NEPŘÍTEL MASARYKA
1. NÁRODNOSTNÍ KOKTEJL Plíce krm větrem, žaludek zemí, kůži vodou, srdce ohněm. Slovanské sudičky z Triglavu
Opona vyprávění se před čtenářem otevírá v Dalmatském království, což byla po porážce Napoleona na Vídeňské konferenci roku 1815 jen uměle stvořená provincie ke spolknutí Rakouskem-Uherskem, úzká pobřežní nudle východní části Jaderského moře končící na jihu tak zvanou Bokou Kotorskou. Hlavním městem byl Zadar, místodržící Jihoslovan, úředníci většinou Italové, správci teritorií a armádní velitelé Rakušani nebo Uhři. Jižní výspou proti turecké Albánii bylo strategické přístavní město Kotor a jeho hluboký válečný přístav, nad kterým jen pár kilometrů do hor začínalo hrdé a svobodné Černohorské království. Vládnout v této výspě mocnářství byla dost složitá záležitost, byl to vroucí kotel všech možných národností, které většinou vzájemnou láskou mezi sebou a hlavně k rakušáckému slepenci nijak neoplývaly. Kotor a jeho hluboko do 12
Národnostní koktejl
hor se zařezávající dvojitá zátoka byly a jsou perlou Jadranu, celé se to skládalo vlastně ze dvou trojitých klikatých zátok posetých chumlem malých domků ve dvacítce malých rybářských vesnic, dvou městečkách a souvislé zástavby v jižní části, známé spíše jako vnitřní Boka Kotorská. Na dvou ostrůvcích uvnitř vlastní zátoky stál benediktinský klášter. Na levé straně vnitřní zátoky byla ukryta rafinerie a velká válečná námořní základna mocnářství, napravo v nejužším profilu starobylé město a pevnost Kotor. Ve městě přímo proti výjezdu k volnému moři se nacházela menší promenáda, dvě starobylá dlážděná náměstí, několik kamenných uliček se zděnými jednopatrovými domy a jen pár stovek metrů za nimi se zvedaly příkré stráně přecházející do majestátních velikánů Černé Hory. Kolem náměstí se tísnily správní budovy, kostel, tržiště a několik hospod od jednoho panského hotelu s bordelem až po
Kotor, Černá Hora
13
NEPŘÍTEL MASARYKA
námořnické putyky. Do prvního kopce se tlačila také kasárna a nad nimi velká obranná pevnost s rozsáhlým řetězem opevnění a bunkrů, odkud se zvedala na úseku dva kilometry dlouhém s výškovým rozdílem téměř tisíc metrů tak zvaná Rakousko-uherská vojenská cesta, jediné přímé spojení do státu Černá Hora. Vysoké pevnostní zdi chránily město proti možnému nájezdníkovi z hor v délce přes deset kilometrů. Menší pevnost s tvrzí si armáda také postavila přes úzký jazyk konce zátoky na kopci proti městu. Severní a jižní kleště pobřeží proti moři chránily menší armádní posty, které zároveň kontrolovaly vjezd lodí do válečného i civilního přístavu i celkový pohyb po silnici na sever k Dubrovníku a jediné strategické spojení na jih přes Budvu do turecké Albánie. Posádka byla i v jeskyních a na vrcholu 600 m vysokého kopce na poloostrově proti volnému moři. Bylo známo, že počet vojska několikanásobně převyšoval stavy místních obyvatel. Sloužit se sem chodilo z centra říše hlavně z trestu a pod pojmem „Rakušáci“ je nutno si představit hlavně rakouské a české Němce, neboť o příslušnících českého národa byla známá jejich politická nespolehlivost a rychlá snaha po sbratření s blízkým a podobně utlačovaným kmenem jako oni. Tedy s Dalmatinci a Černohorci. Tak to v Kotoru vypadalo, když do něho narukoval v poslední dekádě devatenáctého století jako jednoroční dobrovolník jeden moravský Němec z Kyjova. Proč jej tam vůbec poslali? Rakousko na přelomu dvacátého století už bylo zcela jiný stát než dlouhá léta předtím. Ještě za Josefa II., který zavedl tuhou disciplínu a tvrdě poněmčil státní správu, to byl jednolitý celek, ale v této době se pomalu stávalo svárlivým, hašteřivým klubkem mnoha národů a národností, které už 14
Národnostní koktejl
nebylo tak jednoduché ovládat jako dříve. Uherští magnáti si sice vybojovali dualismus, ale spolu s ním zdědili i svou národně nikoliv pospolitou polovinu. Vídeň měla vzpurné Čechy, Poláky, Bosňáky a Dalmatince, Budapešť Slováky, Chorvaty a Rumuny. Společné oběma částem bylo, že vládnoucí německá a maďarská vrstva byla v nich v menšině a převládaly utiskované slovanské kmeny, které se stále více draly o svá práva. Tuhá svázanost moci nepomáhala, doby ponížené poslušnosti už uplynuly jako voda v Dunaji, který vlastně byl jediným pojítkem svazujícím soustátí dohromady. Proto bylo snahou vládnoucích rakouských Němců usazovat své národnostně věrné do slovanských jazykových ostrovů, aby byla zajištěna kontinuita vládnoucího kmene i pro budoucí období. A nic nebylo jednodušší než umisťovat rodilé Němce rozlezlé po celé monarchii právě tam, kde protirakouský odpor vystrkoval největší růžky. Proto ten kyjovský Němec na samé jihozápadní výspě v kotorské pevnosti. Ale jak to někdy bývá, i nejdůkladnější plány státu se mohou zlomit v pravý opak. A za každým zvratem je potřeba vždy hledat mladou a krásnou ženu. Jmenoval se Gajdl, Jan Gajdl, ve své komunitě se podepisoval jako Hans Geidel a byl z rodiny německých kolonistů, kteří se do srdce Moravy před staletím přestěhovali odkudsi ze Saska, aby zaostalé Čechy učili hospodařit, a při této příležitosti si z jejich práce vyždímali slušné jmění. Jeho rodina dlouhá léta zastávala vedoucí úřednická místa v moravském okresním městě Kyjově a i nadále tomu nemělo být jinak. Proto nikdo nic nenamítal, když mladý Hans či Jan narukoval po odvodu v roce 1890 jako jednoroční dobrovolník do černohorské výspy Kotor, aby zde posílil německou 15
NEPŘÍTEL MASARYKA
Pevnost a vyhlídka
Risan, Boka Kotorská
16
Národnostní koktejl
komunitu a po otrkání se vrátil domů jako nalajnovaná posila rakušácké vládnoucí třídy, stejně jako několik jeho předků v jiných převážně slovanských částech monarchie před ním. Mladého Němce máme tedy v kotorské posádce v pevnosti nad městem, kde prodělává základní dělostřelecký vojenský výcvik u 5. pevnostního pluku, a pak se přesouvá na velitelství u přístavu jako účetní šikovatel k armádní úřednické práci. Ale není to ani od počátku upjatý zkostnatělý rakouský úředník, ale pohledný mladý muž ve švihácké uniformě, který si je těchto předností dobře vědom a taky jich dokáže využít. Vysoký téměř 180 cm, štíhlý a plavovlasý, s prodlouženým obličejem a orlím nosem, který vůbec není německy zpupný, dokáže využít svého druhého, českého jazyka k dorozumění s děvčaty, znajícími pouze příbuznou dalmatskou srbochorvatštinu, což mu stačí, aby dokázal naslibovat cokoliv a posléze pokládat jednu za druhou do příslušné horizontální polohy. Až narazil. V městské tržnici u přístavu objevil černohorskou ztepilou krasavici a ztratil hlavu. Jmenovala se Anna. Téměř denně tam chodil a stále něco kupoval, jen aby jí mohl být co nejvíc nablízku, mohl s ní konverzovat a házet udičky. I jí se velmi zamlouval, a o to více se držela zpátky. Začali chodit na počestné procházky na korze a kafíčkovali u stolku v turecké kavárně nad přístavem. Více mu bez svolení rodiny nedovolila. Dokonce pouhé pohlazení ruky bylo považováno za porušení etikety. Jak by se asi dalo pojmenovat převrácení dámy do postele a pár minut sexuální kratochvíle? V rodině Anny vypukla bouře. Jakeličové patřili po staletí mezi černohorské šlechtické rody, otec rodiny patřil k vůdcům místní skupštiny, vlastenecký Černohorec a ne17