0397839

mám o této otázce nejen úvodník (12. 6. 1930) „Na dvě fronty“, ale i Ondrovu karikaturu, na které je náš obchodní vyjednavač připoután ke kůlu dvěma řetězy označenými obilní a dobytčí clo a u nohy má železnou kouli s nápisem textil. Kromě toho zařazuji občas i kursivou tištěné fejetony o hos­ podářských zajímavostech a pro lepší pochopení statistických dat obrázkové diagramy. Mnohé mi dělá Barvínek ze Státního úřadu statistického, některé dodává přítel Hudec z ministerstva

Dopis od Ferdinanda Peroutky

zahraničních věcí. Tím vším se hospodářská rubrika Českého slova liší ode všech ostatních deníků a je pochopitelné, že je stále více čtena, že není možné ji ignorovat, chceme-li být informo­váni o tom, co se děje, ale zejména o tom, co se teprve bude dít. Šalda, který přirozeně ví, že ovládám angličtinu, mě požá­ dal, abych mu pomohl při vydavatelské činnosti lekturou novi­ nek, které dostává Melantrich od západních nakladatelství s předkupním právem. Dělám to rád, protože dostanu do ruky – a pak si mohu nechat – nejnovější publikace anglické a americké,

ČESKÉ SLOVO

139

dové, kteří si nejen objednali celou sérii, ale navíc ještě zaplatili celou dokumentaci a pomoc ČKD při stavbě spe­ciální továrny na výrobu těchto tanků. Byl to úspěšný, velmi rychlý vozík, přizpůsobený poměrům za polárním kruhem, a zažil jsem s ním rozkošnou epizodu v Kr­ konoších. Přijela delegace švédských důstojníků generální­ho štá­ bu v čele s plukovníkem, hrabětem, jehož jméno si už nepamatuji, a žádali o předvedení prototypu pokud možno ve sněhu, aby to

Malý průzkumný pětitunový tank vyrobený v ČKD

odpovídalo švédským poměrům. Protože to už bylo na jaře, vy­ pravili jsme se do Krkonoš. Vybral jsem Mísečky, kam vede po­ hodlná silnice, a jeli jsme. Tančík, opatřený pluhem podle Švédy navržené konstrukce, nám razil cestu, míjeli jsme auta zapadlá u silnice v příkopech a dojeli jsme k Mísečkám, kde jsme měli ob­ jednané občerstvení. Pak začala produkce. Tank jezdil po svazích nahoru i dolů, hlavně však bokem po šikmých svazích, aby pro­ kázal, že housenkové pásy sedí pevně a ne­sklouznou. Všechno bylo v nejlepším pořádku, až narazil na závěj téměř deset metrů

ČESKOMORAVSKÁ KOLBEN–DANĚK

197

„Ale máme výhodu centrálního postavení. Ať jsme napade­ ni z kterékoli strany, okamžitě můžeme být na frontě.“ Chtěl jsem mu namítnout, že nám to nebude nic platné, ne­ budeme-li vyzbrojeni, ale mlčel jsem. Nechtěl jsem panu prezi­ dentovi oponovat a toho pesimismu bylo dnes už dost. Beneš se se mnou rozloučil velmi srdečně a požádal mě, abych ho infor­ moval, budu-li mít něco zajímavého. Asi deset dní po mé návštěvě na Hradě byl zahajován jarní

S prezidentem republiky Dr. Edvardem Benešem a paní Hanou Benešovou v březnu 1936

pražský autosalon. Zastupoval jsem na něm Pragovku a naslou­ chal právě projevu ministra veřejných prací ing. Dostálka, když ke mně přišel plukovník Bernášek, zatahal mě za rukáv a dával mi najevo, že by se mnou velmi rád mluvil. Vyšel jsem tedy ne­ nápadně z houfu oficiálních posluchačů ministrova projevu a šel k naší expozici v levém křídle Průmyslového paláce. Plukovník Bernášek byl úplně vyjevený: „Něco se u nás stalo! Včera byli Machník, Krejčí, Syrový a řada generálů voláni k prezidentovi republiky. Šlo o tanky.

ČESKOMORAVSKÁ KOLBEN–DANĚK

207

Dopis Eduarda Basse ze 3. 6. 1941, děkující za gratulaci k vydání Cirkusu Humberto

244

DANCE ­MACABRE

v bufetech a restauracích. Teď, kdy je potravin naprostý nedosta­ tek, jsou ryby, které nejsou na příděl, hledaným zbožím a Vaňho­ vy prodejny i restaurace jsou obléhány. Dohodl jsem s Vaňhou velmi dobrý obchod: zařídím mu všechny ku­chyně, tj. dodávám podle dispozic jednotlivých provozoven sporáky, pece, smaži­ cí pánve (speciální konstrukce pro jeho účely), vydávací stoly, univerzální stroje a škrabky brambor za naše katalogové ceny, ale Vaňha mi, opět za jeho normální ceny, bude dodávat každý

Na dvoře Hejdovy továrny na kuchyňská zařízení (TKZ) v Praze Vršovicích (1940)

pátek nejméně 100 kg ryb, které si u něj odeberu. Moji zaměst­ nanci mají tedy týdně k dispozici ryby, které náš šofér přiveze do továrny a jedna úřednice je podle poptávky rozváží. Podobných úmluv je více, a to nejen v potra­vinách, ale také v textilu a jinde. Mám velmi dobrý poměr ke všem zaměstnancům. Od první­ ho dne, kdy jsem v říjnu 1939 zahájil v TKZ provoz, pracujeme pouze pět dní v týdnu, a to v jedné směně, od 6 hod. ráno do 14 hod. odpoledne v dílnách a od 8 hod. do 16 hod. v kancelá­řích. Sobota je volná, pouze v kanceláři se střídají úředníci, aby byl

DANCE ­MACABRE

249

někdo přítomen, protože zákazníci se pochopitelně nestarají o naši pracovní dobu. Všichni zaměstnanci to vítají, protože se mohou v sobotu rozjet ven a shánět potraviny. A já jsem pře­ svědčen, že výkon nezáleží na čase, nýbrž na organizaci práce. Je nutno zařídit to tak, aby měl pracovník zájem na výkonu. Proto u mě neexistuje hodinová mzda, nýbrž jen úkolová. Ale úkolo­vé mzdy nejsou stanoveny tak, že by byly vyčerpávající, nýbrž je dána dostatečná pružnost, aby si lidé při rychlejší nebo lépe or­ganizované práci mohli více vydělat. Příklad: Montáž elektric­kých a plynových pecí provádějí tříčlenné skupiny, kte­ ré mají stanoven úkol za po­ stavení jedné pece. Vyráběli dosud dvě pece za týden. Řekl jsem jim, že se úkol nesníží, vyrobí-li za týden o jednu pec více. Opravdu to provedli, což znamená, že lepší or­ganizací a zrych­ lením práce si vydělali za týden o třetinu více než dosud. Ale já na tom rov­ něž vydělal, protože pevná režie, otop, světlo atd. zů­ stávají stejné, ať se vyrobí jeden kus nebo deset. Velmi jsem si získal své zaměstnance tím, že jsem Dílna Hejdovy továrny na kuchyňská zaříjim věnoval poslední před­ zení (TKZ) v Praze Vršovicích (1940) vánoční sobotu. Před vá­ nocemi totiž nelze zabrá­nit tomu, aby si dělníci nedělali „melouchy“, tj., aby nevyráběli vá­ noční dárky pro svoje rodiny, dnes velmi žádané a v obchodě nedosažitelné elektrické nebo plynové vařiče, trouby, ohřívače, sporáčky... Než bych je hlídal, pokutoval a docházelo k stálým konfliktům, zařídil jsem to náramně jednoduše: Poslední sobota před vánocemi, kdy se normálně nepracuje, patří mým zaměst­ nancům. Mohou přijít, dílny jsou vytopeny a osvětleny, mohou použít všech strojů a mohou pracovat od 6 hodin až... zkrátka 250

DANCE ­MACABRE

kami dostali až nad hostivickou železniční trať a tudy jsme při­jeli domů. Byl to akrobatický výkon, ale máme k dispozici vůz. Telefonické spojení s továrnou je přerušeno. Z Vidoule, kam jsme v pondělí vylezli, spatřili jsme na Pankráci hořet domy a také z Vršovic, které není vidět, ale jejichž polohu lze snadno určit, se valí dým. Jsem rád, že jsem přestěhoval včas rodinu své­ ho zetě na Cibulku. Tady jsme v bezpečí. Přešli tudy Vlasovci, kteří cestou vyčistili všechny úkryty Němců, např. motolská ka­

Rodinná fotografie z května 1944 při oslavě ročních narozenin prvního vnuka. Stojící zleva: syn Neklan, žena Louisa, Jiří Hejda, Hejdova matka, sestra Eva, rodiče Hejdova zetě Marie a Karel Matouškovi, sedící dcera Jitka se synem Lukášem a manželem Miroslavem Matouškem.

sárna, takže tady se nebojovalo. Jen nám létají nad hlavou ně­ mecké stíhačky a zasypávají palbou z kulometů kdejaký větší shluk lidí. Proto na Košířském náměstí, přímo pod kostelem, bylo zabito několik osob, které tu náhodou stály. Se svým zetěm trá­vím větší část dne s triedrem v ruce na ploché střeše mé vily, odkud je široký rozhled po celé Praze, a pozorujeme, co se děje. Vidíme požár Staroměstské radnice i několika domů v Celetné, požáry na Vinohradech a krčíme se ke komínu, kdykoli nám letí nad hlavou německé stíhačky. Naštěstí dodávka elektrického

DANCE ­MACABRE

263

A výsledek? Za dva dny jsem přestěhován z prostorné cely, kde jsme byli spolu, do malé dírky, kde je už někdo jiný a kde je pouze poloviční okno vedoucí do dvora, ve dne v noci zavřené. A můj referent mi při příštím, ostatně u něj posledním vý­slechu řekne, že mě pokládal za chytřejšího. Je tedy jasné, že Urbánek je fízl, ale já jsem osel, že jsem mu prozradil, že to vím. Mohl jsem využít jeho fízlování. Jenomže k čemu? Nemám co skrývat. Ale mohl jsem alespoň číst knihy a mít otevřené okno. Už vím, na čem jsem. Chystá se s námi, s Horákovou, Ne­ stávalem a patrně ještě s jinými, o nichž nevím, proces. Jednou večer jsem zavolán k nějakému nesmírně tlustému pánovi, který mi udýchaným hlasem bleskurychle přečte obžalovací spis. Trvá to sotva patnáct minut a zeptá se mě, zda jsem rozuměl, a dá mi to podepsat. Jako právník nemohu ovšem pochopit, že nedosta­ nu ani obžalovací spis do ruky, abych si ho mohl prostu­dovat. Dva dny nato jsem předveden před skupinu asi deseti lidí, kteří se na mě dívají, a opět mě odvedou. Nevím, co to má zna­menat. A krátce nato mě naloží do „zeleného antona“ (jak se tomu říkalo za Rakouska) a vysadí mě kdesi ve městě, přede dveřmi na dvo­ ře obklopeném kordonem policistů v civilu, a za­vedou mě do pokoje, kde čeká pán, který se mi představí jako dr. Neumann, můj právní zástupce. Stráž odejde, zůstaneme v pokoji sami, ale dr. Neumann dává prst na ústa – zřejmě mě varuje, že hovor je odposloucháván. Upozorňuji ho, že mi nebyl doručen žádný obžalovací spis a že jsem nedostal ani žádný zatykač či rozkaz, že jsem byl vyslý­ chán způsobem, který snad byl obvyklý v době inkvizice, ale není přece možný v roce 1950, že nepřipustili, ba ani nevyslechli žádného ze svědků, které jsem navrhoval. Dr. Neumann krčí ra­ meny a upozorňuje mě na vážnost situace, protože jsem ža­lován z velezrady a špionáže a obvinění proti mně je zvlášť těž­ké, pro­ tože jsem jako člen Ústřední plánovací komise přísahal mlčenli­ vost. Prozradil jsem státní tajemství. „Račte prominout – kde je tu jaké státní tajemství? Copak nebyla pětiletka publikována?“ Dr. Neumann jen krčí rameny a ptá se mě, jsem-li si vědom, co mohu čekat.

316

MONSTRPROCES

LEOPOLDOV (1951 – 1959)

V

životě jsem neslyšel o pevnosti, kterou postavil císař Leo­pold I. na ochranu Hornozemí a údolí Váhu proti nájezdům Turků. Když jsme sem onoho prosincového večera přijeli, mno­ho jsme neviděli, protože nás ihned zavedli na tzv. nové samotky a tam po dvou usadili. Náhoda tomu chtě­ la, že jsem se do­stal dohromady s dr. Hostičkou a to je dobrý chlapec. Náš první dojem byl velmi příznivý. Zatímco na Mírově jsme byli přísně izolováni, tady nás ani pořádně nezavřeli, takže jsme mohli vyjít i na chodbu a rozhlédnout se. Také se okamži­ tě přihlásili chodbaři, vesměs známí někoho z nás. S Hostičkou se vřele objal Ma­reš, bývalý člen pražské policie, lidovec, který nám také oka­mžitě obstaral vše, co jsme potřebovali, a podal in­ formace, jak to tu chodí. Především jsme zjistili, že Leopoldov je v přerodu. Až dosud to bylo jakési domácí slovenské vězení, kde byli zavřeni političtí stejně jako zloději a vrazi. Leopoldov měl pověst Kartouz a „poldriak“ znamenalo totéž, jako kriminálník. Už za Maďarska byla stará pevnost přeměněna na kriminál, kde si od­pykávali tresty těžší zločinci. Později, za slovenského státu

LEOPOLDOV

347

Ne že by se mně netvořily téměř samy, a to i ve spánku, ale proto­ že nejsem se vším spokojen a času mám na­zbyt. Snad jako žádný jiný básník, leda Ovidius, když psal svoje poslední verše daleko ve vyhnanství Ex Ponto. Piluji formu a obsah do nejdokonalejší souhry, jaké jsem schopen. Vyžívám se v obrazech svých představ, hledám aliterace, snažím se o přiro­zený, nenásilný spád řeči – tak, jako by to byla rýmovaná próza, co nejjednodušší, ale myšlenkově nejhutnější. Každým věn­cem chci vyjádřit svůj filozofický názor,

Dopis z 15. října 1952 ministerstva národní obrany Louise Hejdové, v němž se zamítá jak možnost návštěvy, tak i možnost zasílat odsouzenému potravinové balíčky. Žádosti Louisy Hejdové předcházel Hejdův dopis ze 12. 7. 1952 se zašifrovaným voláním o pomoc (viz zadní předsádka).

svoje přesvědčení. Teď už mně vyvstává před očima určitý plán: cyklus věnců zarámo­vaných do ročních počasí a podávajících uce­ lený životní názor člověka, který tolik zažil jako já. Nehledám ni­ kde žádný vzor, nesnažím se být moderní nebo jakýkoli jiný. Chci jen přesně vyjádřit to, co cítím. Je zajímavé, že když jsem vyčerpán sonety, utíkám se myšlen­ kami do minulosti. Do vlastní minulosti, kdy jsem ještě neznal Louisu – na to vzpomínat nesmím, před těmi vzpomínkami utí­ kám –, do doby, kdy mě netrápil žádný z pozdějších pro­blémů, ať

358

LEOPOLDOV