ROSŤA OSIČKA
ČAS… NEJEN O BOXU
Z MÉ TVORBY ČAS Zkus dohonit čas posunout zastavit zpomalit přemoci. Nic neuděláš nic nezmůžeš jen se ztrapňuješ svým neustálým snažením a pachtěním po moci a blahobytu. Stejně se bojíš i když jsi silný mocný schopný neustálým dokazováním kdo je tu pánem. Ne nejsi to ty
pánem je čas. Až jednou přijde přesně a neomylně vezmi si tě právě včas.
Absolvoval jsem přes tři sta zápasů, vybojoval slušný počet medailí. Rozdal jsem tisíce ran a spoustu jich inkasoval. Ale ne všechny mi byly uštědřeny boxerskou rukavicí. Ty nejbolestivější jsem paradoxně dostal mimo ring. Vím, že jednou musí přijít konec, roky jdou jeden za druhým. Zatím držím, ale uvidím, jak to bude dál. V boxu nikdy žádné velké peníze nebyly, takže to není otázka financí, ale lásky ke sportu. Velké lásky, bez které by to nešlo. Také vím, že se pohybuji na poli, kde je velká konkurence. Objevují se mladí trenéři, kteří mají zelenou, ale nemají dostatek zkušeností, preferují dravý způsob boxu. Jsou i tací, kteří závodně nikdy neboxovali a začali trénovat po absolvování nějakých kursů. Já patřím k té druhé skupině, k těm, co prostě předávají svoje vlastní zkušenosti, a ty se nikde naučit nebo vyčíst nedají, ty si člověk musí nést v sobě, ve svých vzpomínkách, ve svých dovednostech, i ve svých zraněních, ve svém přeraženém nose, zlámaných kostech a utržených vazech. Upřednostňuji techniku, učím to, co je nadčasové, co přetrvá. Vím, co je dobré, co funguje, ale už neovlivním, jestli někomu bude vyhovovat jiný způsob trénování. Nemrzí mě, že už je mi tolik let, dnes bych už boxovat nechtěl, ale bylo by fajn, kdybych tehdy měl dnešní rozum, to by mohlo všechno být jinak. Medailí by bylo víc, problémů míň, ale možná by přišly zase jiné. Věřím na osud, jsem prostě věřící člověk a dovedu sehnout hlavu, když zhřeším, uznám chybu, kterou udělám. Nicméně čisté svědomí jsem měl vždycky. Nekradl jsem, vědomě neubližoval, nezáviděl a neseděl na penězích. Ani nebylo na čem, v boxu nikdy peníze nebyly a mně to nikdy nevadilo. Nepotřeboval jsem je a na kus chleba a sklenici vína jsem si vydělal vždycky. Box je tvrdá fyzická práce a já si k tomu ještě přibíral i další činnosti, ač mě k tomu
nikdo nenutil. Já pracovat chtěl, dělal jsem to jednak kvůli fyzické kondici, ale také jsem si potřeboval vydělat peníze. Z lesku medailí se žít nedá. xxx V mládí jsem se kamarádil s kluky, kteří nebyli svatoušci, ale měli v sobě magnet, který mě přitahoval. Já měl ty darebáky prostě rád a mnohokrát mi to zkomplikovalo život. Ale pak jsem dospěl, možná vyzrál, pochopil smysl života a bez určitých lidí už jsem se obešel. Pomohla mi v tom víra, kterou mám v sobě. Ta mě přiměje, abych se postavil, když upadnu. Je to mnohdy těžké, ale jinak to nejde. Co by to bylo za život, kdybychom všemi problémy snadno proklouzli? Jak by nás mohla těšit cesta bez překážek? Jen tehdy, když jdeme životem s odřenýma ušima, si ho dokážeme pořádně vážit. My lidé jsme pošetilí. Snažíme se překonat přírodu, stále se vedeme různé zápasy, mocenské boje… Co lidstvo existuje, se to nemění. Zápasí se nejen v ringu, ale i v politice a ne vždy se ctí zásady fair play. Lidé zapomínají, že jsou součástí přírody, neuvědomují si, jak je marné se vyvyšovat, každý z nás je tu na chvíli, každý je jen smítko, více či méně zapomenutelné. Chybí nám víra a pokora. Filosof Milan Machovec řekl, že nezahyneme po meči, ani po přeslici, ale pandemicky. Kam až bych musel jít, abych došel na konec světa, když je kulatý? Kam až bych musel jít, abych došel na konec svého trápení, když smrt se spojuje v jeden prsten se životem? V Bílých Karpatech, ve středisku Kosenka, mám parcelu, kterou mi k padesátinám věnovala moje bývalá žena Renata. Ví, jak miluji přírodu a udělala mi tím obrovskou radost. Sousední zase vlastní kamarád Tomáš Měšťánek, který má stejně vřelý vztah k přírodě jako já. A tak na našich pozemcích má Matka příroda svobodu. Tam se nesmí kácet ani kosit, je to takový náš soukromý Boubín, náš neposkvrněný ráj, čistá příroda pro rostliny a zvířata. Je to moje útočiště a představuji si, že jednou přijde čas, já tam ulehnu a také se stanu součástí přírody. Už dnes mívám často nepřekonatelnou chuť jít ven, do přírody, lehnout si do trávy, poslouchat šumění větru, zpěv ptáků a dívat se na nekonečné modré nebe. V něm je čistota, na rozdíl od světa kolem nás, ve němž je tolik špíny. Box byl celý život mojí oporou, hodně mě naučil a jsem rád, že jsem se s ním potkal a zůstali jsme si věrní. Je to mužný sport, první olympijský, který dokonce komentoval sám Homér, nejstarší řecký básník. Když zápasil borec jménem Épeos, tak Homéír řekl:
„Krev s potem se řinula po tělech běsnících soupeřů, pak přišel tvrdý pravý hák a došlo k prvnímu knokautu v historii lidstva.“ Ano, knokauty patří k boxu a patří i k lidskému životu. Ale já zatím KO nejsem, zatím je pořád všechno OK.
NEJTĚŽŠÍ ZÁPAS Snad každý člověk si někdy sáhne na dno. I mně se to párkrát stalo. Ovšem na to nejhlubší jsem se dostal v roce 1977, na mistrovství spřátelených armád ve Lvově, v krásném hlavním městě Ukrajiny, která tehdy byla součástí Sovětského svazu. Tehdy se ve Lvově sešla světová boxerská elita a musím neskromně přiznat, že se mi dařilo. Šel jsem od vítězství k vítězství, až jsem nakonec stál v ringu proti kubánskému mistru Lorenzovi Martinezovi. Už na první pohled budil hrůzu. Měl zvláštní, až děsivý pohled. „Ten má v očích satana,“ řekl jsem si, když se naše pohledy potkaly. A měl jsem pravdu, byl jako zvíře. Od prvního okamžiku našeho zápasu jsem byl přesvědčený, že mě chce zabít. Ale ve mně se cosi vzepřelo a nechtěl jsem mu dovolit, aby mě vynesli na nosítkách. Jenomže od začátku to pro mne vypadalo neslavně. Boxoval tak rychle a takovou silou, že jsem to ani nestačil registrovat. Rozhodčí chtěl v jednom okamžiku zápas přerušit, ale vtom přišla dělovka, zvedák na bradu, já šel na kolena. Byl jsem na zemi ještě dvakrát. Cítil jsem, že moje čtyřky jsou v háji, ale v tu chvíli to nebylo podstatné. Rumunští a maďarští trenéři volali na mého trenéra, aby hodil do ringu ručník. ale než to stačil udělat, vletěl do mě vztek. Řekl jsem si, že mě sice připravil o zuby, ale vítězství si vzít nenechám, postavil jsem se, vrhl se na něho, pravým hákem ho poslal na zem a nedovolil mu, aby se vzpamatoval. Tak prudkou reakci Martinéz nečekal, nebyl na to zvyklý. Honil jsem ho po ringu, a nakonec vyhrál pět nula na body. Měl jsem sice rozdrcené dva zuby, čtyřky, ale v ten moment jsem bolest vůbec nevnímal. Ta přišla až později. Když si mě Rusové a Ukrajinci naložili na ramena, nesli mě jásajícím davem, oslavovali mě, křičeli: „Charašo! Maladěc!“ Bouchaly láhve se sektem a všichni znali moje jméno. Byl jsem šťastný, dojatý a cítil se skvěle. Jenomže láhve byly za chvíli prázdné, euforie přešla a dostavila se ukrutná bolest, která byla tak intenzívní, že když novináři chtěli, abych se k tomu podivuhodnému zápasu vyjádřil, nebyl jsem schopen slova. Bolelo mě
úplně všechno, vůbec jsem nedokázal specifikovat, odkud ta ukrutná bolest pochází. Nikdy předtím ani potom jsem už nic tak děsivého nezažil. V tu chvíli mi opravdu před očima proběhl celý život, protože jsem se domníval, že přišla moje poslední hodina. Tehdy jsem ale svůj život nijak nehodnotil, bolest mi to nedovolila. To dělám až dnes. xxx Nikdy mi nebylo hůř a zároveň jsem nikdy nebyl šťastnější. Život je už takový, prostě hořkosladky. Lvov nebyl vybrán náhodou, právě na Ukrajině je totiž box nesmírně populární, má tam už léta dobrou základnu borců a hodně fanoušků. Celý svět zná Vasyla Lomačenka, mistra světa v pérové váze, nebo bratry Kličkovi, Vitalije a Vladimíra, kteří mimochodem jako děti žili v Československu, kde jako voják sloužil jejich otec, V době, kdy jsem závodil já, byl boxerským hrdinou Viktor Savčenko, dvojnásobný olympijský medailista a mistr světa i Evropy, nebo Leonid Šapošnykov, který byl čerstvým mistrem Evropy. Dalším naším soupeřem byl také Valerij Limasov, který mi vyprávěl o svém bratrovi, který byl v Československu jako voják v srpnu 1969. A prý jsme ho my Češi zavraždili. Nevěděl jsem, co mu na to říct, navíc jsem s ním ani nechtěl probírat tuto historickou kapitolu, která byla pro moji zemi tragická a bolestná. Tak jsem neřekl nic, ale on mi s výrazem gentlemana sdělil, že už nám odpustil. Problém byl, že mistrovství se konalo v době burčáku. Ten rok se opravdu povedl, byl nesmírně lahodný a já mu neodolal. A tak se stalo, že jsem sice měl výbornou formu, ale bohužel tři kila přes váhu. Mohl za to právě ten burčák. Myslel jsem, že vše shodím cestou, ale kdepak. Na Ukrajině jsem měl pořád dvě kila navrch. Tak začalo šílenství. Potil jsem se v sauně, co to šlo, nejedl a byl pořád v pohybu. Nakonec jsem to zvládl a před prvním zápasem měl váhu úplně přesnou. Ale o mé kondici pochybovali i moji kamarádi. Jožka Maron mi dokonce řekl: „To som zvedavý, ako budeš boxovať, keď si bol večne ožratý a ešte si musel zhodiť tie kilá.“ Tehdy se ve Lvově sešla světová boxerská elita a musím neskromně přiznat, že se mi dařilo. Šel jsem od vítězství k vítězství, až jsem nakonec stál v ringu proti kubánskému mistru Lorenzovi Martinezovi. Už jsem se zmínil, jak na své okolí působil, že byl jako stroj, robot bez citů, který rozdával rány bez sebemenšího zaváhání. Všichni z něho měli strach a ani já jsem se na něho nedokázal dívat bez respektu.
Absolvoval jsem s ním sůvj nejtěžší zápas v životě, kdy šlo opravdu o život. V jeho očích byla smrt a já byl přesvědčený, že mě chce zabít. Pustil se do mě nemilosrdně a hned na začátku mi zasadil ránu, při níž mi rozdrtil dva zuby. Už jsem se zmínil, jak do mě vjel vztek a řekl jsem si, že mu ty zuby nedaruji, a tak jsem do něho šel stejným způsobem jako on do mě. Nakonec jsem ho vyřídil pět nula na body a stal se miláčkem turnaje. Ostatní boxeři mi provolávali slávu, protože z Martinéze ěli strach všichni a porážku mu přáli. Ten byl jako opařený a já v návalu euforie prohlašoval, že fakturu za spravení těch rozbitých zubů pošlu na Kubu Fidelovi Castrovi. Ale pak euforie odplula a zbyla jenom nepopsatelná bolest, která mě vyřadila z normálního fungování. Bylo mi strašně zle, ale viděno dnešní optikou tvrdím, že to vítězství stálo za to. Nešlo jenom o tu medaili, kterou jsem tenkrát získal, ale hlavně jsem se přesvědčil, že nikdy není nic ztraceno předem a že se prostě musí bojovat.
„Tvrdím a opakuji ještě jednou, jestliže ring klesl tak hluboko, není to vinou mužů, kteří v něm zápasí, ale opovrženíhodné bandy parazitů a darebáčků, kteří navštěvují zápasy a kteří proti poctivému boxeru stojí nízko.““ Arthur Conan Doyle, britský spisovatel
VE ŽHAVÉ A BEZSTAROSTNÉ HAVANĚ V roce 1977 jsme letěli do Havany na Kubu na turnaj spřátelených armád. Jelikož Kuba patří mezi boxerské velmoci a různá mistrovství a turnaje se tam pořádají dost často, věděli jsme do čeho jdeme. A tak jsme se velmi poctivě připravovali, protože tamní klimatické podmínky jsou pro Středoevropany vražedné. Trénovali jsme v Olomouci v kotelně, navlečení v pětačtyřicetistupňovém vedru do šusťákových souprav. Přípravu vedl náš trenér Lexa Bögi a metodika nám dělal Jirka Kynos. Slavný atlet, který v roce 1969 získal bronz na mistrovství Evropy v Athénách ve štafetě, o dva roky později přivezl z Helsink zlato, rovněž za štafetu. Když skončil se závoděním, zůstal v Dukle, později pracovat v Českém olympijském výboru. Jak Lexa, tak i Jirka byli nejen dobří sportovci, ale také zkušení psychologové, věděli, jak na nás, aby se dostavila správná motivace. Ale se mnou žádnou práci neměli. Opět jsem procházel obdobím asketické
usilovné práce na sobě. Trénoval jsem tak intenzivně, že mě nikdo nemohl zastavit. Až z toho byl Jirka Kynos trochu rozpačitý a Lexu Bögiho varoval: „Bacha, ať ten Osa svoji formu nepřepálí,“ Byl jsem opravdu nažhavený a v tempu. Byla to smršť, která mi svým způsobem vyhovovala, protože jsem cítil, jak roste moje síla. Přicestovali jsme Kubu, ubytovali nás ve sportovní vesnici, do takových zvláštních domů postavených na pilířích, které byly lemovány hustými keři plnými různé havěti, která nám lezla a létala do pokojů. Museli jsem být stále ve střehu, aby nás něco nekouslo, protože k takovým úrazům tam docházelo. Jeden z německých boxerů si nazul botu, aniž by si ji předem prohlédl a kousl ho do nohy škorpion. Naštěstí to bylo ještě mládě, a tak jeho jed nebyl natolik účinný, aby Němce vyřadil z bojů. Zápasy byly velmi sledované, box je na Kubě mimořádně populární sport a diváci se chovají stejně jako fanynky na koncertech rockových hvězd. Když boxoval tmavý borec s bílým, doslova šíleli, protože ten tmavý byl jejich a ještě navíc šlo o jakési rasové vyřizování účtů. Pozoroval jsem to a řekl si, že při mých zápasech takovou radost mít nebudou. Porazil jsem pět nula na body bulharského boxera Jeleva a měl jsem jistý bronz. O stříbro jsem boxoval s Emiliem Correou, velkou hvězdou, mistrem světa a olympijským vítězem z roku 1972, který doma nikdy neprohrál. Mimochodem, i dnes se s jeho jménem setkáváme, protože úspěšným boxerem je i jeho syn. Přišlo první kolo a já se ocitl na zemi, ani nevím jak. Postavil jsem se, boxovali jsme dál, ve druhém kole zase přišel nečekaný úder a já opět letěl k zemi. To mě zneklidnilo, viděl jsem v předchozích zápasech, jak zdevastovaní se potáceli z ringu jeho soupeři. Rozhodčí usoudil, že by to se mnou nemuselo dopadnout dobře a poslal mě do rohu. Asi nechtěl, abych skončil na nosítkách a pak by mi museli bronzovou medaili předat v nemocnici. Cha, cha. Mimo ring ale byli Kubánci velmi přátelští, měli mě docela rádi, říkali mi Osiko. A jelikož jsem dvakrát jejich borce porazil, měl jsem jejich úctu. Zato já na ně byl každou noc naštvaný. Byli ubytováni v patře pod námi a denně slavili. Ostatně měli co, protože vyhrávali, ale dělali u toho hrozný rámus. Tancovali, zpívali, křičeli, smáli se… Bylo zbytečné je okřikovat nebo chtít s nimi diskutovat, tak jsem vzal roli toaletního papíru, trochu ho navlhčil, podpálil a spustil tu čadící kouli před jejich okna. Objevila se jedna hlava, pak druhá, třetí a rázem bylo ticho jako v kostele. Ale jedna role toaletního
papíru zase tolik parády neudělá, takže po chvíli zhasla, Kubánci se podívali nahoru a když viděli můj obličej, rozjeli se ještě víc. Zřejmě si mysleli, že jsem je chtěl pobavit. xxx Byl to zajímavý pobyt. Šílené vedro, které nás sužovalo, ale kompenzovala nám to nádherná příroda a všeobecně panující uvolněnost a pohoda. Moře bylo plné pro nás naprosto neznámých ryb, z nichž některé vypadaly jako umělecká díla. Jak jsme měli chvíli volna, procházeli jsme se po pobřeží, bylo nám tam dobře, protože od moře vanul příjemný vítr, který vedro tlumil. Jednou jsme viděli v písku takový zvláštní kámen, já ho chtěl z vody dostat, začal jsem ho páčit kousek klacku, když se najednou vedle mne vynořila obrovská muréna a zaútočila na mě. Jen tak tak jsem uskočil. Muréna, která se podobá hadu, je dravá ryba a její pokousání bývá velmi bolestivé. Dokáže ukousnout člověku i prst, ale naštěstí zaútočí jenom tehdy, když je v úzkých a já ji zase tolik nenaštval. Jednou jsem byl lehce společensky unaven z kubánského rumu a nešel jsem spát do naší ubytovny, ale natáhl se venku pod palmou. Když jsem se probudil, skláněla se nade mnou černá kudrnatá hlava a já se v první chvíli lekl, že už jsem se ocitl v pekle. Ale když hlava zaregistrovala, že jsem vzhůru, objevil se široký úsměv a ukázalo se, že mě tento mladý muž hlídá, aby se mi nic nestalo. Ano, bylo to tam velmi přátelské a příjemné. Jen na jedno byli Kubánci citliví. Když jsme je označili za černochy, tak se dotčeně ohradili, že oni nejsou černoši, nýbrž Kubánci. Je to opravdu zvláštní země, málokdy jsem viděli někoho, že by pracoval, ve službě byli jen vojáci a policisté, jinak se všichni bavili. Denně se pořádaly nejrůznější oslavy, dospělí s dětmi, staří, mladí. Prostě pohoda.
„Brutální síla nikdy nemůže porazit umění, rychlost a dobré reflexy.“ Angelo Fundee, americký trenér boxu a manažer
TRIUMF V MAĎARSKU A FRANTIŠEK VENCLOVSKÝ
V roce 1977 se konalo mistrovství spřátelených armád Honvéd v Maďarsku. Za naši republiku se ho zúčastnilo mužstvo Rudé hvězdy Ústí nad Labem a Dukly Olomouc, jejímž jsem byl členem. Turnaj byl nesmírně těžce obsazený, opřijeli mistři Evropy i olympijští vítězové, ale ani my jsme na tom nebyli špatně. Měli jsme ve výpravě hned několik úspěšných boxerů, třeba Sváťu Žáčka, který ve stejném roce získal bronz na mistrovství Evropy, nebo Mirka Vrbu, oba z ústecké Rudé hvězdy. Mě tam tehdy zmlátil domácí Maďar Jenö Dany, ovšem pravdou je, že jsem mu to v následujícím roce vrátil na stejném armádním mistrovství, ovšem tam jsme jeli už bez ústecké rudé hvězdy. Tehdy jsem porazil nejen jeho, ale i jeho krajana Nagyho, stejně jako mistra Polska a přešel jsem i přes Kubánce Martinéze. Moje vítězství se oslavovalo, respektive oslavovali šéfové naší výpravy, a to v předstihu, protože zápas s Maďarem Danym jsem měl ještě před sebou. Takže jsem neoslavoval, protože jsem se potřeboval před zítřejším utkáním pořádně vyspat. Sice jsem slyšel z vedlejší místnosti hluk, ale příliš jsem ho nevnímal. A tak jsem se až poté dozvěděl, že František Venclovský, náš masér, se s šéfy vsadil, že vydrží stát hodinu na hlavě. Samozřejmě výzvu přijali, Franta šel spolu s naším řidičem do vedlejší místnosti, kde se na hlavu postavil a řidič měl hlídat čas. Oni dál slavili a zřejmě už byli pořádně pod parou, a tak si na Františka nevzpomněli. A řidič mezitím usnul a na hlídání času zapomněl. Až když na něj Franta zařval: „Kolik?“ tak se probral a ukázalo se, že Franta stojí na hlavě dvě a půl hodiny! A to už Frantovi tekla z nosu a uší krev. František Venclovský se nám často dokázal postarat o zábavu. Miloval vodu a jakmile někde nějakou viděl, hned měl potřebu do ní skočit a většinou to i udělal. I v Maďarsku k tomu došlo. Cestou domů jsme jeli kolem Dunaje a František začal hned volat: „Pracoviště, pracoviště!“ a začal se svlékat do plavek, Pochopitelně modré barvy, protože nikdy plavky jiné barvy neměl. Náš politruk, podplukovník Veverka, mu koupání povolil, byl velitelem naší sportovní výpravy a věděl, že tím Frantovi udělá radost. Ale ten sotva udělal pár temp, když k němu dorazila pobřežní hlídka a pendreky mu naznačila, že má okamžitě z vody vylézt. Ukázalo se, že je tam plavání přísně zakázáno, neboť se tam provozuje říční doprava a pochopitelně to je napsáno na řadě výstražných cedulí. Jenomže z nás nikdo maďarsky neuměl, takže jsme neměli o takovém zákazu
nejmenší tušení. František jim začal vysvětlovat, že je přemožitelem kanálu La Manche, že si s vodou rozumí, ale na členy hlídky to žádný zvláštní dojem neudělalo a ve vodě ho nenechali. Franta nastoupil do autobusu, sedl si v mokrých plavkách na sedadlo, autobus se rozjel a uniformovaní pánové mu na rozloučenou ještě pohrozili obušky. Franta se na ně usmíval a nám řekl: „Vidíte, i tady mě znají a mávají mi.“ Jednou za mnou přišel s návrhem, že spolu budeme soutěžit ve třech disciplinách – že si propíchneme jehlou dlaň, vypijeme na tři hlty půllitrovku slivovice a vzájemně se za ušní boltce budeme odtahovat od stěny. Nenechal jsem se přemlouvat a šel do toho. Dlaň jsem si bez problémů propíchl, on samozřejmě taky, vypít slivovici na tři hlty pro mne už vůbec nebyl žádný problém, stejně jako pro něho. Pak přišlo odtáhnutí za uši od stěny. Franta měl dobrou stabilitu, ale mně se to podařilo, od stěny jsem ho odtáhl, jenomže on poté spadl na kamna, ta se zvrátila, komínová trubka vyletěla ze stěny a byl to masakr. František to ale posléze popřel, nicméně měli jsme svědka, kolegu Tomáše Kemela, který moje vítězství naštěstí dosvědčil. Franta prostě prohrával nerad. Také si pamatuji, jak jsme spolu byli v sauně a on se chtěl vsadit, kdo z nás tam vydrží dýl. Já saunu rád nemám, moc se mi do toho nechtělo, ale on naléhal. Tak jsme se do tam zavřeli, on saunu vytopil na sto šedesát stupňů, sedl si nahoru na bidýlko, já seděl dole. Chtěl jsem ho trochu zneklidnit, a tak jsem vyndal kliku, ale on mi docela lidně řekl: „Oso, až já se rozpustím, tak ty už tady nebudeš.“ Tak jsem rezignoval, kliku vrátil a šel skočit do ledového bazénu. Když jsme byli na soustředění na Vranovské přehradě, někdo z kluků mi dal do rukavice krysu. Po rozcvičce jsem se šel obléknout, dal ruku do rukavice a když jsem ucítil, že tam něco je, vytřepal jsem to. František Venclovský krysu chytil a ukousl jí hlavu. Prostě uměl nejen pobavit, ale i šokovat. Byl prostě fajn a nikdy s ním nebyla nuda. Ostatně bavil nejen nás, ale kohokoliv. Jednou v zimě, na soustředění v Komárně, chtěl, abychom šli na procházku. Všichni jsme byli v kabátech a s čepicemi na hlavách, on si vykračoval jen v plavkách. Zašli jsme do obchodu, prohlíželi si nějaké zboží a to do okamžiku, kdy se ho kolemjdoucí paní zeptala: „Pane, vám není zima?“ Přesně na to čekal, tím se uspokojil a šlo se domů.
„ Strach může být tvůj nejlepší přítel, nebo nejhorší nepřítel. Je jako oheň. Pokud ho ovládáš, je dobrým přítelem, který ti může ohřát i dům. Pokud ho nemáš pod kontrolou, může všechno kolem tebe i sebe samotného pořádně spálit.“ Mike Tyson, americký boxer
BRONZ Z KOLÍNA NAD RÝNEM Když jsem v roce 1979 vybojoval v Kolíně nad Rýnem na mistrovství Evropy bronzovou medaili, poslal mě velitel Dukly Olomouc do Prahy, abych od ministra národní obrany Martina Dzúra převzal za tento svůj výkon odměnu. Podmínkou bylo dostavit se ve sváteční uniformě a pochopitelně ve střízlivém stavu. Přiznávám, že mě ta bronzová medaile trochu mrzela, protože jsem měl na víc, což potvrdil i můj trenér, který mi tehdy řekl, že jsem do zápasu nedal všechno, co ve mně je. Měl pravdu, také jsem si myslel, že mohla být ta medaile ještě lesklejší, kdybych se do toho víc opřel. Ale mistrovské zápasy reparáty nepřipouštějí, je zbytečné se tím zabývat. Nicméně asi jsem byl dobrý, protože sportovní komentátor Štěpán Škorpil, který zápasy zprostředkovával divákům Československé televize, po mé prohře s dvojnásobným mistrem Evropy Miodragem Perunovičem z Černé Hory prohlásil, že Jugoslávec zřejmě vyhrál proto, že měl lepší trenky, ale já dobře věděl, že můj výkon na vítězství nestačil. Na slavnost do Prahy jsem ale vyrazil s dobrou náladou, už jsem se s bronzem smířil. Cesta probíhala normálně, sváteční uniformu, kterou jsem oblékal maximálně třikrát do roka, jsem měl složenou v tašce. Na předpisové polobotky už v tašce nebylo místo, tak jsem si je vzal rovnou na cestu. Měl jsem na sobě džíny a tričko s portrétem Che Guevary, které jsem si přivezl z mistrovství spřátelených armád na Kubě, kde jsem mimochodem také vybojoval bronz. Cestoval jsem rychlíkem, a aby mi cesta rychleji ubíhala, přesunul jsem se do jídelního vozu, kde jsem si objednal láhev červeného vína mizerné chuti. Ale i tak se mi dostavila dobrá nálada. Řekl jsem si, že je fajn vyhrávat medaile, protože je to spojeno jednak s povýšením, k němuž opravdu došlo, ale také s příjemným výletem. Než jsem se nadál, byl jsem v Praze, vystoupil na Hlavním nádraží, vzal si taxíka a nechal se dopravit na
ministerstvo obrany do Dejvic. Vešel jsem do dozorčí místnosti, zapsal se do knihy hostů a pozvaných sportovců a pak jsem se šel převléknout do uniformy. Hned mi bylo jasné, že tady něco nehraje, protože kalhoty končily vysoko nad mými kotníky. Ty moje byly dlouhé normálně, takže zřejmě došlo k výměně v čistírně. Snažil jsem se je stáhnout co nejníže, ale pořád to nestačilo. Neměl jsem totiž ponožky, jel jsem na boso a byl přesvědčený, že absence ponožek si nikdo nevšimne. Ale s těmi krátkými kalhotami to přehlédnout nešlo. Sako naštěstí sedělo a já horečně přemýšlel, co s těma bílýma nohama udělám. Na slunce jsem příliš nechodil, opálený jsem nebyl a o to byl efekt horší. Napadlo mě začernit si nohy sazemi, jenomže kamna, která v místnosti stála, byla vzorně vymetená. Vzal jsem propisku a chtěl si nohy pomalovat, ale po chvíli mi bylo jasné, že je to snaha zcela pošetilá. Obrátil jsem se na dozorčího a jeho kolegu, jestli by mi jeden z nich ponožky na chvíli nepůjčil, ale oba odmítli. Dodnes nevím, z jakého důvodu, možná si mysleli, že si z nich dělám legraci nebo možná boxery nesnášeli, protože si mysleli, že mají vymlácené mozky. Ostatně svou zvláštní žádosti jsem je v tom nejspíš utvrdil. Nezbývalo nic jiného, než se vydat na ceremoniál tak, jak jsem byl. V pomačkané uniformě, s holýma nohama a dechem poznamenaným nekvalitním vínem z vlaku. Stoupal jsem po schodišti do druhého patra a pokud možné jsem nekrčil nohy, abych na své holé nohy příliš neupozorňoval. Šel jsem takovým cupitavým krokem. Toho si všimli sportovci z Povážské Bystrice a Liberce, kteří šli za mnou. „Osičko, to máš z toho boxu?“ volali na mě a očividně se výborně bavili. Tak jsem si kalhoty trochu povytáhl a ukázal těm předpisově oblečeným borcům své nahé kotníky. Vysvětlil jsem jim, že na vině není box, ale chybějící ponožky. Což je pochopitelně pobavilo ještě víc. V slavnostním sále jsme se postavili do řady. A jelikož pan ministr byl právě na služební cestě v Moskvě, zastupoval ho generál Řádek. Ceremoniálu se zúčastnili také náčelníci z Dukly, každého borce doprovázel jeden, byl u toho i můj trenér Alexandr Bögi. Když mi generál předával obálku s finanční odměnou a blahopřál mi k povýšení, naštěstí se dolů na moje nohy nepodíval. Ovšem olomouckým náčelníkům nic neuniklo. Sice se tvářili důstojně, ale nervozita na nich byla patrná. Velitel našeho sportovního oddílu podplukovník Rudolf Běhálek si celou dobu nervózně v ústech pohrával se svou zubní protézou, ostatní byli napružení a snažili se na mě nedívat. V Olomouci jsem to pak trochu schytal, ale šlo pouze o ústní výtku. Bylo by asi divné, kdybych dostal trest právě
v okamžiku, když jsem byl povýšen a přivezl své rodné zemi a svému klubu ze světa medaili.
„Je to jako být zamilovaný do ženy. Může být nevěrná, může být zlá, může být krutá, ale na tom nezáleží. Když jí milujete, tak jí chcete, i když Vás zraňuje všemi možnými způsoby. Stejné je to se mnou a boxem. Může mě jakkoliv zraňovat, ale já ho miluji.“ Floyd Patterson, americký profesionální boxer
RÁNA, KTERÁ NEMĚLA PADNOUT… V roce 1981 jsem byl ve vrcholové formě. Několik let jsem byl hýčkaný v laskavé náruči armádního střediska vrcholového sportu Dukla Olomouc, kde jsem se o nic nemusel starat, od toho tam byli jiní. Vítězil jsem a na svou dobrou kondici jsem hřešil. Jako synek z Moravy jsem se občas napil a tu a tam jsem to s vínem přehnal. Právě v barech, kde jsem často hledal útočiště, jsem se sbližoval s olomouckými umělci a bohémy. Tohle město odjakživa měly múzy v oblibě a vyšla odtud celá řada umělců všemožných oborů. Mým kamarádem se stal Jiří Stejskal, pro všechny Džordží, absolvent uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, jehož zevnějšek nikoho nenechal na pochybách, že je to bohém. Byl vždy rozevlátý, všude ho bylo plno a hlavně byl nesmírně pilný. Nebyl mu bohužel vyměřen dlouhý život, zemřel ve čtyřiceti a zůstalo po něm rozsáhlé dílo, údajně tisíc obrazů a kreseb. Jeho specialitou byly portréty, které vystavoval doma i v zahraničí a naštěstí poznal úspěch už za svého života, což se malířům často nestává. Já ho obdivoval, rád jsem se díval, když maloval, protože malba mě odjakživa nesmírně přitahovala. Maloval hlavně umělce a já se s nimi tím pádem seznamoval. Když se sejdou umělci, mají potřebu spolu hovořit, tak zvaně si vyměňovat zkušenosti a to se nedá dělat „nasucho. A tak se pilo víno, spousta vína, protože taková setkání neměla přesně vyměřený čas. Byli jsme přece na Moravě.
Před sebou jsem měl mistrovství Evropy ve finském Tampere a chystal jsem se odjet na soustředění národního týmu do Teplýšovic na Benešovsku. Jenomže jsem zase po nějaké době chytil slinu a místo toho se rozhodl spolu s Džordžím, že navštívíme jeho kamaráda, akademického malíře Tomáše Měšťánka v Uherském Hradišti. Ten stejně jako Džodrží vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Uherskíém Hradišti a poté ještě Akademii výtvarných umění v Praze. Džordží mi o něm často vyprávěl a to se ví, že jsem ho chtěl poznat osobně. Vypravili jsme se za ním vlakem, což bylo kousek, zhruba hodina jízdy. Vešli jsme pootevřenými dveřmi dovnitř, Umělec seděl na zemi, vypadal unaveně, jeho tvář měla modrofialovou patinu a zpod nateklých víček se na mě dívaly zarudlé oči. Takhle jsem si velkého umělce sice nepředstavoval, ale jakmile jsme se podali ruce, objevily se v jeho očích veselé jiskřičky a hned jsme si rozuměli. Byl srdečný, upřímný, přímočarý a na nic si nehrál. To se pozná okamžitě. Maloval skvěle a zrovna tak skvěle pil. Ryzí, zemitý a správný chlap. Velká místnost, v níž seděl, byla plná židlí, ale skoro všechny byly rozbité, takže jsme se posadili tam, kde se to jen trochu dalo a začali pít. Už ani nevím, kolik lahví s vínem Kardinál a Romance jsme vyprázdnili, ale určitě jich bylo hodně. Dnes bych to už nezvládl a určitě bych skončil s otravou alkoholem, ale tehdy jsem toho vydržel dost. Přespali jsme v křesle a na starém proděravělém otomanu a ráno jsme konečně s Džodržím vyrazili do Prahy, kam jsme měli od začátku namířeno. Tom ale zůstal v ateliéru, neboť čekal na potencionálního zájemce o obraz. Naštěstí. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby jel s námi. Vlekl jsem dvě obrovské tašky nadité sportovními věcmi, s nimiž jsem se měl už dva dny připravovat v Teplýšovicích s ostatními boxery a někdy i zápasníky na mistrovství Evropy. Vystoupili jsme na Hlavním nádraží a cestou nás napadlo, že bychom mohli navštívit dalšího našeho kamaráda, malíře Tondu Kroču, který sice žije v Rychvalticích, což je část obce Hukvaldy na Frýdecko-Místecku, ale tenkrát měl takové umělecké doupě v Praze. Také on rád a stále pil, ostatně právě v hospodách čerpal náměty pro své obrazy, takže tam vlastně chodil pracovně. Šťastně jsme se shledali a nastala velká jízda. Oba umělci se v Praze výborně vyznali, Džordží tam často vystavoval a Tonda zase studoval na Akademii výtvarných umění. Já se tam na rozdíl od nich nevyznal vůbec, trefil jsem akorát do Lucerny, kde jsem mnohokrát stál v ringu, a to ještě jenom z hlavního nádraží.
Zamířili jsme do Slovanského domu Na Příkopech, kde měl Tonda Kroča domluvenou schůzku se sochařem Lubomírem Janečkou, který se právě chystal emigrovat do Ameriky. Trochu jsme s ním popili, jako že na rozloučenou, a byli jsme dost v ráži. Začal se do nás navážet nějaký chlap, takže jsem ho pro jistotu hned poučil, jak se chovat. Slova jsem k tomu nepotřeboval. Prostě dostal ránu na bradu a šel k zemi. Toho se Lubomír Janečka trochu polekal, protože nepotřeboval mít žádné problémy, a tak se s námi rychle rozloučil a zmizel. Vyrazili jsme tedy do Mikulandské ulice, kde sídlil Svaz výtvarných umělců a byla tam prodejna Dílo, kde se nabízely obrazy mnoha umělců, mezi nimi i Tondy Kroči a Džordžího. Oba se tam chovali jako doma a pro mne to bylo úžasné prostředí, které mě naprosto okouzlilo. A to takt, že jsem vyrazil nakoupit sekt, protože tak významná chvíle si žádala vznešené pití. Otvírali jsme láhev za lahví a přítomné dívky, které v prodejně pracovaly, nás obsluhovaly. Když na ně padla společenská únava, ujal jsem se toho sám, zul jim lodičky a sekt naléval do nich. Při otevírání jedné láhve se mi podařilo prostřelit špuntem secesní lustr. Zůstaly v něm tři díry a my řešili, jak je možné udělat je jediným výstřelem. Je zvláštní, že jsme se vůbec nezabývali tím, jakou jsme způsobili škodu a ani později s tím nikdo nepřišel. Asi jsme měli štěstí. Den uběhl, začalo se stmívat a já usoudil, že je na čase jít na vlak a dostavit se na soustředění. A tak jsme s Džodržím a Tondou nasadili na hlavy široké „umělecké“ klobouky a vyrazili Štěpánskou ulicí směrem k nádraží. Před hotelem Alcron potávalo prá lidí, také jedna dívka, která de Džordžímu okamžitě zalíbila. A jelikož neměl díky vypitému alkoholu zábrany, vrhl se k ní a pateticky zvolal: „Krásná vílo, chci tě malovat!“ Víla se ale zatvářila odmítavě, tak ji plácl povzbudivě přes zadek. Se vší pravděpodobností šlo o dámu, která se živila nejstarším řemeslem, protože v tu ránu se vedle ní objevilo několik namakaných borců, zřejmě pasáků. Ti se na Džordžího vrhli, jenomže já na nic nečekal, položil tašky na zem, vletěl mezi ně a prvnímu, který mi přišel pod ruku, jsem zasadil ránu přímo do nadočnicového oblouku. Chlap se skácel k zemi, všichni rázem vychladli, včetně mě. Nehýbal se, tak jsem se nad něj sklonil a začal ho křísit. Věděl jsem jak, protože mdloby k mému řemeslu patřily. Především jsem mu vyndal jazyk, aby se neudusil. Když se probral, podíval se na mě a hekl: "Osička!" Ukázalo se totiž, že chodil kondičně boxovat a měl tím pádem přehled o těch, kdo se tomuto sportu věnovali o trochu víc než on. Krátce předtím jsem získal
bronz na mistrovství Evropy a moje fotka se leckde objevila. Bohužel to ale byl náhodný chodec, který se tam zrovna přimotal a neměl s nikým z té skupinky pasáků nic do činění. Přesto, že šlo o chlapa, který měl box rád, fatálně mi zavařil. I když to ve skutečnosti způsobila jeho žena, která mu všechno nadiktovala. Byť jsem měl v úmyslu ten den sednout na vlak a jet na soustředění, zůstal jsem v Praze. Sebrala mě spolu s mými dvěma kamarády policie, vlastně tehdy příslušníci veřejné bezpečnosti, hodili nás na záchytku v Krakovské ulici, kde nás vyslechli a pro jistotu připoutali k radiátoru ústředního topení. Když se ukázalo, že jsem armádní sportovec, převezli mě na pražskou posádku, kde jsem se ale dlouho nezdržel a po několika hodinách jsem konečně mohl odjet na soustředění do Teplýšovic. Začal jsem okamžitě tvrdě trénovat, abych všechno dohnal. Nic jsem si neodpustil a výsledky se dostavily. Podařilo se mi porazit i hodně těžké konkurenty. Nicméně události už šly cestou, kterou jsem nemohl ovlivnit. Zpráva o mém extempore se ocitla ve Svobodném slově, což byl deník Československé strany socialistické, který měl velký náklad. Vyšel tam článek s titulkem Ulice není ring! a jeho autor Karel Staněk mi to pěkně natřel. S novinami za mnou přiběhl František Venclovský, náš masér, ale také bývalý těžký atlet a otužilec, který se proslavil v roce 1971, když jako první Čech přeplaval kanál La Manche a do světa se rozletěla jeho legendární věta: „Já su tak šťastné!“ I tenkrát vypadal šťastně. Vrazil mi do ruky ty noviny a s širokým úsměvem halekal: „Oso, teď jsi slavný!“ A aby toho nebylo málo, stejný zpráva se objevila v Rudém právu a posléze v humoristickém týdeníku Dikobraz. Ale humor v celé kauze nebyl žádný. Doufal jsem, že se to přežene. Trénoval jsem, co mi síly stačili, dodržoval jsem disciplinu a alkoholu se ani nedotkl. Věděl jsem, že si žádný další vroubek dovolit nemůžu. Ale i když žádné další tiskoviny o mém prohřešku neinformovaly, dokonce se to ani neobjevilo v televizním zpravodajství, stejně se zpráva o mé rvačce roznesla a všichni o ní věděli, tedy aspoň ti, co se zajímali o box. Měl jsem sice roční distanc, dokonce hrozilo, že mi boxování definitivně zakážou, ale nakonec jsem mohl nastoupit proti US Praha, neboli Uhelným skladům při extraligovém utkání v pražské Lucerně. Ovšem tam mi to moje pověst rváče pěkně ztrpčila. V prvním kole jsem knokautoval na solar svého soupeře Václava Štauberta, který je dnes mým kamarádem. Trenér Uhelných skladů František Capl na něj zařval: Chyť se za koule, Venco!“ On to hned udělal, schoulil se
do klubíčka a Lucerna řvala: „To je ten rváč z Václaváku! Proč už není dávno zavřenej!“ A já byl diskvalifikovaný. Bylo mi z toho nanic. Poprvé jsem poznal, co je to, když se běsnící dav postaví proti mně. Šel jsem do šatny, sedl si tam a čekal na prvního z davu, kdo do šatny vletí. Byl jsem připravený ho sestřelit. Ale zlatý Franta Venclovský, který byl v Lucerně s námi, to nedopustil. Postavil se ke dveřím a držel je jako lev. Nikoho dovnitř nepustil, ale mně se vůbec neulevilo. Tehdy jsem pochopil, co jsou to černé myšlenky. Jenomže tohle byl teprve začátek. Moje bohatýrská armádní kariéra se nezadržitelně řítila z koopce a já s tím nemohl nic dělat. Naši funkcionáři sice uznávali moje výsledky, ale sečetli mi i všechny moje hříchy. Že piju a neměl bych, že občas poruším disciplínu, že hřeším na svou stabilní kondici. Prostě jsem najednou byl persona non grata, neboli nežádoucí osoba, a začalo se to projevovat ve všem. Trenéři se mnou přestali počítat, protože nebylo jisté, jestli u nich mám ještě nějakou budoucnost, a začali v mé váze do 71 kilogramů preferovat mé kolegy. Pro svůj prohřešek jsem si nevybral dobrou dobu. Právě se totiž konal XVI. sjezd komunistické strany Československa a pamětníci vědí, že se tehdy uzavíraly různé závazky a všichni se tvářili, jak jsou správní a důslední. A na to jsem doplatil. Zřejmě proto, aby se ta krásná sjezdová atmosféra nepokazila, byl jsem vyhozen z reprezentace a navíc jsem dostal doživotní distanc neboli vyloučení ze všech soutěží. To bylo daleko horší, než jsem očekával ve svých nejpesimističtějších snech. Celý svět se mi rozsypal pod rukama. Naštěstí sjezdová euforie rychle vyprchala a můj distanc byl z doživotního změněn na rok a půl. Ani titul mistra sportu, jehož kritéria jsem svými výsledky splnil, už mi slavnostně nepředali. Dočkal jsem se ho až mnohem později. V pražské Lucerně, kde bylo půl tisíce diváků. Já už tehdy neboxoval, a tak jsem se dostavil v obleku a byl jsem totálně naměkko. Když mi ten malý odznáček mistra sportu připínali, měl jsem co dělat, abych dokázal poděkovat. Dojetím se mi úplně stáhlo hrdlo a taky mě bolelo, že už s tím krásným sportem končím. A jak to dopadlo s chlápkem, kterého jsem tehdy sejmul? Žádné trvalé následky neměl, brzy se z mé rány oklepal a nakonec se zachoval gentlemansky. Žalobu na mě nepodal, spokojil se s pětitisícovým odškodným, ale v podstatě to bylo jedno, protože tohle už
nikdo nezkoumal. Mně zůstaly jen oči pro pláč. I když jsem ve skutečnosti nebrečel, té rány jsem strašně litoval a vlastně jí lituji i dnes. Nemělo se to stát. Kdybych svou ruku udržel, můj osud b se pravděpodobně odvíjel úplně jinak. ale jak se říká cest la vie anebo – je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem.
„Box je jako jazz. Kvalitní, ale jen málo lidí ho umí docenit.“ George Foreman, americký profesionální boxer a podnikatel
MOJE DRUHÁ KARIÉRA Občas mám potřebu složit báseň a občas maluji. Vlastně už de nedá říct, že občas, protože před malířským plátnem stojím čím dál častěji. Proč to dělám? Ano, to je častá otázka, kterou mi lidé kladou. Mají totiž pocit, že k tak tvrdému sportu, jako je box, se ani malování, ani „veršotepectví“ jaksi nehodí. Ale opak je pravdou. Člověk potřebuje být v harmonii, a když rozdává rány, musí to kompenzovat něčím naprosto odlišným. A pro mne je to poezie a malování. Ostatně, kdysi dávno o tom mluvil i Leonardo da Vinci, renesanční malíř, autor nejslavnějšího obrazu všech dob Mony Lisy, který ale byl také architekt, hudebník, spisovatel, ale také vynálezce, konstruktér a ochránce zvířat. Řekl, že „malování je poezie, která je viditelná, ale neslyšitelná, a poezie je malířství, které je slyšitelné, ale neviditelné.“ Maluji odjakživa. Už jako dítě jsem kreslil spolužákům a hlavně spolužačkám do památníčků, které v dobách mého dětství k našemu životu patřily, ale tuším, že dnešní děti ani netuší, oč jde. A přitom to byl hezký zvyk. Spolužáci si vzájemně nakreslili obrázky, k tomu připojili citát, verš nebo jen věnování a byla to pak památka na celý život. Ostatně, proto se to jmenovalo památník. Maloval jsem nejen za sebe, ale i za druhé, protože se o mně vědělo, že to dělám rád a navíc mi to i šlo. To se nechlubím, protože kdyby to nebyla pravda, tak by tolik žadatelů o mé obrázky nebylo. Nějaký čas jsem navštěvoval společně se spolužákem Karlem lidovou školu umění v Břeclavi, kde se mi to ovšem příliš nezamlouvalo, protože malovat podle předloh a stylem, který určoval někdo jiný, mě vůbec nebavilo. Připadalo mi nezáživné malovat třeba židli nebo sklenici s vodou, tak jsem po nějakém čase lidovou
školu umění opustil, ovšem malovat jsem nepřestal. Naopak, věnoval jsem se mu postupně víc a víc. Jeden kritik o mě před časem napsal, že nemám v malování hranice. S tím souhlasím, pustím se do čehokoliv, o čem právě přemýšlím, co mě zaujme, tomu chci dát tvar. Ostatně právě hranice byly to, co mi nevyhovovalo. Pak jsem začal boxovat a malování šlo stranou, ani jsem na ně nepomyslel. Když jsem se dostal do Dukly Olomouc, na štětce a barvy jsem ani nepomyslel. J enom jsem trénoval a když byla nějaká chvíle volna, tak jsem četl. Pak jsem začal být dobrý, vyhrával jsem jeden zápas za druhým a přišle jakési uspokojení a ruku v ruce s ním i zvolnění. Tu a tam jsem vyrazil do některého restauračního zařízení a potkal jsem dva olomoucké malíře, i nochž už byla v mých vzpomínkách řeč. Bylo mi s nimi dobře, rozuměli jsme si, prostě se zase probudila moje láska k výtvarnému umění, aniž bych si to uvědomoval, inklinoval jsem ke světu, který voněl barvami a vládla v něm tvůrčí svoboda. Hodiny jsem se vydržel dívat, když některý z mých kamarádů stál s paletou v ruce u plátna, připadalo mi to jako napínavý film. Ať už to byl Tomáš Měšťánek nebo Jiří Stejskal. V jejich ateliéru jsem byl jako doma a dělalo mi dobře chodit světem v kabátě postříkaném barvou. Líbilo se mi, co malovali, obdivoval jsem jejich styl života, kdy měli nejen otevřené srdce, ale i neustále otevřené dveře svých ateliérů. V nich se scházela společnost olomouckých umělců, a že jich tenkrát bylo! Povídalo se, popíjelo, plánovalo, stavěly se vzdušné zámky, ale řešily i zcela praktické záležitosti. Zásadně jsme pili víno, protože to dodává lidem křídla, a láhve nikdo nepočítal. Pamatuji si, jak jsem jednou vešel do koupelny a tam byla vana plná prázdných lahví. Vrchovatě naložená, takže další láhve nebylo kam dávat. Prostě svět malířů a malování jsem miloval, a když jsem po nějaké době přišel do Prahy, řekl jsem si, že bych to mohl zkusit také. Ze dne na den se ve mně probudila touha malovat, toužil jsem po tom, abych jednou mohl své obrazy ukázat lidem. Už jsem nezávodil, věnoval jsem se trénování, a měl jsem pocit, že jsem doslova přeplněný zkušenostmi, zážitky, myšlenkami, představami, sny, ale také smutkem nad tím, co se nepovedlo nebo hořkostí nad některými okolnostmi, které jsem nemohl změnit. Potřeboval jsem to ze sebe dostat stejně, jako jsem to kdysi ze sebe dostával v ringu. A tak jsem si pořídil malířský stojan, plátna, barvy…
Začal jsem temperami a akrylem, olej jsem přidal do svého repertoáru až později. Maloval jsem, maloval, nakonec bylo obrazů tolik, že jsem mohl uspořádat výstavu. Ta první byla v galerii Nová síň ve Voršilské ulici a kupodivu se mé obrazy lidem líbily, ale podle mého mínění tam byly jen dva obrazy, které byly dobré. Prvním obrazem byl Boxerský výjev, šlo o historický návrat do 17. století. Pak zvolna přibývaly další a nesmírně mě potěšilo, když se objevili lidé, kteří měli o mé obrazy zájem. Byl jsem ohromený, když se ptali, kolik chci za obraz peněz. Já do té doby vůbec nepřemýšlel o tom, že bych mohl své výtvory prodávat. Byla to pro mne potřeba z přetlaku a byl jsem rád, že to mohu ukázat ostatním. První obraz si koupila novinářka Pavlína Wolfová, dcera Pavlíny Filipovské, a já byl nadmíru potěšený. Moje první vernisáž byla velkolepá, dostavily se tři televizní štáby, spousta novinářů, až jsem z takového zájmu byl zaskočený. Ale pravdou je, že mě to hodně povzbudilo. xxx Dnes mám za sebou více jak třicet výstav. Například v roce 2009 jsem vystavoval v literární kavárně Řehoře Samsy a dal jsem jí název Box a květiny. Jestli někdo z čtenářů loví v paměti, kdo že byl Řehoř Samsa, tak jen připomínám, že jde o hrdinu povídky Proměna Franze Kafky. V dalším roce jsem vystavoval v pražském kostele svatého Šimona a Judy, na vernisáži promluvil herec a člověk, jehož si nesmírně vážím, Petr Nárožný a zazpívala Barbara Slezáková, operní pěvkyně a dcera mého nešťastně zesnulého kamaráda, novináře Karla Slezáka, ale jeho příběh už z mého vyprávění znáte a tehdy ještě byl v pohodě. V roce 2011 jsem měl společnou výstavu s malířkou a všestrannou umělkyní Radkou Kuželovou. Dali jsme jí název Krása a tajemno. I při této vernisáži zpívala sopranistka Barbara Slezáková a recitovala moje dcera Klaudie. Byl jsem tehdy opravdu šťastný. S Radkou jsme si pak společné vystavování v galerii Nora v Gorazdově ulici zopakovali ještě v roce 2014, tehdy jsme pro své obrazy vybrali název Vůně léta a ve snu by mě nenapadlo, že Radka Kuželová nesmyslně brzy z tohoto světa odejde. V témže roce jsem měl ještě výstavu Obrazy nejen o boxu. V galerii Nora v Truhlářské ulici mi ji zahájil režisér Václav Marhoul a zazpíval zpěvák Laďa Kerndl. Dvakrát za
sebou jsem vystavoval ve vinotéce U Vavrysů, jedna výstava se jmenovala Vůně dálek a druhá Návrat ke kořenům. Vystavoval jsem také v Divadle Bez zábradlí. Tam jsem představil obrazy se sportovní tématikou a výstavu zahájil profesor Vladimír Franz, který o mých obrazech mluvil tak krásně, až mě to dojalo: „Rosťa je boxer s něžnou duší. To na jeho obrazech poznáte. Navíc každý z nich, když u něj chvilku postojíte a dobře si ho prohlédnete, má nějaký děj, o něčem promlouvá. A to se mi na autorových dílech hodně líbí. Ne vždy a ne u každého je tomu tak,“ Vystavoval jsem také v galerii Katarská, v Solidní nejistotě, v La fabrice... Zúčastnil jsem se také společné výstavy skupiny výtvarníků, kteří milují humor, jmenovala se Smějeme se na podzim i v zimě. Moje zatím poslední výstava proběhla v přízemí historické budovy radnice Prahy 9 v roce 2019, a byla to už moje třetí výstava v těchto prostorách. Ta první se jmenovala Od antiky k dnešku a konala se v roce 2014. v dalším roce jsem si prostřednictvím obrazů zavzpomínal na svou účast v taneční soutěži Star Dance. Ta poslední měla název Rub a líc a na vernisáži jsem si dodal odvahy a zarecitoval tam některé svoje básně. Další mě čeká v Libeňském zámečku. xxx Ještě o jedné vernisáži a zároveň křtu se musím zmínit, i když nejde o mé obrazy, Jde o můj příběh, který se stal součásti projektu nazvaného Bez frází. Byl jsem jedním z těch, kdo byl osloven, aby se svěřil se svým osudem. František Prachař s Františkem Suchanem pak dali dohromady knihu, i ta se jmenuje Bez frází, a fotografiemi ji doprovodila Jana Mensatorová. I mě fotila a přiznávám, že jsem byl tou fotografií zasažen. Ne snad, že bych se na sebe rád díval, ale tahle fotka má v sobě něco zvláštního a krásného. I když jsem na ní já. Nebyl to jediný snímek, jímž jsem byl fascinován. Dlouho jsem si prohlížel také fotografii hendikepovaného plavce Jana Povýšila, jak sedí na dně vypuštěného bazénu. V patnácti letech sjel špatně do bazénu, poranil si páteř a od té doby je vozíku. Ovšem neměl jsem z něho pocit, že by byl hendikepovaný, i když jsem sám tohle slovo použil. Lidí na vozíku, kteří se nikdy nevzdali, si nesmírně vážím a mám vůči nim velký respekt. Jsou to silné osobnosti, vidí dál, líp a jinak, než vidíme my, i když se díváme na svět z větší výšky. xxx
Ne každý obraz se mi povede, ne každý se mi líbí, takže tu a tam některý přemaluji. Maluji boxery, krajiny, také jsem začal malovat politiky, ne konkrétně, ale obecně, rovněž jsem vytvořil cyklus bezdomovců. Jsem členem Svazu výtvarných umělců, což mě těší, ale maloval bych i bez toho. Je to moje radost a skoro bych řekl vášeň. Vystudovaní akademičtí malíři se nad mými obrazy nepohoršují, oceňují, že nikoho nekopíruji, že vycházím z vlastních pocitů. Jejich recenze jsou dobré, čemuž jsem rád a upřímně přiznávám, že s malíři se rozumím víc, než s boxery, což mě samotného překvapuje a mrzí, protože sportu jsem upsal duši a nechal v něm svoje mládí a hodně z toho dobrého, co do mě bylo vloženo. Zmínil jsem několik mých přátel ze světa výtvarných umělců a nesmím zapomenout na malíře a pedagoga Václava Benedikta, s nímž se moc rád setkávám, nebo na Jiřího Sozanského, který je nejen malíř, ale také sochař, grafik a tvůrce multimediálních projektů. A tento nesmírně nadaný a ušlechtilý člověk o mně v roce 2008 nepsal: „Rosťa Osička je zvláštní případ svým životním příběhem, záběrem svých zájmů a dovedností, ale i schopností být středem zájmu médií. Je talentem s minulostí vynikajícího sportovce, uplatnil své schopnosti ve filmu, nyní se představuje jako malíř. Je obecně známo, že po dobu své úspěšné sportovní kariéry udržoval kontakty s výtvarníky. S umělci se rádi ukazují sportovci i politici, zvyšuje to jejich prestiž ve společnosti, ale to není Osičkův případ, toho s některými umělci poutalo vždy opravdové chlapské přátelství. Od dětství sám disponuje výtvarným talentem, dokonce navštěvoval výtvarné kurzy, ale v období dospívání dal přednost umění pěstního zápasu, který se stal jeho profesí s řadou národních i mezinárodních úspěchů. Po ukončení sportovní kariéry se k malování opět vrátil. Nestal se profesionálním výtvarníkem, jeho obrazy pro něj nejsou prostředkem k uhájení existence, ale jsou stavem jeho mysli a prostředkem ke komunikaci s okolním světem. Box je sportem, kterému je třeba se věnovat naplno, pokud chceme uspět. Výtvarné tvorbě rovněž. Obě disciplíny vyžadují plné psychické I fyzické nasazení, nelze je dělat stejně dobře najednou. Vím to já a ví to také Rosťa Osička. Prostředí boxerských tělocvičen je fascinujícím prostředím a on toto prostředí zná jako málokdo a je tedy přirozené, že se objevuje i v jeho tvorbě. V jeho podání je boxerské utkání nikoliv krvavou řeží, ale estetickým vizuálním zážitkem.
Zvláštní schopnost přetransformovat dramatické situace nebo scény všedního života do Iyrizující polohy a básnické zkratky je důvodem, proč se o jeho produkci zajímám. Je to schopnost výjimečná a člověk se s ní musí narodit, nelze jí naučit. Domnívám se, že její zdroje můžeme hledat v lidové kultuře. Osička pochází z Moravy a moravské lidové písně jsou drsnými, ale přebásněnými obrazy tvrdého života. Jsem si jistý, že je lidovou kulturou ovlivněn a že lyrická poloha jeho tvorby odkazuje právě na tyto zdroje Rosťa Osička je svérázná, autentická osobnost. Ze svých názorů neslevuje a není schopen pokrytectví, jak ve sportu, tak v civilním životě. To je kvalita v dnešní době velmi vzácná. Má jedinečné životní zkušenosti a svébytný výtvarný talent, jehož prostřednictvím se mu otevírá nová dimenze života. Je svým ustrojením bojovník a již ví, že také tvůrčí činnost je tvrdým zápasem, stejné tak jako box…“ xxx I když jsem výtvarné umění nestudoval, vzdělávám se pořád. Hodně jsem odpozoroval, hodně jsem se naučil neustálým zkoušením. Jsem osudu vděčný, že mě přivedl i na tuhle cestu, protože jenom s boxem by se mi tak barevně nežilo. Navíc v boxu nikdy peníze nebyly, tedy alespoň v tom, jemuž jsem se věnoval. Nejsou tedy ani pro trenéry. Respektive není jich tolik, aby se za to dalo slušně žít. A tak mi obrazy přinášejí i finanční bonus, protože občas nějaký obraz prodám. Jeden z mých obrazů si před časem koupil herec Petr Nárožný, který navštívil jednu moji výstavu. Dal mi za něm dvacet tisíc, což mě příjemně šokovalo, a když jsem se po nějaké době rozváděl a měl finanční těžkosti, jednoho dne mi zavolal, že jede kolem, ať vyjdu na chvíli ven. Tak jsem vyšel a on mi dal dalších dvacet tisíc. Jednoduše mi sdělil, že se mu můj obraz natolik líbí, že mi chce připlatit. Ale já vím, že to udělal z dobrého srdce. Ale o peníze mi rozhodně nejde, s radostí obraz i věnuji. Beru to tak, že se s někým dělím o kus sebe. Protože do obrazů promítám hlavně to, co jsem já sám. Těším se, až si stoupnu k plátnu a vezmu do ruky štětec. Sleduji tvorbu současných malířů, hlavně svých přátel, těch, které znám. Mám radost, když se jim daří, a stejnou radost mám, když i oni přejí úspěch mně. Tohle je u malování hrozně důležité, protože jde o disciplínu, která se nedá změřit ani zvážit, nedá se počítat na body, ani na kola. Je to
něco jiného, než jsem znal ve sportu, a tak uznání druhých, je tím jediným měřítkem a odměnou. A jaký je můj styl? Začal jsem senzitivní malbou, přešel k realismu a teď jsem se dostal k impresionismu. Tento směr se pokouší zachytit okamžitou atmosféru dané chvíle, její neopakovatelné , okamžik duševního rozpoložení. A to je přesně to, co dělám. Malířství je v podstatě moje druhá kariéra. Miluji ho i proto, že mi zacelilo rány, které mi uštědřil box, respektive zklamání, které mi způsobili někteří lidé, kteří svět boxu kazí.
P. P. S. O TANEČNÍM INTERMEZZU Jednoho dne mi zavolali z České televize, jestli prý by se mi nechtělo tančil. V první chvíli jsem si myslel, že si ze mě někdo dělá legraci, ale volající to myslel vážně. V životě jsem nic takového nedělal a tančit vůbec neumím. Sice jsem v patnácti letech chodil doma v Moravském Žižkově do Slováckého kroužku, ale tam se o tanci moc mluvit nedalo. Byla to spíš taková recese, měli jsme sice kroje, ale víc než tanečním figurám jsme se věnovali vínu, protože v těchto letech to prostě kluci z našeho kraje zkoušejí. Docházel jsem tam asi rok, nevybavuji si, že bych se naučil nějaký tanec, zato jsem se docela dobře začal orientovat v odrůdách vín. Ale hlavně jsem v té době poznal box, který všechny ostatní záliby a koníčky zastínil. Ale i když jsem byl tancem nepolíbený, přesto jsem na nabídku, abych soutěžil v taneční show StarDance, kývl. Ne snad proto, že bych se považoval za skrytý talent, ale usoudil jsem, že pořadatelé v každé sérii potřebují pro pestrost někoho, pro něhož je tanec španělskou vesnicí. Pro jistotu jsem se šel poradit s bývalým diskařem Imrichem Bugárem, který byl v předchozí sérii určitě osloven z podobného důvodu jako tentokrát já. Uklidnilo mě, když mi svým specifickým hlasem řekl: „Rosťo, bér to, já ti budu fandit“. A zcela nezištně mi udělil pár dobrých rad: „Žádné velké otočky, ale jízda po parketu, tohle my sportovci umíme. A neboj se, je u toho sranda.“ Přiznávám, byl jsem příjemně překvapen, že si na mne Česká televize vzpomněla. Řekl jsem si, že ti, co o soutěžících rozhodují, asi měli důvod, proč se rozhodli právě pro mne, pro člověka, pro kterého je tanec velká neznámá. Ostatně antitalent nejsem jenom na
tanec. Ostatní boxeři hrají tenis, golf, fotbal, nohejbal a podobně a já byl vždy spíše jednostranný. Vedle boxu jsem žádný jiný sport neprovozoval. Když jsem řekl dceři, že budu tančit ve StarDance, tak se smála, prý si mě na parketu vůbec nedovede představit. Ale já to tím spíš chtěl zkusit. Do parády mě dostala tanečnice Romana Motlová, která pochází z taneční rodiny a se svým partnerem se stali mistry Česka v latinskoamerických tancích v roce 2010. Z toho jsem usoudil, že bychom si mohli rozumět, protože i já svého času pár mistrovských republikových titulů získal. První trénink byl očistec! Lekl jsem se a přišlo mi naprosto nemožné, že bych byl schopen naučit se tolik kroků a otoček! Ale nakonec jsem se jakž takž rozhýbal a jakési tanci podobné pohyby jsem předváděl. Jenomže jsem stejně pořád vypadal jako dřevo. Bylo to úplně jiné než v boxu, kde si člověk musí zvyknout na bolest, jenomže tanec je především o hlavě. Člověk si musí pamatovat jednotlivé kroky a k tomu i postavení těla. A nesmí vypadnout z rytmu, což se mi ale stávalo a neuvěřitelně mě to znervózňovalo. Jenomže nerad prohrávám, a tak jsem to nevzdal a snažil se aspoň trochu do tajemství tance proniknout. Sám sebe jsem přesvědčil, že je to jenom hra, že nejde o život a aspoň jeden tanec snad zvládnu. Ovšem tehdy při trénincích mi nedošlo, jak velkou má tato soutěž popularitu a jak vážně to berou diváci a většina soutěžících. Není to žádná laciná pouťová zábava, ale vysoká úroveň, která úzce souvisí s etiketou a galantností. Díky boxu jsem sice poněkud exhibicionista, protože jsem si zvykl na diváky, ale ve své podstatě jsem sám voják v poli, nepotřebuji se obklopovat davem lidí, většinou si vystačím sám se sebou a maximálně ještě se svým psem, který mi dělá přesně takovou společnost, jakou potřebuji. Rozumí mi a do ničeho zbytečně nekecá. Ale na druhé straně nejsem zálesák, který nemá ani tušení, že existuje kravata nebo motýlek. Naopak, každou neděli se slušně obléknu a teprve pak mám pocit, že prožívám sváteční den. Připadám si pokaždé trochu jako herec z prvorepublikového filmu, kde si lidé potrpěli na oblečení i chování, krásně voněli a byli k sobě zdvořilí. Není pro mne svátkem vzít si na sebe oblek, i když kravatu si uvážu zřídkakdy, ale ani ta pro mne není ničím výjimečným. Na to už se ale dnes zapomíná. Mnohokrát se mi stalo, že jsem někoho vyvedl z míry, když jsem šel v obleku se svým psem na procházku. Například jsem pozdravil v parku
starší ženu, která tam také byla se svým psem. Udiveně se na mě dívala a pak pro jistotu zrychlila a park opustila. Připadal jsem jí krajně podezřelý. Ano, tak to dnes chodí a je opravdu smutné, když nás zdvořilost víc vyleká než potěší. Čtyři měsíce jsem se poctivě učil tančit, ale pořád jsem byl nemehlo. Porotce a taneční mistr Zdeněk Chlopčík mě uklidňoval, že je to zcela logické, že není možné dostat se v krátké době do slušné formy, když nemám vůbec žádnou průpravu. Když pak došlo na hodnocení mého prvního tance, porota byla dost zděšená, ovšem Zdeněk Chlopčík mě dokázal zkritizovat tak, že jsem to skoro bral jako pochvalu: „V závěru jsem viděl jeden takt v rytmu, to mě uspokojuje, Rosťa šel mimo hudbu, ale v klídku, s úsměvem, vždyť chleba kvůli tanci levnější nebude, a pomalé paže byly něžné a krásné…“ Ani ostatní rozhodčí nebyli krutí, i když by mohli, to je mi jasné. Třeba choreograf Radek Baláš mi dal vedle tří bodů také určitou naději do budoucna: „Rosťa je mi nesmírně sympatický, ale zaměřil jsem se dnes na jeho nohy, nebyl tam jediný krok, který by byl správě v rytmu, ale dobrá zpráva je, že přijde do Čech muzikál Rocky, kde budou shánět boxery, ne tanečníky.“ Bylo mi jasné, že Fred Astaire ze mne nikdy nebude, i když Jan Révai, další porotce, konstatoval, že ten můj frak by mi onen legendární hollywoodský tanečník záviděl. A půvabná porotkyně Tatiana Drexler mě zase pochválila za to, že jsem se v mládí rozhodl pro správný sport. Bylo od nich milé, že se do mě nestrefovali a naopak se snažili mi říct i po tom hrozném výkonu něco pozitivního. Ostatně, vždycky se dá něco pochválit a já se o to také snažím, protože kritizovat je to nejsnadnější. Ještě před soutěží jsem si řekl, že budu považovat za úspěch, když nevypadnu jako první. A to se mi podařilo, vypadl jsem jako druhý. Tanec je nádherný, určitě lidi kultivuje, ale je to také velká dřina, což mě překvapilo, protože mě to předtím vůbec nenapadlo. Potřeboval bych mnohem víc času, abych se do toho dostal, s tancem se člověk musí sblížit, musí tu eleganci dostat do kostí, do svalů, prostě do celého těla. Ale i když moje účinkování nebylo dlouhé, přesto mi to dalo hodně. Nejen oblek, který mi televize nechala ušít v módním salonu, což ostatně pro mne také byla první zkušenost, protože do té doby jsem žádný oblek šitý na míru neměl.
Vypadl jsem jako druhý v pořadí po právu, ostatní byli lepší, což konstatovali i novináři. Docela jsem se pobavil, když jsem si přečetl, co o mně jeden žurnalista napsal v článku nazvaném Seznam největších dřev ve StarDance v internetovém časopise Extra.cz: „Bývalý boxer se snažil ze všech sil, ale obecenstvo to přijalo dost rezervovaně. Tvářil se jak v ringu, kdyby dostal k.o. Bojoval sice ze všech sil jak Rocky Balboa, ale i to je prostě někdy málo. Jeho výkon byl hoden malého Mikea Tysona po obrně.“ xxx Mnohé taneční páry spolu dál tančí i po skončení soutěže, a to na různých plesech a dalších společenských událostech. I my s Romanou dostali příležitost, a to na plese České televize v pražském Obecním domě. I když to bylo poměrně brzy po soutěži, byl jsem ještě větší dřevo než před televizními kamerami. I to málo, co jsem se nadřel, mi z hlavy vyletělo a já byl úplně mimo. Romana se snažila, seč mohla, ale já jí to vytrvale kazil. Opět jsem si uvědomil, jak je těžké změnit svou podstatu, být elegantní a dokázat vést při tanci partnerku. Pro tanečníka mých kvalit, kterému už tehdy bylo téměř šedesát, je to takřka nemožné. Pro tanec je nutná fyzička, pohybová paměť, vnímání hudby, a já splňoval jen tu fyzičku, ale ta mi spíš byla na překážku, protože síla si s tancem příliš nenotuje. Bohužel nejsem muzikálně nadaný, často jsem musel jenom odhadovat, v kterém okamžiku mám udělat určitý pohyb nebo krok. Romana se snažila mi napovídat, ale musela to pro ni být totální dřina a čisté utrpení. I když ona sama mi nikdy nic takového neřekla. Naopak mě všude chválila a v jednom z rozhovorů o mně například prohlásila: „Měla jsem strach, že ho nepřeperu. Přece jen je to osmdesát kilo svalů, s ním nehnu. Ale když jsme si spolu poprvé zkusili pár kroků, tak to najednou šlo. Projevila se jeho individualita. Z boxu má skvěle zvládnuté těžiště v těle, mně ho stačí nasměrovat. Rosťa zná směr, já ho naťuknu a on pokračuje dál. A díky němu mám vnitřní klid. Já mám radost z toho, že jsme si s Rosťou sedli, že můžeme být spřízněné duše.“ Tanec jsem tedy po naší exhibici definitivně opustil a život se vrátil do svých obvyklých kolejí. Zase jsem začal trénovat a zase jsem začal malovat. Ale těch zážitků z taneční soutěže bylo tolik, že se mi to začalo objevovat na mých kresbách. Bylo to dokonce tak silné, že z toho nakonec byla výstava pětatřiceti obrazů na téma tanec. Proběhla
v budově vysočanské radnice a nazval jsem ji Vzpomínky na StarDance. Na vernisáži zazpívala operní pěvkyně Barbara Slezáková a úvodní slovo měl kunsthistorik, profesor Ivo Janoušek, který o mně mimo jiné řekl: „…Rostislav Osička, kamarády a četnými přáteli oslovovaný prostě zkráceným křestním jménem Rosťa, je široké veřejnosti znám jako legendární osobnost našeho sportu, bývalý reprezentant a šampión v boxu, vícenásobný mistr ČSSR a ČSR, vítěz osmi mezinárodních turnajů. O to více vzbuzuje podiv jeho zaujetí malířskou tvorbou, která byla již prezentována a vzbudila pozornost na řadě skupinových i samostatných autorských výstav. Zmíněná životopisná data úzce souvisí s námětovými okruhy malířových obrazů, mezi nimiž četností prvořadé a civilní profesi symptomaticky nejbližší jsou výjevy z boxerských utkání, často to imaginární představy historických matchů… Avšak nejvlastněji a nejbytostněji se umělec v obrazových vzpomínkách vrací ke krajině svého mládí, k panoramatům rozlehlých vinic Jižní Moravy a prostředí vinných sklípků s jejich atmosférou a vůněmi pro všechny smysly, k alejím ovocných stromů, jejichž básnivý vid může třeba podtrhávat až myticky vyhlížející, v meruňkovém sadu cválající kůň… Osičkovo osobité malířské dílo ve svém celku je poetickou výpovědí o prožívání života, prostřednictvím reflexí každodennosti je umělcovým hledáním pravdy o světě a místa sebe sama v něm…“ vvv Potěší mě, když o mně někdo něco pěkného řekne. Jde-li o člověka, který je vzdělaný, zkušený a má přehled, o to víc si toho vážím. Ale nikdy jsem nic nedělal pro pochvalu, pro odměnu, pro uznání. Jsem takový, jaký jsem a jiný už nebudu. Raději plavu proti proudu a peřejemi, než se nechat nést pěkně proudem a být jako leklá ryba,..