0398855

ZNIČENÁ

Praha 2020

Přeložila: Zuzana Řeháková

Rachel Van Dyken: Zničená Vydání první Copyright © 2013 by Rachel Van Dyken All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2020 jako svou 2391. publikaci Přeloženo z anglického originálu Ruin vydaného v roce 2013 Český překlad © 2020 Zuzana Řeháková Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Daniela Čermáková Cover Art by Jena Brignolia Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena.

Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.

ISBN 978-80-269-1465-5 BARONET Praha 2020

Rachel Van Dyken

ZNIČENÁ

Věnování

Strýčku JoBobe, když na tebe pomyslím, když uslyším tvoje jméno, tak první slovo, které mě napadne, je odvaha. A další slovo? Hrdina. A další? Mírotvůrce. Jsi mírotvůrce, jsi bojovník a jsi příkladem člověka, kterého by každý z nás měl mít ve svém životě. Tolik obdivuji tvoji odvahu. Nenechal ses tou rakovinou zlomit. Místo toho, aby ses jí nechal zničit, tak jsi ji využil k tomu, abys lidem umožnil žít lepší život. Slovy nejde vyjádřit, jaký vliv jsi měl na můj život.

Mé drahé tchyni, která bojovala s rakovinou prsu, dívala se jí přímo do tváře a nevzdala se – mám tě ráda.

Monice – holka, zvládneš to. Vypořádáš se s tím a pak si dáš skleničku vína a přečteš si tuhle knihu.

Všem, jež rakovina připravila o někoho blízkého, všem, kteří s ní bojují – lékařům, rodinám i těm, kteří museli pohřbít svoje milované.

Moje srdce bije pro vás.

Tahle knížka je pro vás.

Prolog

„Slyšíš mě? Kiersten?“ Jeho hlas zněl tak blízko. Možná že kdybych zavřela oči, připadalo by mi to skutečnější. Natáhla jsem se, abych se ho dotkla, ale jediné, co jsem nahmatala, byl vzduch. Nebyl tu. Byl pryč.

Takže se to vážně stalo.

Párkrát jsem zamrkala a pokusila se soustředit na to, co bylo opravdu přede mnou. Přelud vypadal jako on, ale stál příliš daleko. A proč jsem vlastně ležela na zemi? „Vrať se ke mně.“ Při zašeptání se jeho rty pohnuly. „Tohle se mi nelíbí, Kiersten. Tohle se mi ani trochu nelíbí, zlato.“ Světle modré oči mu zářily příslibem. „Všechno bude v pořádku. To ti slibuju.“ Ale nic nebylo v pořádku. Věděla jsem to. A on to taky věděl.

Byl pryč – a to znamenalo, že mám halucinace.

Ztratila jsem lásku svého života – a zároveň nejlepšího přítele. Kolikrát lidi můžou přežít takovou ztrátu, než sami zemřou? Než je zármutek definitivně pohltí?

Mysl mi zaplavily vzpomínky: na rodiče, na něj, jak hraje americký fotbal, na všechny ty body seznamu, které jsme společně plnili.

Na náš první polibek.

Na naše poslední společné chvíle.

A pak na nemocnici.

9

Neměli jsme dost času – a já nenáviděla Boha, že mě o všechno připravil. Nenáviděla jsem představu, že zůstanu navždycky sama a budu až do konce života truchlit nad ztrátou všech, které jsem milovala.

Naposledy jsem se natáhla, abych se dotkla jeho tváře. Tentokrát se mé prsty dotkly teplé kůže. Ale všechno to byl jen sen. Pokud to byl sen, tak jsem si užívala, jak jeho úsměv všechno kolem rozzářil. Jeho rty se dotkly mého čela. Zavřela jsem oči a modlila se k Bohu, aby si mě taky vzal k sobě.

Protože jsem věděla, že ve chvíli, kdy se probudím, mu budu muset říct znovu sbohem. A netušila jsem, jestli se tentokrát dokážu z toho jediného slova, které jsem musela vyslovit, vzpamatovat. Sbohem – ten, kdo to slovo vymyslel, by měl shořet v pekle.

10

Kapitola první

Slabost je jen bolest, která opouští tělo.

Před třemi měsíci

Kiersten Opakovala jsem si ta slova jako mantru pořád dokonala, až jsem si myslela, že se z toho zblázním. Není to skutečné. Mám jen znovu noční můru. Není to skutečné.

Nikdy není dobrým znamením, když vás ze spánku probudí váš vlastní křik. Slyšela jsem, jak se blíží kroky ke dveřím, ty se vzápětí otevřely a objevila se moje spolubydlící. Víte, přesně ta, se kterou jsem se seznámila sotva před pár hodinami. „Jsi v pohodě?“ Udělala opatrný krok do pokoje a založila si ruce na prsou. „Slyšela jsem křik.“ Jasně. Byla jsem blázen. Chtěla jsem začít znovu, a čeho jsem dosáhla? Bodu za to, že jsem traumatizovala svoji spolubydlící, což byla taky jediná přátelská tvář, kterou jsem potkala od příjezdu na Washingtonskou univerzitu. „Ehm, no jo.“ Podařilo se mi ze sebe vymáčknout, aniž by se mi roztřásl hlas. „Vím, že je to divný, ale 11

trpím nočními můrami.“ Když jsem viděla nedůvěřivý výraz v její tváři, rychle jsem dodala: „Ale jen když jsem hodně vystresovaná.“ A když beru silné oblbováky, ale to jsem radši vynechala. „Ach.“ Olízla si rty a podívala se za sebe do chodby. „Chceš, abych spala u tebe na podlaze nebo tak něco?

Udělám to, pokud se bojíš.“ Bůh požehnej jejímu dobrému srdci. „Ne,“ usmála jsem se. „Jsem v pohodě. Jen doufám, že jsem tě nevyděsila.“ „Jo, tak dobře…,“ mávla Lisa rukou. „Beztak se mi ta lampa v mém pokoji nijak zvlášť nelíbila.“ „Já jsem tím křikem rozbila lampu?“ Trhla jsem sebou. „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Já tím, jak jsem spadla. Vypadá to, že pád z palandy bude nový druh rozcvičky.

Ta blbá lampa mi akorát stála v cestě. Nedělej si s tím hlavu.“ Povzdechla si. „Neublížila jsem si. Rozbila se při pádu na zem. A pak jsem ji dorazila, když jsem uklouzla po medvídkovi, kterého jsem při pádu taky shodila. Ale to bylo vlastně super, protože mě tak vypodložil, když jsem upadla, že jsem z toho vyvázla jen se dvěma modřinami.“ Zakryla jsem si dlaněmi obličej. „Zatraceně! Vážně mě to mrzí!“ „Ne, to je v pohodě. Jsem chodící katastrofa.“ Zasmála se. „Ale jestli hodláš křičet celou noc, tak zůstanu na zemi. Dny ničitelky lamp jsou sečteny.“ S úsměvem jsem přikývla. „To určitě. Jen… nechci, abys…“ „Přestaň se omlouvat.“ Lisin úsměv byl vřelý a upřímný. „Ach, a jo, jsem náměsíčná, takže pokud se probudíš a uvidíš mě, jak nad tebou stojím, zkus mě, prosím, nepraštit do obličeje, jo?“ 12

„Páni, jsem si jistá, že spolu budeme skvěle vycházet.“ Popadla přikrývku z mé postele a hodila ji na podlahu. „Pamatuješ si na ty kolonky na poznámky v registračních formulářích na kolej?“ „No jo.“ „Přísahám, že je tam dávají, aby mohli spárovat na pokojích všechny podivíny.“ Zívla jsem. „Potřebuju polštář,“ oznámila mi Lisa. „Budu zpátky v cuku letu. Takže už žádný křik. Zavři oči a zítra ráno vyrazíme na lov kluků. Nech si o tom zdát.“ „Kluků?“ „Ehm…“ Lisa si zastrčila hnědé vlasy za ucho. „Teda pokud tě nezajímají holky. Chci tím říct, že je v pohodě, pokud to tak máš hozené, ale jen jsem si říkala…“ „Ne, to ne.“ Slabě jsem se zasmála. Vypadám, jako když jsem na holky? „Ne, nic takového, vážně. Jen jsem nikdy neměla přítele.“ „Ty ubohá dušinko!“ Myslela to vážně? „Jaks to mohla přežít?“ „S Netflixem, Johnnym Deppem a knížkami. Prostě jsem to dala.“ Pokrčila jsem rameny. „Věř mi, kdybys vyrostla ve městě, kde jsem vyrostla já, tak bys taky nikdy nebyla na rande.“ „Vážně? Proč?“ Rychle zvedla ruku na znamení, ať počkám, a vyběhla z místnosti. Když se vrátila, držela polštář. Hodila ho na podlahu, posadila se s nohama křížem a zívla. „Fajn, už můžeš pokračovat.“ „Kluci…“ Lehla jsem si na levý bok, abych se jí mohla dívat do obličeje. „Nezajímala jsem se o ně, protože moje město je tak malý, že kdybych kýchla špatným směrem, tak mi máma popřeje zdravíčko 13

dřív, než si kýchnu podruhé. Jednou, když jsem dostala špatnou známku ve škole, se o tom psalo i v místních novinách.“ „Fakt? Co je tohle zatraceně za město?“ „Takové, které počítá, kolik lidí ho navštíví během hlavní sezony.“ „Co je to hlavní sezona?“ zeptala se Lisa. „Turistická sezona. Když přijedou lidi na ochutnávky vína. V loňském roce jich dorazilo pět set, což je víc, než kolik má náš městys obyvatel.“ „No, z téhle informace jsem normálně dostala depresi,“ oznámila mi Lisa. „Takže žádní pěkní kluci?“ „Starostův syn byl pěkný.“ „Ach, to je super!“ vykřikla nadšeně. „Jo, quarterback z fotbalového týmu si to taky myslel.“ „A tohle se dostalo do novin?“ zavrtěla se na dece.

Nakrčila jsem nos a přikývla. „Jo. Spolu s mojí špatnou známkou.“ „Radši bych brala tu špatnou známku.“ „Souhlas.“ Zasmála jsem se. Cítila jsem se v pohodě, protože někdo dokázal pochopit, jak moc mi vadí, když jsem v centru pozornosti. Napětí mě pomalu opouštělo. „Fajn, tak tohle musíme okamžitě napravit.“ Olízla si rty. „Znám hafo lidí. Dneska ráno jsem jich potkala aspoň deset při zápisu. Jeden z nich měl tetování.“ Toužebně si povzdechla. „Děsně se mi to líbí.“ „Ale zakrývají ti kůži.“ Poukázala jsem na zjevný fakt. „A navíc jsou navždycky. Chci říct, nemyslíš si, že je to hnusný?“ „Kdo jsi?“ Zamžourala na mě. „To vaše město bylo postavené v pravěké jeskyni?“ „Hm…“ Zasmála jsem se. „Tos trefila.“ 14

„Věř mi, jediný důvod, proč se ti nelíbí tetování, je ten, žes ho nikdy neviděla na pořádně žhavém mužském těle. Když uvidíš tu báječnou věc na břišácích, zatraceně rychle změníš názor. Zatraceně, když jsem naposledy viděla chlapa bez košile, co měl tetování, zeptala jsem se, jestli ho můžu olíznout.“ „Co na to řekl?“ Lisa si povzdechla. „No že jo…“ Pak pokrčila rameny. „Randili jsme spolu týden a pak jsem ho poslala k vodě a zamířila za lepším.“ „Lepším tetováním?“ „Jaks to uhodla?“ Pohodila hlavou a zasmála se. „Byla jsem vcelku známá tím, že jsem taková školní coura, ale bylo to lepší, než kdyby mě nikdo neznal.“ Nebyla jsem si jistá, že s ní souhlasím, ale radši jsem držela jazyk za zuby, zvlášť když mi došlo, že jsem ještě nikdy žádného chlapa ani nepolíbila. Bylo mi moc trapné přiznat naprostou nezkušenost, tak jsem jen pokrčila rameny. „Od toho je tu vejška, ne?

Nový začátek a tak?“ „No jo.“ Její pohled se na okamžik odtrhl od mého. Úsměv jí zmizel z tváře. „V každém případě bychom se měly trochu vyspat, ať zítra na ten lov vypadáme k světu.“ „To je fakt.“ Znovu jsem zívla. „A díky, Liso, že jsi mě zkontrolovala.“ „Jaká bych to byla spolubydlící, kdybych se nepřišla podívat, co se děje?“ „Taková, která neničí lampy a neprobudí se o dvě modřiny bohatší?“ „Zatracená lampa,“ zamumlala. „Dobrou, Kiersten.“ „Dobrou noc.“

15

Kapitola druhá

Když něco vypadá, plave a kváká jako kachna, bude to patrně kachna.

Kiersten „Jméno?“ Týpek se na mě ani nepodíval, jen se zarazil, když se jeho prsty vznášely nad obrazovkou iPadu.

Probudila jsem se v sedm, takže jsem mohla provést časný zápis v osm. Stoly byly postavené před Studentským centrem v řadě jako ve vězení. Před nimi stálo asi dvacet mazáků s balíčky a znuděnými výrazy. „Kiersten,“ odpověděla jsem.

Podrážděně si povzdechl. „V tomhle areálu studuje přes třicet pět tisíc studentů a ty chceš, abych si tě vyhledal podle křestního jména, Kiersten?“ „Pardón. Ehm. Jmenuju se Roweová. Kiersten Roweová.“ Pokračoval v psaní. „No, Roweová, Kiersten Roweová, zdá se, že máš zaregistrované předměty za devatenáct kreditů a ještě se musíš rozhodnout pro hlavní studijní obor.“ Co byl zač? Profilovač? „Tak je to správně.“ Zhoupla jsem se na patách a odkašlala si. Pořád se na mě ani nepodíval. „Hmm…“ Prsty se plynule pohybovaly po obrazov­ 16

ce. „Fajn, posílám ti rozvrh na tvůj školní e-mail.“ Odložil iPad a popadl jeden balíček. „Tady je mapa kampusu, číslo poštovní schránky, studentský e-mail.

Prostě všechno, co potřebuješ, najdeš uvnitř. Pokud máš nějaký dotazy, tak se můžeš zeptat svého UA.“ Doufala jsem, že má na mysli ubytovacího asistenta, protože pokud náhodou myslel něco jiného, tak jsem netušila, o čem to mluví. „Dobře.“ Vzala jsem si balíček, který mi strčil pod nos. „A co můj studentský průkaz?“ „Další!“ Zvedl hlavu a střelil po mně podrážděným pohledem. „Promiň.“ Trvala jsem na svém. „Kdy získám svůj studentský průkaz?“ Svěsil ramena. „Podívej, Kiersten, čeká na mě několik stovek dalších nováčků, řekl jsem ti, že všechno, co potřebuješ vědět, je v tom balíčku, tak se do něj laskavě podívej. Pokud máš nějaké dotazy, zeptej se svého UA. My dva…,“ ukázal na sebe a pak na mě, „… jsme tímhle skončili.“ Co má zatraceně za problém?

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem víc v rozpacích, nebo podrážděná. Se zaklením jsem přitiskla balíček k hrudníku a vyrazila pryč. Ohlédla jsem se, abych mu věnovala poslední rozzuřený pohled, a narazila jsem do stromu.

Nebo mi to aspoň jako strom připadalo.

Ale stromy nevyzařovaly teplo.

A neměly jeden, dva, tři, čtyři, šest, pane bože, osm břišáků? Fakt osm? A mohl mít vůbec nějaký člověk osm břišáků? A můj bože, já je počítala. Dotkla jsem se každého z nich. Paráda, pořád jsem měla dlaň položenou na jeho břiše.

Rychle jsem dala ruku pryč a zavřela oči.

17

„Počítala jsi moje břišáky?“ Jeho hlas zněl pobaveně. Znělo to taky, jako kdyby promluvila filmová hvězda, přesně ten typ, kvůli kterému chcete proskočit skrz televizní obrazovku. Byl hluboký, silný a měl mírný přízvuk, který jsem nedokázala rozluštit? Britský?

Skotský?

Vtáhla jsem spodní ret mezi zuby a přemýšlela, co mám zatraceně říct. No, neexistoval žádný způsob, jak se z toho vykroutit. Takže jsem jen přikývla. „Promiň, já jen…“ Neměla jsem se na něj podívat. Kdybych uměla vrátit čas, tak bych to neudělala. Netušila jsem, že mě jediný pohled může zničit. Týdny od této chvíle jsem litovala toho jednoho jediného pohledu z jednoho jediného důvodu.

Jeho pohled mě zničil. „Já jsem Weston.“ Natáhl ke mně ruku. „A ty…?“ Do háje. „Kiersten.“ Přitiskla jsem si balíček pevněji k hrudi. Mžoural chvíli na moje ruce a pak se podíval na mě. „Máš nějaký problém s bakteriemi?“ „Ehm? Cože? Ne.“ „Máš nějakou nakažlivou nemoc?“ Jeho ruka se pořád vznášela mezi námi a po minutě to bylo víc než trapné. Jen ji dej pryč! „Ehm, ne.“ „Fajn.“ Pohnul rukou z bezpečného území a najednou se mě dotýkal, dobře, dotýkal se mého balíčku, ale mohla bych přísahat, že jsem cítila každý dotek, když balíček pomalu vyprostil z mého sevření a uvolnil mi tak ruce. „A teď,“ natáhl ke mně znova ruku, „kde jsme to skončili?“ Co se to se mnou sakra děje? Nebylo to tak, že bych mu nechtěla potřást rukou. Chovala jsem se takhle nemožně jen proto, že jsem byla v rozpacích, chtěla od18

sud zmizet a nebyla jsem si jistá, jestli se ke mně choval mile prostě jen proto, že byl milý, nebo… páni, byla jsem zralá na psychouše.

Odkašlala jsem si, podala mu ruku a potřásla si s ním. Při jeho úšklebku jsem zpanikařila. Sevřel mou dlaň ve své a podíval se dolů na naše spojené ruce a pak si něco zamumlal pod nos. Měla jsem pocit, že mi něco zásadního uniklo, když povolil stisk. „Vidíš?“ Podal mi zpátky můj balíček. „Nebylo to tak těžké, ne?“ „Ne.“ Polkla jsem a podívala se na přeplněný trávník. Vážně jsem se mu nemohla dívat do tváře, až tak byl dokonalý. Nikdy v životě jsem neviděla muže, co by vypadal takhle… dobře. Jasně, vídala jsem je v časopisech a ve filmech, ale tenhle týpek… To byl žijící, dýchající a chodící sex. A vzhledem k tomu, že jsem v téhle oblasti neměla žádné zkušenosti, musela jsem kolem sebe vystavět každou obrannou zeď, kterou jsem jen dokázala, abych si vůbec vzpomněla, jak se dýchá.

Oči měl bledě modré, vlasy zlatavě plavé, trochu moc dlouhé, že se mu stáčely pod ušima. A ten jeho úsměv. Jeho úsměv mě nejspíš bude pronásledovat po zbytek života. To bylo jasné, a ty důlky ve tvářích tomu rozhodně nepomáhaly. A pak tu byla jeho vůně. Směs nějakého druhu skořice a ještě něčeho, co jsem nedokázala popsat. Dráždilo mě, jak přirozeně se takhle usmívá, jako by na tom nic nebylo, když mě to přitom rozpalovalo zevnitř. On mi chtěl potřást rukou a vědět, jak se jmenuju, a já jsem odsud chtěla zatraceně rychle vypadnout a zahrabat se ve svém pokoji, nejspíš bych se pohupovala dopředu a dozadu pěkně v koutku, dokud by mi nezabrala antidepresiva. „Takže,“ pronesl s úsměvem. „Jak jsme se dostali od toho, že mi ohmatáváš břišáky, přes to, že mě skoro 19

urazíš, když mi nechceš potřást rukou, až ke snění s otevřenýma očima? Vyjmenoval jsem to všechno správně?“ „Panebože.“ Zavřela jsem oči. „Omlouvám se. Je to můj první den a já jsem prostě… nervózní.“ Takhle to znělo docela dobře, ne jako by mě dělila asi tak vteřina od toho, že se zhroutím. „Dovolíš mi, abych ti pomohl?“ „Ale já tě neznám,“ vyhrkla jsem. „Ale znáš.“ Nějak se kolem mě protáhl, až měl paži kolem mých ramenou, a takhle jsme si to zamířili zpátky na kolej. Sakra. Přesně tímhle způsobem to začalo, když byly některé dívky zneužity. Začala jsem panikařit a pohledem hledala na trávníku Lisu, ale nemohla jsem ji najít. „Ne.“ Zaryla jsem paty do země. „Já, ehm, musím najít svoji spolubydlící a taky studentský průkaz! Musím prostě mít studentský průkaz. No dobře, nejdřív musím najít svého UA…“ Zněla jsem jako dítě, co se ztratilo v parku. Bylo to vlastně legrační, protože takhle jsem se cítila většinu času – jako chybějící kousek skládačky, který zapomněl, že je součástí většího celku. Jako vyděděnec, jako samotář… „Věř mi,“ řekl a pobaveně se ušklíbl, „když jsem řekl, že ti pomůžu, tak to taky udělám.“ „Nepotřebuju zrovna takový druh pomoci,“ dostala jsem ze sebe. „Cože?“ Zastavil se a rozesmál se. „Sakra, mám dojem, že tě miluju.“ Srdce mi spadlo až do žaludku.

Pořád se smál a přitáhl si mě k sobě blíž. Aspoň by mi strýček nemusel platit zatraceně vysoké školné.

Ještě deset minut a budeme se brát. Stejně jako ve filmu 96 hodin, jen jsem neměla drsoňského tátu, který by mě přišel zachránit. Srdce se mi sevřelo.

20