Neohrožený Mikeš Mikeš byl synem kováře. Sotva se u otce vyučil, táhlo ho to do světa. Jednoho dne otci řekl: „Táto, dejte mi sedm centů železa, udělám si na cestu tuláckou hůl.” „Sedm centů železa? Propánakrále, vždyť takový sochor ani neuneseš!” namítl táta. „Jen dejte. Uvidíte, jak se s ní budu ohánět,” odpověděl silný Mikeš. Hůl si ukoval vlastníma rukama. Táta mu dal trochu peněz, maminka napekla koláče a Mikeš se vydal na cestu. Šel, až přišel k mlýnu. Mládek tu právě nesl na rameni mlýnský kámen. Mikeš si pomyslel - to je ale chlapík. Počkal, až mládek zase vyšel ven. „Pojď se mnou do světa,” přesvědčoval ho. Mládek se nenechal přemlouvat, vypověděl službu a šel. V lese dohonili vandrovního. „Kam jdeš a jakého jsi řemesla?” zeptal se ho Mikeš. „Do světa na zkušenou,” odpověděl vandrovní. „Jsem truhlář a říkají mi silák Bobeš!” „Jsi vážně tak silný?” „To se ví, že jsem,“ odpověděl truhlář. Uchopil jedli a celou i s kořeny ji vytrhl ze země. „Chlapík,” pochválil ho Mikeš. „Nechceš jít s námi? Já jsem Mikeš. Tohle je Kuba. Jsme silní jako ty.” „Proč ne,” odpověděl Bobeš. Chodili společně světem, dobře jedli a pili. Peníze se jim rychle rozkutálely. „Mám už jen tři rýnské,” řekl jednoho dne Mikeš. „Půjdeme do města, povečeříme a uvidíme co dál.” „Pane hospodský, přineste nám víno a večeři. Pak nám povíte, co je tu nového?” přikázal Mikeš, když dorazili do hospody.
„Dobrého málo.” Hospodský položil na stůl večeři a pokračoval: „Náš král měl tři dcery. Když bylo nejstarší osmnáct, ztratila se. Jako by se do země propadla. Král i královna byli nešťastní. Rok nato bylo mladší princezně osmnáct let. Pak se i ona ztratila. Nejmladší princezna nesměla z paláce na krok. Když i ona oslavila osmnácté narozeniny, ztratila se. Kdo prý je najde, dostane jednu za manželku a půl království k tomu.” „Kamarádi, neříkal jsem, že se o nás pánbůh postará? Když nám dá král na cestu peníze, půjdeme je hledat!” „Pane hospodský, ohlašte nás u krále,” poručil Mikeš. Hospodský s radostí spěchal ke králi. Za chvíli se vrátil. „Máte jít hned do zámku,” křičel ode dveří. Vandrovníci tedy šli. Král, když viděl, jací jsou siláci, neváhal ani okamžik a vyplatil jim peníze na cestu. Mládenci chodili světem křížem krážem, až přišli do hlubokého lesa. Nemohli z něj najít cestu ven. „Kamarádi, zarazím zde do země hůl a každý z nás půjde na jinou stranu. Kdo dřív najde cestu z lesa ven, vrátí se zpět k holi, zapíská na píšťalku a přivolá ostatní.” Netrvalo dlouho a Bobeš zapískal. „Pojďte honem za mnou! Našel jsem večeři přichystanou jako pro knížata,” pobízel je Bobeš. „Mně se, Kubo, zdá, že si dělá blázny,” řekl Mikeš. Po chvíli uviděli jeskyni. Když vstoupili, užasli. Na stolku byla večeře. Sedli si ke stolu, jedli, pili. Po jídle si šli lehnout. Mikeš je ale zarazil: „Třeba jsme v doupěti loupežníků. Rozdělíme si hlídky. Dnes bude hlídat Bobeš.” „Jsi vykutálený. Pročpak sám nechceš hlídat?” „Mlč a hlídej, na mě také přijde řada.” Bobeš nakonec souhlasil. Mikeš s Kubou šli spát.
Ale i jemu se brzy začaly klížit oči, když mu někdo dal pohlavek. Bobeš vyskočil, a co nevidí. Před ním pidimužík. Šedé vousy až na prsa, v červeném pláštíku. Bobeš se chtěl po mužíčkovi ohnat, ale když se mu podíval do očí, nemohl ani promluvit. Mužíček dal každému spáči herdu do zad. „Proč jsi to udělal?” ptali se ho ráno kamarádi. Bobeš nepřiznal, že měl strach. Smáli by se mu. „Dal bych si něco k snídani,” prohodil Kuba. „Pečení holubi sami do pusy nelétají,” smál se Mikeš. „Půjdeme na lov. Bobeši, ty rozděláš oheň. V noci jsi málo spal. Pak si zdřímni.” „Mně se nechce spát. Ať tu zůstane Kuba.” „Snad se, Bobeši, nebojíš? Kdybych věděl, jaký jsi strašpytel, s sebou bych tě nebral” řekl Mikeš. Bobeš se zastyděl, mlčel a zůstal v jeskyni. Mikeš s Kubou šli na lov. Když vycházeli ven, spatřil Mikeš na zemi popsaný pergamen. Stálo na něm: Kdo tato slova nad umrlcem přečte, vzkřísí ho. Mikeš jej dal do kapsy a šel. Zatím Bobeš umyl nádobí a rozdělal oheň. Najednou kde se vzal, tu se vzal mužíček v červeném pláštíku. „Co budeš dobrého vařit?” zeptal se Bobeše. „Sám nevím, až co kamarádi přinesou.”
„Nečekej na ně, koukni se do komína, kolik masa tam visí. Vylez nahoru. Tady je žebřík.” Bobeš si dal říct a lezl nahoru. Už, už se natahoval pro maso, tu mu mužíček podtrhl žebřík. Bobeš spadl a zabil se. Když se kamarádi vrátili do jeskyně, byl oheň vyhaslý a Bobeš ležel na zemi, jako by spal. „Lenochu líná!” rozkřikl se Mikeš. „Vstávej a pojď nám pomoct!” Ale Bobeš nevstával. „Snad není mrtev?” polekal se Kuba. Mikeš vytáhl pergamen a začal číst. Když dočetl, Bobeš obživl. „Co se ti stalo?” ptali se ho kamarádi. „I co by, přišly na mne mdloby,” odpověděl Bobeš. Styděl se, že ho mužíček nachytal. Mikeš i Kuba mu uvěřili a bez povídání přichystali večeři. Po večeři šli na kutě. Druhý den hlídal Kuba. Jak rozdělal oheň, spatřil mužíčka v červeném pláštíku. „Kde ses tu vzal? Co tu pohledáváš?” zeptal se Kuba zaraženě. „Jdu se podívat, co vaříš dobrého k obědu,” odvětil skrček a upřel černé oči na Kubu. „Nevím, záleží na tom, co kamarádi přinesou.” „Proč na ně budeš čekat? V komíně visí uzené maso. Tady máš žebřík. Já ti jej dole podržím.” I Kuba sedl mužíčkovi na lep. Když byl nahoře, mužík mu žebřík podrazil. Kuba spadl na zem a zabil se. „To jste mi ale trulanti,” řekl Mikeš, když se vrátil z lovu a našel Kubu ležet na zemi. Vyndal pergamen a začal číst. Když dočetl, Kuba vyskočil v plné síle. Bál se posměchu, proto i on se vymluvil na mdlobu. Třetí den ráno došlo na Mikeše. Když Kuba s Bobešem odcházeli, chtěli, aby jim dal pergamen. „Nebojte se, jsem z jiného těsta než vy,” odpověděl Mikeš a pustil se do práce. Sotva oheň rozdělal, kde se vzal, tu se vzal, stál před ním mužíček v červeném plášti. Mikeš se ale nelekl. „Co tu chceš, krtku?!” obořil se na mužíčka zostra. „Proč tak zhurta... jdu se podívat, co vaříš. Čekáš na kamarády a nevidíš v komíně uzené maso.” „Aha,” spustil Mikeš, „tak je to. Zmiz, než tě pověsím za vousy do komína, abys neškodil!” Mužíček se na Mikeše obořil: „Chceš se prát?!”
Mikeš se nedal. Popadl mužíka za vousy a smýkl jím o zeď, až mu celá jeho bradka zůstala v ruce. V tu chvíli se mužík proměnil ve starou babu a zmizel. „Můžeš se proměnit třeba v Lucifera. Nebojím se,” řekl Mikeš a strčil si vousy do kapsy. Když přišli kamarádi domů, podivili se, že je Mikeš živý. Ten se do nich pustil: „Jste siláci a takový cvrček vám nabančil!” „Mikeši, nezlob se. Když se na nás ten cvrček podíval, museli jsme ho bezděky poslechnout. A proč jsi ho nezabil?” „Proč bych ho zabíjel? Nabančil jsem mu, aby si nechal zajít chuť se mnou špásovat,” řekl Mikeš a vyndal z kapsy vousy. Jen po nich přejel rukou, zjevila se baba. Kroutila se bolestí a prosila Mikeše, aby vousy nehladil. Že jí to způsobuje strašná muka. „Něco za něco,” spustil zhurta Mikeš. „Jestli nechceš, abych tě trápil, musíš udělat, co budu chtít.” „Mikýšku, udělám všechno, co bude v mých silách, jen mne prosím nech.” „Dobrá. Ale teď nám přines večeři. Až se najíme, povím ti, co budeme od tebe žádat.” Potom všichni tři usedli ke stolu a baba nosila jednu lahůdku za druhou. Když se najedli, řekl Mikeš: „Čarodějnice jako ty vědí, co se ve světě šustne. Kam se poděly princezny ze sousedního království?” ptal se Mikeš a při tom pohladil vousy. „Netrap mne,” úpěla baba. „Dcery sousedního krále unesl drak a ukryl je hluboko pod touto slují.” „Pojďte, ukážu vám cestu,” řekla baba a otevřela dvířka v rohu jeskyně. Za nimi byla temná díra. „Myslíš si, ty jedubabo, že lezu do děr v zemi jako sysel?” pustil se do ní Mikeš. „Sežeň provaz.” Baba vlezla do díry a v okamžení byla zpátky s provazem. „Pojďte, vy strašpytlové,” křikl Mikeš na hochy, „alespoň mi podržte provaz. Vlezu tam sám.” Aby se přesvědčil, jak je díra hluboká a zda končí pevnnou zemí, vhodil dovnitř hůl. Když ji slyšel dopadnout, vlezl dovnitř.
„Vy trulanti, až zatáhnu za provaz, hleďte, že mne vytáhnete!” křikl ještě za nimi Mikeš. Potom se chytil provazu a spustil se po něm dolů. Jak se ale podivil, když místo temného sklepení uviděl krásnou zahradu a v ní zámek. „Kdo v tom zámku přebývá, babo, pověz, víš-li to?” „Tam jsou obě princezny,” odvětila; „Chceš-li je osvobodit, musíš zabít dva lvy a dvě saně. Hlídají je.”
„Nemysli si, Mikeši, že je to lehký úkol. Dokud je neoslepíš, ani svým kyjem jim neuškodíš. Pomohu ti. Tady máš svíčku. Až přijdeš k obludám, řekni: ‚Hoř, světýlko, hoř, zlé oči umoř!‘ Ony oslepnou. Pak je můžeš zabít. Princezny vyveď ze zámku. Ale pozor. Nedaleko spí drak. Jak tě uslyší, bude po nás veta.” Mikeš vzal od baby svíčku a šel. Když přišel k zámku, kde dva lvi a dvě ukrutné saně leželi, opakoval: „Hoř, světýlko, hoř, zlé oči umoř!” Potvory v okamžení zavřely oči a Mikeš je holí ubil. Potichu vstoupil do zámku. V tom nejskvostnějším pokoji seděly na hedvábné lenošce dvě dívky. Držely se kolem krku. Když si Mikeše všimly, myslely si, že je to mámení. „Pojďte za mnou. Ale potichu, ať neprobudíme draka!” přikázal Mikeš. Jeho slova zněla dívkám jako nejsladší hudba a bez ptaní za ním kráčely. Když přišly k provazu, řekl jim Mikeš: „Teď polezete nahoru, já budu poslední. Nahoře jsou moji kamarádi.” Škubl provazem, a obě princezny se šťastně dostaly ven. Když chtěl vylézt Mikeš, vzala ho baba za ruku a pravila: „Půjdeš-li nahoru, bude to tvá smrt. Kamarádíčkové tě chtějí zabít. Jestli mně nevěříš, uvaž na provaz hůl a uvidíš.” Mikeš ji poslechl. Když byla hůl skoro nahoře, s rachotem se zřítila. Baba nelhala. „Pověz, jak se odtud dostanu?” „Odtud se jen tak nedostaneš,” zahuhlala babice a dodala: „Leda bys chtěl vysvobodit i mne. Jsem nejmladší sestra obou princezen. Nesměla jsem to říct dříve. Zaklel nás zlý čaroděj. Chtěl mě za ženu, ale já ho odmítla. Proto mne proměnil v ošklivého mužíka. Teprve tomu, kdo by mi vytrhl vousy, jsem mohla být nápomocna k vysvobození sester. Já zde musím zůstat zakletá v podobě baby, dokud se nenajde někdo, kdo by draka v moři utopil. Smiluj se a vysvoboď také mne! Poradím ti, jak na to. Musíš jít do zámku. Za vchodem je sud masa. Pověs si jej na ramena, vezmi hůl i svíčku do ruky, schovej se a čekej. Až drak vyleze, vyskoč mu na hřbet. On se s tebou vznese do povětří a bude řvát. Ničeho se neboj a dávej mu ze sudu maso. Až bude pod tebou moře, řekni, že ti žrádlo upadlo. Vytáhni svíčku a říkej: ‚Hoř světýlko hoř, zlé oči umoř.‘ Drak poletí dolů pro žrádlo. Nad hladinou ho udeř do hlavy a on se utopí v moři. Až bude po něm, vrátí se mi předešlá podoba a čaroděj ztratí svou moc.