KRONIKA PICKWICKOVA KLUBU
Charles Dickens
MÍSTO PŘEDMLUVY Ve světovém písemnictví je jen málo nesmrtelných humoristických děl, v nichž by autor nevyužíval i komiky směšně volených vlastních jmen. Jimi staví v průběhu celého slovesného díla jednotlivé postavy záměrně do určitého světla a připomíná trvale nějakou jejich charakteristiku, ať vnějškovou nebo niternou. Zdůrazňuje jimi svůj kritický postoj podle toho, pokřtí-li osobu neutrálně nebo symbolicky, dá-li jí jméno všední nebo neobvyklé, dobrácké, podivínské, obojaké, fraškovité, hanlivé či jízlivé. U díla přeloženého je čtenář leckdy v jisté nevýhodě. Často bývá ošizen o tu část komiky, která vyvěrá právě z humorně volených jmen, kdežto čtenář originálu má možnost vychutnávat komiku všechnu, i komiku jmen. Protože však autor tohoto díla patří již neodvratně ke klasickým zjevům světové literatury a protože také některé postavy románu zaujímají v kulturním dědictví světa podobně nesmrtelné místo jako Faust, Don Quijote a jiní, neodvažují se překladatelé zčeštit jména v textu samém, ač většina jich přímo svádí k tomu, abychom v nich komiku nejen hledali, ale i viděli. Překladatelé se však domnívají, že přesto snad čtenáři poslouží, jestliže místo předmluvy sestaví seznam osob se zčeštěnými jmény, jakých by byli možná použili, kdyby byli knihu překládali v době, kdy autor dosud nebyl nesmrtelným klasikem a kdy některé jeho postavy ještě nevývratně nezakořenily v kulturním povědomí světa. Překladatelé při tom vycházejí z předpokladu, že autor výslovně zamýšlel, aby se čtenář smál nejen ději samému, ale i jménům osob, neboť jinak by jim byl dal jména jiná, neutrální. A měl-li se podle autorova úmyslu jménům jeho osob smát čtenář anglický, měl by se jim podle názoru překladatelů smát, nebo alespoň pousmát, také čtenář český. Nebylo by správné, aby byl o tuto malou, ale účinnou komickou stránku prostě ošizen. Domníváme se, že následující seznam osob může přispět k dobré náladě čtenářů ještě dříve, než se zahloubají do prvních řádek románu, a doufáme skromně, že se k němu budou při čtení možná i občas vracet.
7
OSOBY I. Hlavní a jednající Benjamín Allen, medik a přítel Boba Sawyera (Otakar Brožek) sl. Arabella Allenová, jeho sestra, mladá dáma s černými botičkami (Irena Brožková) „teta sourozenců Allenových“ (Brožkových) Jack Bamber, stolovník U Straky na vrbě (Ignác Štika) magister ceremoniarum Angelo Cyrus Bantam, lázeňský obřadník v Bathu (Angelo Cyrus Fanfár) Marta Bardellová, vdova po celníku, páně Pickwickova londýnská bytná (Kateřina Brejšková) mladý pán Tomík Bardell, její synáček (Jaroušek Brejška) Betynka (orig. Betsy), služebné děvče pí Raddlové Blotton, člen Pickwickova klubu, věčný opozičník (p. Škorpil) setník Boldwig, velkostatkář (setník Kakabus) sl. Bolová, host v Bathu, přebornice v kartách (sl. Šustilová) doktor Buzfuz, hlavní obhájce pí Bardellové (pan rada Hafbaff) hrabě Cancalescchi (orig. Smorltork), spisovatel ze zahraničí pí Betty Cluppinsová, přítelkyně pí Bardellové (Alžběta Breptová) pí Craddocková, bytná Pickwickovců v Bathu (pí Kokešová) Crushton, přítel a nohsled lorda Mutanheda, Bath (p. Vochoč) Dodson, společník advokátní firmy Dodson a Fogg (p. Vykuk, společník firmy Vykuk a Číman) Dowler, bývalý důstojník, nyní obchodník (p. Kohout) pí Dowlerová, jeho choť (pí Kohoutová) Dubbley, velitel pomocné stráže, Ipswich (p. Pánek) kapitán Karel Fitz-Marshall, celebrita v námořnickém stejnokroji (korvetní kapitán Beneš Vrba-Všerubský) Horác Fizkin z Fizkin Lodge, kandidát do sněmovny za Eatanswill (Kryšpín Beran z Beranova Dvorce) Wilkins Flasher, burzovní senzál (Blažej Blejskal) Fogg, společník advokátní firmy Dodson a Fogg (p. Číman, společník firmy Vykuk a Číman) Jana Goodwinová, komorná paní Pottové (Jana Sládková) Tomáš Groffin, drogista a porotce (Matouš Pulkrábek) 9
kronika pickwickova klubu Daniel Grummer, páně Nupkinsův biřic (Daniel Drábek) Grundy, stolovník U Straky na vrbě (p. Hrubeš) Gunter, přítel Boba Sawyera (p. Střela) sl. Gwynnová, učitelka krasopisu (sl. Skoumalová) Harris, hokynář a krčmář v Bathu, a jeho žena (p. Souček) Jack Hopkins, medik a přítel Boba Sawyera (Lojza Skokánek) Antonín Humm, bývalý hasič, nyní učitel, předseda abstinentního spolku (Blahomrav Huhňa) Hunt, zahradník setníka Boldwiga (Lebeda) Lev Hunter, manžel pí Hunterové, Eatanswill (René Sháněl) pí L. Hunterová, básnířka a vášnivá lovkyně literárních celebrit, Eatanswill (pí R. Shánělová) Izák, pomocník pana Jacksona (Damián) Jackson, písař u Dodsona a Fogga (p. Všetečka) „Jednooký obchodní cestující“ Alfréd Jingle, kočovný herec nepevného charakteru (Alfréd Tatterman) Jinks, páně Nupkinsův písař a tajemník (p. Klička) Josef (orig. Joe), sluha p. Wardla Lowten, Perkerův písař (p. Ticháček) Petr Magnus, ctitel slečny Witherfieldové (Petr Veliký) Mallard, písař doktora Snubbina (p. Šilhan) Márinka (orig. Mary), služebná u Nupkinsových, později pí Wellerová ml. Marjánka (orig. Mary), číšnice U Páva, Eatanswill Martin, nevrlý čeledín „tety sourozenců Allenových“ (p. Matouš) Martin, hajný sira Manninga (Marek) Tom Martin, řezník a vězeň ve Fleetském vězení (Bohdan Novák) Miller, přítel rodiny Wardlových (p. Dostál) Mivins, jinak Zefýr, vězeň ve Fleetském vězení (p. Mňouček) Jonáš Mudge, kupec a hokynář, abstinent (Vavřinec Kopal) lord Mutanhed, host v Bathu (lord Matěj Trunděra) Muzzle, páně Nupkinsův sluha (p. Čmuchal) Namby, šerifův zmocněnec a vykonavatel, Londýn (p. Basař) Neddy, klíčník ve Fleetském vězení (p. Toušek) Noddy, nedokrevný mladík, přítel Boba Sawyera (p. Hejkal) George Nupkins, měšťanosta, Ipswich (Šebastián Puchejř) paní Nupkinsová, jeho choť (pí Puchejřová) 10
osoby sl. Henrieta Nupkinsová, jeho dcera (Květoslava Puchejřová) dr. Payne, lékař 43. pluku, Rochester (dr. Masorád) Šalomoun Pell, obhájce u insolvenčního soudu (Celestin Šmejda) Perker, páně Pickwickův právní rádce (p. Čipera) Phunky, pomocný obhájce pana Pickwicka (p. Houska) Samuel Pickwick, předseda Pickwickova klubu, blahovolný pán badatelského založení (Silvestr Papučka) Price, holedbavý šerifův vězeň (p. Císař) Pott, redaktor a vydavatel Eatanswillských listů (p. Vejtruba) pí Pottová, jeho manželka (pí Vejtrubová) Raddle, manžel pí Raddlové, těžkopádný a zbabělý pán (p. Melhuba) pí Marie Anna Raddlová, bytná Boba Sawyera, přítelkyně pí Bardellové, sestra pí Cluppinsové (pí Mariana Melhubová) pí Rogersová, podnájemnice pí Bardellové v prvním poschodí (pí Radecká) Tom Roker, klíčník ve Fleetském vězení (Karel Čadil) pí Zuzana Sandersová, přítelkyně pí Bardellové (Anastázie Medlánková) Bob Sawyer, medik a později majitel ranhojičské živnosti Sawyer dříve Nockemorf (Richard Řezáč, majitel ranhojičské živnosti Řezáč dříve Řezníček) Frank Simmery, burzovní spekulant, přítel pana Flashera (Ervín Bublina) Simpson, karbaník a vězeň ve Fleetském vězení (p. Voškera) Skimpin, pomocný obhájce pí Bardellové (p. Koula) dr. Slammer, lékař 97. pluku, Rochester (dr. Pardus) Samuel Slumkey ze Slumkey Hallu, kandidát do sněmovny za Eatanswill (Bivoj Prachař z Prachařky) Slurk, redaktor a vydavatel Eatanswillské nezávislosti (p. Kolomazník) Smangle, vězeň ve Fleetském vězení (p. Štěnička) Jan Smauker, sluha pana Bantama (Diviš Hepčík) sl. Smithersová, chovanka penzionátu (sl. Kovářová) Smouch, pochop pana Nambyho (p. Plouha) „Smutný Jakoubek“ (orig. Dismal Jemmy) alias Hutley (p. Bouda), bratr Joba Trottera Augustus Snodgrass, člen Pickwickova klubu, mladík tklivého založení (Bolemír Vonoklas) 11
kronika pickwickova klubu doktor Snubbin, hlavní obhájce pana Pickwicka (pan rada Ťafka) lady Snuphanuphová, host v Bathu (lady Krutihlavová) Staple, kriketový fanoušek, Muggleton (p. Kořínek) soudce Stareleigh (soudní rada Vospálek) důstojný pán Stiggins, pastýř kongregačního stáda, ke kterému se hlásí pí Zuzana Wellerová (dp. Breberka) Bill Stumps, podruh (Pepa Pařízek) bratr Tadger, člen abstinentního spolku (bratr Pafnuc) poručík Tappleton od 97. pluku, Rochester (poručík Špaček) Tom, poslíček Boba Sawyera (Ferda) sl. Tomkinsová, ředitelka penzionátu (sl. Mouralová) Job Trotter, sluha a druh p. Alfréda Jingla (Erazim Choděra) Trundle, nápadník a později manžel Izabely Wardlové (pan Kostečka) Tuckle, sloužící, Bath (p. Tumlíř) Tracy Tupman, člen Pickwickova klubu, letitý muž srdcem vždy mladý (Jáchym Líbal) Richard Upwitch, hokynář a porotce (Nikodém Rosůlek) Vilda Leskoun (orig. Shiny William), čeledín, Rochester Walker, sok i přítel Joba Trottera (p. Procházka) Wardle, statkář, Dingley Dell (p. Blažek) stará paní Wardlová, jeho matka (pí Blažková) sl. Ráchel Wardlová, jeho sestra (Adléta Blažková) sl. Emílie Wardlová, jeho dcera (Kristina Blažková) sl. Izabela Wardlová, jeho dcera (Jarmila Blažková) Watty, Perkerův „věčný“ klient (p. Bláha) Tóny Weller, dostavníkový kočí a majitel Markýze Granbyho (Tóny Příhoda) Zuzana Wellerová, jeho druhá žena, dříve Clarková (Benešová) (Klotilda Příhodová) Samuel Weller, jeho syn, prostořeký mladík zlatého srdce, sluha p. Pickwicka (Véna, Vašek Příhoda) Whiffers, sloužící, Bath (p. Prášil) Wicks, písař u Dodsona a Fogga (p. Šiketanc) Wilkins, zahradník setníka Boldwiga (Blažej) Winkle, obchodník na odpočinku, Birmingham (p. Voráček) Nathaniel Winkle, jeho syn, člen Pickwickova klubu, jemuž se lepí smůla na paty (Vendelín Voráček) 12
osoby sl. Witherfieldová, dáma středních let s papírovými natáčkami ve vlasech (sl. Suchá) „paní plukovníková“ Wugsbyová, host v Bathu, s dvěma dcerami na vdávání (paní plukovníková Kočandrlová)
2.Vedlejší a z vyprávění Ayresleigh, šerifův vězeň (p. Skočdopole) George Barnwell, kriminálník (Tonda Kulich) Henry Beller, řečník a obřadník, nyní abstinent (Bartoloměj Křanda) Benjamín, páně Pellův fámulus (Florián) Bill, klíčník ve Fleetském vězení (Filip) Bilson a Slum, londýnská obchodní firma (Venclík a Špelda) princ Bladud, legendární zakladatel Bathu a otec krále Leara (Bladud) sir Tomáš Blazo, západoindický guvernér (sir Julian Plaapolo) Boffer, kridatář a předmět sázky (p. Šašek) Brooks, paštikář (p. Potůček) pí Budgerová, vdova, členka rochesterské společnosti (pí Sevrťová) plukovník Bulder, velitel rochesterské posádky, s rodinou (plukovník Boura) Bullman, klient pp. Dodsona a Fogga (p. Bejček) pí Bunkinová, pradlena (pí Žemličková) Tomáš Burton, jednonohý pohodný, nyní abstinent (Polykarp Vokurka) sir Tomáš Clubber, královský komisař rochesterských loděnic, s rodinou (sir Eustach Sochor) Cole, legendární britský král (král Kapusta) Crawley, host v Bathu (p. Ponrava) Crookey, dozorce v šerifově strážnici (p. Pobera) Tom Cummins, známý Dodsonových písařů (Pepa Šůs) Dibdin, spoluautor abstinentské písně (p. Konipas) Dumkins, hráč kriketu (p. Dudlík) „Dvacítka“, vězeň ve Fleetském vězení Jan Edmunds, galejní trestanec (Jan Urban) Ema, služebná u Wardlových 13
kronika pickwickova klubu markýz z Filletovillu, kavalír v modrém (pán z Lískova) don Bolaro Fizzgig, španělský grand (don Fiasco Šampus) Griggsovi, ipswichská honorace (Cvrčkovi) Gabriel Grub, hrobník (Barnabáš Burda) Henry, bratr Katy, bratranec Marie Lobbsové (Marcel) George Heyling, nesmiřitelný mstitel (Hubert Štajnic) Lud Hudibras, legendární král britský (viz komický epos Samuela Butlera, 1663) Jan (orig. John), číšník v hostinci Saracénova hlava, Towcester Jem, čeledín u Wardlů (Otík) Jinkins, sňatkový podvodník (p. Voženílek) Jíra (orig. George), kočí a přítel p. Wellera staršího Karel (orig. Charles), sklepník U Straky na vrbě Katy, sestřenice Marie Lobbsové (Gerta) Lambert, přezdívka tlouštíka Josefa Lobbs, hromotlucký sedlář (p. Hrůza) Marie Lobbsová, jeho sličná dcera (Alena Hrůzová) Luffey, hráč kriketu (p. Goliáš) Šalomoun Lukáš (orig. Lucas), majitel půjčovny kostýmů (Mořic Simeon) sir Geoffrey Manning, majitel honitby (sir Kajetán Herold) Markétka (orig. Margaret), služebná v domě p. Winkla staršího Jack Martin, obchodní cestující, strýc „jednookého obchodního cestujícího“ (Jenda Nováček) Betsy Martinová, vdova, nyní abstinent (Terezie Novotná) slečny Matinterovy, podivínské staré panny, hosté v Bathu (slečny Vocáskovy) Mordlin, spoluautor abstinentské písně (p. Koňadra) pí Mudberryová, mandlířka (pí Špinková) Nockemorf, ranhojič, Sawyerův předchůdce (Řezníček) Pimkin a Thomas, advokátní kancelář (Kotrba a Vorel) Nathaniel Pipkin, mladý kantor (Hypolit Cafourek) Podder, hráč kriketu (p. Nácek) pí Porkenhammová, slečny Porkenhammovy a mladý pán Sidney Porkenhamm, ipswichská honorace, známí Nupkinsových (pí Krkovičková, slečny Krkovičkovy a mladý pán Jarmil Krkovička) Porkin a Snob, advokátní firma (Kančík a Snop) Prosee, venkovská advokátská hvězda (p. Vejklada) 14
osoby Pruffle, sluha učeného badatele Cliftona (p. Trefil) Quanko Samba, západoindický černoch (Kvanko Samba) Ramsey, dlužník žalovaný Dodsonem a Foggem (p. Beránek) Samkin a Green, advokátní firma (Horák a Černý) Slasher, slavný chirurg (profesor Sekal) Slummintowkenovi, známí Nupkinsových (Krambambulovi) Tom Smart, obchodní cestující (Ota Liška) Josef Smiggers, stálý místopředseda Pickwickova klubu (Josef Slíva) Smith, Payne a Smith, bankovní závod v Londýně (Hraba, Tolar a Hraba) Smithers a Price, advokátní firma (Kovář a Císař) Smithie, člen rochesterské společnosti (p. Sadílek) Snicks, jednatel životní pojišťovny (p. Flek) Sniggle a Blink, advokátní firma (Hajný a Pytlák) Wilmot Snipe, člen rochesterské společnosti (Kamil Sluka) Struggles, hráč kriketu (p. Veleboj) Stumpy a Deacon, advokátní firma (Pařez a Špalek) Tiggin a Welps, londýnská obchodní firma (Krása a Malý) lady Tollimglowerová, legendární kráska (lady Marcipánová) pí Tomlinsonová, poštmistrová, Rochester (pí Kotěrová) H. Walker, krejčí, nyní abstinent (Ferdinand Procházka) Whiffin, městský vyvolavač v Eatanswillu (p. Kloun) Tom Wildspark, ukrutný zločinec (Diviš Pudivítr) Wilkins, záhadný gentleman v černých kamaškách (p. Blažej)
3. Kompars Vojáci a důstojníci; drožkáři, poštovští, vozkové, čeledíni, pacholkové, podomkové; hostinští a hostinské, číšníci a číšnice, sklepníci a sklepnice; cestující v dostavnících, mýtní, ponocní, strážníci; společenská smetánka, lázeňští hosté, literární celebrity; duchovní, faráři a kaplani, soudcové, soudní zřízenci; advokáti, skotští pijáci, sluhové a služebné; mládež obojího pohlaví a rozličné krásy, chovanky penzionátu, stolovníci v hostincích; lid venkovský i pocestný, děti a koně, přemíra dostavníků a kočárů; různá honorace i podezřelá individua a vdavekchtivé hospodyňky a vdovy, usilující o p. Wellera staršího. 15
kronika pickwickova klubu MÍSTO DĚJE Londýn, bližší i širší okolí Londýna a zejména silnice, kočáry a dostavníky, jakož i hostince a útulné rodinné pokoje ponejvíce takové, kde je dobré jídlo a pití, na těchto sedmi cestách Pickwickovců se Samem Wellerem i bez něho:
První cesta: Londýn–Rochester; Rochester – Dingley Dell (Kamenný Újezd) – Manor Farm (Zemanka); Dingley Dell – Muggleton (Kocourkov) a zpět do Dingley Dellu (pěšky se zpěvem); Dingley Dell – Muggleton – Londýn (honba na život a na smrt); Londýn – Dingley Dell; Dingley Dell – Rochester; Rochester–Cobham (Ševcovská Lhota, pěšky); Cobham–Gravesend–Londýn.
Druhá cesta: Londýn–Eatanswill (Hodokvasy); Eatanswill – Bury St. Edmunds a dívčí penzionát za městem; Bury St. Edmunds – Londýn.
Třetí cesta: Londýn–Ipswich; putování po Ipswichi; Ipswich–Londýn.
Čtvrtá cesta: Londýn–Bath; Bath–Bristol; Bristol–Clifton a zpět do Bristolu; Bristol–Bath; Bath–Londýn.
Pátá cesta: Sam Weller sám: Londýn–Dorking (dostavníkem); Dorking– Londýn (zpět pěšky). 16
doba děje Šestá cesta: Samuel Pickwick se Samem Wellerem; Londýn–Bristol; Bristol–Birmingham; Birmingham–Towcester; Towcester–Londýn.
Sedmá a poslední cesta: Samuel Pickwick a Sam Weller: z Londýna do Dulwiche, do zátiší vily za městskými hradbami, tehdy už zbořenými.
DOBA DĚJE Rok 1827 a 1828. Na závěr snad ještě kratičkou poznámku. Zdánlivě významová, dnes však v podstatě již neutrální jména jako Brown, Smith, Miller (Hnědý, Kovář, Mlynář) nepřevádíme v seznamu samozřejmě doslovně, poněvadž jsou pouhou obdobou našich českých kdysi významových, ale dnes již neutrálních jmen Novák, Svoboda, Málek apod. Emanuel Tilsch, Emanuela Tilschová
KAPITOLA PRVÁ Pickwickovci
První paprsek světla, který proráží šerem a mění v oslnivý jas temnotu, jíž by patrně počátky veřejného působení nesmrtelného Pickwicka zůstaly jinak obestřeny, nám skýtají slova následujícího zápisu z Análů Pickwickova klubu, jejž vydavatel těchto záznamů předkládá čtenářům s pocity vrcholného uspokojení jako důkaz svědomité péče, neúnavné píle a bystré soudnosti, jež osvědčil při pátrání v rozmanitých listinách, které mu byly svěřeny: „Dne 12. května 1827. Za předsednictví Jeho Blahorodí smpř. P. K.1 Josefa Smiggerse byla jednomyslně přijata tato usnesení: Sdružení vyslechlo s pocity nezkaleného potěšení a bezvýhradného souhlasu pojednání, přednesené Jeho Blahorodím vdpř. P. K.2 Samuelem Pickwickem pod názvem Úvahy o zdroji Hampsteadských rybníčků a několik poznámek k teorii mřenek. Sdružení vzdává tímto jmenovanému blahorodému pánu vdpř. P. K. Samuelu Pickwickovi za toto pojednání nejvřelejší díky. Jelikož si pak sdružení plně uvědomuje výhody, které musí věci vědy vzejít z práce, jíž přítomní právě věnovali pozornost – neméně než z neúnavného bádání Jeho Blahorodí vdpř. P. K. Samuela Pickwicka v Hornsey, Highgate, Brixtonu a Camberwellu –, dochází zároveň k pevnému přesvědčení, že pokroku vědy i šíření osvěty musí nezbytně vzejít nedocenitelný prospěch, obsáhne-li bádání tohoto učeného muže pole širší, vydá-li se na cestu delší a zvětší-li tak oblast svých průzkumů. Se zřetelem na názor právě zmíněný sdružení bedlivě porokovalo o podnětu, vyšlém od shora řečeného blahorodého vdpř. P. K. Samuela Pickwicka a tří dalších Pickwickovců jmenovaných níže, aby se zřídil nový odbor sdružení Pickwickovců pod názvem Dopisující společnost Pickwickova klubu. Schůze přijala řečený návrh s povděkem a schválila jej.
1 2
tj. stálý místopředseda Pickwickova klubu tj. veledůstojný předseda Pickwickova klubu
21
kronika pickwickova klubu Dopisující společnost Pickwickova klubu je proto tímto ustavena a Jeho Blahorodí vdpř. P. K. Samuel Pickwick, Jeho Blahorodí čl. P. K. Tracy Tupman, Jeho Blahorodí čl. P. K. Augustus Snodgrass a Jeho Blahorodí čl. P. K. Nathaniel Winkle se tímto jmenují a ustanovují členy Dopisující společnosti. Klub je žádá, aby čas od času zasílali Pickwickovu klubu se sídlem v Londýně hodnověrné zprávy o svých cestách a výzkumech, poznatcích odpozorovaných z lidských povah a zvyklostí, a vůbec o všech příhodách, jakož i veškerá líčení a pojednání, k nimž snad místní nebo společenské okolnosti dají podnět. Sdružení bere s povděkem na vědomí zásadu, že si každý člen Dopisující společnosti bude hradit cestovní výlohy sám. Klub nemá rovněž jediné námitky proti tomu, aby členové řečené společnosti konali za týchž podmínek bádání po dobu tak dlouhou, jak se jim zlíbí. Členům shora zmíněné Dopisující společnosti budiž oznámeno – a tímto se jim i oznamuje –, že sdružení podrobilo bedlivé úvaze jejich návrh hradit z vlastních prostředků i poštovné za dopisy a dopravné za zásilky. Sdružení považuje tento návrh za hodný velkých duchů, z nichž vytryskl, a proto s ním tímto projevuje naprostý souhlas.“ Náhodný pozorovatel – dodává jednatel, jehož zápiskům vděčíme za následující líčení – náhodný pozorovatel by nebyl možná spatřoval nic výjimečného v lysé lebce a kulatých brýlích, které se při čtení uvedeného zápisu pozorně upíraly na jeho (jednatelův) obličej. Ale pro ty, kdo věděli, že za tím čelem pracuje olbřímí Pickwickův mozek a že za těmi brýlemi září Pickwickovy jiskrné oči, byl pohled na ně vpravdě zajímavý. Muž, jenž propátral závažné Hampsteadské rybníčky až k samým pramenům a vnesl svou teorií mřenek rozruch do vědeckého světa, tu seděl klidně a bez hnutí jako tiché hlubiny jednoho z těchto rybníků za mrazivého dne nebo jako osamělý exemplář mřenky v nejzazším koutku kamenného hrnku. A oč zajímavější se potom stala podívaná, když se tento osvícený muž při jednomyslném volání svých stoupenců „Pickwick!“ živě a oduševněle vzchopil, zvolna vystoupil na dřevěné křeslo, v němž až dosud seděl, a oslovil klub, který sám založil! Jakou studii pro malíře tento vzrušující výjev skýtal! Výmluvný Pickwick s jednou rukou půvabně skrytou vzadu pod šosy kabátu, an rozráží druhou rukou vzduch, 22
kapitola prvá aby dodal plamennému přednesu důraz; jeho vyvýšené postavení, které předvádělo zrakům přiléhavé spodky a kamaše, jež by snad byly zůstaly bez povšimnutí, kdyby byly šatily obyčejného člověka, jež však, naditý Pickwickem – smíme-li takového výrazu použít –, nutkaly k bezděčnému obdivu a úctě; obklopen muži, kteří se dobrovolně rozhodli sdílet s ním nebezpečí na cestách, muži, jimž bylo souzeno, aby se podíleli na slávě jeho objevů! Po jeho pravici seděl pan Tracy Tupman – ten převznětlivý Tupman, u něhož se k moudrosti a zkušenostem zralejšího věku pojil jinošský zápal i nadšení pro jednu z nejzajímavějších a nejspíše odpustitelných lidských slabůstek, pro lásku. Čas i dobré bydlo dodaly jeho postavě, kdysi romantické, jisté mohutnosti; černá hedvábná vesta nabývala čím dál tím víc na šíři, zlatý hodinkový řetízek pod vestou mizel kousek po kousku ze zorného pole páně Tupmanova zraku a objemná brada se začala poznenáhlu dostávat do konfliktu s okrajem bělostného nákrčníku – ale páně Tupmanova duše změny nedoznala; hlavní jeho vášní zůstával i nadále obdiv ke krásnému pohlaví. Po levici velkého vůdce seděl básnický Snodgrass, snivě zahalený do tajemného modrého pláště s límcem z liščí kožešiny, a vedle něho sportovec Winkle, který dodával ještě výraznějšího lesku zbrusu nové zelené lovecké kazajce, kostkovanému nákrčníku a šedohnědým přiléhavým nohavicím. Rozklad pana Pickwicka, pronesený při této příležitosti, jakož i pozdější rozpravu obsahují zápisy v klubových Análech. Obé se vyznačuje silnou podobností s jednáním v jiných slovutných shromážděních, a ježto sledovat shodu v počínání věhlasných lidí je vždy zajímavé, přetiskujeme zápis na těchto stránkách doslova. „Pan Pickwick poznamenal,“ praví jednatel, „že sláva blaží srdce každého člověka. Básnický věhlas je drahý srdci jeho přítele Snodgrasse, věhlas dobyvatele je stejně želaný jeho příteli Tupmanovi a touha sklízet slávu ve sportech na pevné zemi, ve vzduchu i na vodě dme hruď jeho přítele Winkla. Pan Pickwick nehodlá popírat, že podléhá lidským vášním a lidským citům (potlesk) – a možná i lidským slabostem – (hlasité volání ,Nikoli!‘), ale troufá si říci, že vzplanul-li snad někdy v jeho nitru žár samolibosti, vždy jej účinně zdusila touha prospět především celému lidstvu. Pochvala lidského pokolení je mu vzpruhou, lidumilnost je mu 23
kronika pickwickova klubu životní pojistkou. (Bouřlivý potlesk.) Cítil jistou hrdost – přiznává to otevřeně a nechť toho jeho protivníci po libosti využijí – cítil jistou hrdost, když světu dal mřenkovou teorii, ať slavná je nebo není. (Výkřik ,Je!‘ a bouřlivý potlesk.) Přijímá potvrzení váženého Pickwickovce, jehož hlas mu právě dolehl k sluchu – je slavná; ale i kdyby sláva toho pojednání dolehla až do nejzapadlejších končin známého světa, hrdost, s níž by se hlásil k původcovství řečeného díla, by nebyla ničím proti hrdosti, s níž se rozhlíží kolem sebe v této chvíli, v nejhrdějším okamžiku svého života. (Potlesk.) Je jen nepatrným lidským zrnkem. (Živý odpor.) Ale nemůže jinak a musí cítit, že ho klub zvolil pro poslání velmi čestné a do jisté míry i nebezpečné. Cestování je v neutěšeném stavu, vozkové jsou roztěkané mysli. Nechť se jen členové rozhlédnou a všimnou si výjevů, které jsou všude kolem na denním pořádku. Kam se podíváme, tam se překocují dostavníky, tam se plaší koně, převrhují se lodi, vybuchují kotle. (Pochvalný potlesk – jeden hlas volá ,To ne!‘) Že ne? (Nadšený potlesk.) Vážený Pickwickovec, který zvolal tak hlasitě ,To ne!‘, nechť předstoupí a popře to, může-li! (Potlesk.) Kdo to volal ,To ne!‘? (Nadšený potlesk.) Byl to snad nějaký ješitný a zklamaný muž – nechce říci kverulant – (hlasitý potlesk) –, který žehrá na chválu, jíž se dostalo – možná nezaslouženě – jeho (páně Pickwickovým) výzkumům, a kterého hryže přemíra nepříznivých posudků, jimiž byly zahrnuty jeho vlastní chabé pokusy s ním soupeřit, takže se nyní uchýlil k tomuto mrzkému a utrhačnému způsobu, aby… Pan Blotton (z Aldgate) se ujímá slova a táže se, vztahují-li se snad slova váženého Pickwickovce na něho? (Výkřiky: ,Ticho! – Předseda! – Ano! – Ne! – Pokračovat! – Dost toho!‘ atd.) Pan Pickwick si nemůže nechat líbit nechat se ukřičet. Jeho slova se na váženého pána vskutku vztahovala. (Velké vzrušení.) Pan Blotton si tedy přeje pouze odpovědět, že s hlubokým opovržením odmítá lživé a zlolajné osočení z úst váženého pána. (Hlučný potlesk.) Vážený pán je tlučhuba! (Nesmírné pobouření a hlasité volání ,Předseda! – K věci!‘) Pan A. Snodgrass se ujímá slova. Obrací se na předsedu. Rád by věděl (slyšte!), bude-li dovoleno, aby tato ostudná půtka dvou členů klubu nerušeně pokračovala. (Slyšte! Slyšte!) Předseda je pevně přesvědčen, že vážený Pickwickovec odvolá výraz, kterého právě použil. 24
kapitola druhá Pan Blotton, ačkoliv cítí k předsedovi veškerou pomyslitelnou úctu, je nezvratně rozhodnut neodvolat. Předseda považuje za nezbytnou povinnost dotázat se váženého pána, použil-li výrazu, který mu právě uklouzl, v běžném slova smyslu. Pan Blotton neváhá prohlásit, že ho neužil v běžném slova smyslu – použil toho výrazu ve smyslu pickwickovském. (Slyšte! Slyšte!) Cítí povinnost prohlásit, že osobně chová k váženému pánovi nejhlubší úctu i obdiv; označil ho za tlučhubu pouze z hlediska pickwickovského. (Slyšte! Slyšte!) Pan Pickwick prohlašuje, že otevřené, upřímné a podrobné vysvětlení váženého přítele ho dokonale uspokojuje. Prosí, aby se zároveň mělo na paměti, že i jeho vlastní vývody byly míněny pouze v duchu ryze pickwickovském. (Potlesk.)“ Zde zápis o schůzi končí a není pochyby, že tu skončila i rozprava, když dospěla k závěru tak vrcholně uspokojivému a srozumitelnému. Události, které čtenář najde vypsány v následující kapitole, nemáme nikde vylíčeny oficiálně, byly však pečlivě rekonstruovány podle dopisů a jiných spolehlivých rukopisných pramenů tak nevývratně věrohodných, že nás opravňují k tomu, abychom příběh vypravovali v souvislé podobě.
KAPITOLA DRUHÁ Cesta prvního dne a příhody prvního večera, jakož i jejich následky
Slunce, ten dochvilný sluha pro všechno, právě vyšlo a začalo rozsvěcovat ráno třináctého května roku tisícího osmistého dvacátého sedmého, když se jako druhé sluníčko ze spánku vytrhl pan Samuel Pickwick, prudce rozevřel okno ložnice a shlédl na svět pod sebou. Ulici Goswell Street měl u nohou, ulici Goswell Street měl po pravici – a kam až stačilo oko dohlédnout, Goswell Street se mu táhla po levici; a protější strana Goswell Street byla přes cestu. „Tak omezený,“ řekl si v duchu pan Pickwick, „je rozhled těch myslitelů, kteří se spokojují pozorováním jevů, jež leží před nimi jako na dlani, a nehledají pravdy, které se skrývají za nimi. Stejně dobře bych se mohl i já spokojit tím, že bych věčně hleděl na Goswell Street a neučinil ani jediný pokus proniknout do skrytých končin, které ji ze všech stran 25
kronika pickwickova klubu obklopují.“ A když si pan Pickwick touto krásnou úvahou ulevil, začal vpravovat svou osobu do šatů a jiné šaty do cestovního vaku. Velcí duchové bývají v úpravě svého úboru zřídkakdy příliš úzkostliví: výkony holení, oblékání a pití kávy byly brzy odbyty, pak ještě hodinka a pan Pickwick s brašnou v ruce, s dalekohledem v kapse pláště a v kapse u vesty se zápisníkem, připraveným přijmout kdekterý objev hodný zaznamenání, se objevil na drožkářském stanovišti na St. Martin’s-le-Grand. „Drožku,“ pravil pan Pickwick. „Tady, vašnosti,“ zvolal podivný exemplář lidského plemene v kazajce z pytloviny a se zástěrou z téže látky, který s číslem na mosazné známce kolem krku vypadal jako očíslovaný kus z nějaké sbírky rarit. Byl to napáječ drožkářských koní. „Tady, vašnosti. Hej, první drožka!“ Když byl první drožkář přivolán z hostince, kde si pokuřoval první ranní dýmku, vecpal pana Pickwicka i s brašnou do vozu. „Zlatý kříž,“ řekl pan Pickwick. „Jenom meloušek za šilink, Tommy,“ zvolal kočí mrzutě na vysvětlenou příteli napáječi, když se drožka rozjížděla. „Kolik je tomu koni let, příteli?“ tázal se pan Pickwick, poškrabuje se na nose šilinkem, který si připravil na úhradu jízdného. „Dváštyrycet,“ odpověděl kočí a podíval se na něho po očku. „Cože?“ zvolal pan Pickwick a sáhl po notýsku. Kočí opakoval dřívější údaj. Pan Pickwick se mu zahleděl upřeně do tváře, ale muž nehnul svalem ani brvou, a pan Pickwick si proto údaj bez odkladu poznamenal. „A na jak dlouho s ním vyjíždíte?“ vyptával se pan Pickwick dále, pátraje po další pozoruhodnosti. „Na dvě tři neděle,“ odpověděl muž. „Neděle!“ pravil pan Pickwick užasle – a notýsek se objevil znovu. „Maštal má v Pentonvillu, dyž je doma,“ pronesl kočí odměřeně, „ale neberu ho domů často, protože je moc slabej.“ „Protože je tuze slabý?“ opakoval pan Pickwick nadobro zmaten. „Jak ho vypřáhnu, dycinky se mi svalí,“ pokračoval drožkář. „Ale dyž je zapřáhnutej, přitáhnu mu pořádně podpínku a držím ho pěkně zkrátka, a tak sebou už nemůže tak dobře žuchnout. 26
kapitola druhá Mám taky pořádně těžký kola, a dyž se už jednou hne, tak ho ženou dopředu a von muší capat – nemůže si pomoct.“ Pan Pickwick si zapsal do notýsku každé slovíčko drožkářova výkladu s úmyslem podat o tom klubu zprávu jako o jedinečném příkladu houževnatosti koní za krušných poměrů. Sotva poznámku dopsal, drožka zarazila u Zlatého kříže. Kočí seskočil a pan Pickwick vystoupil. Pánové Tupman, Snodgrass a Winkle, kteří zatím dychtivě čekali na příjezd svého znamenitého vůdce, shlukli se kolem něho, aby ho přivítali. „Tady máte za jízdu,“ pravil pan Pickwick a podával drožkáři šilink. Jak však učený muž užasl, když ta nevypočitatelná osoba mrštila penízem na chodník a květnatou mluvou se dožadovala, aby jí bylo popřáno potěšení vybojovat s panem Pickwickem o ten šilink pěstní zápas! „Blázníte!“ řekl pan Snodgrass. „Nebo jste opilý!“ pravil pan Winkle. „Nebo obojí!“ dodal pan Tupman. „Tak pote!“ zvolal drožkář, rozkročil se a šermoval pěstmi pánům před nosem. „Tak pote – všeci štyry!“ „To je junda!“ volal hlouček drožkářů. „Pusť se do nich, Same!“ A velmi rozradostněně udělali kolem skupiny kruh. „Vo co de, Same?“ zeptal se muž s černými kalikovými rukávy. „Vo co de?“ opakoval drožkář. „Nač potřeboval mý číslo?“ „Nepotřeboval jsem vaše číslo,“ pravil užaslý pan Pickwick. „Tak proč ste si ho teda zapisoval?“ ptal se drožkář. „Nezapisoval jsem si je,“ namítl pan Pickwick dotčeně. „Věřil by někdo,“ pokračoval drožkář, obraceje se k hloučku, „věřil by někdo, že člověku vleze do vozu špicl a zapíše si né jenom číslo, ale eště k tomu i každý slovo, který jeden cekne?“ (Panu Pickwickovi se rozbřesklo – to ten notýsek.) „Vopravdu?“ ptal se jiný drožkář. „Esli ne!“ odpověděl první. „A dyž mě tak vyhecuje, abych se do něj dal, tak si potom sežene tři svědky, aby mu to dokázali. Ale já mu to dám, i dybysem za to měl dostat půl roku. Tak pote!“ A tu mrštil drožkář se zlostnou bezohledností k vlastnímu majetku kloboukem o zem, srazil napřed panu Pickwickovi brýle a pokračoval ve výpadu ranou do páně Pickwickova nosu, 27
kronika pickwickova klubu druhou do páně Pickwickovy hrudi, třetí do páně Snodgrassova oka, čtvrtou pro změnu do páně Tupmanovy vesty, odtančil pak do jízdní dráhy, přihopsal zase zpátky na chodník a nakonec vyrazil všechnu okamžitou zásobu dechu z prsou pana Winkla. To vše netrvalo ani deset vteřin. „Kde je strážník?“ zvolal pan Snodgrass. „Pod pumpu s nima,“ navrhl pouliční paštičkář. „Tohle si odpykáte,“ vyhrkl pan Pickwick bez dechu. „Špiclové!“ ječel dav. „Tak pote,“ volal drožkář, který zatím celou tu dobu šermoval vyzývavě rukama. Dav přihlížel až dosud celému výjevu trpně, ale jakmile se v hloučku rozšířila zvěst, že Pickwickovci jsou udavači, začali diváci velmi živě přetřásat otázku, nebylo-li by vhodné vynutit si provedení návrhu rozčileného preclíkáře a paštičkáře. A nelze říci, jakých činů osobního násilí by se byl dav snad dopustil, kdyby nebyl výtržnost neočekávaně ukončil zásah nového příchozího. „Co ten poprask?“ otázal se dost vytáhlý, hubený mladý muž v zeleném kabátě, který se nenadále vynořil ze zájezdního dvora. „Špiclové!“ zahulákal dav. „Není pravda!“ zahřměl pan Pickwick hlasem, který musil svou věrohodností přesvědčit každého nerozvášněného posluchače. „Tedy nejste – opravdu ne?“ řekl mladý muž, oslovuje pana Pickwicka, a klestil si davem cestu osvědčeným způsobem, totiž oháněl se lokty kolem tváří shluklých občanů. Učený muž objasnil několika spěšnými slovy skutečný stav věcí. „Pojďte tedy se mnou,“ pravil muž v zeleném kabátě, čirým násilím vlekl pana Pickwicka za sebou a neustále přitom hovořil. „Hej, číslo 924! Seberte si peníze za jízdu a koukejte zmizet – úctyhodný pán – znám ho dobře – všechny hlouposti stranou – tudy, pane – kde jsou vaši přátelé? – pouhé nedorozumění, jak vidím – nic si z toho nedělejte – takové nemilé příhody se už stávají – i v nejlepších rodinách – jen nikdy nezoufat – měli jste smůlu – ukážu mu, zač je toho loket – ať si to strčí za klobouk – nebude mu to vonět – darebáci mizerní.“ A s nekonečnou tirádou podobných kusých rčení, nadobyčej řečně sypaných, zamířil neznámý do čekárny pro cestující a v patách za ním pan Pickwick a jeho stoupenci. 28
kapitola druhá „Číšníku, sem!“ zvolal cizinec a bušil s úžasnou zuřivostí do zvonku. „Sklenice pro všechny – brandy s vodou, horkou, silnou, sladkou, a hodně – pošramocené oko, pane? – Číšníku! Syrový biftek pánovi na oko – nic lepšího na bouli než syrový biftek, pane; studený kandelábr velmi dobrý, ale kandelábr poněkud nepohodlný – zatra ožehavé stát na veřejné ulici půl hodiny a tisknout oko na kandelábr – ehm – velmi dobré – ha, ha!“ A cizinec, aniž počkal, aby nabral dech, obrátil do sebe na jedno napití půlžejdlík vřelé brandy s vodou a dřepl si na židli tak nenuceně, jako by se nebylo stalo nic zvláštního. Zatímco se jeho tři společníci horlivě zabývali projevy díků novému známému, pan Pickwick měl dost času, aby si v klidu prohlédl jeho oblek i vzhled. Cizinec byl asi střední výšky, ale hubené tělo a délka nohou dodávaly jeho postavě vzezření značně vyššího. Jeho zelený kabát býval asi šviháckým oděvem v dobách, kdy se nosily frakové šosy, ale zdobil tehdy zřejmě muže mnohem menšího, než byl cizinec, protože usmolené a vybledlé rukávy mu nyní dosahovaly stěží k zápěstí. Fráček měl těsně zapjatý až pod bradu, takže hrozilo stálé nebezpečí, že mu na zádech praskne. Hrdlo mu zdobil starý nákrčník, pod nímž nebylo ani stopy po límci od košile. Černé kalhoty úsporných rozměrů jevily tu a tam blýskavá místa, která svědčila o dlouhé službě, a nebezpečně se napínaly přes příštipkované a záplatované botky, jako by měly zakrýt špínu bílých punčoch, přesto však zřetelně patrných. Dlouhé černé vlasy mu splývaly v nedbalých vlnách zpod obou stran starého klobouku na tři facky a mezi okrajem rukavic a manžetami kabátových rukávů bylo možno zahlédnout pleť holých zápěstí. Obličej měl vyzáblý a ztrhaný, ale z celé postavy čišel nepopsatelný výraz jaré drzosti a svrchované sebedůvěry. Takový byl člověk, jehož si pan Pickwick prohlížel brýlemi (které se mu naštěstí podařilo zachránit) a jemuž začal vybranými slovy vzdávat nejvřelejší díky za nedávnou pomoc, když se jeho přátelé děkováním vyčerpali. „To nic,“ řekl cizinec a uťal tak páně Pickwickovy vývody velmi zkrátka, „už dost o tom – už ani muk – šikovný chlap, ten drožkář – dovede se jaksepatří ohánět – ale být vaším přítelem jako ten v té zelené kazajce – zatra – rozbil bych mu hlavu – namouduši – než by řekl švec – tomu preclíkáři taky – nemluvím do větru.“ 29
kronika pickwickova klubu Tuto souvislou řeč přerušil vstup vozky rochesterského dostavníku, který přišel oznámit, že Komodor je připraven k odjezdu. „Komodor!“ zvolal cizinec a vyskočil. „Můj vůz – koupené místo – venku vzadu – zaplatit brandy nechám vás – musel bych měnit pětku – stříbro špatné – falešné plíšky – to nejde – nedá se nic dělat – chm!“ a vrtěl velmi znalecky hlavou. Pan Pickwick a jeho tři společníci se však náhodou rozhodli také, že první zastávku na cestě udělají v Rochesteru; oznámili novému známému, že je cesta vede do téhož města, a dohodli se, že zaujmou sedadla vzadu na voze, kde mohou sedět všichni pohromadě. „Tak nahoru,“ řekl cizinec, pomáhaje panu Pickwickovi vystoupit na střechu tak překotně, že tím důstojné vzezření tohoto váženého pána značně utrpělo. „Nějaká zavazadla, pane?“ otázal se vozka. „Kdo – já? Tady ten balíček v hnědém papíře, to je všechno – ostatní zavazadla šla po vodě – zatlučené bedny – velké jako dům – těžké, těžké, hromsky těžké,“ odpověděl neznámý a vší silou se snažil nacpat do kapsy co největší část balíčku v hnědém papíře, který budil svrchovaně podezřelý dojem, že obsahuje jedinou košili a kapesník. „Hlava, hlava – pozor na hlavu!“ volal hovorný cizinec, když vyjížděli nízkým průjezdem, který v těch dobách spojoval ulici se zájezdním dvorem. „Strašná díra – nebezpečná jízda – onehdy – pět dětí – matka – statná paní, jedla zrovna obložený chléb – zapomněla na klenbu – bum bác! – děti se ohlédnou – matka hlavu pryč – chléb v ruce – žádná ústa, kam chléb strčit – hlava rodiny tatam – hrozné, hrozné! – Díváte se na Whitehall, pane? – pěkná budova! – okýnečko – a taky něčí hlava dole, že, pane? – Karel I., víme? – taky si nedal dost dobrý pozor – že, pane, chm?“ „Přemítám,“ pravil pan Pickwick, „o prapodivné vrtkavosti lidských osudů.“ „Ha! Rozumím – jeden den dveřmi do paláce, druhý den z okna ven na špalek. Filozof, pane?“ „Jen pozorovatel lidských povah, pane,“ pravil pan Pickwick. „Ha, já taky. Filozof je skoro každý, když má málo práce a ještě míň výdělku. Básník, pane?“ „Můj přítel pan Snodgrass má silné básnické sklony,“ pravil pan Pickwick. 30
kapitola druhá „Já taky,“ řekl cizinec. „Epická báseň – deset tisíc veršů – Červencová revoluce – hotová na jeden zátah – ve dne Mars, v noci Apollón – kanón houkne, lyra broukne.“ „Byl jste svědkem té slavné události, pane?“ zeptal se pan Snodgrass. „Svědkem? To bych řekl!3 Bleskne mušketa – bleskne myšlenka – vpadnu do vinárny – načrtnu ji – hned zas ven – fík… bum – nová myšlenka – zase vinárna – pero a inkoust – zase zpátky – seč a řež – slavná doba, pane. Sportovec, pane?“ řekl, obrátiv se prudce k panu Winklovi. „Tak trochu, pane,“ odpověděl pan Winkle. „Pěkná záliba, pane – pěkná záliba. – Psi, pane?“ „Teď právě ne,“ odpověděl pan Winkle. „Ha! Měl byste chovat psy – ušlechtilá zvířata – moudří tvorové – můj pes kdysi – křepelák – jedinečný pud – jednoho dne na lovu – vejdu do obory – hvízdnu – pes stojí – hvízdnu znovu – Ponto! – zase nic: jako přikovaný – volám ho – Ponto, Ponto! – ani se nehne – pes jako zkamenělý – civí na tabulku – podívám se, vidím nápis – Hajný má rozkaz zastřelit každého psa, který pobíhá v oboře – ne a ne dovnitř – báječný pes – cenný pes – strašně!“ „To je prazvláštní případ,“ pravil pan Pickwick. „Dovolíte, abych si to poznamenal?“ „Milerád, pane, milerád – ještě sto historek o tom samém psu. – Prima děvče, pane!“ (To k panu Tupmanovi, který právě vrhl několik nepickwickovských pohledů na mladou dámu po straně u silnice.) „Velice!“ přisvědčil pan Tracy Tupman. „Anglické dívky ne tak sličné jako Španělky – ušlechtilé bytosti – vlasy jako havran – oči jako uhel – sladká stvoření – krásky!“ „Byl jste ve Španělsku, pane?“ zeptal se pan Tracy Tupman. „Žil tam – věčnost!“ „Mnoho úspěchů, pane?“ vyzvídal pan Tupman dále. „Úspěchů? Tisíce! Don Bolaro Fizzgig – grand – jediná dcera – doňa Kristina – skvostný exemplář – miluje mě šíleně – otec Pozoruhodný příklad prorocké síly cizincovy představivosti, neboť tato rozmluva se udála roku 1827, kdežto červencová revoluce až roku 1830. 3
31
kronika pickwickova klubu žárlivý – dcera pyšná – fešný Angličan – doňa Kristina zoufalá – utrejch – v mém vaku žaludeční pumpa – operace hotová co by dup – starý Bolaro se nadšením nezná – žehná našemu sňatku – váže nám ruce – slzy proudem – romantický příběh – strašně!“ „Je ta dáma teď v Anglii, pane?“ tázal se pan Tupman, na něhož udělalo líčení jejích půvabů mocný dojem. „Mrtva, pane – mrtva,“ odpověděl cizinec a zakryl si pravé oko vetchým zbytkem prastarého batistového šátku. „Po žaludeční pumpě se už nikdy nezotavila – podryté zdraví – padla tomu za oběť.“ „A její otec?“ tázal se poetický pan Snodgrass. „Výčitky svědomí – zbědovaný,“ odpověděl neznámý. „V cuku tentam – celé město plno řečí – hledá se, kde se dá – bez výsledku – kašna na hlavním náměstí přestane najednou stříkat – uplynou týdny – vodotrysk pořád nic – město zjedná čističe – vypustí se voda – tchán se najde, vězí hlavou dolů v hlavní rouře – v pravé botě plné doznání – vytáhnou ho a vodotrysk stříká zase jedna radost – jako předtím.“ „Dovolíte, abych si ten románek poznamenal, pane?“ požádal pan Snodgrass hluboce dojat. „Zajisté, pane, zajisté – a ještě padesát dalších, kdyby vám bylo libo je vyslechnout – podivný ten můj život – velmi zajímavá historie – nijak mimořádná, ale zvláštní!“ Podobně pokračoval neznámý v řeči – s příležitostnou vsuvkou sklenice piva, vypitou jaksi mimochodem, když dostavník měnil přípřež – dokud nedojeli k rochesterskému mostu; tou dobou měli jak pan Pickwick, tak pan Snodgrass notýsky vybranými statěmi z jeho dobrodružství úplně popsané. „Velkolepá zřícenina!“ zvolal pan Augustus Snodgrass se vším básnickým zápalem, jímž vynikal, jakmile se jim ukázal krásný starý hrad. „Jaký námět pro milovníka starobylostí!“ To byla slova, která splynula z páně Pickwickových rtů, když přiložil dalekohled k oku. „Ha! Krásné sídlo,“ pravil cizinec, „slavné trosky – chmurné hradby – klenby na spadnutí – temné kouty – zborcená schodiště – a ta stará katedrála – ztuchlina – staré stupně prošlapané nohami poutníků – starosaská dvířka – zpovědnice jako budky divadelních pokladen – divní patroni, ti mniši – papežové, nej32
kapitola druhá vyšší správcové pokladu a všemožní staří strejdové s velkými černými obličeji a znetvořenými nosy objevují se den co den – kožené hazuky – křesadlové pušky – sarkofág – pěkné sídlo – a staré pověsti – podivné zkazky – nádhera!“ A cizinec pokračoval v samomluvě, dokud nedojeli do hostince U Vola na Hlavní třídě, kde dostavník stavěl. „Zůstanete tady, pane?“ zeptal se pan Nathaniel Winkle. „Tady – já ne – ale vy byste měli – dobrý podnik – znamenité noclehy – hned vedle Wrightův hostinec, drahý – velmi drahý – půltolar na účtě, jen se na číšníka podíváte – napočítají vám víc, když jíte venku u známých, než by vám účtovali, kdybyste jedli u nich v jídelně – divní pavouci – strašné.“ Pan Winkle se přitočil k panu Pickwickovi a zamumlal šeptem několik slov; šepot putoval od pana Pickwicka k panu Snodgrassovi, od pana Snodgrasse k panu Tupmanovi a všichni si na znamení souhlasu přikyvovali. Pan Pickwick oslovil neznámého. „Dnes ráno jste nám prokázal velmi významnou službu, pane,“ pravil. „Směli bychom vám nabídnout nepatrný projev vděčnosti a poprosit vás, abyste nás laskavě poctil u oběda svou společností?“ „Nesmírně potěšen – netroufám si nic předpisovat, ale pečený kapoun na žampiónech – jedna báseň! V kolik?“ „Počkejme,“ odvětil pan Pickwick a podíval se na hodinky, „teď jsou skorem tři. Řekněme tedy v pět?“ „Hodí se báječně,“ řekl cizinec, „přesně v pět – a do té doby – pozor na sebe!“ A cizinec nadzdvihl klobouk na tři facky na píď nad hlavu, narazil si ho pak nedbale hodně na stranu a s balíčkem v hnědém papíře, který mu napůl vyčuhoval z kapsy, vykročil svižně přes dvůr a zahnul na Hlavní třídu. „Zřejmě člověk zcestovalý v mnoha zemích a bystrý pozorovatel lidí i věcí,“ poznamenal pan Pickwick. „Rád bych viděl tu jeho báseň,“ prohodil pan Snodgrass. „Byl bych rád viděl toho psa,“ připojil pan Winkle. Pan Tupman nedodal nic; ale myslil na doňu Kristinu, na žaludeční pumpu a na vodotrysk; a oči se mu zalily slzami. Když si zamluvili soukromý salónek, prohlédli hostinské pokoje a objednali oběd, vydali se společně na procházku, aby se poohlédli po městě a nejbližším okolí. 33