0372774

OBSAH Cestou k moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kořeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bez přátel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . V politice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Frank coby manžel a podnikatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Frank jde k Henleinovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prý redaktor… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Frank funkcionář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Köllner a Sebekovsky: přece jen jediní přátelé? . . . . . . . . . . . . Frank po volbách v roce 1935 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Frank a spory v Sudetoněmecké straně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Teplický incident . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Cestou k Mnichovu (henleinovský puč) . . . . . . . . . . . . . . . . . . V Liberci v nové funkci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7 7 12 13 16 20 21 24 25 29 33 37 39 61

Karl Hermann Frank a Konrad Henlein: kdo komu více? . . . . . 65 Druhá rodina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Karl Hermann Frank a Konstantin Hermann Karl von Neurath . 95 Robert Gies – pravá ruka K. H. Franka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Na vrchol a dolů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přichází Heydrich . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Po atentátu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Heydrichův nástupce Kurt Daluege . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1 33 140 158 176

Jak zabít Beneše? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Na veverky nestřílet! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Jak Franka hlídali . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Státní ministr a říšský protektor aneb Frank a Frick . . . . . . . . 215 Státní ministr jinýma očima . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 Praha a atentát na Hitlera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 Protektorát, staří kamarádi a RAF . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 Odpolitizování! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 „Básníci a spisovatelé“ píší Karlu Hermannu Frankovi . . . . . . 248 Umělci, umělci… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276 K. H. Frank a jeho „tajná sekretářka“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291 Referát v Karlově Studánce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 Poslední válečné měsíce: Frankův plán . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323 Jak byl zadržen Karl Hermann Frank . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 333 V zajetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Frank před soudem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Frankovo dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

3 43 349 356 361

Použité prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 365

Cestou k moci

využije příležitosti a při svém závěrečném projevu dá najevo, co lze od Německa bezprostředně očekávat ve vztahu k ČSR. Ode dne zahájení sjezdu vyvíjely okresní a místní sekreta­ riáty Sudetoněmecké strany horečnou činnost. Dnem i nocí byla na nich zřízena pohotovostní služba (Bereit­ schaftsdienst), připravená okamžitě reagovat na pokyny „shora“. K obrazu četných pohraničních měst a obcí patřilo tehdy pašování zbraní z Německa přes „zelenou hranici“, incidenty na státní hranici s Německem, provokování československých ozbrojených sil a různé konspirativní aktivity. To vše mělo dě­ lat „kulisu“ nacistickému sjezdu a vyvrcholit při Hitlerově řeči. Provokace na rozkaz V sobotu 10. září 1938 přišel všem okresním organizacím SdP z Norimberku „akční rozkaz“: přistoupit k demonstracím a provokacím ve velkém rozsahu. Už následujícího dne byli zranění na obou stranách. Srážky henleinovců s československými policisty a četníky byly vypro­ vokovány v Chebu, Liberci, Ústí nad Labem, Teplicích, Rum­ burku, Konstantinových Lázních a jinde. V čích rukou byla na dálku režie akcí Sudetoněmecké strany? V rukou Karla Hermanna Franka. Jeho renomé u Hitlera rostlo: koncem srpna s ním dvakrát vedl důvěrný hovor, při kterém byl Frank instruován pro nadcházející dny. On, nikoli Henlein, který se měl soustředit především na reprezentační záležitosti. Rovněž v souladu s pokyny z Norimberku se výkonné složky SdP postaraly o to, aby co nejvíce sudetských Němců pokud možno pospolu poslouchalo v pondělí 12. září Hitlerův projev. Roznětkou pro následující vlnu teroru v pohraničí byla pře­ devším Hitlerova slova, že Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění. 41

Pán protektorátu – K. H. Frank známý a neznámý

Vzápětí po skončení rozhlasového přenosu vyšli patřičně militantně „nabuzení“ sudetští Němci do ulic pohraničních měst a vesnic. Masová shromáždění demonstrující odpor přívrženců SdP proti Československé republice byla největší v Ústí nad Labem a Karlových Varech (v obou městech na 15 tisíc osob); v Hen­ leinově bydlišti Aši demonstrovalo na osm tisíc lidí. V Chebu, bydlišti K. H. Franka a sídle některých hlavních úřadů SdP, se krátce po 20. hodině sešlo na čtyři tisíce henlei­ novců, kteří pak táhli ve dvou průvodech městem, přičemž vy­ plenili 38 českých a židovských obchodů. V noci na 13. září došlo v pohraničí také k ozbrojeným incidentům. Podle instrukcí vydaných K. H. Frankem okresním vedou­ cím SdP měly nepokoje vyvrcholit v úterý 13. září. Toto vyvrcho­ lení probíhalo ve znamení změny charakteru henleinovských akcí: do té doby převažující provokace a demonstrace byly vy­ střídány ozbrojenými útoky a teroristickými akcemi, které svou četností už měly jednoznačně charakter protistátního povstání. Nejkrvavější byly události spojené s přepadením četnické stanice v Habartově na Sokolovsku, kde byli doslova zmasa­ krováni čtyři četníci, další byli těžce zraněni a henleinovci se nezdráhali fyzicky napadat i jejich rodinné příslušníky. Celkem přišlo 13. září o život 13 lidí. Cheb, 13. září 1938 A co v Chebu, kam se toho dne sjížděli členové vedení Sude­ toněmecké strany s výjimkou „vůdce“ Henleina? Od rána byli českoslovenští policisté a četníci hlídku­ jící ve městě fyzicky napadáni stovkami militantních henlei­ novců – kameny, klacky, ale i noži. Poté začali henleinovci 42

Cestou k moci

střílet – na Nádražní třídě a hlavním chebském náměstí. Po­ licisté střelbu opětovali, přičemž jeden henleinovec byl zabit. Ještě v průběhu dopoledne přijelo do Chebu jako posila 60 policistů z Plzně a dorazila také vojenská asistence s tanky a obrněnými vozy. V Chebu – stejně jako v některých dalších oblastech pohraničí – bylo vyhlášeno stanné právo, demon­ stranti se rozprchli, policie zatýkala aktivní nacisty… Za takové situace se do Chebu postupně sjížděli předáci SdP. Přijížděli a zkoprněle byli konfrontováni se skutečností ztroskotaného, rychle potlačeného povstání „těch svých“. „Specifickým momentem povstání byla jeho roztříště­ nost, skládalo se z mnoha současných a stejnorodých pokusů na mnoha místech,“ napsal historik Werner Röhr. „Po koordinovaných přípravách neexistovalo během po­ vstání funkční centrum nad okresní úroveň. Když se vedení SdP vrátilo […] nemohlo už takovou roli plnit. Při pokusu o puč nebyly na místo atakovaných, svržených nebo jednoduše už nerespektovaných státních orgánů dosazovány alternativní orgány, a také žádné jednotně vedené ozbrojené síly. Špička SdP, která odjela do Norimberku, naopak učinila vše pro to, aby nebyly možné korektury jejího provokačního kurzu – po od­ jezdu Henleina a Franka vedl SdP fakticky Kundt. Ten dostal od Franka všechna oprávnění s výjimkou, že nesmí udělovat instrukce organizacím SdP.“ Jako první se v centrále v hotelu Viktoria zřejmě objevil Wal­ ter Brand, ještě nedávno šéf Henleinovy kanceláře, jeho hlavní „našeptávač“, první šéfredaktor ústředního deníku Sudetoně­ mecké strany Die Zeit a naposledy – po odstavení z politic­ kých funkcí – Henleinův pověřenec pro zvláštní úkoly ve Velké Británii. Brand v Norimberku nebyl, přijel ráno odkudsi ze sever­ ních Čech. 43

Pán protektorátu – K. H. Frank známý a neznámý

Jak po letech vzpomínal, ke svému překvapení prý zjistil, že v centrále ještě žádný z členů hlavního vedení SdP není. Obje­ vovali se postupně – nejprve přijeli z Prahy Ernst Kundt a Gu­ stav Peters, z Norimberku se vrátili K. H. Frank a Fritz Köllner, objevil se Hans Neuwirth a snad i další. Henlein prý byl v Aši, oddělil se od ostatních ještě v Německu (zřejmě nikdo z jeho blízkých spolupracovníků nevěděl, že Henlein ve vší tajnosti přepravil svou rodinu už 10. září z Aše do Německa). „Dorazili jsme do hotelu Viktoria v Chebu a našli Franka v jeho místnosti u telefonu, který zjevně (zrovna) nefungoval,“ vypověděl po válce G. Peters, poslanec za SdP. „Frank rozčileně řval do aparátu a my jsme brzy zjistili, že mluvil s minister­ ským předsedou Hodžou, kterého oslovoval ,Herr Hodža‘ […] Frank navrhoval, aby se exekutivní moc stáhla ze sudetských území a zavázal se, že žádnému Čechovi se nic nestane […] Nám, kteří jsme rozhovoru naslouchali, bylo jasné, že volající se nedohodli a že Frankův návrh byl rezolutně odmítnut. Nato byl hovor ukončen. Teprve teď nás Frank pozdravil a řekl: ,Su­ detoněmecká revoluce vypukla, Vůdce vzal náš osud do svých rukou. Musíme být připraveni bojovat.‘ “ Peters dále uvedl, že i potom byl Frank stále volán k tele­ fonu, chtěl s ním prý mluvit kdosi z československé vlády a také člen Runcimanovy mise – Frank Ashton-Gwatkin. Ale kde byl a co v tyto dramatické hodiny dělal „vůdce“ Henlein? „Frank nám řekl, že Henlein do Chebu nepřijede, ale my za ním máme jet do Aše, a to bez Franka. Henlein však už v Aši dlouho nebude,“ řekl Peters. Ernst Kundt, šéf poslaneckého klubu SdP, zastupující Hen­ leina a Franka po dobu jejich nepřítomnosti, který se do ho­ telu Viktoria dostavil možná ještě dříve než Peters, vzpomínal na 13. září 1938 krátce po válce takto: „V kanceláři strany SdP 44

Cestou k moci

v Chebu jsem nenalezl Konrada Henleina, jak jsem čekal, ný­ brž pouze K. H. Franka… Když jsem se tázal na Henleina, vy­ světlil mně Frank, že dostal od Henleina generální plnou moc. Když za mého pobytu v kanceláři volal telefonem ministerský předseda Hodža a také mise lorda Runcimana, chtějíce hovořit s Henleinem nebo se mnou, nepustil mne Frank k aparátu, ale sám převzal hovor, v němž tazatelům sdělil, že on – Frank – sám má veškeré plné moci od Henleina. Poněvadž jsem s tímto po­ stupem nebyl srozuměn, prohlásil jsem, že chci mluvit pouze s Henleinem, odešel jsem z kanceláře a odjel do Aše, zda tam Henleina nenaleznu.“ Jakkoli se K. H. Frank odvolával na plné moci udělené mu údajně Henleinem, je nanejvýš pravděpodobné, že Frank jed­ nal jen ze své vůle bez ohledu na Henleina a tedy bez „veške­ rých plných mocí“. Frankovy telefonáty s premiérem Hodžou se totiž týkaly ultimata, které vedení Sudetoněmecké strany, re­ prezentované v Chebu Frankem a spol., s nebetyčnou drzostí dalo toho dne československé vládě. „Z příkazu Henleinova za­ volal jsem […] telefonicky Hodžu a sdělil mu, a to ultimativně, myslím s dvanáctihodinovou lhůtou, že Henlein […] přerušil vyjednávání a že strana požaduje: 1. Stažení vojska, státní po­ licie a oddílů SOS z celého sudetoněmeckého území. 2. Pokud se pamatuji, předání exekutivy, pořádkové moci a dopravní služby straně,“ uvedl po válce Frank. Nikoli telefonát, nýbrž telegram, odeslaný z Chebu Milanu Hodžovi, zněl takto: „Jménem Konrada Henleina vám, pane ministerský předsedo, sděluji následující: 1. Vyhlášení stan­ ného práva bude okamžitě staženo. 2. Ze všech krajů s většinou německého obyvatelstva bude stažena státní policie. Výkon po­ licejní moci bude přenesen na starosty a představené obcí, kteří se také postarají o zřízení odpovídajících náhradních orgánů a o nastolení klidu a pořádku. 3. Četnictvo a všechny ostatní 45

Pán protektorátu – K. H. Frank známý a neznámý

orgány SOS se omezí na své normální funkce a svůj normální stav […] 4. Vojenské formace budou kasernovány ve svých ubi­ kacích a čistě vojenských objektech a budou drženy na dálku od civilního obyvatelstva. Pokud tyto požadavky sudetoně­ mectví k nastolení normálního stavu, za nějž jen lze vyjedná­ vat, nebudou ve lhůtě šesti hodin přijaty, nařízeny a zveřejněny […] odmítá vedení Sudetoněmecké strany jakoukoli odpověd­ nost za další vývoj. Žádáme o odpověď do kanceláře Konrada Henleina v Aši. K. H. Frank.“ „Hodža odpověděl, že opět zavolá,“ uvedl dále Frank. „Vo­ lal těsně před uplynutím ultimativní lhůty do Chebu a řekl, že by chtěl o ultimátu se stranou vyjednávat v Praze. Po dotazu u Konrada Henleina jsem mu sdělil, že se musí jednat v Chebu. Hodžova odpověď byla odmítavá.“ Walter Brand, který byl jak svědkem, tak aktérem dění v chebské centrále SdP, ve svých pamětech napsal, že jak „Hen­ leinovo“ prohlášení, že končí vyjednávání s vládou, tak nápad s ultimátem byly dílem členů vedení SdP sedících v hotelu Vik­ toria; původcem ultimata pak byl – K. H. Frank. O nějakých konzultacích s Henleinem se Brand ani slovem nezmínil, byť je ovšem nelze vyloučit. „Když na to dnes vzpomínám, vypadalo to přímo groteskně,“ napsal Brand. „Ze sídla hlavního vedení v Chebu, kde jsme seděli pěkně pohromadě, dávat vlastní vládě ultimatum, zatímco v ulicích hlídkují čeští vojáci s tanky. Ne­ bylo by nic jednoduššího, než nás všechny zatknout.“ Jeďme teď s Petersem a Kundtem do Aše. Oba zanechají o setkání s Henleinem svědectví, ovšem – jak bylo zjištěno komparací s jinými prameny – hodnověrnější, hlavně z časového hlediska, jsou Petersovy vzpomínky.

46

Cestou k moci

Nervozita a bezradnost v Aši V domě, kde Henlein v Aši bydlel a kde byla také jeho kance­ lář, mohli být z Chebu za půl hodiny. Henlein byl stručný a dle své letory rozhodně ne bojechtivý. Pánové by se měli vrátit domů ke svým rodinám, radil, a být připraveni dočasně zmi­ zet do Německa a odtud bojovat za svou vlast. On sám i s dal­ šími tak brzy učiní. Peters prý Henleinovo doporučení odmítl s tím, že pokládá za svou povinnost jet nikoli ke své rodině, ale do Prahy, a plnit své poslanecké povinnosti. Stejně reagoval údajně také Kundt. Henleina to nikterak nevzrušilo. Inu, ať tedy jedou, on prý na ně dále spoléhá. Leč – nikoli už jako na členy a funkcionáře Sudetoněmecké strany, neboť strana ztrácí vedení (sic!) i svou administrativu. S tím se Henlein s Petersem a Kundtem rozlou­ čil. Oba poslanci se vrátili do Chebu, kde v hotelu Viktoria při­ brali poslance Hanse Neuwirtha a odjeli do Prahy. Někdy večer se v chebském sídle hlavního vedení SdP objevil nečekaně člen Runcimanovy mise Ashton-Gwatkin. Chce prý mluvit osobně s Henleinem. Že zde není? Údiv sice byl na místě, ale Ashton-Gwatkin neotálel a domluvil si s Henleinem tele­ fonicky schůzku na příští den. Poté, co Ashton-Gwatkin z ho­ telu Viktoria odešel, rozhodl Frank, že se pojede za Henleinem do Aše. Všichni! S výjimkou člověka, který bude muset zůstat u telefonu, „kdyby něco“. Rozhodnutí, kdo to bude, bylo jedno­ duché – jediným přítomným bez funkce byl Walter Brand. Frank se nikdy, ani po válce, nezmínil o tom, kde byla v po­ pisovaných dnech jeho rodina. Bydlel v Chebu, nějakých dvě stě metrů od hotelu Viktoria. Nechal zde bez rozloučení svou ženu a děti, jakkoli jeho manželství už v té době nefungovalo? Zůstal někdo v jeho bytě ve městě, kde panovalo stanné právo? Je večer 13. září 1938. Řada členů hlavního vedení Sude­ toněmecké strany včetně těch „nejhlavnějších“ je v Aši. Nocují, 47

Pán protektorátu – K. H. Frank známý a neznámý

kde se dá. Někdo v domě, kde bydlí Henlein a kde je také jeho kancelář a pokoje pro úředníky a hosty. Jiní jsou v hotelu Pošta (Zur Post) na hlavním ašském náměstí; hotel je tradičním mís­ tem jejich setkávání a pitek, jejich Stammtisch se jmenuje Sauwinkel čili „Svinský kout“. Henlein se večer vytrácí. Statečností nikdy neoplývající „vůdce“ nebude spát doma. Má strach, že do Aše vrazí čeští vojáci a odvedou jej. Ví sice, že na německé straně hraničního přechodu Aš–Wildenau, vzdá­ leném nějaké dva kilometry vzdušnou čarou od jeho domu, je v pohotovosti zvláštní jednotka „Michel“, složená z ozbroje­ ných a fyzicky mimořádně zdatných sudetských Němců, ve­ směs odchovanců Henleinovy Ašské turnerské školy. Jednotka má zasáhnout v případě, že by „vůdce“ Henlein byl v Aši ohro­ žen. Ale „vůdce“ řeší obavy po svém. Když za tmy mizí ze svého domu, jen málokdo z jeho blízkých spolupracovníků ví, že stráví noc v prostém zahradním domku na okraji města. Středa 14. září 1938: Henlein se ráno vrací do svého bytu. Jsou ohlášeni páni z Runcimanovy mise, Henlein je přijímá o půl dvanácté. Z mise přijeli pánové Ashton-Gwatkin, Peto a Hender­son, za Sudetoněmeckou stranu jsou přítomni Konrad Henlein, K. H. Frank a poslanec Franz Künzel. A také dnes už zcela zapomenutý, leč tehdy nikoli nevýznamný dr. Ernst Tscherne, který o průběhu jednání vyhotoví podrobný záznam. Citujme z tohoto dokumentu plného mistrného pokrytectví. Henlein, samozřejmě instruovaný z říše, podle Tscherneho záznamu pravil: „Dospěl jsem k rozhodnutí. Moje požadavky byly ultimatum. To dnes v noci vypršelo. Hodža vůbec neod­ pověděl. Základ pro jednání byl zbořen, proto jsem rozpus­ til svou vyjednávací delegaci. Odmítám jednat o věcech, které nakonec přece nebyly splněny. Obyvatelstvo by mně už nero­ zumělo. Já jsem stále a stále varoval a prohlašoval: Stáhněte po­ 48

Cestou k moci

licii! Pane Gwatkine, vy sám jste svědkem mého tvrzení. Ale muselo to tak přijít. Dospěl jsem k rozhodnutí a já svá rozhod­ nutí jen nerad reviduji.“ Nato si vzal slovo K. H. Frank: „Vedle mnoha jiných otřes­ ných zpráv je tady jedna nová z malé vesnice Habartov u Soko­ lova, kde teď probíhá opravdový boj. To je válka, pánové!“ Ashton-Gwatkin: „Už včera jsme slyšeli o těch událostech. Myslím, že už je příliš pozdě.“ Henlein: „Mohu jen říct, že jsem stále varoval před tako­ vým vývojem, který nutně musel nastat. Nejednal jsem nikdy z prestižních důvodů.“ Ashton-Gwatkin: „Pokud Hodža ony čtyři body ze vče­ rejška přijme, okamžitě a bezpodmínečně je splní, co potom?“ Henlein: „Pak můžeme mluvit o jednání. Pak bych třeba mohl znovu jmenovat delegaci. Jako základna tohoto jednání by byla jen možnost plebiscitu. Oddělení uzavřených němec­ kých území od státu, eventuelně přesídlení jednotlivých částí obyvatelstva mírovým způsobem. Německé obyvatelstvo už není více spokojeno s osmi požadavky z Karlových Varů. Už po 21. květnu jsem prohlásil, že teď už je opravdu příliš pozdě. Nedávno jsem to samé řekl panu Gwatkinovi na Červeném Hrádku: Oddělení Němců od Čechů. Vnitrostátně to už dnes nelze provést.“ Ashton-Gwatkin: „Zbavil jste vyjednávací delegaci jejího pověření. Vyjednávání skončilo, my jako zprostředkovatelé už nemůžeme nic udělat. Je také britská mise z vaší strany, pane Henleine, zbavena své úlohy?“ Henlein: „Já jsem vás nesvolal, proto vás vaší mise nemohu zbavit.“ Nato Frank prohlašuje, že Sudetoněmecká strana vyslání mise pouze uvítala, ale nepožadovala společně s českosloven­ skou vládou. Ashton-Gwatkin si pochvaluje velmi přátelské 49

Pán protektorátu – K. H. Frank známý a neznámý

přijímání mise na německém území, Henlein uvádí, že ně­ mecké obyvatelstvo si mise velmi cenilo. Ashton-Gwatkin se „skromně“ chválí: „Udělali jsme to nej­ lepší. Také jsme něčeho dosáhli!“ Henlein jej brzdí: „Vláda vám jen cosi přislíbila.“ Ashton-Gwatkin poznamenává: „Události mimo náš vliv celé dílo zničily.“ Henlein mu demagogicky vysvětluje: „Zničili to Češi. Mým požadavkem od samého počátku bylo: česká státní policie pryč z německého území. Pokud by byla stažena, k ničemu by nedošlo. Češi vám slibovali a ani za deset let bychom neměli nic z toho, co vám slíbili.“ Ashton-Gwatkin vzdychá: „Momentálně nemůžeme nic dě­ lat. Jsme se svou prací u konce. Zůstaneme ještě krátce v Praze. Doufám, že navážeme spojení s Kundtem.“ Henlein: „Nejdříve musí Češi všechno splnit, předtím žádné jednání.“ Ashton-Gwatkin: „Vidíte ještě trochu naději, pokud Češi přijmou vaše požadavky, pokud stáhnou policii, a to okamžitě? Myslím si, že pak by ještě mohlo dojít k mírovému vývoji.“ Henlein však má požadovat pouze jediné, a to také činí: „Osm bodů z Karlových Varů překonaly události. Jako nová základna přichází v úvahu pouze svobodné sebeurčení sudet­ ských Němců v jejich dalekém osudu.“ Rozhovor končí. Ashton-Gwatkin děkuje panu Henleinovi za jeho „jasnost a otevřenost, se kterou vyložil své myšlenky“ a pánové z britské mise odjíždějí. Odjíždí také Henlein. Kašle na své početné soukmenovce i na své blízké spolupra­ covníky, kteří se shromáždili v hotelu Zur Post. Prchá. Už chce být v Německu, má strach. Večer toho dne hlásilo německé vyslanectví v Praze (které mělo díky svým lidem, permanentně cestujícím po pohra­ 50

Cestou k moci

ničí, dobré a aktuální informace) Zahraničnímu úřadu (tedy ministerstvu zahraničí) v Berlíně s postřehnutelnou ironií: „Vůdčí štáb Sudetoněmecké strany sedí v Aši jako jakýsi revo­ luční výbor bez revoluce, bez spojení s ostatním sudetoněmec­ kým územím a bez spojení s Henleinem, který se má zdržovat v blízkosti Aše. Na všech stranách bezhlavost a nervozita […]“ Byla už tma, když se stalo něco naprosto nečekaného. V Aši u Henleinova domu se opět objevili pánové z Runcima­ novy mise! Hledali Henleina. V jeho kanceláři je přijali jako už toho dne dopoledne K. H. Frank a Franz Künzel, tento­ krát za asistence Waltera Branda. „Kancelář byla zcela vykli­ zená, na někoho ani nezbyla židle,“ vzpomínal Brand. „Neměli jsme světlo. Nevím proč, ale byly odstraněny i lustry. Svítili jsme baterkami […] Angličané se snažili dosáhnout obnovení jednání s Čechy, což K. H. Frank okamžitě odmítl. Rozhovor netrval dlouho, jistě ani ne půl hodiny. Angličané odjížděli opravdu stísněni.“ A pak už všechny členy „revolučního výboru“, sedící po­ spolu v hotelu Zur Post („obrázek klidné rozhodnosti a stateč­ ného chování to tedy nebyl,“ uvedl Brand), čekalo toho dne jen trapné finále. Takto si na ně pamatoval poslanec za SdP Franz Schreiber, Henleinův oblíbenec, bydlící v nedalekých Hrani­ cích: „V okamžiku, kdy přijel nějaký muž na motorce a sdě­ loval, že se blíží tanky od Chebu, křikl někdo z členů vedení strany, aby se zachránil, kdo může, útěkem přes hranice.“ Schreiber ihned telefonoval na okresní sekretariát SdP v Aši: Potřebují neprodleně spolehlivé průvodce k hranici! Do­ stavili se Benno Tins a už zmíněný Ernst Tscherne, oba doktoři věd státoprávních, oba novináři, oba členové bývalého Svazu kamarádů a Henleinovi oddaní přátelé. Sám Schreiber však údajně odmítá odejít, je Frankem marně přemlouván. Pak se „revoluční výbor“ vměstná asi do čtyř osobních aut a tmou od­ 51

Pán protektorátu – K. H. Frank známý a neznámý

jíždí k bavorské hranici. Před hranicí sudetoněmečtí „vůdcové“ vysedají a pokračují pěšky. „Bylo to směšné, jak jsme se s tasenými pistolemi plížili noč­ ním lesem,“ vyprávěl Brand. „Ke svému zděšení jsme zjistili, že nejsme daleko – tak 200–300 metrů – od české pohraniční sta­ nice. A co náhoda nechtěla, někdo z nás zakopl o povalující se kbelík, který zarachotil po kamenech. Nemohl jsem si po­ moci a nahlas jsem se rozesmál. ,Drž hubu, ty trotle!‘ okřikl mne vztekle K. H. Frank.“ Cílem všech bylo pohraniční město Selb a v něm dům na Mühlstrasse č. 10 – kontaktní místo Su­ detoněmecké strany. Krize důvěry Selb, Mühlstrasse 10: Rovněž náhoda tomu prý chce, že Wal­ ter Brand zůstává v jedné místnosti jen s K. H. Frankem. Frank sahá po telefonním sluchátku a žádá o spojení přímo s Adolfem Hitlerem, nacházejícím se ve svém sídle Berghof v Obersalz­ bergu! „Byl jsem tím značně překvapen a bylo mi zcela jasné, ja­ kou pozici musel K. H. Frank získat v Německu, když si nechal pozdě v noci zavolat Adolfa Hitlera k telefonu,“ uvedl Brand. „Trvalo to dlouho, ale pak se Hitler osobně ohlásil. Zcela zře­ telně jsem slyšel jeho hlas. K. H. Frank mu barvitě vylíčil udá­ losti posledních dnů, přičemž Hitler jen tu a tam řekl nějaké slovo. Frank jednoznačně žádal, aby zasáhla říšská armáda, aby ochránila životy a majetek sudetských Němců a učinila konec nesnesitelným provokacím Čechů […] Když Frank skončil svůj výklad, bylo chvíli ticho, až Hitler řekl: ,Franku, no tak, uklid­ něte se, musíme ještě něco vyčkat.‘ To byla jistě pro Franka, který už viděl německé vojenské kolony, studená sprcha, což jsem poznal z jeho výrazu, a doslova mu selhal hlas.“ Hitlerovi totiž nešlo o „sebeosvobození“ Sudet, ale o vojenské rozbití Čes­ 52

Cestou k moci

koslovenska. Takzvaná „pátá kolona“ se měla jen držet své do­ savadní taktiky provokování československých ozbrojených sil. Nezdařený pokus o puč však nezpochybnil jen dosavadní podmínky působení Sudetoněmecké strany, nýbrž její činnost a existenci vůbec. Zpráva o tom, že vedení Sudetoněmecké strany v čele s Hen­ leinem a Frankem zbaběle uteklo za hranici, se mezi sudetskými Němci velmi rychle šířila a měla na přívržence SdP zdrcující a paralyzující účinek. Nastala skutečná „krize důvěry“ vůči pře­ dákům, pro které byla prvořadá jejich osobní bezpečnost. Především v Aši, Henleinově domovském městě, byli přívr­ ženci SdP bezradní a deprimovaní – obzvláště pak poté, co říš­ skoněmecký rozhlas vysílal ve čtvrtek 15. září 1938 Henleinovo provolání s tím, že bylo toho dne vydáno – z Aše! Provolání, náležitě patetické, pokrytecké a lživé, znělo takto: „Moji ná­ rodní druzi! Jako nositel vaší důvěry a při vědomí své odpověd­ nosti konstatuji před celou světovou veřejností, že nasazením kulometů, obrněných vozů a tanků proti bezbranným sudet­ ským Němcům dosáhl utlačovatelský systém českého národa svého vrcholu. Tím ukázal český národ celému světu, že sou­ žití s ním v jednom státě se stalo definitivně nemožným. Zku­ šenosti z dvacetiletého panství násilí, a především krvavé oběti posledních dnů mě zavazují prohlásit: 1. V roce 1919 jsme byli při odepření nám slavnostně přislíbeného práva na sebeurčení a proti naší vůli začleněni do českého státu. 2. Aniž bychom se někdy zřekli práva na sebeurčení, podnikali jsme za nejtěžších obětí vše pro to, abychom si v českém státě zajistili své bytí. 3. Všechny snahy pohnout český národ a jeho odpovědné čini­ tele k čestnému a spravedlivému vyrovnání, ztroskotaly na ne­ smiřitelné zničující české vůli. V této hodině sudetoněmecké nouze předstupuji před vás, před německý národ a celý civi­ lizovaný svět a prohlašuji: Chceme žít jako svobodní němečtí 53

Pán protektorátu – K. H. Frank známý a neznámý

lidé! Chceme opět mír a práci ve své vlasti! Chceme domů do říše! Bůh žehnej nám a našemu spravedlivému boji!“ Henleinovo provolání z 15. září 1938 však vůbec nemělo mezi německým obyvatelstvem v ČSR takový aktivizační do­ pad, v jaký Henlein, Frank a spol. doufali. Někteří poslanci za SdP, kteří zůstali v republice, tuto výzvu dokonce odmítli. Československá vláda 16. září 1938 Sudetoněmeckou stranu zakázala. Německý vyslanec Praze konstatoval o den později „selhání vedení Sudetoněmecké strany“ a „vážný rozkol v sudetoně­ meckém hnutí“. Na některých místech došlo dokonce k tomu, že Henleinovo provolání „vydané z Aše“ ještě prohloubilo ne­ důvěru členů a nižších funkcionářů SdP ke stranickému ve­ dení, jež dezertovalo, včetně Henleina a K. H. Franka. „Rozšíření zprávy, že vedení SdP uprchlo, zapůsobilo na ně­ meckém území zdrcujícně. Československá vláda je v sou­ časnosti pánem situace,“ hlásilo německé vyslanectví v Praze do Berlína. A v noci dne 17. září oznamovalo: „Svobodný pán von Gregory a atašé dr. Betz se vrátili ze služební cesty do Aše – Chebu – Selbu a informovali: 1. Nálada sudetoně­ meckého obyvatelstva je následkem odjezdu skoro všech stra­ nických funkcionářů mimořádně sklíčená. V Aši, Chebu a na Karlovarsku panoval včera a dnes naprostý klid. 2. Překro­ čení hranice Konradem Henleinem a nejvyšším vedením SdP […] je místnímu německému a českému obyvatelstvu, jakož zejména československým celním úředníkům, známo. V Selbu se nacházející vedení SdP uvedlo, že Konrad Hen­ lein se do dnešního rána zdržoval na jednom zámku v blízkosti Selbu. Gregory mluvil se Sebekovskym [Wilhelm Sebekovsky, poslanec a člen nejužšího vedení SdP – pozn. autora], který si plně uvědomoval krizi důvěry u sudetoněmeckého obyvatel­ stva […]“ 54

Cestou k moci

V pátek 16. září 1938 odjel K. H. Frank za Hitlerem na Ber­ ghof, aby jej prý přiměl – slovy Sebekovskyho – „k souhlasu s vytvořením sudetoněmecké legie, aby novou aktivitou byla pozdvižena nálada německého obyvatelstva uvnitř Českoslo­ venska“. Tohle totiž byl hlavní motiv iniciativy Henleina a spol. směřující k vytvoření teroristických jednotek Sudetoněmec­ kého dobrovolnického sboru, Freikorpsu. Nedůvěra německého obyvatelstva v pohraničí vůči vedení Sudetoněmecké strany přetrvávala. O den poději, tedy 17. září, informoval německý zastupitel­ ský úřad v Praze berlínský Zahraniční úřad, že poslanec za SdP Ernst Kundt, který zůstal v Praze, vidí situaci takto: „Ztráta ve­ dení u SdP ve spojení s německými rozhlasovými hlášeními, ze kterých nikdo neví, zda mají být chápána jako pokyny, měly za následek naprostou bezhlavost a nejistotu v sudetoněmecké vedení. Výjimku tvoří okres Mariánské Lázně, kde obyvatelstvo s důvěrou následuje pokynů senátora Ludwiga Franka. Funk­ cionáři SdP až po okresní vedení všeobecně nejsou na svých místech, buď uprchli, skrývají se nebo byli zatčeni.“ Na závěr svého exposé prý Kundt prohlásil: „Podle názoru Čechů se pokus SdP o povstání zhroutil na základě selhání ve­ dení, což vneslo vážný rozkol do sudetoněmeckého hnutí.“ Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Freikorps) Hitlerův plán mít po ruce paravojenskou teroristickou orga­ nizaci jako jím řízený nástroj nátlaku pro další zahraničněpo­ litická jednání, jenž by vyvolával napětí v pohraničí a žádané záminky pro případný vojenský zásah dle rozhodnutí Vůdce, se tak setkal v souznění s přáním vedení SdP, aby ztráta funkč­ nosti této strany a nedůvěra vůči jejímu vedení byly vyrovnány rolí SdP, nyní jako nástroje teroru a diverze, a aby prostřed­ 55

Pán protektorátu – K. H. Frank známý a neznámý

K. H. Frank ve štábu Sudetoněmeckého Freikorpsu nictvím „jejího“ dobrovolnického sboru a jeho akcí vedených přes státní hranici byla „pozdvižena nálada“ sudetoněmeckého obyvatelstva. Dne 17. září byl proto rozhodnutím Hitlera zřízen ozbro­ jený Sudetoněmecký dobrovolnický sbor, Freikorps (SdF), mající jednoznačně teroristický charakter a určený k dalšímu vyostřování politické a bezpečnostní situace v pohraničí. Toho dne vydalo Sudetoněmecké tiskové středisko (sídlící v Selbu) „Provolání Konrada Henleina“ o zřízení SdF. Pozoruhodné bylo, že ačkoliv byl Henlein od večera dne 14. září stále na německém území, šířil říšskoněmecký tisk a rozhlas k oklamání veřejnosti dokonce ještě 18. září zprávy, 56

Cestou k moci

že „skoro celé vedení Sudetoněmecké strany se i nadále nachází na sudetoněmeckém území“, a že Henlein i Frank řídí mezitím zakázanou SdP z tajných míst v českém pohraničí. Na této propagandistické fikci setrvávalo také provo­ lání a založení Freikorpsu, datované údajně „v Aši 18. září“, které říšskoněmecký rozhlas odvysílal 18. září a tisk přinesl 19. září 1938. Provolání – kromě svých bojovných politických tezí – oznamovalo, že Konrad Henlein nařídil, „že podél hra­ nice vlasti bude postaven Sudetoněmecký Freikorps“. Jak upo­ zornil německý historik Martin Broszat, tato nejasná formulace ponechala nevysloveno, na jaké straně hranice bude Freikorps postaven, přičemž údaj „v Aši“ byl vhodný pro vyvolání dojmu, že utváření Freikorpsu probíhá v česko-německém pohraničí. Teprve 19. září 1938 (!) vydalo uprchlé vedení SdP výzvu „sudetským Němcům ve vlasti“, kde stálo, že „Konrad Henlein a velká část hlavního vedení vyhledali přechodně německé říš­ ské území, aby mohli se všemi nutnými prostředky svobodně a nezávisle bojovat v těchto rozhodujících hodinách dle vaší vůle za návrat naší německé vlasti do velké německé otčiny. Za zrádného zákonodárství českých mocipánů a při brutálním použití stanného práva na celém státním území Česka [pozn. aut.: což samozřejmě byla lež] by to bylo nemožné, pokud by­ chom seděli v českých žalářích […]“ Ozbrojenými akcemi Sudetoněmeckého Freikorpsu, vede­ nými přes německo-českou hranici už od 8. září 1938, začala další fáze protistátní činnosti SdP v zájmu hitlerovské politiky, vrcholící mnichovským diktátem. K. H. Frank se stává zástupcem velitele Freikorpsu, kterým je, jak jinak, Konrad Henlein. Frank je ve svém živlu. Konečně má na hlavě ocelovou přil­ bu, je opásán důstojnickým řemenem s pouzdrem naditým ar­ mádní pistolí, na krku mu visí dalekohled. 57

Pán protektorátu – K. H. Frank známý a neznámý

Frank „na bojišti“ (Sorkov na Chebsku, září 1938) 58

Cestou k moci

Je aktivní a iniciativní, po vojensku rázný. Na rozdíl od Hen­ leina se vydává i do první linie bojů; je například zachycen na fotografiích, kterak obhlíží pozice Freikorpsu a příslušníků SS na Chebsku. A tak také v Sudetoněmeckém Freikorpsu, jehož členové v průběhu dvou týdnů usmrtili 110 lidí (Čechů, Slo­ váků a německých antifašistů), 50 jich zranili, 2 029 odvlekli do Německa, získává Frank u Hitlera další cenné „body“… Záhada „Frankovy“ aktovky Existuje z hlediska historiografie asi nepříliš důležitý, leč v ka­ ždém případě zajímavý archivní dokument. Je to „Protokol o otevření trezoru v pracovně kamaráda K. H. Franka, Pra­ covní úřad (Sudetoněmecké strany) Praha, 15. září 1938“. Připomeňme, že administrativa Sudetoněmecké strany byla ve druhé polovině třicátých let rozdělena na dvě části: cheb­ skou a pražskou. V Praze v Hybernské ulici se mimo jiné na­ cházel tzv. Arbeitsamt čili Pracovní úřad vedený Frankem. „Přišel jsem na Pracovní úřad kolem 19. hodiny, přítomen byl mj. ředitel Hermann a služba v podatelně. Ředitel Hermann a já jsme se vydali do pracovny K. H. Franka a pokoušeli jsme se s klíči, které zrovna dorazily z Chebu, otevřít trezor, což se po ně­ jaké době podařilo,“ napsal autor protokolu JUDr. Ernst Brass. „V trezoru se nacházely spisy, vyvolané filmy zn. Leica, tři vkladní knížky v hodnotě asi 90 000 Kč a asi 93 000 Kč v hotových peně­ zích. Vkladní knížky k sobě vzal ředitel Hermann, hotové peníze jsem dal do aktovky, spisy a filmy byly spáleny na klozetu […] Nebyl čas spisy ještě jednou pročíst, aby byly před spálením za­ chráněny cenné věci, neboť jsme dostali zprávu, že v 19.30 policie údajně zamýšlí provést v Pracovním úřadu domovní prohlídku. Já jsem opustil dům asi v 19.25, do té doby nebylo ještě všechno spáleno, není mi známo, zda některé spisy zbyly. Ak­ 59

Přebal navrhl Lukáš Tuma. Fotografie archiv autora a Wikimedia Commons. Mapu na předsádku nakreslil Martin Ďásek. Redakce Pavlína Kajnarová. Vydalo Nakladatelství Epocha, s. r. o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 v roce 2019 jako svou 730. publikaci. Druhé, přepracované vydání, 368 stran. Sazbu provedl Jaroslav Uhlíř. Vytiskly Těšínské papírny, s. r. o.

Knihy Nakladatelství Epocha můžete zakoupit u svého knihkupce nebo si je lze objednat s 25% slevou přímo u nás: v e-shopu na adrese: www.epocha.cz, e-mailem na adrese: objednavky@epocha.cz, písemně na adrese: Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1 – Staré Město, nebo telefonicky na čísle: 224 810 353.

facebook.com/nakladatelstvi.epocha facebook.com/fantastickaepocha