0371602

VOLÁNÍ NETVORA Příběh života Napsal

Patrick Ness

Podle námětu Siobhan

Dowdové

S velkým díky věnuji Kate Wheelerové

Text © 2011 Patrick Ness From an original idea by Siobhan Dowd Illustrations © 2011 Jim Kay Published by arrangement with Walker Books limited, London SE11 5HJ. Quote from An Experiment in Love by Hilary Mantel © 1995 Hilary Mantel. Reprinted by permission of HarperCollins Publishers Ltd. Translation © 2016 Hana Březáková Czech edition © 2016 Nakladatelství Slovart Všechna práva vyhrazena. Bez písemného svolení vlastníka práv není povoleno publikaci ani žádnou její část použít pro reprodukování či ukládání v rešeršním systému, ani ji jakýmikoli prostředky šířit, ať již elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním nebo jinak.

Volání netvora. Příběh života Z anglického originálu A Monster Calls (Walker Books, London 2012) přeložila Hana Březáková Redigoval Martin Pšenička Korektury Adéla Lapáčková Editorka Sára Vybíralová Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v roce 2019 Vydání druhé Sazbu zhotovil Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Cena na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce ISBN 978-80-7529-884-3 10 9 8 7 6 5 4 3 2 www.slovart.cz

VOLÁNÍ NETVORA Příběh života

Netvor se zjevil těsně po půlnoci. Tak jak to netvoři obvykle dělávají.

Když přišel, Conor nespal.

Zdál se mu ošklivý sen. Ale ne ledajaký ošklivý sen.

Stejná noční můra, která jej poslední dobou pronásledovala dost často. Ta, co v ní byla tma, vítr a křik. Ta, co v ní držel ruce, které klouzaly z jeho sevření, i když se snažil sebevíc, aby je nepustil. Ta, co vždycky končila – „Jdi pryč,“ zašeptal Conor do tmy svého pokoje. Pokoušel se zahnat zlý sen pryč, nedovolit mu, aby ho pronásledoval do bdělého světa. „Okamžitě zmiz.“ Podíval se na budík, který mu máma postavila na noční stolek. 0:07. Sedm minut po půlnoci. To už určitě bylo moc pozdě, když jde druhý den do školy, a vlastně by to bylo pozdě, i kdyby měl před sebou volný den.

11

PAT R I C K N E S S

Nikomu o svém zlém snu neřekl. Mámě v žádném případě, ale ani nikomu jinému. Ani tátovi, se kterým si pravidelně zhruba jednou za čtrnáct dní telefonovali, a rozhodně ne své babičce. Taky nikomu ve škole. To by neudělal ani za nic.

To, co se dělo v jeho noční můře, nesměl vědět nikdo na světě.

Ospale zamžoural, rozhlédl se po pokojíku a zamračil se. Něco tam bylo jinak. Posadil se v posteli, už o trošku bdělejší. Na zlý sen skoro přestal myslet, ale bylo tam ještě něco, něco, co nedokázal pojmenovat, něco úplně jiného, něco – Naslouchal, napínal ve tmě uši, ale jediné, co slyšel, byl tichý dům kolem něj, občasný slabý zvuk z prázdného přízemí, zašustění pokrývek z máminy ložnice, která sousedila s jeho pokojem.

Nic. Pak se to ozvalo znovu. Conor si uvědomil, že je to přesně ten zvuk, co ho probudil.

Někdo volal jeho jméno.

Conore.

Dostal takový strach, že ho skoro rozbolelo břicho. Ta příšera ho pronásleduje? Vylezla ven z jeho zlého snu a…?

12

VOL ÁNÍ NET VOR A

„Neblázni,“ pomyslel si. „Na příšery už jsi docela starý.“ A taky že byl. Zrovna před měsícem oslavil třinácté narozeniny. Příšery mohly vystrašit akorát tak malé děti.

Mimina, co se ještě počůrávají do postele. On se příšer už – Conore.

Uslyšel to zas. Conor nasucho polkl. Byl nezvykle teplý říjen, a tak nechával okno na noc otevřené. Možná to jen zašustila jedna půlka záclon o druhou a znělo to jako – Conore.

Tak dobře, vítr to není. Rozhodně to byl hlas, ale žádný z těch, co Conor znal. Mámin nebyl určitě, to věděl s jistotou. A vlastně to vůbec nebyl ženský hlas, a Conor se na bláznivý okamžik zaradoval, že je to možná táta, který přijel z Ameriky na nečekanou návštěvu, a protože už bylo moc pozdě, nechtěl jim volat, aby je nevzbudil, a tak – Conore.

Ne. Táta to taky není. Ten hlas měl v sobě cosi nepopsatelného. A vlastně zněl jako hlas příšery, byl divoký a strašlivý.

Pak uslyšel, jak venku ztěžka zapraskalo dřevo, jako by něco obrovského našlapovalo po prkenné podlaze.

13

PAT R I C K N E S S

Bál se vstát z postele a jít se tam podívat, ale zároveň jako by to nějaká část z něho chtěla udělat víc než cokoliv jiného.

Teď už docela probuzený ze sebe odhrnul pokrývku, vstal z postele a přešel k oknu. V bledém polosvitu měsíce zřetelně viděl kostelní věž na vršku malého kopce za jejich domem. Úpatí kopce ovíjela železniční trať, dvě tvrdé ocelové linky se tlumeně leskly ve tmě. Měsíc osvětloval také hřbitov u kostela, plný náhrobních kamenů se jmény, jež už skoro nešla přečíst.

Conor viděl také velký tis, který rostl uprostřed hřbitova, strom tak prastarý, že se zdálo, jako by byl vytesaný ze stejného kamene jako kostel. Že je to tis, věděl Conor jen proto, že mu to řekla máma. Nejdřív když byl ještě úplně malý, aby se ujistila, že nebude jíst bobule, co na něm rostou, protože jsou jedovaté, a pak znovu vloni, v době, kdy se začala se zvláštním výrazem dívat z okna v kuchyni a říkat: „Ten strom je tis, víš?“ A pak znovu uslyšel svoje jméno.

Conore.

Jako by mu to někdo šeptal do obou uší zároveň. „Co je?“ vyhrkl Conor a srdce se mu prudce rozbušilo. Najednou byl netrpělivý, jako by se nemohl dočkat, co se bude dít dál.

14

VOL ÁNÍ NET VOR A

Před měsíc se posunul mrak, krajina se ponořila do tmy a po úbočí kopce se do jeho pokojíku s hlasitým fííí přihnal vítr a nadzvedl záclony. Znovu uslyšel skřípot a praskání dřeva, které sténalo jako živý tvor, jako hladový žaludek světa, který se kručením domáhá potravy.

Pak mrak odplul a měsíc znovu vysvitl.

A ozářil tis.

Ten se teď uprostřed jejich malé zahrádky tyčil jako obr.

A ten tis byl netvor.

Conor viděl, jak se nejvýše položené větve stromu splétají do podoby obrovského strašidelného obličeje, jak se v nich s mihotáním formují ústa, nos, a dokonce oči, které hleděly přímo na něho. Další větve se stáčely kolem sebe navzájem, praskaly a sténaly, dokud se z nich nevytvořily dvě dlouhé paže a druhá noha, která si stoupla na zem vedle hlavního kmene. Zbytek stromu se zformoval do páteře a trupu a tenké jehličí utkalo chundelatou zelenou srst, která se hýbala a nadzvedávala, jako by pod ní byly svaly a plíce.

Netvor už čněl nad Conorovo okno a nepřestával růst ani do šířky. Nabýval obrovitých rozměrů a vypadal strašlivě silný a strašlivě mohutný. Po celou tu dobu nespouštěl oči z Conora, který slyšel hlasité, jako vichr silné funění vycházející z jeho úst. Netvor položil obří ruce z obou 15

PAT R I C K N E S S

stran okna, sklonil hlavu, až jeho velikánské oči vyplňovaly celý rám, a dál je zlostně upíral na Conora. Dům pod jeho vahou tiše zasténal.

A pak netvor promluvil.

Conore O’Malley, řekl a do Conorova pokoje zavál silný poryv teplého, kompostem páchnoucího dechu, který mu odvanul vlasy z čela. Jako by to ani nebyl hlas, ale spíš hluboké zvučné dunění, vibrace tak mocné, že je Conor cítil v hrudi.

Přišel jsem si pro tebe, Conore O’Malley, řekl netvor, zatlačil do domu, shodil obrázky ze zdí Conorova pokoje, vysypal z polic knihy i různé jiné věci. Všechno skončilo společně se starým plyšovým nosorožcem v jedné hromadě na podlaze.

Netvor, pomyslel si Conor. Opravdický, nefalšovaný netvor. V opravdickém životě, když nespí. Není ve snu, ale přímo tady, za jeho oknem.

Přišel si pro něho.

Jenže Conor před ním neutekl.

Ve skutečnosti se ho totiž ani nebál.

Jediné, co cítil, jediné, co vůbec cítil od chvíle, kdy se mu netvor ukázal, bylo rostoucí zklamání.

Protože to nebyla příšera, kterou očekával. „Tak pojď a vezmi si mě,“ řekl.

—•— 16

VOL ÁNÍ NET VOR A

Rozhostilo se zvláštní ticho.

Co jsi to říkal? zeptal se netvor.

Conor si založil ruce na hrudi. „Říkal jsem, abys šel a vzal si mě.“ Netvor se na okamžik zarazil, pak s řevem zabušil oběma pěstmi do domu. Strop pokojíku se pod jeho údery zkroutil a ve zdech se objevily obrovské praskliny. Místností profičel vítr a vzduch zaburácel netvorovým zlostným rykem. „Hulákej si, jak chceš,“ pokrčil Conor rameny a sotva přitom zvedl hlas. „Už jsem viděl horší věci.“ Netvor zařval ještě hlasitěji a strčil oknem dovnitř paži, vyrazil sklo, roztříštil dřevo i cihly kolem. Obrovitou, pokroucenou, z větví spletenou tlapou popadl Conora kolem pasu a zvedl jej nad podlahu. Máchl jím z jeho pokoje ven do noci, zvedl jej nad zahradu, vysoko proti bledému kruhu měsíce. Sukovité prsty se sevřely kolem Conorových žeber s takovou silou, že mohl stěží popadnout dech. Hleděl do netvorovy otevřené tlamy, na špičaté zuby z tvrdého, pokrouceného dřeva a cítil jeho sálající horký dech.

Pak se netvor znovu zarazil.

Ty se opravdu nebojíš, že ne? „Ne,“ odpověděl Conor. „Tebe v žádném případě.“ Netvor přimhouřil oči.

17

PAT R I C K N E S S

Ale budeš, řekl. Než to skončí.

Poslední, co si Conor pamatoval, byla netvorova tlama, která se rozevírala víc a víc a chystala se ho spolknout zaživa.

SNÍDANĚ

„Mami?“ zavolal Conor, když vešel do kuchyně. Věděl, že tam nebude – neslyšel, že by se vařila voda v konvici, a to bylo to první, co vždycky dělala – ale poslední dobou se po ní takto ptal často, když vcházel do jednotlivých pokojů v domě. Nechtěl ji překvapit, jen pro případ, že by náhodou usnula únavou někde, kde si to neplánovala.

V kuchyni ale nebyla. To znamenalo, že je asi pořád ještě nahoře ve své ložnici. A taky to znamenalo, že si bude muset připravit snídani sám. Už si na to zvykl. Tak jo. Ve skutečnosti je to dobře, zvlášť dnes ráno.

Rychle přešel ke koši na odpadky a nacpal igelitový sáček, který přinesl ze svého pokoje, až skoro na dno, a ještě jej přikryl ostatním smetím, aby nebyl vidět. „Tak,“ řekl si sám pro sebe a chvíli tam jen stál a klidně dýchal. Pak přikývl a řekl: „Snídaně.“ Toastový chléb do topinkovače, hrst vloček do misky, džus do sklenice, a mohl se posadit k malému stolku 19

PAT R I C K N E S S

v kuchyni a pustit se do jídla. Máma byla zvyklá snídat svůj vlastní chléb a vločky, které si kupovala ve městě v obchodě se zdravou výživou a které Conor naštěstí jíst nemusel. Chutnalo to stejně odporně, jako to vypadalo.

Zvedl hlavu a podíval se na hodiny. Ještě dvacet pět minut a bude muset jít. Školní uniformu už měl na sobě, batoh sbalený a připravený u předních dveří. Všechno si přichystal sám.

Seděl tam obrácený zády ke kuchyňskému oknu, tomu nad dřezem, ze kterého byl výhled na jejich malou zahrádku, na trať a nahoru na kostel se hřbitovem.

A na tis.

Conor si nabral další lžíci vloček. Jeho přežvykování bylo jediným zvukem v domě.

Byl to sen. Co jiného by to mohlo být?

Když dnes ráno otevřel oči, první věcí, na kterou se podíval, bylo okno. Samozřejmě tam pořád bylo, celé a nepoškozené, žádná obrovitá díra vedoucí do zahrady.

Samozřejmě že to byl jenom sen. To jen nějaké hloupé malé dítě by si mohlo myslet, že se to stalo doopravdy.

Jen dítě by mohlo uvěřit, že strom – vážně, strom – sešel dolů z kopce a zaútočil na dům.

20

VOL ÁNÍ NET VOR A

Tiše se při té představě zasmál, tomu, jak hloupé to všechno bylo, a vstal z postele.

Pod nohama mu cosi zakřupalo.

Každé místečko podlahy v jeho pokoji bylo pokryté krátkým, jako špendlíky ostrým jehličím tisu.

Strčil si do pusy další lžíci vloček a ani na chvíli se přitom nepodíval na odpadkový koš, kam nacpal sáček plný jehličí, které zametl, jakmile vstal.

V noci foukal silný vítr. Určitě všechno to jehličí navál dovnitř otevřeným oknem.

To je jasná věc.

Dojedl vločky a chleba, vypil poslední krapet džusu, pak opláchl nádobí a vložil je do myčky. Ještě má dvacet minut. Rozhodl se, že odpadkový koš vyprázdní se vším všudy – takto to bude méně riskantní – a vzal pytel do popelnice na kolečkách venku před domem. A když už tam šel, vynesl zároveň i tříděný odpad. Taky nastrkal do pračky špinavé povlečení, které pověsí na šňůru, až přijde ze školy.

Vrátil se do kuchyně a podíval se na hodiny.

Ještě deset minut.

Ani známka po – „Conore?“ uslyšel seshora od schodiště.

Vypustil ze sebe dech, o kterém si ani neuvě domoval, že jej zadržuje.

—•— 21

PAT R I C K N E S S

„Už jsi snídal?“ zeptala se ho máma. Stála tam a opírala se o rám kuchyňských dveří. „Jo, mami,“ odpověděl Conor s batohem v ruce. „Opravdu?“ „Jo, mami.“ Podívala se na něj, jako by mu stále nevěřila. Conor obrátil oči v sloup. „Toastový chléb, vločky a džus,“ řekl. „Nádobí jsem dal do myčky.“ „Jsi hodný kluk,“ pochválila ho, ale přestože se usmívala, slyšel v jejích slovech smutek. „Promiň, že jsem nevstala dřív.“ „To je v pořádku.“ „To jenom to druhé kolo –“ „To je v pořádku,“ opakoval Conor.

Zarazila se, ale stále se na něj usmívala. Dnes si ještě neuvázala šátek kolem hlavy a její holá lebka vypadala v ranním světle měkce a křehce jako hlavička malého dítěte. Conora zabolelo, když ji takto viděl. „To tebe jsem slyšela dnes v noci?“ zeptala se.

Conor ztuhl. „Kdy?“ „Muselo to být někdy krátce po půlnoci,“ řekla a odšourala se postavit vodu na čaj. „Myslela jsem, že se mi to zdálo, ale přísahala bych, že jsem opravdu slyšela tvůj hlas.“ „Asi jsem jen mluvil ze spaní,“ zamumlal Conor.

22

VOL ÁNÍ NET VOR A

„Asi jo,“ zívla máma. Vzala si z poličky vedle lednice hrnek. „Zapomněla jsem ti povědět, že zítra přijede babička,“ řekla.

Conor svěsil ramena. „Ale ne, mami.“ „Já vím,“ řekla, „ale neměl by sis každé ráno dělat snídani sám.“ „Každé ráno?“ zděsil se Conor. „Jak dlouho tady bude?“ „Conore –“ „Vždyť ji tady nepotřebujeme –“ „Dobře víš, jak mi je v téhle fázi léčby, Conore.“ „Až doteď to bylo v pohodě –“ „Conore,“ okřikla jej máma, tak příkře, že to asi překvapilo oba. Dlouho pak bylo ticho. Poté se znovu usmála a vypadala přitom opravdu, opravdu unaveně. „Vynasnažím se, aby tu byla co nejkratší dobu, ano?“ řekla. „Vím, že se nerad vzdáváš svého pokoje, a omlouvám se. Nechtěla bych to po ní, kdybych nepotřebovala, aby sem přijela.“ Při každé babiččině návštěvě musel Conor spát na gauči. V tom to ale nebylo. Nelíbilo se mu, jak s ním babička mluví, jako by byl zaměstnanec ve zkušební době, a vždycky selhal. Kromě toho to vždycky zvládli sami, jen on s mámou, a nezáleželo na tom, jak zle mámě z léčby bylo, byla to přece cena, kterou musela platit, tak proč –?

23

PAT R I C K N E S S

„Jen na pár nocí,“ ujistila jej máma, jako by mu četla myšlenky. „Neboj, všechno se zas spraví.“ Neřekl nic, jen zatahal za zip na svém batohu a snažil se myslet na jiné věci. A pak si vzpomněl na sáček s jehličím, který nacpal do popelnice.

Možná to není ta úplně nejhorší věc, že bude babička spát v jeho pokoji. „Konečně se usmíváš,“ řekla máma a sáhla po konvici, která se mezitím vypnula. Pak s hranou hrůzou dodala: „Představ si, že mi přiveze některé ze svých starých paruk.“ Volnou rukou si zamnula holou hlavu. „Budu vypadat jako zombík Margaret Thatcherové.“ „Přijdu pozdě,“ řekl Conor s pohledem na hodiny. „Jasně, zlatíčko,“ přikývla a sklonila se, aby mu mohla dát pusu na čelo. „Jsi hodný kluk,“ řekla znovu. „Kéž bys nemusel být zas až tak hodný.“ Při odchodu z kuchyně si všiml, jak si bere hrnek s čajem k oknu nad dřezem, a když otevřel přední dveře, slyšel ji ještě říct: „Tamhle je ten starý tis,“ jako by mluvila sama k sobě.

ŠKOLA

Už jak se zvedal, cítil, že má v puse krev. To, jak se kousl zevnitř do rtu, když dopadl na zem, a právě na to se soustředil teď, jakmile vstal, na zvláštní kovovou pachuť, kvůli které byste to nejraději hned vyplivli, jako byste snědli něco, co nebylo k snědku.

Místo toho to spolkl. Harry a jeho kumpáni by byli radostí bez sebe, kdyby zjistili, že Conorovi teče krev.

Slyšel Antona a Sullyho, jak se mu za zády posmívají, a i když to neviděl, přesně věděl, jak se tváří Harry. Taky by asi uhodl, co Harry řekne potom, tím svým klidným, pobaveným hlasem, kterým jako by se opičil po nějakém padouchovi, kterého rozhodně nechcete potkat. „Po schodech musíš opatrně,“ řekl Harry. „Vždyť víš, že můžeš upadnout.“ Ano, přesně tohle si myslel, že řekne.

—•— 25

PAT R I C K N E S S

Takhle to nebylo odjakživa.

Blonďáček Harry byl každý školní rok miláčkem všech učitelů. Žák, co se vždycky přihlásil jako první, nejrychlejší hráč na fotbalovém plácku. Pro Conora to byl jen další kluk z jeho třídy. Ve skutečnosti nebyli přátelé – Harry vlastně nikdy neměl kamarády, jenom nohsledy; Anton a Sully pořád jen stáli za ním a smáli se všemu, co udělal – ale nebyli ani nepřátelé. Conora by docela překvapilo, kdyby Harry vůbec znal jeho jméno.

Někdy během loňského roku se něco změnilo. Harry si začal Conora všímat. Tu a tam se na něj úkosem podíval anebo jej pozoroval s pobaveným výrazem ve tváři.

K této změně nedošlo tehdy, když Conorova máma onemocněla, ale až později, když Conora začal pronásledovat zlý sen, opravdický zlý sen, ne ten o hloupém stromě, ale skutečná noční můra s křikem a padáním, noční můra, o které by za nic na světě neřekl živé duši. Když se Conorovi začal zdát ten zlý sen, tak tehdy si ho Harry všiml, jako by Conor dostal nějaký tajný cejch, který viděl jen Harry.

Cejch, co k němu Harryho přitahoval jako železo k magnetu.

První den nového školního roku nastavil Harry Conorovi nohu, když vycházel na školní dvůr, a ten se natáhl jak široký tak dlouhý na dláždění.

26

VOL ÁNÍ NET VOR A

A tak to začalo.

A tak to i pokračovalo.

Zatímco se Anton a Sully smáli, Conor k nim byl otočený zády. Přejel si jazykem zevnitř po rtu, aby se přesvědčil, jak moc se kousl. Nic hrozného. Přežije to, pokud se mu podaří dostat se bez další úhony zpátky do třídy.

Tak snadné to ale být nemělo. „Nechte ho na pokoji!“ uslyšel Conor a přitom sebou škubl.

Otočil se a uviděl Lily Andrewsovou, jak si nahněvaně stoupla rovnou před Harryho, načež se Anton a Sully začali chechtat ještě víc. „Přišla tě spasit tvoje pudlice,“ řekl Anton. „Přišla jsem proto, aby to byl férový boj,“ obořila se na něj Lily a kudrnaté vlasy jí přitom nadskočily jako u opravdového pudlíka, i když je měla stažené dozadu čelenkou. „Teče ti krev, O’Malley,“ řekl nevzrušeně Harry, který Lily ignoroval.

Conor zvedl ruku, příliš pozdě, než aby stačil otřít kapku krve, která mu vytekla koutkem úst. „Ona mu tam ta jeho plešatá maminka dá pusinku!“ zakrákal Sully.

27

PAT R I C K N E S S

Conorův žaludek jako by se stáhl do ohnivé koule, jako by tam měl malé slunce, co jej pálí zevnitř, ale než stačil zareagovat, udělala to za něj Lily. S rozzuřeným výkřikem strčila do ohromeného Sullyho a srazila jej do křoví. „Lillian Andrewsová!“ ozval se zkázonosný hlas odkudsi z poloviny školního dvora.

Ztuhli. Dokonce i Sully uprostřed zvedání se ze země znehybněl. Přes dvůr k nim mířila jejich třídní učitelka slečna Kwanová, svůj nejhroznější škleb vypálený do tváře jako jizvu. „To oni si začali, slečno,“ řekla Lily, která už se bránila. „Já nechci nic slyšet,“ odpověděla slečna Kwanová. „Jsi v pořádku, Sullivane?“ Sully střelil pohledem po Lily, pak nasadil bolestný výraz. „Já nevím, slečno,“ zasténal. „Asi budu muset jít domů.“ „Nehraj to na mě,“ odbyla ho učitelka. „Do mé kanceláře, Lillian.“ „Ale, slečno, oni si –“ „Okamžitě, Lillian.“ „Dělali si legraci z Conorovy mámy!“ To způsobilo, že všichni opět ztuhli, a pálící slunce v Conorově břiše bylo najednou ještě žhavější, jako by ho chtělo strávit zaživa.

28

VOL ÁNÍ NET VOR A

(– a na kratičký okamžik se ocitl zpátky ve své noční můře, obklopen skučícím větrem a žhavou tmou –) Odsunul to stranou. „Je to pravda, Conore?“ zeptala se slečna Kwanová, obličej vážný jako při kázání.

Conor cítil nutkání vyplivnout krev, kterou měl na jazyku. Podíval se na Harryho a jeho poskoky. Anton a Sully se tvářili ustrašeně, ale Harry mu jen oplácel pohled, klidný a nevzrušený, jako by byl opravdu zvědavý, co na to Conor řekne. „Ne, slečno, není to pravda,“ řekl Conor a spolkl krev. „Prostě jsem jen upadl. Pomáhali mi vstát.“ Lily se na něj podívala, nevěřícně a dotčeně zároveň.

Otevřela ústa, ale neřekla nic. „Jděte do tříd,“ nařídila jim slečna Kwanová. „Kromě tebe, Lillian.“ Lily se při odchodu se slečnou Kwanovou ohlédla na Conora, ale ten se od ní odvrátil.

Jen aby zjistil, že mu Harry podává jeho batoh. „Dobrá práce, O’Malley,“ řekl Harry.

Conor neřekl nic. Hrubě mu vyškubl batoh z ruky a zamířil dovnitř.