2 BALADA „Pamatuj, že i ta nejtěžší hodina ve tvém životě, má jen 60 minut.“
Síla naděje
Bláhově jsem si myslela, že ty šťastné začátky trvají déle než pár týdnů, možná spíše dní. Bydlela jsem u jeho rodičů i se svým tříletým synem. Vím, že už tohle byla první chyba, měla jsem jít rovnou domů. Měla jsem jít k rodičům. Ale taky vím, že na všem musím hledat to dobré. Vím, že mě osud potřeboval někam uklidit, jen na chvilku, protože ten pravý život na mě teprve čekal a přitom nebyl tak daleko ode mě. A já věděla, že tohle všechno má smysl. Jen jsem netušila, že to bude trvat tak strašně dlouho. Už v tom lednu se projevovalo agresivní chování mé nové „lásky“. Nevím, jestli jsem to neviděla, nebo nechtěla vidět. Lhal mi, což mě tolik netrápilo, ale stále jsem zjišťovala nepřesnosti v daleko podstatnějších věcech. Už tehdy jsem věděla, že není ten pravý, a zřejmě jsem rezignovala na svůj vlastní život. Seděla jsem na posteli a plakala, byly to teprve tři dny, co jsem odešla od manžela, byla jsem jen uzlíček nervů. Ani tehdy jsem si nebyla jistá, že chci žít bez Pavla. Musela jsem se s tím prostě jen smířit a rodiče se mnou vůbec nemluvili. Bylo mi na nic, připadala jsem si sama, neměla jsem oporu v partnerovi. Necítila jsem ji z něj, ale nevím, proč jsem tomu nevěnovala větší pozornost. S ním jsem vlastně nikdy nepocítila ten nával zamilovanosti a lásky, jaký by tam asi měl být. Tak proč jsem tedy šla k němu? Nevím, já to opravdu nevím. Byl to útěk od manžela? Možná. Vidina vlastního samostatného života? Pěkná blbost. Postavil se přede mě a začal křičet: „Co zase řveš?“ rozhazoval rukama. Všechny jeho reakce na jakékoli mé psychické stavy měly nakonec za následek to, že jsem se stáhla do sebe ještě víc. „Promiň, za chvíli to přejde,“ utírala jsem si slzy do rukávu. „No tak dělej, za chvíli máme jít s klukama do hospody, tak ať nevypadáš jak smrtka.“ „A co Matěj?“ „Někdo ho pohlídá,“ mávl rukou.
29
Barbora Walterová Benešová
Hlídala ho jeho sestra a já zcela sobecky syna opustila a raději šla s ním. Ale proč? Nevím. Proč jsem opustila vlastního syna? Rezignace! V hospodě mi šeptal: „Do prdele, netvař se takhle, fakt už mě to nebaví!“ Tak jsem mávla kouzelným proutkem a naprosto přiblble se začala usmívat. Pracovala jsem po nocích, musela jsem vydělat peníze, které on vydělat nedokázal, chodil do školy. Končila jsem každý den ve tři ráno a v sedm vezla Matěje do školky. Dárce spermatu chodil spát kolem deváté, protože mu to maminka nakázala. Hned usnul, ovšem vzbudil se zase kolem jedenácté. „Ty vole, můžeš přestat ťukat do tý klávesnice? Tady se nedá spát.“ Snažila jsem se psát ještě tišeji, a tudíž pomaleji. Usínací hodina mi doslova utíkala v proudu času. Jindy zase vstal, většinou když jsem měla uzávěrku a honila jsem poslední minuty do odeslání textů, které ještě nebyly hotové. Otočil mě na židli u počítače a začal mě líbat. „Počkej, prosím tě, já to musím odeslat,“ řekla jsem mírně. „Ty na mě kašleš?“ „Ne, jen to musím odeslat, jinak mi to šéf nezaplatí. Potřebujeme peníze.“ „Ser na to!“ smál se. „Nemůžu.“ „Pojď na to!“ „Nechci, fakt nechci, nezlob se.“ Chytil mě pod krkem ne něžně, ne vzrušivě. Byl v tom vztek, začal mě kousat do rtů. Nelíbilo se mi to a snažila jsem se mu vyprostit. Křičet jsem nemohla, Matěj spal ve stejné místnosti jako my dva. Bez předehry, beze všeho, co k tomu patří, mě otočil zády k sobě, stáhl mi kalhoty a uspokojil sám sebe. „Au,“ snažila jsem se vzdorovat. „No tak, nech toho.“
30
Síla naděje
Chytil mě za vlasy a držel. Dívala jsem se bez zájmu do počítače a přemýšlela, jak bude asi článek pokračovat dál. Kdybych se prala, křičela, vzbudila bych Matěje a ten tohle nesměl vidět. Brzy ráno musel vstávat do školky. Druhý den jsem mu to vyčetla a vysvětlila, že takhle to tedy nepůjde. Pak se asi tři týdny snažil. Sice ho nenapadlo, aby mě vzal za ruku, aby mě pohladil nebo aby mi třeba udělal kávu. Vždycky se jen posadil a zavelel: „Uděláš mi kafe, viď?“ A já blbka šla. Nějak jsem tehdy cítila, že je mi všechno jedno. Pořád jsem myslela na Pavla. Ale moje hrdost by nikdy nedovolila, abych k němu přilezla po kolenou prosit o odpuštění. I to byla zřejmě chyba. Nikdy jsem mu to v sebemenším nenaznačila, ale věděla jsem, že kdyby teď zaklepal a řekl: „Vrať se domů,“ hned bych šla. Trvalo dlouho, než jsem sama sobě přiznala, že mi manžel chybí, ještě déle trvalo, než jsem to přiznala i svému okolí. A moc dlouho, než jsem se za to začala nenávidět. Jediný den, kdy jsem měla večer volno, byl pátek, to jsem nemusela pracovat. Byla jsem strašně unavená, ztrhaná a chtěla si jít brzo lehnout. „Je půl desátý! Ty si jako deš lehnout?“ ptal se. „Jsem unavená, celý týden makám.“ „Ty vado, ty hovno vydržíš,“ smál se mi. „Ty chodíš spát v devět, já ve tři.“ „Tak můžeš chodit spát se mnou, alespoň mi můžeš dokázat, že nejsi netýkavka,“ vysmíval se pobaveně. „Víš, že ani nemám zájem ti něco dokazovat?“ řekla jsem hnusně a odešla. Vyběhl za mnou schody nahoru. Chytil mě za paži. „Tak takhle už se mnou nikdy mluvit nebudeš,“ hrozil vážně. „Nebo co?“ provokovala jsem. Stáli jsme u schodů, u kterých nebylo zábradlí, nebylo to hluboko, přesto bych si asi pořádně natloukla. Chytil mě za ramena a škubl se mnou směrem do té díry. Možná chtěl, abych spadla
31