0504207

PŘÍBĚHY MALÉ CHOBOTNIČKY PRO ZVÍDAVÉ DĚTIČKY Kolektiv autorů:

Dominika Boček Petra Kamelandrová Hana Šormová Lenka Talavašková

Ilustrace:

Denisa Pospíšilová

Ahoj, malá děvčátka a kluci, zdravím vás ze svého mořského světa Bublinkova, o kterém vám budu moc ráda vyprávět. Říkají mi Muchlinka a jsem malá žlutá chobotnička. Mám veliká očka, pět žlutých a jedno červené chapadélko. A to zdaleka není všechno, co vlastním. Mám totiž největší bohatství světa! Ano, nevymýšlím si. To bohatství je láska! Láska mých milujících mořských dospěláků a báječných kamarádů, se kterými ráda lumpačím.

Možná na to nevypadám, ale v mé kulaté hlavičce se líhne jeden bláznivý nápad za druhým. S mořskými kamarády podnikáme různá dobrodružství, užíváme si hromady legrace a někdy také pořádně zlobíme. Víte, já si myslím, že by byla na světě příšerná nuda, kdybychom jen vzorně seděli na zadečku a nemohli objevovat svět a vlastně i sebe samotné.

Skočte se mnou do pohádkových příběhů nebo poproste své dospěláky, ať vám mé příběhy přečtou. Slibuji vám, že si to se mnou a ostatními obyvateli Bublinkova pořádně užijete.

Mňuchú!

Vaše Muchlinka

BAREVNÉ OZNAČENÍ PŘÍBĚHŮ Chobotnička Muchlinka má šest chapadel. Každé její chapadélko představuje jednu důležitou součást života. Společně pak tvoří spokojenou bytost.

Vyprávění jsme tedy roztřídili do šesti témat a označili jsme je barvou a piktogramem – obrázkem. Barvy totiž mají svoji energii a každá z nich podporuje určitou oblast. Příběhy najdete pod těmito označeními:

ŽLUTÉ PŘÍBĚHY

svobodné vyjádření názorů, asertivita

ORANŽOVÉ PŘÍBĚHY

láska k sobě a druhým, soucit, empatie

ČERVENÉ PŘÍBĚHY

touha po znalostech a dovednostech, vnitřní motivace

FIALOVÉ PŘÍBĚHY

zdravý selský rozum, intuice

MODRÉ PŘÍBĚHY

vyvážený život, povinnosti i zábava

ZELENÉ PŘÍBĚHY

zodpovědný přístup ke svému zdraví

MUCHLINCE SE STÝSKÁ V Bublinkově je ráno jako z obrázku. Voda se třpytí, bublinky se prohánějí podmořským královstvím a za Evženovou jeskyní si mořská prťata hrají na schovávanou. Je tam chobotnička Muchlinka, koníkatá dvojčata Léňa a Véňa s mladším bráškou Lumpíkem i krabík Tonda. Mezi koráli se jim to schovává jedna báseň.

Muchlinku dnes ale hraní moc nebaví. Než si začali hrát, Tonda přišel s tím, že ho tatínek pochválil za obrázek, který mu namaloval. Léňa s Véňou zase vyprávěli, jak jim jejich maminka upekla ten nejlepší narozeninový dort. A Muchlinku píchlo u srdce. Žádnou historku s rodiči nemá. Dědečka Evžena přímo zbožňuje a má se s ním skvěle. I Tinka je báječná a její jídlo je tak dobré. Ale… Muchlinka nikdy nepoznala své rodiče.

A občas se jí zasteskne. Jako právě teď.

Když se dědečka na rodiče zeptá, odpovídá vyhýbavě a vždycky skončí u vyprávění příběhu o něčem úplně jiném. A sám je pak smutný, Muchlinka to na něm pozná.

Zamyšlená chobotnička se při hře schovala tak dobře, až sama neví, kde vlastně je. Je tak ponořená do svých myšlenek, že prostě jen jde dál a dál za nosem. Chapadélko za chapadélkem ji pomalu donese až do neznámých končin. Takhle daleko od Bublinkova ještě nebyla. Zahne doleva, protože má pocit, že tím směrem leží Evženova jeskyně.

Ouha! Jejich jeskyně tu není. Dostala se na rozcestí. Ale kudy se má vydat? Muchlinka si najednou všimne velké cedule s nápisem a šipkou, která ukazuje směr. Snaží se přečíst,

41

co je na ní napsáno. Její čtení ale stále není takové, jak by si Evžen představoval. Chobotničí slečna se snaží a slabikuje: „Much-lin-kov! MUCHLINKOV! Vždyť to je moje město!“ Nadšeně vyrazí směrem, kterým cedule ukazuje. Prochází sasankovým hájem i písečnými dunami. Celá natěšená přemýšlí, jestli právě v Muchlinkově nežijí její ztracení rodiče. Touha setkat se s nimi je silnější než jakákoliv bezpečnostní nařízení Tinky a Evžena. Chobotnička neohroženě vyráží do neznáma – do Muchlinkova. „Proč by se jinak město jmenovalo stejně jako já?“ uvažuje nahlas, zatímco cupitá podél útesů.

Za chvíli dorazí do malého městečka. Od Bublinkova se nijak výrazně neliší, jen voda tu není tak průzračná a bublinek tu mají poskrovnu, zato mušlí je všude víc než dost.

Najednou se před ni zakutálí perlička, přesně taková, s jakou hrávají s Léňou a Véňou mořský fotbálek. Ze sasankové zahrady vyběhne malý zelený chobotničák, sebere perličku a honem peláší zpátky. V zápalu hry si cizího návštěvníka vůbec nevšiml.

Muchlince zvědavost nedá, a tak se jde podívat blíž. Vleze do zahrady a co nevidí? Hraje si tam celé hejno podmořských dětí. Tamhle hrají mořbal, v korálové zátoce probíhá nějaké představení a za domem se děti schovávají a čekají, až hledač dopiká.

Muchlinka je nadšená. Jde se podívat blíž k domku, který hraje všemi barvami, když tu náhle ze dveří vyleze paní Kapustňáková. „Kde ty se tady bereš, děvenko?“ spustí na chobotničku a spráskne ruce. „Já jsem Muchlinka. Přišla jsem sem hledat své rodiče. Víte,“ nervózně začne Muchlinka, „vyrůstám s dědečkem a nikdy

42

jsem své rodiče neviděla. A když jsem narazila na ceduli s nápisem Muchlinkov, nedalo mi to,“ vysvětluje. „Můj ty přílive!“ vyprskne paní Kapustňáková. „Děvče, budeš muset dávat větší pozor při hodinách čtení. Tady není Muchlinkov, ale Mušličkov!“ směje se. „Je mi líto, své rodiče tu nenajdeš. Vlastně… Tady nenajdeš žádné rodiče,“ posmutní paní Kapustňáková. „My jsme, drahé dítě, sirotčinec. Víš, co to znamená?“ zeptá se mile Muchlinky. „Děláte tu syrečky?“ olízne se s chutí Muchlinka a zakoulí očima. „Ale kdeže, sirotek a syreček – to je něco naprosto odlišného.

Víš, my se tu staráme o děti, které nemají rodiče. Všechny děti do jednoho, které tu vidíš, o své rodiče buď přišly, anebo je nikdy nepoznaly. Jako ty!“ vysvětluje trpělivě paní Kapustňáková.

Muchlinka se rozhlíží, žmoulá si červené chapadélko a nemůže uvěřit, kolik dětí nemá rodiče. Vzpomene si, jak byla ještě nedávno smutná, že své rodiče nezná. Vůbec si neuvědomila, jak moc je šťastná se svým dědečkem v jejich jeskyni. „A kde mají dědečky a babičky? Kde bydlí?“ ptá se starostlivě. „Představ si, Muchlinko, že ani babičky a dědečky nemají. A tak žijí tady s námi. Hrají si spolu, učí se spolu a bydlí tu spolu.

A tak si navzájem ten nedostatek maličko vynahrazují.“ Všechny děti se najednou shluknou uprostřed hřiště a posedají si v kruhu. „Pojď, Muchlinko, dneska tu máme vzácného hosta, který nám bude vyprávět mořskou vyprávěnku. Chceš si ji poslechnout s námi?“ vybízí chobotničku paní Kapustňáková. Muchlinka příběhy miluje, a tak ji následuje do kroužku dětí. Se všemi se zdraví a mile se na ně usmívá.

43

Zanedlouho přichází důstojná matička Rheia, která dětem přišla povyprávět o té nejkrásnější svatbě, jakou kdy zažila.

Jak měla nevěsta šaty poseté tisíci zářícími perličkami. Jak byl ženich urostlý a tak dále. Sem tam Rheia po očku kouká na Muchlinku, kterou příběh úplně pohltil. Když matička Rheia dovypráví, vezme si Muchlinku stranou. „Ale, ale… Kdopak je to tak daleko od domova?“ vlídně se zeptá. „Já, já…“ Muchlinka už si zase žmoulá chapadélko. „Já jsem se nejdřív ztratila, pak jsem sem šla hledat své rodiče. Myslela jsem, že se to tu jmenuje Muchlinkov, ne Mušličkov, a tak jsem sem přišla,“ rozpačitě vysvětluje Muchlinka. „Dobře, že jsi sem přišla, maličká. Vidíš, na světě je spousta dětí, které nemají rodiče. A ty se máš s dědečkem přece tak dobře,“ uklidňuje ji Rheia. Pak ještě dodá: „A víš ty, že jsi tu své rodiče vlastně tak trochu našla?“ „Tomu nerozumím. Kde jsou?“ chobotnička se zmateně rozhlíží kolem sebe. „Ten příběh, který jsem dnes dětem vyprávěla, byl o svatbě tvých rodičů!“ usměje se Rheia. „Byla to ta nejkrásnější svatba, na které jsem kdy měla tu čest být,“ zasní se. Matička Rheia pak Muchlince vypráví o tom, jak její rodiče dostali tajný úkol. Úkol, který má zabránit zkáze podmořského světa. A ujistí ji, že až ten úkol splní, určitě se za Muchlinkou vrátí.

Muchlinka se pak rozloučila se všemi dětmi a slíbila, že se za nimi zase brzy podívá a přivede i své kamarády. A protože už bylo opravdu pozdě, Rheia Muchlinku naložila do svého kočáru taženého delfíny a dovezla ji k Evženově jeskyni. Právě včas na večeři.

44

„Dědo, já jsem tak ráda, že tě mám,“ šeptala chobotnička, když mu večer usínala v náruči. „I já, holčičko. I já,“ s láskou odpověděl dědeček.

45

1. Jaké názvy městečka si Muchlinka popletla?

2. Co si Muchlinka uvědomila, když byla v sirotčinci?

3. Jaký příběh vyprávěla dětem matička Rheia?

4. Jak se Muchlinka dostala zpátky domů?

5. Víš, co máš dělat, když se ztratíš?

CO MĚ PŘÍBĚH NAUČIL

Někdy je člověku smutno nebo má pocit, že jiní se mají lépe.

Když se ti to stane, zkus se na chvíli zastavit a vzpomeň si na vše, co máš. Každý máme něco, co nás dělá šťastnými. To je dobré si často připomínat a být za to vděčný.

46

Muchlince se dneska stýská, rodiče chce vidět zblízka.

Zapomíná na cokoli a toulá se po okolí.

Vtom se dítě objevuje, v sirotčinci dlouho žije.

Mámu, tátu nepoznalo, i přesto se usmívalo.

Muchlince hned očka září, seznámit se nyní snaží.

Děti tady šťastné jsou, nezoufají, nepláčou.

Muchlinka si uvědomí, jaké štěstí potkalo ji.

Dědeček jí lásku dává, aby vůbec nestrádala.