0371296

K APITOL A

K

6

dyž Khaie následujícího rána vzbudil budík, zamáčkl ho, posadil se a neurčitým pohledem skenoval pokoj. Strávil celou neděli v kanceláři, aby před ní unikl, ale pak mu udělala nájezd do snů. Pokud spal tři hodiny, dalo se mluvit o štěstí.

Celou noc ho sužovaly představy. Sexuální. V hlavní roli jistý pár hammer kalhot.

Přicházel o rozum a díval se na svou erekci. Penis mu stál s takovou tvrdostí, že zvedal tlustou péřovou duchnu. S tímhle musí něco udělat, ale jak, když je ta osoba hned za dveřmi? Co když přijde v nejlepším? V domě nebyl jediný funkční zámek.

Předtím mu to nevadilo.

Vydal se do koupelny. Penis mu ukazoval cestu jako střelka kompasu. Rozsvítil a otevřel toaletní skříňku, kde měl kartáček a zubní pastu. Nebyly tam. Otevřel skříňku dokořán, nevykutálely se. Byl si jistý, že je tam večer předtím dával. Vždycky je tam dával.

Má snad halucinace? Nachází se uprostřed noční můry?

Nebo mu nějaká opravdu divná osoba ukradla předměty pro ústní hygienu? Proč by někdo – Kartáček a pasta na zuby ležely na umyvadle. Cože?

KONKURZ NA NEVĚSTU

69

To musela udělat Esme. Vzal kartáček, vymáčkl na něj pastu a vsunul si ho do pusy. Čistil si zuby a zíral na koupelnu.

Musela vstávat za úsvitu. Všude bylo něco nového. Takhle to tu v noci nevypadalo. Krabice s papírovými kapesníky byla pootočená, takže už nelícovala se stěnou a kapesníček vykukující z krabice byl úhledně složený do trojúhelníku. Ručníky na sušácích byly složené na třetiny, na nich byl položený ručník na ruce a žínka. Vypadalo to dobře, ale z praktického hlediska?

S námahou se zdržel zabručení a narovnal krabičku s kapesníčky tak, jak byl zvyklý.

Ve sprše si omylem umyl vlasy kondicionérem, jelikož Esme přehodila lahvičky, a musel si na vlasy nanést kondicionér podruhé, a to bylo protivné. Poté hrábl po velkém ručníku a malý nechal spadnout na podlahu. Sklonil se, aby ho sebral, a když se zvedal, bouchl se do hlavy o sušák.

Když se oblékl a odcházel ze šatny, byl mrzutý a naštvaný.

Možná má otřes mozku. Vkročil do kuchyně a okamžitě ho do nosu uhodil zápach. Štiplavý. Dary moře. A tak silný, že se rozkašlal. Esme stála u sporáku, lila rybí omáčku do hrnce s vroucí tekutinou a roztěkaně utírala skvrnu u plamenů mokrým hadrem.

Na neuvěřitelný okamžik zapomněl na vše kolem spálené rybí omáčky. Měla na sobě tričko – a jinak nic. Uau, ty nohy…

Rozzářeně se na něj ohlédla přes rameno. „Ahoj, Anh Khai.“ Její veselost ho vytrhla ze stavu omámenosti a opět začal vnímat všudypřítomný odér rybí omáčky. Tak opojný. Jo, jídlo s ní chutnalo dobře, ale kdo by to chtěl čichat celý den? A jakým způsobem vyslovovala jeho jméno…

Zmateně ho pozorovala, jak otevírá všechna okna a posuvné skleněné dveře na dvorek a zapíná digestoř.

70

HELEN HOANGOVÁ

„Větrám ten smrad,“ vysvětlil jí. „Jaký smrad?“ Zamrkal. Jednou. Dvakrát. Že by ho nezaznamenala?

Vždyť je všude. Představil si, jak se ten smrad právě v tomto okamžiku vpíjí do výmalby na stěnách. „Rybí omáčka?“ ukázal na velkou lahev s chobotnicí na etiketě, kterou držela v ruce. „Och!“ postavila lahev na linku a utřela si ruce do vlhkého kuchyňského hadru. Po chvíli napětí kolem něj proplula a otevřela kredenc. „Udělala jsem kávu.“ Stoupla si na špičky, aby z prostřední poličky vyndala hrnek na kávu, přičemž se jí vyhrnul okraj trička a odhalil dokonale zaoblené pozadí a bílé kalhotky.

Penis o sobě dal vědět, což mu připomnělo, že už podruhé v řadě vynechal důležitou část svého ranního rituálu. Po včerejším výjevu na dvorku měl prapodivný pocit, že mu Esme může přivodit otřes mozku, citlivé vnímání pachů a modré koule, to vše současně. Široký výstřih trička se jí svezl na stranu a odhalil ladné rameno. Nadechl se vzduchu prosyceného rybí omáčkou. Modré a modřejší.

Uchopila hrníček, nalila do něj kávu a s úsměvem mu ho podala. V zelených očích jí jiskřilo, sexy tmavě hnědé vlasy lemovaly srdcovitý obličej. „Pro tebe.“ Přijal hrnek a usrkl si. „Dobré?“ zeptala se.

Kývl, ale ve skutečnosti neměl ani tucha, jak káva chutná.

Smysly měl doslova zahlcené. Pálící se rybí omáčkou. A Esme.

Mořská pěna, došel k závěru. Ne chuť kávy, ale odstín jejích očí. Zelená mořská pěna.

Usmála se víc a vzápětí zneklidněla a dala si pramen vlasů za ucho. „Proč se na mě tak díváš?“ „Jak?“

KONKURZ NA NEVĚSTU

71

„Tak dlouze.“ „Aha.“ Přinutil se podívat stranou a dopřál si další doušek kávy, aby se něčím zaměstnal. Stále mu nevystupovala žádná chuť. „Zapomínám, že to občas lidi zneklidňuje.“ Neměl cit jako většina lidí, aby odhadl, kdy je dost očního kontaktu, a pak se stávalo, že se díval moc dlouho. Nebo vůbec. Odkašlal si a řekl: „Pokusím se polepšit.“ Zdálo se, že chce něco říct, ale pak se otočila a zaměstnala se naléváním polévky do mísy s pořádnou dávkou rýžových nudlí, které jeho máma ručně vyráběla – bahn canh – se šalotkou, sušenou smaženou cibulkou, krevetami a tenkými plátky vepřového. Mísu odnesla na stůl a položila ji vedle nakrájeného manga a dalšího ovoce. Odtáhla židli od stolu a pobídla ho: „Pro tebe.“ Přiblížil se ke stolu a zíral na jídlo. „Ovoce nejím.“ A je všední den. Rutina byla: spolykat proteinovou tyčinku, vypít sklenici vody, běžet do práce, vysprchovat se v práci, obléknout se a být v kanceláři za necelou hodinu. Dnes však nejdřív musí odvézt Esme do restaurace a je tu jídlo, které musí někdo sníst.

K tomu všemu opravdu nesnášel, když ho někdo obskakoval.

Sakra.

A bude se s tím muset potýkat další tři měsíce. Celé tři měsíce této osoby v jeho životě. Skládání kapesníčků, modré koule, zmatek, zmatení a… ovoce. „Ovoce ti prospěje,“ trvala na svém. „Beru multivitamin.“ „Ovoce je lepší než vitamin.“ Zavrtěl hlavou a posadil se. Přitom by nejraději vyběhl ze dveří. Za předvedení tak ohromného sebeovládání by měl získat nějakou cenu. Svatost. Možná raději rytířský stav.

Sir Khai.

72

HELEN HOANGOVÁ

Usadila se na židli naproti němu a vzala si další sklenici vody, i když na lince už jedna stála. Místo obvyklého posedu však dala jednu nohu pod zadek, druhou si přitáhla k hrudi a čekala. „Ty nebudeš jíst?“ zeptal se. „Už jsem jedla.“ Takže… se na něj bude dívat, jak jí? A on má být divný?

Nabral si lžíci polévky a nudlí. Byly slanější než obvykle, jelikož přidala rybí omáčku, ale byly dobré. Neměl ve zvyku snídat polévku. Když se na ni podíval, našpulila rty a vyzývavě se podívala na mango.

Sakra. Není žádný malý kluk. Proč se mu to děje? Ztěžka se nadechl, uchopil mango a pořádně se do něj zakousl.

V ústech mu vybuchla neuvěřitelná kyselost. Obličej se mu zkroutil v mukách a celé tělo se mu otřáslo. Ble–fuj–ble–ááááá.

Vypukla v záchvat smíchu. S hrůzou ji pozoroval.

Je to opravdu tak vtipné? Otřásal se, jak se snažil spolknout čistou kyselinu citronovou. Sakra, slzí mu oči.

Ovládla se a pronesla: „Promiň. Je trochu kyselé.“ Jo, kyselé tedy opravdu je.

Neřekl jediné slovo a zhluboka se napil kávy. Znovu se otřásl a znovu se napil kávy. Ugh. Takový je teď jeho život. Život – peklo. „Promiň. Mám ráda kyselé.“ Řekl to s omluvným úšklebkem. „Dobře chutná se solí a chilli.“ Napřáhl k ní nedojedené mango. „Ty máš tohle ráda?“ Vzala mu mango z ruky a zakousla se do něj. Na přenos bakterií očividně nedbá. Bakterie nebo nemoci jí jsou jedno?

To ho mohla rovnou políbit – zneklidňující pomyšlení.

Usmála se. Mezi bílými zuby měla kousky zeleného manga. „Úžasné.“