Dominik Dán
NEVÍŠ DNE, NEVÍŠ HODINY
Text © Dominik Dán 2019 Published by arrangement with DANNKAS, spol. s r. o. Cover illustration © Jozef Gertli Danglar 2019 Translation © Jan Hanzlík 2020 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2020 ISBN 978-80-7529-396-1
Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.
1 LEDEN 2000 Doktor Lengyel si jednoho po druhém prohlédl přítomné, povzdechl si. První pracovní pondělí po tak významném, přelomovém víkendu a on už má plné ruce práce. Vlastně jaký víkend, vždyť v sobotu byl v práci, a ještě od něj ti policejní dacani chtěli, aby přišel i v neděli. Samozřejmě že se ohradil, vždyť koho by den po silvestru sehnal, aby mu asistoval? Naštěstí pochopili a už neotravovali s hloupými nápady. Anebo nepochopili, ale ani jim se nechtělo. To je jedno, podstatné bylo, že neděli si obhájil, jenže teď bylo pondělí, a ať chtěl, nebo nechtěl, musel makat. Pohledem sklouzl z přítomných na muže vyloženého na pitevním stole. „Tak tohle je on, pan záhadný,“ vzdychl. „Prosim tě, už toho taky nech,“ osopil se na něj detektiv z oddělení vražd Richard Krauz. „Stačí, že mě se záhadama ráno vytočil šéf, eště ty mě ser!“ „Já sem si to nevymyslel, vy s nim máte problémy. Respektive, s jeho tajnym vytesanym kódem.“ „Záhadný muž, tajný kód! Ježkovy voči! Já mu jednu…“ Krauz se obrátil na Chosého, zda může. Chosé, jako správný parťák, se samozřejmě kamaráda zastal. Namířil na doktora obvázanou rukou. „Hej ty, co kéruješ do kámoše hned na začátku roku? Nevšim sis, že sme na tebe dva?“ „Lacibáči…“ zamumlal doktor, ani nezvedl zrak od mrtvoly. „Tady sem, pane doktore. Sme s vámi.“ Z rohu pitevny se přihlásil shrbený vyzáblý chlapík. Asistent ze soudního 9
lékařství si dlouhý, mimořádně ostrý nůž na otvírání mrtvol přehodil z ruky do ruky, aby bylo jasné, že oni jsou tři. „Vás to asi nikdy nepřejde,“ povzdychl si kriminalistický technik. „Srandičky, srandičky, ale mě to tu nebaví. U nás nahoře zrovna otvíraj pátou flašku šampusu, druhou flašku vodky, načínaj třetí krabici chlebíčků a já se musim mrcasit s timhle tady,“ opovržlivě kývl bradou k pitevnímu stolu. „Posilvestrovská oslava jak prase – a beze mě. Do prdele! Nestačí, že mi tenhle jouda zkazil celou sobotu? Musí i pondělí?“ „Jožko, u vás na technice nezačíná pracovní tejden pondělím?“ zajímal se Lacibáči. „Vy eště oslavujete?“ „Tejden jo, Lacibáči, ale pracovní činnost až v úterý.“ „A vědí o tom na ministerstvu?“ „Pochybuju, ty začínaj ve středu.“ „Tím se všechno vysvětluje,“ přikývl asistent, že pochopil, vrátil se k umývání nástrojů. „Dobře, Jožko, máš všechno?“ doktora přestalo jejich tlachání bavit, obrátil se na stěžujícího si technika. „Můžeme konečně začít?“ Technik přejel pohledem igelitové sáčky se zajištěnými stopami. „Vyfocenej je, šaty sme zajistili všechny a vcelku, daktyloskopii mám, trichologii sem odebral, vejškrab zpod nehtů sem udělal, biologii mi dodáte vy…“ technik našpulil rty, jako že usilovně přemýšlí. „Richarde?“ koukl na detektiva, zda má nějaké námitky. „Máme všechno, Jožine. Povýstřelový zplodiny sme zajistili v sobotu přímo na místě činu, ruce sme mu před převozem zabalili,“ detektiv se také usilovně zamyslel. „Myslim, že sme na nic nezapomněli. Pane doktore!“ Krauz předpažil, oběma rukama ukázal na mrtvolu na pitevním stole. „Je tvůj, předveď se!“ Doktor Lengyel vzdychl. „Přistoupíme k vnějšímu ohledání těla.“ Skutečně přistoupil blíž, začal pracovat. „Hlavu sem si prohlídnul na místě činu, ale pro pořádek začnu znova tam. No…“ Víc neřekl, začal s ohledáním. Nahý muž ležel na zádech, pod hlavu mu asistent Lacibáči vsunul dřevěný hranol, aby měla hlava s tělem správ10
ný úhel. Ohledacímu lékaři usnadnil správný úhel přístup k detailům. Prohmatal povrch hlavy, prohrábl vlasy, sklonil se níž, zkontroloval povrch kůže, zkontroloval obličejovou část, oči, nos, ústa, bradu. „Jak sem konstatoval na místě činu, hlava je čistá, žádný stopy vnějšího násilí. Postupuju dál po krku na trup a končetiny.“ Krauz stál za doktorem, taky prohlížel. Prohlíželi pozorně, každý centimetr čtvereční povrchu těla. „Ríšo?“ Doktor Lengyel zakončil vnější ohledání těla u chodidel. „Já taky nic.“ „Ale já jo! Tohodle sis nevšim?“ Doktor ukázal prstem do loketní jamky. „Všim, ale nevim, co to je. Je to defekt?“ „Samozřejmě a jakej! Pánové, dovolte, abych vám představil feťáka číslo jedna!“ „To myslíš vážně?“ „Ríšo, to sou stopy po vpichách. Tenhle chlapík si šlehal heroin anebo morfium, anebo něco eště horšího, a přímo do žíly!“ „No nazdar! Začíná to bejt celkem zajímavý,“ povzdechl si Chosé. „Že sem radši nezůstal na marodce.“ „Pozdě,“ okřikl ho parťák. „Seš tady, tak otevři oči a soustřeď se, ať nám nic neunikne.“ „Ale jinak konstatuju, že na nebožtíkově těle sem nezjistil žádný stopy vnějšího násilí.“ Doktor Lengyel se snažil uzavřít vnější ohledání. „Pro vás to může znamenat jen jedno, pánové, že oběť se nedostala do kontaktu s pachatelem. Ke rvačce určitě nedošlo, žádný obranný poranění sem nenašel.“ Krauz se vrátil k oknu, z parapetu si vzal zápisník, poznamenal si pár vět, zápisník odložil. Chvíli váhal, očekával víc. Chlap na pitevním stole byl opravdu čistý, ani škrábnutí, ani náznak rvačky či konfliktu, žádná povrchová poranění, žádné defekty – pravda, až na vpichy a díru v zádech. „Deme do něj?“ Doktor Lengyel si chtěl být jistý, že na povrchu nic nezanedbali. „Deme,“ rozhodl Krauz. Dveře pitevny se rozletěly. 11
„Zdravim vás!“ zahlaholil mladý asistent. Bez okolků nasměroval vozík s mrtvolou k vedlejšímu stolu. „Co to má bejt?“ zarazil se Krauz. „Nejsme tu sami?“ Lengyel neodpovídal, ani on tomu nerozuměl. Vešel kolega doktor – taky mladý, asi nová posila, neboť Krauz ho neznal. „Pane kolego…?“ nechápal Lengyel. „Promiňte, primářův příkaz. Operativně reagujeme na akutní situaci. Musí se to udělat okamžitě.“ „Co je to?“ „Ta spálenina.“ „To ne! To nemyslíte vážně! My tu zkoumáme vraždu!“ „Já sem si to nevymyslel, jak řikám, příkaz shora. Prej je v tom namočená policie.“ Mladý doktor se zamračil na přítomné detektivy. Detektivové se mračili jeden na druhého – o spálenině nic nevěděli, ani o vztahu k policii. „Netušim, o čem je řeč,“ přiznal Krauz. Doktor Lengyel musel kapitulovat – příkaz shora je příkaz shora. „Dobře, ale neserte se sem vedle nás, vemte si to dozadu, na poslední stůl, ať se neudusíme.“ Krauz svěsil ramena, zahleděl se na dlažbu, zhluboka vzdychl – proč je k němu osud tak krutý? Nestačí, že měl pokaženou silvestrovskou zábavu, celý víkend, dokonce i první pracovní den nového roku, nového milénia, musí vyfasovat pitvu se spáleninou za zády! Nic na světě nesmrdí tak jako uleželý utopenec anebo spálená mrtvola. Tím, že Lengyel nasměroval druhou partu do kouta pitevny, jenom zmírnil jejich utrpení, ale trápení to bude i tak. Mladý asistent dotlačil vozík se spálenou mrtvolou k poslednímu stolu, strhl z ní plachtu… Utrpení započalo. „Mládenci, věnujme se našemu chlapíkovi,“ napomenul je Lengyel. „Tak dělej, pohni, ať to máme co nejdřív za sebou,“ popohnal ho Krauz. „Prosim tě, vyndej nám kulku, ať odsud můžeme vypadnout. Zbylý měření a hovadiny, co běžně děláte, necháme na vás, přečteme si to pozdějc ve zprávě, 12
ale teď je podstatná kulka! Řež, doktůrku, řež, co ti síly stačej!“ Na příčině smrti se shodli už na místě činu – střelné poranění orgánů uložených v hrudním koši, přesněji, střelné poranění srdce z dorzální strany, tedy zezadu. Pitva měla v podstatě jen potvrdit konstatovanou příčinu smrti, vyloučit jinou příčinu a zajistit nejdůležitější věcný důkaz – projektil. „Eště jednou se kouknu,“ rozhodl se doktor Lengyel před prvním řezem. Rentgenový snímek nastavil proti oknu, pozorně ho prozkoumal, jakkoli ho předtím už dvakrát viděl. „Je to tak, jeden vstřel, jeden projektil, máme ho tu pod sternem. Du na to!“ Asistent Lacibáči mu podal dlouhý, mimořádně ostrý nůž na otevírání mrtvol. Doktor Lengyel přiložil hrot do krční jamky, přitlačil, protáhl řez až pod pupek. Kůže se roztáhla, odhalila žlutý podkožní tuk, červené břišní svalstvo. Doktor odložil otvírač, od asistenta si vzal zahnuté nůžky podobné nůžkám na porcování pečené husy. Pustil se do odstřihávání žeber od hrudní kosti. Postupoval systematicky, pomalu, opatrně, aby nepoškodil objekt jejich zájmu. Chvíli to trvalo, ale nikdo ho nepopoháněl. Doktor vylomil hrudní kost, odložil ji na plastový tácek, prsty roztáhl žebra, vzal skalpel, řízl do struktur pod hrudní kostí. „Tady je! Hned pod kostí, jak sem řikal.“ Zalovil v hrudníku, mezi palcem a ukazovákem jim ukazoval kousek kovu, zbylé tři prsty tvořily vějíř. Asistent Lacibáči nastavil Petriho misku, doktor do ní pustil projektil. Cinkl, ale dál nezvonil, nekutálel se po obvodu – byl celý od krve, přilepil se. „Chcete sondáž?“ „Musíme,“ přikývl Chosé. Doktor Lengyel s asistentem převrátili mrtvolu na bok, do dírky v zádech zasunuli kovovou tyčku silnou jako jehlice na pletení, zatlačili, zatlačili víc… „Vyjela,“ ohlásil Krauz, když spatřil hrot sondy vystupující z hrudi. „Je to jeden kanál, jeden vstřel. To nám stačí. Jožko, fotíme!“ 13
Technik fotograficky zdokumentoval trasu střely, úhel vniknutí do zad a výslednou polohu střely. Tím jeho zájem o sondáž skončil, obrátil pozornost k projektilu v misce. Asistent vytáhl sondu, mrtvolu znovu položil na záda, čekal, jak se rozhodne doktor, kde bude pokračovat. „Richarde, chcete něco vědět o mechanismu poranění?“ „Samozřejmě!“ „Chlapík je vysokej sto osumdesát pět centimetrů. Ty máš…?“ „Skoro tolik.“ „Poď sem, otoč se ke mně zády.“ Krauz poslechl. „Předpokládám, že k útoku došlo vestoje, to znamená, že pachatel a oběť stáli za sebou. Asi takhle,“ doktor se postavil za Krauze, natáhl ruku, namířil prst, jako by to byla hlaveň pistole. Palcem cvakl o namířený ukazovák, jako by vystřelila imaginární zbraň. „Prásk! Chlapík je mrtvej!“ Krauz se otočil, našpulil rty. „Takže byli oba přibližně stejně vysoký?“ „To sem neřek. Když nižší chlap nebo ženská zvedne ruku vejš a ohne zápěstí níž, dosáhne stejnýho úhlu, jako když vyšší chlap anebo žena natáhne ruku níž, ale zápěstí vytočí směrem nahoru. Takhle.“ Lengyel jim ukázal obě polohy imaginární zbraně, namísto hlavně použil ukazovák, ale jako demonstrace to stačilo, policajti měli dost vyvinutou představivost a hlavně zkušenosti. „Dobrej postřeh, pane doktore,“ pochválil ho Krauz. „Zatím ti to de jedna radost!“ Pitevní pohodu pokazil technik Jožko. „Něco mi nesedí.“ „My víme, chceš chlastat šampus a žrát chlebíčky, sobče jeden!“ odbyl ho Chosé. Technik stál u okna, Petriho misku nastavoval světlu. „Ne, Chosé, už ani ne. Poďte sem.“ Krauz a Chosé neochotně poslechli. „Podívejte. Je malá.“ „Jak malá!?“ „Lacibáči?“ „No…?“ „Můžete mi jí opláchnout?“ 14
Technik se odvrátil od okna, misku podal asistentovi. „A dejte jí sem do pytlíku.“ Lacibáči očistil projektil, vrátil jim ho v igelitovém sáčku, menším než krabička cigaret. Technik ho nastavil proti oknu. „Co sem řikal? Tohle je celoplášť sedum šedesát dva. Řikejte si, co chcete, ale je malá!“ Krauz mu vytrhl sáček z ruky, pozorně si prohlédl kulku. Sáček podal Chosému. „Do prdele…“ zašeptal Krauz, dlaní si přejel bradu. Hned bylo po dobré náladě z bezproblémového průběhu pitvy. „To snad ne.“ Chosé zkoumal, zkoumal, spustil zdravou ruku s projektilem. „Je malá,“ souhlasil s technikem. „O co vám de?“ nechápal Lengyel. Nikdo se neměl k vysvětlení, nakonec se rozhoupal Krauz. „Ta pistole na jeho stole byla čezeta československý výroby, vzor sedumdesát pět.“ „No a? Já vim, viděl sem jí.“ „Doktore, je to devítka, to znamená, že střílí kulky s průměrem devět milimetrů. Tahle má průměr sedum celých šedesát dva setin milimetru. Je malá. My potřebujeme větší.“ „V pořádku, přineste další mrtvolu.“ „Jinou nemáme, je teprve začátek roku, o mrtvoly je nouze. Anebo si myslíš, že máme nahoře v lednici nějaký z loňska?“ „Těžko. Jak by se vešly mezi tolik flašek?“ „Dyť právě o to de, v lednici žádný volný místa nemáme, takže správnou kulku musíme najít v týhle mrtvole.“ „To půjde těžko, Ríšo.“ „Proč by to mělo jít těžko?“ „Protože v týhle jiná kulka není.“ „A je! Musí bejt! Špatně si se koukal.“ „Špatně? Tak na, najdi mi jí, ty chytráku!“ Doktor Lengyel vzal dva rentgenové snímky, nespokojil se s obyčejným oknem, zasekl je do svítící skříňky, cvakl vypínačem. „Prosím.“ Tři policajti natáhli krky, odborným okem zkoumali nasvícenou obrazovku. 15
„Co je tohle?“ zašeptal technik, aby ho slyšeli jen kolegové. Nechtěl se před doktorem blamovat. „Klíční kost, specialisti na anatomii,“ napověděl jim doktor Lengyel, jako by byli na nejtěžší zkoušce z medicíny. „Já vim,“ ohradil se Krauz. „Klíční kost, ty osle, měli sme to v druhym semestru!“ obořil se na technika. Mohli si oči vykoukat, ale kromě jednoho svítícího kroužku uprostřed hrudníku nenašli nic. „Vidíte ten svítící kroužek tady uprostřed? To je olovo, zbylý světlý místa sou kosti, tyhle tmavý místa sou měkký struktury,“ přednášel doktor. Jak mluvil, tak ukazoval. „To víme taky,“ vyprskl Krauz. „Víte? Tak mi ukažte tu druhou kulku, druhej svítící kroužek.“ „Nemůže bejt nějak skrytá?“ „Richarde! Před očima ano, před rentgenovýma paprskama určitě ne.“ „Anebo rozprsknutá v celym těle?“ „Rentgen odhalí každej fragment střely, i nejmenší kousíčky. Kromě toho, kde by byl druhej vstřel? Prohlídli sme ho spolu, ani ty si nic nenašel. Anebo tu máme zázračnýho čarostřelce, co se dvakrát za sebou trefil do toho samýho místa na zádech, navíc použil zázračný střelivo, co se rozpouští v těle? Vlastně, proč ne? Záhadnej chlapík, záhadný datumy na hrobě, záhadnej případ, proč ne i záhadnej vrah?“ „Ty nepřestaneš rejpat s těma záhadama?“ Krauz začínal být na slovo záhadný alergický. Odstoupili od svítící skříňky, pochopili, že v tomto případě jim nepomůže ani špičková lékařská technika. „Škoda,“ vzdychl Chosé. „Byli sme přesvědčený, že máme vražednou zbraň a přes ní se bez velkejch problémů propracujeme k pachateli.“ „Nepropracujeme,“ zakončil jeho úvahu Krauz. „Už to tak vypadá, kamaráde můj, že ne.“ „No paráda, takže tajemnej muž, tajemnej kódovanej nápis, tajemnej způsob vraždy… Richarde, řeknu ti jedno – schytat takovejhle případ třetího ledna v novym tisíciletí může jenom takovej smolař, jako seš ty!“ lebedil si Chosé. „Mám ti fláknout jednu přes hubu!? Mám ti připomenout, kvůli komu sem se do těchhle sraček dostal?“ 16
„Dobře, dobře, dyť já nic. Nevyskakuj hned na začátku vyšetřo…“ „Pane kolego!“ ozvalo se z opačného konce pitevny. Mladý kolega stál nad rozebranou ohořelou mrtvolou, pochybovačně kroutil hlavou, evidentně si s něčím nevěděl rady. „Prosím?“ zareagoval Lengyel. „Můžete na chviličku?“ „Jistě.“ „Počkej, počkej, neutíkej, eště sme neskončili!“ snažil se ho zastavit Krauz. „Hned sem tu, zatim hledejte. Například v zadku, možná tam má strčenej celej zásobník.“ Technik se rozesmál, Krauzovi s kolegou nebylo do smíchu. Na první pohled snadný, jednoznačný případ se začal zamotávat. A to ještě netušili, co je čeká, až se Lengyel nahne nad spálenou mrtvolu. Doktor Lengyel se nahnul nad spálenou mrtvolu, mladší kolega mu něco ukazoval, něco vysvětloval, doktor se nahnul níž, narovnal se, chvíli přemýšlel. „Richarde! Poďte sem!“ „Koukej na něj! Poď ty sem, tady máš práci, ne tam!“ „Já jo, já tam, máš pravdu, ale vy dva… No jen poďte sem, abyste neřekli, že sme se tady s kolegou proti vám spikli.“ „Co to mele,“ bručel si Krauz pod nos, neochotně se hnul k poslednímu pitevnímu stolu. Chosé poslušně za ním. Zápach spáleniny se s každým krokem stupňoval, až dosáhl nesnesitelné koncentrace. „Bože!“ Chosé si vytáhl kapesník, přitiskl si ho na nos. U pitvy to neudělal alespoň rok, možná i dva. „Musíš nás takhle tejrat?“ Krauz vraždil až dosud nejoblíbenějšího doktora pohledem. „Koukněte se sem a přestaňte vyskakovat. Kolega odpreparoval plíce, pravou polovinu otevřel a…“ Lengyel ukázal prstem, na co myslí. „Vidíte?“ „Plíce, a co?“ „Sou růžový.“ „Jaký by měly bejt?“ Krauz se zeptal jako naivní děcko, ale v duchu jím projela obava, že odpověď sám zná. 17
„Je to spálenina. Měly by bejt zčernalý, ale tady není ani sazička, ani náznak zakouření.“ Krauz stál, ani se nehnul. Měl sto chutí popadnout mladého doktora za ksicht a vymáchat mu ho v černém svinstvu na stole. Proč se v tom rýpal!? „Tvůj závěr?“ Krauz doufal do poslední vteřiny, že doktor řekne cokoliv, jen ne to, co posléze řekl. Znělo to jako ortel smrti. „Tenhle člověk zemřel eště před požárem. Během požáru už plíce nepracovaly, nedejchaly.“ „Ale to nic neznamená…“ „Chápu tě, Ríšo, snažíš se bojovat do posledního dechu, což je v tomhle případě výstižný přirovnání, ale koukni se na tohle.“ „Jazylka?“ „Je prasklá. Tady je nalomená.“ „Chosé, řekni mu něco!“ Krauz už nemohl. „Může mi řikat, co chce, ty taky, ale moc dobře víte, co to znamená…“ „Dám ti celej lednovej plat, když to neřekneš!“ přerušil ho Krauz. „Chlapci moji…“ „Já taky!“ Chosé se rychle připojil k nabídce. „Ani kdyby přihodil i Jožko, ani tak si nepomůžete. Na krk působila vnější síla, člověk si sám takhle ublížit nedokáže. Jednoznačně, chlapci moji, já…“ zaváhal, opravil se, aby nedegradoval kolegovu práci, „my tu vidíme zásah cizí osoby a požár mohl bejt jen zastírací manévr na zakrytí stop,“ ještě zaváhal, dal jim poslední naději. „Stop?“ „Vraždy,“ dorazil je. „Výborně!“ zajásal Chosé. „Ať žije raketovej nástup do novýho tisíciletí! Děkujeme ti, panebože, za novoroční nadílku! Už teď lituju kluky, co budou rozplejtat tyhle dvě záhady.“ „Chosé, mám ti fakt jednu ubalit?“ Krauz se úplně vážně ohnal po ofačovaném mrzákovi po pravici – dobře věděl, kdo jsou ti kluci, co vyfasují první dvě vraždy nového milénia.
2 Krutým zjištěním na pondělní pitvě předcházela bujará silvestrovská noc. „Muselo to bejt, Richarde?“ „Co, miláčku?“ „Aby sis bral službu zrovna na silvestra?“ „Sylvie, prosim tě! Už sem ti to vysvětlil, tak co zase máš? Nic sem si nebral! Můžu za to, že Chosé uklouz?“ „Hodně nešikovný uklouznutí, takový náhodný, neplánovaný. Anebo šikovně naplánovaný? Má to aspoň zlomený?“ „Nalomený nebo prasklý, anebo…“ „Anebo jen bebíčko, možná by to stačilo pofoukat.“ „Byl sem za nim v nemocnici, dali mu nějakou zpevňující dlahu nebo co.“ „Jak řikám, bebíčko.“ „Dokonce mu jí pověsili na krk. S rukou zavěšenou na krku sloužit nemůže, to uznáš sama, ne? Jak by řídil, kdyby měl výjezd? Jak by střílel, kdyby…“ „Kdy ste naposledy museli ve službě střílet?“ „No…“ detektiv z oddělení vražd Richard Krauz se zamyslel. „Tak vidíš, aspoň nekecej!“ okřikla ho manželka Sylvie. „Kromě toho se praštil do hlavy.“ „Praštěný ste tam všichni! Kdo to kdy viděl, sloužit dokonce i na silvestra!“ „To je jedno, Sylvie, podstatný je, že Chosé je mimo a…“ „A ty si výjezd ochotně vzal za něj, hotovo! Silvestr – nesilvestr, vzal! Kašlat na manželku, že se měsíc těší na partu, na senzační akci, na kamarádky, na…“ „Co furt máš? Dyť sem tu s tebou!“ 19
„Ale jako bys ani nebyl! Nepiješ, nebavíš se, nebavíš nás, myšlenkama si někde bůhvíkde… Fakt super silvestr!“ Krauz kouřil na terase honosného rodinného domu. Sylvie se ho pro jistotu jednou rukou přidržovala, aby se neklátila. Taky kouřila. Detektiv z oddělení vražd si povzdechl, bezmocně pokrčil rameny, přikývl. Rezignoval. Když Sylvie kouřila, jakékoli argumenty byly zbytečné, dokonce i ty rozumné. „Na, tumáš, típni to,“ zhnuseně mu podala půlku cigarety. Trhla sebou dozadu, musela krok couvnout, aby udržela rovnováhu. „Zejtra ti bude blbě,“ zhodnotil její výkon manžel. „No a? Je silvestr, pařim, bavim se! Piju, kouřim, tancuju… Kašlu na to, co bude zejtra!“ mávla rukou. Zítra může klidně pozvracet celou koupelnu, stejně jí dnes nikdo nezabrání, aby si dělala, co chce. Krauz byl poslední, kdo by jí bránil, aby si dělala, co chce, ale dobře věděl, jak dnešní akce dopadne. Vždy, když Sylvie zvládla litr červeného a minimálně tři cigarety, následovala pohroma, a to ji ještě čeká alespoň jedna sklenice šampaňského o půlnoci, a aby toho nebylo málo, vyhrožovala, že okoštuje i domácí slivovici pana domácího, takže ejchuchů, tralala! Zítra bude jeho žena celý den objímat záchodovou mísu a přísahat pánubohu a všem svatým, že nikdy víc, že už v životě ani skleničku, že… Krauz típl manželčin nedopalek. „Du dovnitř,“ oznámila mu zbytečně. Kam jinam by chodila. Krauz povolil loket, aby si vytáhla ruku, zkontroloval svoji cigaretu – taky měl ještě polovinu. „Dokouřim, přídu za tebou,“ pustil ji. Ani neodpověděla, bylo jí to jedno. Byla opravdu naštvaná. Nejistým krokem zamířila z terasy do obýváku, kde řvala hudba a juchaly rozjeté ženské. Krauz si potáhl, ramenem se pohodlně opřel o kamenný sloup, rozhlédl se – pěkný výhled. Z terasy se dalo po třech schodech seběhnout na pečlivě udržovaný trávník a okolo bazénu na hranu horní terasy. Trávník byl ukázkový i teď v zimě – ani vločka sněhu, i když před pár dny zapadlo celé město. Pod terasou byl sráz, a ještě dvě terasy zabezpečené 20
opěrnými zdmi, ale bez trávy, ty domácí využívali jako ovocno-zeleninovou zahrádku. Krauzovi se nechtělo jít okolo bazénu na hranu horní terasy, i odtud měl perfektní výhled na polovinu města – dům manželčiny kolegyně stál na příkrém svahu v prominentní čtvrti pod televizním vysílačem. Město pod nohama blikalo, zářilo v očekávání nového milénia. Jednou tam, jednou tuhle vyletěla světlice, rozprskl se malý ohňostroj – nedočkavci trénovali na půlnoc. Krauz si užíval panorama nočního města, nasával atmosféru posledního dne druhého tisíciletí. Vzdychl, svěsil hlavu – musel uznat, že Sylvie má v něčem pravdu. Na letošní silvestr se těšila jako malé děcko, dlouho se připravovala. Skoro ji zaskočilo, když jí oznámil, že vyfasoval službu. Nemohl za to, všechno se seběhlo tak nějak… „Sme pozvaný!“ zavýskala Sylvie někdy koncem listopadu. Přišla domů z práce, v chodbě odložila nákupní tašky, a tak jak byla, v botách a v kabátě, se vrhla manželovi kolem krku. „Richarde, víš, jak sem ráda! Lucie na nás nezapomněla! Sme pozvaný!“ Zulíbala ho, vrátila se do chodby, vyzula se, svlékla se, nadšeně štěbetala. „Už sem si myslela, že na nás zapomněla, ale ne! Dneska se mě zeptala, co děláme na silvestra, jestli už něco máme, že dávaj dohromady perfektní partu, rádi by nás zase viděli, a tak. Jasně že sem na oko váhala, dělala sem vofrky, že si něco řikal o chatě v Tatrách a partě z tvojí práce, a tak, ale šla sem ti jako že volat a po poradě s tebou sem Lucii oznámila, že chatu radši odvoláme a přídeme k nim. Byla ráda, fakt. Jaká sem?“ „Božská,“ Krauz se rozvalil na gauč k televizi. „Tebe to nezajímá?“ „Zajímá, dyť vidíš, že tě poslouchám. Co bylo dál?“ „Nic, co by mělo bejt? Silvestr je zařízenej, to je všechno. Co si eště čekal?“ „Nic, přesně tohle.“ „Bože, Richarde, s tebou je někdy debata! Kdybych to nechala na tobě, seděli bychom doma a čuměli na telku. Jako vždycky!“ „Už sem se lek, že jako vždycky zapomeneš dodat, přitom na silvestra sme na telku nečuměli ani nepamatuju! Ale samozřejmě, jako vždycky nemůže chybět!“ 21
Krauzovi bylo srdečně jedno, kde stráví konec roku, silvestr jako silvestr, rok jako rok, tisíciletí jako tisíciletí – co na tom? Ale nechtěl jí kazit radost, raději přestal, aby utlumil hádku hned v zárodku. „Na jako vždycky nezapomínám, neboj se.“ „Seš fakt boží, bez tebe bych byl ztracenej,“ převalil se na druhý bok, přepnul na sportovní kanál. „Aspoň že to uznáš!“ Začaly přípravy, už v půlce prosince koupili dvě lahve originál sovětskoje igristoje, šaty se daly použít i z minulého roku, ale lodičky ne, musejí být nové, kabelka… „Miláčku, ale odměny na konci roku budou o něco slabší než loni,“ detektiv upozornil manželku, neboť výběr nové kabelky mu vyrazil dech. Výběr ani tak ne, jako cifra na cenovce. „Lakomče jeden!“ Takže kabelka taky stará, loňská, takže stará, zato zlatý náramek musel být nový. Krauz při placení svraštil tvář v bolestné grimase, ale co mohl dělat, nové milénium je nové milénium, každá sranda něco stojí. „Ale dostaneš ho pod stromeček, je ti to jasný!?“ Krauz se snažil zmírnit utrpení při placení alespoň slibem, že zabije dvě mouchy jednou ranou. Sylvie přikývla, byla by hloupá, kdyby nepřikývla, vždyť vážil půl tuny! Byl nádherný! Detektiv se při vzpomínce na scénu ve zlatnictví musel pousmát – Sylvie by sebou švihla o zem, kdyby jí ho nekoupil. Když jí něco padlo do oka, šla přes mrtvoly. Přenesl váhu z nohy na nohu, už se neopíral o kamenný sloup, narovnal se. Potáhl si, ohlédl se, s pochopením sledoval těla svíjející se v rytmu bláznivého rokenrolu. Musel uznat, že i on se na silvestra těšil. Manželčina kolegyně Lucie se vdala velmi prozíravě, vzala si sportovce – tenistu. Do reprezentace se nedostal, včas pochopil, že svaly ho neuživí, vsadil na rozum. Udělal si školy, stal se trenérem, jezdil do ciziny. Na soukromých kurtech v Rakousku a ve Švýcarsku vydělával nehorázně. Velikost domu a zařízení tomu odpovídaly. Když je poprvé pozvali na návštěvu, Krauz měl obavy, ukázalo se, že zbytečné – domácí pán to měl v hlavě v pořádku. Zazobaný tenisový trenér zůstal 22
nohama na zemi, nepovyšoval se, spíš naopak, držel se při zemi, navíc byl přirozený, vtipný. Proto s nadšením přijali i první pozvání na silvestrovskou zábavu. Vydařila se. Mimořádně se vydařila. Následovalo druhé pozvání na silvestra a dopadlo to ještě lépe, neboť přišel malý kulatý mužíček se sympatickým jménem – Richard. Prcek dělal vedoucího leteckého provozu na letišti a vytříbený mozek trénovaný v každodenní zodpovědné dřině se ukázal jako ideální odrazový můstek Krauzových narážek. Pohotově se doplňovali, nahrávali si, bavili celou společnost pouhou improvizací, žádné trapné, otřepané vtipy. Asi tenhle silvestr měla Sylvie na mysli, když manželovi vyčítala, že zábava vázne, nebaví se ani ona, ani on. Přitom on přišel, ale kulatý Richard číslo dvě nikoli. Škoda, i Krauz to musel uznat, těšil se na něj. Nezkoumal, proč nepřišel, jestli ho nepozvali, anebo měl službu, anebo něco lepšího. Nepřišel, ale za pokaženou manželčinu náladu mohl automaticky on a jeho neplánovaná služba, jak jinak. Proč by jí vysvětloval opak. Znovu se opřel, dokouřil. Dovnitř se mu nechtělo. Ještě jednou se ohlédl, skrz záclonu viděl tancující páry, slyšel výskot podnapilých žen, křik rozkurážených mužů, ale dovnitř ho to netáhlo. Všichni se bavili, on ne. Nepil, nechutnalo mu to, vlastně ani nemohl, vždyť byl ve službě. Vyndal si další cigaretu, vzdychl. Svým způsobem má pravdu, Krauz v duchu uznal manželčiny výčitky. Opravdu jí pokazil silvestr. Ani ne tak on jako Chosé.
3 Poslední den v roce byl na oddělení vražd pracovní jako všude jinde, ale s prací to příliš nepřeháněli. Nikdo to u policie poslední den roku v práci nepřehání. Výslechy a další procesní úkony se každý normální policajt snaží vyřídit tak, aby měl poslední den v roce volný. Do práce musí přijít každý, to je jasné, ale nikdo se tam nejde strhnout. Zrovna poslední den v roce určitě ne. Krauz a Chosé vyřídili dopoledne dvě návštěvy, jednu na okresní prokuratuře – Chosé tam měl rozdělanou super koncipientku s postavou bohyně, dokonce se nechala přemluvit k soukromé silvestrovské oslavě –, druhou na soudním lékařství, oba tam měli rozdělaného Lengyela. „No, vy hnusný hajzlové!! Jenom sem čekal, jestli nezapomenete! Kde je Burger? A Hanzel?“ „A Mayor a ředitel kriminálky a ředitel města a policejní prezident a ministr… Co si zač? Nejdůležitější pitválista na světě? My dva ti nestačíme?“ zchladil ho Krauz. „Až doteď sem si to myslel, Ríšo. Nebejt tebe, umřu blbej. Tak poďte dál aspoň vy dva, co ste mi zbyli. Co mám dělat, musim bejt skromnej. Popřejeme si všechno nejlepší do novýho milénia, spoustu zdechlin, pokud možno s jednoznačnym znaleckym posudkem, a něco si dáme. Co si dáte?“ Dali si jen trochu z lahve se zkříženými hnáty, neboť dnešek bude ještě dlouhý. Popřáli si, poobjímali se, poplácali po zádech. Doktora ujistili, že jenom žertovali – pozdravuje ho celé oddělení a všichni do jednoho vědí, že je opravdu nejlepší pitválista na světě. „Děte do…“ doktor je odbyl mávnutím ruky, aby nelhali alespoň poslední den v roce. „Ty vaše věčný kecy! Vám tak věřim!“ 24
„Né, doopravdy,“ nedal se Krauz, „fakt si špička ve svým oboru.“ „Špička, řikáš? Vážně? Asi proto sem vyfasoval službu i na silvestra,“ vzdychl doktor. „Fakt?“ ožil Chosé. Škodolibě se zašklebil, že není sám. „Vidiš, já taky. O čem to svědčí? Že na silvestra budou sloužit jen špičky!“ „Určitě, a nýmandi si budou za trest užívat doma nebo někde na horský chatě.“ „Přesně, dobře jim tak! Ale nemusíš si zoufat, doktore, mám to tam nahoře zařízený, posichrovaný. Dneska žádná vražda nebude, neboj se.“ „No, hlavně žes mě uklidnil. Na tebe se dá vždycky spolehnout, Chosé. Ale nezoufám si, sám si za to můžu. Všichni se chlubili, kam dneska jedou, samý chaty a domácí mejdany, jen já, blbec blbá, sem se přiznal, že budu rozvalenej doma u televize.“ „Jak to souvisí s vyfasovanou službou?“ nechápal Chosé. „Tak, že kolega, co jí měl na dnešek naplánovanou, onemocněl. A hádejte, koho určil primář jako prvního náhradníka?“ „Vůbec netušíme,“ culili se detektivové. „Spoléhám na tebe, Chosé. Doufám, že to máš nahoře fakt posichrovaný!“ Chosé jen rozhodil rukama – jinou možnost ani nepřipouští. „Co seš vystrašenej, doktore, dyť sloužíme jenom dosah, ty budeš rozvalenej doma u televize, já s mladičkou koncipientkou na mejdanu, jestli do rána nebude vražda, do práce ani nepáchneme. A nic nebude, neboj se, mám svoje styky!“ Mohli ještě vyřídit několik návštěv, dokonce hodně, neboť okruh jejich známých a kolegů na prokuratuře, na okresech, mezi lékaři a všude jinde byl široký. Mohli jezdit celý den, ale rozhodli se, že to stačí – podstatnou část vinšování do nového roku si nechají na potom. V poledne odstavili služební auto na služebním dvoře, vypsali najeté kilometry do knihy jízd a razantně zabouchli dveře. „Hotovo,“ vydechl Krauz. „Pro letošek sem se služebníma jízdama skončil. Nejbližší mám naplánovanou až za rok,“ zazubil se. 25
„Přesněji až za tisíc let,“ opravil ho Chosé. „To máš vlastně pravdu!“ uvědomil si Krauz. „Nejdřív budu jezdit v příštím tisíciletí. Ty datumy sou ale popletený, co, Chosé?“ „Sou,“ souhlasil parťák, „a to řešíme jenom služební auto. Neumíš si představit, jaký bobky maj ze zítřejšího data programátoři. Prej se může zhroutit celej systém.“ „No a? Co ti je do nich, ať se jim zhroutí klidně celej svět. Nás dva to nemusí tankovat.“ Chosé přikývl, jeho vztah k počítačové technice byl podobný jako ten kolegův – po očku sledoval její razantní nástup i vzestup, ale úspěšně se jí vyhýbal. Zamířili do bezpečí kanceláře. „Váňo, je půl jedný! Kdy to propukne? V břiše mi kručí jak v drtičce štěrku,“ rýpal Chosé, sotva vešel. „Nic nepropukne,“ nafoukl se tlusťoch. „Di do prdele! Celej rok se těšim na tuhle chvíli, a ty nic?!“ „Fakt? Vážně? Ty se těšíš? Kdybys aspoň nekecal! První si mi zkritizoval vánoční zelňačku! Máš nejmíň co mluvit, ty kojote smrdutej!“ „Váňo, neblbni, dyť já jen tak, aby řeč nestála, nemyslel sem to vážně! Nikdo to nemyslel vážně! Kdo by se opovážil kritizovat tvojí vánoční zelňačku? Ukaž mi takovýho opovážlivce, sebevraha!“ Všichni v kanceláři přikývli. „Tak teda dobře,“ rezignoval tlusťoch. „Abyste neřekli…“ naoko neochotně vstal a odšoural se k ledničce. „Švagr vás všechny pozdravuje…“ „Asi zabíjeli,“ hádal Hanzel. „Samozřejmě že zabíjeli! Oto, chovaj šest prasat, jako každej rok, tak co s nima v zimě? To je má pozvat k štědrovečernímu stolu?!“ „A proč ne?“ nedal se Hanzel. „Dyť tam byli, akorát neseděli na židlích, ale byli přímo na něm.“ Váňa se zarazil, popřemýšlel, chvíli to trvalo. „Vlastně máš tak trochu pravdu,“ připustil. „Fakt tam byli, ale pečený, dušený, smažený. Takže…“ Váňa se namáhavě předklonil, začal rabovat ledničku. „Tohle je tlačenka. Kuky, na, ber, dávej balíčky na stůl. Tohle je lalok, pořádně paprikovej, tady klobásky… Kuky, pohni! Neflákej se! 26
Tohle by měly bejt… Jo, tohle sou škvarky, v tomhle balíku sou jitrnice…“ Váňa raboval, Kuky rovnal na stůl, ostatní slintali. Váňa byl naštvaný jen naoko, aby si nemysleli, že jeho vánoční zelňačku mohou beztrestně kritizovat, ve skutečnosti byl rád, že může kolegy pohostit. Švagr už tradičně těsně před Vánocemi zabíjel a Váňa dostal bohatou výslužku. Samozřejmě podstatnou část pro sebe, ale speciální i pro kluky z oddělení. Když přinesl zabijačku poprvé, kluci se mohli udusit, takové dobroty už dávno nejedli. Váňa nezapomněl tlumočit projevy vděku původci jejich „utrpení“ – švagrovi. Švagr přijal pochvalu s úsměvem. Váňa mu musel pořád dokola popisovat situaci v kanceláři, kdy se kolegové předbíhali, přetlačovali, cpali, jak si lebedili. Koncem roku poslal zase, potom zase a potom zase, stala se z toho tradice. Nakonec si oddělení vražd poslední den roku ani nedokázalo představit bez švagrovy zabijačky, bez rozlučky se starým rokem v kanceláři sto čtyřicet jedna. „Už? Už můžeme?“ Ve dveřích se zjevila černá hlava. „Není moc brzo?“ „Jen poď, Petruško,“ pozval ji Váňa. „Pro tebe není nikdy moc brzo.“ Petra Pergnerová vešla, místo vstupenky se prokázala třílitrovou lahví plnou kyselých okurek. „A já?“ Filip do ní drknul, aby uhnula ode dveří. V podpažích nesl dvě lahve feferonek. „Já sem vosk? Váňo, kde to máme složit?“ „Sem, dejte to sem na stůl.“ Váňa začal úřadovat. Na stůl rozložil noviny, připravil si prkýnko, přebrousil nůž. Rozbaloval balíčky, rozkládal výslužku, co bylo třeba nařezat, nařezal, co bylo třeba namazat, namazal. „Chleba! Chosé, seš u skříně, podej chleba! Ríšo, hoď mi utěrku, rozteklo se mi sádlo! Edo, podej mi zástěru, ať se celej nezatento,“ Váňa zaměstnal celou kancelář. Někdo zaklepal, nečekal na vyzvání – vešli kluci ze sousední kanceláře. „Tohle je za nás,“ z igelitky vylovili lahev finské vodky, lahev ruské vodky, pár lahví minerálky. 27
„Tak maličko?“ rýpal Kuky. „Prcku mrňavej, chceš chlastat nebo se koupat?“ Hanzel rozdal skleničky. „Edo, zavolej Šaňovi.“ „Proč? Ví, že je silvestr, ví, kolik je hodin, a není malej, ví taky, kde máme kancelář, tak proč bych mu měl volat?“ Dveře se bez zaklepání rozletěly. „No prosím,“ Burger rozhodil ruce, že měl zase pravdu. „My o vlku a šéf za dveřma!“ „Bando jedna!“ zahulákal šéf oddělení vražd Alexander Mayor. „Nezdá se vám, že ste tenhle rok nějaký nedočkaví!?“ Aby výčitce dodal na vážnosti, zalomil zápěstí, se svraštělým obočím se zadíval na hodinky, jako by je viděl poprvé. „Šéfe, jen poď dál a kašli na hodinky. Všichni víme, že je máš nový, přímo od Ježíška, taky se s nima předvádíš celej tejden,“ chlácholil ho Burger. „Dárek od manželky, co bych se nepředváděl, dyť sou boží!“ zareagoval pohotově šéf, neboť jakákoliv zmínka o hodinkách ho od nedávné štědrovečerní nadílky přiváděla do varu. „Pravý tisotky, dokonalá švýcarská prácička,“ rozplýval se nad hodnotným dárkem. „Koukej, Edo, ta vteřinová ručička…“ „Ne, ne! Jen to ne! Už si mi je ukazoval aspoň desetkrát, i funkce ručiček už ovládám nazpaměť. Dneska si najdi jinou oběť, prosim tě,“ bránil se Burger, neboť nadržený šéf si razil cestu přelidněnou kanceláří přímo k jeho stolu. „Jak chceš, ty nevděčníku,“ zarazil se Mayor. „Moh’ ses dozvědět něco novýho, pokochat se dokonalou prácičkou zručnejch mistrů, jaký u nás nemáme, ale ty ne! Ty se radši kocháš pohledem na stěnu, na támhletu plastovou zrůdnost nad dveřma! Jen počkej, nejbližší výjezd tě nemine!“ Všichni se rozesmáli, i když Mayorovo zklamání nebylo předstírané. Všichni se smáli, jenom on ne. Najednou si uvědomil, že je silvestr a jeho hodinky, jakkoli drahé a kvalitní, dnes zajímají jenom jeho. „No dobře,“ smutně přikývl, „dostali ste mě, bando jedna, už vás nebudu obtěžovat, už vám nic neukážu, ani hodinky, ani návrh odměn na konci roku…“ „Šéfe, já bych si ty vaše hodinky přece jen rád prohlíd,“ vyskočil Kuky, když zaslechl slovo odměny. „A k čemu je ta 28
vteřinová ručička dobrá?“ přehnaně předstíral zájem. „Povídej! Vykašli se na ty hnusný ignoranty, řekni to mně. Jak vidíš, mě jedinýho to zajímá, takže bys mi moh’ nějakou tu stovečku na odměnách přihodit, co řikáš?“ Další salva smíchu. Mayor si povzdechl. „Bože, co to mám kolem sebe za stádo?“ pohled upřel ke stropu, jako by odpověď na otázku byla napsána právě tam. „Ale fakt,“ najednou se zachmuřil, „teď vážně! Nezačínáte tenhle rok s oslavama nějak brzo? Dyť ředitel eště ani neobcházel kanceláře.“ „Než to nakrájim, šéfe, budou dávno tři,“ vymlouval se Váňa, aby zachránil i ostatní. „No, nevim, nevim…“ Váňa rychle namazal krajíc domácí játrovkou, přiložil plátek tlačenky, nepovedený obložený chlebíček ozdobil rozkrojenou okurkou. „Na, vem si, určitě máš hlad, když takhle prudíš.“ Mayor lačně chňapl po nadílce, vždyť i on se těšil na čerstvou zabijačku. „Do prdele…“ dusil se játrovkou, „tohle fakt v obchodě neseženeš,“ pochvaloval si. „Počkej na lalok, omdlíš,“ hecoval šéfa Kuky, neboť si z loňska pamatoval, co chutnalo Mayorovi nejvíc. Někdo zaklepal, otevřely se dveře. „Do prdele…“ pozdravili hoši ze třetí kanceláře, když spatřili šéfa. „No, jen poďte, poďte,“ vzdychl šéf, „co už s váma, když ste tady.“ „O to by nešlo, že sme tady,“ vysvětlovali, „ale my neseme zakázaný zboží,“ přiznali bez mučení. „Dejte to zatim jen do ledničky,“ kývl jim Kuky, kam mají odložit igelitky. Zakázané zboží při ukládání podezřele zacinkalo – šéfovi bylo hned jasné, jak to dnes dopadne s pracovní morálkou. Sotva schovali zásoby, ozvalo se další zaklepání. Vešel ředitel kriminálky. Mládenci ztuhli, ale ředitel měl dobrou náladu, usmíval se. „Už? Tak brzo?“ zeptal se namísto pozdravu. „Chtěl sem oběhnout kanceláře a popřát novej rok.“ 29
„My… to,“ koktal Váňa v zástěře, „s přípravama budou problémy, dneska je toho nějak moc,“ zakroužil hrotem nože, aby zahrnul celý vrchovatě naložený stůl. „Nic, nic, všechno v pořádku. Když vás tu mám všechny pohromadě, ušetříte mi cestu, aspoň nemusim lízt do každý zvlášť. Á, dokonce i šéfa tu máte.“ Mayor se otočil, ředitel ho konečně poznal v hloučku kolegů. „Výborně! Takže, vážení kolegové z oddělení vražd, máme za sebou perný rok, sami to víte nejlíp, co vám budu povídat? S některýma případama ste se fakt popasovali, některý nám takříkajíc jenom vylepšily statistiku. Celkově ste to zvládli na jedničku. Procento úspěšnosti máme…“ zaváhal, přenechal slovo Mayorovi. „Pokud se dneska nic nestane, tak sedumdesát čtyři procent,“ pohotově zareagoval šéf oddělení vražd. „No prosim, čtyřiasedumdesátiprocentní úspěšnost objasňování!“ žasl ředitel. Poslední aktuální čísla ještě neměl na stole. „Víte, co to znamená, mládenci? Že z deseti vražd ste chytili sedum a půl pachatele, to je víc než vynikající! Taky se vám to odrazí na odměnách na konci roku, nebojte se. Něco už sem rozdal a něco dostanete i v lednu, to vám můžu slíbit. Oddělení vražd tenhle rok nevyrobilo žádnej průser, nebyly disciplinární tresty, přestupky, všechno v pořádku. Můžu vám otevřeně říct, že sem s vaší prací spokojenej, výsledky sou vynikající, přešlapy žádný, tak to má bejt! No, abych zbytečně neřečnil, uzavřu to asi takhle: přeju vám všem aspoň tak úspěšnej začátek novýho milénia, jako skončilo to starý. Veselýho silvestra! Abychom se tu sešli až v pondělí, samozřejmě, všichni živí a zdraví, bez úrazu.“ „Děkujeme, děkujeme, pane řediteli, děkujeme,“ ozývalo se kolem. „Pane řediteli, můžu?“ Mayor sebral odvahu, podal řediteli skleničku. „No, je dost brzo, ale jednu…“ zaváhal ředitel. „Tenhle máte rád, vzpomínám si,“ pohotově zareagoval Kuky a štíhlé lahvi metaxy rutinně zakroutil krkem. „Koňáček může bejt, ale jen poloviční dávku, Kuky, čeká mě těžkej den a večer mě žena tahá na zábavu do uzavřený společnosti, fakt jen symbolicky.“ Ředitel zvedl skleničku, zvedla se jich spousta. „Tak na vás, kolegové,“ ředitel popřál, vypil, poděkoval. 30
„Do druhý…“ „Ne, ne, Kuky, stačilo, dneska to fakt bude náročný. Vážně, Šaňo,“ ředitel se zamračil na Mayora, „vy taky opatrně,“ prstem naznačil, že množství skleniček tak brzy odpoledne se mu nezdá. „Dělejte, jak uznáte za vhodný, nebudu vás pérovat poslední den v roce, ale zařiď to tak, aby v případě potřeby bylo pár kluků bojeschopnejch. Rozumíme si?“ „Samozřejmě, pane řediteli.“ „Tak já nejspíš pudu…“ „No moment!“ ohradil se Váňa. „A co výslužka? Za milý přání do novýho roku si to zasloužíte, jen se nežinýrujte!“ „Aha, samozřejmě! Málem bych zapomněl, a přitom to voní až dolů k hlavnímu vchodu! No, Váňo, ukaž, co tu dneska máme… Zobnu si pár těch škvarků… Do háje! Škvarky sou dneska výjimečně vypečený! Eště tu tlačenku na chleba, tenkej plátek, jen tak do ruky. Děkuju. Váňo, to mi stačí.“ Ředitel vrátil Kukymu skleničku, ještě jednou poděkoval, vykročil ke dveřím, s rukou na klice se zarazil. „Vlastně bych málem zapomněl. Ženský můžou jít v jednu domů, ať se načančaj na večer, chlapi normálně do půl čtvrtý, anebo podle individuálních požadavků, to ať rozhodne každej vedoucí sám, ale v půl čtvrtý tu nechci vidět ani nohu, jasný? Žádný vysedávání, hulákání a podobně. V půl čtvrtý odchod, bez pardonu!“ „Zařízeno, pane řediteli!“ Spokojený, že mužstvo poslouchá na slovo, konečně odešel. „Uff… A máme ho z krku,“ vydechl si Kuky. „Nic nemáte z krku,“ zareagoval Mayor, „eště sem tu já! Ředitel má pravdu, startujte opatrně, abyste některý v půl čtvrtý nelítali v oblacích. Kdo má dneska výjezd?“ „Já,“ přiznal se Chosé. Mayor se zamračil na skleničku v jeho ruce. „Minerálka,“ Chosé nastavil skleničku, aby si šéf přivoněl. „Tak snad ti dneska nebudu očuchávat skleničky, seš normální? Víš sám, co si můžeš dovolit, když máš dosah.“ Mayor dopil, dojedl, smutně pohlédl na paprikový lalok, ale rozhodl se, že vypadne. „Du se mrknout na majetkáře, nemaj tu dneska šéfa, ředitel chtěl, abych dohlídnul, aby se to u nich nezvrhlo…“ 31
„Jako tady,“ doplnil ho Kuky. „Já ti jednu,“ ohnal se šéf, ale promáchl, jakože netrefil. „Ale z toho laloku mi kus nechte, eště se stavim.“ Odešel i šéf, zůstali sami. „Konečně. Tak, bando, ke stolu, a ať vám to nepotrhá střeva,“ šklebil se Váňa, spokojený s dílem, které vytvořil na obyčejném kancelářském stole. Chvíli bylo ticho, ozývalo se jen mlaskání, pochvalné mumlání, hlasité funění – oddělení vražd kolektivně obědvalo. Zazvonil telefon. Chosému se zachvěla ruka, okurka z chlebíčku spadla na koberec. „Do…“ raději nedokončil, ovládla ho zlá předtucha. Když v pátek odpoledne na oddělení vražd zvoní telefon, nevěstí to nic dobrého – taková byla dlouhodobá zkušenost. „Co do…? Zvedni to, ty máš výjezd,“ popohnal ho Krauz. „Mě ani nehne, já v půl čtvrtý padám, Sylvie se už od rána chystá na silvestrovskou zábavu.“ Nejblíž k telefonu byl Burger, zvedl to za Chosého. „Prosím? Jo, promiň, zapomněl sem, už du.“ Zavěsil. „Konec poplachu, volali z hlavního vchodu. Byl tu Jaro.“ „Jakej?“ „Z pekáren. Přines čerstvounkej chleba a housky. Nebyl sem tady, tak je nechal službě na vrátnici. Zapomněl sem na to.“ „Na co, chleba máme dost,“ protestoval Váňa. „Nejen sem, manželka taky chtěla. Co zbyde, beru domů,“ vysvětlil Burger. Vstal, chvíli zvažoval, jak si přeplněnou kanceláří proklestí cestu ke dveřím. „Jen seď,“ mávl mu Chosé z opačného konce. „Já ti pro to zaběhnu,“ nabídl se, neboť měl ke dveřím nejblíž. Ukousl si z chlebíčku, až se mu vyboulila tvář, zbytek si schoval za květináč na sekretáři, oprášil si dlaně od drobků a vyběhl z kanceláře. Nikdo mu nevěnoval pozornost, všichni měli plné ruce a ústa práce. Pomalu se rozbíhala debata, jak jinak, o těžkých a zajímavých případech končícího roku. Nikdo si nevšiml, že Chosé je pryč nějak dlouho, až dokud… 32
Bez zaklepání se rozletěly dveře. „Co ste provedli!?“ zařval Mayor. „My?“ všichni se nechápavě ohlíželi po ostatních. „Tak proč volali sanitku?“ „Sanitku?“ Krauz svraštil čelo, něco se mu nezdálo. „Volal mi operační, že posílaj sanitku pro oddělení vražd! Ste tu všichni? Kdo chybí?“ „Chosé,“ hlesl Krauz. Vyběhl i s tlačenkou v ruce. Ve vestibulu se okolo křesla pro hosty vytvořil hlouček zvědavců, Krauz spatřil i prosvítající reflexní vestu rychlé lékařské pomoci. Nekompromisně odstrčil zvědavce, prorazil si cestu doprostřed. Chosé seděl v křesle jako zvadlý tulipán – nohy daleko od sebe, tělo zkroucené, hlava na stranu. Na čele měl velikou bouli, krev z roztrženého obočí mu zašpinila tváře i límec košile. Levou ruku si tiskl na břicho, druhou si ji přitlačoval, chránil si zápěstí. Lékařka rychlé lékařské pomoci právě ošetřila ránu na obočí, narovnala se. „Můžete jít po svých?“ „Samozřejmě, řikám vám, že to nic není. Aú…!“ zaúpěl, neboť chtěl lékařce předvést, jak umí svižně vyskočit. „Hlavně opatrně, úrazy hlavy jsou vždycky vážný a nevyzpytatelný. Prosím, můžeme jít!“ Chosé pomalu vstal, spatřil kolegu. „Ríšo…“ „Prosím vás, nezdržujte, nemáme jen tenhle případ! Rychle do auta!“ „Kam ho vezete?“ pohotově zareagoval Krauz. „Na Kramáry, na centrální příjem,“ odsekla lékařka, vzala pacienta pod paží a vedla ho z vestibulu. „Zbytek ti řeknou kluci z vrátnice,“ stihl ještě říct Chosé a už byl v blikající sanitce. Dav se rozešel, Krauz nevěřícně civěl na vchodové dveře. Měl pocit, že mu před očima proběhl nepříjemný sen, nic z toho nemůže být pravda. „Hej, kolego!“ Kolega v uniformě tázavě zvedl bradu. „To byl můj…“ Krauz si uvědomil, že předbíhá událostem. Na Kramáry ho teprve vezou, ještě ho neléčili, možná ještě žije. „To je můj parťák. Co se tu stalo?“ 33
„Nějaký amatéři se pokoušeli propašovat na pracoviště alkohol. Pod bundama ho schovávali tolik, že jim jedna flaška vypadla. Tady dole, na posledních třech schodech. Utřeli to, ale asi špatně, anebo použili nějakej saponát, co já vim, prostě váš kolega běžel po schodech a na třetím uklouz. Shodou okolností sem se díval tim směrem, takže sem to viděl – ani divoká husa sestřelená protileteckym kulometem by nedopadla tak jako on. Rozbil si hlavu a levá ruka mu zůstala pod tělem, asi bude mít zlomený zápěstí. Nechtěl sanitku, prej to nic není, ale když se začal potácet a tamhle do koše v koutě hodil šavli, vyměk. Pro jistotu sem sanitku zavolal, měl příznaky jako po otřesu mozku, a to není žádná sranda.“ „Dobře si udělal, děkuju ti za něj,“ poděkoval Krauz, vydal se prohlédnout si schody. „Héj, a co ten chleba? Do pondělka tu ztvrdne!“ „Máš pravdu, dej ho sem, vezmu ho nahoru.“ Nahoře podal hlášení. „To nemůže bejt pravda,“ nevěřil Mayor. „Taková smůla zrovna dneska, na silvestra? Du za ředitelem, aby ho někdo nevyděsil, ať má informace přímo ode mě. Pokusim se to nějak bagatelizovat, ať nevyvádí.“ „A bude potřeba vyřešit náhradní výjezd za Chosého,“ připomenul Burger. „No jo,“ zarazil se Mayor, „výjezd.“ Mayor zvážněl. „Kluci, kdo to vezme? Dobrovolně?“ Dobrovolně by šli třeba i do útoku na bodáky proti samopalům, ale v pondělí, určitě ne do výjezdu v pátek, a ještě k tomu na silvestra. „Richarde, je mi líto…“ Mayor se pomalu otočil k vyhlédnuté oběti. „Šéfe, jménem zákona tě vyzývám…“ „Vyzývat můžeš mojí bábu, nemám jinou možnost. Ste parťáci, a když nechce nikdo dobrovolně, víš, jak to chodí, se záskokama ve službě. Takový je pravidlo.“ „Paráda! Ale v tom případě vás upozorňuju, že v pondělí nepřídu do práce. Rakev chci z tmavýho dřeva a věnce jenom z rudejch růží. Co čumíte!? Sylvie mě zabije! Dva měsíce se chystá na silvestrovskej mejdan a já jí pár hodin před akcí oznámim, že sem vyfasoval službu? Určitě mě sejme!“ 34
„Zopakuj to, jakou rakev? Píšu si,“ šklebil se škodolibě Kuky. „Prcku mrňavej zasranej!“ Krauz pěnil, vzteky ani nedokázal dokončit výhrůžku. „Hele, šéfe! Tady je jeden adept na silvestrovskej výjezd! Dobrovolník a ani o tom neví!“ „Ani to nezkoušejte, kluci, ani ze srandy, radši taky seběhnu schody, ať tam Chosé neleží sám, ale výjezd sloužit nebudu!“ vyhrožoval malý detektiv. Bylo rozhodnuto, pro Mayora byl problém vyřešen, chystal se podat hlášení řediteli. „Počkej, Šani, když si tak rychle rozhod, aspoň mi podepiš knížku od auta. Nemůžeme ho tam nechat samotnýho.“ Krauzovo předsevzetí, že pro dnešek končí se služebními jízdami, se nesplnilo, už zase řídil. Chosého nenašel, čekárna na centrálním příjmu byla prázdná. „Cirkus začne až navečer a po půlnoci to tu bejvá horší než na hlavním nádraží,“ vysvětlovala baba za okýnkem. „Koho hledáte? Fischer? Úraz hlavy a zápěstí? Aha, zrovna je na rentgenu. Sedněte si, uvidíte ho, až ho budou převážet na ošetřovnu.“ Krauz si sedl, trpělivě čekal. Pěkná sestřička z Kramárů se na něj usmála a mile se zeptala, co ho bolí, s čím přišel. Poděkoval za ochotu, vysvětlil, že ho zatím nic nebolí, že je jenom doprovod. Pak už si ho nikdo nevšímal. Chosého převezli na ošetřovnu, jen na sebe kývli. Krauz čekal dál. „No konečně!“ vydechl, když se otevřely dveře ošetřovny číslo dvě. Vyšel Chosé v doprovodu lékaře. „Vy jste s ním?“ zeptal se Krauze. „Já.“ „V pořádku, chtěl jsem se jenom přesvědčit, že tu není sám. Vy jste rodina nebo…“ „Kolega z práce.“ „Kolega…“ znělo to zklamaně. „No nic, řeknu to aspoň vám. S tímhle vaším kolegou je těžká práce. Má rozbitý obočí, museli sme ho šít, i když se bránil, že to nic není, že to sroste samo. Divný názory na naší práci a na svoje zdraví. Určitě má lehký otřes mozku, ale hospitalizaci na pozorování kategoricky odmítnul. Zápěstí není zlomený, ale…“ 35
doktor zaváhal, zda se vyplatí vysvětlovat zranění dopodrobna, „pro jistotu sme dali fixační dlahu, sádra nebude potřeba, pokud se tedy neobjeví sekundární komplikace. Může jít domů, když je tak tvrdohlavý, ale chtěl sem se přesvědčit, že má doprovod, samotnýho bych ho v tomhle stavu do autobusu nepustil. Je pod sedativy, do večera bude v útlumu, možná ospalý.“ Podali si ruce, Krauz slušně poděkoval. „Pane doktore, eště jedna otázečka na závěr. Je nějaká šance, že po takový ráně do hlavy dostane konečně rozum? Pohnulo se tam něco?“ „Vy dva jste určitě kolegové, nezapřete se,“ doktor mávl rukou, rychle zavřel dveře ošetřovny číslo dvě. Zjevně dnes neměl smysl pro humor. Kdo by měl, když vyfasuje službu na silvestra. „Tak poď, invalido,“ vzdychl Krauz, objal raněného parťáka kolem pasu. „Dej pokoj, nepodpírej mě, nic mi není, pudu sám,“ brblal Chosé, ale jen dokud si nenarazil holeň o čalouněnou židli v čekárně. „Ukaž, radši se do mě zavěs, nebo zase skončíš na rentgenu,“ nedal se odbýt Krauz. „Kam jedeme?“ zeptal se Chosé v autě. „Kuš a spi!“ „Kam mě vezeš?“ „Domů, kam asi?“ „Nejedu domů, chci jet do…“ Chosé mrkal, padala mu hlava, při vědomí se držel jen vypětím posledních sil. „Do kanceláře.“ „To určitě! Co bys tam dělal?“ Neodpovídal, usnul. Krauz ho dotáhl až do obýváku, klíče našel v kapse saka. Pro jistotu mu zkontroloval služební průkaz i mobil – všechno měl u sebe. „Chosé, Chosé! Eště se na chvíli prober! Slyšíš mě?“ „Co řveš? Slyšim. Kde to sme?“ „Bydlíš tady.“ „Aha, občas. Poznávám to.“ „Máš v aktovce v kanclu něco důležitýho?“ „Ne.“ 36
„Dobře, tak mě poslouchej, soustřeď se. Služebák s mobilem máš tady na stole, našel sem ti je v saku. Klíče od bytu ti strčim zevnitř do zámku a zabouchnu dveře. Věci ze stolu ti sbalim i s aktovkou, budeš je mít do pondělka u mě. Skříň ti zapečetim svym pečetidlem. Šaňovi všechno vysvětlim, dneska máš volno, kurýruj se.“ „Seš poklad.“ „Mám tě svlíknout?“ „Nezneužívej situaci, stejně ti nedám…“ „Myslel sem, jestli si nejdeš lehnout.“ „Pudu. Potom. Eště musim telefonovat, mám dneska rande.“ „Kašli na rande, seš pod sedativama, nechlastej, nešukej, poslouchej a kurýruj se, abys moh’ v pondělí nastoupit.“ „Jak souvisej sedativa se sexem?“ „Nevim, abys na ní neusnul, nejspíš jenom takhle.“ „Neusnu, neboj se. Řikal si nastoupit? V pondělí? Až v pondělí? Ríšo, ale já mám dneska výjezd!“ „Máš prd, ne výjezd! Hádej, kdo ho schytal za tebe?“ „Počkej, zavolám Šaňovi, to je nespravedlivý. Nemůže jen tak pro nic za nic pokazit silvestra mýmu nejlepšímu kamarádovi. Můžu sloužit dál.“ „To určitě, ty debile! Až pudeš náhodou kolem zrcadla, tak se dobře koukni, co z tebe zbylo! Úplnej kripl! Co chceš nasloužit s tou dlahou a ovázanou hlavou? Aspoň mě neser!“ „Ríšo, mrzí mě to…“ „Přestaň! Du. Potřebuješ něco?“ „Ne.“ „Kdyby něco, volej.“ Krauz chtěl odejít, ale ještě se zarazil. „Poslouchej, Chosé, co si řikal Lengyelovi…“ „Co máš na mysli?“ „S těma kontaktama tam nahoře, máš posichrovaný, že dneska nic nebude…“ „Aha, jasně.“ „Doufám, že to platí.“ „Samozřejmě! Snad si nemyslíš, že bych tě uvrtal do nějakýho fungl novýho případu.“ „Myslim, že od tebe může člověk očekávat všechno.“ „Trhni si!“ 37
„Tobě trhnu, ale ušima, ty invalido! Sylvie se se mnou rozvede. Hádej proč?“ „Dobře udělá, vlastně se uleví i tobě…“ „Přestaň analyzovat moje manželství a koukej se co nejdřív uzdravit. A něco si musíme vyjasnit hned teď – do konce roku za mě budeš sloužit všechny výjezdy, je ti to, doufám, jasný!“ „To není fér! Jeden za všechny během celýho roku?“ „Jeden, ale jakej!? Netušíš, co mě doma čeká!“ Chosé si povzdechl, zase mu klesla hlava, padala víčka. Krauz ho odborným hmatem chytil za zdravé zápěstí, měřil mu tep. Nic necítil. „Nic necejtim, podle mě už seš mrtvej. Pokud ne, doufám, že do rána zdechneš!“ „Taky tě mám strašně rád, parťáku můj.“ Krauz už byl u dveří, ale Chosé ho ještě zastavil. „Ríšo!“ „Hm?“ Na chvíli znehybněli – Krauz s rukou na klice, Chosé rozvalený v křesle. Hleděli si do očí na vzdálenost celého obýváku. „Přeju ti klidnou službu, všechno nejlepší do novýho roku. Děkuju, parťáku.“ Krauz k němu natáhl pěst, vyskočil z ní palec. „Drž se, Chosé, hlavně to nepřeháněj. Veselýho silvestra i tobě, kámo.“