždy s respektem okukoval jejich kulovnice, opřené v předsíni. Když jsem pak ještě jako malý kluk s maminkou při nákupech ve vzdáleném centru obce, v tzv. Vsi, poprvé potkal hajného od státních lesů z druhé strany vesnice v jakési nevýrazné šedozelené kamizole, navíc na škytajícím mopedu namísto obvyklé červené krásně vrčící „dvaapůle“ vojenských hajných, dlouho jsem nechtěl věřit, že jde též o lesáka. Později jsem se toulal s tátou a dědou, po pár letech už bohužel jen s tátou, s kamarádem Petrem nebo jen sám po brdských kopcích a propadl jsem jejich kouzlu úplně. Možnost jít několik hodin hlubokým lesem, projít vrchy Kamennou, Kočky, Korunu, Hlavu či Lipovsko a táhlá údolí mezi nimi, přebrodit Padrťský či Třítrubecký potok, vracet se od luk bývalé vsi Záběhlé či od zbytků Borského zámečku a po celou dobu nepotkat ani človíčka… To bylo pro mě něco, jak pro jiné tropická Afrika s Kilimandžárem! 5

Proto už léta bylo pro mě jasnou volbou nastoupit po absolvování lesnické školy k Vojenským lesům a statkům Hořovice, které spravovaly lesy centrálních Brd.

6

Jelen k padesátce Nastávala doba svátku všech myslivců – jelení říje. Pro vedoucího jedné z brdských lesních správ Karla letos obzvlášť významná. Vzhledem k životnímu výročí s jistotou očekával mezi dárky obálku s blahopřáním podnikového ředitele a obligátní povolenkou k lovu průběrného jelena – pro myslivce jako on – nejkrásnější dárek. Již o loňské říji si svého „padesátinového“ jelena vyhlédl na svém oblíbeném lovišti v okraji cílové plochy Jordán. Nebývale silný a dlouhý vidlicový desaterák, dobře perlený až po výrazně bílé hroty, padl panu správci hned do oka. A do letošní říje ještě zesílil, jak se Karel již několikrát mohl přesvědčit při čekané na jeho oblíbeném stávaništi. Jen maličkost scházela – ona kýžená povolenka. Podnikový ředitel zřejmě čekal až na předvečer jubilea, které připadalo až na konec září. Čekání bylo nekonečné. Pana správce děsila obava, že by „jeho“ jelena mohl potkat některý z již přijíždějících poplatkových hostů nebo že by se mohl zatoulat „před lauf“ jineckým či obecnickým sousedům na opačné straně Jordánské plochy. Onoho večera zhruba v půli září pan správce opět „pásl“ svého jelena na dostřel od kazatelny, když se rozhodl. Od povolenky ho dělí určitě jen pár dní, trofej i zvěřina tu dobu hravě přečkají v mrazáku na lesní správě a jelen potom bude „uloven“ krátce po jejím obdržení. Během vteřiny se hrot puškohledu zastavil na komoře právě troubícího jelena, padla rána a jelen se sesunul do vřesu… Nadešel den jubilea a pan správce našel v poště očekávanou obálku z podnikového ředitelství. S úsměvem ji otevřel, četl ředitelovo blahopřání… a zalapal po dechu! Přiložená povolenka k lovu zněla na průběrného muflona!!! Katastrofa. Ani tak dobře zapsanému správci, jako byl Karel, by u velepřísného ředitele svévolný lov neprošel. Na správě sice se šéfem „drželi basu,“ ale zvíře ztuhlé v mrazáku tamtéž bylo tak velice nepodobné průběrnému muflonovi… Co teď? I začaly se různými cestami pomocí zasvěcených, kolegů i přátel šířit zvěsti s cílem nenápadně dospět až k uchu ředitele, jak pan správce Karel, sic vděčný, je přec jen zklamán povolenkou na muflona, jak jemu, starému jelenáři, muflon neříká zhola nic, jak moc se těšil na jelena a podobně. I paní ředitelová byla přes paní účetní požádána o pomoc. A skutečně, po pár dnech ze všech stran zpracovávaný ředitel mufloní povolenku změnil na povolenku na jelena. K formálnímu ulovení vytouženého jelena došlo o týden později, než bylo panem správcem doopravdy provedeno. Teď již mohl rozmrznout… 7

PRVNÍ ÚLOVKY Dříve, než jsem nastoupil jako lesník u vojenských lesů a zapadl tak do kolotoče prakticky denního výkonu myslivosti, musel jsem absolvovat svoje myslivecká učňovská léta a první myslivecké začátky. Naše rodina měla, i když nikdo nebyl aktivním myslivcem, les a myslivost, jak by se dnes řeklo, jako životní styl. Od raného dětství mě provázely na zdech chodby i pokoje jelení trofeje, ovšem jen na umělých lebkách ze spárovaných shozů nalezených mým dědečkem či tatínkem. V zimě jsem v malé tátově dílničce rád čichal vůni lipového dřeva (a současně i „slívovice“ pálené dědou v druhém koutě dílničky), z něhož táta, profesí dřevomodelář zaměstnaný ve strašické slévárně, vyráběl umělé lebky pro nasazování párových jeleních shozů pro sebe, kamarády i známé lesníky. Doma se neustále probíralo vše, co nějak souviselo s lesem a zvěří, ať přineseno babičkou pracující v lese „na koltůře“ u mirošovské lesní správy nebo tátou či dědou od jejich četných kamarádů myslivců. A s lehkou nadsázkou – když jsem dostal nový svetr, tak zelený, když se u nás natíral plot či okna, tak na zeleno, a když se v chalupě uvnitř či zvenku takzvaně „bílilo,“ tak kupodivu taky na zeleno… Pro tátu byly les a zvěř vším, ačkoliv lovecký lístek si nikdy neudělal a ani já jsem ho k tomu později nepřesvědčil. Snad to byly nesplněné naděje z mládí, snad vzhledem k jeho poměrně samotářské povaze snaha nebýt nikde organizován v rámci kolektivní lidové myslivosti. Doma prostě nebyl nikdo, kdo by mě v raném věku vzal na posed či hon, nechal vystřelit z flinty a střelit prvního srnce či divočáka, ukázal, jak se správně dělá vývrh, a podobně, tak jak to se mnou mohli o generaci později prožít moje dcerky a moji synovci. Možná proto ani já jsem dlouho neměl nějaké zvláštní nutkání lovit. Dostatečně naplňovalo mou rodící se mysliveckou duši courání po lesích při hledání shozů či pozorování zvěře s dalekohledem či později s fotoaparátem. A i když už jsem později pokukoval po flintách, nesnažil jsem se v osmnácti přihlásit se do kursu a získat lovecký lístek kvůli dvěma rokům navíc, a klidně si počkal na složení myslivecké zkoušky až při studiu na lesnické fakultě. V Brně, v zimním semestru druhého ročníku jsem nadšeně, na rozdíl od některých jiných předmětů, chodil na přednášky legendárního, tehdy prvním rokem přednášejícího docenta Josefa Hromase, prošel úskalími sedmietapových zápočtových poznávaček též prvním rokem zkoušejícího tehdejšího asistenta Vla8

dimíra Hanzala a teoretické vzdělání završil zkouškou z myslivosti 26. 1. 1981, kterou jsem samozřejmě jinak než výborně nesměl udělat. Později jsem u pana docenta dělal i diplomovou práci a jsem dodnes hrdý na to, že si mě dobře pamatoval, a když jsme se v budoucích letech sešli na nějaké akci, vždy se rád se mnou zastavil alespoň na pár slov. Rodiče, nadšení z úspěšně složené zkoušky, mi dali peníze na první loveckou pušku, kterou moje maminka zamluvila u své známé, vedoucí plzeňské Lověny ve Zbrojnické ulici. V květnu byly všechny papíry vyřízené a jeli jsme pro flintu. Paní vedoucí pro mě měla dokonce výběr ze dvou pušek požadované ráže 16 – německé dvojky Merkel za tehdy 3.800,– korun a ruské brokové kozlice Bajkal za 2.300,–. Snad cena, snad pouze hněděný duhový zámek na dvojce, který mi příliš nepadl do oka, ale nejspíš elegantní tvar kozlice o výběru rozhodl. Onen Bajkal se tak stal mojí první loveckou zbraní a dodnes je mou nejoblíbenější brokovnicí. Samozřejmě jsem toužil pušku co nejdříve vyzkoušet. A v téhle době se do mých učňovských let vložil tátův kamarád Václav. Díky němu jsem byl bez problémů přijat do mysliveckého sdružení a dostal zatím základní povolenku k lovu. Václav se stal jakýmsi mým „mysliveckým tátou,“ jak říká někdy naopak mně můj životní přítel Honza z Vysočiny. O honební plochy hraničící s vojenskými lesy v okolí Strašic a ve státních, bývalých colloredo-mansfeldských lesích, se v té době dělila dvě myslivecká sdružení, v nichž byli organizováni neprofesionální myslivci, dříve též nazývaní „nimrody,“ „vilpoňáky“ a později pak „lidolovci.“ Od Strašic směrem k Dobřívu měli honitbu členové MS Trhoň se sídlem přímo v obci, opačným směrem působila druhá část místních myslivců v MS Osičina se sídlem v sousedních Cheznovicích. Byla právě doba podporující velké honitby a v Trhoni i Osičině byli sdruženi myslivci z několika vesnic. Asi to příliš praktické nebylo, protože se myslivci stejně dělili podle vesnic na lovecké skupiny – v MS Osičina na strašicko-těnskou, cheznovickou a mýtskou. Václav byl pro svoji dlouholetou praxi a bohaté zkušenosti vedoucím skupiny myslivců ze Strašic a Tění. Jednoho srpnového dne mi Václav po tátovi vzkázal, abych v pět čekal s flintou a patronami na silnici pod Smolárnou, že půjdeme na divoké holuby. Hřivnáči létali na pole po posekané kukuřici kus nad rybník Tisý. Václav se chtěl přiblížit k holubům odvodňovacím příkopem, který asi o tři sta metrů dál procházel blízko nich. Nabili jsme flinty. Václav mě tlačil pár kroků před sebou s tím, že 9

až budeme u nich, rychle se postavíme a na zvednuté holuby vystřelíme. Občas během šoulání opatrně vykukoval a zjišťoval, jak jsme daleko od holubů. A pak jsme najednou byli u nich, postavili se a holubi vzlétali. Václav rychle tuploval, já vypálil jen jednou. Trochu jsem se zdržel při odjišťování, tak jsem vystřelil o něco později a na druhou ránu mně přišlo, že holubi jsou už daleko. Ale můj holub byl zasažený, spíš křídlovaný a spadl! Václav střelil dva. Zhaslé holuby jsme ještě zkusili nastražit, zda se hejno nevrátí, ale nepodařilo se. Ale nevadilo, tou jedinou ranou, mou první z nové brokovnice a i vůbec první ranou na zvěř, jsem zasáhl! Díky Václavovi jsem domů hrdě přivezl svůj první úlovek – divokého holuba. Přišlo září. Právě jsem trávil dny studentské odborné praxe na lesní správě ve Strašicích a účastnil se ranní porady. Na závěr se na poslední chvíli domlouvalo, kdo pojede na podnikový kachní hon na Padrťských rybníkách. Pan správce Karel se mě zeptal, zda už mám lovecký lístek a flintu, že bych mohl jet také. Samozřejmě jsem nadšeně přitakal a zajel pro ně rychle domů. Vyrazili jsme na Padrť v pěti lidech dvěma auty – zástupce správce Václav, technici František a Láďa, hajný Antonín a já. Sraz byl na louce nad Dolejším rybníkem, u silnice směrem na Nepomuk, v devět hodin. Sjeli se tu lidi ze všech správ a z hořovického ředitelství, asi k padesáti střelcům. Hon byl zahájen v devět hodin, vedoucím honu byl nepomucký správce, hon zahajoval podnikový ředitel. Strašičtí lesáci dostali štonty od hráze Dolejšího rybníka po pravém břehu dozadu. Stál jsem asi v polovině pravého břehu, na louce u keře, na okraji asi desetimetrového pruhu rákosí. Po zahájení leče v deset hodin se začaly zvedat stovky kachen. Viděl jsem vedle březňaček poláky, čírky, snad i ostralku, dále lysky, roháče i labuť a nejspíš orlovce. Hejna kachen vzlétala, kroužila nad lesem a zase sedala na vodu. Snažil jsem se ranami šetřit, vzal jsem si totiž v ranním spěchu jen dvanáct (!) nábojů, přesto jsem v prvním návalu emocí marně vystřelil pět ran. Pak už jsem střílel šetrněji. Až osmou ranou jsem zasáhl. Kachna spadla přede mnou na vodu, za chvilku ale naštěstí procházel technik Láďa se svým psem a ten mi kachnu přinesl. K mému údivu to nebyla březňačka, ale kachna čírky obecné! Mé další tři rány byly opět chybené. V půl dvanácté byla leč ukončena. Stáhli jsme se po řadě k hrázi Hořejšího rybníku a po ní přešli na levý břeh k lovecké chatě, kde byl připravován výřad. Čekání na něj jsme měli zpestřený veselou příhodou. Na výřad dorazil podnikový ředitel, položil na něm oba své úlovky, kachnu a čírku, a poodstoupil. Tu čírka náhle obživla, před očima všech stojících kolem, samozřejmě s již vybitými puškami, z výřadu odběhla a odplachtila na hladinu Hořejšího rybníku. Pan ředitel ještě s několika 10

dalšími lovci za ní vyrazil k rybníku, padla i rána, ale čírka se zřejmě zachránila. Na tomto honu bylo střeleno asi dvacet kachen divokých, sedm čírek, čtyři poláci a deset lysek, celkem kolem čtyřiceti kusů. Hon byl po slavnostním výřadu ukončen a my se hned vraceli na lesní správu. Já byl pochopitelně nadšen ze své první čírky. První kachnu divokou se mi na padrťském honu ale střelit nepodařilo. Zúčastnil jsem se poté několikrát s Václavem a několika dalšími kolegy z MS Osičina večerního lovu kachen na tahu u rybníka Tisého, celkem asi pětkrát. Výsledky nebyly valné, střelily se nejvíce tři kachny za večer. Jen jednou se mi podařilo střílet, ale chybil jsem všemi třemi ranami. U Tisáku jsem ten měsíc byl ještě dvakrát sám. Na sojkách. Chtěl jsem si jednu střelit. Šoulal jsem za nimi po Štrece, cestě vedoucí mezi rybníkem a poli od hráze k Těním po zbytcích náspu kdysi plánované Stroussbergovy železnice. Sojky slétaly s okrajových stromů při Štrece na pole po sklizené kukuřici nebo byly již na poli, když jsem se přiblížil, a vzlétaly zpět na stromy. Šoulal jsem tam a zpět a snažil se některou v letu střelit, ale byly jako očarované, jako by brokům vždy v poslední chvíli uhnuly. Vracel jsem se s prázdnou. Za týden jsem to na stejném místě zkoušel znovu. Podobný výsledek. Ale v jednu chvíli se mi podařilo překvapit sojky na poli a navíc ještě na dostřel. Jednu jsem zasáhl. Byla to první sojka, stačilo mi to – dál jsem nelovil. Za týden, v sobotu, byl v honitbě uspořádán první z honů na drobnou zvěř a zároveň můj první hon, kterého jsem se účastnil jako střelec. Lovilo se mezi Cheznovicemi a Mýtem. Střílel jsem sedmkrát na bažanty, dvakrát na zajíce a tupl na sojku. Hned v druhé leči jsem střelil na kohouta a nejspíš ho křídloval, bohužel se nenašel. Ve čtvrté leči v lesíku kolem opuštěného tábora u Štěpánského rybníka jsem vystřelil na dalšího, asi i zasáhl, padly na něj další dvě rány, ale letěl dál. Zasáhl jsem ho až celkem čtvrtou ranou z druhé hlavně. Padl přede mě na silničku. První bažant! V poslední sedmé leči jsem opět střílel na bažanta, sice po ráně spadl, ale střílel se mnou ještě někdo současně a stejně ho dostřelila další rána téměř na zemi. Tedy nebyl můj. Celkem jsme na tomto honu ulovili jedenadvacet bažantích kohoutů a jednu bažantí slepici, šestnáct zajíců a čtyři sojky. Poslední leč se odbývala v Mýtě, v restauraci „Myslivna“ u nádraží, stejně jako později o všech honech, které končily někde v okolí Mýta. Poslední leče tu pro mě měly vždy zvláštní atmosféru – tato restaurace totiž dříve, do padesátých let, patřila mému dědečkovi a babičce a prožila tu dětství a mládí moje maminka. 11

Necelý rok po získání loveckého lístku a nákupu brokovnice se mi podařilo koupit i kulovnici. Byl to malý zázrak. Po získání loveckého lístku si myslivec tehdy sice mohl koupit brokovnici, ale obvykle čekal další tři až čtyři roky, než mu bylo umožněno koupit si na tzv. nákupní povolení od SNB (tehdejší policie) kulovou zbraň, a jestliže měl nějaký škraloup, tak povolení dostal mnohem později či nedostal vůbec. Počítal jsem sice s tím, že když půjdu po škole k vojenským lesům, kde je kulovnice nezbytná, získat povolení nejpozději po návratu z vojny pro mě nebude problém. Ale když se naskytla možnost, proč to nezkusit dříve. Jistý hajný od vojenských lesů mi totiž říkal, že jeho známý, nyní důstojník generálního štábu, má na starosti prodej ještě kvalitních vyřazených kulovnic z majetku jakéhosi mysliveckého klubu při Ústředním domu armády v Praze za velmi dobré ceny a nabídl mi, zda nemám o jednu z nich zájem. Neváhal jsem. S tímto zdůvodněním se mi podařilo úspěšně projít anabází získávání asi deseti potřebných razítek z obce, okresu i brněnské školy a v březnu jsem již měl nákupní povolení na kulovnici v ruce. Slíbená možnost nákupu vyřazených kulovnic sice mezitím padla, ale nákupní povolení bylo a já se hned vydal do Prahy koupit kulovnici úplně novou. Nechtěl jsem běžnou ráž 7×57 a na doporučení pana docenta Hromase i jiných jsem zvolil ráž 7×64, samozřejmě jako opakovačku. V prodejně zbraní na Národní třídě jsem nakonec koupil kulovnici ZKK 600, s francouzským napínáčkem a ořechovou polopažbou typu Monte Carlo v ráži 7×64 za 3.150 korun. K ní jsem přikoupil v Plzni puškohled Zeiss 4× za 1.050 korun, a nechal jej přidělat na pušku klapkovou montáží u vyhlášeného puškaře pana Jedličky v Dobřívě za dalších asi 1.100 korun. Teď už jsem byl vybaven i k lovu zvěře spárkaté. V roce 1982 začala v květnu sezóna lovu srnců konečně i pro mě. Jako čerstvý vlastník kulovnice jsem se v osičinském sdružení už mohl účastnit lovu srnců. Tedy ne od začátku, protože puškař byl s kulovnicí hotov až počátkem června. To už byli srnci II. věkové třídy odloveni a mohli se lovit tedy jen „jedničky“, ale také „trojky.“ Hned druhý den poté, co jsem přivezl hotovou pušku, jsem se ráno vydal na srnce. Chodil jsem pešky z domova ze Strašic – Dvora přes tzv. Račany nebo kolem dvorské hájovny do lesa a pohyboval se většinou na jakési náhorní rovince někde mezi vršky Osičinou, Bambulí a Smolárenskou skálou. Václav mi tam ukázal několik kazatelen, ke kterým jsem vždy přeopatrně přišoulal a strávil na nich poté pár hodin čekané do rozbřesku či setmění. Dodnes mám lov srnce spojen se vzpomínkou na charakteristický pach tehdy jediného repelentu proti komárům. Tři víkendy po sobě jsem jezdil ze školy na sobotu a neděli a věnoval se lovu vysněného srnce. 12

Třetí týden jsem byl večer na srnci už posedmé a kromě jednoho čtyřletého chovného šesteráka jsem žádného jiného neviděl. Navečer jsem se vydal z křižovatky na rovince, odkud jsem měl třemi směry tři dobré posedy, na kazatelnu kousek od cesty vedoucí doleva k vrchu Bambuli. Říkal jsem jí podle ochozu se zábradlím „Kazatelna s verandou“ nebo také podle kolegy ze sdružení, který ji postavil, Kornoutova. Stála ve vysokém smrkovém lese ležícím vpravo podél cesty, za kterým se také podélně táhla mýtina se smrkovou kulturou. Za ní následovala stěna převážně smrkové mlaziny. Až před šerem zprava za mými zády přes cestu a stoják rychle vytáhl do kultury srnec – špičák s tmavými parůžky vysokými jen kousek pod slechy, asi dvou- či spíš tříletý. V kultuře se na moment zastavil. Byl jasně průběrný, zaváhal jsem ale kvůli věku a srnec odskočil. Dlouho jsem se rozmýšlel, měl jsem ho střelit. Na rozednění jsem čekal na stejném místě, už rozhodnutý, na toho včerejšího srnce. Marně. Když jsem slezl s kazatelny a udělal od ní asi padesát kroků, najednou jsme s tím srncem stáli proti sobě – vteřinku a odskočil do houštiny. Dalšího večera jsem to tady zkusil do třetice. Skoro ve stejný čas jako včera špičák vytáhl odnaproti z houštiny a prošel pár metrů pod kazatelnou jiný srnec – pokušitel. Dobrý, vysoký šesterák, ale podle mého asi jen pětiletý, střelit ho nepřicházelo v úvahu. Velice jsem se obával ostudy, když bych jako prvního srnce střelil nějaký chovný kus. Do půl hodiny vytáhla naproti posedu do kultury srna se slabým loňským srnečkem, jen několik centimetrů vysokým špičákem. Rozhodl jsem se ho střelit, bylo jasné, že tím nic nezkazím. Oba postupovali kulturou doleva od posedu, občas se zakrývali. V jednom okamžiku, když se srneček opozdil, jsem vystřelil. Srnec padl na místě, srna chvíli běhala kolem a bekala, potom přeci jen odskočila do houštiny. Teprve teď jsem dostal třesavku. A v tu chvíli jsem zahlédl pod kazatelnou pohyb. To srnec – pokušitel se stejnou cestou vracel, jako bych ani nestřílel. Po předepsané čtvrthodině jsem šel na nástřel. Střílel jsem na vzdálenost asi šedesáti kroků. Srnec měl ránu na levou zadní vyšší komoru, výstřel pod kohoutkem. Dal jsem srnečkovi poslední hryz a sobě úlomek. Poprvé v životě jsem dělal vývrh, navíc vyzbrojený jen teoretickými znalostmi podle Javůrkova Loveckého praktika. Trvalo mi to strašně dlouho a byla to spíše pitva než vývrh. Srnečkovi jsem pak svázal běhy, hodil ho na jedno rameno, pušku na druhé a vydal se, už za tmy, nadšený ze svého prvního srnce, k domovu. 13

Svoji první lišku jsem ulovil během studia na Moravě. Myslivecký kroužek posluchačů lesnické fakulty jeden pátek počátkem listopadu roku 1982 pořádal hon na drobnou zvěř v honitbě Školního lesního podniku Křtiny. Na zahájení honu v předměstské vísce Jehnicích jsme se z Brna dostali městským autobusem. Hon zahajoval polesný ze ŠLP, vedoucím honu byl můj spolužák a zároveň předseda kroužku Láďa. Účastnilo se asi čtyřicet střelců a kolem třiceti honců. Já měl ale dilema, protože druhého dne jsme měli hon v Cheznovicích. Rozhodl jsem se sedět takzvaně jedním zadkem na dvou židlích. S Láďou jsem se domluvil, že ve vhodné chvíli odejdu z honu, v Brně pohodlně chytím večerní rychlík a rodiče pro mě podle dohody zajedou po půlnoci k vlaku do Rokycan. A ráno stačím i osičinský hon. Hon úspěšně probíhal. Už jsme měli za sebou pět lečí a nastupovali na šestou. Došel mě Láďa a ptal se, zda jsem už něco střelil. Odpověděl jsem, že jsem ještě nedal ani ránu a on na to, že ten můj kus na mě dnes určitě ještě čeká a že se dočkám. Šestou lečí byla levá strana údolí pokrytá převážně smrkovými mlazinami, pravou tvořila nízká kultura. Vyšlo na mě stanoviště v horním konci údolí, kde mlaziny i kultura přecházely ve vysoký porost. Honci již prošli a chystal jsem se po blížícím se konci leče vybít pušku, když od mého souseda Ivana napravo ode mě padla rána a vzápětí se ozvalo volání, že chybil lišku. Rychle jsem založil brokovnici do ramene. Pod okrajovými smrčky jsem zahlédl pohyb. Liška zřejmě chtěla Ivana obejít a už se mezi stařinou a smrčky proplétala ven z leče. Chvilku jsem s ní puškou táhnul, a když to bylo na bezpečnou ránu, asi z dvaceti metrů, vystřelil. Padla na místě. Tak to byl ten Láďův slibovaný kus. Moje první liška v životě! Ozval se signál ukončující leč. Kluci z okolí přišli a přáli Lovu zdar. Ale co s liškou? Polesný ze ŠLP kromě jiného při zahájení honu trval na tom, že lišky se musí všechny odevzdat, protože v okresu Brno–venkov je vzteklina. „Houby vzteklina, ta je na jihu, tady jsme na sever od Brna a mezi námi leží celé město. A polesný kecá, chce lišky kvůli kožešinám zabavit. Zazdi ji, přece mu ji nenecháš, stejně už musíš odejít, tak ji vezmi s sebou“ přemlouvali mě kluci. Lišku jsme nechali ležet a šli na sraz. Ivan vzal na sebe i moji ránu. Vše jsme samozřejmě řekli Láďovi a ten postup schválil. Tomáš mi půjčil ruksak a já se vytratil. Vrátil jsem se pro lišku, s ní v ruksaku seběhl do Jehnic a městskou dopravou dojel na koleje. Tady jsem se převlékl, lišku přendal do tašky, v níž 14