MAMINCE SE BUDEŠ LÍBIT
Jaroslav Konvička
UKÁZKY Zbývá už jen jeden den, uklidňovala se Alena, když se jeden z žáků páté třídy rozhodl poměrně důrazným způsobem požádat svou spolužačku, aby držela… to slovo na pí… Je 20. prosince 2018. Čtvrtá hodina. Už jen jeden den. Zítra budou mít všichni ti rozmazlení haranti besídku, takže polož to dřevěné pravítko a uklidni se. Už jen jeden den! Když si třída po chvíli všimla dlouhého pravítka z devadesátých let v ruce učitelky, všichni rázem ztichli a navázali raději na předstíraný zájem o vánoční komedii Sám Doma, která jim připadala jako z minulého století, což čistě technicky vzato byla. Navíc při tom byli nuceni číst české titulky. Naštěstí pro Alenu se již konec hodiny blížil, takže se rozhodla nácvik vojenského plazení Pepy Kučery pod lavicemi spolužaček ignorovat. Stejně spadal do inkluze. Proč si ho ta Britney Spearsová sakra nehlídá?! Rozčilovala se Alena v neslyšném soukromí své mysli. Mladá asistentka, která měla na Pepíčka dohlížet, si totiž raději esemeskovala s přítelem, což už paní učitelka nedělala hodně, hodně, hodně dlouhou dobu. Možná déle, než bylo zdrávo. „Osm, sedm, šest, pět,“ začali chlapci z 5. B odpočítávat konec hodiny. „Čtyři, tři, dva,“ přidaly se i dívky, takže třída nabírala na hlasitosti. „JEDNÁÁÁ!!!“ Nic. Ticho. Hajzlíci mrňaví, ulevila si opět v neprostupném tichu své mysli Alenka, načež se z chodby ozval školní zvonek. Pepa Kučera vyběhl ze třídy jako první a se zvířecím rykem si to chodbou pelášil dál až do ztracena. Jako druhý dveřmi proběhl Libor Ptáček s ušními bubínky rvoucím „Jupííí!“ Teprve poté se ze třídy znuděně vyšourali ostatní žáci. I asistentka vstala a s předstíraným úsměvem Aleně přikývla na rozloučenou. Měly se vidět až v novém roce. Angličtinu už zítra páťáci mít nebudou. Alena poloupřímný úsměv opětovala, sbalila si věci a odešla do kabinetu, který sdílela se svou kolegyní. Původně to byl spíše sklad přírodopisných pomůcek, ale pro angličtinářky už ve škole zkrátka nebylo místo, takže spolu s vycpaným tchořem, havranem, kunou a mikroskopy z 80. let sdílely úzkou nudli, napůl oddělenou skříňkou, aby měly obě alespoň náznak soukromí. Alena se těsnou uličkou mezi skříní a zdí protáhla do své části kabinetu. Do té stinné části. Rozdělit kabinet a vytvořit tak částečné soukromí byl vlastně nápad její kolegyně Martiny. Za těch pár minut relativního ticha byly ovšem vděčné obě. Svůj klasifikační sešit hodila do šuplíku. Na poslední hodině už nebylo třeba předstírat aktivitu. Stačilo vydržet posledních pětačtyřicet minut a podívat se ten den již potřetí na druhou polovinu oblíbené komedie Sám doma. A nikoho nezmlátit. A nenechat se odvézt do Opavy, pokusila se Alena žertovat sama se sebou. Pro ty z vás, kteří nejste z jejího kraje, v Opavě má sídlo psychiatrická léčebna. Když tedy Nakladatelství MaHa
1