NEVĚSTA V OKOVECH
Blanka Kubíková
UKÁZKY Tamara nekoukala nalevo ani napravo. Běžela po schodech dolů rovnou k východu. Cestou ještě rychle zavolala mámě, aby ji dnes nečekali, protože se vrátil Dan. Před obchodem si stopla první taxík a už uháněla do Prokopovy ulice, kde Dan dočasně bydlel. Dobře tu cestu znala. Scházeli se výhradně u něj, protože Tamara svůj vlastní byt neměla a z rodičů byl stále někdo doma. Za chvíli už stála u Danových dveří s rukou přitisknutou na zvonku. Všechny její pochybnosti byly pryč. Přivítání bylo bouřlivé. Málem za sebou dokonce zapomněli zavřít dveře. A že se toho ten večer a tu noc za nimi odehrávalo hodně. Hned v chodbě se vášnivě objímali a líbali, Tamara plakala štěstím a stále dokola opakovala, jak ho strašlivě miluje, a že už ho nikdy nikam samotného nepustí. Kamkoli se hne, pojede s ním. Dan neříkal nic, jen zrychleně dýchal a líbal ji po celém, už nahém těle. I ze sebe strhl poslední kus oblečení a trochu surově hodil Tamaru v ložnici na postel. V tu chvíli to ale Tamara chápala jako součást nádherného milování, které přišlo hned vzápětí. Bylo něžné a surové zároveň. Jeho prsty i jazyk klouzaly do míst, která několik měsíců prahla po jeho dotecích. Proto trvalo jen chvíli a dosáhla vyvrcholení. Ale Dan nepřestával. Chtěl stále víc. Vůbec nemluvil, jen rychle dýchal a ‚jednal‘. Tamara věděla, že s ní zkouší věci a polohy, které nikdy dříve nedělal. Bylo to nádherné a vzrušující, ale zároveň neskutečně vyčerpávající. Několikrát ho prosila, ať už přestane, ale Dan jako by neslyšel. Naopak to vypadalo, že s každou její prosbou dostává nový náboj. I přesto, že byla zcela vysílená, nedokázala odolávat pevným stiskům jejích prsou a horkému jazyku, kterým jí přejížděl po vzrušením stažených bradavkách. Znovu a znovu k němu zvedala lačný klín v touze cítit ho co nejhlouběji ve svém nitru. Jejich těla se divoce zmítala ve stále nových přívalech neutuchající rozkoše. Po téměř tříhodinovém milostném maratonu oba usnuli. V noci vzbudily Tamaru opět Danovy doteky. Cítila, jak jí roztahuje stehna a snaží do ní vniknout. „Dane, prosím, ne. Teď opravdu ne. Všechno mě bolí. Skoro šest měsíců jsme se nemilovali a teď to chceš dohnat za jedinou noc? Pojď spinkat.“ Ale Dan ji opět neposlouchal a pokračoval ve svých milostných praktikách. Tentokrát si ale vzal na pomoc ‚hračky‘, které vídala jen v erotických časopisech. V kufříku, který ležel vedle postele, bylo snad všechno, co k podobným účelům slouží. Od lubrikačních gelů až po vibrátory různých tvarů a velikostí. „Dane, co to je?“ zděsila se Tamara, když kufřík uviděla. „Uvidíš, bude se ti to líbit,“ šeptal Dan. „Ale já nechci. Nikdy jsem neměla potřebu to zkoušet a teď mám k milování tebe, tak nevím, proč bych měla používat tyhle gumové náhrady.“ „Lásko, nebuď přízemní. Tohle je v Americe naprosto normální. Ženská, která doma nemá vibrátor, vybočuje z řady. Tak se toho neboj. Uvidíš, jak tě to chytne. Pojď, neboj se. Já přestanu, když nebudeš chtít.“ Tamara začala pomalu roztahovat štíhlé nohy a Dan zatím připravil ‚hračku‘. Už po prvním kontaktu s nástrojem rozkoše začala hlasitě vzdychat a sténat. Kluzký povrch se 1
NEVĚSTA V OKOVECH
Blanka Kubíková
dotýkal těch nejcitlivějších míst a jemné vibrace v ní vyvolávaly přímo bouřlivé reakce. Chladivý gel způsobil, že necítila žádnou bolest, jen vzrušující příjemné klouzání. Zbytek noci promilovali podobným způsobem. Tamara ráno zavolala do zaměstnání, že si bere den volna, a po snídani si s Danem opět vlezli do postele. Erotický maraton začal na novo, ale tentokrát byla aktivní a kreativní právě Tamara. Předvedla Danovi takové představení, že na ni zíral s otevřenou pusou a měl co dělat, aby už jen při pohledu na ni nedosáhl vrcholu. Tamara nevěděla, kde se to v ní bere. Přišlo to náhle a bylo to tak spontánní… Zdálo se, že v ní Dan probudil nikdy nevyřčenou touhu po vzrušujícím a divokém sexu. Byla sama sebou doslova šokovaná, ale musela připustit, že po něčem podobném nejspíš skutečně kdesi hluboko v mysli toužila. *** „Maminko, kdyby šlo do tuhého, podržíš mě, viď.“ „Spolehni se, ohlídám to.“ Při těch slovech se máma znovu rozplakala. Ale to už Tamara neviděla, protože právě zazvonil zvonek. Otevřít šla samozřejmě ona sama, ale pár kroků za ní se už objevila paní Slabá s manželem. Přivítání bylo vskutku honosné. Tamara dostala kytici jasně růžových růží, propletených drobnými bílými kvítky gypsophylie, zelenými přízdobami a maličkými skleněnými srdíčky na tenoučkých drátcích, které se třpytily jako kapky rosy v ranním sluníčku. Budoucí tchyně se mohla kochat neméně krásnou kyticí z rudých růží, a pan otec byl obdarován láhví špičkového francouzského vína, které zaručeně nebylo koupeno v supermarketu. Táta prohodil něco v tom smyslu, že to se hned pozná znalec a vehementně pobízel nápadníka, aby nestál u dveří a šel se posadit ke stolu. Kdo ví, jak to Daniel dokázal, ale evidentně padl panu Slabému do oka už v prvních okamžicích. Vypadalo to, že první ‚obruč‘ praskla. Do té chvíle neoblomný ‚čaroděj‘ začínal ztrácet svou moc. Až praskne i ta třetí, bude vyhráno. A povedlo se. Obruče praskaly jedna za druhou. Rodičovský výslech dopadl na výbornou. Táta se dozvěděl, že pan Daniel Kraus je stavební inženýr, že má po otci slušně zavedenou firmu v zahraničí, čemuž odpovídaly nejen drahé dárky, které přinesl, ale také auto, kterým na námluvy přijel. Jeden z posledních modelů mercedes kabriolet. Byt prý tady ve městě nemá, protože je tu jen na čas, než sjedná potřebné nové obchodní kontakty a také proto, že má v Brně velký dům. Nemělo tedy smysl si zde pořizovat bydlení. Naštěstí je jeho obchodní kolega na delší dobu v Austrálii, a tak mu půjčil svůj slušně zařízený byt, takže pod mostem rozhodně nespí. Při těchto slovech se Daniel i otec hlasitě zasmáli. Dále se pan inženýr zmínil, že by v příštím roce rád otevřel pobočku firmy také v České republice a v souvislosti s tím by své budoucí manželce rád dal dárek v podobě ročního – pro něj pracovního – pobytu v Americe. Musí tamní rodinnou společnost oficiálně převzít po otci a zařídit veškeré právní kroky s tím spojené. Velmi rád by prý všechny tyto záležitosti absolvoval s Tamarou po boku. Ale samozřejmě pouze v případě, že oni, jako rodiče, budou souhlasit s tím, aby si vzal jejich dceru za manželku. Naprosto brilantním způsoben přešel z jednoho tématu na druhé – na to nejdůležitější. 2
NEVĚSTA V OKOVECH
Blanka Kubíková
A stálo to za to. Daniel požádal Tamařiny rodiče o ruku takovým způsobem, za který by se nemusel stydět ani následník trůnu. Celý svůj projev korunoval pokleknutím před Tamarou a zásnubním prstýnkem s briliantem, který jí předal v malé sametové krabičce se slovy: „Vezmeš si mě, lásko?“ To bylo moc i na Tamaru. Rozplakala se jako malá holčička, která dostala vytouženou panenku. Skočila svému vyvolenému kolem krku s takovým nadšením, že i kdyby táta ani v tomto případě nesouhlasil, neposlechla by ho. To, na čem jí ještě před chvílí tolik záleželo, pro ni najednou bylo naprosto zanedbatelné a nedůležité. V tu chvíli věděla, že si Dana vezme, i kdyby se táta postavil na hlavu. Jenže táta se na žádnou hlavu stavět nemusel. Svého budoucího zetě si nemohl vynachválit, a když Daniel odjel a v pokoji najednou zavládlo ticho, rozřízl ho větou: „Tady vidíš, jak bylo dobře, že jsem ti ty tvý předešlý známosti vždycky rozmluvil.“ Pan Slabý se spokojeně usmíval nad svým vítězstvím a Tamara byla tak šťastná, že tátovi dala nahlas za pravdu a tím ho naprosto získala na svou stranu. Už to byl zase její úžasný tatínek a ona jeho milovaná holčička. Jen paní Slabá nijak výrazně své pocity neprojevovala. Viděla svou dceru šťastnou jako snad ještě nikdy předtím a v duchu si jen toužebně přála, aby to tak zůstalo. Jenomže někde ve vzduchu bylo cosi, co jí bralo klid. *** Tamaru probudila zima. Pomalu otevřela ospalé oči a usilovně přemýšlela, kde se právě nachází. Hlavou jí probleskovaly útržky vzpomínek na svatební den. Vůbec nic nechápala. Dokonce si chvíli myslela, že snad pořád ještě spí. Hlava ji bolela a záda měla otlačená od dřevěné lavice, na které ležela. Rozhlížela se kolem sebe a nevěřícně kulila oči. Nebyla schopna se upamatovat, jak se sem dostala. Vtom se nahlas zasmála. „Ježíši, to je ale blbej zvyk – únos nevěsty. Kdo tohle vůbec vymyslel.“ Znovu se rozhlédla. Místnost, ve které se nacházela, byla veliká, kulatá, vlhká a ponurá. Na malých oknech vedoucích do zahrady byly železné mříže a kolem dokola byly rozestavěné další otlučené židle a lavice. Ta, na které seděla Tamara, byla umístěna uprostřed u vysokého dřevěného sloupu, který byl podle své stability zapuštěn dost hluboko do hliněné podlahy. Všude okolo se válely nedopalky cigaret a kromě nich viděla cosi malého bílého. Chtěla se zvednout a jít se podívat, co to je, ale hrůza, která ji v tu chvíli popadla, jí nedovolila ani dýchat. Jak se pohnula, ucítila nad kotníkem něco těžkého. Zvedla umazané svatební šaty, které měla stále ještě na sobě a uviděla na své noze pouto s řetězem, který byl omotán okolo stojícího dřevěného sloupu. Velký kovový zámek na konci řetězu vyvolal v Tamaře zděšení. Najednou už to nebyla zima, která jí otřásala, byl to strach. Vězení, prolétlo jí hlavou. Vždyť jsme přece měli s Danem letět do Ameriky. Teroristé určitě unesli naše letadlo a teď nás tady všechny vězní. Ale kde je Dan a všichni ostatní cestující? Nemůžou mít přece pro každého takovouhle samostatnou místnost. Vždyť v letadle by přece muselo být nejméně sto lidí? Tak kde jsou všichni? Ale o jakém letadle to tady vlastně přemýšlí. Copak ona do nějakého nastupovala? Nemohla to přece všechno prospat. Na letišti se prochází několika kontrolami, ověřuje se totožnost podle 3
NEVĚSTA V OKOVECH
Blanka Kubíková
dokladů a u toho přece člověk nemůže spát? Tak kde to vlastně je? Tohle všechno by nasvědčovalo tomu, že buď vůbec neopustili republiku, anebo byli za hranice uneseni tajně. Ale proč, proboha? Co se to tady děje? Tamara se třásla jako osika ve větru. Chtěla začít křičet, ale hrdlo měla úplně stažené. Opatrně se zvedla z lavice a chtěla zkusit otevřít okno, ale silný řetěz na noze jí nedovolil dostat se dál, než na dva metry od kteréhokoli ze tří oken, která v místnosti byla. Jediné, co mohla vidět, byl upravený trávník, ozdobné keříky a za nimi vysoká zeď. Díky malým rozměrům oken však nemohla vidět, jak je vysoká. Podle toho, kam až byla schopna dohlédnout, odhadovala její výšku na nejméně pět metrů. Začínal se jí zmocňovat panický strach. Posbírala všechny psychické síly a začala hlasitě křičet: „Daneee, Daneee. Haloooo. Otevřete prosííííím, haloooo, haloooo!“ Všude bylo hrobové ticho. Tamaře se zdálo, jako by se její křik vůbec nedostal ven, jako by zůstával v té studené kobce, jako by její stěny byly dokonale izolované od okolního světa. Seděla bez hnutí a čekala, co se bude dít. Čas najednou neexistoval. Začala se znovu probírat celým včerejším dnem a pokoušela se upamatovat na poslední okamžiky před usnutím. Vzpomněla si, že se jí chtělo strašně spát už od chvíle, kdy s Danem sedli do auta a rozjeli se směrem k letišti. Dokonce si pamatovala i to, jak v objemných šatech lezla na zadní sedadlo, ale dál už nic. Vůbec nic. Znovu jí projel ochromující strach o Dana. „Daneee, Daneee, prosíííím, kde jsi, Daneee.“ Brečela a zároveň křičela jako šílená. Pak zase to děsivé ticho. Seděla nehybně na lavici s hlavou skloněnou na prsou a zrychleně dýchala. Vtom za sebou uslyšela cvaknutí zámku. Věděla, že někdo vešel, ale nenašla dostatek odvahy se otočit. *** „Tak co jí říkáte, pánové?“ „No, tahle se ti kamaráde teda fakt povedla,“ řekl ten nejmladší, ale nejsvalnatější z nich. Vypadal jako vyhazovač z nočního baru. Měl holou hlavu a šíři ramen by si klidně mohl měřit s Arnoldem Schwarzenegerem. Šel z něj strach. „No, tak se u nás posaď, kočičko,“ řekl jeden z mužů a ukázal na prázdnou židli. To byl také zároveň pokyn pro Dana, aby jí sundal pouta. Tamara si opatrně sedala, ale stále své obecenstvo ostražitě sledovala. Při pohledu na plný stůl dostala hlad. „Jen si nabídni, malá, nestyď se. V klidu jez a hlavně dobře poslouchej, co ti budu říkat. Tohle všechno, co tady vidíš, můžeš mít občas i ty. Včetně koupele, kterou jsi právě absolvovala. Ale jen, když budeš hezky hodná a budeš dělat, co se Ti řekne. Jasný?“ Tamara lehce přikývla a zároveň se polohlasně zeptala, co znamená to ‚být hodná a dělat, co se jí řekne‘. „Ale podívejme. Ty ses nám nějak rozpovídala. To ti tvůj manžel neřekl, že pokud se tady někdo bude na něco ptát, pak je to někdo z nás, ale rozhodně ne ty, kurvičko? Rozumělas?“ Tamara opět přikývla a poodstrčila talíř s jídlem. Žaludek se jí natolik stáhl, že by nebyla schopna spolknout už ani jediné sousto.
4
NEVĚSTA V OKOVECH
Blanka Kubíková
„Ale copak, nechutná nám? Tak si asi dáme moučník, co vy na to, pánové?“ řekl jiný a pobídl Tamaru, aby si svlékla šaty. Ta se s hrůzou otočila k Danovi a v jejích očích mohl číst jediné – žádost o pomoc. „Prosím, ne,“ zašeptala a vzhlížela k Danovi jako ke své poslední záchraně. Dan se jen pousmál, podal jí ruku, aby mohla vstát od stolu, rozepnul jí zip na šatech a řekl: „Tak pokračuj.“ Tamara se jen stěží udržela na nohou. Klepala se strachy a zároveň studem, protože pod šaty neměla prádlo. Když jí sklouzly, rychle si zakryla jednou rukou prsa a druhou klín. „Jo ono se nám to stydí,“ prohodil posměšně nejstarší z mužů. „No, to tě holka, musíme odnaučit, protože tady žádný hysterický výstupy trpět nebudeme. Tady je to jiný, než tam venku za branou.“ Při těch slovech se k Tamaře přiblížil a surově ji povalil na prostřený stůl. Některé kusy skla a porcelánu s třeskem dopadly na podlahu. V tu chvíli Tamara věděla, co bude následovat, ale nečekala, že to bude až tak hrůzné. „Ne, prosím, ne! Nedělejte to, prosím vás,“ prosila a snažila se na loktech vzepřít. Všechny její slzy i prosby byly zbytečné. Muž jí jedním pohybem srazil zpátky na stůl a vykonal, k čemu se odhodlal. Křičela bolestí, protože byl velice surový. Konečně bylo po všem. Tamara se zvedla a sebrala ze země šaty, aby jimi alespoň zčásti zakryla nahé bolavé tělo. Když už myslela, že má nejhorší za sebou, promluvil Dan. „Tak holčičko, tady se poslouchá, a pokud ti není jasný, co to znamená, my ti teď předvedeme, co tě čeká, když poslušná nebudeš.“ Poté se obrátil k jednomu z mužů a řekl: „Přiveď ji.“ Muž beze slova odešel. Za pár minut se vrátil a vedl s sebou mladou ženu v zelenkavém županu se zavázanýma očima. Jeden z mužů k ní přistoupil a hrubým hlasem jí zasyčel do tváře: „Tak nám se včera nechtělo pracovat, co?“ Jedním trhnutím z ní tenký župan strhl. V tu chvíli se Tamara otřásla hrůzou, strachem, lítostí… bylo v tom všechno. Stálo před ní nahé vyhublé třesoucí se stvoření, tělo poseté čerstvými i starými podlitinami, spoustou škrábanců a dokonce i otisků zubů, a tiše prosilo za odpuštění. „Na to už je teď holka pozdě,“ promluvil jiný z mužů, přistoupil k ní, chytil ji za vlasy a opřel ji obličejem o stůl. Tamara tušila, co přijde a bez přemýšlení vykřikla: „Neee!“ V tu chvíli ji ale zezadu chytil Dan za krk a sykl: „Ty mlč a pořádně se dívej, ať víš, co tě čeká, když budeš odmítat zákazníky.“ Tamara se třásla a zavírala oči, aby neviděla, jak neznámá žena trpí. „Řekl jsem: dívej se,“ znovu křikl Dan. Když se hromotluk ukojil a žena se pomaloučku zvedala, přistoupil k ní druhý. Postupně se uspokojili i zbylí tři. Bylo patrné, že trpící blondýnka přestávala vnímat okolí. Její pláč i prosby ustaly a nohy se bezvládně podlamovaly. Když skončili, nechali ji ležet na stole plném rozházeného jídla a vylitého vína. Tamara se třásla a chtělo se jí zvracet. To, co před chvílí prožila a viděla, byl ten nejhorší zážitek v jejím dosavadním životě. Nejraději by křičela a kopala do těch stvůr, které se mylně nazývaly lidmi. Byly to jen odporné zrůdy. Odpad, který je potřeba zlikvidovat. Zubožená znásilněná dívka se začala pomaloučku zvedat, ale její výraz i pomalé pohyby prozrazovaly, že cítí obrovskou bolest v celém těle. ***
5
NEVĚSTA V OKOVECH
Blanka Kubíková
Dane, jak jsi mohl…? Proboha, co jsem ti udělala, žes mě vzal do tohohle doupěte hrůzy? Dane, já jsem tě přece milovala a asi pořád ještě miluju. Nemůžu uvěřit, že bys byl schopen něčeho podobného. Tolik jsme toho spolu prožili, tak proč?“ Tamaře pláčem přeskakoval hlas. Zalykala se a chvílemi nemohla popadnout dech. Když si uvědomila, co právě prožila, zmocňovala se jí strašná panika. „Tohle všechno přece musí být jen zlý sen, ze kterého se co nejdříve probudím. Pane bože, Dane, tak řekni něco!“ „Zlý sen?“ Opáčil Dan tlumeným hlasem. „No, jak pro koho. Pro mě určitě ne. Právě naopak. Teď teprve začne ta pravá realita, broučku.“ „Ty hajzle,“ vykřikla Tamara z plných plic a vrhla se na Dana. „Ty zasranej, hnusnej hajzle. Nenávidím tě! Chcípni, ty zrůdo!“ křičela a začala ho pěstmi tlouct do hrudi a do obličeje. Než se Dan stačil vzpamatovat z jejího nečekaného útoku, trefila ho pěstí přímo mezi oči do kořene nosu. Vykřikl bolestí, rychle zvedl ruce na obranu a otočil hlavu do strany, aby se vyhnul další ráně. Tamara nepřestávala běsnit, jenže bohužel nebyla jediná, kdo dostal vztek. Dana její chování tak rozzuřilo, že ji začal rány divoce oplácet. Byl o dost vyšší než ona a bezpochyby silnější, takže neměla nejmenší šanci se mu ubránit. Bil ji zaťatými pěstmi hlava nehlava, až upadla ne zem. Ale Dan ve své zuřivosti nepolevoval a vší silou do ležící Tamary kopal. „Ty jedna špinavá svině, ty zkurvená děvko, ty čubko, já ti ukážu, jak budeš poslouchat. Budeš litovat, že ses narodila, ty čubko zasraná!“ křičel a mezi jednotlivými nadávkami na svíjející se Tamaru plival. Ta už ale jeho výlevy nevnímala. Občas jen zasténala, když do ní tu a tam znovu kopl, ale jeho hlas už se jí rozplýval někde v dálce. Probrala se nahá na rozvrzané posteli přikrytá páchnoucí dekou. Nedokázala ten zápach identifikovat, ale byl odporný. Jenže ona neměla sílu ji ze sebe shodit. Pokusila se pohnout, ale bolestí vykřikla. Na těle nebylo snad jediné místo, které by ji nebolelo. Cítila, jak se jí špatně a těžce dýchá. Očima těkala po místnosti, ve které byly jen dva malé úzké otvory v silné zdi. Vypadaly jako střílny z husitských pevností. I všechno okolo, na co pohledem dosáhla, připomínalo jakési hradní vězení. Studené kamenné zdi, hliněná podlaha i okované vstupní dveře s malou špehýrkou. Vtom její myšlenky sklouzly zpátky k incidentu mezi ní a Danem. Strach jí znovu roztřásl celé bolavé tělo. Pane bože, kde to vlastně jsem? Co budu dělat? Přece se odtud musím nějak dostat. Vždyť mě zabijí. Oni se nezastaví snad před ničím. Vtom uslyšela, jak někdo povoluje železné petlice na dveřích. Instinktivně se přikrčila pod páchnoucí přehoz, zavřela oči a tichounce šeptala jakousi vymyšlenou modlitbu, kde prosila všechny svaté o pomoc. *** Místnost, ve které se ocitla, byla vybavena luxusním starožitným nábytkem, jaký vídala jen na zámcích, když jako malá jezdívala s rodiči na výlety. Při této vzpomínce se jí do očí vlily slzy. Opatrně se rozhlížela kolem sebe a její pohled se zastavil na velké vyřezávané posteli s tmavě fialovými nebesy. Po zádech jí přeběhl mráz. Vlastně všechno v pokoji bylo laděno do temně fialové v kombinaci se zlatou. Zlatá a fialová jsou přece 6
NEVĚSTA V OKOVECH
Blanka Kubíková
barvy farářské sutany. Tak kde sakra je nějaký svatý otec, který by tohle zvěrstvo zastavil? Který by ji uvolnil ze spárů nemilosrdných hyen? Z myšlenek ji vytrhl Danův zpěvavý hlas. Nikdy u něj tenhle tón neslyšela. „Hallo Stefen. Also,wie geht es?“ (Ahoj Stefene, tak jak se daří?) „Hallo mein Freund. Natürlich ganz gut, wenn ich wieder hier bin, oder?“ (Ahoj příteli. Samozřejmě dobře, když jsem opět tady, nebo ne?) „Stefen, heute habe ich für dich eine ganz neue super Ware. Sehe mal. Das ist doch exklusiv, nicht wahr?“ (Stefene, dnes mám pro tebe úplně nové super zboží, podívej),“ řekl Dan svému známému a ukázal směrem k Tamaře - Mandy. „To je exklusivní, nebo ne?“ Steffen našpulil svůj tučný německý ret a souhlasně přikývl. Oba pánové si ještě cosi pošeptali a poté Dan z místnosti odešel. Nadržený Stefen nelenil a ihned po jeho odchodu začal ‚nové zboží‘ prověřovat. Přistoupil k Tamaře a bez skrupulí jí stáhl obě ramínka od šatů. Nad luxusním krajkovým prádlem sice uznale pokýval hlavou, ale příliš ho nezajímalo, protože se ihned jal rozepínat podprsenku, ve které se skrývala velká pevná ňadra. Jakmile zapínání povolilo, Tamara instinktivně zkřížila paže před nahým hrudníkem. Tahle póza Stefena evidentně vzrušovala. Dýchal, jako by právě doběhl maraton a moc nechybělo, aby začal slintat jako pes, který cítí hárající fenu. Při pohledu na toho upoceného nácka se jí dělalo zle. Dobře však věděla, že nemá jinou volbu, než stát a snášet chlípné doteky Stefenových třesoucích se rukou. Vtom ucítila pevné sevření v pase a než se stačila vzpamatovat, ležela na posteli. Stefen z ní nedočkavě strhával zbytky prádla a lačně jí roztahoval stehna, aby do ní mohl co nejdříve vniknout. Chtělo se jí křičet, nikoli však blahem a rozkoší, ale hnusem a bezmocí. Cítila vztek, lítost, ale hlavně odpor. Odpor k nechutnému, potem páchnoucímu parchantovi, který za ni zaplatil a ona mu teď musí vyhovět, ať s ní bude chtít dělat cokoli. S hrůzou si uvědomila, že by si klidně mohl zaplatit její smrt. Nejednou už o takových zvěrstvech slyšela. Nácek by ukojil své zrůdné touhy a ‚její majitelé – obchodníci‘ shrábli tučný balík. Po ní by nevzdechl ani pes, protože by nikdo nevěděl, že tam vůbec kdy byla. Místnost s odhlučněnými dveřmi zcela bez oken byla jako stvořená pro podobné hrůznosti. Žádný křik by rozhodně ven nepronikl. A i kdyby… nejspíš by byl považován za projev dobrého obchodu. Její tělo, nebo možná jen jeho zbytky, by skončily v předem připraveném hrobě někde uprostřed všudypřítomné pustiny. Tahle představa dostala Tamaru do stavu naprosté nehybnosti. Ovládl ji ochromující strach. Ztratila i poslední zbytky odvahy se Stefenovi jakýmkoli způsobem vzepřít. *** V husté tmě Alex neviděl dotyčnému ‚sluhovi‘, který ho pobídl, aby vystoupil, do tváře. Odhadoval, že to bude nejspíš řidič, který ho sem přivezl. Poslechl, pomalu vystoupil a rozhlédl se. Všechno kolem halila černá tma. Podle šumění stromů Alex usuzoval, že jsou nejspíš někde uprostřed lesa. Znovu ho zachvátila vnitřní úzkost a přicházející panika.
7
NEVĚSTA V OKOVECH
Blanka Kubíková
Co tady sakra dělám? Pomyslel si v duchu. Jak mě mohlo napadnout nechat se k něčemu podobnému zlákat? Bože, já jsem idiot! Alex se v duchu proklínal, a to bylo to jediné, na co se v tu chvíli zmohl. Nejraději by se byl otočil a uháněl někam pryč. Zpět, odkud přijel, jenomže… Místo protestu poslušně následoval svého průvodce, ačkoli vůbec neměl ponětí, kam ho vlastně vede. Po pár krocích zastavili, ozvalo se tiché zabzučení a ve tmě před nimi se objevil pruh slabého světla z otevřených dveří. Vešli dovnitř, dveře se zavřely a Alexe napadlo, že je najednou úplně oddělen od venkovního reálného světa. A vůbec se nemýlil... Úzká chodba, kterou procházeli, byla osvětlena jen místy, a to jí dodávalo ráz podzemní chodby strašidelného hradu z románů Alfreda Hitchcocka. Muž, který Alexe doprovázel, se najednou zastavil a hrubým hlasem pronesl: „Tady bacha, budou schody.“ Alex zpomalil a v mdlém světle zaostřil. Prostor, kde se nacházely kovové točité schody, byl osvětlen o trochu víc, a jemu mu neušlo, že k nim z levé strany vede ještě jedna chodba. Ta ale osvětlená nebyla. Mříže, které ji uzavíraly a divné zvuky, které z ní vycházely, dávaly tušit, že je tam cosi, co se smí dostat ven jen pod dohledem. Alex polykal naprázdno a přál si jediné: aby tohle všechno byl jenom sen. Ze všech stran na něj dýchala úzkost. Zdálo se mu, že ve stále se ozývajících zvucích rozeznává slabé lidské hlasy. Možná nářek, pláč, bolest… Aby potlačil rostoucí paniku, která ho prostupovala, sám sebe v duchu okřikl, ale na jeho pocitech to nic neměnilo. Když vystoupali po schodech nahoru, šli znovu chodbou. Ta už nebyla tak úzká a vlhká. Připomínala spíš chodbu nějakého starého hotelu. Byla poměrně prostorná a po obou stranách byly v rozmezí pár metrů několikery dveře. Světla tady ale bylo stejně málo jako v té předchozí. Došli až na konec a zůstali stát. Alex pochopil, že jsou nejspíš u cíle. Ani v nejmenším neměl ponětí, co ho za těmi zdobenými obloukovými dveřmi čeká. *** Rozzuřený Dan chodil po místnosti sem a tam, zatínal pěsti a zrychleně dýchal. Jeho pohyby dávaly jasně najevo, že se psychicky připravuje na velké jednání. Rozhodl se tuhle záležitost rázně vyřešit a ostatním ukázat, kdo tady velí. Celý tenhle byznys byl přece jeho nápad. Jen díky němu se ostatní mají jako prasata v žitě. On shání klienty a tím pádem i určuje pravidla. Tohle je rozjetý vlak, ze kterého se nevystupuje. On je ten, kdo tenhle vlak řídí, ostatní jsou jen cestující. A pokud to někdo z nich nemíní respektovat, zaplatí za to. Když se Dan zčásti uklidnil, zavolal všechny své kolegy, již přítomného lékaře, nechal přivést i Tamaru a ujal se slova. „Tak pánové, to, co se tady stalo, mi někdo z vás bude muset vysvětlit.“ Jeho hlas zněl velmi ostře a rozhodně. Muži se na sebe nechápavě dívali a vzájemně krčili rameny, čímž dávali najevo, že absolutně nevědí, o čem je řeč. „No, vypadá to, že asi nevíte, na co se ptám. Takže... jak mi vysvětlíte tohle?“ Dan zvedl sedící Tamaře nohu a ukázal všem zarudlou ránu. Mezi přítomnými to lehce zašumělo.
8
NEVĚSTA V OKOVECH
Blanka Kubíková
„Jasně jsem řekl, ať si s ostatníma holkama děláte, co chcete, ale tuhle necháte na pokoji. Evidentně se to někoho z vás netýká, že?“ Danovy ztuhlé rysy a slova cezená přes zuby dávaly jasně znát, že mu chybí už jen malý krůček k velkému výbuchu. „Fajn, tak jak myslíte, pánové,“ pokračoval Dan a jeho hlas začínal nabírat na síle. „Ten, kdo si jí zamluvil a kdo nám dal jasný pravidla, jak má ta holka vypadat, je nejštědřejší klient, jakýho jsme tady měli. A já o něj díky tuposti někoho z vás rozhodně nepřijdu. Ty pravidla, pokud si dobře pamatuju, všichni znáte. Někdo je ale včera porušil a já chci vědět, kdo z vás to byl. Pokud se to nedozvím od vás, vymlátím to z ní a jen upozorňuju, že pro toho dotyčnýho to pak bude stokrát horší. Dávám vám hodinu na to, aby se přiznal ten, kdo se včera neudržel. Hodinu, je to jasný?“ Na poslední slova dal Dan velký důraz, pak se k osazenstvu otočil zády a požádal lékaře, aby se Tamary ujal a dal ji do pořádku. Krátce před uplynutím stanovené hodiny přišel za Danem tlusťoch s bradkou a pokoušel se mu vysvětlit, jak se věci seběhly a jak je v tom vlastně úplně nevinně. Jak ho ta mizerná děvka vyprovokovala a nakonec ho kousla. Dan ho poslouchal jen chvíli. Jeho doznání pro něj bylo dostačující. „OK,“ řekl suše, „už se to víckrát nebude opakovat.“ „Jo, jasně šéfe,“ řekl bradkáč téměř s úsměvem na rtech a bral tím záležitost za vyřešenou. To ale ještě netušil, že o pár minut později mu už do smíchu rozhodně nebude. Po společné večeři se Dan znenadání zvedl od stolu a došel až ke starožitné komodě, na níž stála vyřezávaná krabička zdobená slonovinou. Byl to impuls pro ty, kteří věděli, co přijde. Čtyři muži se zvedli ze svých židlí a hbitě přiskočili k sedícímu tlusťochovi s bradkou. Než stačil postřehnout, co se děje, pevně ho přidrželi, aby se nemohl pohnout. „Co děláte, idioti?“ křičel bradkáč a snažil se vyprostit z jejich sevření. „Co bys řek?“ zeptal se ironicky Dan, otevřel vyřezávanou krabičku a její obsah nabídl svým kolegům se slovy: „Je libo doutníček pánové?“ S blaženým úsměvem si pak přivoněl k úhlednému válečku a jal se zapalovat jeden z jeho konců. V tu chvíli odsouzenci došlo, co bude následovat. „Heeej chlapi, to nemyslíte vážně… to ne… to…to…“ dál už mu nebylo rozumět. Roubík, který mu Dan vložil do úst, ho umlčel. Byl už slyšet jen tlumený křik, na který ale nikdo nereagoval. „Tak pánové, jdeme na to,“ Dan chytil pupkáče za horní lem upoceného trička a prudce trhl. Na svět vykouklo obrovské břicho, barvou i tvarem připomínající horu tvarohu. Muž vytřeštil oči a snažil se přes roubík křičet, ať přestanou. Marně. Dan si na jeho těle vybral vhodné místo, o které uhasí svou právě zapálenou tabákovou lahůdku. Tlusťoch střídavě zrychleně dýchal a křičel do roubíku. Oči měl doširoka otevřené a pokaždé, když mu Dan přiložil hořící doutník na tělo, se jeho obličej křivil bolestí. A jak se říká, to nejlepší na konec. Jako zlatý hřeb si Dan vybral tlusťochovo čelo… ***
9
NEVĚSTA V OKOVECH
Blanka Kubíková
Netušila, jak je vysoko a jen doufala, že žebřík je dost dlouhý, aby se dostala až dolů. Konečně byla na pevné zemi. Vlevo od oken byla vysoká vstupní brána, takže napravo vzadu, mezi hustými keři musel být někde zadní vchod, o kterém mluvil Alex. Tamara se třásla strachem. Ve zmatku nemohla zadní východ najít. Už to vypadalo, že to její nervy nezvládnou, když vtom před sebou ve tmě nahmatala kamennou zeď. Když půjde podél ní, musí přece na dveře narazit. Někde tady musejí být. Po pár metrech držela v ruce studenou železnou kliku. „Jestli bude zamčeno, jsem ztracená a všechno bylo zbytečné,“ napadlo ve zlomku vteřiny vystrašenou ženu. Stiskla kliku, ale dveře se nepohnuly. Zastavilo se jí srdce, celým tělem projel mráz, kolena se jí podlomila a z očí vyhrkly slzy. „Ne, ne, ne…prosím, ne,“ šeptala tiše a v zoufalství nad svým osudem dopadla na kolena. Pak se ale opět zvedla, znovu stiskla kliku a opřela se do studeného kovu. Vtom se ozvalo vrznutí a… dveře povolily. Tamara na nic nečekala a rozběhla se do noční pustiny. Běžela jako o závod. Měla jediný cíl – přežít *** „No to si snad děláte prdel, ne?“ pronesl tlusťoch s bradkou jízlivě, když vešel do místnosti, kde spatřil Dana, Alexe a ostatní, jak zmoženi alkoholem tvrdě spí. Téměř prázdné láhve od drahé whisky a hlasité chrápání v něm vyvolávalo pocit nespravedlnosti, závist, ale hlavně vztek. Vztek na tu, která to má všechno na svědomí. Nebýt jí, všichni by ho dál brali jako jednoho z nich. Takhle si ale připadal, jako vyvrženec. „Ta děvka zkurvená,“ procedil mezi zuby a rozběhl se chodbou do Tamařina pokoje. Ještě se mu nezhojily rány, kterými ho Dan nedávno potrestal na těle i na obličeji a v jeho ptačím mozečku už se zrodil další šílený nápad. Nejdřív si s ní pořádně užije, pak ji umlčí, někam odklidí a nadobro odtud zmizí. Stejně ho ostatní už ze svých řad vyčlenili, tak co by tady dál pohledával. Posilněn svým geniálním plánem, křivdou a dopitými zbytky alkoholu rozrazil dveře Tamařina pokoje. „Tak jsem tady. Vylez, ty děvko, slyšíš, vylez!“ křičel a shazoval všechno, co mu přišlo pod ruku. Chvíli trvalo, než mu došlo, že pokoj je prázdný a že to nejspíš bude on, kdo si to s plnou parádou odnese. Jeho vztek začal nabývat obřích rozměrů. Popadl velkou baterku a vyběhl do zahrady. Když zjistil, že velká brána je zavřená, rozběhl se k zadnímu vchodu. V kuželu světla z baterky už na dálku viděl, že je otevřeno dokořán. „Ta svině, ta mizerná svině,“ vykřikl vztekle bradkáč a vyběhl z branky. *** Ne, prosím, ať to není pravda, prosím, ať to není pravda… modlila se v duchu k smrti vystrašená dívka. Seděla nehnutě, téměř nedýchala. Vtom však uslyšela praskání větví. Zdálo se, jakoby se z dálky ozýval tlumený hlas. Jsou tady. Našli ji. Pane bože, co s ní teď udělají…? Zlomky vteřin, ve kterých se odehrával ten nejhrůznější scénář. Vystrašená a zpola strachy šílená Tamara vyskočila z úkrytu a rozběhla se do noci. Bolest přesezených nohou jí bránila rozběhnout se naplno, ale přece nepolevovala. Bylo to jako ve snu, když chcete běžet, ale nohy vás neposlouchají. Jsou těžké a nedají se ovládat. To jen prohlubovalo paniku, která se jí už tak zcela zmocnila. Náhle měla pocit, 10
NEVĚSTA V OKOVECH
Blanka Kubíková
že kroky slyší přímo za sebou. V ten moment jako by jí proběhl hlavou celý život. Od dětství, kdy se viděla jako malá kudrnatá holčička, když šla pyšně do první třídy až po maturitní ples, kde si snad prvně zatancovala s tátou. Jak se těšila, až bude po dokončení střední školy žít se svou láskou i jak strašně to bolelo, když o milovaného Romana přišla. Vzpomněla si, jak se seznámila s Filipem i to, jak byla šťastná, když se na scéně objevil Dan. A teď... za chvíli ji chytí smečka úchylných surovců a ji čeká ten nejhorší konec, jaký si ani nedokáže představit. Tamara byla v koncích. Jako smyslů zbavená pobíhala po lese sem a tam a stále jen dokola opakovala: „Ne, prosím ne, prosím ne, ne, ne...“ Chtěla zrychlit, ale nedokázala to. Mezi vzlyky, které připomínaly sténání zvířete chyceného do želez, šeptala: „Mami, maminko, promiň mami, promiň prosím, maminko moje…“ Poháněná šílenou představou vlastní trýznivé smrti se s vypětím posledních sil znovu rozběhla temnou pustinou. Zvuky, kvůli kterým opustila úkryt, se rychle přibližovaly. Vtom se do tmy ozval divoký dívčí výkřik a lesem se rozhostilo naprosté ticho.
11