0364826

Dej mi své jméno André Aciman

Text © 2007 André Aciman Translation © 2018 Lucie Podhorná Czech edition © 2018 Nakladatelství Slovart Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována v knižní, elektronické ani jiné podobě, ukládána do databází či rozmnožována bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Dej mi své jméno Z anglického originálu Call me by your name vydaného v roce 2007 nakladatelstvím Farrar, Straus and Giroux přeložila Lucie Podhorná Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha, v roce 2019 Editorka Marie Iljašenko Redaktor Jiří Kettner Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání druhé Cena na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce.

ISBN 978-80-7529-881-2 10 9 8 7 6 5 4 3 2 www.slovart.cz

1. ČÁST

Kdy, když zatím ne?

„Zatím!“ To slovo, ten hlas, ten postoj.

Tehdy jsem poprvé slyšel, že by se někdo loučil slovem „zatím“.

Znělo to drsně, odměřeně a pohrdavě, pronesl to se skrytou lhostejností lidí, kterým je vcelku jedno, jestli se s tím druhým ještě někdy setkají.

To je moje první vzpomínka na něj. A dodnes si ji dokážu vybavit. Zatím!

Zavřu oči, pronesu to slovo a ocitám se zpět v Itálii před mnoha lety, kráčím naší příjezdovou alejí a dívám se, jak vystupuje z taxíku, na sobě rozevlátou bílou košili s rozhaleným límečkem, sluneční brýle a slamák. Všude kůže. Najednou mi potřásá rukou, podává mi svůj batoh, vytahuje ze zavazadlového prostoru kufr a ptá se, jestli je můj otec doma.

Možná to začalo právě tehdy a tam: košile s vyhrnutými rukávy, oblé paty, které klouzaly dovnitř a ven z ošoupaných espadrilek a nemohly se dočkat, až budou moct okusit cestu vysypanou horkým štěrkem, která vede k našemu domu. Každý jeho krok se ptal: Kudy na pláž?

Náš letošní letní host. Další nuda.

A potom se otočí zády k autu, téměř bezmyšlenkovitě mávne volnou rukou a pronese nedbalé Zatím! k jinému cestujícímu v taxíku, který se s ním nejspíš podělil o jízdné z nádraží. Nepřipojil žádné jméno, žádný žert, kterým by své neotesané sbohem zjemnil, nic. Bylo to jeho jednoslovné rozloučení: spěšné, smělé a přímočaré – jak se komu zlíbí, jemu to je ukradené.

Jen počkejte, pomyslel jsem si, takhle se bude loučit i s námi, až přijde čas odjezdu. Hrubým, nedbalým Zatím!.

Do té doby ho tu budeme muset šest týdnů trpět.

Byl jsem dokonale vyděšený. Nepřístupný typ.

9

André Aciman

Ale mohl bych si ho postupně oblíbit. Od oblé brady po oblé paty.

Potom bych se ho během pár dnů naučil nenávidět. Toho samého muže, jehož fotografie na formuláři žádosti na mě před několika měsíci vyskočila s příslibem okamžité spřízněnosti.

Mí rodiče přijímali letní hosty a pomáhali tak mladým akademikům, kteří revidovali své rukopisy před vydáním. Každé léto jsem musel na šest týdnů vyklidit svůj pokoj a přestěhovat se o místnost vedle do daleko menšího pokoje, který kdysi patříval mému dědečkovi. V průběhu zimních měsíců, které jsme trávili ve městě, se z něj stávala částečně dílna, odkladiště a půda, kde dědeček, můj jmenovec, údajně ještě stále skřípal zuby ve věčném spánku. Letní rezidenti nám nemuseli nic platit, naše domácnost se o ně plně postarala a mohli si prakticky dělat, co se jim zlíbilo, za předpokladu, že zhruba hodinu denně pomáhali mému otci s korespondencí a různým papírováním. Stali se členy rodiny a po asi patnácti letech téhle praxe jsme si už zvykli, že nás nejen na Vánoce, ale po celý rok zahrnovali pohlednicemi a dárky. Byli to lidé zcela oddaní naší rodině, a když zrovna byli v Evropě, dělali všechno pro to, aby i se svými rodinami mohli na den či dva přijet do B. a užít si nostalgický výlet do svého starého přechodného bydliště.

U jídla nám často dělali společnost dva nebo tři další hosté, někdy sousedé či příbuzní, jindy kolegové, právníci, lékaři, celebrity a boháči, kteří cestou na svá letní sídla přijeli navštívit mého otce. Někdy jsme přizvali ke stolu i náhodný pár turistů, který se doslechl o naší staré vile a jednoduše se na ni musel přijít podívat. Byli zcela okouzleni, když jsme je požádali, ať s námi povečeří a něco nám o sobě povědí, zatímco Mafalda, jež se o nich dozvěděla až v poslední minutě, ještě narychlo připravovala další porce. Můj otec, v soukromí rezervovaný a plachý, nemiloval nic víc než několikajazyčnou konverzaci s nějakým nadějným odborníkem na začátku kariéry, zatímco horké letní slunce nad nimi po několika skleničkách rosatella rozprostřelo nevyhnutelný odpolední útlum. Tuhle aktivitu jsme označili za večerní lopotu – a po nějaké době tomu tak začali říkat všichni naši šestitýdenní hosté. *** 10

Dej mi své jméno

Možná to začalo brzy po jeho příjezdu během jednoho z našich vyčerpávajících obědů. Posadil se vedle mě a já si konečně uvědomil, že navzdory lehkému opálení, k němuž přišel během svého nedávného krátkého pobytu na Sicílii, mají jeho dlaně stejnou barvu jako bledá jemná kůže na jeho chodidlech, hrdle a spodní části předloktí, která nebyla příliš často vystavena slunci. Ta kůže byla téměř světle růžová, lesklá a hladká jako spodek ještěrčího bříška. Soukromá, cudná, neochmýřená, jako ruměnec na tváři sportovce nebo úsvit po bouřlivé noci. Řekla mi o něm věci, na které by mě nikdy nenapadlo se zeptat.

Možná to začalo během těch nekonečných odpoledních hodin, kdy se každý v domě i mimo něj rozvalil jen tak v plavkách, těla polehávající všude kolem a zabíjející čas, dokud někdo konečně nenavrhl, abychom si šli zaplavat dolů ke skalám. Příbuzní, bratranci, sestřenice, sousedé, přátelé, přátelé přátel, kolegové nebo prostě kdokoli, komu se zrovna zachtělo zaklepat u nás na bránu a zeptat se, jestli by si na našem kurtu nemohl zahrát tenis – ti všichni se k nám mohli při rozvalování, plavání i jídle přidat, a pokud zůstali dostatečně dlouho, mohli přespat v našem domku pro hosty.

Nebo to možná začalo na pláži. Nebo na tenisovém kurtu. Nebo na naší první společné procházce úplně prvního dne, kdy mě požádali, abych ho provedl po domě a okolí, a tak nějak se stalo, že jsem ho skrze prastarou kovanou železnou bránu zavedl hlouběji do vnitrozemí, na nekonečně prázdný pozemek s opuštěnými železničními kolejemi, které kdysi spojovaly B. s N. „Není tady někde i opuštěné nádraží?“ zeptal se s pohledem upřeným mezi stromy pod žhnoucím sluncem, nejspíš ve snaze položit synovi majitele správnou otázku. „Ne, tady nádraží nikdy nebylo. Vlak zastavoval na požádání.“ Ten vlak ho zaujal; kolejnice mu připadaly úzké. Byl to vlak se dvěma vagony a královským znakem, vysvětlil jsem mu. Teď v něm žijí cikáni. Žijí tam od dob, kdy sem moje matka jako malá holka jezdívala na léto. Cikáni odtáhli oba vykolejené vozy dál do vnitrozemí. Chce se na ně podívat? „Zatím ne. Možná později.“ Zdvořilá lhostejnost, jako by si všiml mé nemístné horlivé snahy se mu zalíbit a rázně mě od sebe odstrčil.

Přesto se mě to dotklo.

11

André Aciman

Řekl, že si chce v B. otevřít účet v bance a potom navštívit místní překladatelku, kterou mu pro jeho knihu dojednal jeho italský vydavatel.

Rozhodl jsem se, že ho tam vezmu na kole.

Na kole naše konverzace neplynula o nic lépe než pěšky. Po cestě jsme se zastavili na něco k pití. Kavárna byla temná a úplně prázdná.

Majitel zrovna vytíral podlahu silným čpavkovým roztokem. Odešli jsme odtamtud hned, jak jsme mohli. A jako vždy: kosi, pinie, cikády.

Zhluboka jsem si přihnul z velké lahve minerálky, podal jsem mu ji a potom jsem se z ní napil ještě jednou. Nalil jsem si trochu vody do dlaně a omyl si tvář, vlhkými prsty jsem si prohrábl vlasy. Voda nebyla dost studená ani dost perlivá a zanechala po sobě pocit neuhašené žízně.

Co tady tak lidé dělávají?

Nic. Čekají, až skončí léto.

A co dělávají v zimě?

Usmál jsem se nad odpovědí, která mě napadla. Pochopil to a prohlásil: „Nic neříkej. Čekají, až zas přijde léto, že?“ Líbilo se mi, že mi čte myšlenky. Večerní lopotu si osvojí rychleji než jeho předchůdci. „V zimě je to tu ve skutečnosti celé šedé a temné. Jezdíme sem na Vánoce. Jinak je to město duchů.“ „A co jiného tady na Vánoce děláte kromě pečení kaštanů a popíjení vaječného koňaku?“ Provokoval mě. Nabídl jsem mu stejný úsměv jako předtím. Pochopil, mlčel. Zasmáli jsme se.

Zeptal se mě, co dělám. Hraju tenis. Plavu. Večer chodím ven. Běhám. Dělám transkripce hudby. Čtu. Řekl, že taky běhá. Brzy ráno. Kde se tady dá běhat? Většinou po promenádě. Můžu mu to ukázat, jestli chce.

Zrovna ve chvíli, kdy se mi začínal líbit, jako bych znovu dostal pár facek: „Zatím ne, možná později.“ Čtení jsem na svém seznamu aktivit uvedl jako poslední, protože jsem si myslel, že s tím svéhlavým, bezostyšným postojem, který dosud předváděl, bude čtení poslední i na jeho seznamu. O několik hodin později, kdy jsem už věděl, že právě dopsal knihu o Hérakleitovi a že „čtení“ nejspíš představuje významnou část jeho života, jsem si uvědomil,

12

Dej mi své jméno

že musím nějak chytře hodit zpátečku a dát mu najevo, že moje skutečné zájmy jsou vlastně totožné s těmi jeho. Nebyla to ale obratnost potřebná k mému očištění, co mě zneklidňovalo. To až díky nevítaným pochybnostem mi jak v té chvíli, tak během našeho nenuceného rozhovoru u kolejí konečně došlo, že jsem se celou tu dobu, aniž bych to dal najevo, aniž bych si to vůbec přiznal, snažil si ho získat. A nedařilo se mi to.

Když jsem se nabídl – protože všem hostům se ten nápad moc líbil –, že ho vezmu do kostela svatého Jakuba a vystoupáme na samý vrchol zvonice, kterou jsme překřtili na Famózní, neměl jsem tam jen tak zůstat stát a čekat. Myslel jsem, že bude stačit vzít ho nahoru a nechat ho prohlédnout si město, moře a věčnost, aby si mě oblíbil. Ale ne. Zatím ne!

Možná to ale začalo daleko později, než si myslím, a nemusel jsem si toho vůbec všimnout. Někoho spatříte, ale vlastně ho vůbec nevidíte, protože stojí v pozadí. Nebo si ho všimnete, ale nic vám nedojde, nic vás „netrkne“, a než si vůbec uvědomíte, že tam někdo je, nebo že vás něco trápí, těch šest týdnů, co máte k dispozici, už je skoro pryč a on buď už odjel, nebo se k odjezdu chystá. Vy se pak snažíte vypořádat s něčím, co vám několik týdnů zrálo přímo pod nosem a co nese všechny znaky čehosi, co jste nuceni označit za chci. Jak mě to vůbec mohlo nenapadnout, ptáte se. Touhu přece poznám na první pohled – a přesto mi tentokrát zcela proklouzla. Líbil se mi ten jeho prohnaný úsměv, který mu zničehonic rozzářil tvář pokaždé, když uhodl, na co myslím.

Ve skutečnosti jsem ale nikdy nechtěl nic jiného než kůži, jenom kůži.

Třetího dne jeho pobytu u nás jsem na sobě u večeře ucítil jeho pohled. Vysvětloval jsem zrovna Haydnovu skladbu Sedm posledních slov Vykupitelových na kříži, kterou jsem přepisoval pro kytaru. Toho roku mi bylo sedmnáct, a jelikož jsem byl u stolu nejmladší a tím pádem zřejmě ten poslední, koho by někdo poslouchal, osvojil jsem si zvyk propašovat do co nejméně slov co nejvíc informací. Mluvil jsem rychle, a lidem tak připadalo, že jsem bez ustání nervózní a mumlám. Když jsem svou transkripci dovysvětlil, zachytil jsem zleva jeho letmý dychtivý pohled. Nadchlo mě to a potěšilo. Očividně ho to zajímá – líbím se mu.

Tak to nakonec nebylo zas tak těžké. Když jsem se k němu ale konečně

13

André Aciman

otočil tváří v tvář, setkal jsem se s pohledem studeným, ledovým, zlostným – s čímsi náhle nepřátelským a mrazivým, hraničícím s krutostí.

Naprosto mě to zaskočilo. Čím jsem si to zasloužil? Chtěl jsem, aby ke mně byl zase milý, aby se se mnou smál stejně jako před několika dny u opuštěných kolejí, nebo jako když jsem mu toho odpoledne vysvětloval, že B. je jediné město v Itálii, kterým místní autobusy corriera s Kristem projíždějí bez zastavení. Ihned se rozesmál, poznal mou šifrovanou narážku na knihu Carla Leviho. Líbilo se mi, jak naše myšlenky jako by putovaly souběžně, jak jsme okamžitě uhodli, s jakými slovy si ten druhý pohrává, ale na poslední chvíli je zamlčí.

S tímhle sousedem nebude snadné pořízení. Radši se od něj budu držet dál, řekl jsem si. Když si pomyslím, že jsem skoro podlehl kůži na jeho rukou a hrudi, na jeho chodidlech, která se za celou dobu své existence nikdy nedotkla hrubého povrchu – a jeho očím, které byly jako zázrak vzkříšení, když mi věnovaly svůj jiný, přívětivější pohled. Nedokázal jsem se na něj dívat příliš dlouho, a přesto jsem se na něj musel dívat pořád, abych zjistil proč.

Pravděpodobně jsem mu to oplatil podobně zlým pohledem.

Naše konverzace najednou na dva dny úplně odumřela.

Na dlouhém balkoně, který naše dva pokoje sdílely, jsme se jeden druhému vyhýbali. Byla tu jen povrchní výměna zdvořilostí: ahoj, dobré ráno, hezké počasí.

Potom, bez jakéhokoli vysvětlení, došlo k náhlému obratu.

Nechceš si jít dnes zaběhat? Ne, ani ne. Tak si pojďme zaplavat.

Dnešek, bolest, rozdmýchání emocí, vzrušení z někoho nového, příslib blaženosti vznášející se téměř na dosah ruky, tápání kolem lidí, které možná špatně pochopím a nechci ztratit a v každém ohybu je musím znovu odhadovat, zoufalá vychytralost, kterou přináším každému, koho chci a kým toužím být chtěn, zástěny, které jako bych vztyčil mezi sebou a okolním světem, ne však pouhé vrstvy posuvných dveří z rýžového papíru, nutkání zašifrovat a dešifrovat to, co vlastně nikdy zakódované nebylo – to všechno začalo toho léta, kdy do našeho domu přišel Oliver. Je to navždy vtištěné v každém letním hitu toho roku, v každém románu, který jsem během jeho pobytu i po něm přečetl, ve všem od vůně rozmarýnu za horkých dnů po zběsilé odpolední bzuče-

14

Dej mi své jméno

ní cikád – vůně a zvuky, s nimiž jsem vyrůstal a poznával je každé léto mého života až do té doby, než se obrátily proti mně a nabyly rozdílných tvarů, už navždy zabarvené událostmi toho léta.

Nebo to možná začalo po jeho prvním týdnu u nás, kdy jsem byl nadšený z toho, že si mě pořád ještě pamatuje, že mě neignoruje, a já si tak mohl dovolit ten luxus procházet po cestě do zahrady okolo něj a nemuset přitom předstírat, že ho nevidím. To první ráno jsme šli běhat – až nahoru do B. a zpět. Brzy ráno druhého dne jsme šli plavat. Následující den jsme šli zase běhat. Rád jsem závodil s dodávkou rozvážející mléko, která teprve vyrážela na svůj denní okruh, nebo s hokynářem a pekařem, kteří se zrovna chystali otevírat krám, rád jsem běhal podél pobřeží a po promenádě, kde ještě nebyla živá duše, a náš dům odtamtud vypadal jako vzdálený přelud. Líbilo se mi, když se naše chodidla sladila, levé s levým, a dopadala na zem ve stejném rytmu. Zanechávala na pobřeží otisky, ke kterým jsem si přál se vrátit a potají vkročit do stopy, kterou tam vytvořila jeho noha.

Tohle střídání běhu a plavání byl jednoduše jeho „návyk“ z univerzity. Utahoval jsem si z něj, jestli běhává i o šabatu. Cvičil pořád, i když byl nemocný; cvičil by i v posteli, kdyby musel. Říkával, že i kdyby noc předtím spal s někým novým, stejně by šel brzy ráno zase běhat. Necvičil jen jednou, a to když ho operovali. Zeptal jsem se kvůli čemu, a odpověď, kterou jsem doufal, že od něj nikdy neuslyším, na mě vyskočila se zlověstným šklebem jako čertík z krabičky. „Řeknu ti to později, zatím ne.“ Možná byl zadýchaný a nechtěl moc mluvit, nebo se chtěl soustředit na plavání nebo běh. Anebo mě tak chtěl přimět, abych udělal to samé – naprosto nevinným způsobem.

Ale na propasti, která se mezi námi v těch nejméně očekávaných chvílích náhle otevírala, bylo něco mrazivého a odpudivého. Skoro jako by to dělal úmyslně; nechal mě se uvolnit, potom ještě víc, a najednou mi vyrval jakékoli zdání spřízněnosti.

Ten jeho ocelově tvrdý pohled se vždycky vrátil. Jednoho dne, když jsem seděl vzadu na zahradě u bazénu, u toho, z čeho se stal „můj stůl“, a cvičil na kytaru, ležel poblíž mě na trávě a já ten pohled okamžitě poznal. Díval se, jak se soustředím na hmatník, a když jsem najednou

15

André Aciman

pozvedl tvář, abych zjistil, jestli se mu líbí, co hraju, byl tam: ostrý a krutý jako lesklá čepel, která se stáhla ve chvíli, kdy ji oběť spatřila. Vrhl na mě mdlý úsměv, jako by chtěl říct: Už nemá smysl to skrývat.

Drž se od něj dál.

Musel si všimnout, že to mnou otřáslo, a ve snaze to odčinit se mě začal vyptávat na kytaru. Byl jsem ale příliš ve střehu na to, abych mu odpovídal upřímně. Když viděl, že se snažím odpovědi vymýšlet, pojal podezření, že je něco v nepořádku víc, než dávám najevo. „Kašli na vysvětlování. Prostě to zahraj znovu.“ Já jsem si ale myslel, že se ti to nelíbí. Nelíbí? Jak tě to proboha napadlo? Začali jsme se dohadovat. „Prostě to zahraj, jo?“ „To samé?“ „To samé.“ Zvedl jsem se a odešel do obývacího pokoje. Velké francouzské okno jsem nechal otevřené, aby mě slyšel hrát na klavír. Následoval mě k domu, opřel se o dřevěný rám okna a chvíli poslouchal. „Ty jsi to změnil. To není ta samá skladba. Co jsi s ní udělal?“ „Zahrál jsem ji tak, jak by ji zahrál Liszt, kdyby si s ní trošku pohrál.“ „Prostě ji zahraj znovu, prosím!“ Jeho předstírané rozhořčení se mi líbilo. Začal jsem skladbu hrát znovu.

Po chvíli: „Nemůžu uvěřit, že jsi ji znovu změnil.“ „No, zas tak moc ne. Tak by to zahrál Busoni, kdyby si upravil Lisztovu verzi.“ „Nemůžeš Bachovu skladbu prostě zahrát tak, jak ji napsal Bach?“ „Bach ji ale pro kytaru nikdy nenapsal. Možná ji nenapsal ani pro cembalo. Ve skutečnosti není ani jisté, že ji Bach vůbec napsal.“ „Zapomeň, že jsem se ptal.“ „Dobře, dobře. Není potřeba se tak rozčilovat,“ prohlásil jsem. Teď byla řada na mně, abych předstíral zdráhavý souhlas. „Tohle je můj přepis Bacha bez Busoniho a Liszta. Je to velmi mladý Bach, věnovaný jeho bratrovi.“ Věděl jsem přesně, která část skladby ho zaujala, když ji poprvé uslyšel, a pokaždé, když jsem ji hrál, posílal jsem mu ji jako malý dárek. Byla totiž opravdu věnovaná jemu, jako výraz něčeho nádherného v mém nitru, co by dokázal pochopit každý hlupák, a pobídlo mě to prodloužit kadenci skladby. Jen pro něj.

16

Dej mi své jméno

Začali jsme – a on si těch náznaků musel všimnout daleko dřív než já – flirtovat.

Později toho večera jsem si do deníku zapsal: Když jsem řekl, že jsem si myslel, že se ti ta skladba nelíbí, neřekl jsem všechno. Chtěl jsem tím vlastně říct: myslel jsem si, že se ti nelíbím. Doufal jsem, že mě přesvědčíš o opaku – a na chvíli se ti to i povedlo. Proč tomu zítra ráno nebudu věřit?

Tak i tohle je on, pomyslel jsem si, když jsem uviděl, jak rychle přepnul z ledu na sluneční svit.

Mohl jsem se ho zeptat: Taky takhle neustále střídám nálady?

Nejsme zkomponovaní pro jediný nástroj. Ani já, ani ty.

Ještě před chvílí jsem byl ochoten dát mu nálepku složitého a nepřístupného člověka a tím to celé hodit za hlavu. Potom řekl ta dvě slova a já sledoval, jak se moje trucovitá apatie proměňuje v budu ti hrát cokoli, dokud mi neřekneš, abych přestal, dokud nebude čas na oběd, dokud se mi kůže z prstů vrstva po vrstvě nesloupe, protože to pro tebe dělám rád, udělám pro tebe cokoli, řekni jen slovo, líbil ses mi od prvního dne, a i když mi mé opětovné nabídky přátelství oplatíš ledem, nikdy nezapomenu na to, že se mezi námi tenhle rozhovor odehrál, a na to, že existují jednoduché způsoby, jak po sněhové bouři znovu vrátit léto.

Na co jsem v tom svém slibu zapomněl, bylo to, že led a apatie znají způsoby, jak všechna příměří a rezoluce podepsané během slunečnějších chvil okamžitě zrušit.

Potom přišlo to červencové nedělní odpoledne, kdy se náš dům najednou vyprázdnil a my v něm zůstali sami, moje vnitřnosti rozerval oheň – „oheň“ bylo totiž první a nejsnazší slovo, které mě napadlo později toho večera, když jsem se v tom ve svém deníku snažil vyznat. Čekal jsem ve svém pokoji, ležel jsem nehybně na posteli v nejasné hrůze a očekávání, téměř jako v transu. Nebyl to oheň vášně, nebyl to ani oheň ničivý, spíš ochromující, jako oheň kazetové pumy, která nasaje okolní kyslík a zanechá vás lapající po dechu, s rozkopanými vnitřnostmi, přetlakem roztrhanou plicní tkání a vyprahlými ústy. Doufáte, že na vás nikdo nebude mluvit, protože nemůžete odpovědět, modlíte se, aby po vás nikdo nechtěl se hýbat, protože vaše srdce je přeplněné a bije

17

André Aciman

tak rychle, že by spíš vyplivlo skleněné střepy, než by dovolilo, aby jeho zúženými komorami cokoli proudilo. Oheň jako strach, jako panika, jako ještě jednu takovou minutu a umřu, jestli nezaklepe na dveře, ale byl bych raději, kdyby nezaklepal nikdy, než aby zaklepal teď. Začal jsem nechávat svá francouzská okna dokořán, lehával jsem na posteli jenom v plavkách, celé tělo v ohni. Oheň jako úpěnlivá prosba žadonící prosím, prosím, řekni mi, že se mýlím, řekni mi, že si to všechno jenom představuju, přece to tak nemůžeš mít i ty, a jestli ano, tak jsi ten nejkrutější člověk na světě. To odpoledne, kdy konečně vešel do mého pokoje bez zaklepání, jako kdyby ho přivolaly mé modlitby, a zeptal se, proč nejsem s ostatními na pláži, mě nenapadala jiná odpověď než proto, abych byl s tebou, i když jsem se to nepřiměl vyslovit. Abych byl s tebou, Olivere. V plavkách nebo bez nich. Abych byl s tebou na mé posteli. Ve tvé posteli. Která je po zbylé měsíce roku mou postelí. Dělej si se mnou, co chceš. Vezmi si mě. Jenom se zeptej, jestli chci, a počkej si na odpověď, kterou ti dám, jenom mi nedovol tě odmítnout.

A řekni mi, že to nebyl sen, té noci, kdy jsem něco zaslechl na odpočívadle za mými dveřmi. Najednou jsem věděl, že někdo je v mém pokoji, někdo se posadil v nohách mé postele a rozmýšlí se, rozmýšlí, rozmýšlí, konečně se ke mně přisune blíž a najednou se položí ne vedle mě, ale na mě, jak tam tak ležím na břiše. A mně se to líbí natolik, že raději než abych riskoval, že zjistí, že nespím, že si to stihne rozmyslet a odejít, předstírám, že tvrdě spím, a myslím si: tohle se neděje, nesmí, doufám, že to není sen. Když jsem totiž pevně stiskl víčka, napadlo mě, že to je jako návrat domů, jako návrat domů po letech strávených mezi Trójany a Laistrygony, jako návrat domů do místa, kde jsou všichni jako já, kde lidé vědí, prostě vědí – návrat domů, jako když všechno zapadne na své místo a člověk si najednou uvědomí, že téměř dvě desetiletí hrál se špatnou kombinací. V té chvíli jsem se rozhodl vyjádřit bez pohnutí, bez pohybu jediného svalu v těle, že jsem ochoten podlehnout, pokud zatlačíš, že už jsem podlehl, byl tvůj, celý tvůj, až na to, že tys byl najednou pryč. A třebaže jsem měl pocit, že na sen to bylo až příliš skutečné, byl jsem si jistý, že od toho dne už nechci nic jiného, než abys dělal přesně to, co jsi dělal, zatímco jsem spal. *** 18

Dej mi své jméno

Druhého dne jsme hráli tenis, a zatímco jsme během pauzy popíjeli Mafaldiny limonády, objal mě volnou paží a po způsobu masérského hmatu mi jemně vmáčkl palec a ukazovák do ramene – celé to působilo velmi kamarádsky. Mě to ale natolik okouzlilo, že jsem se z jeho objetí vyškubl, protože ještě chvilku a ochabl bych jako jedna z těch dřevěných loutek, jejíž chromé tělo se zhroutí ve chvíli, kdy někdo poškodí lanka. Zaraženě se mi omlouval a zeptal se, jestli mi nezmáčkl „nerv nebo tak něco“ – nechtěl mi ublížit. Musel se cítit zahanbeně, jestli se domníval, že mi ublížil nebo se mě nějak dotkl. Odradit ho bylo to poslední, co bych chtěl.

Vyhrkl jsem něco jako „nebolelo to“ a nechal bych celou záležitost být, jenže pokud tuhle mou reakci nevyvolala bolest, z jaké jiné příčiny jsem ho před svými přáteli tak stroze odbyl? Zatvářil jsem se tedy jako někdo, kdo se neúspěšně pokouší potlačit výraz bolesti ve tváři.

Nenapadlo mě, že co mě na jeho doteku tolik vyděsilo, bylo to, co leká panny při prvním doteku muže, po kterém touží; probudí v nich nervy, o nichž nevěděly, že existují, a které přinášejí daleko víc znepokojující rozkoše, než na jakou jsou o samotě zvyklé.

Zdálo se, že ho moje reakce překvapila, přesto naoko uvěřil tomu, že mě bolí rameno, stejně jako já jsem se tu bolest naoko snažil utajit.

Umožnil mi tak vyváznout a přitom předstíral, že si jakékoli nuance v mé reakci není ani v nejmenším vědom. Později jsem měl zjistit, jak vytříbená je jeho schopnost orientovat se v protichůdných signálech, nepochybuji tedy o tom, že už tehdy musel mít jisté podezření. „Počkej, napravím to.“ Zkoušel mě a pokračoval v masírování mého ramene. „Uvolni se,“ řekl mi před ostatními. „Já ale jsem uvolněný.“ „Jsi ztuhlý jako tady ta lavička. Sáhni si,“ řekl Marzii, jedné z dívek, co stály nejblíž. „Samý uzlík.“ Ucítil jsem její ruce na svých zádech. „Tady,“ přikázal a tvrdě přitiskl její dlaň na má záda. „Cítíš to? Měl by se víc uvolnit,“ dodal. „Měl by ses víc uvolnit,“ zopakovala Marzia.

V té chvíli jsem asi stejně jako jindy netušil, co mám říct. Neuměl jsem totiž mluvit v šifrách. Cítil jsem se jako hluchoněmý, který neovládá znakovou řeč. Ve snaze neprozradit, co se mi honí hlavou, jsem ze sebe vykoktal všechno možné. Víc moje šifra neobsahovala. Dokud mi stačil dech na to, abych v ústech formuloval slova, víceméně jsem to zvládal. Kdyby se mezi námi rozhostilo ticho, nejspíš by mě to prozradilo – a právě proto bylo

19

André Aciman

všechno, i ten největší nesmysl, lepší než ticho. Ticho by mě odhalilo. Co mě ale odhalovalo ještě víc, byla moje snaha ho před ostatními překonat.

Zoufalství muselo mým rysům dodat výraz na pomezí netrpělivosti a tiché zuřivosti. Vůbec mě nenapadlo, že si ho mohl mylně vztáhnout na sebe.

Možná jsem se ze stejného důvodu odvrátil pokaždé, když se na mě podíval: abych skryl svou plachost. Nenapadlo mě, že by ho moje vyhýbavost mohla urazit a on mi ji pak mohl chtít oplatit občasným nepřátelským pohledem.

Doufal jsem, že si při mé přehnané reakci na jeho stisk nevšimne něčeho jiného. Ještě než jsem jeho paži setřásl, cítil jsem, že jsem se jeho doteku poddal a téměř mu vyšel vstříc, jako bych mu tím chtěl říct nepřestávej, jak jsem často slýchával od dospělých, když jim někdo náhodou začal masírovat ramena. Všiml si, že jsem připravený jeho tělu nejen podlehnout, ale dokonce se do něj vtisknout?

Ten pocit jsem si toho večera taky zapsal do deníku: nazval jsem ho „mdloby“. Proč jsem upadl do mdlob? A opravdu se to mohlo stát tak snadno? Jen se mě někde dotkne, a já jsem najednou bez vlády i bez vůle? Tohle mají lidé na mysli, když říkají, že tají jako sníh?

A proč jsem mu nechtěl ukázat, jak moc se podobám sněhu? Protože jsem se bál toho, co by se mohlo stát potom? Nebo jsem se bál, že se mi vysměje a všem o tom řekne, nebo že to bude úplně ignorovat pod záminkou, že jsem ještě moc mladý na to, abych věděl, co dělám? Nebo proto, že pokud už nějaké podezření má – a každý, kdo má podezření, musí být nevyhnutelně na stejné vlně –, mohl by být v pokušení podle toho jednat?

Chtěl jsem, aby jednal? Nebo bych raději celý život jen toužil, za předpokladu, že oba i nadále budeme hrát tuhle přehazovanou: neví; neví, že neví; neví, že neví, že neví? Prostě jen mlčet, nic neříkat, a když nemůžeš říct „ano“, neřekneš „ne“, nýbrž „zatím ne“. To proto lidé říkají „možná“, když vlastně myslí „ano“? Doufají, že si to ten druhý vyloží jako „ne“, i když doopravdy tím myslí Prosím, zeptej se mě ještě jednou a potom znovu?

Vzpomínám na to léto a nedokážu uvěřit tomu, že mi život i přes všechny mé snahy žít s „ohněm“ a „mdlobami“ přinesl krásné chvíle.

Itálie. Léto. Zvuk cikád v brzkém odpoledni. Můj pokoj. Jeho pokoj.

Náš balkon, který nás odděloval od vnějšího světa. Lehký vánek, který

20

Dej mi své jméno

s sebou ze zahrady po schodech nahoru až do mého pokoje přinášel omamné vůně. To léto jsem si zamiloval rybaření. Protože ho miloval on. Zamiloval jsem si běh. Protože ho miloval on. Zamiloval jsem si chobotnice, Hérakleita, Tristana. To léto jsem naslouchal zpěvu ptáků, voněl k rostlinám a cítil, jak mi v teplých slunečných dnech stoupá zpod chodidel mlžný opar, a jelikož moje smysly byly pořád ve stavu pohotovosti, neustále mi automaticky utíkaly k němu.

Mohl jsem toho tolik popírat – že toužím po tom dotknout se jeho kolen a zápěstí třpytících se na slunci lepkavým leskem, jaký jsem viděl u málokoho; že zbožňuji jeho bílé tenisové šortky, zdánlivě neustále poskvrněné barvou antuky, která se v průběhu týdnů proměnila v barvu jeho kůže; to, jak se v jeho vlasech, každým dnem světlejších, zachytává slunce ještě dřív, než ráno vyjde; jak jeho rozevlátá modrá košile, ve větrných dnech na terase u bazénu ještě rozevlátější, slibuje uchovat vůni jeho kůže a potu; z pouhé té představy jsem tvrdl. Tohle všechno jsem mohl popřít. A svému popírání uvěřit.

Ale zlatý řetízek s Davidovou hvězdou a zlatou mezuzou na jeho krku mi říkal, že tady existuje něco závažnějšího než cokoli, co po něm chci, něco, co nás k sobě váže a připomíná nám, že i když se všechno ostatní spiklo proti nám a stvořilo nás to jako dva naprosto rozdílné lidi, tohle všechny rozdíly přinejmenším překlenuje. Té hvězdy jsem si všiml téměř okamžitě, hned prvního dne jeho pobytu u nás. A od té chvíle jsem věděl, že to, co mě mate, co mě nutí usilovat o jeho přátelství, aniž bych kdy doufal, že najdu způsob, jak si ho zošklivit, je větší než cokoli, co od sebe kdy budeme vzájemně chtít, větší, a tedy i lepší než jeho duše, moje tělo nebo samotná Země. Dívat se na jeho krk s hvězdou a charakteristickým amuletem bylo jako dívat se na něco věčného, starobylého, nesmrtelného ve mně, v něm, v nás obou, co se pomalu probouzí z tisíciletého spánku.

Mátlo mě, že mu je očividně jedno, nebo si toho snad ani nevšiml, že mám podobný řetízek. A stejně tak mu bylo jedno nebo si nikdy nevšiml, že mu přejíždím očima po plavkách ve snaze zachytit obrysy toho, co z nás dělá bratry v poušti.

Kromě mé rodiny to byl nejspíš jediný žid, který do B. kdy vkročil.

On to však na rozdíl od nás od samého začátku nijak neskrýval. Nebyli jsme nápadní židé. Nosili jsme svůj judaismus, jako to dělají lidé téměř

21

André Aciman

všude na světě: pod košilí, ne ukrytý, ale zastrčený. „Diskrétní židé“, slovy mé matky. Vidět někoho, kdo dává svůj judaismus na odiv tak jako Oliver, když si půjčil jedno naše kolo a vyrazil do města s rozhalenou košilí, nás šokovalo a zároveň naučilo, že můžeme udělat to samé a projde nám to. Několikrát jsem se ho pokusil napodobit. Byl jsem ale příliš nesmělý, jako někdo, kdo vstoupí nahý do šatny a snaží se působit přirozeně, ale nakonec ho vzruší jeho vlastní nahota. Já jsem se své židovství snažil ve městě dávat najevo jako tichou výzvu vycházející spíš z potlačeného studu než arogance. Ne tak on. Ne že by nikdy nepřemýšlel o tom, jaké to je být židem, nebo o životě židů v katolické zemi. Právě o tomhle jsme někdy mluvili během těch dlouhých odpolední, kdy jsme oba odložili práci a užívali si společný rozhovor, zatímco celá domácnost včetně hostů zabrala všechny volné ložnice, aby si na několik hodin odpočinula. Žil dost dlouho v malých městech v Nové Anglii, takže věděl, jaké to je být místní židovský podivín. Judaismus ho ale nikdy neznepokojoval tak, jako znepokojoval mě, nestal se pro něj předmětem trvalého metafyzického nesouladu se sebou samým i s okolním světem. Dokonce pro něj ani neukrýval onen nevyslovený mystický příslib spásného bratrství. Možná proto necítil úzkost z toho, že je žid, a nemusel do toho neustále šťourat jako dítě, které se chce zbavit strupu. Nevadilo mu být žid. Nevadilo mu být sám sebou, stejně jako mu nevadilo jeho tělo, jeho vzhled, jeho rozverný bekhend, jeho výběr knih, hudby, filmů, přátel. Nevadilo mu, když ztratil své cenné pero Mont Blanc. „Můžu si koupit jiné.“ Nevadila mu ani kritika. Ukázal mému otci několik stránek, které napsal a byl na ně pyšný. Otec mu pověděl, že jeho postřehy o Hérakleitovi jsou vynikající, ale musí je ještě upevnit, musí přijmout paradoxní povahu myšlení tohoto filozofa, ne se jí zbavit prostým vysvětlením. Nevadilo mu upevňovat, nevadily mu paradoxy. Zpět k tabuli – nevadila mu ani tabule. Pozval mou mladou tetu na odpolední gitu – projížďku – jen ve dvou v našem motorovém člunu. Odmítla. Nevadilo mu to. Zkusil to znovu o několik dní později, a když ho opět odmítla, opět ho to nijak nezkrušilo. Jí to taky nevadilo, a kdyby u nás strávila ještě jeden týden, nejspíš by jí nevadila ani půlnoční gita na moři, ze které by se vrátila až při východu slunce.

Během jeho několika prvních dnů u nás mě jen jednou přepadl pocit, že tento svéhlavý, ale vstřícný, uvolněný, flegmatický a vyrovnaný čty-

22

Dej mi své jméno

řiadvacetiletý mladík, kterému v životě nevadilo tolik věcí, je ve skutečnosti velmi ostražitý, chladný a chytrý soudce povah a situací. Neudělal a neřekl nic nepromyšleného. Každého prokoukl, ale právě proto, že v lidech nejdřív hledal to, co viděl v sobě a co možná nechtěl, aby spatřili i jiní. Byl, jak se moje matka jednoho dne s pohoršením dozvěděla, výborný hráč pokeru a zhruba dvakrát týdně utíkal v noci do města, aby si „zahrál pár handů“. To byl důvod, proč si k našemu velkému překvapení v den svého příjezdu nechal otevřít bankovní účet. Žádný z místních obyvatel nikdy neměl účet v bance. Většina z nich neměla ani penny.

Jednou se stalo, že můj otec pozval na oběd jistého novináře, který v mládí koketoval s filozofií a chtěl nám to předvést. Ačkoli konkrétně o Hérakleitovi nikdy nic nenapsal, dokázal se dohadovat o jakékoli záležitosti pod sluncem. On a Oliver si nesedli. Můj otec dodatečně prohlásil: „Velmi zábavný muž – a taky zatraceně chytrý.“ „Vážně si to myslíte, profesore?“ přerušil ho Oliver. Nevěděl, že můj otec, jinak velmi klidný člověk, neměl moc rád, když mu někdo odporoval, nebo mu dokonce říkal „profesore“ tímhle tónem, i když toleroval oboje. „Ano, myslím,“ trval na svém otec. „No, nejsem si jistý, jestli s vámi souhlasím. Podle mě je arogantní, nudný, těžkopádný a hrubý. Používá humor, spoustu hlasu“ – Oliver napodobil mužovu gestikulaci – „a rozmáchlá gesta k tomu, aby dostrkal své publikum tam, kde ho chce mít, protože nedokáže argumentovat. Ten jeho hlas je naprosto přes čáru, profesore. Lidé se jeho vtipům smějí ne proto, že by byl vtipný, ale proto, že jim telegrafuje svou touhu být vtipný. Jeho humor není nic než snaha získat si lidi, které nedokáže přesvědčit.

Když se na něj podíváte, zatímco mluvíte, zjistíte, že se nikdy nedívá na vás, neposlouchá vás. Nemůže se dočkat, až řekne to, co si během vaší promluvy nacvičil, chce to říct, než to zapomene.“ Jak mohl někdo takhle intuitivně odhalit způsob něčího myšlení, pokud se s ním neseznámil už dřív? Jak mohl vnímat tolik záludných obratů v hlavách druhých, pokud s nimi sám neměl zkušenost?

Nezaujal mě jen jeho úžasný talent číst v lidech, přehrabovat se v nich a vytáhnout na světlo jejich pravé povahové rysy, ale i jeho schopnost vycítit různé věci stejně tak jako já. Nakonec to bylo právě tohle, co mě k němu táhlo nejvíc, a to nutkání přebíjelo touhu po

23

André Aciman

přátelství i svody společného náboženství. „Co takhle zajít do kina?“ vyhrkl jednoho večera, kdy jsme seděli všichni pohromadě, jako by najednou kápl na řešení toho, co zatím slibovalo nudný večer u domácího krbu. Zrovna jsme seděli u večeře a můj otec na mě jako obvykle naléhal, abych chodil častěji ven s přáteli, hlavně večer. Hraničilo to s kázáním. Oliver u nás byl tehdy pořád ještě nový a nikoho ve městě neznal, takže jsem mu coby parťák do kina musel připadat stejně dobrý jako kdokoli jiný. Položil nám tu otázku ale příliš žoviálně a spontánně, jako by chtěl, aby všichni věděli, že mu na kině ve skutečnosti nezáleží a že klidně zůstane doma a bude si pročítat svůj rukopis. Nedbalým tónem své nabídky jako by mrkl na mé rodiče: jenom předstíral, že ho to právě napadlo. Svou žoviálností, to abych náhodou nepojal podezření, jim však zároveň sděloval, že to jen kvůli mně nabízí, že půjde do kina. Slyšel totiž otce, jak si u večeře stěžuje, že vypadám jaksi mrzutě a otráveně.

Usmál jsem se, ne kvůli nabídce, ale tomu jeho manévru. Okamžitě můj úsměv zachytil. A když ho zachytil, oplatil mi ho, skoro jako by se vysmíval sám sobě, jako by vycítil, že kdyby dal jakkoli najevo, že jsem jeho lest prokoukl, přiznal by tak svou vinu. Kdyby ale odmítl kápnout božskou poté, co jsem dal najevo, že jsem jeho trik prokoukl, usvědčil by se tak ještě víc. Úsměvem se tak přiznal k tomu, že jsem ho načapal, ale také mi ukázal, že je dostatečně férový na to, aby šel do kina s radostí i jako odhalený viník. To mě nadchlo.

Nebo třeba tím úsměvem oponoval nevyřčené domněnce, že i když jsem ho prokoukl a přistihl při snaze zasáhnout onu naprostou nenucenost ve tváři jeho oběti, i on ve mně spatřil něco, co ho přimělo k úsměvu – konkrétně tu prohnanou, nečestnou, provinilou rozkoš, kterou mi nalézání tolika nepostřehnutelných vazeb mezi námi přináší. Možná mezi námi nic není a já jsem si to všechno vymyslel.

Oba jsme ale věděli, co ten druhý viděl. Když jsme toho večera vyrazili na kolech do kina, nijak jsem se nesnažil zamaskovat, že se vznáším.

Když ale byl tak všímavý, mohl si nevšimnout skrytého významu za tím, jak jsem setřásl jeho ruku? Nevšiml si, jak jsem mu vyšel vstříc?

Nevěděl, že nechci, aby mě pustil? Nevycítil, že když mě začal masírovat, moje neschopnost uvolnit se byla mým posledním útočištěm, mou poslední obranou, mou poslední záminkou, že jsem neměl v žádném přípa-

24

Dej mi své jméno

dě v úmyslu se mu bránit, že to byl falešný odpor, že jsem nebyl schopen mu vzdorovat a nikdy bych mu ani vzdorovat nechtěl, bez ohledu na to, co dělá nebo chce, abych dělal já? Když jsem toho nedělního odpoledne seděl u sebe na posteli, doma nebyl nikdo kromě nás dvou a já se díval, jak vchází ke mně do pokoje a ptá se, proč nejsem s ostatními na pláži, copak nevěděl, že když jsem odmítl odpovědět a jednoduše pod jeho pohledem pokrčil rameny, udělal jsem to jen proto, abych nedal najevo, že mi na odpověď nestačí dech, že kdybych vydal jediný zvuk, mohlo by ze mě vyjít zoufalé přiznání nebo vzlyk – jedno nebo druhé? Od dětství mě do takové situace nikdo nedostal. Mám silnou alergii, řekl jsem. Já taky, odpověděl. To máme nejspíš tu samou. Opět jsem pokrčil rameny. Vzal do jedné ruky mého starého plyšového medvídka, otočil ho tváří k sobě a něco mu pošeptal do ucha. Potom medvídka obrátil ke mně, změnil hlas a zabručel: „Co se děje? Vypadáš rozčileně.“ V té chvíli už si musel všimnout plavek, co jsem měl na sobě. Měl jsem je stažené níž, než se sluší? „Chceš si jít zaplavat?“ zeptal se. „Zatím ne,“ zopakoval jsem ozvěnou jeho slova, snažil jsem se říct co nejméně, aby si nevšiml, že jsem bez dechu. „Půjdeme teď.“ Natáhl ruku, aby mi pomohl vstát. Chytil jsem se jí, odvrátil jsem od něj tvář ke zdi, aby mě neviděl, a zeptal se: „Musíme?“ V té chvíli jsem byl nejblíž tomu říct mu: Zůstaň. Jen tu se mnou zůstaň.

Ať se tvoje ruka toulá, kde se jí jen zachce, sundej mi plavky, vezmi si mě, budu jako myška, neřeknu o tom živé duši, jsem tvrdý a ty to víš, a jestli to neuděláš, vezmu tuhle tvou ruku, strčím si ji do plavek a dovolím ti, abys do mě vklouzl tolika prsty, kolika jen budeš chtít.

Vážně mu nic z toho nedošlo?

Prohlásil, že se půjde převléct, a odešel z pokoje. „Potkáme se dole.“ Když jsem se podíval na svůj rozkrok, ke svému naprostému zděšení jsem spatřil mokrou skvrnu. Všiml si jí? Určitě ano. Proto chtěl, abychom šli na pláž. Proto odešel z mého pokoje. Udeřil jsem se pěstí do hlavy. Jak jsem mohl být tak neopatrný, tak lehkomyslný, takový idiot? Jasně že si jí všiml.

Měl jsem se naučit dělat to, co by udělal on. Pokrčit rameny a nic si ze své předčasné ejakulace nedělat. Já ale takový nebyl. Nikdy bych neřekl: No a co, že to viděl? Tak to aspoň ví.

25

André Aciman

V životě by mě nenapadlo, že někomu jinému, kdo žije pod naší střechou, hraje karty s mou matkou, snídá a večeří u našeho stolu, každý pátek jen tak pro zábavu recituje požehnání v hebrejštině, spí v jedné z našich postelí, používá naše ručníky, baví se s našimi přáteli, v deštivých dnech se s námi v obývacím pokoji dívá na televizi, zabalený do deky, protože se ochladilo a je tak příjemné být se všemi pohromadě a naslouchat pleskání dešťových kapek do oken – by se v mé bezprostřední blízkosti líbilo to, co mně, chtěl by to, co já, byl by tím, kým jsem já. Ani za nic by mě to nenapadlo, protože kromě toho, co jsem četl v knihách, vyvodil z drbů a vyslechl si z různých oplzlých historek, jsem pořád žil v iluzi, že nikdo v mém věku nemůže chtít být zároveň mužem i ženou – s muži i ženami. Po klucích svého věku jsem toužil už dřív a s pár dívkami jsem i spal. Ale než z taxíku vystoupil on a vešel do našeho domu, ani v nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že někdo tak mladý a sebejistý by se mnou mohl chtít sdílet své tělo tak moc, jako já bolestně toužil odevzdat mu to své.

A přesto jsem dva týdny po jeho příjezdu netoužil každou noc po ničem jiném, než aby vyšel ze svého pokoje, ne dveřmi, ale francouzským oknem, a vkročil na náš balkon. Chtěl jsem ho slyšet otevírat okno, jeho espadrilky na balkoně a potom zvuk mého vlastního okna, které jsem nikdy nezamykal, jak ho tahem otevírá a vstupuje dovnitř.

Všichni už jsou dávno v posteli, on vklouzne pod moje přikrývky, bez ptaní mě vysvleče, a potom co ve mně vzbudí touhu větší, než jsem si kdy dokázal u jakékoli živé duše představit, něžně, měkce a s jemností jednoho žida nořícího se do jiného vstoupí do mého těla, něžně a měkce, poté, co si pozorně vyslechne slova, která si nacvičuju už celé dny: Neubliž mi, prosím. Což znamená: Ubližuj mi, jak se ti jen zlíbí.

Během dne jsem ve svém pokoji pobýval jen zřídkakdy. Namísto něj jsem si v posledních pár letech přivlastnil kulatý stůl se slunečníkem u bazénu v zadní části zahrady. Pavel, náš předchozí letní rezident, rád pracoval ve svém pokoji, jen občas vyšel na balkon, aby se krátce podíval na moře nebo si zapálil cigaretu. Maynard, ten před ním, taky pracoval u sebe v pokoji. Oliver potřeboval společnost. Nejdřív se mnou sdílel stůl, nako-

26

Dej mi své jméno

nec se mu však zalíbilo rozložit si na trávu velkou deku, lehnout si na ni a obklopit se volnými listy svého rukopisu a tím, co rád označoval za své „věci“: limonáda, opalovací krém, knihy, espadrilky, sluneční brýle, barevná pera a hudba, kterou si pouštěl do sluchátek, takže se s ním nedalo mluvit, pokud někoho neoslovil jako první. Když jsem někdy ráno sešel dolů s notovým sešitem nebo nějakými knihami, už se v červených nebo žlutých plavkách rozvaloval a potil na sluníčku. Vyrazili jsme běhat nebo plavat, a když jsme se vrátili, už na nás čekala snídaně. Potom si zvykl nechávat svoje „věci“ na trávě hned vedle bazénu – říkal tomu zkráceně „nebe“, jako „tohle je nebe“, a často po obědě prohlašoval, že „odchází do nebe. Zamedit si,“ dodával jako soukromý vtip pro latináře. Utahovali jsme si z něj kvůli nespočtu hodin, které trávil vleže nasáklý opalovacím krémem na tom samém místě u okraje bazénu. „Jak dlouho jsi byl dnes ráno v nebi?“ ptala se vždycky matka. „Celé dvě hodiny. Ale hodlám se tam brzy odpoledne zase vrátit a medit si ještě déle.“ Když šel na lem ráje, znamenalo to, že si lehl na záda při samém okraji bazénu a pohupoval jednou nohou ve vodě, na uších sluchátka a na obličeji slamák.

Tady byl někým, komu nic nechybělo. Nedokázal jsem ten pocit pochopit. Záviděl jsem mu. „Olivere, spíš?“ zeptal jsem se ho vždycky, když rozpálený vzduch u bazénu tísnivě umlkl.

Ticho.

Potom přišla jeho odpověď, spíš povzdech, aniž by se mu na těle pohnul jediný sval: „Spal jsem.“ „Promiň.“ Ta noha ve vodě – zlíbal bych každý její prst. Potom bych zlíbal jeho kotníky a kolena. Jak často jsem upřeně zíral na jeho plavky, když měl tvář zakrytou slamákem? Nemohl vědět, na co se dívám.

Nebo: „Olivere, spíš?“ Dlouhé ticho. „Ne, přemýšlím.“ „O čem?“ Zašplouchal prsty ve vodě. „O Heideggerově interpretaci jednoho Hérakleitova zlomku.“

27

André Aciman

Někdy, když jsem zrovna nehrál na kytaru a on neposlouchal hudbu ze sluchátek, ale pořád měl obličej zakrytý slamákem, najednou přerušil ticho on: „Elio?“ „Ano.“ „Co děláš?“ „Čtu si.“ „Ne, nečteš.“ „Tak přemýšlím.“ „O čem?“ Umíral jsem touhou mu to říct. „To je soukromé,“ odpověděl jsem. „Takže mi to neřekneš?“ „Takže ti to neřeknu.“ „Takže on mi to neřekne,“ zopakoval zamyšleně, jako by to někomu vysvětloval.

Zbožňoval jsem, jak po mně opakoval to, co jsem před chvílí zopakoval já. Připomínalo mi to pohlazení nebo gesto, které je napoprvé zcela bezděčné, napodruhé už je ale úmyslné, a napotřetí ještě víc.

Připomínalo mi to způsob, jakým mi Mafalda každé ráno stlala postel.

Nejdřív přehnula prostěradlo přes přikrývku, potom ho opět přeložila, aby jím zakryla i polštáře na přikrývce, a nakonec ho celé složila na přehoz – tam a zpět, a já si uvědomil, že v těch záhybech jsou důkazy něčeho najednou zbožného a shovívavého, jako podvolení se v okamžiku vášně.

Ticho těch odpolední bylo vždy lehké a nevtíravé. „Neřeknu ti to,“ prohlásil jsem. „Tak já jdu zase spát,“ odvětil.

Srdce mi bilo jako splašené. Musel to vědět.

Další hluboké ticho. O chvíli později: „Tohle je nebe.“ A nejméně hodinu jsem ho pak neslyšel říct ani slovo.

Nic jsem v životě nemiloval víc než sedět u svého stolu a studovat transkripce, zatímco on si vleže na břiše označoval stránky, které si každé ráno vyzvedával v B. u své překladatelky signory Milaniové.

28

Dej mi své jméno

„Poslechni si tohle,“ řekl občas, sundal si sluchátka a prolomil tak tíživé ticho těch dlouhých dusných letních dopolední, „jen si tu blbost poslechni.“ A začal předčítat něco, o čemž nevěřil, že to před několika měsíci sám napsal. „Dává ti to nějaký smysl? Mně teda ne.“ „Možná ti to smysl dávalo, když jsi to psal,“ navrhl jsem.

Na chvíli se zamyslel, jako by moje slova zvažoval. „To je to nejlaskavější, co mi kdo za poslední měsíce řekl,“ prohlásil vážně, jako by si najednou cosi uvědomil. A to, co jsem mu řekl, pro něj znamenalo daleko víc, než jsem si myslel. Znervózněl jsem, tak jsem odvrátil pohled a pak zamumlal to první, co mě napadlo. „Nejlaskavější?“ zeptal jsem se. „Ano, nejlaskavější.“ Nevěděl jsem, co s tím má laskavost společného. Nebo jsem možná neviděl dost jasně, kam to všechno směřuje, a raději jsem to nechal být. Opět ticho. Dokud znovu nepromluvil.

Zbožňoval jsem, když přerušil ticho mezi námi, aby něco řekl, cokoli, nebo aby se mě zeptal, co si myslím o X, nebo jestli jsem někdy slyšel o Y. Doma se mě na můj názor nikdo neptal. Jestli mu ještě nedošlo proč, brzy na to přijde – bylo jen otázkou času, než přijme za svůj všeobecný názor na mě jakožto na dítě rodiny. A přesto s námi trávil už třetí týden a ptal se mě, jestli jsem někdy slyšel o Athanasiu Kircherovi, Giuseppe Bellim a Paulu Celanovi. „Slyšel.“ „Jsem skoro o deset let starší než ty a dozvěděl jsem se o nich teprve před pár lety. Nechápu to.“ „Co na tom nechápeš? Táta je univerzitní profesor. Vyrůstal jsem bez televize. Už to chápeš?“ „Vrať se k tomu svému brnkání, jo?“ odsekl, zmuchlal ručník a hodil mi ho do obličeje.

Líbilo se mi i to, jak mi nadával.

Když jsem jednoho dne posunoval svůj poznámkový blok po stole, neúmyslně jsem převrhl sklenici. Dopadla do trávy. Nerozbila se. Oliver stál poblíž, zvedl ji a položil nejen na stůl, ale přímo vedle mých stránek.

Nevěděl jsem, kde vzít slova, kterými bych mu poděkoval.

29

André Aciman

„To jsi nemusel,“ řekl jsem nakonec.

Mlčel jen tak dlouho, abych si stihl uvědomit, že jeho odpověď možná nebude nenucená a bezstarostná. „Chtěl jsem.“ On chtěl, blesklo mi hlavou.

Chtěl jsem, představoval jsem si ho, jak to opakuje – mile, úslužně, vřele, tak, jak se choval ve chvílích, kdy na něj náhle přišla taková nálada.

Všechny ty hodiny strávené u kulatého dřevěného stolu na naší zahradě pod velkým slunečníkem, který nedokonale stínil moje papíry, cinkot našich vychlazených limonád, zvuk nepříliš vzdáleného příboje, který jemně šplouchal u paty obřích skal pod námi, a v pozadí, od některého z okolních domů, tlumené praskání směsice aktuálních hitů, která se přehrávala pořád dokola – to všechno jsou pro mě už navždy dojmy vtisknuté do těch rán, kdy jsem se nemodlil za nic jiného, než aby se zastavil čas. Ať léto nikdy neskončí, ať Oliver nikdy neodjede, ať se ta nekonečná smyčka nikdy nezastaví, nežádám toho přece moc a přísahám, že si už nikdy nic jiného přát nebudu.

Co jsem vlastně chtěl? A proč jsem nemohl vědět, co chci, i když jsem byl zcela připravený si to přiznat?

Možná jsem po něm chtěl jenom maličkost: aby mi řekl, že nejsem nijak pokažený, že nejsem o nic méně lidský než jiní mladí muži v mém věku. Byl bych navýsost spokojený a nežádal nic jiného, než aby se sehnul a zdvihl mou důstojnost, kterou jsem mu tak lehkovážně hodil k nohám.

Já byl Glaukos a on Diomédes. Ve jménu jakéhosi obskurního mužského kultu jsem mu dával své zlaté brnění výměnou za jeho bronzové. Spravedlivá výměna. Žádný z nás nesmlouval, stejně jako se žádný z nás nezmínil o šetrnosti nebo extravaganci.

Na mysl mi přišlo slovo „přátelství“. Ale přátelství, jak ho definovali všichni ostatní, pro mě představovalo cizí, neplodnou věc, která mě pramálo zajímala. Od chvíle, kdy vystoupil z taxíku, až po naše rozloučení v Římě jsem od něj namísto přátelství chtěl to, co od sebe navzájem žádají všichni lidé, to, co dělá život snesitelným. Muselo by to ale přijít od něj. Až potom možná ode mě.

Kdesi mají zákon, který říká, že když je jeden člověk zblázněný do druhého, ten druhý musí být nevyhnutelně taky zamilovaný. Amor ch’a

30

Dej mi své jméno

null’amato amar perdona. Ta láska, jež láskou jenom ztišit dá se, podle Francesciných slov v Pekle. Čekej a doufej. Doufal jsem, i když možná právě to jsem celou dobu chtěl. Navždy čekat.

Když jsem to ráno seděl u svého kulatého stolu a pracoval na transkripcích, nespokojil bych se s jeho přátelstvím, s ničím. Jen s tím, že vzhlédnu a spatřím ho tam, opalovací krém, slamák, červené plavky, limonáda. Jen s tím, že vzhlédnu a spatřím tě tam, Olivere. Protože brzy přijde den, kdy vzhlédnu, a ty už tam nebudeš.

Později dopoledne se u nás často zastavovali přátelé a sousedé z okolních domů. Vždycky se sešli v naší zahradě a potom vyrazili společně dolů na pláž. Náš dům měl k vodě nejblíž, stačilo otevřít branku v plotě, sejít po úzkých schůdcích z útesu a byli jste na skalách. Chiara, jedna z dívek, která byla ještě před třemi lety menší než já a loni v létě mě ani na chvíli nenechala na pokoji, nyní rozkvetla v ženu a konečně si osvojila umění nezdravit mě pokaždé, když se potkáme. Jednou k nám přišla i se svou mladší sestrou a ostatními. Sebrala z trávy Oliverovu košili a hodila ji po něm se slovy: „Tak to už stačí. Jdeme na pláž a ty jdeš s námi.“ Byl ochotný jí vyhovět. „Jenom si sklidím tyhle papíry. Jinak mě jeho otec“ – a jak měl plnou náruč papírů, ukázal na mě bradou – „stáhne zaživa z kůže.“ „Když už mluvíme o kůži, pojď sem,“ řekla Chiara a začala mu nehty jemně a pomalu sloupávat kousky kůže z opálených ramen, která nabyla zlatistý odstín pšeničného pole v pozdním červnu. Zoufale jsem si přál, abych to mohl udělat já. „Řekni jeho otci, že to já jsem ty papíry zmačkala. Uvidíme, co na to řekne.“ Chiara si prohlédla rukopis, který Oliver nechal na velkém jídelním stole, když se vydal nahoru, a zakřičela na něj, že by ty stránky přeložila lépe než místní překladatelka. Chiara byla stejně jako já dítě cizinců, její matka byla Italka a otec Američan. S oběma mluvila anglicky i italsky. „A umíš i dobře přepisovat?“ ozval se seshora Oliverův hlas, zatímco on sám hledal jiné plavky. Prohrabával ložnici, potom koupelnu, ozývalo se práskání dveří, dunění šuplíků, zvuk nakopnutých bot.

31