Pan učitel vše dirigoval jako správně sehraný orchestr: „Petro, ty si vezmi tady tu svítilnu,“ podal jí velkou baterku, „a postav se za Báru. Jakmile ti dám pokyn, tak posvítíš. Budete s Bárou napodobovat Slunce, které svítí na naši matičku Zemi. Ale pozor! Slunečnímu světlu stojí v cestě Měsíc, tedy černý míč, který drží Kuba. My ostatní, kteří míč nemáme, jsme obyvatelé Země, a proto se posadíme sem do kruhu za Terku,“ udělal kolem dívky kružnici, „a budeme koukat na Měsíc. Vy, kteří máte míče, zvedněte je nad hlavu. Báro, ty se postav támhle, Terko, ty zůstaň stát v kruhu a ty Kubo, ty si stoupni mezi ně, přesně mezi Slunce a Zemi. Franto a Stando, zatáhněte rolety, ať uděláme ve třídě pořádnou tmu. Jsi připravena, Petro? Máš baterku? Stojíš za Bárou?“ „Ano, stojím za Barčou, chodím pořád za ní a držím se jí jako klíště,“ smála se Petra, a jakmile udělala Bára krok, ona ho udělala též. Holky se v jednom kuse chichotaly. „Tak rozsviť baterku a namiř ji na Zemi,“ zavelel učitel. „Už svítím,“ volala Petra. „Teď se dobře dívejte,“ upozorňoval učitel, „nyní Slunce osvětluje od Země odvrácenou polokouli Měsíce. Tu my ze Země nevidíme. Vidíme jenom tmu, protože celý měsíční povrch je tmavý a Měsíc sám žádné světlo nevydává, je pouze osvětlován Sluncem. Měsíc se teď nachází ve fázi, které říkáme NOV, jinak řečeno novoluní. Když je měsíc v NOVU, je pro nás obyvatele Země neviditelný. Ale pozor!“ zvedl vztyčený ukazováček nad hlavu, aby zdůraznil svoje tvrzení, „od tohoto okamžiku vzniká nový Měsíc, který ani vteřinku nezahálí. Okamžitě se vydává na cestu kolem Země. Zhruba za sedm dní je v první čtvrtině svého putování. Kubo, šup, oběhni čtvrtinu kružnice a ty, Petro, stále sviť na Zemi. My lidé ze Země zpočátku pozorujeme jenom docela malý osvětlený srpeček. Ten se každým dnem zvětšuje a dorůstá tak dlouho, až vidíme celou polovinu osvětlené části Měsíce. Měsíc má tvar písmene D. Teď, Kubo, utíkej po kružnici o další čtvrtinu.“ Kuba to okamžitě udělal. Nyní byl jeho míč v zákrytu za Zemí v přímce Slunce – Země – Měsíc. Teď pozemšťané v kruhu viděli nádherně osvětlenou úplně celou přední stranu Měsíce. „To je ÚPLNĚK,“ vydechl pan učitel, který se zcela ponořil do výkladu. „Období od novu k úplňku říkáme, že měsíc dorůstá,“ vysvětloval. „Teď, Kubo, popojdi zase o čtvrtinu kružnice,“ zavelel učitel. 10
„Crrr, crrr, crrr!“ ozval se školní zvonek, který ohlásil konec vyučovací hodiny. „Musíme končit,“ zalitoval učitel a dodal: „V období od úplňku k novu vidíme menší a menší část Měsíce, až dostane ve třetí čtvrtině své pouti tvar písmenka C a zase se zmenšuje, zmenšuje a zmenšuje tak dlouho, až není vidět vůbec. Říkáme, že Měsíc couvá. A tak to jde stále dokola. Do příští hodiny přinesu DVD a zkoukneme o tom zajímavý a názorný film.“
Záhada ztraceného košíku „Dříve než odejdu, tak vám ukážu, co se skrývá v tom košíku. To budete koukat. Vytáhněte prosím rolety, ať všichni pěkně vidíme.“ Třídu zalily sluneční paprsky. Chvíli to trvalo, chvilku mžourali očima, než se pořádně rozkoukali a oči si opět přivykly na denní světlo. Ale ať si mnuli oči, jak mnuli, nic jim to nebylo platné.
ťukaly na písmenka, číslice a obrázky. Vmžiku založila skupinový chat. Pojmenovala ho Modré pondělí a přiložila obrázek modrého človíčka. Během chvilky tam přidala všechny své spolužáky, napsala jim důležitou zprávu a zmáčkla tlačítko odeslat. Téměř v tom samém okamžiku se spolužákům rozezvonily, rozsvítily a rozblikaly jejich mobily, tablety, notebooky a počítače. Honzovi se rozsvítil displej na mobilu jásavě modrou barvou, Katce zapískal tablet její oblíbenou písničku, Jindru, velikého fandu do železnic, probudilo ze snění zahoukání lokomotivy, Áňu křik ptáků, Viki zablikání obrazovky a hlasité zakokrhání, které vyděsilo celou její rodinu tak, že mamince vypadl z ruky talíř. Spolužáci si přečetli následující zprávu od Moniky:
Třída se na dálku rozdělila na dvě skupiny. Holky byly nadšené, nápad se jim ohromně líbil. Doma prohrabávaly skříňky a šuplata, aby tam našly cokoliv modrého.
Klára: 4ĸ 2$ 3Õě , - 34 , #- /ē$'+ #*4ʖ '.) '.+*8 *+4"(ʖ 58'+ ě4)( ,.#1 /.-#Õ+ *#. "'"$ 9 ĸ 3 +$&1 "( ğ /ē()#$ 3.3. /.-#Õ+ #. ě*.+8 5 ,.#1 , Ç , 5 " -|2 !4#$ Ç , ,.#ȃ ē$)ě !4#$,$ 3 , + /$
Co na to spolužáci Netrvalo dlouho a Monice se začaly na tabletu objevovat odpovědi.
26
Sára: !$14 2( ! !(ÇÇ(-8 -|4ě-("$ -|1 ,$* *.1|+*8 5ě$ ,.#1 ʖ
Viki: /.*42 , 2$ 3 )-Õ ě3 /-.43 !1|"'.5( )$'. /14'.5 - ,.#1.! + -|,.ē-("* 31(Ç*.ʖ
U kluků takové nadšení nevládlo. Tedy alespoň u některých.
Bára: 24/$1 -|/ # 4ĸ 2$ -$,.'4 #.Ç* 3ʖ
Kuba /1.Ç !8"' 2$ ,Õ+ .!+ * 3 #. ,.#1 '.
Katka: )2( )$#-(Ç* ,.-Ç.ʖ 91.5- ,|, '+ 54 5$ 2*ē -( '+$#|, 34 ,.)( ,.#1.4 ' +$-*4
Matyáš: * Ç$,4 )$ 3. #.!1
Honza: 3. )2$, 95Õ# 5 ". - 3. - ě$ 3ē #-
Zdenek: * ě+4 - 3.ʖ
27
úspěchu. „Teď už to půjde úplně samo. Ani se nenadáme a učitele vypátráme!“ pronesl s jistotou Franta, zatvářil se jako Nostradamus a zavolal na Azora. Kdyby jen tušil, jak moc se mýlí!
Hledej, Azore! Standa strčil hlavu do plechové skříňky a vytahoval odtud jednu věc po druhé jako losy z loterijního bubnu či klobouku. Ke každé čichal, jako by byl detektivním psem on. Po nohách mu skákal Azor a hodlal se po něm vydrápat nahoru. Standa se probral z poblouznění. Uvědomil si, že jeho úkol je jiný než očichávat učitelovo sportovní oblečení. Zato pes byl jiného mínění. Ten si propocené tílko, obnošené tenisky, čelenku i teplákovou soupravu nemohl vynachválit. Na všechny ty věci se nedočkavě vrhl, očichával je s takovým zájmem a s takovou chutí, jako by to byly ty nejvoňavější uzeniny. Některé dokonce olizoval. Co lidem voní, to pejskové někdy neradi a zase naopak. Co lidem nejde, jak se říká, pod nos, ba přímo jim to páchne, to může být pro psy lákavou aromatickou lahůdkou. Kluci moc dobře věděli, že každý pes má nejméně desetkrát lepší čich než člověk. A na to právě spoléhali. To nejvíc propocené triko pana učitele strčili psisku přímo k čumáku a ostatní už nechali na něm. Azor čichal a čichal. Vydával při tom spokojené zvuky. Zdálo se, že se nemůže těch pachů nabažit. Franta se podíval na Standu a řekl: „Myslím, že je Azor připravený a už nám nic nechybí. Můžeme vyrazit.“ Standa vzal ze skříňky ještě ručník, jednu botu a čelenku. Zavřel skříňku a prohlásil: „Teď může pátrání opravdu začít.“ Franta zavelel: „Hledej, Azore!“ Ten se nedal dvakrát pobízet. Vyrazil z kabinetu tak rychle, že mu kluci málem nestačili. Ještě že byl na pevném vodítku, jinak by obyčejný provázek přetrhl. Čumák měl těsně u země a metelil si to po neviditelné stopě kamsi vpřed.
39
Na tabuli bylo velkými tučnými písmeny napsáno:
Učitelka dějepisu moc dobře věděla, proč dala dětem sdělení přečíst až o přestávce. Když se holky a kluci dozvěděli, co je tam napsáno, vybuchli v neutuchající jásot a školní budova se opět otřásala v základech. „To ředitelské volno nám spadlo snad přímo z nebe,“ libovali si Bára, Katka, Monika a Honza a okamžitě se domlouvali, že se druhý den ráno vypaří z domu a zahájí velkou pátrací akci.
Horečka „Udělali jsme dobře, že jsme nešli do školy?“ vysoukal ze sebe Franta. Napůl seděl a napůl ležel ve velkém křesle a sykal bolestí. Ta noha ho příšerně bolela. „Seš normální? Že se tak hloupě ptáš?“ usadil ho okamžitě Standa. „Copak můžeš v takovém stavu někam jít? Kdyby byli tvoji rodiče doma, nepustili by tě v žádném případě z domu. Uložili by tě do postele a hleděli by tě vykurýrovat. Vždyť úplně hicuješ. Změřím ti teplotu. Kde tady máte teploměr?“ „Támhle v tom šuplíku,“ ukázal Franta. „Člověče, vždyť ty máš horečku. A pořádnou! Jede se do špitálu,“ rozhodl Standa. „Teď žádný autobus nejede,“ opáčil Franta. „Pojedeme na kole,“ nedal se odbýt Standa. „Kde je máš?“ „V garáži, ale tam je 60
jenom jedno.“ „To nám bohatě stačí. Vezmu tě na štangli. Stejně bys s tou nohou nemohl šlapat,“ rozhodl kamarád a za chvíli už jeli. Páni, to vám byla jízda! Museli dvakrát zastavit. Nejprve proto, aby přifoukli duši zadního kola, protože jeli po rá u a bicykl nebyl na váhu dvou dobře stavěných kluků připravený, potom proto, že to bylo k nemocnici do kopce. Franta musel z kola slézt, bolest překonat, zatnout zuby a chvíli šlapat po svých. Za hodinku seděli celí schvácení v ordinaci a za další půlhodinku zamířili směr domov s ošetřenými prsty, zabandážovanou nohou a omluvenkou do školy. Franta coby pacient a Standa jako jeho doprovod. V uších jim zněl varovný hlas paní doktorky: „Ty odřené prsty se začaly pořádně sbírat. Hrozilo to otravou. Ještě že jste kluci přišli. Jinak nevím, nevím!“ O Frantův zdravotní stav se teď už nemuseli obávat, z nejhoršího byl venku, ale měli ještě jednu starost. Trápila je nezodpovězená otázka. Kde je Azor? Kde je jejich čtyřnohý kamarád? Jak to, že se nevrátil ze společného stopování? Cestu znal velice dobře. Kluci byli přesvědčeni, že pelášil nejkratší cestou do své boudy, ale když dorazili v sobotu k Frantovi domů, pes tam nebyl. Řekli si, že se někde schoval před bouřkou a každou chvíli přiběhne. Jenže on se nevrátil.
k ní starostlivě tělocvikář, „sedněte si tady na lavičku a já doběhnu pro sklenku vody. Ta vás jistě zase postaví na nohy.“ Vmžiku byl zpátky. Posadila se, napila se a konečně ze sebe vysoukala několik slov: „Tam, tam nahoře,“ ukazovala chvějící se rukou směrem k modré obloze. „Tam jsem to viděla. Vypadalo to jako…“ „Jako co?“ vybízeli ji k odpovědi ostatní. Jenže ona se k tomu neměla. Znovu se postavila a znovu se zadívala na modrou oblohu. Hleděla soustředěně nahoru, na dotazy nereagovala a nechávala je bez odpovědi. Přestala vnímat okolí a upřela pohled na nekonečnou modř. V tu chvíli pro ni nic jiného neexistovalo. Náhle se jí rozpohybovaly rty a stále dokola něco nesrozumitelně drmolily. Cosi veledůležitého četla z té modré tabule, kterou měli všichni nad hlavou, a to přečtené si opakovala. Zřejmě si to hodlala zapamatovat. V tu chvíli vypadala, jako by jí zedníci přibetonovali nohy k zemi. Stála tam jako vytesaná z kamene, bez jediného pohybu. Měla rozšířené panenky a ani jednou nemžikla. Její už tak veliké oči se ještě zvětšily. Byly téměř dvakrát tak veliké. Konečně promluvila: „Viděli jste to? Viděli jste to?“ Dvakrát za sebou vychrlila stejnou otázku na hlouček učitelů, který se kolem ní vytvořil. „Ale co? Co tam vidíte?“ Upřeně pozorovali oblohu, ale žádný tam nic zvláštního nespatřil. Obloha byla bez jediného mráčku, čisťounká jako vzorně zametený dvorek. S výjimkou učitelky matematiky tam nikdo nic neviděl. „Ani smítko! Dočista nic,“ konstatoval jeden po druhém. Kroutili hlavou a po očku pochybovačně pokukovali po kolegyni. „Jistě jste přepracovaná. To já znám. Měla byste si odpočinout,“ promluvila soucitně dějepisářka. „Já myslím, že vám pomůže šálek dobré kávy,“ radila jí kolegyně, která učila hudební výchovu. „Vy se jistě domníváte, že blouzním?“ vypravila ze sebe, „ale já, já to viděla zcela zřetelně, dokonce jsem si to i zapamato…“ Avšak její slova přerušilo hlasité zvonění, které nemilosrdně oznamovalo začátek další hodiny. Učitelé spěchali, aby nepřišli pozdě do třídy. Ale tentokrát se jim nedařilo na výuku plně soustředit. Všem vrtala v hlavě stejná otázka. Copak asi na té obloze kolegyně viděla?
Co se stalo v hodině matematiky Paní učitelka matematiky přišla na hodinu o malinko později. Dala na radu kolegyně, uvařila si silnou kávu a vzala si ji s sebou do třídy. Posadila se na kraj stolku, mezi palec a ukazováček uchopila šálek s horkým nápojem a napila se. Káva ji vzpružila a přivedla na jiné myšlenky. Zapomněla na zážitek na školním dvoře a ponořila se do výuky. Matematika byla celý její život. Propadla kouzlu čísel a zbožňovala geometrii. Z tašky, kterou měla ledabyle přehozenou přes rameno, jí pokaždé čouhalo dlouhé pravítko a vykukovala špička velikého dřevěného trojúhelníku. Nesměly chybět desky se čtvrtkami bílého papíru ani pouzdro, v jehož útrobách se ukrývalo kružítko, ostře nabroušená tužka, guma, úhloměr a další rýsovací potřeby. Co kdyby něco potřebovala teď hned spočítat nebo narýsovat? Od malička ji bavilo sčítat, odečítat, násobit i dělit, řešit různé úkoly a kvízy. Šlo jí to snadno. Zatímco většina spolužáků ještě zápasila s prvním příkladem, ona už měla vše vyřešené. Pokaždé vypočítala zadané úlohy mnohem dřív než spolužáci. Ti si pak o ní
Dohadovali se, co jim z koše asi tak mohli na poslední chvíli vzkazovat, ale na nic nemohli přijít. „Já vím, co na nás volali,“ řekl Zdenek a v očích mu zahráli rarášci. „Co? Co volali?“ přiběhli k němu spolužáci i kantoři a divili se, že on to slyšel. Zdenek si vychutnával okamžik, kdy k němu byla upřena pozornost málem celé školy a pak s jistotou pronesl: „No, to je přece jasný. Volali, že máme jít domů. Úkoly z matiky nemusíme dělat a ta písemka z češtiny odpadá.“
Co na to Zdenál Zdenek neboli Zdenál, jak mu spolužáci i někteří učitelé říkali, byl zvyklý brát věci sportovně. Nedělal si z ničeho těžkou hlavu. Jeho krédo bylo: TO NEŘEŠ! A tak i k této výjimečné události přistupoval se stejnou filozofií. Bylo mu stejně jako ostatním divné, že vlastní rukou nejméně pět minut něco psal a rýsoval na tabuli a potom to nikdo ze třídy, dokonce ani on sám, nedokázal přečíst, jako by to napsal neviditelnou křídou. Bylo mu stejně jako ostatním záhadou, že učitelé kamsi odletěli, ale on si učinil sám pro sebe jednoduchý závěr: Asi je někdo zhypnotizoval. Dneska je možný všecko. Rychle naházel bez ladu a skladu sešity a učebnice do tašky a prohlásil: „Jdu domů.“ Ostatní si ještě chvíli povídali o tom, co všechno se před jejich očima odehrálo, sdělovali si vzájemně svoje zážitky, ale nakonec udělali totéž.
Kronika pana školníka
Zapsal si do veliké knihy školník Květoš. Byl to takový všeuměl a všeznalec. Když někdo něco poškodil, poškrábal, počmráral nebo rozbil, vždy si věděl rady a pokaždé to jakýmsi kouzelným grifem, který znal jenom on, zařídil tak, že to zdánlivě neopravitelné, na74
vždycky polámané a zničené, zase znovu fungovalo. Měl šikovné ruce, chytrou hlavu a zlaté srdce. Stále se usmíval a žertoval. Nikdo ho neviděl nazlobeného. A věřte, že by k tomu mohl mít důvod skoro každý den. Když totiž náhodou nikdo nic nepoškodil v pondělí, udělal to v úterý, a když ani v úterý, tak ve středu zaručeně. Učitelé si mezi sebou říkali: „Jak to ten člověk dělá, že je pořád v pohodě?“ Květoš byl napůl školník, napůl údržbář. A kdyby existovala ještě třetí polovina, dalo by se říct, že byl ještě napůl kantor. Svými znalostmi by hravě strčil do kapsy kdejakého učitele. Účastnil se mnohých znalostních soutěží. Mezi žáky i učiteli se povídalo, že byl dokonce i v Milionáři a že tam vyhrál díky svým vědomostem spoustu peněz. Všechny prý věnoval na charitu se slovy: „Já nic nepotřebuji. Mně stačí jedny modráky.“ Modráky, tedy modré pracovní kalhoty s laclem případně modrou blůzou, nosil nejraději. A tenhle vzdělaný pán si vedl svou osobní školní kroniku. Kde se co ve škole šustlo, to zaznamenal. Někdy přidal obrázek, jindy fotku. Školník naznal, že tato událost za zápis stojí, a tak pokračoval:
Potutelně se usmál, poškrábal se za uchem a připsal ještě jednu větičku, podtrhl ji a zálibně si ji dvakrát přečetl:
matematiky seděla na dně koše, pranic nedbala na to, že je to proti předpisům, a hleděla do papírů. Psala, škrtala, gumovala a zase psala. „A jak se to vlastně řídí?“ vystřelil otázku na pilotku balonu. Ta se dala s chutí do vysvětlování: „Balon letí tím směrem, kam fouká vítr, a jeho rychlost je na rychlosti větru odvislá. Pilot dokáže regulovat výšku letu, a protože v různých výškách fouká vítr jinak silně a hlavně jiným směrem, může tak ovlivňovat směr letu a může si určit, kam si přeje letět. Někdy se mu to daří lépe, jindy hůře. Hodně záleží na počasí.“ Sotva to dopověděla, zvedl se prudký vítr a rozhoupal koš. Pak ještě jednou a znovu. Poklidný vyhlídkový let se začínal měnit v drama. „Co se děje?“ divil se učitel. Šé a báječného létajícího stroje jen krčila rameny: „To je divné. Nevím, proč to s námi houpá. Let by měl být naprosto klidný.“ Balon si usmyslil, že bude stoupat kolmo nahoru. Asi po šedesáti metrech se na vteřinku zastavil a začal padat prudce dolů. Potom zase letěl nahoru. „Já si připadám jako ve zdviži mrakodrapu, která nás vozí proti naší vůli, kam si zamane!“ zhodnotil situaci učitel, a protože právě směřovali dolů, upozorňoval: „Pozór! Pozór! Klesáme!“ a dodával: „To není horkovzdušný balon, to je bláznivý nebeský výtah, který si s námi dělá, co chce. Jednou se řítíme nahoru a potom zase padáme prudce dolů. To je naprosto šílené!“ Vypadalo to, jako by jakási neznámá síla pro svoje obveselení mačkala na neviditelné čudlíky a určovala, že právě teď budou stoupat do dvacátého druhého patra, hned potom klesnou do pátého a sotva tam dorazí, vyšplhají se třeba až do devadesátého devátého. Vrhl vyděšený pohled na „řidičku“ toho umanutého výtahu, ale kromě naprostého soustředění z jejího výrazu nevyčetl vůbec nic. Dělala, co mohla, aby splašené vzdušné plavidlo uklidnila a ukočírovala. Podíval se na druhou kolegyni. Viděl, že je ponořená do magického světa čísel a usilovně se snaží rozlousknout záhadu ze školní tabule. V tu chvíli si uvědomil, že je nejvyšší čas, aby i on zkusil něco vymyslet. „Nejsme tu přece na dovolené,“ šeptal si sám pro sebe. „Jsme tu proto, abychom…“ Ale samomluvu nedokončil, protože koš se znovu rozkymácel a házel s nimi tak mocně, že se museli vší silou držet, aby nevypadli. Učitelka matematiky zanechala bádání, chytila se tělocvikáře i kapitánky balonu jako klíště a nemínila se jich pustit. 78
Oba spolucestující pro jistotu ani nedutali, aby ji snad nevyrušili a ona nemusela všechno mazat, přepočítávat a přepisovat. Sčítala, odečítala, násobila a dělila. Složené zlomky měnila na jednoduché, rozšiřovala je a zase krátila. Nekonečně dlouhé vzorce a rovnice trpělivě upravovala a ony se pomalu, ale jistě smrskávaly, až z nich na papíře, který byl posetý tenkými svislými a vodorovnými čarami, zůstaly jen dvě trojice čísel. První trojice obsahovala čísla 49, 36, 82. Druhou trojici tvořila čísla 16, 56, 73. A hned se nadšeně pustila do obrovské křížovky. Luštila a luštila. Šlo jí to náramně. Tajenkou byly dvě dvojice písmen: SŠ a VD. Výsledkem jejího usilovného počítání, rýsování a luštění bylo šest čísel, čtyři písmena a jakési malé kroužky a čárky. „Co ta čísla mohou asi znamenat? Co myslíš, Lukáši?“ zeptala se Viola. „Nemám tušení,“ odpověděl zachmuřeně tázaný a dodal: „Vypadá to jako čísla do loterie. Opíšu si je a jakmile přistaneme, tak je vsadím,“ řekl napůl žertem a napolovic vážně. „A co ta písmena? Co asi znamenají ta písmena?“ pokračovala v úvaze kolegyně. „Co by asi mohlo znamenat SŠ? To může být cokoli. Že by to byly iniciály? Mohlo by to být křestní jméno a příjmení. To se mi ale nějak nezdá. Bude to nejspíš nějaká zkratka, která nás má někam nasměrovat. Kdyby tam bylo napsáno S J V Z, tak bych možná věděla. To, co tady Karla narýsovala, mi totiž připomíná mapu. Pokud by nás náš neznámý chtěl někam nasměrovat, potom by ta písmenka mohla znamenat SEVER, JIH, VÝCHOD, ZÁPAD. Jenže místo jihu tam je Š a místo západu D. A co znamenají ty malé čárky a malinkaté kroužky? To mi teda není jasné.“ Viola kladla jednu otázku za druhou a na závěr přidala naléhavé sdělení: „Musíme co nejdříve najít kolegu zeměpisáře, který záhadně zmizel, a žáky, kteří se ho zřejmě vydali hledat. Co když se jim něco stalo a oni potřebují naši pomoc! Utíkají nám drahocenné minuty a vteřiny. Nutně potřebujeme co nejdříve postoupit o nějaký ten stupeň v bádání dál a…“ Nedopověděla, protože jí Karla skočila do řeči, zavýskla a vykřikla: „Co jsi to říkala? Řekni to ještě jednou!“ Překvapená Viola bez odmlouvání strojově opakovala: „Říkala jsem, že nám utíkají drahocenné minuty a vteřiny a že potřebujeme co nejdříve postoupit o nějaký ten stupeň v bádání dál.“ „Říkalas stupně, minuty a vteřiny? Ty jsi na to kápla! To nejsou jen tak ledajaké kroužky ani bezvýznamné 83
možná jde o minuty a my se tu hádáme o takovou hloupost. Vždyť je to fuk, kdo ukáže svůj obrázek první. Ani nevíme, jestli jsme něco kloudného vyfotili.“ Honza i Monika okamžitě ztichli. Uznali, že má pravdu. „Pojďme, posadíme se někam do stínu, třeba támhle, jak jsou ty tři kameny, a tam si v klidu naše úlovky prohlédneme,“ navrhla Monika. Byli přesvědčeni, že tentokrát na snímcích nápisy objeví a že se jim je podaří přečíst. Doufali, že se dozví, kdo je psal, kdo potřebuje pomoc, a oni v pátrání postoupí o důležitý krok dál.
Štěkající klobouk „Já už nemůžu,“ zaskuhrala Bára a posadila se na zem kousek od desátého kamene. „Dál nejdu. Už neudělám ani krok, dokud si moje unavené nohy neodpočinou.“ Vyzula boty, lehla si na záda a šlapky opřela o kmen stromu. „To je úleva,“ vydechla a slastně přivřela oči. Kristýna hodlala udělat totéž. Posadila se na pařízek, začala rozšněrovávat botu a přitom si broukala písničku. Vtom se zarazila. Přestala si prozpěvovat, přestala se hýbat. Bára si toho okamžitě všimla, otočila se ke Kristýně a pohledem se ptala, co se děje. Kristýna si dala ukazováček na rty a naznačovala jí, aby byla tiše. Po chvíli skoro omluvně zašeptala: „Barčo, já už zase něco slyším.“ „Co slyšíš? Hlavně ať kvůli tomu nemusíme někam běžet,“ zalekla se Bára a hladila si unavené nohy. „Myslím, že tentokrát nemusíš mít obavy. Zdá se, že to, co slyším, běží k nám. Slyším štěkot,“ oznamovala jí Kristýna. Bára si dala ruce před oči, u každé z nich hbitě spojila konečky palce s konečky ukazováčku, vytvořila z dlaní pomyslný dalekohled, hleděla do dálky za Kristýnu. Tvářila se přitom důležitě, ale v očích jí hrály rošťácké jiskřičky, v koutcích jí cukalo a opatrně se ptala: „A odkdy klobouk štěká?“ Kristýna se otočila a užasla. To, co uviděla, ji nejdřív vylekalo, potom uvedlo do rozpaků a nakonec rozesmálo. Spatřila v dáli tmavý disk, jenž se vznášel kousek nad zemí a rychle se přibližoval. Vypadalo to, že ho žene vítr nebo popohání neviditelná vrtule. Když si nasadila kšiltovku, aby jí nesvítilo do očí ostré slunce, které sem pronikalo přes větve stromů, a když se podívala lépe, poznala, že si to po cestičce metelí černý klobouk a z jeho útrob se ozývá hlasitý 188
Honem! Nastupovat! Čas běžel a Honza s Katkou stále seděli na lavičce autobusové zastávky. Podvědomě cítili, že může být každá promarněná hodina, každá půlhodina, možná i každá minuta drahá. Každá chvilka, kterou tu prosedí a kvůli své nerozhodnosti prováhají, může později chybět. Co když někdo potřebuje pomoct? Co když někdo potřebuje vytáhnout z bryndy? Ten někdo může být učitel zeměpisu, který se tak záhadně ztratil, ten někdo může být Tomáš, který nepřišel do školy. Ten někdo může být Franta anebo taky Standa. Oba kluci nejsou rovněž k mání. Najednou zaslechli drnčivý zvuk. Byl to autobus. „To je zvláštní,“ divil se Honza, „v tuto dobu by tu žádný autobus neměl být. Nejbližší linka má přijet za hodinu. Koukal jsem do jízdního řádu.“ Než to ale stačil dopovědět, autobus už stál na zastávce. „Něco důležitého vám musím říct. Ale musíte si nastoupit, nemohu se ani minutku zdržet, jinak by na mě čekali cestující. Kdybych přijel pozdě, byl by to velký malér. Všechno vám povím za jízdy. Honem! Honem! Nastupovat!“ Než se Honza s Katkou vzpamatovali z překvapení, už seděli uvnitř a uháněli o sto šest s řidičem autobusu číslo 301, aniž tušili kam. Ale když jim šofér nabídl, že je zaveze k lesu na místo, kde v sobotu vyložil Tomáše, nevěděli, jak mu mají poděkovat a mysleli, že samou radostí začnou metat kotrmelce. Co si mohli víc přát? To byla opravdu horká stopa! 116
vrahoun uvidí? Ale on se nedíval ani doleva, ani doprava a nahoru už vůbec ne. Prohýbal se pod nákladem a dlouhými kroky čároval přes dvorek. Než se Bára s Monikou vzpamatovaly, došel k rohu domu a pak jim zmizel z očí. Co teď? Mají vzít nohy na ramena a utéct? Teď by to šlo. Nikdo by jim to nemohl vyčítat. Znovu se na sebe podívaly, a aniž si musely cokoli říkat, obě věděly, že tu zůstanou a v žádném případě to nevzdají. „Podívej, Mončo, dveře zůstaly otevřené. Toho musíme využít. Rozdělíme se. Ty běž dovnitř, okoukni to tam, ale buď opatrná. Já půjdu po stopách toho chlápka. Daleko s tím břemenem jít nemůže. Souhlas?“ „Souhlas!“ odpověděla odhodlaně Monika a špitla: „Kdyby něco, tak si zapískáme náš signál,“ mrkla spiklenecky na kamarádku a překvapivě rychle sešupla se stromu. Bára ji následovala. Holky se pevně objaly, jako kdyby se už nikdy neměly uvidět, a vydaly se tentokrát každá sama za sebe splnit vytčený úkol.
Tichý dům Monika se mrštně jako kočka protáhla pootevřenými dveřmi a potichu vešla dovnitř. Udělala krok, zastavila se a chvíli naslouchala. Je v domě ještě někdo? To nemohla vědět, a tak se obezřetně rozhlížela a váhala, kudy se má vydat. Má jít rovnou za nosem? Má jít po schodech dolů, nebo po dřevěném schodišti do prvního patra? Rozhodla se, že prozkoumá dům odspodu směrem nahoru. Ale musí to udělat co nejrychleji. V domě bylo naprosté ticho. Opatrně vzala za kliku, zmáčkla ji a zatlačila do dveří od sklepa, aby mohla vejít. Klika zavrzala a dveře zaskřípaly v jistě několik roků nepromazaných pantech. Oba zvuky se v tom tichu hlasitě rozléhaly a nesly se dlouhou chodbou kamsi dozadu. Udělala tři čtyři kroky a zastavila se. Naslouchala, zda to někdo nezaslechl. Málem nedýchala. Připadala si jako indiánský zvěd. Najednou se ozvala rána jako z děla: „Prásk!“ Monika se šíleně lekla. Měla pocit, že jí přímo za zády někdo vystřelil. Prudce se otočila, ale hned si oddychla. Jakmile otevřela dveře do sklepa, udělal se silný průvan a ten práskl obrovskou silou venkovními dveřmi. 120
nebylo tak zlé. Ty jsou lidem aspoň prospěšné. Jenom aby ze mě nevyrostla třepenitka svazčitá. Jen to ne! Ta je totiž jedovatá.“ Kristýna se sice nemohla pohnout, ale její mozek pracoval na plné obrátky. Byla překvapená, jak rychle se jí vybavují názvy hub, které znala z mykologických atlasů, a zároveň se divila, proč se její mysl – ve chvíli, kdy se všichni lesní živáčci, těmi nejmenšími mravenečky počínaje a vysokou zvěří konče, hledí někam schovat před hrozícím nebezpečím – zabývá takovými podivnostmi. Před očima jí běžely obrázky hub, jako by si prohlížela barevné leporelo. Vybavovaly se jí další a další houby – jedlé, nejedlé, léčivé i jedovaté. Připadala si, jako by omylem snědla halucinogenní houbu, která nyní ovládá její tělo i mysl a která způsobila, že je Kristýna v jakési křeči. Aniž si to sama přeje, trčí tu proti své vůli na tom proklatém pařezu a před očima se jí míhají obrázky. To se Kristýně ještě nikdy nestalo. Byla to zkušenost, o kterou rozhodně nestála. Vždyť kdo by si přál dřepět jako přikovaný na jednom místě? Ona, která přišla na pomoc, sama ji teď bude potřebovat. Ne, ne! Musí to zvládnout! Chodila přece s ostatními začínajícími i zkušenými horolezci do kurzů první pomoci a sebezáchovy. Tam se učili, jak si poradit i v těch nejsvízelnějších situacích. Věděla, že horolezec se může dostat do situace, kdy mu nemůže parťák pomoct a on to musí zvládnout sám, pokud chce přežít. A přežít chce každý. Může se na něj sunout lavina, může spadnout ze skály, může se na něj sesypat kamení, může být třeba v šoku. Ano. To je ono! V šoku, v šoku. Kristýna prožila šok. Šok z leknutí. Lekla se. Kdo by se nelekl, kdo by se nebál, když to tu kolem ní všechno ještě teď poskakuje a vibruje. Vypadalo to jako malé zemětřesení. Ale zatímco lesní žoužel se okamžitě rozpohybovala a vzala nohy na ramena, její tělo zareagovalo opačně. Zastavilo se. Přestalo se hýbat. Strnulo. Za to Kristýna nemůže. Tak se zachovalo její vnitřní já, které jednalo v pudu sebezáchovy. Udělalo to, co v tu chvíli považovalo za nejlepší. Možná by do něčeho vrazila nebo zakopla a zlomila si nohu, kdyby se dala na útěk. Vždyť to tu vůbec nezná. Zajíci, kuny, lišky či jezevci moc dobře vědí, kam se ukrýt. Ale člověk? Takové myšlenky běžely dívce hlavou a díky těmto úvahám byla přece jen klidnější. Náhle, jako když mávne kouzelným proutkem, nastalo ticho. Nádherné, uklidňující ticho. Ty děsivé rány, skřípoty a skřehoty 134
Noční mejdan Ohýnek plápolal, dřevo praskalo, občas zasyčela pryskyřice z borovice či jedle. Byl to pohádkově kouzelný okamžik. Na chvíli zapomněli, proč tu jsou. „Já si připadám jako pračlověk, který sedí u jeskyně a opéká pořádný kus masa, třeba z uloveného jelena, medvěda nebo i mamuta,“ zasnil se Honza a oči mu zářily jako hvězdičky na obloze. Holky o něm věděly, že čte všechno, co se týká daleké minulosti, proto se jen usmívaly a nechaly ho povídat. Honza pokračoval: „Úplně cítím, jak se zakusuji do voňavé pečené tlapy a jak mi z ní stéká po bradě sádlo a šťáva. A taky cítím…“ Ale Monika to už nevydržela, nenechala ho domluvit, vyprskla smíchy a volala: „Prober se, Honzo! Tady to, co právě jíme, není žádná medvědí tlapka, ale docela obyčejné maso z konzervy. Jenom jsme je daly do kotlíku a trochu ohřály.“ Honzovi to očividně nevadilo a pokračoval: „Tahle skvělá pečínka právě utišila náš hlad, dala nám opět sílu a přilila novou energii do žil a já teď mám chuť tancovat. Děkujeme vám, bohové, za to, že jste nám umožnili ulovit tohoto obrovitého medvěda. Jeho maso nás zasytí a udrží při životě, jeho kůže nás zahřeje a zachrání nás před umrznutím. Díky. Díky. Díky.“ Honza se teatrálně zvedl, učinil tři, čtyři kroky vpřed, došel až tam, kam už neza-
sahoval skalní strop, roztáhl ruce, pohlédl směrem k obloze a začal se klanět. Přitom stále mumlal jakousi nesrozumitelnou, zřejmě děkovnou řeč, kterou někde vyčetl. Nebo snad zaklínadlo? Holkám se to líbilo. Výtečně se bavily, a tak se k Honzovi přidaly. Postavily se vedle něj, roztáhly ruce, zvedly je nad hlavu a i ony se začaly klanět. Zvedaly hlavu k nebi a pak ji zase skláněly k zemi. Všelijak se přitom pitvořily. „Ještě by to chtělo muziku a máme tu hotový mejdan. Jakpak asi ti naši dávní předkové tancovali?“ ptala se Monika a hned si sama odpověděla: „Možná takto,“ a dělala při tom takové pohyby, že by se za ně nemusel stydět ani indiánský šaman. „A copak asi u toho tance zpívali?“ zvolala pobaveně Káťa a začala ze sebe vyrážet skřeky, jež se podobaly všemu možnému, jenom ne zpěvu. Bára sebrala se země dva klacky a bouchala jimi o sebe. Jen Kristýna zprvu váhala, jestli se má připojit. Nechtěla dělat hluk. Ale když se ujistila, že jejich noční rej a ryk se dál do lesa nerozléhá a jeho obyvatele neruší, protože jejich výkřiky a dupot zanikají kdesi ve skalním převisu a končí ve chřtánu jeskyně, který je spolkne a tím spolehlivě umlčí, přidala se k všeobecnému blbnutí taky. Mezitím se úplně setmělo a začalo krápat. To ale nikomu nevadilo. Byli natolik zaujati svou činností, že si žádný z nich nevšiml, že nad nimi něco proletělo.
Vstříc času Středa, čtvrtek, pátek, sobota, neděle… běželo Katce hlavou. Ona rovněž běžela a navíc u toho běhu všelijak pohopsávala, jako by přeskakovala kaluže nebo neviditelné švihadlo. Měla pocit, že cvičí na běžeckém pásu, jenž si pořídila její teta. Marně se snažila shodit nadbytečná kila a zbavit se tak tukových polštářků na těle a záchranného kruhu kolem pasu, jak říkávala. Katka to ale rozhodně nepotřebuje. Ona je štíhlá jako proutek. Tak proč tu tak usilovně kamsi uhání? Koukla před sebe, koukla za sebe a ujistila se, že není sama. Běželi a současně skákali všichni. Daleko vpředu Monika, pár metrů před Katkou Honza, před ním Kristýna s Bárou. Katce dýchali na záda Lukáš, Viola a Karla. Ten „peloton“ bez bicyklů uzavíral s malým odstupem pan učitel zeměpisu. Přidržoval si klobouk, aby mu neuletěl, a úplně zapomněl na bolest v kotníku. Pohybovali se rychleji než cyklisté Tour de France, ale kolem nich se nemíhaly patníky, jež lemují silnice, nýbrž vteřiny, minuty, dny, týdny. Světlo střídalo v pravidelných intervalech tmu a tma zase světlo. Chvíli běželi tmavým tunelem, hned nato jasnou krajinou, potom opět tunelem a pak zase volnou přírodou plnou slunečních paprsků. Co se to s nimi děje? Kam běží? Najednou to Katce došlo. Vždyť oni běží vstříc času! Ta světlá krajina je den a ten tmavý tunel to je noc. Ještě před několika minutami byla středa a náhle už je čtvrtek. Ještě před několika kroky, či spíše skoky, ji příjemně hřálo slunce do zad a ze stromů se na ni smála červená jablka a houpaly se tam žluté hrušky veliké jako žárovky. Nyní už ale ovoce dozrálo, listí žloutne a padá na zem. Co bude dál? Jestli nezastaví, začne padat sníh!
218
Obsah Vrátí se mimozemšťané? ................................................................... 5 Přítel mnoha podob......................................................................... 8 Záhada ztraceného košíku .............................................................. 11 Poprask ve třídě ..............................................................................12 Kam se ztratil pan učitel? ................................................................ 15 Ať se děje, co se děje! ......................................................................16 Na vlastní pěst ................................................................................ 17 Detektivní kancelář .........................................................................19 Naštěstí zaštěkal pes ...................................................................... 20 Na rozhledně ..................................................................................21 Bláznivá myšlenka ......................................................................... 24 Co na to spolužáci ......................................................................... 26 Dobře mířená herda ....................................................................... 28 Tomáš v lese .................................................................................. 30 Podivná hromada .......................................................................... 32 Pád do neznáma .............................................................................33 Klíč ............................................................................................... 36 Loužičky v kabinetu .......................................................................37 Hledej, Azore! ............................................................................... 39 Stopování ...................................................................................... 40 Záhadné čmáranice ........................................................................ 42 Bláznivý víkend ............................................................................. 44 Podivné zvuky v jeskyni ................................................................. 45 Modré pondělí .............................................................................. 48 Výtvarka s Mimozemšťankou ......................................................... 49 Prezence ......................................................................................... 51 Kam všichni mizí? ......................................................................... 54 Kristýna .........................................................................................55 Nápis na tabuli .............................................................................. 59 Horečka ........................................................................................ 60 Co se přihodilo Azorovi ................................................................. 62
Azor a černí tvorové ....................................................................... 63 Zapeklitá situace ............................................................................ 65 Co se stalo v hodině matematiky .................................................... 67 Záhada na tabuli ............................................................................ 69 Líný volejbal................................................................................... 71 Nastupovat! Odlétáme! ..................................................................73 Co na to Zdenál ............................................................................. 74 Kronika pana školníka ................................................................... 74 V balonu........................................................................................ 76 Bláznivý nebeský výtah ...................................................................77 Tykání v koši ................................................................................. 80 Čísla, písmena, kroužky a čárky ......................................................81 Tvrdý spánek ................................................................................. 85 Kouzelná věcička ........................................................................... 87 Dilema........................................................................................... 89 Hlasování .......................................................................................91 Noční let ....................................................................................... 92 Za hlasem srdce ............................................................................. 95 Azor hledá dál ............................................................................... 96 Souhvězdí Velkého psa .................................................................. 97 Bára šé ou pátračky.....................................................................100 Pohádková babička....................................................................... 101 Nemaluj čerta na zeď .................................................................... 107 Dunění a řev ................................................................................. 107 To by v tom byl čert ......................................................................108 Jako z Ladova obrázku .................................................................109 Autobusák a řízek ..........................................................................113 Pavoučí sítě ...................................................................................115 Honem! Nastupovat! ................................................................... 116 Gepardí běh ................................................................................. 118 Koberec ........................................................................................ 119
Tichý dům ....................................................................................120 Zlodějko! ..................................................................................... 122 To jsem to vyvedla! ....................................................................... 123 Krok do strašidelného lesa ............................................................ 125 Ohlušující rána ............................................................................. 126 Bára se probouzí........................................................................... 127 Kudy na svobodu?........................................................................ 129 Film v hlavě .................................................................................. 132 Lesní houba .................................................................................. 133 Tmavá čára ................................................................................... 136 Hrůzné poznání ........................................................................... 139 Nápis na vodě...............................................................................140 Otázky ......................................................................................... 141 Pochyby .......................................................................................144 Žije! On žije! ................................................................................ 145 Bratranec ...................................................................................... 145 Obecní kronika............................................................................. 147 Vykutálený Amor .......................................................................... 150 Štronzo! ........................................................................................151 Skvělý úkryt ................................................................................. 153 Noční mejdan ............................................................................... 154 Co zaslechl Honza ........................................................................ 156 Sám sobě zlodějem ....................................................................... 157 Vlčí oči ......................................................................................... 159 Balonky naděje ............................................................................. 162 Hřání u srdíčka ............................................................................. 165 Překvapení ...................................................................................166 Důkaz na větvi ..............................................................................168 Kroužky na obloze ........................................................................171 Kam zmizely? ............................................................................... 174 Čáry máry..................................................................................... 175
Podivný kámen ............................................................................. 178 Geniální nápad ............................................................................. 181 Hrající kameny ............................................................................. 183 Zlatokopecká horečka ...................................................................184 Štěkající klobouk ..........................................................................188 Přistání v zakázaném území ..........................................................190 Co bylo v klobouku ......................................................................194 Konečně .......................................................................................196 Výkřik .......................................................................................... 197 Neznámé ypsilon s velkým Č ........................................................199 Kouzelná píšťalka .........................................................................201 Sluneční ukazovátko.................................................................... 203 Překvapivé shledání ..................................................................... 205 Katčin sen ................................................................................... 207 Čtyřnohý mimozemšťan ............................................................... 209 Na kraji propasti ........................................................................... 212 Hopskulky v kamenném městě...................................................... 215 Vstříc času ....................................................................................218 Kamenný ježek ............................................................................ 220 Skládanka.................................................................................... 224 Na schodišti .................................................................................227 Krok do neznáma ........................................................................ 228 Okem do jiného světa ...................................................................232 Vysocí komisaři............................................................................ 236 Je naše třídní mimozemšťan? ....................................................... 243