Lekce z herectví Slávku, herci bývají většinou přesvědčení, že jsou lepší, než doopravdy jsou. Rádi zveličují i význam svojí profese. Ty seš výjimka, protože všechno kolem sebe spíš zlehčuješ. Pustíme se do toho tvýho herectví? Martine, herectví – to je láska a neláska. Přitahuje mě jako nádherná ženská, a když už ji mám, tak si říkám: „Sakra, nebylo mi dobře i bez ní?“ A tohle se pořád v mým životě prolíná, protože hrát nikdy nebyl můj životní cíl. Ve věku, kdy se člověk rozhoduje, čím bude, jsem chtěl naprosto seriózně studovat práva. I v těch je kus herectví. Určitě. Vzpomínám si, že do Brna za hluboký totality jezdil pan profesor Burian z newyorské univerzity a se svými americkými studenty nám předváděli takový různý etudy. Třeba skeče z divokého Západu, hráli k tomu dokonce na kytary. My jsme si původně mysleli, že studujou herectví, ale pan profesor říkal: „To jsou budoucí právníci, ekonomové a politici.“ My se s despektem ptali: „Tak proč hrajou?“ A on nám odpověděl, co si za socialismu nikdo netrouf říct nahlas: „Protože ve všech těch profesích herectví potřebujete.“ Ale tys to herectví studoval! No, mě by v životě nenapadlo jít studovat na DAMU! Doopravdy. Víš přece, že to byla jen taková shoda okolností. Počkej, mě vždycky pobaví herci, který mají naučenou takovou tu historku, kterou krmí média, že po maturitě jen tak mimochodem šli doprovodit kamaráda nebo kamarádku na přijímací zkoušky a kamaráda nevzali, zato jich si všimli a vzali je. Je to vždycky neuvěřitelnější o to, že to bývají potomci herců z pražských divadel a ti profesoři na DAMU jsou někdy jejich rodinní přátelé... To není můj případ, v naší rodině se všichni živili poctivě. Vítězslav Jandák
Hovory v karanténě
105