147
360
LÊta normalizace 1970 — 1989
148
147-149 Slavnosti sněženek, režie: Jiří Menzel
Léta normalizace 1970 — 1989
149
361
015
„S přibývajícími roky si stále častěji uvědomuji, jak málo znamenají velká slova, ve kterých není nic, jak málo záleží na rozměrech jeviště, když máme co povědět, a jak je potřebné vážit si práce, která má smysl. Velmi si vážím každého večera ve Viole. Nejsou to večery zbytečné.“ (R. HRUŠÍNSKÝ, Smena 27. 7. 1978)
Pravidelné večery ve Viole přinesly Rudolfovi vzácné setkání s Adolfem Bornem, který ho chodil poslouchat. Přátelství, které díky tomu mezi rodinami vzniklo, řadili oba mezi celoživotní.
Viola Na malém pódiu ve Viole – nedaleko toho největšího, na jakém kdy Rudolf Hrušínský vystoupil – zazněly 22. března 1973 poprvé z jeho úst verše francouzského básníka Jacquese Préverta: „To nezpívám já ale květy které jsem spatřil to se nesměju já ale víno které jsem vypil to nepláču já ale láska kterou jsem ztratil.“
306
Zanedlouho na tom samém pódiu slyší umělecký vedoucí Violy Vladimír Justl recitovat Rudolfa Máchův Máj a nabídne mu, aby se jeho tematický večer zařadil do kmenového repertoáru Violy. Rudolf má zpočátku obavy, že zejména mladí diváci nevydrží celý večer poslouchat složité verše povětšinou zošklivené školní výukou. Mýlil se.
„Totální ztráta hodnot. Záplava kýčů. Destrukce kapliček a kostelů. Političtí šéfové s obličeji, jimž se chytrost vyhnula na hony. Speciální cestovní pasy pro zlatou mládež z těchto kruhů. Učitelé ochotni zasypávat dítka hromadou lží. A mezi tím démanty: Hrušínský, Hrabal, Suchý, Patočka, Tichý, Zrzavý, Havel a další.“ (A. BORN: Mým národům, Praha 1990) V letech normalizace byl Rudolf často oslovován různými malíři k zahájení výstav. Přijímal, jen když mu byl malíř blízký. V pracovně si svůj projev nejprve v klidu rozmyslel, pak
Léta normalizace 1970 — 1989
016
si Eva sedla k psacímu stroji a pečlivě zapisovala to, co jí diktoval: „Vážení hosté, s mým přítelem, malířem Pištěkem, se vskutku nevídáme často. Naposledy před čtyřmi roky při jeho výstavě v Nové síni, pak při filmování Menzelových Postřižin a potřetí nyní. Takové přátelství, ničím neobrušované a nevystavované neustálým zkouškám, je předurčeno k tomu, aby přetrvalo co nejdéle. Proto tady dnes stojím s úkolem zahájit jeho novou výstavu. Oba se totiž domníváme, že je chybou obrazů, je-li k jejich pochopení zapotřebí dlouhého komentáře a vysvětlivek. Můj přítel je zastáncem 018 názoru, že dílo naplňuje divák svým citem. A protože cit nepodléhá šablonám, pak kolik má obraz diváků, tolik má pravých významů.“ (zahájení výstavy Theodora Pištěka, červenec 1984)
015 Na zahradě budovy rozhlasu v Karlíně během natáčení Rozmarného léta. Vzadu na lavičce Jiří Menzel
016 Na návštěvě u Bornů - Adolf Born, Josef Kemr, Eva a Rudolf 018 Vernisáž výstavy, vedle Rudolfa Eduard Kuchler
Léta normalizace 1970 — 1989
307
069
070
071
072
069
Josef Kemr, Eduard Kuchler, Leoš Suchařípa u Hrušínských 29. 9. 1984
070
Před Nuselskou radnicí. Za Josefem Kemrem s fotoaparátem Jiří Kučera, který kromě této svatby fotil i mnoho filmů Jiřího Menzela.
071
Hermína Hrušínská a Miluška Šplechtová
072
Vladimír Salač, Rudolf, Josef Smetana, Josef Kemr a Leoš Suchařípa
328
Léta normalizace 1970 — 1989
LÊta normalizace 1970 — 1989
339
150
362
LÊta normalizace 1970 — 1989
152
153
Vesničko má středisková, režie Jiří Menzel 150
S Mariánem Labudou a Evženem Jegorovem
152,153 S Libuší Šafránkovou a Oldřichem Vlachem
Léta normalizace 1970 — 1989
363