Issuu

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována v knižní, elektronické ani jiné podobě, ukládána do databází či rozmnožována bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

Najdi mě Z anglického originálu Find me vydaného v roce 2019 nakladatelstvím Farrar, Straus and Giroux přeložila Sylva Ficová Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., Praha v edici #Booklab v roce 2020 Editorka Marie Iljašenko Redaktor Jiří Kettner Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první Cena na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce. ISBN 978-80-7529-877-5 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz

TEMPO

Proč se tak mračíte? Viděl jsem ji nastupovat na nádraží ve Florencii. Odsunula skleněné dveře, a když už byla ve vagónu, rozhlédla se a hned si hodila batoh na prázdné sedadlo vedle mě. Sundala si koženou bundu, odložila rozečtený anglický paperback, na polici na zavazadla položila čtvercovou bílou krabici a dosedla na místo šikmo naproti mému, zjevně roztěkaná a nakvašená. Připomínala člověka, který se pár vteřin před nástupem vášnivě pohádal a ještě si přemílal jedovatá slova, která vyřkla ona nebo ten druhý předtím, než zavěsili telefon. Pes, kterého se snažila udržet mezi nohama, zatímco červené vodítko svírala omotané kolem pěsti, se nezdál o nic méně nervózní než ona. „Buona, hodná holka,“ řekla nakonec v naději, že ho upokojí. „Buona,“ zopakovala, zatímco pes sebou pořád šil a snažil se z pevného sevření vykroutit. Jeho přítomnost mě obtěžovala a instinktivně jsem odmítal narovnat nohy nebo se pohnout, abych mu udělal místo. Zdálo se však, že dívka si mě ani mé řeči těla nevšímá. Místo toho se hned začala přehrabovat v batohu, našla tenký plastový sáček a vytáhla dva drobné pamlsky ve tvaru kosti, které si položila na dlaň a pozorovala, jak je z ní pes slízne. „Brava.“ Když ho tím na chvíli zklidnila, napůl se nadzvedla, aby si upravila sukni, a párkrát si poposedla, načež se jí zmocnila jakási rozhozená otupělost a bez zájmu civěla na město, zatímco vlak vyjížděl z nádraží Santa Maria Novella. Ještě pěnila a asi nevědomky jednou dvakrát potřásla hlavou, jako by pořád proklínala toho, s kým se před nástupem nepohodla. Chvíli vypadala tak opuštěně, až jsem se při zírání do své otevřené knihy přistihl, že se usilovně snažím něco říct, jen abych zmírnil dopady té sílící bouře, jež se 9

André Aciman

v našem koutku na úplném konci vagónu užuž chystala propuknout. Pak jsem si to rozmyslel. Bude lepší nechat ji být a dál si číst. Jenže když jsem si všiml, že se na mě dívá, neudržel jsem se: „Proč se tak mračíte?“ zeptal jsem se. Až pak mě napadlo, jak nemístně ta otázka musela znít naprosto cizímu člověku ve vlaku, nemluvě o někom, kdo mohl při sebemenší provokaci každou chvíli vyletět. Pohlédla na mě s bezradným, zlobným leskem v očích věštícím slova, kterými mě odkáže do patřičných mezí. Hleď si svýho, dědo. Nebo: Co je vám vlastně do toho? Případně udělá grimasu a zpraží mě: Pitomče! „Nemračím se, jen přemýšlím,“ řekla. Mírný, téměř posmutnělý tón její odpovědi mě natolik zarazil, až jsem oněměl ještě víc, než kdyby mě poslala do hajzlu. „Možná se mračím, protože přemýšlím.“ „A myslíte na něco veselého?“ „To ne,“ odvětila. Usmál jsem se, ale nic jsem neřekl; už jsem svého povrchního, blahosklonného škádlení litoval. „Ale možná se přeci jen mračím,“ připustila s potlačovaným smíchem. Omluvil jsem se za netaktnost. „To nemusíte,“ řekla a za oknem už vyhlížela první náznaky venkova. Zeptal jsem se, jestli je z Ameriky. Prý ano. „Já taky,“ odpověděl jsem. „To jsem poznala podle přízvuku,“ dodala s úsměvem. Vysvětlil jsem, že v Itálii žiju skoro třicet let, ale přízvuku se nemohu ani zaboha zbavit. Na mou otázku odvětila, že ona se v Itálii usadila s rodiči, když jí bylo dvanáct. Oba jsme měli namířeno do Říma. „Kvůli práci?“ zeptal jsem se. „Ne, kvůli práci ne. Za tátou. Není na tom dobře.“ Pak se podívala na mě: „To nejspíš vysvětluje to mračení.“ „Je to vážné?“ „Podle mě ano.“ „To je mi líto,“ řekl jsem. „Takový je život.“ pokrčila rameny. Pak změnila tón: „A vy? Za prací, nebo za zábavou?“ 10

Najdi mě

Pousmál jsem se nad tou rádoby konvenční otázkou a vysvětlil, že mě pozvali, abych přednášel studentům na univerzitě. Uvidím se ale i se synem, který v Římě žije a vyzvedne mě na nádraží. „Určitě je to milý hoch.“ Poznal jsem, že si ze mě dělá legraci. Líbilo se mi však to její uvolněné, nenucené vystupování, kdy přecházela od mrzutosti k veselí a předpokládala, že to mám také tak. Její tón odpovídal ležérnímu zevnějšku: ošoupané turistické boty, džíny, žádný make-up, napůl rozepnutá, vybledlá červená ﬂanelka a pod ní černé tričko. Vypadala sice pomačkaně, ale měla zelené oči a tmavé obočí. Ví to, napadlo mě, ví to. Nejspíš ví, proč jsem to její mračení tak hloupě komentoval. Cizí muži si určitě vždycky najdou záminku, aby s ní zapředli rozhovor. Což pravděpodobně vysvětluje ten podrážděný, odrazující pohled, který vrhá všude, kam přijde. Po její ironické poznámce o mém synovi nebylo divu, že rozhovor vázl. Čas vzít do ruky naše knížky. Jenže pak se ke mně otočila a bez obalu se zeptala: „Těšíte se na syna?“ Znovu mě napadlo, že si mě asi dobírá, ale nevyznělo to neuctivě. Na tom, jak byla náhle osobní a hned překonala zábrany mezi cizinci ve vlaku, bylo něco okouzlujícího a zároveň odzbrojujícího. Zamlouvalo se mi to. Třeba ji zajímá, jak se muž skoro dvakrát tak starý jako ona před setkáním se synem cítí. Nebo se jí prostě nechce číst. Čekala, až odpovím: „Takže jste možná… rád? Možná… nervózní?“ „Nervózní vážně nejsem, nebo jen trochu,“ řekl jsem. „Rodič má vždycky strach, že se bude vnucovat, natož aby nepůsobil jako suchar.“ „Myslíte, že jste suchar?“ K mé radosti ji moje slova překvapila. „Možná ano. Jenže přiznejme si, kdo není.“ „Můj táta není suchar.“ Neurazil jsem ji? „Pak to beru zpět,“ řekl jsem. Podívala se na mě a usmála se. „Ne tak rychle.“ Rýpe do člověka a pak ho hned provrtá. V tom mi připomínala syna – byla sice o něco starší, ale měla stejnou schopnost upozorňovat na všechny moje přešlapy a drobné opatrné manévry a po rozepři a usmíření mě nechat osudu. 11

André Aciman

Jaká jste, když vás někdo pozná blíž? chtěl jsem se zeptat. Zábavná, žoviální, hravá, nebo vám v žilách koluje sérum mrzutosti a nedůtklivosti, jež vám zatemní rysy a udusí smích, který slibuje ten úsměv a ty zelené oči? chtěl jsem vědět, protože jsem to nedokázal odhadnout. Zrovna jsem se chystal složit poklonu její schopnosti vyznat se tak dobře v lidech, když jí zazvonil telefon. Přítel, samozřejmě! Co jiného. Na neustálé vyrušování mobilů jsem si tak zvykl, že už nebylo možné sejít se se studenty u kávy nebo promluvit s kolegy či se synem bez toho, aby nás nevyrušil nějaký telefonát. Zachráněný, umlčený, odsunutý na vedlejší kolej telefonem. „Ahoj, tati,“ vyhrkla hned po prvním zazvonění. Zvedla ho hned, nejspíš aby hlasité vyzvánění nerušilo ostatní cestující. Překvapilo mě však, jak do telefonu křičela. „To ten zatracený vlak. Zastavil. Netuším, na jak dlouho, ale nemělo by to trvat víc než dvě hodiny. Zatím ahoj.“ Táta se na něco ptal. „Samozřejmě že ano, ty starej troubo, jak bych mohla zapomenout.“ Zeptal se ještě na něco. „To taky.“ Ticho. „Já taky. Moc a moc.“ Zavěsila a telefon hodila do batohu, jako by tím chtěla říct: Už nás nebude rušit. Rozpačitě se na mě usmála. „Rodiče,“ řekla nakonec, což mělo znamenat: Všichni jsou stejní, co? Pak mi to vysvětlila: „Vídám ho každý víkend – jsem jeho víkendová služba. Ve všední dny se o něj starají moji sourozenci a jeho pečovatel.“ Než jsem dostal šanci něco dodat, zeptala se: „Takže jste se na dnešní večer oháknul?“ To je mi popis! „Vypadám oháknutě?“ zeptal jsem se a to slovo jí žertem odpinknul zpátky, aby si nemyslela, že stojím o lichotky. „Tak, kapsička na saku, pěkně vyžehlená košile, žádná kravata, ale manžetové knoﬂíčky? Podle mě jste si dal záležet. Trošku starosvětské, ale elegantní.“ Oba jsme se usmáli. „Vlastně mám tohle,“ řekl jsem a z kapsy saka napůl vytáhl barevnou vázanku a zase ji zastrčil zpátky. Chtěl jsem, aby viděla, že si dokážu dělat legraci sám ze sebe. 12

Najdi mě

„Přesně jak jsem si myslela,“ odvětila. „Ohákl jste se! Sice ne jako vysloužilý profesor do nedělních šatů, ale skoro. A co vy dva v tom Římě děláte?“ Nechá toho někdy? Vyvolal jsem snad v ní svou úvodní otázkou představu, že se k sobě můžeme chovat takhle neformálně? „Vídáme se jednou za pět šest týdnů. Žije v Římě, ale brzy se odstěhuje do Paříže. Už teď mi chybí. Rád s ním trávím den; vlastně nic zvláštního neděláme, většinou se jen tak procházíme, i když obvykle navštívíme stejná místa: jeho Řím, kolem konzervatoře, a můj Řím, kde jsem žil zamlada jako učitel. Nakonec vždycky poobědváme u Armanda. Syn mě strpí, nebo ho možná moje společnost těší, ještě nevím, možná obojí, ale už jsme si z těch návštěv udělali rituál: Via Vittoria, Via Belsiana, Via del Babuino. Někdy se zatouláme až na protestantský hřbitov. Jsou to takové ukazatele našich životů. Říkáme jim vigilie podle zastávek zbožných věřících u různých madonnelle – pouličních svatyní, kde vzdávají hold místní Madoně. Ani jeden z nás nezapomene: oběd, procházka, vigilie. Mám štěstí. Vigilií je i samotná naše procházka po Římě. Všude, kam se podíváte, narazíte na vzpomínky – svoje vlastní, někoho jiného, města. Já mám rád Řím za soumraku, on za odpoledne, a byly časy, kdy jsme si dávali odpolední čaj, jen abychom si to protáhli až do večera a mohli si dát něco k pití.“ „A to je všechno?“ „To je všechno. Kvůli mně se projdeme po Via Margutta, kvůli němu pak po Via Belsiana – v obou případech je za tím stará láska.“ „Vigilie za dávné vigilie?“ zažertovala. „Je ženatý?“ „Ne.“ „Má někoho?“ „Nevím. Tuším, že někoho mít musí. Ale mám o něj obavy. Před časem někoho měl, ale když jsem se ptal, jestli má někoho teď, jen zavrtěl hlavou a řekl: ‚Neptej se, tati, neptej se.‘ Což znamenalo, že má buď někoho, nebo kohokoli, a já nevěděl, co je horší. Dřív se mnou mluvil otevřeně.“ „Asi se snažil být upřímný.“ „Ano, svým způsobem.“ 13

André Aciman

„Zamlouvá se mi,“ prohlásila ta mladá žena šikmo naproti mně. „Možná proto, že jsem taky taková. Někdy mi vyčítají, že jsem moc přímá, moc troufalá, a pak prý zase moc obezřetná a odtažitá.“ „Myslím, že syn s jinými lidmi odtažitý není. Ale asi není moc šťastný.“ „Vím, jak mu je.“ „Vy nikoho nemáte?“ „Kdybyste tak věděl.“ „Cože?“ vyhrkl jsem. To slovo ze mě vyletělo jako překvapený a zkormoucený povzdech. Jak to myslela? Že nikoho nemá, že jich má příliš mnoho, nebo že ji muž jejího života opustil a ji to tak zdrtilo, že jí zůstala jen nutkavá touha vybít si zlost na sobě nebo na celé řadě nápadníků? Nebo k ní známosti prostě pořád přicházejí a zase odcházejí, jak jsem se toho obával u syna? Nebo patří k těm lidem, kteří vám vklouznou do života a zase z něj beze stopy a bez vzpomínky zmizí? „Nevím, jestli jsem vůbec ten typ, co má lidi rád, natož abych se do nich zamilovala.“ Tohle měli oba společné: stejně zahořklé, netečné, zraněné srdce. „Nemáte lidi ráda, nebo vás časem unaví a pak si ani zaboha nemůžete vzpomenout, čím vám přišli zajímaví?“ Najednou se odmlčela. Vypadala vyplašeně a ani nemukla. Dívala se přímo na mě. Neurazil jsem ji zase? „Jak jste to mohl vědět?“ zeptala se nakonec. Poprvé zvážněla a zdála se nazlobená. Užuž jsem viděl, jak si připravuje nějakou břitkou odpověď, kterou mě setře za to, jak drze se jí pletu do soukromí. Měl jsem být zticha. „Seznámili jsme se ani ne před čtvrt hodinou, a už mě znáte! Jak jste tohle mohl o mně vědět?“ Pak se opanovala: „Kolik berete na hodinu?“ „To je na účet podniku. Ale jestli něco vím, pak proto, že takoví jsme všichni. Navíc jste mladá a krásná a určitě muže přitahujete, takže pro vás asi nebude těžké se seznámit.“ Neřekl jsem zase něco, co jsem neměl, a nepřehnal to? Abych se vrátil k lichotce, dodal jsem: „Kouzlo někoho nového prostě nikdy netrvá dost dlouho. Chceme jen ty, které nemáme. Stopu zanechají ti, které jsme ztratili, nebo ti, kteří ani nevěděli, že existujeme. Ty ostatní si sotva pamatujeme.“ 14

Najdi mě

„A to je i případ slečny Margutty?“ zeptala se. Ta ženská si nedá pokoj, napadlo mě. Označení slečna Margutta se mi líbilo. Na všechno, co bylo celé ty roky mezi námi, vrhalo přívětivé a poddajné, téměř úsměvné světlo. „To se nikdy nedozvím. Byli jsme spolu moc krátce a odehrálo se to moc rychle.“ „Jak je to dávno?“ Na chvíli jsem se zamyslel. „To se stydím říct.“ „Tak ven s tím!“ „Aspoň dvacet let. No, skoro třicet.“ „A?“ „Potkali jsme se na večírku v době, kdy jsem v Římě učil. S někým přišla, já taky, dali jsme se do řeči a ani jeden z nás nechtěl přestat. Nakonec z večírku odešla s přítelem a brzy poté jsme odešli i my. Ani jsme si nevyměnili telefon. Jenže jsem na ni nemohl přestat myslet. Zavolal jsem tedy kamarádovi, který mě na večírek pozval, a zeptal se, jestli nemá její číslo. A teď to bude vtipné. Den předtím mu volala ona a řekla si o moje číslo. ‚Prý jsi mě sháněla,‘ řekl jsem jí, když jsem se konečně dovolal. Měl jsem se představit, ale nenapadlo mě to, byl jsem nervózní. Hned poznala můj hlas, nebo ji náš kamarád nejspíš už varoval. ‚Chtěla jsem ti zavolat,‘ přiznala se. ‚Jenže jsi nezavolala,‘ odvětil jsem. ‚To ne.‘ A pak řekla něco, co dokazovalo, že má víc odvahy než já, a z čeho se mi rozbušilo srdce, protože jsem to nečekal, a nikdy na to nezapomenu. ‚Tak jak to uděláme?‘ zeptala se. Jak to uděláme? Věděl jsem, že tou větou se můj život vychýlil ze známé oběžné dráhy. Nikdo, koho jsem znal, se mnou nemluvil tak přímo, až nezkrotně.“ „Líbí se mi.“ „Člověku se na ní muselo líbit všechno. Byla přímočará, troufalá a tak věcná, že jsem se musel rozhodnout hned a na místě. ‚Pojďme na oběd,‘ navrhl jsem. ‚Protože večeře je náročná, že?‘ opáčila. Hrozně se mi líbila ta neohrožená, skrytá ironie toho, co řekla. ‚Pojďme na oběd – myslím dnes,‘ řekl jsem. ‚Tak tedy dnes.‘ Smáli jsme se tomu, jak rychle jsme se domluvili. Čas na oběd byl za necelou hodinu.“ „Netrápilo vás, že se chystá podvést svého přítele?“ 15

André Aciman

„Ne. A netrápilo mě ani to, že jsem měl v úmyslu totéž. Oběd se protáhl. Doprovodil jsem ji domů na Via Margutta, pak mě ona vyprovodila k místu, kde jsme obědvali, a pak jsem ji zase doprovodil domů. ‚Tak zítra?‘ zeptal jsem se, stále s obavami, jestli na ni moc netlačím. ‚Určitě, zítra.‘ Bylo to týden před Vánoci. V úterý odpoledne jsme udělali něco naprosto bláznivého: koupili jsme si dvě letenky a odletěli do Londýna.“ „To je romantika!“ „Všechno se odehrálo tak rychle a přišlo nám to tak přirozené, že ani jeden z nás necítil potřebu probrat to s partnerem nebo mu dát čas na rozmyšlenou. Prostě jsme ztratili veškeré zábrany. Tehdy je lidi ještě měli.“ „Myslíte na rozdíl ode dneška?“ „To neposoudím.“ „Ne, to asi ne.“ Tou nepřímou narážkou mě zjevně chtěla trochu vytočit. Uchechtl jsem se. Taky se zasmála a dala mi tak najevo, že o mé neupřímnosti ví. „Každopádně to hned skončilo. Vrátila se k příteli a já ke své dívce. Kamarádi jsme nezůstali. Ale byl jsem jim na svatbě a nakonec je pozval na tu naši. Oni spolu zůstali. My ne. Voilà.“ „Proč jste jí dovolil vrátit se k příteli?“ „Proč? Možná mě nepřesvědčily moje city. Prostě jsem nebojoval, abych si ji udržel, a ona už věděla, že to neudělám. Možná jsem chtěl být zamilovaný a bál se, že nejsem, a naše malá nejistota v Londýně mi byla milejší než nutnost čelit tomu, co k ní necítím. Možná jsem chtěl radši pochybovat než vědět. Kolik si za hodinu berete vy?“ „Máte bod!“ Kdy naposled jsem s někým takhle mluvil? „Řekněte mi tedy něco o tom člověku ve vašem životě,“ požádal jsem ji. „Určitě teď s někým chodíte.“ „S někým ano.“ „Jak dlouho?“ Pak jsem se zarazil: „Jestli se můžu zeptat.“ „Můžete. Ani ne půl roku.“ Pak pokrčila rameny: „Nestojí to za řeč.“ 16

Najdi mě

„Máte ho ráda?“ „Docela jo. Vycházíme spolu. A máme rádi dost stejných věcí. Jenže jsme jen dva spolubydlící, co předstírají společný život. Který nemáme.“ „To je mi věta: Dva spolubydlící, co předstírají společný život. Smutné.“ „Je to smutné. Jenže smutné je i to, že během posledních několika okamžiků jsem vám prozradila víc než jemu za celý týden.“ „Třeba nejste ten typ, co se lidem svěřuje.“ „Vždyť si povídám s vámi.“ „Já jsem cizí a svěřovat se cizím lidem je snadné.“ „Na rovinu můžu mluvit jen s tátou a s Pavlovou, s mým psem, a ani jeden už tu dlouho nebude. Táta navíc mého současného přítele nesnáší.“ „To u táty není nic neobvyklého.“ „Jenže toho minulého zbožňoval.“ „Vy taky?“ Usmála se, protože už tušila, že svou odpověď odbude špetkou humoru: „Ne, já ne.“ Na chvíli se zamyslela. „Minulý přítel si mě chtěl vzít. Odmítla jsem ho. Dost se mi ulevilo, že nevyváděl, když jsme se rozešli. Ani ne za půl roku jsem se doslechla, že se žení. To mě naštvalo. Jestli jsem někdy byla ublížená a brečela kvůli lásce, tak v den, kdy jsem se dozvěděla, že si bere ženskou, ze které jsme si spolu celé hodiny a měsíce dělali legraci.“ Odmlčela se. „Žárlíte, i když nejste ani trošku zamilovaná – je to s vámi těžké,“ řekl jsem nakonec. Vrhla na mě pohled, kterým mi skrytě vyčetla, jak si to o ní troufám mluvit, a zároveň jím vyjadřovala zmatenou zvědavost a touhu dozvědět se víc. „Znám vás ani ne hodinu jízdy vlakem. A přesto mě naprosto chápete. Líbí se mi to. Ale mohla bych vám říct ještě o svém dalším hrozném nedostatku.“ „O jakém zase?“ Oba jsme se zasmáli. „Nikdy se důvěrně nekamarádím s někým, s kým jsem měla vztah. Většina lidí nerada pálí mosty. Já je podle všeho vyhazuju do vzduchu – 17

André Aciman

nejspíš proto, že to ani nebyl most. Někdy nechám všechno v jeho bytě a prostě zmizím. Nesnáším ten vleklý proces balení a stěhování a to následné nevyhnutelné pitvání, které se mění v uslzené prosby, abychom zůstali spolu. Nejvíc ze všeho nesnáším to neustálé předstírání náklonnosti i poté, co nechceme, aby na nás sahal někdo, u koho si už ani nepamatujeme, že jsme s ním kdy chtěli spát. Máte pravdu: nevím, proč si vůbec s někým začínám. Už ta otrava s novým vztahem. Plus ty drobné domácí zlozvyky, které musím snášet. Smrad jeho ptačí klece. To, jak si rovná cédéčka. Zvuk prastarého radiátoru uprostřed noci, který budí mě, ale jeho nikdy. Chce mít zavřená okna. Já je mám ráda otevřená. Já svoje šaty nechávám kdekoli; on chce mít poskládané a uklizené ručníky. Má rád, když se zubní pasta vymačkává pořádně odzdola nahoru, já ji vymačkávám, jak mě napadne, a vždycky ztratím uzávěr, který on vždycky najde někde na podlaze za záchodovou mísou. Dálkový ovladač má svoje místo, mléko musí stát blízko mrazáku, ale zase ne moc, spodní prádlo a ponožky patří do téhle zásuvky, ale ne do tamté. Přesto nejsem moc náročná. Jsem vlastně hodná, jen trochu svéhlavá. Jenže jenom navenek. Snesu všechny a všechno. Aspoň na chvíli. Pak mi to jednoho dne prostě dojde: s tímhle chlapem být nechci, nechci ho u sebe, musím pryč. S tím pocitem pak bojuju. Jenže jakmile to vycítí, pronásleduje mě těma svýma zoufalýma psíma očima. A jak ten pohled uvidím, frnk, mizím pryč a hned si najdu někoho jiného. Chlapi!“ řekla nakonec, jako by to slovo shrnovalo všechny nedostatky, které jsou ženy ochotné přehlížet, naučit se je snášet a nakonec je odpouštět těm, které, jak doufají, budou milovat do konce života, i když vědí, že nebudou. „Nerada vidím, když někomu ubližuju.“ Nad jejími rysy se vznášel stín. Pocítil jsem touhu něžně se dotknout její tváře. Zachytila můj pohled a já sklopil oči. Znovu jsem si všiml jejích bot. Nevázaných, nespoutaných bot, které vypadaly tak sešlé a ošlehané větrem, jako by se v nich plahočila po skalnatých stezkách, což svědčilo o tom, že jim věří. Měla ráda obnošené a rozchozené věci. Měla ráda pohodlí. Na nohou měla tlusté vlněné tmavomodré pánské ponožky, nejspíš vytažené ze zásuvky muže, kterého údajně nemiluje. Její sportovní motorkářská bunda však byla podle všeho dost drahá. Nejspíš Prada. Jako by vyběhla 18

Najdi mě

z domu svého přítele a ve spěchu a se slovy Jdu k tátovi, zavolám ti večer na sebe hodila první věc, která jí přišla pod ruku. Měla pánské hodinky. Byly také jeho? Nebo je prostě nosila radši? Všechno na ní působilo zemitě, drsně, neupraveně. Pak jsem zahlédl pruh kůže mezi ponožkami a záložkou džínů – měla ty nejladnější kotníky. „Povězte mi něco o tátovi,“ vyzval jsem ji. „O tátovi? Není na tom dobře a přijdeme o něj.“ Pak odbočila: „Pořád účtujete za hodinu?“ „Jak jsem řekl, člověk se snáze svěřuje cizím lidem, které už nikdy nepotká.“ „Myslíte?“ „Co? To s tím svěřováním ve vlaku?“ „Ne, že už se nepotkáme.“ „Jaká je asi pravděpodobnost?“ „To je pravda, velká pravda.“ Usmáli jsme se na sebe. „Povídejte ještě o tátovi.“ „Přemýšlím o tom. Moje láska k němu se změnila. Už to není láska živelná, ale skličující, opatrná, pečovatelská láska. Ne ta opravdová. Pořád jsme k sobě hodně upřímní a já se mu nestydím nic říct. Máma odešla skoro před dvaceti lety, a od té doby jsme jenom on a já. Nějakou dobu měl přítelkyni, ale teď žije sám. Někdo se o něj chodí starat, vaří a pere mu, umývá nádobí a uklízí. Dnes má šestasedmdesáté narozeniny. Proto ten dort,“ řekla a ukázala na čtvercovou bílou krabici nad hlavou. Zdálo se, že je z ní na rozpacích, a zřejmě proto se přitom trošku zahihňala. „Prý pozval na oběd dva přátele, ale ještě se mu neozvali a asi se ani neukážou; dnes už za ním nikdo nechodí. Nepřijdou ani moji sourozenci. Má rád větrníky z jednoho starého obchodu ve Florencii, nedaleko místa, kde bydlím. Připomíná mu to lepší časy, kdy tam učil. Samozřejmě by neměl jíst nic sladkého, jenže…“ Větu nedokončila. Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho. Znovu jsem se natáhl po knížce, přesvědčený, že tentokrát jsme domluvili. O něco později, s knihou stále otevřenou, jsem zabloudil pohledem ke zvlněné toskánské krajině a nechal plynout myšlenky. Nakonec se mi v hlavě 19

André Aciman

usadila zvláštní a beztvará představa, že si ta dívka přesedla a sedí teď vedle mě. Věděl jsem, že podřimuju. „Vy si nečtete,“ pronesla. „Já taky ne,“ dodala, když viděla, že mě asi vyrušila. „Už mě to čtení unavuje,“ odpověděl jsem. „Nemůžu se soustředit.“ „Je zajímavá?“ zeptala se nakonec s pohledem na obálku mé knihy. „Není špatná. Když čte člověk znovu po tolika letech Dostojevského, může být trochu zklamaný.“ „Proč?“ „Četla jste Dostojevského?“ „Ano. V patnácti jsem ho zbožňovala.“ „Já taky. Puberťák jeho představě o světě porozumí okamžitě: prokletý, plný protikladů a velké zloby, zášti, hanby, lásky, soucitu, lítosti a nevraživosti a navýsost odzbrojujících projevů laskavosti a sebeobětování – a to všechno se v něm nerovnoměrně kupí na jedné hromadě. Puberťákovi jako já Dostojevský sloužil jako úvod do složité psychologie. Myslel jsem, že jsem úplně zmatený – jenže všechny jeho postavy nebyly zmatené o nic míň. Připadaly mi známé. Člověk se o nevyrovnanosti lidské psychologie dozví asi víc z Dostojevského než od Freuda, nebo vlastně od jakéhokoli psychiatra.“ Mlčela. „Chodím ke cvokaři,“ řekla nakonec s téměř slyšitelným náznakem protestu v hlase. Nedotkl jsem se jí zase, aniž bych to měl v úmyslu? „Já taky,“ odvětil jsem, snad abych vzal zpátky to, co jí mohlo připadat jako neúmyslná urážka. Zírali jsme na sebe. Líbil se mi její laskavý a důvěřivý úsměv; vyjadřoval něco křehkého a ryzího, snad až zranitelného. Není divu, že o ni muži v jejím životě usilovali. Věděli, o co přicházejí, jakmile odvrátila oči. Když kladla otázky na tělo a upřeně se přitom dívala těma pronikavýma zelenýma očima, které si nikdy nedají pokoj, člověk hned nasadil úsměv nebo se ho zmocnila malátnost a hned pocítil tu zneklidňující potřebu důvěrnosti, kterou její letmý pohled vykřesal v každém muži, jakmile se na ni ve veřejném prostoru náhodou podíval a věděl, že tím skončil jeho život. Dívala se tak zrovna 20

Najdi mě

teď. Probouzela touhu po důvěrnosti a díky ní byla snadná, jako by měl člověk odjakživa hroznou chuť ji s někým sdílet, jenže si uvědomoval, že ji v sobě nikdy nenajde, dokud u toho nebude ona. Chtěl jsem ji obejmout, dotknout se její ruky, přejet jí prstem po čele. „Takže, proč cvokař?“ zeptala se, jako by nad tím přemýšlela a ta představa jí přišla naprosto zarážející. „Jestli se můžu zeptat,“ dodala s úsměvem, když parodovala moje vlastní slova. Při rozhovoru s cizím člověkem zřejmě nebyla zvyklá na shovívavější, přívětivější přístup. Zeptal jsem se, proč ji překvapuje, že chodím ke cvokaři. „Protože vypadáte tak usedle, tak – oháknutý.“ „Těžko říct. Třeba proto, že ta prázdná místa z pubertálních let se ani po objevu Dostojevského nikdy nezaplnila. Kdysi jsem věřil, že se to jednou stane; teď si nejsem jistý. Přesto jim chci porozumět. Někteří z nás se nikdy nedostali dál. Přestali jsme sledovat, kam směřujeme, a tak jsme zůstali tam, kde jsme začali.“ „Proto čtete znovu Dostojevského?“ Pousmál jsem se nad tou trefnou otázkou. „Nejspíš proto, že se vždycky snažím vrátit se tam, kde jsem měl skočit na trajekt plující na druhý břeh zvaný život, jenže jsem skončil na špatném přístavním molu, nebo při svém štěstí nasedl na úplně špatnou loď. Je to taková hra jednoho postaršího muže, víte.“ „Nepřipadáte mi jako člověk, který nasedne na špatnou loď. Vám se to stalo?“ Dobírá si mě? „Přemýšlel jsem o tom, když jsem dnes ráno v Janově nastupoval do vlaku, protože mě napadlo, že nejspíš bylo pár trajektů, na které jsem nasednout měl, jenže jsem to neudělal.“ „Proč ne?“ Zavrtěl jsem hlavou a pak pokrčil rameny, abych naznačil, že nevím nebo to nechci říct. „Nejsou to ty absolutně nejhorší scénáře? Věci, které se mohly stát, jenže se nikdy nestaly, a které se ještě stát můžou, i když jsme už přestali doufat?“ Musel jsem na ni vrhnout naprosto zmatený pohled. „Kde jste se naučila takhle uvažovat?“ 21

André Aciman

„Hodně čtu.“ Pak s rozpačitým pohledem dodala: „Ráda si s vámi povídám.“ Na chvíli se odmlčela. „Takže vaše manželství bylo špatný trajekt?“ Tahle ženská byla skvělá. A krásná. A její myšlení se vydávalo stejnými vykolejenými a klikatými cestičkami jako někdy to moje. „Na začátku ne,“ odvětil jsem. „Nebo jsem to tak přinejmenším nechtěl vnímat. Jenže když náš syn odjel do Států, měli jsme toho tak málo společného, jako by celé jeho dětství nebylo nic víc než generální zkouška na nevyhnutelné odloučení. Skoro jsme spolu nemluvili, a když už ano, zdálo se, že málokdy mluvíme stejným jazykem. Chovali jsme se k sobě mimořádně srdečně a laskavě, jenže i když jsme spolu byli ve stejné místnosti, cítili jsme se úplně sami. Sedávali jsme u jednoho jídelního stolu, ale nejedli jsme spolu, spávali jsme v jedné posteli, jenže ne spolu, dívali jsme se na stejné programy, cestovali do stejných měst, měli stejného učitele jógy, smáli se stejným vtipům, jenže nikdy ne spolu, a sedávali jsme vedle sebe v přeplněných kinech, ale nikdy se nedotýkali lokty. Byly doby, kdy jsem zahlédl dva milence, jak se líbají nebo jen objímají na ulici, a nevěděl, proč to dělají. Spolu jsme byli osamělí – až jednoho dne jeden z nás rozbil mísu na ovoce.“ „Mísu na ovoce?“ „Omlouvám se, to je z Edith Whartonové. Žena mě opustila s mým nejlepším kamarádem, se kterým se pořád přátelím. Ironií je, že mě ani v nejmenším nemrzelo, že si našla někoho jiného.“ „Možná protože vás to osvobodilo, abyste si našel někoho jiného vy.“ „To se nestalo. Zůstali jsme dobrými přáteli a vím, že má o mě starost.“ „A měla by?“ „Ne. Takže, proč cvokař?“ zeptal jsem se, abych změnil téma. „Já? Kvůli samotě. Nesnesu, když jsem sama, a přesto se nemůžu dočkat, až sama budu. Však se na mě podívejte. Sedím sama ve vlaku, natěšená, že budu se svou knížkou, pryč od muže, kterého nikdy nebudu milovat, ale mnohem raději si povídám s cizím člověkem. Snad jsem vás neurazila.“ Vrátil jsem jí úsměv: Vůbec ne. 22

Najdi mě

„Poslední dobou si povídám s kdekým; zapředu hovor s pošťákem, jen abych si poklábosila, ale příteli nikdy neřeknu, jak se cítím, co čtu, co chci, co nesnáším. Stejně by mě neposlouchal, natož aby mi rozuměl. Nemá smysl pro humor. Každou pointu mu musím vysvětlovat.“ Povídali jsme si, dokud nám průvodčí nepřišel zkontrolovat jízdenky. Podíval se na psa a postěžoval si, že do vlaku smí psi jen v přepravce. „A co mám dělat?“ odsekla mu. „Vyhodit ho z vlaku? Dělat, že jsem slepá? Nebo teď vystoupit, a zmeškat oslavu tátových šestasedmdesátých narozenin, které ani nebudeme slavit, protože jsou jeho poslední, poněvadž vlastně umírá? No řekněte.“ Průvodčí jí popřál pěkný den. „Anche a lei,“ zamumlala. Vám taky. Pak se otočila na psa: „A ty na sebe přestaň upozorňovat!“ Pak zazvonil můj telefon. Byl jsem v pokušení vstát a zvednout ho v prázdném prostoru mezi vagóny, ale rozhodl jsem se zůstat na místě. Pes, rozrušený zvoněním, na mě civěl vyjevenýma, udivenýma očima, jako by říkal: Takže teď budeš telefonovat i ty? Můj syn, neslyšně jsem pronesl ke své společnici, která se na mě usmála a aniž by se ptala, náhlé přerušení využila k tomu, aby mi gestem naznačila, že odchází na toaletu. Podala mi vodítko a zašeptala: „Nebude zlobit.“ Když vstala, podíval jsem se na ni a poprvé si uvědomil, že nevypadá tak drsňácky, jak jsem si původně myslel, a je ještě přitažlivější. Nebo jsem si toho všiml už dřív a snažil se tu myšlenku odehnat? Nebo jsem byl vážně slepý? Strašně by mě potěšilo, kdyby mě syn viděl vystupovat z vlaku v její společnosti. Věděl jsem, že bychom o ní mluvili cestou k Armandovi. Úplně jsem slyšel, jak by začal náš rozhovor: Řekni mi něco o té modelce, se kterou sis povídal na nádraží… Jenže zrovna když jsem si představoval jeho reakci, telefonát všechno změnil. Syn volal, že dnes se sejít nemůže. Vyjekl jsem naříkavě Proč? Zastupuje klavíristu, který onemocněl, a má ten den recitál v Neapoli. Kdy se vrátí? Prý zítra. Moc rád jsem slyšel jeho hlas. Co bude hrát? Mozarta, samého Mozarta. Moje společnice se mezitím vrátila z toalety, mlčky znovu usedla na místo naproti mně a naklonila se dopředu, čímž dala najevo, že si chce dál povídat, až zavěsím. Díval 23

André Aciman

jsem se na ni pronikavěji než celou cestu předtím, částečně protože jsem byl zaneprázdněn někým jiným v telefonu, takže můj nepřítomný pohled působil nepozorně, bezelstně a zamyšleně, ale i proto, že jsem tak mohl zírat do očí, které byly na upřený pohled zvyklé a měly ho rády. Nikdy by mě nenapadlo, že pokud najdu odvahu dívat se na ni stejně upřeným pohledem, jakým se dívala ona, pak také proto, že jsem začínal mít dojem, že moje oči se těm jejím zdají stejně krásné. Což byl určitě blouznivý nápad postaršího muže. V rozhovoru se synem nastala pauza. „Ale počítal jsem s tím, že s tebou půjdu na dlouhou procházku. Proto jsem jel dřívějším vlakem. Přijel jsem kvůli tobě, ne kvůli mizerné přednášce.“ Byl jsem zklamaný, ale věděl jsem také, že mě slyší moje společnice, a nejspíš jsem kvůli ní trochu přehrával. Když mi došlo, že jsem to se svým naříkáním přehnal, opanoval jsem se: „Ale chápu to, opravdu.“ Dívka sedící šikmo přede mnou na mě vrhla úzkostný pohled. Pak pokrčila rameny, ne aby dala najevo lhostejnost k tomu, co se mezi mnou a mým synem děje, ale aby mi řekla, aspoň jak jsem si myslel, abych tomu nebohému chlapci dal pokoj: Nevyvolávejte v něm pocit viny. K pokrčení ramen přidala i gesto levou rukou, jímž naznačila, že bych to měl prostě nechat být, přenést se přes to. „Takže zítra?“ zeptal jsem se. Přijde mě vyzvednout do hotelu? Někdy odpoledne, odvětil – kolem čtvrté? „Kolem čtvrté,“ odpověděl jsem. „Vigilie,“ řekl. „Vigilie,“ odvětil jsem. „Slyšela jste ho,“ pronesl jsem nakonec, když jsem se k ní otočil. „Slyšela jsem vás.“ Zase si mě dobírala. A usmívala se. Měl jsem dojem, že se ke mně ještě víc naklonila a napadlo ji, že se postaví, posadí se vedle mě a vloží ruce do mých dlaní. Bylo to tak a já si to jen domyslel, nebo jsem si to celé vymyslel, protože jsem si to přál já sám? „Na náš oběd jsem se moc těšil. Chtěl jsem se s ním zasmát a dozvědět se něco o jeho životě, jeho recitálech, jeho kariéře. Doufal jsem dokonce, že ho zahlédnu dřív než on mě a že si najde chvilku, aby se seznámil i s vámi.“ „Vždyť to není konec světa. Uvidíte ho zítra kolem čtvrté, ne?“ Znovu jsem v jejím hlase zachytil úšklebek. A moc se mi zamlouval. „Ovšem ta ironie…“ začal jsem, ale pak jsem si to rozmyslel. 24

Najdi mě

„Ovšem ta ironie?“ vyzvídala. Ona toho prostě nenechá, že, napadlo mě. Chvíli jsem mlčel. „Ironií je, že nelituju, že dnes nepřijde. Mám před přednáškou docela dost práce a nejspíš mi přijde vhod odpočinek v hotelu místo procházky po městě, na kterou chodíváme, když za ním přijedu.“ „Proč vás to překvapuje? Žijete samostatné životy bez ohledu na to, jak se protínají nebo kolik vigilií vy dva absolvujete.“ Líbilo se mi, co právě řekla. Neprozradila nic, co bych už nevěděl, ale projevila určitou ohleduplnost a starost, jež mě překvapila a zdánlivě se nehodila k člověku, který do vlaku nastoupil celý nakvašený. „Co vy o tom víte?“ zeptal jsem se sebevědomě a zadíval se na ni. Usmála se. „Budu citovat někoho, koho jsem kdysi poznala ve vlaku: ‚Takoví jsme všichni.‘“ Bavilo ji to stejně jako mě. Když jsme se blížili k nádraží v Římě, vlak začínal zpomalovat. Za několik minut se zase pohnul. „Až dojedeme na nádraží, vezmu si taxík,“ řekla. „Já taky.“ Ukázalo se, že byt jejího otce je pět minut od mého hotelu. Bydlel na nábřeží Lungotevere a já ve Via Garibaldi, jen pár kroků od místa, kde jsem žil před lety. „Tak pojeďme spolu,“ navrhla. Zaslechli jsme hlášení „Roma Termini“, a jak se vlak vlekl do stanice, sledovali jsme z okna řadu omšelých domů a travertinových skladů, všechny se starými billboardy a vybledlými, špinavými barvami. To nebyl Řím, který jsem měl tak rád. Ten pohled mě znepokojil a vyvolal ve mně rozpolcené pocity z návštěvy i přednášky a z vyhlídky na pobyt v místě, kde už se nahromadilo příliš mnoho vzpomínek, některých dobrých, ale většinou těch méně dobrých. Znenadání jsem se rozhodl, že po večerní přednášce si dám koktejl s dávnými kolegy, jak se sluší a patří, a pak se nějak vykroutím z obvyklého pozvání na večeři a strávím čas sám, podívám se třeba na ﬁlm nebo zůstanu do zítřka na pokoji, dokud se pro mě ve čtyři nezastaví syn. „Aspoň 25

André Aciman

doufám, že mi rezervovali ten pokoj s velkým balkonem a výhledem na všechny kupole,“ řekl jsem. Chtěl jsem ukázat, že i přes ten telefonát dokážu na všem vidět i to dobré. „Ubytuju se, opláchnu si ruce, najdu si pěknou restauraci, kde poobědvám, a pak si odpočinu.“ „Proč? Nemáte rád dorty?“ zeptala se. „Ale ano. Nedoporučíte mi, kde bych se mohl dobře najíst?“ „Ano.“ „Kde?“ „U táty. Přijďte na oběd. Blíž už to z hotelu mít nemůžete.“ Usmál jsem se, upřímně dojatý tou spontánní nabídkou. Litovala mě. „To je od vás moc milé. Ale opravdu bych neměl. Vašeho otce čekají milé chvilky s člověkem, kterého má nejraději, a vy chcete, abych dorazil na jeho oslavu? Vždyť ani neví, jestli jsem Petr nebo Pavel.“ „Ale já to vím,“ odvětila, jako by to mělo změnit můj názor. „Ani nevíte, jak se jmenuju.“ „Neříkal jste, že Petr nebo Pavel?“ Zasmáli jsme se. „Samuel.“ „Přijďte, prosím. Bude to velmi prosté a decentní, slibuju.“ Přesto jsem nemohl přijmout. „Prostě řekněte ano.“ „Nemůžu.“ Vlak konečně dorazil na místo. Zvedla bundu a svou knížku, batoh si hodila na rameno, vodítko si omotala kolem ruky a z horní police sundala bílou krabici. „Tohle je ten dort,“ pronesla nakonec. „Řekněte ano, prosím.“ Zavrtěl jsem hlavou, abych uctivě, ale rozhodně odmítl. „Navrhuju tohle: na náměstí Campo de’ Fiori vyberu nějakou rybu a listovou zeleninu – pořád nakupuju, vařím a jím ryby –, a než řeknete švec, ani ne za dvacet minut uklohním úžasný oběd. Táta bude rád, že u dveří uvidí někoho nového.“ „Proč si myslíte, že si budeme mít co říct? Mohlo by to být strašně trapné. A navíc, co si bude asi tak myslet?“ Chvíli trvalo, než jí to došlo. „To ho ani nenapadne,“ odpověděla nakonec. 26

Najdi mě

Zjevně jí to vůbec nepřišlo na mysl. „Navíc jsem už dost stará,“ dodala, „a on je zase dost starý na to, aby si něco myslel.“ Než jsme vylezli z vlaku a vystoupili na přeplněné nástupiště, mlčeli jsme. Nemohl jsem si pomoct a spěšně a nenápadně jsem se rozhlédl. Třeba si to syn rozmyslel a přece jen mě chce nakonec překvapit. Jenže nikdo mě na nástupišti nečekal. „Poslyšte,“ – napadlo mě najednou – „ani nevím, jak se jmenujete…“ „Miranda.“ To jméno mě zaskočilo. „Poslyšte, Mirando, vaše pozvání je vážně milé, ale…“ „Jsme cizí lidé z vlaku, Sami, a vím, že sliby jsou chyby,“ řekla a už mi zjevně vymyslela přezdívku, „ale já jsem se vám svěřila a vy mně. Myslím, že ani jeden z nás nezná moc lidí, ke kterým je tak přirozeně upřímný. Ať se z toho nestane ten stereotypní okamžik, který se odehraje ve vlaku, kde taky zůstane, jako deštník nebo zapomenutý pár rukavic. Vím, že bych toho litovala. Navíc by to mně, Mirandě, udělalo velkou radost.“ Moc se mi líbilo, jak to řekla. Chvíli jsem mlčel. Neváhal jsem, ale hned jsem poznal, že si to vyložila jako souhlas. Než zvedla telefon, aby zavolala otci, zeptala se, jestli si taky třeba nepotřebuju zavolat. To její třeba mě dojalo, i když jsem nevěděl jistě, proč ani co přesně naznačovalo, ale nechtěl jsem nad tím hloubat a být usvědčen z omylu. Tohle děvče myslí na všechno, napadlo mě. Zakroutil jsem hlavou. Nikomu volat nemusím. „Tati, vedu hosta,“ křičela do telefonu. Nejspíš nedoslýchal. „Hosta,“ zopakovala. Pak se snažila zabránit psovi, aby na mě skákal: „Jak to myslíš, jakého hosta? Hosta. Je to profesor. Jako ty.“ Otočila se na mě, aby se ujistila, že to uhodla. Přikývl jsem. Pak zazněla odpověď na předvídatelnou otázku: „Ne, to se pleteš. Přinesu rybu. Do dvaceti minut jsme tam, slibuju. To by mohlo stačit, aby si vzal čisté šaty,“ zažertovala. Napadlo by ji vůbec, že pokud jsem se už rozhodl zrušit dnešní večeři s kolegy, bylo to proto, že jsem, aniž bych si to přiznal, choval 27

André Aciman

vzdálenou naději, že místo toho povečeřím s ní? Jak by se to vůbec mohlo stát? Když jsme konečně dojeli k mostu Ponte Sisto, požádal jsem řidiče, aby zastavil. „Co kdybych si dal tašku do svého pokoje a přišel za vámi řekněme za deset minut?“ Jenže když už auto málem zastavilo, popadla mě za levou paži. „Rozhodně ne. Jestli jste jen trochu jako já, ubytujete se v tom svém hotelu, hodíte si tašku do pokoje, nedočkavě si opláchnete ruce, jak jste říkal, a až uplyne dobrá čtvrthodina, zavoláte, že jste si to rozmyslel a rozhodl se, že nepřijdete. Nebo možná nezavoláte vůbec. Pokud jste trochu jako já, možná vás napadnou i ta správná slova, abyste tátovi upřímně popřál všechno nejlepší. Nejste trochu jako já?“ Tímhle mě taky dojala. „Možná.“ „Tak jestli jste opravdu trochu jako já, nejspíš se vám líbí, když vás někdo prokoukne, přiznejte to.“ „A jestli jste vy trochu jako já, už si říkáte: Proč jsem toho chlápka vůbec zvala?“ „Pak nejsem jako vy.“ Zasmáli jsme se tomu. Kdy jsem to naposled zažil? „Co je?“ zeptala se. „Nic.“ „Správně!“ Tohle jí taky došlo? Když jsme vystoupili, spěchali jsme na náměstí Campo de’ Fiori, kde jsme našli stánek jejího prodavače ryb. Než si objednala, poprosila mě, abych podržel vodítko. Zdráhal jsem se jít ke stánku se psem, ale znali ji tu a prý to není žádný problém. „Jaké ryby máte rád?“ „Ty, které se nejsnáze připravují,“ odvětil jsem. „A co třeba i nějaké hřebenatky? Zdá se, že jich dnes mají spousty. – Ty jste vylovil dnes?“ zeptala se. „Za svítání,“ odpověděl prodavač. „Určitě?“ „Samozřejmě.“ Dělali to tak už celé roky. Když se naklonila, aby si hřebenatky prohlédla, zahlédl jsem její záda. Měl jsem nutkání obejmout ji kolem pasu, kolem ramen a políbit ji na krk a na tvář. 28

Najdi mě

Odvrátil jsem zrak a místo toho se zadíval na obchod s alkoholem naproti stánku. „Nedal by si táta suché bílé z Friuli?“ „On by víno pít neměl, ale já si dám suché bílé odkudkoli.“ „Koupím i nějaké francouzské.“ „Nemáte v plánu tátu zabít, že ne?“ Když jí prodavač zabalil rybu a hřebenatky, vzpomněla si na zeleninu. Cestou do nedalekého obchodu jsem se neudržel: „Proč já?“ „Co proč já?“ „Proč jste pozvala mě?“ „Protože máte rád vlaky, protože vám nevyšla dnešní schůzka, protože máte moc otázek, protože vás chci lépe poznat. Je to tak těžké pochopit?“ zeptala se. Nenaléhal jsem, aby mi to vysvětlovala. Nejspíš jsem nechtěl slyšet, že mě nemá ráda o nic víc a o nic míň než hřebenatky a listovou zeleninu. Našla špenát a já si všiml malých plodů kaki, osahal jsem je, pak k nim přičichl a poznal, že jsou zralé. Řekl jsem, že letos si dám kaki poprvé. „Pak si musíte něco přát.“ „Jak to myslíte?“ Předstírala podrážděnost. „Vždycky když si v daném roce dáte nějaké ovoce poprvé, musíte si něco přát. Překvapuje mě, že to nevíte.“ Na pár vteřin jsem se zamyslel: „Žádné přání mě nenapadá.“ „To si žijete,“ odpověděla, čímž chtěla říct, že mám buď tak záviděníhodný život, že už si nemám co přát, nebo že je tak beznadějně neradostný, že přát si něco je luxus, o kterém už ani nemá cenu uvažovat. „Musíte si něco přát. Zamyslete se ještě.“ „Můžete si něco přát místo mě?“ „Já už jsem si něco přála.“ „Kdy?“ „V tom taxíku.“ „A co?“ „Jak rychle zapomínáme: abyste přišel na oběd.“ „Takže jste vyplýtvala přání na to, abyste mě pozvala na oběd!“ „Ano. A nenuťte mě, abych toho litovala.“ Nic jsem na to neřekl. Cestou do obchodu s vínem mi stiskla paži. 29

André Aciman

Rozhodl jsem se, že skočím do sousedního květinářství. „Ty květiny se mu budou moc líbit.“ „Kytky jsem nekupoval už roky.“ Ledabyle přikývla. „Nejsou jen pro něj,“ vysvětlil jsem. „Já vím,“ opáčila nevážně, jako by předstírala, že si neuvědomila, co jsem řekl.

Její táta bydlel ve střešní nástavbě s výhledem na Tiberu. Slyšel přijíždět výtah a už čekal na zápraží. Otevřel jen jedno křídlo dveří, takže bylo těžké se do nich vejít i se psem, s dortem, rybou, hřebenatkami a se špenátem, dvěma láhvemi vína, s mojí sportovní taškou, jejím batohem, mým pytlíkem plným kaki a květinami – všechno jako by se chtělo vecpat dovnitř zároveň. Pokusil se vzít Mirandě několik balíčků. Místo toho mu předala psa, který ho znal a hned začal skákat a lísat se k němu. „Toho psa má radši než mě,“ řekla. „Nemám ho radši než tebe. Jen je snadnější mít ho rád.“ „To je na mě moc složité, tati,“ opáčila a nedala mu hned jen tak nějakou pusu, ale ještě s balíčky v náručí do něj vrazila celým tělem a políbila ho na obě tváře. Takhle miluje, napadlo mě: prudce, bez zábran. Uvnitř balíčky odhodila, vzala mi sako a úhledně ho položila na opěrku pohovky v obývacím pokoji. Vzala mi i tašku a postavila ji na kobereček u pohovky a pak načechrala velký polštář s otiskem hlavy, která na ní určitě ještě před chvílí spočívala. Cestou do kuchyně ještě narovnala dva obrázky, které na stěně visely trochu nakřivo, otevřela dvě francouzská okna vedoucí na sluncem vyprahlou střešní terasu a postěžovala si, že je v obývacím pokoji v tak krásný podzimní den hrozné dusno. V kuchyni odstřihla dolní konce květinových stonků, našla vázu a květiny do ní postavila. „Miluju mečíky,“ prohlásila. „Takže vy musíte být ten host!“ řekl otec na přivítanou. „Piacere,“ dodal, než se vrátil k angličtině. Potřásli jsme si rukama, otáleli před kuchyní a pak se dívali, jak jeho dcera rozbaluje rybu, hřebenatky a špenát. Přehrabovala se ve skříňkách, našla koření a hned 30