Ashley Woodfolk
Copyright © Ashley Woodfolk 2018 Translation © FULLHOUSE.CZ (Táňa Kučerová) Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2020 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či šířena jakýmkoliv způsobem (elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním či jinak) bez předchozího svolení majitelů autorských práv. Z anglického originálu The Beauty That Remains, který vydalo nakladatelství Penguin Random House LLC., přeložila Táňa Kučerová Produkce Dana Klimová Redakce Jan Hanzlík, Michaela Šmejkalová Editor Jan Pavel Typografie Tomáš Vicen Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., v edici #BOOKLAB, v Praze roku 2020 Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce. ISBN 978-80-7529-836-2 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
TAVIINA POSLEDNÍ FOTKA
Tavia_Violet
183 lajků TaviaViolet Jak se z člověka stane profesionální nákupčí bot #jasnabudoucnost #milujuboty PŘED 18 HODINAMI
1
14. LEDNA, 10:48
Vždyť jsem tě včera viděla. Tohle nemůže být pravda. Nemůže. Stále čekám, že mi zavoláš. Tavia není on-line. Zprávu si přečte později.
Od: HeCalledItAutumn@gmail.com Komu: TaviaViolet@gmail.com Datum: 16. ledna, 17:17 Předmět: <žádný> Celý tvůj pohřeb jsem zírala do mobilu. Mohla jsem se s tebou rozloučit ve svém pokoji ve společnosti našich oblíbených písniček, svíček s vůní vanilky, fialek a pomerančové limonády. Ale místo toho jsme museli podstoupit veřejný 9
rituál, všichni jsme tam stáli a sledovali jeden druhého, jak brečíme. Už když jsem se ráno probudila, věděla jsem, že dnešek bude nejhorší den v mém životě.
Když vejdeme do kostela, tvůj bratr hned zamíří dopředu a políbí víko rakve, ale já tam jít nemůžu. Namísto toho jdu do druhé řady a sednu si na konec lavice. Podívám se na mobil, na nekonečnou řadu tvých fotek a pokouším se nedívat nikam jinam. Poprvé jsem opravdu vděčná za množství selfíček, které jsi dělala, a při pomyšlení na to, jak jsem si tě vždycky dobírala, že jsi ješitná, se cítím mizerně. Kdybych díky tomu neměla stovky tvých fotek, nejsem si jistá, jak bych zvládla dýchat. Když po chvíli přece jen zvednu hlavu, sleduju proudy zabarveného světla, které pronikají dovnitř přes vitrážová okna, a zabíjím tak čas. Sedím s tvojí rodinou. Tvoje máma svírá v ruce korálky růžence a neslyšně brečí. Táta hledí rovně před sebe, ale ve skutečnosti se nedívá na nic konkrétního. Potom, co Dante políbí rakev, si sedne vedle mě, ramenem se dotýká mého a podle jeho pohybů vím, že brečí. Část ze mě se od něj chce odtáhnout, ale nedokážu se ani pohnout. Moje rodina sedí několik řad za námi. Máma vypadá bezchybně, ale modré oči má smutné a táta má po celou dobu skloněnou hlavu, jako by nechtěl vidět svět, ve kterém nejsi. Mezi jejich blond hlavami vyniká hranaté černé mikádo, ten střih by se ti líbil, kdybys tu byla. Někdy mezi koncem zimních prázdnin a včerejškem si totiž Willow obarvila konečky vlasů na sytě růžovou. I přes napuchlé červené oči vypadá 10
jako hvězda K-popu. Jakmile včera přišla domů z intru, vlezla ke mně do postele a hladila mě po zádech. Willow si všimne, že se na ni dívám, protlačí se ven z lavice a přijde ke mně. Víš, že nevypadám jako moje sestra, ani když mám dobrý den. Ale s vlasy, jaké teď má – husté, ostré a růžové (a s mými, které jsou jako vždycky příliš dlouhé, jemné a rovné) –, se sestře vůbec nepodobám. Vypadám jako z fotky „před“ z našeho oblíbeného korejského programu, ve kterém dívky zázračně proměňovali na krásky. Ale když ke mně Willow přistoupí, dotkne se mých rovných černých vlasů, jako by to bylo vzácné hedvábí. Drží mě za ruku, jako bych ji měla ze skla, a dívá se na mě až příliš lítostivě. Stisknu jí prsty a pustím je, abych se mohla opět podívat do mobilu. Ona pak ustoupí a mlčí. Nesnaží se mě donutit mluvit, což je zázrak, protože jsem si myslela, že na mě bude tlačit. Víš přece, jaká dokáže být. Ale byla perfektní. Lidi zapomínají, jak může ticho v takových chvílích pomáhat. Nikdo z rodiny mi nic neřekl, ale ze způsobu, jakým mě sestra chytila za ruku, tuším, jak se cítí. Vím to i z toho, jak se na mě máma dívá. Jak táta vyslovuje mé jméno. Jsou tak šťastní, že jsem tu noc s tebou nebyla, nemohou ode mě odtrhnout oči. Ale já, když pomyslím, že jsem tam s tebou nebyla, se cítím, jako bych se topila. Když jsi šla beze mě na Alexinu párty, dotklo se mě, že jsi mě nepoprosila, abych šla s tebou, že jsi tam vyrazila, i když já jsem jít nechtěla. Je to hloupé, ale bolí to, a protože Margo a Faye tam byly taky, neměla jsem ani komu napsat a postěžovat si. Plánovala jsem si dát zmrzlinu, chvíli si číst a brzy jít do postele. Pak mi zavolal Dante. 11
Šla jsem k vám, abych byla s ním, trochu se zabavila, protože ty ses bavila beze mě. A teď s tím musím žít: flirtovala jsem s ním, když jsem tě mohla zastavit. Kněz z nějakého důvodu všechny požádá, aby se postavili. Nedávala jsem pozor, takže když mě Dante táhne nahoru a k němu, hned si neuvědomím, že je čas na modlitbu. Jeho dotyk mě vytrhne ze světa v mobilu, kde se stále usmíváš a zpíváš a žiješ. Na okamžik mě to zlomí a opřu se o něj. Nedokážu sama stát ve světě, ve kterém neexistuješ. Dante to pochopí a na moji hlavu si opře bradu a na pěšinku ve vlasech mi dopadají jeho slzy. Je to tak složité – to, co k němu cítím. Ale teď o tom nemůžu přemýšlet, vždyť sotva stojím na nohou. Chytím se ho rukou kolem pasu a pevně se držím. A když ke mně opět dolehnou okolní zvuky a slyším kněze se modlit, místo abych zavřela oči, podívám se na tvou fotku opřenou ve věnci fialek vepředu u oltáře. Pocit, že tonu ve tmách, trochu ustoupí poté, co se zavěsím do Danteho. Nebo mám aspoň pocit, že pokud klesnu, on nedovolí, abych na dno klesla bez něj. Na hřbitově mě Willow jako správná starší sestra opět drží za ruku a já se o ni opřu tak jako v kostele o Danteho. Brečí a brečí, zatímco kněz kropí hrob svěcenou vodou a já jen civím na zašpiněný lem jeho roucha. Vysloví celé tvé jméno tak, jak ho říká tvoje babička, a přesně v okamžiku, kdy si ho přečtu v úmrtním oznámení, které ani nevím proč stále držím v ruce. „Ok-tá-via Vi-o-le-ta So-to.“ Octavia Violeta Soto. A celé tělo mi tuhne. 12
Za pár minut mám hodit hroudu hlíny do hrobu stejně jako ostatní, ale když tvůj táta začne brečet, nemůžu. Než ale přijdu na řadu, rozprší se a většina hlíny se promění v bláto. Strčím si navlhlé úmrtní oznámení do kapsy. Trhám lístky žluté růže a nechám je padat – světlé plátky na tmavou hlínu, která je obklopuje –, a pak klesne rakev do země. Když vytrhávám sametové plátky, nesnažím se zjistit, jestli mě někdo miluje, jako jsi to dělávala ty (Má mě rád? Nemá mě rád? Autumn, má mě rád!). Růži tím jednoduše říkám, jak moc mi budeš chybět. Jak moc mi chybíš už teď. Chybíš mi. Chybíš mi. Chybíš mi. Tak moc. Ani květ růže nemá dost lístků. A na celém světě není dost růží. V autě mi Dante vezme pichlavý stonek z roztřesené ruky, protože ho stále svírám, i když na růži nezůstal už ani jeden okvětní plátek. Pár hodin poté, co tví přátelé, širší příbuzenstvo a moje rodina odejdou z vašeho domu, já zůstanu a pomáhám Dantemu uklidit všechno to mražené jídlo, dušené maso se zeleninou a plněné taštičky, které lidi nechali na kuchyňské lince. Potom znovu vytáhnu mobil a ponořím se do něj. Ale Dante začne rozčileně přecházet po obýváku. Kopne do nohy jídelního stolu. Udeří do stěny a říká, že je všechno nanic. Nechci jeho výbuchu přihlížet, ale od chvíle, co jsi umřela, je pro mě téměř nemožné váš dům opustit. Nedokážu se donutit odejít. Dante znovu bouchne do zdi, otevře a zavře dlaň. Nechá ji pevně zaťatou v pěst, jako by v ní držel paličku na buben. 13
Upře na mě své tmavé oči a zeptá se: „Taky si myslíš, že je to nanic, že jo?“ Mluví o komentářích u tvých fotek. Objevovaly se nonstop celý týden. Mlčím. Kouknu na mobil a přečtu si několik nejnovějších. Nemám právo něco říct. Od té nehody jsem si tvé fotky prohlížela tolikrát, stejně jako ostatní. Klikla jsem na každou, kterou jsi zveřejnila, četla tvé komentáře a hashtagy, jako by to byly modlitby. Ignorovala jsem všechny zprávy typu „Odpočívej v pokoji“, „Budeš nám chybět“ a „Jen dobří umírají mladí“, co ti pod selfíčky nechávali lidi, kteří tě sotva znali od vidění. V komentářích je víc emotikonů se zlomeným srdcem než dětí v naší škole. Ale Dante má pravdu. Je to nanic. A tak se na něj znovu podívám a přikývnu. Když mu tím potvrdím, že má pravdu, otočí se a hledí na opačnou stranu pokoje. Nevím, co se chystá říct, dokud to nevysloví. „Musíme to vymazat.“ Zapomněla jsem, že v místnosti je i tvůj táta, a Dante teď slova adresoval jemu, pravděpodobně proto, že je mužem činu, který nenechá věci jen tak. Jako tenkrát, když se hádal s učitelem, který nás nechal po škole, že jsme si posílaly lístečky, ale já jsem ti ve skutečnosti v krabičce origami posílala prášek, protože jsi to dostala. Nebo když se na základní škole dobrovolně uvolil trénovat náš dívčí fotbalový tým poté, co vyhodili našeho placeného trenéra. Ale od nehody jen tak posedává, jako by na ničem nezáleželo. Nebo možná jako by záleželo na všem, a on neví, odkud začít. Dante tvé účty nemůže vymazat. Tvoje máma už nechala odpojit mobil. Vím to jen díky tomu, že když jsem včera se14
děla na školním parkovišti, volala jsem ti pořád dokola a zapnula jsem hlasitý odposlech, jen aby tvůj hlas zaplnil okolí tak jako kdysi. Chci si pamatovat, jak jsi zněla. Jak jsi měnila tón hlasu a já slyšela v pozadí hrát písničku. Tvůj hlas teď nemůžu dostat z hlavy. Čauky! Dovolali jste se na Taviin mobil. Pravděpodobně ho mám v kapse, v kabelce nebo na posteli. Ale to neznamená, že s vámi nechci mluvit. Tak mi nechejte nějaký milý vzkaz, protože vás mám ráda. Když jsem naposledy vytočila tvé číslo, přehrála se automatická odpověď. Šokovalo mě, že neslyším tvůj hlas, ale jen: Litujeme, volané číslo neexistuje. Prosím, zkontrolujte správnost čísla. Číslo kontrolovat nemusím, ale zkusím to znovu. Najdu v seznamu jméno, stisknu „volat“ a zapnu hlasitý odposlech. Nedívám se na tvého otce ani na Danteho. A když nahraný robotický hlas oznámí, že číslo neexistuje, tvůj táta na mě hledí z druhé strany místnosti. Zatřese hlavou, jako by se tím nechtěl zabývat, zamumlá něco španělsky a zvedne se k odchodu. Za minutu uslyším, jak bouchnou vchodové dveře. Podívám se na Danteho a vše na něm jakoby změkne. Ostré hrany jeho tváře se mění v křivky. Onyx v jeho očích se roztaví na melasu. „Věděl jsi,“ zeptám se, „že její číslo už neexistuje?“ Trochu se začervenám, když slyším vyslovit to slovo. Zakroutí hlavou. Kéž bych si uložila každou fotku, kterou jsi mi kdy poslala, každé selfie s filtrem, díky němuž se tvé oči třpytily nebo který ti přidal uši a nos nějakého roztomilého zvířátka, protože to byly soukromé fotky, určené jenom mně. Ty, které chce Dante 15
vymazat, jsou veřejné, může je vidět kdokoli. Ale ty soukromé tu byly jen pár okamžiků, a teď jsou navždy pryč, tak jako ty. A protože máš odpojený i mobil, musím se pokusit uchovat z tebe každý kousíček, který ještě zbyl. A tak, zatímco se zdá, že se Dante trochu uklidnil, požádám ho, ať tvé účty nemaže. „Ty fotky jsou jedny z posledních věcí, které nám po ní zůstaly. Ty fotky jsou ona.“ Stále vypadá, jako by chtěl do něčeho praštit, ale jen na mě dál mlčky hledí. „Zjistím, jestli existuje nějaký způsob, jak zablokovat přidávání komentářů,“ řeknu, i když vím, že to nepůjde. Zamračí se, pak ale přikývne. „A zveřejním příspěvek, ve kterém požádáme lidi, aby s tím přestali,“ dodám. Neřeknu mu, že znám všechna tvá hesla a během pár okamžiků bych mohla každou tvoji stopu vymazat. Neprozradím mu, že ti stále posílám zprávy a e-maily nebo že se v každé volné chvíli dívám na videa, v nichž zpíváš a hraješ na klavír a které jsi zveřejnila kdysi dávno. Dantemu neřeknu, že jakmile z vašeho domu odejdu, nasadím si sluchátka a vytočím svou hlasovou schránku, protože jsi mi v ní před šesti měsíci nechala vtipnou zprávu a teď jsem vděčná, že jsem se nikdy nedostala k tomu, abych ji vymazala. Nebrečela jsem, ale ani to mu neřeknu. Ruce se mi třesou pokaždé, když myslím na tvé jméno, a to Dante nesmí vědět. Má co dělat sám se sebou. Podle výrazu v jeho tváři vím, že přemýšlí, jak jsme se o nehodě dozvěděli. Nějaký idiot ze školy vyfotil tvé auto převrácené na střechu a fotku přidal do svého příběhu s černobílým filtrem a komentářem: Sakra! Právě jsem viděl nejhorší neho16
du. A ze všech lidí na světě to musel být právě Perry, kdo mi poslal odkaz se slovy: Proboha. Není to Taviino auto, že ne? Bylo. Prozradila to nálepka na nárazníku s nápisem „Nestálý půvab“. Ta, kterou jsme vytvořili minulé léto na turné kapely. Věděla jsem, že jsi byla na cestě za Perrym, ale on o tom neměl ponětí. Ani jsem mu neodepsala. Cítím, že se na mě Dante dívá. Zřejmě ví, že na tu noc taky vzpomínám. „Jsi v pohodě?“ zeptá se. Jeden druhého se na to ptáme pokaždé, když si jeden z nás všimne, že ten druhý je mimo a je jasné, že myslí na tebe. Přikyvuju, ačkoli už nikdy nebudu v pohodě, ale nevím, co jiného odpovědět. Zeptám se ho na totéž. „A ty jsi v pohodě?“ A i on přikývne, a uzavře tak koloběh lži, kterou si navzájem říkáme už celé dny, přesně od chvíle, kdy jsme poprvé spatřili fotku tvého auta. Lež je teď součástí nového jazyka, kterým mluvíme. Ale je to jediný způsob, jak vůbec dokážeme komunikovat. Dante mě dnes pozoruje víc než obvykle, začíná mi to být nepříjemné, a tak vstanu. I tak jsem už dlouho tvou mámu neviděla. Když vycházím z místnosti, upřený pohled tvého bratra mě provází jako stín. Ale neohlédnu se. Najdu ji sedět na tvé posteli. Klín jí pokrývá hromádka korálků z růžence. Sednu si na zem k jejím nohám. Usměje se a pohladí mě po vlasech, jako bych byla štěňátko. Celý pokoj voní jako ty. Z otevřených lahviček šamponů, krémů na ruce a svíček se tu vždycky šířila vůně vanilky. Ani dnes to není jinak, až na to, 17
že tu nejsi a ta vůně mi bez tebe připadá podivně jiná, jako ozvěna, co se nese na kilometry od původního zdroje. Asi to nezvládnu. Z pokoje se k nám nese hlasitá hudba. Tvoje máma si vzdychne a já otočím hlavu, ale ani jedna z nás nevstane, aby šla Danteho zkontrolovat. „Ahoj Autumn,“ řekne trochu pozdě a její úsměv bolí. Tvá máma byla vždycky vyrovnaná, ale teď se jí třesou ruce jako tehdy v nemocnici, těsně předtím, než zkolabovala. „Dobrý den…“ odpovím a přetáhnu si rukávy přes třesoucí se prsty. Pak jen sedíme, potichu, spolu, osaměle, protože pozdrav na uvítanou je vždycky milý, příjemný a o tolik jednodušší než slova loučení.
DVA POSLEDNÍ BRAMOVY PŘÍSPĚVKY
@Bramsenudí
Nové video již brzy… Drobná pomůcka: to mléko divně páchne. 44
31
320
326 zhlédnutí
@Bramsenudí
A taky divně chutná. 51
35
334
443 zhlédnutí
2
BRAM SE NUDÍ, a tak vypije zkažené mléko. 160 791 zhlédnutí | před měsícem
Do háje! Bramova tvář je zase ve zprávách a já mám pocit, že se pozvracím. Člověk by si myslel, že si dají alespoň tu práci a vyžádají si od jeho mámy normální fotku. Ale reportéři jsou očividně líní. Takže tam frkli tu první, kterou našli. Pravděpodobně jen nahodili jméno do googlu. Páni novináři, hrůza. Ačkoliv už utekly týdny, nepřestali ukazovat tu poslední, kterou někde sdílel. Je na ní v dresu. Navždy na hřišti. Zvěčněný s přilbou v jedné ruce a míčem v druhé. Na tváři má ten svůj nafoukaný úsměv, protože prostě byl nafoukanej zmetek. Ale stejně mám pocit, že by měl na takové věci existovat nějaký zákon. Měla by tam být fotka z ročenky nebo zkrátka něco 20
důstojnějšího. Na téhle fotce vypadá příliš jako on a nějaká část ze mě nechce, aby svět viděl jeho pravou verzi. A navíc, nemyslel jsem si, že vidět ho takhle bude stále bolet. Plného života. Zatraceně živýho. Jeho jméno běží v dolní části obrazovky, jako by šlo o varování před bouřkou, a ne o mrtvého kluka. Nové důkazy v případu Brama Lassitera… Bram Lassiter… Bram Lassiter… Bram Lassiter… Dobíral jsem si ho, že jeho jméno zní jako jméno sériového vraha. Nebo režiséra hororového filmu. Nebo jako jméno záporné postavy ve fakt divný knížce. On zas říkal, že moje zrzavé vlasy se mu nejvíc líbí, když jsou ostříhané nakrátko a ozářené sluncem. „Mám slabost pro zrzouny,“ říkával s tím svým nádherným širokým úsměvem roztaženým po celé tváři. Ale to bylo předtím. Pak jsme spolu měsíce nemluvili. A tak jako většina věcí, i tohle byla moje vina. „Dnes se vracíme na střední školu Bayside, kde na Štědrý den našli v chlapecké šatně mrtvého kapitána školního týmu a známého videoblogera Brama Lassitera. Místní vyšetřovatelé původně v souvislosti s Lassiterovou smrtí usuzovali na násilný trestný čin, protože tělo neslo známky zápasu. Tři týdny před jeho smrtí kolovalo po internetu video, na kterém se účastnil homosexuálního aktu, a přestože většina Lassiterových blízkých přátel a příbuzných o jeho sexuální orientaci věděla, mnoho jeho sledovatelů to překvapilo. 21
Po zveřejnění videa bylo Lassiterovi vyhrožováno, ale pitva ukázala, že viditelná poranění nebyla příčinou smrti. A nedávný toxikologický rozbor potvrdil předávkování drogami. Newyorská policie teď zcela vyloučila cizí zavinění a úmrtí považuje za sebevraždu.“ „Tohle snad pomůže,“ řekne Aden, čímž mě na chvíli vytrhne z letargie, kterou mi Bramovo jméno způsobuje. Přejde na druhou stranu našeho internátního pokoje, od postele ke stolu stačí jeho dlouhým nohám udělat dva kroky. Vypne telku a zapne něco na notebooku. Prostor rázem zaplní hudba – moje muzika. Je to song mé staré kapely, a přestože je Aden velkým fanouškem naší tvorby, písničku od Nestálého půvabu pustí jen tehdy, když chystáme nový song a on ví, že mě nic kloudnýho nenapadá. Vrátí se k posteli, potichu brnká na kytaru zároveň s písní a já mu věnuju nepatrný úsměv. Song, který momentálně píšu, mě zaměstnává už dobré tři týdny. Spolu s Bramem umřela i moje schopnost psát. Přesto má se mnou Aden trpělivost, protože když jsme se před pár měsíci potkali na koncertě, padaly ze mě dost obstojné nápady. Okamžitě jsem věděl, že Aden je všechno, co jsem po fiasku Nestáleného půvabu potřeboval – byl vším, čím nebyl nikdo z mé staré kapely. Aden je tichý. Přímočarý. Milý. Předvídatelný. A navíc není žádný usmolený středoškolák, který si není jistý, jestli to s hudbou myslí vážně nebo ne. Aden to myslel vážně, tak jako jsem to myslel vážně já. Tak jako to myslím vážně já. Je v tom připitomělým hudebním programu tady na univerzitě Queens College. A pokud se z toho všeho dokážu vyhrabat, vím, že spolu budeme dělat skvělou muziku. 22
Ale protože Bramův obličej je sakra všude kolem, nedokážu myslet na nic jiného, než jak mě líbal, jak jsem se cítil, když se mě dotýkal. Proto je pro mě téměř nemožné psát teď něco s Adenem. V poslední době jsem prostě myšlenkami někde jinde. S někým jiným. S Bramem. „Logane,“ osloví mě Aden. Zamrzne mi úsměv. Zírám do země a koušu si nehet na palci. Ale ne proto, že bych přemýšlel nad songem, který bych měl psát – odlupuje se mi z něj tmavomodrý lak a lepí se mi na zuby. Aden nezní netrpělivě, ale z jeho pohledu poznám, že mé jméno vyslovil víc než jednou. „Dáš si jedno?“ zamává plechovkou piva v ruce. Mrkne a olizuje si rty. Znovu se usměju. Přikývnu. Musím přestat myslet na Brama, když mám pracovat na písničce. Bože. „Vím, že se pokoušíš psát,“ řekne a hodí mi pivo. „Ale musíme najít bubeníka. To nás tlačí trochu víc než to, jestli song dokončíš.“ Přikývnu a vypiju plechovku piva, jako by to byla sklenice vody. Nechápe, že mě moje neschopnost dokončit tuhle písničku stresuje. „A potřebujeme i název pro kapelu,“ dodá. „Dáme brainstorming?“ I on si otevře pivo a podívá se na mě, jak tam sedím na zemi. Pokrčím rameny. „Nebo… bychom mohli udělat letáky na konkurz,“ navrhne, moje mlčení ho vůbec neodrazuje. „Mohli bychom je vzít do Klubu 715… S NP jste tam hrávali, ne? A můžeme je pověsit i na net. Můžeme napsat něco jako ,Bývalý zpěvák z Nestálého půvabu hledá bubeníka‘, nebo něco takovýho,“ 23
řekne a já obrátím oči v sloup tak rychle, až mě to zabolí. „Co myslíš?“ „Nechci nikde zmiňovat jméno starý kapely. Jsi tu nový, ale loni jsme byli dost známí,“ vysvětlím, protože on o naší minulosti nic netuší. Minulý rok jsme taky pohořeli v Souboji kapel. Ani o tom neví, ale rozhodnu se, že si tenhle detail nechám pro sebe. Aden přikývne a napije se z plechovky. „Přesně na to narážím. Můžeme toho využít. Už jen názvem Nestálý půvab můžeme nějakýho bubeníka přilákat.“ „Nepoužijeme název NP,“ opakuju. Sedne si proti mně na zem, tmavé oči se mu třpytí. Vidím, jak mu výraz v tváři změkne, jak se mění na flirtujícího Adena, ale kvůli tomu jsem dnes nepřišel. Člověk by neměl randit s jediným dalším členem kapely, takže když mám dobrý den, pokouším se předstírat, že jsem si jeho flirtování nevšiml. Když mám špatný den, flirtování opětuju. Dotkne se mého kolene. „Promiň, L.,“ řekne. L. mě tituluje jen tehdy, když to na mě zkouší. „Chápu to. A vím, že je pro tebe hudba důležitá. I mně na ní záleží. Ale na napsání dokonalýho songu bude čas i pozdějc.“ Sáhne po mém mobilu, protože ví, že píšu do aplikace. Ale já tam mám pořád leda kulový a nechci, aby to věděl. Než se mého mobilu stihne dotknout, otočím ho displejem k zemi a povzdechnu si. „Dobře. Asi máš pravdu.“ Ono se to má tak, že já přesně vím, kde je problém: poprvé se pokouším napsat song, který není o Bramovi. Aden přikývne, zamrká tmavými řasami a usměje se. Ale když se natáhnu pro druhé pivo, řekne: „Brzdi, chceš se opít?“ Sáhne po plechovce stojící na podlaze přede mnou a zatřese s ní, aby se ujistil, jestli je prázdná. A ona je. 24
Pokrčím rameny. „To ne,“ ale v hlavě mi zní samo že jo a on zatím vypne muziku a znovu zapne televizi. Potom položí notebook na zem a sesmolíme inzeráty na místo bubeníka. Slíbí, že je rozvěsí po intru, a já zas, že je dám na net. Pak se začneme líbat, protože to někdy děláme, a prvních pár minut, když má Aden rty přitisknuté na mých a ruce má najednou všude, dokážu na všechno zapomenout. Ale když se rozesměje, odtrhne se ode mě a řekne: „Teda L., nech mě alespoň nadechnout,“ nemůžu si pomoct, hned si vzpomenu na to, jak jsme se s Bramem líbali tak dlouho, až jsme oba lapali po dechu. Jsem trochu přiopilý – příslib zapomnění je téměř na dosah ruky –, takže když Aden odejde do koupelny na konci chodby, nahmatám pod postelí lahev whisky, vím jistě, že ji tam má. Naleju si trochu do třešňové koly, kterou jsem si přinesl, a když se Aden vrátí, usrkávám z ní. Tvářím se jako největší neviňátko a koukám do mobilu na svůj song. V telce začíná další hloupá reality show, takže Aden přepne program a na obrazovce se znovu objeví Bram – jeho jméno, tvář a jedno z jeho videí, zamrzlé za hlavou moderátora. Právě když jsem si začínal myslet, že jsem se ho zbavil. „Znal jsi toho kluka? Chodil k vám školy?“ zeptá se Aden, jako bychom si byli tak blízcí, a on měl na něco takového právo. Jako by fyzická blízkost lidi opravdu sbližovala. Není to poprvé, co se mě na Brama ptá, takže to není ani poprvé, co o něm lžu. „Jsi z malýho města, kde každej každýho zná,“ odpovím, protože je to tak. Ale střední v Queensu je jiná. „Na moji střední chodí tisíce studentů, jenom v mým maturitním ročníku jsou jejich stovky. Neznal jsem ho,“ zalžu. Znovu. „Ale 25
jo, slyšel jsem o něm, kvůli fotbalu a jeho dementním videím. Brama Lassitera vlastně znal asi každej.“ Mám nutkání jeho jméno znovu vyslovit, ale vím, že bych neměl, a tak se snažím chovat, jako bych si Bramovy tváře v telce nevšímal. Taky ignoruju zprávy, stejně jako jsem se ze všech sil snažil ignorovat konspirační teorie o jeho smrti, které se šířily po celé škole i netu. O tom, co se mu vlastně stalo, kolují miliony nesmyslů, včetně toho o sebevraždě. Když jsme byli spolu, většinu času byl jako paprsek slunce, sakra. Nechápu, jak se bezstarostnej cvok, který miloval sport a rád dělal kraviny před kamerou, mohl zabít způsobem, jakým se tvrdí: v šatně, práškama, úplně sám. Aden se mě zeptá, jestli u něj nechci přespat. „Jen přespat,“ ujišťuje mě a já souhlasím, protože nechci jít domů, a tak napíšu mámě, abych jí dal vědět. Objednáme si pizzu a při zhasnutém světle se díváme na telku a já na chvíli zapomenu na Brama, alespoň dokud Aden neusne. Díky vylepšené kole tam potmě ležím bdělý, přiopilý a sám. Z kapsy odložených džínů vytáhnu mobil. Dostanu se na Bramův profil, aniž bych to zamýšlel. Začnu hledat naše společné fotky, ze kterých jsem se před měsícem odtagoval. Můj mobil je jako stroj času. Můj palec je klíčem. Přejetím prstu cestuju do období před šesti měsíci, ještě tam nejsem, ještě ne, ještě ne. Teď. Obrazovku zaplní moje a Bramovy fotky, dohromady jsou jich víc než tři stovky. Nemůžu uvěřit, že tam všechny ještě jsou. Podívám se na Adena, abych se ujistil, že spí, a pak se vrátím k fotkám v mobilu. Přemýšlím proč (a jak?) je možné, že Bram nikdy neměl srdce (nebo koule), aby je vymazal. 26
Jsme na nich spolu u mě v bytě a cpeme se objednaným jídlem. Jsme zhulení u nás na verandě, se zarudlýma očima a řehtáme se. V metru a pak ve vlaku. U něj na požárním schodišti a na pláži, opalujeme se na stejných světlezelených osuškách. Na jednom rozmazaném selfie jsme v jeho posteli a všude kolem nás jsou rozházené papíry popsané matematickými rovnicemi. Bramovi algebra nešla. To je jediný důvod, proč jsme se setkali. V prvním ročníku se věnoval fotbalu a stal se náhradníkem, zatímco já jsem psal smutné písničky a experimentoval s očními linkami. Ve druháku se z něj stal quaterback a já jsem vstoupil do dost mizerné kapely. Takže všechno bylo proti nám. On byl oblíbený, mě skoro nikdo neznal. Ale jemu nešla matematiku, a i když vlastně školu nesnáším, v matice jsem dobrý. Minulý rok jsem byl už na diferenciálních a integrálních počtech, zatímco on měl problémy s algebrou. Přidělili mi ho na doučování. To, že se mi líbí, jsem si neuvědomil hned. Věděl jsem, že se mi líbí to, jak vždycky když přišel odpoledne domů, políbil mámu na čelo. Věděl jsem, že se mi líbí, jak si omotává pramen vlasů kolem prstu jako pětiletá holka, když se snažil vyřešit opravdu těžký příklad. Líbilo se mi, jak se ze všech sil snažil vše napravit: prasklý kohoutek, zraněné city, známku z matiky. A věděl jsem, že totálně zbožňuju pohled na to, jak se mu napjaly svaly na předloktí pokaždé, když bral do ruky tužku. Ale nemyslím si, že bych věděl, že se mi líbí on, alespoň ne najisto, dokud mě poprvé nepolíbil. Byli jsme v jeho pokoji, učili jsme se na pololetní test. Počítal jsem X, když mi vedle něj do sešitu napsal O. Než jsem se na něj vůbec odvážil podívat, začal jsem si okusovat nehet na palci. Povytáhl obočí, usmál se a řekl: „Už tě někdo někdy políbil?“ 27
Otevřel jsem ústa, ale všechny moudré odpovědi, které jsem měl obvykle po ruce, byly fuč. Řekl jsem „hm“, víc slyšet nepotřeboval. Na tváři se mu objevil ještě širší úsměv. Vzal do ruky mobil, chvíli do něj něco ťukal a už za chvíli zaplnila pokoj laciná písnička o líbání, kterou hráli v devadesátkách v každé romantické komedii. „Bože můj,“ řekl jsem. „To nemyslíš vážně.“ „Kámo, ta písnička je skvělá,“ odpověděl a začal si zpívat. Nemohl jsem si pomoct, řehtal jsem se nahlas. Zíral jsem na něj, jako by mu narostla druhá hlava. A když začala druhá sloka, přimhouřil oči a odhrnul si vlasy z čela. Najednou vypadal vážně. „Co je?“ zeptal jsem se. Znovu jsem si kousal nehet, protože Bram byl tak strašně přitažlivý a mě ještě nikdo nepolíbil a on si olizoval rty. Odtáhl mi ruku od úst, a když jsem se na něj podíval, široce se usmíval. Díky světlu v místnosti se mu zelené oči třpytily. Políbil mě a já jsem skoro zapomněl, kdo jsem. Když se odtáhl, ani jsem se neusmál. Jen jsem ho chytil zezadu za krk, přitáhl si ho zpátky a líbal se s ním, dokud jsem nepřestal cítit rty. „Nikdy předtím jsem nepolíbil ani holku,“ zašeptal jsem. Ale neřekl jsem mu, že teď už vím, že žádnou ani nepolíbím. Stáli jsme u dveří jeho pokoje, rty jsem měl oteklé, tvář červenou a poškrábanou jeho strništěm. Jen mi podal můj batoh. Když jsme se dotkli prsty, zakřenil se a zastrčil mi za ucho tužku. „Věděl jsem to, sakra,“ řekl. Znovu mě políbil, velkou drsnou ruku mi položil na obličej, jako by mě chtěl udržet, abych zůstal nehybně stát na místě. Za týden to bylo oficiální, a za devět měsíců byl konec. 28
Odložím mobil a zírám z Adenova okna. Nevidím měsíc, jen střechy několika budov. A přeju si, abych byl na střeše. Přeju si, abych byl kdekoli, kde bych mohl vyslovit Bramovo jméno nahlas. Aby byl znovu skutečný, byť jen na vteřinu. Když do ruky znovu vezmu mobil, jdu na jeho youtube kanál „BRAM se nudí“. Začal s ním krátce předtím, než jsme se dali dohromady, a ke konci měl tisíce odběratelů. Zábavné je, že to já jsem vždycky chtěl seknout se školou a stát se slavným, Bram chtěl jen hrát fotbal a jít na vysokou. Ale moje kapela se rozpadla a jeho kanál se ujal. Stal se slavným youtuberem, a já jsem snad celou věčnost nenapsal novou písničku. Otevřu poslední video, které natočil, to, kde vypije celý litr zkyslého mléka. Je to nechutné, ale svým způsobem i zábavné. A navíc, Bram vypadá dobře, i když dělá naprostý hovadiny. Byl jsem jeho odběratelem hned od uveřejnění prvního videa, a někdy jsem dokonce přidával komentáře, ale on nikdy nevěděl, že jsem to já. I když jsme spolu chodili, své uživatelské jméno jsem mu neprozradil. Počet zhlédnutí a komentářů u videa narůstá. Zdá se, že prudce vzroste, když se jeho tvář objeví ve zprávách, jako by všichni zapomněli, že je mrtvý, sakra, a nemůžou o tom přestat kvákat. Ale i já se na něj dívám se zoufalou touhou se s ním spojit, stejně jako všichni ostatní. Rozdíl je v tom, že já jsem ho opravdu znal. Byli jsme do sebe zamilovaní. Nevím, jestli je to tím chlastem nebo hloupými komentáři nebo fotkami, z nichž se na mě usmívá, ale oči mám najednou plné slz. Cítím se naštvaný, smutný a sám. Chybí mi, jako bychom se rozešli teprve minulý týden, a ne před šesti měsíci. Neznám pravidla rozchodů, protože je mým jediným ex, ale on si naše fotky nechal. A díky písničkám, které jsem o něm napsal a zpíval, jsem se stal téměř slavným. A tak kliknu na 29
políčko komentáře a zírám na blikající kurzor. Mám pocit, že si zaslouží alespoň jednu upřímnou zprávu, i když je už pozdě, aby si ji přečetl. Hlavu mám plnou Bramových zelených očí se zlatými flíčky, jeho velkých rukou a hlubokého hlasu. Myslím na to, jak se s ním líbám, a na mnohem víc. Snažím se spočítat, kolikrát jsme jeden druhému řekli „Miluju tě“. A pak myslím na to, na co se vždycky ze všech sil snažím nemyslet. Na náš rozchod. Jeho tvář. Poslední slova, která jsem mu kdy řekl. Ztěžka polknu. Napíšu pět krátkých slov a nechám je odletět dřív, než ztratím nervy. Je mi to tak líto. Potom rychle zabořím tvář do jednoho z Adenových polštářů a všechno nenávidím. Hlavně sebe. Nevím, co bych udělal, kdyby se teď Aden vzbudil. Neměl bych brečet pro jiného kluka. Mrtvého kluka. I když to byl první a jediný kluk, kterého jsem kdy miloval.
SASHIN POSLEDNÍ PŘÍSPĚVEK NA BLOGU
životpodleluka
Uvadající květiny jsou ty nejkrásnější 148 zhlédnutí