0396873

Josef Provazník

Pětadvacet na holou

Obsah Vindallo Rozvrat rodiny páně Breburdy Starostův konec Tři kamarádi Šťastná povaha Lufťáci Koronanovela Široká ruská duše Utrpení Beppeho Chiesi Zločin v domě č. 23 Klid v duši Poslední role Větší než Velký skok Tamačiho zmizení Manifestación o muerte Kadeřník Vysoko v horách Druhá šance Vítání jara Daleko od Bajanchongoru Never die alone Hlas lidu Boží prozřetelnost 13. komnata Finley O'Briena Solidarność 139

9 13 19 29 33 37 39 47 51 57 61 65 71 75 81 87 91 95 101 107 113 119 125 129 135

Josef Provazník

Pětadvacet na holou

Tři kamarádi

Chodívali k ní jednotlivě. Nejčastěji však společně.

Všichni tři. Utužovalo to jejich přátelství. Byla jejich společnou radostí. Nikdy se o ní nepřeli. Nikdy na ni nežárlili. Dokonce i jejich manželky měly pro jejich společnou kratochvíli pochopení. Pokud to ovšem nebylo víc než dvakrát týdně. Když to jednoho dne skončilo, byli všichni tři zdrceni. ONA přestala existovat. Jejich život byl prázdný. Nic ji nedokázalo nahradit. „Musíme něco udělat. Takhle to přece nemůže skončit,“ odkašlal si pod rouškou první. „Musíme ji podpořit. To je minimum, co pro ni můžeme udělat,“ souhlasil o dva metry dál stojící druhý. „Jenže, jak to udělat?“ rozpačitě si třetí posunul nevzhlednou roušku, kterou mu spíchla manželka na koleni, a překontroloval si nenápadně vzdálenost dvou metrů od svých kamarádů.

29

Josef Provazník

Pětadvacet na holou

„Mohli bychom jí posílat vzkazy. Aby věděla, jak moc si jí vážíme a jak moc nám schází,“ opatrně navrhl první a udělal úkrok dozadu, protože jeho vzdálenost od druhého se nebezpečně přiblížila limitní hranici dvou metrů. „Tak začni,“ vybídl první a nakreslil mezi ostatními křídou čáru dlouhou dva metry. „Pro pořádek. Dva metry jsou dva metry,“ dodal omluvně a nasadil si svářečské rukavice. „Promiň, že jsem u tebe tenhle měsíc moc nebyl. Teď, když už to nejde, moc mě to mrzí. Lituju, že to nejde vrátit zpátky,“ pravil s pohnutím druhý.

Jeho řeč udělala na kamarády dojem. „Víš, když tu nejsi, nevím, co si počít se svým životem.

Bral jsem tě jako samozřejmost a chodil jsem k tobě, kdy se mi zlíbilo. Kdybych věděl, že tu jednou nebudeš, mnohem víc bych si tě vážil,“ vysypal ze sebe třetí.

První i druhý obdivně vzhlédli ke třetímu. Nikdy by neřekli, že je v něm tolik citu.

Teď přišla řada na prvního. Samým pohnutím nemohl promluvit. Svíral pěsti a odvracel tvář, aby kamarádi neviděli slzy v jeho očích. „Byla jsi mi vším. Chci tě zpátky. Neumím bez tebe žít.

30

Josef Provazník

Pětadvacet na holou

Vrať se, prosím!“ zašeptal první.

Všichni tři se rozplakali a plakali dlouho. Až už neměli slzy.

Nakonec si sundali roušky, shodili rukavice a umazali čáry. Poté k sobě poprvé po mnoha týdnech přistoupili na pár centimetrů, chytili se za ramena a odešli směrem k vycházejícímu slunci. Tam, kde stojí jejich opuštěná milovaná hospoda.

31

Josef Provazník

Pětadvacet na holou

Boží prozřetelnost

Odporné žluté zuby, zkažený dech, neustále se potící ruce, letmé dotyky... Aloisi Hiedlerovi se dělalo fyzicky zle. Kdyby se tolik neštítil té husté lepkavé hmoty řinoucí se z úst, na místě by vyzvrátil celý obsah svého žaludku. Musel se na chvíli zastavit a začít zhluboka dýchat.

Nešlo to. Vůbec to nešlo. Alois byl přesvědčen, že v příštích vteřinách omdlí a sesune se na chodník. Na chodník plný plivanců, holubího trusu a nedopalků cigaret.

Na ten samý chodník, po kterém šlapaly špinavé boty, v nichž se mačkaly jejich upocené nohy se zarostlými špinavými nehty a kuřími oky.

Alois si nemohl pomoci. Jeho představy byly natolik živé, že je nešlo zaplašit. Potom se však podíval na své ruce a ve výloze zahlédl svou tvář. Vše bylo na svém místě. Vše bylo, jak má být. Vše bylo v naprostém pořádku. To jej přece jenom lehce uklidnilo. Už se mu ne125

Josef Provazník

Pětadvacet na holou

chtělo zvracet. Slabost vystřídal vztek. Na VŠECHNY ty, kteří mu působí takovou trýzeň. Na VŠECHNY ty potící se, zapáchající a zaživa zahnívající.

Právě v tuto chvíli, jak si později sám uvědomil, se v jeho fobiemi a hypochondrií ztýrané mysli zrodil plán.

Neúspěšný malíř pokojů Alois Hiedler právě onoho odpoledne došel na rušné mnichovské ulici k nezvratnému přesvědčení, že byl vyvolen boží prozřetelností. Aby neprodleně konal. V záležitosti, která nestrpí odkladu.

Se vší odpovědností a rozhodností tedy začal konat.

Hned následujícího večera. A nevynechal ani jeden následující večer. Vyrazil do boje se žlutými zuby a zkaženým a nepochybně zavirovaným dechem obyvatel Mnichova. Byl důsledný. Byl nesmlouvavý. Byl brutální. Byl posedlý. Stal se vykonavatelem boží prozřetelnosti.

Aspoň tak hodnotil celý svůj nový život naplněný posláním, když se pozdě v noci vracel domů. Naprosto vyčerpán vším, co bylo nutné udělat, ale zároveň pln pocitu zadostiučinění a s nadějí hledící do budoucnosti.

Spanilá jízda Aloise Hiedlera, rodáka z Rakouska, trvala v Mnichově téměř čtrnáct dní. Když si pro něj jednoho dne brzy ráno přišli, nezdálo se, že by byl nějak zvlášť 126

Josef Provazník

Pětadvacet na holou

překvapený. Policisté vykonávající domovní prohlídku našli v jeho malém staromládeneckém bytě mimo jiné tři šicí stroje a neobvyklé množství látky. Po předvedení na policejní stanici Alois nic nepopíral. Naopak se ke své misi hrdě přihlásil a bez uzardění přiznal, že byl připraven pokračovat ve svém konání až do samého konce. Zároveň se nechal slyšet, že pokud by byl snad uvězněn, v ten samý večer po propuštění by začal znovu.

Soud měl, díky Aloisově absolutní otevřenosti a ochotě popsat do všech podrobností své zločiny, poměrně jednoduchou práci. Dokazovat nebylo co, neboť uvědomělý pachatel se ke všemu sám přiznal.

Omezování osobní svobody, vyhrožování, napadení... to všechno byly jasně pojmenované paragrafy trestního práva. Pokusy násilím nasazovat ve večerních a nočních hodinách předem vytipovaným obětem roušky a rukavice bylo pro soud něčím zcela novým. Alois Hiedler vstoupil do dějin zločinu.

Cesta od mnichovského soudu do věznice v Landsbergu probíhala poklidně. Alois Hiedler konečně našel klid v duši. Usmíval se. Věděl, že pobyt ve vězení nebude promarněným časem. Napíše knihu. Velkou knihu, která si najde příznivce po celé Evropě. A jednou... jednou 127

Josef Provazník

Pětadvacet na holou

přijde čas zúčtování. Politici bez roušek a rukavic, kteří stojí v čele Německa, včetně jejich přisluhovačů, jednou poznají jeho spravedlivý hněv!

128