0505573

Můj život mezi slzami a smíchem

Jiřina Bohdalová

Copyright © Jiří Janoušek, 2020 Copyright © Jiřina Bohdalová, 2020 Copyright © Práh, 2020 All rights reserved ISBN: 978-80-7252-860-8

Obsah Holka, které bylo všude plno 10

Střídavě oblačno 122

Jeviště, nebo učitelský stupínek 26

Nedělej Bohdalku 146

Pád do dospělosti 40

Nic už nemusím, leccos ještě můžu 166

Světlo na konci tunelu 58

Jiřina Bohdalová v divadle, filmu a televizi 190

Divadelní hit a televizní evergreen 74 Trojice mých režisérských patronů 102

Na konci padesátých let jsem se mihla v několika filmech, nejpopulárnější se jmenoval Florenc 13:30, kde jsem měla i malou epizodní scénku s Karlem Effou. Opravdový začátek mého hraní ve filmu přišel o několik let později ve Hvězdě zvané pelyněk. (vpravo)

Foto: Josef Janoušek

Foto: Václav Chochola, © Archiv B&M Chochola

Divadelní hit a televizní evergreen

Jenom jednou jsme se s Jirkou Jungwirthem* nepohodli – když jsem v roce 1957 napsal studiový kabaret nazvaný Černá hodinka a na jeho první čtení jsem přivedl dívku, se kterou jsem chtěl program uvádět. Jiří si ji prohlédl, poslechl si, jak čte kousek textu, pak mě odvedl do sousední místnosti a vynadal mi, jak nejlaskavěji uměl.

Měl proti dívce řadu námitek, že nevypadá, že je mrňavá, že má vadu řeči, a já nevím, co ještě. Stál jsem tvrdě na svém, až se Jiří začal určitě domnívat, že s tou slečnou něco mám. Neměl jsem. Byl jsem pouze přesvědčen, že Jiřina Bohdalová je ke mně ta pravá.

(Vladimír Dvořák)

*Jiří Jungwirth byl v začátcích Československé televize úspěšným režisérem zábavných programů.

M

aminka byla obyčejná, prostá ženská. Pocházela ze zapadlé moravské obce Šafov na rakouském pomezí, odkud se v devatenácti vydala za lepší obživou a tu našla jako služebná u zámožné rodiny na pražských Vinohradech. Tuhle dobu si samozřejmě nepamatuju, nebyla jsem na světě, ale ze všeho, co jsem s ní pak prožila, vím, že uklízením chtěla zkrášlovat život. Sobě i lidem kolem sebe.

Nahrazovala tím nenaplněné představy o svém vlastním životě. Dělala svět hezčí, než jaký doopravdy byl a jaký ho sama poznala, protože život se s ní nemazlil.

Tatínek pocházel z Trhových Svin, vyučil se truhlářem a stejně jako maminka se vydal do Prahy za výdělkem. Práci rychle našel v truhlárně nedaleko Staroměstského náměstí.

V neděli se vydával za zábavou do vinohradské zahradní restaurace U Komenských. A tam se potkal s maminkou, která tu neděli dostala volno.

Maminka však nepřišla sama, byla pozvaná a doprovázená. Tatínek prý na ni od sousedního stolu dlouho hleděl, pak si přisedl, a když začali hrát, požádal ji o tanec.

A po pauze znovu. Pokračoval v tom tak vytrvale, až se maminčin společník naštval a odešel.

Ale vyhráno tatínek ani zdaleka neměl. Maminka byla zdrženlivá, tatínek se jí moc nelíbil. Nevěděla, co si myslet o ctiteli, který ji už na druhé schůzce požádal o ruku a oznámil, že jí udělá kuchyň na míru. Úžasné tempo tatínkova namlouvání přerušil povolávací rozkaz na vojnu, ale tatínek byl odhodlaný a vytrvalý. Posílal dopisy, psal dojemná vyznání ve verších: V růžích je láska / v konvalinkách žal / ve vzpomínce na tebe / Fanda to psal.

Ne, že by maminka neměla jiné nápadníky; měla tak co srovnávat. Manželství pro ni však byl závazek na celý život, jinak o tom přemýšlet neuměla. A tatínkova pracovitost, poctivost a odpovědnost představovaly v jejích očích záruku, pro kterou nenašla konkurenci.

73

V jihomoravském Šafově, kde žila babička, kterou jsem nepoznala, a kde se narodila maminka, byla pouze německá škola, jednotřídka. Babička mluvila jen německy a maminka jakbysmet. Až v Praze, kam přišla jako devatenáctiletá za obživou, se učila česky. Když se za pár let seznámila s tatínkem, slušně ovládala hovorovou češtinu. Někdy si spletla slova a občas se jí zamotaly mluvnické rody. Třeba se zeptala tatínka: „Už jsi vzala čistou košili?“ – „Ano, vzala,“ odpověděl klidně tatínek, „mám ji pod svetrou.“ Horší to bylo s psaním, maminka psala všechno, jak slyšela, ale to jí nebránilo psát se mnou úkoly do školy. Na mých prvních známkách z pravopisu to bylo znát.

K

dyž jsem se narodila, žili rodiče v jedné místnosti, která byla kuchyní, ložnicí, obývákem a někdy i truhlárnou, když si tatínek přinesl práci domů.

Po dvou letech jsme se přestěhovali do domečku v libeňské dělnické kolonii. Domeček měl dvě místnosti a před ním i za ním byly malé zahrádky, kterým se říkalo předplivátko a zaplivátko, aby se nepletly. Stěhovali jsme se víckrát, z Libně na Žižkov a ze Žižkova na Vinohrady, kde jsme vystřídali tři adresy. Ty už tvořily kulisu mého dospívání.

Na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad se konaly poutě, kterých jsem se nemohla nabažit. Z atrakcí mě nejvíc přitahoval řeckořímský zápas v pouťové aréně. Byla jsem tam vždycky první a seděla v první řadě, protože vstupenky nebyly číslované. Zápasníky jsem znala jako svoje boty. Jeden se jmenoval Norek, surově se tvářil a soupeřům nasazoval kravaty, až bolestí křivili tvář. Další se jmenoval Průcha, to byl vztekloun, vyplazoval na lidi jazyk a pořád se rozčiloval. Třetí se jmenoval Siki, to byl vysoký, štíhlý, mrštný černoch, na něm jsem mohla oči nechat. Když mě viděl po několikátý sedět v první řadě, hodil mi malou růži. První kytku, kterou jsem dostala. Léta jsem ji měla schovanou.

74

Moje počátky v rozhlasovém studiu, kde se připravuji na čtení pohádky.

V těch letech hrál v divadle ABC orchestr Karla Vlacha se skvělým bubeníkem Pepíčkem Posledním. Několik let jsme spolu chodili ke spokojenosti mé maminky.

Poutě okouzlovaly nejen mě, taky maminka tam ráda chodila. Nejvíc ji přitahoval stánek, kde se musela prokázat „mužská síla“. Atrakce se skládala z dřevěné desky, několika dlouhých hřebíků a kladiva. Zatlouct každý hřebík na tři rány se málokomu dařilo, maminka to dokázala pokaždé a vždycky si odnesla cenu.

M

aminka hrávala v ochotnickém souboru, který vystupoval v libeňské hospodě Na Slovance. Když měla přes den zkoušky, nechávala mě u tatínka v truhlárně. Ale jen do chvíle, než o mě tatínek zaškobrtnul a polil mi hlavu klihem. To nešlo vyčesat, museli mě dohola ostříhat. Pak už mě maminka nosila do divadla přibalenou ke kostýmu. Při zkouškách jsem se batolila po hledišti, vyrůstala jsem tam. Nebyly mi ani čtyři roky, když nastudovali hru, kde byla scéna, ve které se u lože umírajícího otce shromáždí celá rodina, včetně devíti dětí. Nejstarší dceru hrála maminka a režisérovi přišlo samozřejmý, že nejmladším dítětem bude „malá Jiřinka, která se tu stejně pořád courá a už to tu zná“.

Děj znám jen z maminčina vyprávění. Otec umírající na souchotiny se loučil, my děti měly plakat. Mně se to nezamlouvalo, a tak jsem příbuzného, který byl nejblíž, hlasitě vyzvala: „Strejdo, dělej se mnou něco, ať se lidi smějou!“ Nemusel dělat nic, hlediště propuklo ve smích a tleskalo, maminka hrozivě koulela očima a umírající souchotinář se marně snažil dokončit svoji řeč.

Na jeviště libeňských ochotníků jsem už nesměla, o to víc jsem se producírovala doma. Když přišla návštěva, hned jsem něco předvedla, návštěva mě pochválila a to neměla dělat, protože pak jsem nebyla k zastavení. Chvála mě vždycky poháněla.

Maminka byla a zůstala hybatelem mého vstupu na „uměleckou dráhu“. Jako čtyřletou mě zapsala do baletní školy a dovedla na první filmové natáčení. Nikdy to neřekla,

77

nevyslovila, ale z čím většího odstupu na to vzpomínám, tím silněji cítím, že si mým prostřednictvím nahrazovala své nenaplněné sny a představy.

Vyhlášená baletní škola Niny Gordon Mládkové, kterou se slušelo oslovovat madam, sídlila v dnešním divadle Akropolis na rozhraní Vinohrad a Žižkova. Tancování mě bavilo a hravě jsem zvládla nácvik dvou čísel – Amorka a Číňanka – pro veřejné vystoupení, které se tradičně konalo před letními prázdninami. Sklidila jsem za svá sóla velký potlesk, donekonečna se klaněla a rozdávala vzdušné polibky, které jsem někde okoukala, alespoň tak na to maminka vzpomínala.

Filmování v němé grotesce s tehdy populárními komiky Žižlou a Pižlou v roce 1937 sice proběhlo, ale společnost vzápětí zkrachovala a z natočeného materiálu žádný film nevznikl. Moje účinkování mi však vyneslo zápis do dětského komparzu Filmové unie.

To se v krátké době ukázalo jako velmi užitečné. V roce 1940 přišli do baletní školy filmaři vybrat děti do konkurzu na film režiséra Václava Binovce Madla zpívá Evropě. Zámožnější rodiče některých dětí těžce nesli, že jejich ratolesti nevybrali, a tak madam Mládková předvýběr opravila a do ateliérů pozvala na další zkoušku místo mě jiné dítě. Jenže ve stejnou dobu přinesl pošťák pozvánku na zkoušku do stejného filmu od komparzu Filmové unie.

Prošla jsem úspěšně všemi zkouškami a vymínila si u pana režiséra, že mně ve filmu nebudou říkat Anička, nýbrž Jiřinka, protože tak se přece jmenuji. V devíti letech jsem se objevila a promluvila na plátně, kde se dožaduji kafíčka, kde nesu hlavní hrdince Madle pacičku a kde se jako jediná ze sboru pilně ukláním sotva dorazíme na pódium – napodobuji totiž sólistu, který se přišel představit publiku. No, nekupte to, upozornit na sebe hned v prvním filmu! Sladkobolný příběh z červené knihovny vyprodal na dlouho protektorátní kina.

78

V

červnu 1945 jsem ukončila základní školu. Ve školství panoval poválečný zmatek, měnily se osnovy, slučovaly se třídy, měnily se školy, které jsem navštěvovala. Na podzim 1946 jsem se ocitla v nově zřízeném dívčím církevním gymnáziu v Ječné ulici. Něco vyučovali řeholní sestry, něco civilní kantoři.

Jenže v roce 1949 bylo církevní gymnázium zrušeno a my byly rozmístěny do všech světových stran, já do původně jen chlapeckého gymnázia v Křemencové ulici, kam kdysi chodili Voskovec a Werich. Dlouho jsem tam nepobyla, i když bych ráda, protože o přízeň nás několika nově příchozích slečen v pubertě se ucházela drtivá přesila mladých mužů v podobném vývojovém stadiu. Nová reorganizace mě odvála do školy na tehdejším Čapajevově náměstí, kde jsem psala maturitní písemky, kdežto ústní zkoušky jsem skládala na gymnáziu v Truhlářské. Není divu, že moje školní vzpomínky připomínají pohyblivý, nepřehledný kaleidoskop.

Tři roky v církevním gymnáziu mi však utkvěly svým poklidem a přívětivostí ctihodných sester, které s námi ochotně zůstávaly po vyučování, aby těm, které to potřebovaly, pomohly pochopit probíranou látku. S odstupem let jsem se s několika z nich potkala.

Jednou – to bylo po dvaceti letech od maturity – jsme se přivítaly, posadily a moje bývalá třídní, sestra Lydie, povídá: „Víš, Jiřinko, já teď pomáhám přestárlým, osamoceným lidem.

Oni tě mají strašně rádi a chtějí, abych jim o tobě vyprávěla.

A nejvíc se jim líbí, když vyprávím, jak jsi pořád opisovala a ke každé zkoušce měla tolik taháků.“ Najednou se zarazila, jako by si něco uvědomila, a zeptala se: „Poslyš, našla jsem ty tvoje taháky všechny?“ – „Jeden ne,“ povídám. – „Já jsem si to myslela,“ řekla, „a kdes ho měla?“ – „Na pravítku,“ povídám, „vy jste mi obvykle sebrala jeden, pak druhý a třetí tahák, rozzlobila jste se a poručila: ‚Jiřinka si vezme tužku, papír a pravítko a půjde si

79