0364784

HITLER a HABSBURKOVÉ 3URÕ FKWÞO QDFLVWLFNĨ YġGFH ]QLÕLW UDNRXVNRX NUÈORYVNRX URGLQX

James M. Longo

Diversion Books A Division of Diversion Publishing Corp.

443 Park Avenue South, Suite 1004 New York, New York 10016 www.DiversionBooks.com Copyright © 2018 by James M. Longo Czech edition © 2020 Nakladatelství Slovart, spol. s r. o.

Translation © 2019 Anna Veselá

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována žádnou formou bez písemného svolení majitelů autorských práv.

Z angličtiny přeložila Anna Veselá Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., v Praze roku 2020 Redakce Michaela Šmejkalová Odborná spolupráce Jan Hanzlík Editor Jan Pavel Produkce Dana Klimová Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o.

Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro koncové prodejce.

ISBN 978-80-7529-847-8 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz

OBSAH KAPITOLA 1

+LWOHU DbKRWHO ,PSHULDO

KAPITOLA 2

8PÞOHF DUFLYÜYRGD DbFìVDč

19

KAPITOLA 3

0ġĭH WR EĨW ÅLG"

26

KAPITOLA 4

/HY DbMHKQÞ

37

KAPITOLA 5

ÅXORYĨ ]ÈNODG

48

KAPITOLA 6

ªSLRQ RGSìUDÕ YRMHQVNÜ VOXĭE\ DbPìURWYġUFH

58

KAPITOLA 7

2VXG

68

KAPITOLA 8

=ÈKDGQÜ SčHGXUÕHQì

78

KAPITOLA 9

-LVWĨ GUXK NDWDOHSWLFNÜKR VWDYX

90

9

KAPITOLA 10 9\KQDQFL

103

KAPITOLA 11 1HMYĨčHÕQÞMđì ]H YđHFK GHPDJRJġ

113

KAPITOLA 12 %OìĭìFì VH KUġ]\

124

KAPITOLA 13 -HGQD NUHY VL ĭÈGÈ MHGQX čìđL

134

KAPITOLA 14 6OHW ÕDURGÞMQLF

145

KAPITOLA 15 6RXERM

163

KAPITOLA 16 6PORXYD VbØÈEOHP

175

KAPITOLA 17 -HGHQÈFWÜ SčLNÈ]ÈQì

185

KAPITOLA 18 $SRNDO\SVD

194

KAPITOLA 19 &HOÈ ]HPÞ E\OD MDNR ]DNOHWÈ

202

KAPITOLA 20 3čì]UDN\ DbSDWULRWL

212

KAPITOLA 21 9\VO\đHQÜ DbQHY\VO\đHQÜ PRGOLWE\

223

KAPITOLA 22 6SUDYHGOLYĨ ERM

232

KAPITOLA 23 2VXG MHGQÜ URGLQ\

238

32'x.29d1

245

POZNÁMKY

247

BIBLIOGRAFIE

281

VYBRANÁ VÝZKUMNÁ CENTRA

293

5(-67£ .

294

.$3,72/$ 3591Â… HITLER A HOTEL IMPERIAL, 1938

Ĺš7Ăœ QRFL MVHP VH UR]KRGO Ä­H VH GRbKRWHOX ,PSHULDO YUĂˆWĂŹP Db SR Ă•HUYHQĂœP NREHUFL YHMGX GRb WĂžFK WÄ?S\WLYĨFK SURVWRU NGH WDQĂ•LOL +DEVEXUNRYĂœ Ĺ—

– ADOLF HITLER

V pĹŻl ĹĄestĂŠ veÄ?er 14. bĹ™ezna 1938 pomalu projela ĹĄedoÄ?ernĂĄ limuzĂ­na Mercedes-Benz Adolfa Hitlera kolem SchĂśnbrunnskĂŠho palĂĄce smÄ›rem k hotelu Imperial v srdci VĂ­dnÄ›.1 OsmaÄ?tyĹ™icetiletĂ˝ rodilĂ˝ RakuĹĄan se vrĂĄtil, aby pĹ™emohl mÄ›sto a zemi, kterĂŠ kdysi pĹ™emohly jeho. PĹ™ed dvaceti pÄ›ti lety byl Hitler tulĂĄkem bez domova ve vĂ­deĹˆskĂ˝ch ulicĂ­ch, hladovĂ˝m snĂ­lkem posedĂĄvajĂ­cĂ­m na laviÄ?kĂĄch ve veĹ™ejnĂ˝ch zahradĂĄch SchĂśnbrunnu. O deset let pozdÄ›ji byl poslĂĄn do nÄ›meckĂŠho vÄ›zenĂ­ za vlastizradu. Na jaĹ™e roku 1938 byl nespornĂ˝m diktĂĄtorem obou zemĂ­.

SchĂśnbrunnskĂ˝ palĂĄc a VĂ­deĹˆ bĂ˝valy domovem krĂĄlovskĂŠho a cĂ­saĹ™skĂŠho rodu HabsburkĹŻ, vlĂĄdcĹŻ říťe, kterĂĄ se rozprostĂ­rala pĹ™es velkou Ä?ĂĄst Evropy. PoÄ?ĂĄtek pozoruhodnĂŠho Hitlerova vzestupu k moci, jeho faustovskĂŠho příbÄ›hu o tom, jak se ze ĹžebrĂĄka stal krĂĄl, mĹŻĹžeme vystopovat k jeho nenĂĄvisti k HabsburkĹŻm a jejich vizi mnohonĂĄrodnostnĂ­ budoucnosti Evropy.

Hitlerův elegantní, těŞce obrněný kabriolet toho dne nepotřeboval neprůstřelnå okna ani pancíř. Několik hodin předtím obsadila armåda o 100 000 muŞích jeho rakouskou domovinu bez jedinÊho výstřelu.2 Vítaly ho buråcivÊ pozdravy, zatímco stål vzpřímeně a bez úsměvu, aby 9

HITLER A HABSBURKOVÉ

ho vidělo celé Rakousko i svět. Už brzy ho čekají mnohá neuvěřitelná politická a vojenská vítězství, ale žádné nebude sladší než toto. Jeho největším snem bylo už od dětství spojit Rakousko s Německem a zničit všechno, co pro něj představovalo habsburské císařství. Vše ostatní bylo odvozeno od této dvojí touhy.3 Tohoto zdánlivě příjemného březnového odpoledne dosáhl poloviny svých cílů. Ta druhá polovina zabije miliony lidí a zničí většinu Evropy.

Adolf Hitler se mohl ubytovat ve kterémkoli velkolepém vídeňském paláci, ale trval na hotelu Imperial. Měl pro něj velkou slabost.4 Před dvěma desetiletími byl zkrachovalým studentem umění odkázaným na vydělávání peněz odhazováním sněhu, což byla zkušenost, již zakusil právě na tomto hotelovém schodišti. V hotelu se tehdy konala recepce na počest následníka trůnu arcivévody Karla a jeho ženy, arcivévodkyně Zity. Teď se Hitler triumfálně vrací do města, které ho odvrhlo, a svému doprovodu svěřuje příběh pěti osudových let prožitých ve Vídni.5 Tato vzpomínka se vztahuje k oné trpké studené noci: Viděl jsem zářící světla a svícny v recepci, ale věděl jsem, že je pro mě nemožné dovnitř vkročit. Po silné vánici, při které napadl skoro metr sněhu, jsem si s lopatou v ruce při jeho odklízení směl vydělat trochu peněz na jídlo. Ironií bylo, že pět nebo šest lidí z naší skupiny poslali vyčistit ulici a chodník před hotelem Imperial. Viděl jsem Karla a Zitu vystoupit z císařského kočáru a pompézně nakráčet do hotelu po červeném koberci. My chudáci jsme odevšad odhazovali sníh a smekali jsme čepici při každém příjezdu aristokracie. Ani se na nás nepodívali, i když dodnes cítím parfémy, které se nám donesly k nosu. Byli jsme pro ně a pro Vídeň asi stejně důležití jako ten sníh, který padal celou noc, a v hotelu neměli ani tolik slušnosti, aby nám poslali hrnek horké kávy. Té noci jsem se rozhodl, že se do hotelu Imperial vrátím a po červeném koberci vejdu do těch třpytivých prostor, kde tančili Habsburkové. Nevěděl jsem, jak a kdy to bude, ale na tento den a večer jsem čekal, a dnes jsem tady.6 10

JAMES M. LONGO

Fascinovaní posluchači zatleskali tomuto příběhu kdysi zapomenutého muže, který převrátil svět vzhůru nohama. Jen málo lidí v dějinách pocházelo z tak skromných poměrů a dosáhlo takových výšin v tak krátkém čase. Teď, tohoto večera, kdy Adolf Hitler sjednotil svou adoptivní zemi Německo se svým rodným Rakouskem, se jeho myšlenky neobracely k oslavám, ale pomstě. Nebyly zaměřeny ke Karlovi, jenž zemřel roku 1922, ani k Zitě, která žila v belgickém exilu. Místo toho myslel na královské sirotky po arcivévodovi Františku Ferdinandovi, jehož zavraždění roku 1914 rozpoutalo první světovou válku. Krátce předtím, než Hitler do hotelu Imperial dorazil, vévoda Maxmilián Hohenberg, nejstarší arcivévodův syn, jeho žena a pět dětí ze stejného hotelu uprchli, aby se skryli.7 Během několika hodin od Hitlerova návratu do Rakouska se vévoda proměnil ze symbolického představitele země v odsouzeného nepřítele státu a svůj domov v paláci vyměnil za nacistické vězení. Jeho upadnutí v nemilost bylo stejně rychlé jako Hitlerův vzestup k moci.

Adolf Hitler a jeho nacisté měli seznam tisíců Rakušanů, kteří měli být zlikvidováni. Během několika týdnů bylo provedeno 72 000 zatčení, ale první dva muži, jež gestapo uvěznilo, deportovalo do Německa a zavřelo do Dachau, nebyli Židé, Češi nebo cizí imigranti, které Hitler odsuzoval a démonizoval. Této noci velkého triumfu byli první dva Rakušané, které Führer nařídil zavřít, Maxmilián a Arnošt Hohenbergovi, synové Františka Ferdinanda.8 Hermannu Göringovi a Heinrichu Himmlerovi rozkázal, aby s nimi neměli žádné slitování, což byl úkol, který oba ctižádostiví soupeři ochotně přijali.9 Po anšlusu Rakouska Hitler také pověřil gestapo dalším, tajným posláním. Mělo přemluvit židovského lékaře, jenž se staral o jeho na smrt nemocnou a v té době již zesnulou matku, aby emigroval do Spojených států.10 Pod jeho osobní ochranou byli také dva židovští důstojníci, kteří s ním sloužili v první světové válce.11 Stejně jako jeho rodinnému lékaři bylo i jim dovoleno uniknout holokaustu, který měl brzy postihnout evropské Židy. Hitlerův neblaze proslulý antisemitismus 11

HITLER A HABSBURKOVÉ

sice mohl být selektivní, ale pro syny Františka Ferdinanda neměl slitování. Nenávist k nim byla osobnější než jeho nevraživost vůči jejich mrtvým rodičům nebo averze vůči milionům nevinných obětí majících zemřít jeho jménem.

Ale když uvěznění bratrů Hohenbergových vyvolalo velký ohlas tisku v Evropě i Americe, ženy, které je milovaly, odpověděly útokem.12 Jejich manželky, sestra a ženské příbuzné vedly vytrvalou partyzánskou válku proti nacistům ve Vídni, v Praze a Berlíně, aby dosáhly jejich vysvobození. Hitler a jeho gestapo byli zaskočeni inteligencí, silou a houževnatostí žen motivovaných láskou, stejně jako byli nacisté hnáni nenávistí.

Semínka Hitlerovy vendety vůči zaniklému habsburskému císařství, mrtvému arcivévodovi a jeho královským sirotkům vyklíčila ještě dřív, než došlo k onomu zasněženému setkání s Habsburky u hotelu Imperial.

Krátce před Hitlerovým narozením v rakouském pohraničním městě Braunau na Innu skonal korunní princ Rudolf. Třicetiletý charismatický dědic habsburského trůnu zemřel vlastní rukou, nebo byl zavražděn. Neobratný pokus vlády celou aféru ututlat pravdu dokonale zastřel.

Anglický vyslanec mluvil za mnohé, když zvolal: „Je to všechno záhada, záhada, záhada!“13 Habsburské impérium, základní pilíř střední Evropy po šest století, se nikdy nevzpamatovalo.14 Císař František Josef měl jediného syna – Rudolfa. Žádná dcera nebo ženská příbuzná nemohla trůn zdědit. Aby zaplnil nebezpečné vakuum po Rudolfově smrti, císař jako svého následníka zvolil svého nejstaršího synovce, arcivévodu Františka Ferdinanda.15 Volba to nebyla populární. Arcivévoda byl považován za chodící mrtvolu, chorého introverta, o němž se nepředpokládalo, že bude dlouho žít. Neočekávaný odchod oblíbeného prince Rudolfa ze světa a z očí veřejnosti posunul Františka Ferdinanda do role, která mu kvůli jeho křehké osobnosti neseděla.16 Stefan Zweig, nejznámější rakouský spisovatel, napsal, že František Ferdinand postrádá vlastnost, jíž si Vídeň nejvíce cení – osobní kouzlo.17 12

JAMES M. LONGO

Nikdo si neuměl představit, jak by se tento obskurní, drobný, neduživý arcivévoda, narozený daleko od Vídně v pronajatém paláci, jednoho dne mohl stát císařem.18 Matka jej zavrhla několik minut po narození. Zatímco bojoval o každé nadechnutí, vykřikla: „Odneste to pryč! Jestli to nedokáže žít, nechci to vidět!“19 A odmítání ho provázelo celý život. Kvůli chatrnému zdraví, bídnému vzdělání, nervózní osobnosti a vznětlivosti se z něj stal nejméně oblíbený Habsburk své generace. V rodině známé znalostí cizích jazyků a jezdeckým uměním zápolil s obojím, neměl nic z krásy a půvabu, jimiž se vyznačoval jeho těžce postrádaný bratranec Rudolf.20 Jen jeho pronikavé modré oči připomínaly, že je Habsburk, ale jeho pohled většina lidí vnímala jako nepřístupný.

Ovšem hluboko pod tímto pohledem a drsným zjevem byla bystrá mysl a vize Rakouska a Evropy, jakou si zřejmě žádný jiný státník neuměl představit. V záloze měl jízlivý smysl pro humor i nemalé kouzlo, které se někdy rozhodl použít. Ale on sám a celé Rakousko žili v melancholickém stínu smrti korunního prince.21 Jen málo osobností bylo tak milovaným idolem své doby jako charismatický Rudolf. Někteří lidé si myslí, že tíha vysokých očekávání ho mohla přivést na pokraj šílenství a k předčasné smrti. Šok, skandál a prázdnota, kterou za sebou zanechal, Františku Ferdinandovi nijak život neulehčovaly.22 Zesnulý otec Adolfa Hitlera Alois, bezvýhradný podporovatel habsburské dynastie, Františka Josefa zbožňoval stejně, jako mladší generace zbožňovala Rudolfa.23 Nezapomněl na dobu, kdy František Josef ještě neseděl na trůně.24 Jeho císařský a královský apoštolský majestát byl císařem od roku 1848 a tvrdošíjně přežil pět mladších dědiců.25 V moderním světě neustálých změn představoval stabilitu a jistotu.26 Alois Hitler strávil celou svou kariéru jako celní úředník v byrokratickém labyrintu habsburského ministerstva financí.27 V životě postrádajícím úspěchy to byl jeho jediný nárok na proslulost. Toto chabé spojení s imperiální habsburskou dynastií mu dodávalo sílu, aby se stal povýšeneckým tyranem v práci a šikanujícím pedantem doma.28 13

HITLER A HABSBURKOVÉ

Nábožně oslavoval narozeniny Františka Josefa, nosil jeho kotlety „tvarované podle nejvyššího císaře pána“ a své děti pravidelně zastrašoval, zesměšňoval a bil.29 Lidi a hodnoty, které Alois Hitler ctil, jeho syn Adolf odmítal. Jako mladý student našel Hitler spřízněnou duši ve svém oblíbeném učiteli na střední škole. Dr. Leonard Pötsch, obskurní rasista a fanatický německý nacionalista, Habsburky a jejich mnohonárodnostní říši neúnavně zesměšňoval. Hitler později o Pötschovi napsal: „Jeho oslnivá výřečnost nás nejen okouzlovala, ale unášela nás dál […] seděli jsme tam, často planoucí nadšením, někdy dokonce pohnutí k slzám […] bylo to tehdy, kdy jsem se stal trochu revolucionářem.“30 Ve skutečnosti byl Hitler rebel od základní školy. Ostatní děti šikanoval a pravidelně bojoval s učiteli náboženství, zejména s otcem Salesem Schwarzem. Velmi konzervativní katolická církev a habsburská monarchie jeho dětství byly pro většinu Rakušanů něčím neměnným.

Otec Schwarz ho poučoval: „Ve tvém srdci má být ideálem naše milovaná země, náš milovaný habsburský dům. Kdo nemiluje císařskou rodinu, nemiluje církev, a kdo nemiluje církev, nemiluje Boha.“ Hitler se jen smál. Kněz řekl jeho matce, že její syn je „ztracená duše“.31 Jako většina Rakušanů i revolucionář bez duše Adolf Hitler věřil, že revoluce není možná, dokud je starý panovník naživu. Reformátoři a revolucionáři se podobně domnívali, že změna bude možná, až se František Josef připojí ke svému synovi a sto dvanácti předkům v Císařské hrobce. Nemyslel si, že jeho synovec František Ferdinand by tomu mohl zabránit.

Adolf Hitler se obával opaku. Arcivévodu vnímal jako člověka, který povede revoluci – naprosto opačnou – rozprodáním německého Rakouska méněcenným národnostem.32 Po Rudolfově smrti dával František Ferdinand jen velmi málo najevo, kam chce největší mnohonárodnostní říši střední Evropy vést, ale nápovědou se stala jeho svatba roku 1900. Habsburk s modrou krví si mohl vzít kteroukoli německou princeznu z královského nebo císařského dvora v Evropě. Místo toho se oženil se Slovankou, českou kněžnou, na niž fanatický rasista Hitler nahlížel jako na „podčlověka“, trojského 14

JAMES M. LONGO

koně z největší národnostní menšiny císařství.33 Pro něj bylo toto manželství nehoráznost, příklad šířícího se míšení ras a asimilace ohrožující rakouské Němce. Arcivévoda Hitlerovu nedůvěru ještě posiloval tím, že dával přednost životu nedaleko Prahy a se svou rodinou pobýval ve vlasti své ženy, místo aby využíval svých rakouských paláců.34 Pro Hitlera byl František Ferdinand zrádcem svých německých kořenů, příliš tolerantní k národnostním a náboženským skupinám šířícím svůj jed po Rakousku.35 Po šest století Habsburkové rozšiřovali svou říši nejen meči a válkami, tak oslavovanými v hodinách Dr. Pötsche, ale i v manželských postelích.36 Výsledkem bylo dvanáct různých národů, stovky národnostních skupin, nespočetné náboženské tradice a více než padesát milionů občanů ovládaných Františkem Josefem.37 Tak různorodá nebyla žádná říše na světě.

Strýc Františka Ferdinanda byl ctěn jako hlava státu ve více než desítce jazyků v tisícovkách školních tříd po střední Evropě. Rakušané a Češi ho ctili jako svého císaře. V Maďarsku, Srbsku, Slovinsku, Dalmácii a Galicii byl jejich králem, v Krakově jejich velkovévodou, v Transylvánii velkoknížetem a v Lotrinsku, Salcbursku, Štýrsku, Korutanech, Slezsku a Modeně jejich vládnoucím vévodou.38 Ať již šlo o titul, historii, tradice, nebo rodinné svazky, osobní loajalita k Františku Josefovi spojovala různorodé kusy jeho habsburské tapiserie do jedné z největších, nejbohatších a nejmocnějších říší světa. Otevřené hranice a různorodost, které prosazovali František Josef a František Ferdinand uvnitř habsburské říše, Hitler zatracoval. Imigranti pro něj byli rakovina, zloději jeho budoucnosti a ničitelé Rakouska. Jejich sociální a ekonomický úspěch se ho dotýkal osobně, protože jeho vlastní sny o kariéře umělce nebo architekta ztroskotaly. Během let strávených ve Vídni došel k přesvědčení, že imigrace zaplavuje a pohlcuje německý lid, jazyk a kulturu. Pro Hitlera hrozilo míšení ras, kultur, jazyků a náboženství marginalizací rakouské německé populace tím, že se stane menšinou ve vlastní zemi.39 Jeho spolubydlící vzpomínal: „Jeho zuřivost se obrátila proti státu samotnému, 15

HITLER A HABSBURKOVÉ

této slátanině deseti nebo dvanácti nebo bůhví kolika národů, které ty habsburské sňatky spojily.“40 Habsburská Vídeň Hitlera utvrzovala v přesvědčení, že německé Rakousko mohou před přílivem imigrace a asimilace zachránit jen politické zemětřesení nebo válka. Císař František Josef se zdál být k tomuto nebezpečí slepý, ale alespoň si vzal Němku, dobrou bavorskou princeznu. Nikoli tak jeho nepopulární následník.41 Sňatek Františka Ferdinanda s českou kněžnou z něj učinil nejnenáviděnějšího Habsburka v očích Adolfa Hitlera.42 Desetiletí předtím, než se u něj objevily náznaky antisemitismu, který ho pohltil ve Vídni, to byli čeští spolužáci, nikoli Židé, kteří se stali objektem jeho mladistvého opovržení.43 V jeho mysli potvrdil arcivévodův sňatek jeho podezření, že František Ferdinand a jeho česká žena stáli za poslovanšťováním, marginalizací a destrukcí německého Rakouska.44 Arcivévoda byl členem konzervativní, s tradicí spjaté rodiny, nepravděpodobný reformátor, a ještě nepravděpodobnější mírotvůrce. Byl to voják, neblaze proslulý zabíjením stovek tisíc zvířat na svých cestách po čtyřech kontinentech.45 Ale přece měl vizi světového míru a plán, jak toho dosáhnout. Arcivévoda patřil k několika málo šlechticům, kteří cestovali do Ameriky. Tam viděl národnostní rozrůzněnost jako sílu, studoval a uznával genialitu federálního systému vlády Spojených států a spolu se svou ženou měl v Americe blízké osobní přátele.46 Ve své řeči, kterou si připravoval k nástupu na trůn, napsal: Přejeme si přistupovat se stejnou láskou ke všemu lidu monarchie, ke všem třídám a oficiálně uznaným náboženstvím. Vysocí nebo nízcí, chudí nebo bohatí, všichni si před trůnem budou rovni. […] Protože všichni lidé pod naší vládou budou mít stejná práva účastnit se společných záležitostí monarchie, rovnost vyžaduje, aby každému z nich byl zaručen národní rozvoj v rámci společného zájmu monarchie, a všechny národnosti, všechny třídy, všichni obyvatelé budou mít možnost tam, kde tomu tak ještě není, na základě volebních zákonů hájit svoje zájmy.47 16

JAMES M. LONGO

Dlouholetý arcivévodův pobočník napsal: „Něco ve Františkovi Ferdinandovi ho pozvedalo nad jiné Habsburky, včetně starého císaře; osvobodil se od tradičních postupů […] chopil se problémů po svém […] zabýval se novými otázkami […] měl k tomu schopnosti i zkušenosti, kdekoli na ně narazil, v úřadu nebo mimo něj.“48 Mnozí lidé mimo Rakousko Františka Ferdinanda vnímali jako reprezentanta nadějné, mírové budoucnosti. Patřil k nim i císař Německa, země, kterou Adolf Hitler nejvíce obdivoval. Princezna Viktorie Luisa, dcera císaře Viléma II., napsala, že její otec nikdy nepochopil, proč tolik Rakušanů nerozumí moudrosti Františka Ferdinanda ve smyslu náboženské a politické tolerance v setkávání „různých národností“ jeho „mnohonárodního státu“ alespoň „z poloviny“.49 Za Lamanšským průlivem napsal William Cavendish Bentick, vévoda z Portlandu a člen soukromé rady britské vlády a bratranec královny Marie, svému rakouskému příteli: Mezi roky 1900 a 1910 pokračoval uvnitř země neustálý boj, během něhož se arcivévoda pustil do ohromného zápasu za oživení státu […] a postupně tyto myšlenky prosazoval v Rakousku, kde našel nadšené následovníky, ochotné pomoci přebudovat starý stát takovým způsobem, aby každý národ v jeho hranicích dostal „své místo na slunci“ […] jeho jediným cílem v životě byl mír, jeho politika byla nesmírně konstruktivní a jeho největší radostí bylo zkrášlovat všechno, s čím přišel do styku. Jeho pevným odhodláním bylo usilovat o vyšší úroveň života pro všechny lidi a zjednat vnitřní mír díky jednání se všemi s nejvyšší možnou spravedlností.50

František Ferdinand nebyl idealista, ale realista, který si uvědomoval, že vzedmutí vlny nacionalismu by mohlo rozpoutat etnické násilí a „Rassenkrieg“ – apokalyptickou rasovou válku mezi národnostními skupinami. Taková válka by zničila nejen habsburskou říši, ale celou Evropu.

17

HITLER A HABSBURKOVÉ

Trpké roky ve Vídni Adolfa Hitlera přesvědčily o tom, že rasová válka je nejen nevyhnutelná, ale i očistná a žádoucí.51 Čím dřív přijde, tím lépe, myslel si. Teprve až bude Rakousko zničeno, Německo osvobozeno od cizích vlivů, až ti, které považoval za méněcenné, budou vyhnáni, zotročeni nebo zničeni, dosáhne Německo své plné velikosti. Když se Hitler dozvěděl o zavraždění arcivévody 28. června 1914, padl na kolena, děkoval Bohu a rozplakal se štěstím. Téměř nikdo si tehdy nemyslel, že vražda v Sarajevu zažehne válku. Ale Hitler si byl jist, že válka, za kterou se modlil, je blízko.52 Věřil, že díky smrti mírotvůrce, jehož nade všechny nenáviděl, je válka nevyhnutelná. Ta přišla o měsíc později ve stejný den a hodinu, když došlo k vraždě.

KAPITOLA DRUHĂ

80É´/(& $5&,9e92'$ $ &Ă’6$Ę˜

ŚÅLO MVHP YbSDOĂˆFĂŹFK SÄ?HGVWDYLYRVWL Ĺ—

– ADOLF HITLER

Ĺš3Ä‘W %XĂ˜WH ]WLFKD &ĂŹVDÄ? MH SRbVPUWL DOH MHÄ‘WĂž WR QHYĂŹ Ĺ—

¸ 3238/�51Ò 9Ò'(ʎ6.ù 97,3

QDb]DĂ•ĂˆWNX VWROHWĂŹ Ĺš.b9ĂŹGQL FKRYĂˆP QH]GROQRX QĂˆNORQQRVW DOH ]QĂˆP MHMĂŹ SUR SDVWL Ĺ—

¸ 6,*081' )5(8'

Jako osmnĂĄctiletĂ˝ zbÄ›hlĂ˝ stĹ™edoĹĄkolĂĄk nasedl Hitler roku 1907 na vlak z domovskĂŠho mÄ›sta Lince.53 Navzdory rychlosti a vĂ˝konnosti c. k. rakouskĂ˝ch stĂĄtnĂ­ch drah byl jeho vĂ˝let poklidnĂ˝. Byl to vlak, kterĂ˝ naklĂĄdal a vyklĂĄdal mlĂŠko, zboŞí a lidi ve mÄ›stech a vesnicĂ­ch podĂŠl meandrujĂ­cĂ­ Ĺ™eky Dunaj. Hitler nespÄ›chal. MÄ›l s sebou kufr plnĂ˝ knih a sny o nadchĂĄzejĂ­cĂ­ch Ăşspěťích umÄ›lce nebo architekta. Nepochyboval, Ĺže na nÄ›j v hlavnĂ­m mÄ›stÄ› mocnĂŠ habsburskĂŠ říťe Ä?ekĂĄ ĂşspÄ›ch.54 OsmdesĂĄt kilometrĹŻ od svĂŠho cĂ­le parnĂ­ lokomotiva zpomalila a zastavila ve vesniÄ?ce PĂśchlarn. Na pahorku tam stojĂ­ zĂĄmek Artstetten, mĂ­sto dÄ›tstvĂ­ tĹ™iaÄ?tyĹ™icetiletĂŠho arcivĂŠvody FrantiĹĄka Ferdinanda d’Este, dÄ›dice krĂĄlovskĂŠho a cĂ­saĹ™skĂŠho trĹŻnu. Hitler nemohl z okĂŠnka svĂŠho kupĂŠ tĹ™etĂ­ třídy arcivĂŠvodu ani jeho ohromujĂ­cĂ­ hrad spatĹ™it. HoreÄ?natÄ› neklidnĂ˝ arcivĂŠvoda tu stejnÄ› pobĂ˝val jen mĂĄlokdy. Byl nepĹ™etrĹžitÄ› na 19

HITLER A HABSBURKOVÉ

cestách, muž milující rychlost ve století rychlosti, tradicionalista, který vítal modernost.55 Plynem, elektřinou a parou poháněné dopravní prostředky, vše se předhánělo v lámání rychlostních rekordů. Nebyla žádná náhoda, že jednu dobu byl jeho šoférem Ferdinand Porsche, držitel rychlostních rekordů po celé Evropě a konstruktér prvního hybridního automobilu na benzin a elektřinu.56 Ne každý moderní dobu vítal. Jako staré, přesně seřízené hodiny opouštěl císař František Josef Schönbrunnský palác na okraji Vídně přesně v sedm hodin ráno. Pak projel v koňmi taženém voze Mariahilfstrasse, vídeňskou hlavní obchodní ulici, aby splnil své státnické povinnosti v paláci Hofburg. O půl čtvrté se vrátil domů do paláce, v němž se před sedmdesáti sedmi lety narodil. Pak pracoval dlouho do noci, četl hlášení a podepisoval listiny.57 Jeho pozlacený zelený kočár táhlo osm dokonale sladěných sněhobílých lipicánů. Každý z nich měl královsky vzpřímený krok, podobně jako sám císař. František Josef a jeho koňské spřežení, to byl obrázek z jiného století. To přimělo anglického krále Eduarda VII., aby přemluvil rakouského císaře přijmout jeho automobil a projet se v něm.

František Josef o svém dobrodružství z roku 1908 prohlásil: „Páchlo to a člověk nic neviděl.“58 Jestli ta slova byla opravdu jeho, pak to byl jeden z mála okamžiků, kdy František Josef dal najevo své skutečné myšlenky, které skrýval za veřejnou maskou.

Panovník – obklopený blýskavou pompou, ceremoniemi a dvorskou etiketou – představoval klasický obraz stability, trvalosti a kontinuity.59 Tento obraz byl pečlivě a na špičkové úrovni utvářen palácovým aparátem pro vztah k veřejnosti. Možná to byla jediná moderní věc, která se ho týkala. Královská fasáda Františka Josefa umožňovala letitému panovníkovi tvrdohlavě lpět na své rutině a udržet si moc po téměř šedesáti letech na trůně. Adolf Hitler, který Habsburky neměl nijak v lásce, s nevolí připouštěl: „Monarchie vytvořila něco mimořádně užitečného.

Uměle vyrobila modlu. Všechen ten poprask, celá ta habaďůra dávala svým způsobem smysl.“60 Liberálně sociální reformátor Joseph Maria 20

JAMES M. LONGO

Baernreither, člen vnitřního kruhu kolem Františka Ferdinanda, možná mluvil za frustrovaného arcivévodu, když napsal: „Mocně kypící život naší doby sotva pronikne k uším císaře jako vzdálené šumění […] Této době už nerozumí a čas bezohledně plyne dál.“61 Tempo Františka Josefa bylo v příkrém rozporu s tempem neúnavného synovce a dědice. Když byl František Ferdinand ve Vídni, jeho velký automobil Gräf & Stift, vyrobený v Rakousku, se natřásal a uháněl po štěrkovém vjezdu do Schönbrunnu na cestě z domova a kanceláře v blízkém paláci Belvedere.62 Kontrast mezi císařem a arcivévodou byl zcela zřejmý. Jeden vypadal, že má místo krve v žilách vodu, druhý planoucí palivo a kvůli vzniklé páře nebylo možné, aby se jasně viděli a vzájemně chápali.

Když Hitler přijel do Vídně, umožnily mu peníze zděděné po otci pronajmout si malý pokojík v přeplněném činžáku v srdci města.63 To mu zajišťovalo soukromí, ale také blízké sousedství velkého bulváru Ringstrasse a paláce Hofburg Františka Josefa s 2600 místnostmi na severu, Schönbrunnského paláce a zahrad na jihu a paláce Belvedere Františka Ferdinanda na východě. Muzea, parky, divadla, skvělá architektura a památníky se nacházely ve vzdálenosti pohodlné pěší procházky.

Ve Vídni nebylo před Habsburky žádného úniku. První pohlednice, kterou Hitler poslal domů svému jedinému příteli Augustu Kubizekovi, zobrazovala Karlsplatz a Karlskirche, proslulé náměstí a kostel pojmenované po dávno mrtvém habsburském císaři. Napsal na ni: „Shledal jsem tu všechno velmi krásné.“64 Později mu řekl osobně: „Celé hodiny jsem mohl stát před Operou, hodiny jsem dokázal zírat na parlament; celý Ring bulvár se mi zdál jako kouzlo z Tisíce a jedné noci.“65 Nejprve jej kosmopolitní město upoutalo. Hitler později v okruhu nacistických blízkých na habsburskou Vídeň vzpomínal: Mezi oslnivým bohatstvím a odpudivou bídou byly ostré hranice.

V centru a vnitřních obvodech jste skutečně cítili tep této dvaapadesátimilionové říše, s celým tím pochybným kouzlem národnostního 21

HITLER A HABSBURKOVÉ

tavicího kotle. Dvůr se svou oslnivou nádherou přitahoval bohatství a inteligenci z celé říše jako magnet. K tomu je třeba připočítat silnou centralizaci habsburské říše samotné. To nabízelo univerzální možnost udržet tuto směs národů pohromadě v jakékoli dané formě.66

Vídeň byla možná více než jiné evropské metropole na rozbřesku 20. století magnetem pro myslitele, snílky, umělce a intrikány. Průkopničtí psychologové Sigmund Freud a Hermine Hug-Hellmuthová, nejprodávanější spisovatel Stefan Zweig, malíř Gustav Klimt, filantropka Adéla Bloch-Bauerová, skladatel Gustav Mahler, doutníky kouřící aristokratická dáma Anna Sacherová a první žena, která získala Nobelovu cenu míru, Bertha von Suttner, ti všichni označili Vídeň za svůj domov.

V určité době tu žili také otec sionismu Theodor Herzl, filmový režisér Fritz Lang, herečka a zpěvačka Lotte Lenya, filmová hvězda Hedy Lamarrová, revolucionáři Josip Tito, Lev Trockij nebo Josif Stalin.67 Vídeň roku 1907 byla dramaticky jiné město, než jaké poznal Hitlerův otec před padesáti lety jako třináctiletý uprchlík.68 Bylo jiné i než to, které poznala Hitlerova matka, o dvacet tři let mladší než jeho otec, když ho navštívila jako mladá dívka.69 Jen císař byl stále stejný. Kvůli imigraci vzrostlo vídeňské obyvatelstvo čtyřnásobně na dva miliony lidí, což s sebou přinášelo rozmanitost jazyků, náboženství, jídla, hudby, oblékání a tradic.70 Protože středobodem byl František Josef, základní pilíř držel pohromadě. Imigrace nepřicházela kvůli císaři, ale kvůli vzestupu, který říše umožňovala.71 Stoupat vzhůru se Adolfu Hitlerovi nedařilo. Byl zaskočen, když neuspěl u přijímacích zkoušek na Akademii výtvarného umění. Po řadě let napsal, že odmítnutí ho zasáhlo „jako blesk z čistého nebe […] Sklíčeně jsem opustil nádhernou budovu na Schillerově náměstí, poprvé ve svém mladém životě s rozporuplnými pocity.“72 Další rána jej přivedla zpátky do Lince. Jeho milovaná matka umírala na rakovinu. Vrátil se domů, aby se o ni staral, ale zemřela pět dní před Vánocemi. Svátky už pro něj navždy ztratily kouzlo. Během 22

JAMES M. LONGO

několika měsíců byl zničen svět, který znal, i svět, jenž žil v jeho představách. Eduard Bloch, židovský lékař, který o Hitlerovu matku v jejích posledních dnech pečoval, o něm později napsal: Byl vysoký a bledý, na svůj věk vypadal starší. Oči, které zdědil po matce, měl velké, melancholické a zamyšlené. Ten chlapec žil do značné míry ve vlastním světě. Jaké sny snil, to nevím.73

Protože jeho otec už byl mrtvý, Hitler se v únoru 1908 vrátil do zimní Vídně jako sirotek. Malé dědictví po otci a sirotčí důchod po matce mu zajistily dostačující příjem, aby zde mohl vydržet rok. Byl si jistý, že další pokus projít branou Akademie bude úspěšný. Do té doby často ve svém pokoji vyspával až do poledne. Den trávil v teplých místnostech a kavárnách, kde si mohl číst a kreslit, a pak navštěvoval muzea. Večery byly vyhrazeny opeře. Hlad se stal součástí jeho života, ale raději sytil své sny hudbou než tělo jídlem.74 Mladý Hitler si ve Vídni neudělal žádné přátele a měl jen jednoho v Linci. Za dva roky potkal Kubizeka na galerii k stání regionálního divadla v Linci. Zjistili, že mají společnou lásku k hudbě a poezii, podobně ubohé vzdělání a žádné přátele. Jejich matky přišly o tři další děti.

Oba chlapci byli těmi, kdo přežili.75 Kubizek nikdy jinde než v Linci nežil. Oproti tomu se Hitler narozený ve městě Braunau na Innu na rakousko-německé hranici díky svému neklidnému otci stěhoval i s rodinou sedmkrát. Hitler postupně navštěvoval pět různých škol a dvakrát propadl. Školu dokončil bez absolutoria v patnácti letech.76 Možná to, co ho ke Kubizekovi přitahovalo, spočívalo v tom, že jeho jediný přítel dokázal naslouchat.77 Hitler byl řečník bez publika, vůdce hledající následovníky. V Kubizekovi v Linci nalezl prvního žáka, kterého se snažil přesvědčit, aby vstoupil na proslulou vídeňskou hudební konzervatoř. „Celá Vídeň na tebe čeká!“78 Jestli si to o svém příteli skutečně myslel, to už se můžeme jen domnívat.

23

HITLER A HABSBURKOVÉ

Augustovi rodiče byli naprosto proti tomu, aby jejich jediný syn Linec opustil. Když se Hitler vrátil, aby se postaral o umírající matku, využil příležitosti, aby jejich mínění změnil. Jeho překvapující vítězství bylo prvním potvrzením jeho přesvědčovacích řečnických schopností.79 August Kubizek brzy dorazil na stejné nádraží, na něž přijel do Vídně i Hitler. Ohromilo ho množství lidí, výjevů, zvuků a pachů. Ale v davu brzy rozeznal Adolfa v hezkém tmavém svrchníku, sladěném klobouku, jak pevně svírá ebenovou hůl se slonovinovou rukojetí.80 Iluzionistické kouzlo Hitlera bylo však rázem pryč, když August spatřil „ubohý zchátralý“ pokoj, kde jeho přítel bydlel.81 Rychlá patnáctiminutová procházka kolem nádherné Opery, po Ringstrasse a ke Svatoštěpánské katedrále mu zvedla náladu. Nedařilo se mu najít vlastní bydlení, takže se s Adolfem rozhodli podělit se o nájemné a přestěhovali se do nepatrně většího pokoje, který jim nabídla Hitlerova domácí. August byl soustředěn na hudbu a brzy byl přijat na Vídeňskou hudební konzervatoř. Hitler se svému příteli se svým odmítnutím nesvěřil a tvářil se, že chodí na hodiny umění.82 Když přešla zima, Hitler netrávil dny ve škole, ale chozením po městě a posedáváním v zahradách nedalekého paláce Schönbrunn. Tam na oblíbené lavičce kreslil budovy, které viděl, a snil o přestavbě Lince a Vídně.83 Hitler u přijímací zkoušky znovu neuspěl a jeho osobnost potemněla. August viděl, že jeho přítel má problémy, ale neměl představu proč. V Linci byl štíhlý, mrtvolně bledý Hitler vždycky zasmušilý. August si vzpomínal: „Byl schopný lásky a obdivu, nenávisti a pohrdání, vždy s nejhlubší vážností.“84 Ale ve Vídni se mu najednou zdál „nevyrovnaný“.85 Hitlerův bezútěšný vzhled, neklidné přecházení sem a tam a hodiny trvající vzteklé tirády učinily z už tak pochmurného pokoje klaustrofobní vězeňskou celu. Hitler rozezleně nabízel Augustovi svou vlastní verzi pravdy. „Akademie je sbírka staromódních státních úředníků, byrokratů neschopných něčemu rozumět, stupidních balvanů. Celou Akademii by měli vyhodit do povětří.“ A teprve potom se svěřil se svým tajemstvím. „Vyhodili mě. Dvakrát mě odmítli.“86 24

JAMES M. LONGO

August byl ohromen, ale odmítnutí jeho přítele Akademií bylo vypovídající. Hitler trpce spojoval „státní úředníky“ se svých otcem, který hrdě, nebo možná spíše arogantně, sloužil coby celní úředník habsburské vládě.87 Hitler si projektoval pedantskou osobnost svého otce do každého byrokrata, jenž k němu byl neuctivý. Po onom výbuchu Kubizek napsal, že jeho spolubydlící se zdál být „ve sporu s celým světem. Všude viděl nespravedlnost, nenávist a nepřátelství. Před jeho kritičností nic neobstálo. V jeho očích nic nenalezlo slitování.“88 Nikdo z jeho okolí neuspěl, ani nesmělý spolubydlící, kterého si přivezl z Lince.

V dubnu 1909 čekal Hitlera další šok. Přišel dopis, který Augusta informoval, že je povolán do vojenské služby. Pokud to bylo vůbec možné, byl zdrcen více než Kubizek a namítal, že jeho přítel je hudebník, ne voják.89 Vláda Františka Josefa předpokládala, že každý muž v císařství bude sloužit v armádě. O rok mladší Hitler měl být podle plánu odveden za rok. Na Augusta naléhal, aby nenastoupil, a říkal mu, že „skomírající habsburská říše si nezaslouží ani jediného vojáka“.90 Armádní motto „Jednotní a nerozluční“ odráželo habsburskou filozofii, že v armádě slouží všechny národnostní skupiny říše bok po boku. Mnohojazyčnou rakousko-uherskou říši spojovala osobní loajalita k rakouskému panovníkovi prostřednictvím společné vojenské služby, nikoli náboženství, ani jazyka nebo národnosti. Pro Habsburky byla armáda základem říše, ale pro Hitlera byla představa míšení různých „ras“ něčím ohavným. Augusta pobízel k emigraci do Německa.91 August váhal, ale cesta domů do Lince, slova jeho otce, matčiny slzy a rada jeho vídeňského učitele hudby ho přesvědčily, aby se připojil k armádním zálohám.92 Jeho rozhodnutí Hitlera zklamalo, ale August tím dosáhl zkrácení služby, nestal se z něj dezertér a mohl dokončit semestr na konzervatoři. Bylo to poprvé, kdy se Hitlerův přítel nepodřídil jeho vůli. Kubizek si to tehdy neuvědomil, ale dny jejich přátelství byly sečteny.