0364783

p

Ŀ,92723,6

- $ 1 ( 7 0 2 5 * $ 1 2 9

Věnováno Shiele

Copyright © Janet Morgan 1984, 2017 Cover design Micaela Alcaino © HarperCollins Publishers Ltd 2017 Cover photograph of Agatha Christie in 1992 © Christie Archive Trust Translation © Barbara Hajná 2020 Czech edition © Nakladatelství Slovart, s. r. o., 2020 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Agatha Christie. Životopis Z anglického originálu Agatha Christie. A biography (vydaného roku 2017 nakladatelstvím HarperCollins Publishers) přeložila Barbara Hajná Překlad vybraných veršů Alžběta Stančáková Redigovala Marie Teplá Korektura Iveta Poláčková Rejstřík Adéla Lapáčková Odborná revize Juan Zamora (Společnost Agathy Christie) Editorka Kateřina Eliášová Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v roce 2020 Vydání první ISBN 978-80-7529-968-0 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz www.agatha.cz Cena uvedená na obálce je nezávazným doporučením pro konečné prodejce

Obsah Předmluva Úvod 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26

7 15

Millerovi, rodina 23 V soukromí a podle vlastního rozvrhu 41 Vlastní majetek, se kterým můžeme nakládat, jak se nám zamane 52 Dříve či později se mezi nimi bude muset rozhodnout 63 Změní celý váš život 78 To čekání je dost těžké, ale všechno je připraveno 88 Hrozba, vražda, smrt 100 Prvotřídní! Paráda! Páni!

111 Ta další, kterou napíšu, bude už pátá 132 Myslím, že sama neví, kdo vlastně je 152 Příšerných deset dní 164 Nepopiratelně skutečná ztráta paměti 177 Londýn – Paříž – Lausanne – Milán – Benátky 192 Představa, která mi nikdy ani nepřišla na mysl 225 Mrtvoly a mršiny 240 Příjemná souběžná kolej 255 Všechno jako by se to dělo naráz 275 Jenom přestávka 292 Jistá dávka oslav 311 Vykopávání mrtvých 331 Výzbroj všech kejklířů 340 Budu si dál užívat 360 Nezúčastněná pozorovatelka 375 Jako film puštěný pozpátku 385 Obyčejná, úspěšná, tvrdě pracující autorka 410 Myslím si, že už dlouho nepotrvá a…

423

Rejstřík Ediční poznámka Seznam citovaných děl a seznam publikací

442 460 463

7 Hrozba, vražda, smrt Uprostřed války se Agatha poprvé pokusila o detektivní příběh. Zpětně viděno, byl to významný okamžik, ale tehdy se nijak důležitý nezdál.

Především nebylo psaní o zločinu ani zdaleka její hlavní činností. Válka, Archieho přežití, chřadnoucí zdraví její matky i babičky, potíže s údržbou Ashfieldu a práce ve výdejně léků představovaly tak závažné starosti, že psaní knihy se ve srovnání s nimi jevilo jako triviální výplň volného času. Každopádně pro Agathu psaní nebylo ani novým, ani překvapivým koníčkem. Clara i Madge psaly povídky, a tak je psala i ona. Zájem o tajemné a pochmurné stránky existence u ní trval dlouhodobě, jak ostatně dokazuje jedna z jejích raných básní nazvaná „V hloubi lesa“, jejíž druhá sloka zní: Holé hnědé haluze vstříc šílenému měsíci (A Cosi uvnitř lesa pokoutně se hemžící), Šustot listí povstalého z mrtvých, Větve, které lákají a kradmo hledí za svitu, (A Cosi uvnitř lesa kráčivě se valící).

Divé listy kvílejí, jsou přivedeny k životu!

Se Smrtí se oddávají ďábelskému tanci!

Zavřískají stromy, kymácí se, děsí, Prostoupil je vítr, v rozechvění, vzlykotu...

A Hrůza – čirá Hrůza z lesa vyvěrající!

Výdejna léků v ní navíc vyvolala představy vraždy a důsledky zanedbání péče, které inspirovaly báseň „U výdeje léků“, publikovanou v roce 1925 v „Cestě snů“ (ale vydanou v „Básních“). Už z lektvarů na policích v této skladbě mohl čtenáři po zádech proběhnout mráz: 

, , 

Od časů Borgiů až po současnost nelze jejich sílu vyvrátit! Šalamounek, modrý pryskyřník a smrtelný kyanid!

Zde leží spánek, klid a pokoj a odvaha a nová síla.

A zde zas hrozba, vražda, smrt – je libo modrá, či zelená fiola?

Obsah výdejny – a znepokojivé zvyklosti místního lékárníka – však nebyl jediný zdroj Agatiny inspirace k napsání detektivky. Tisk viktoriánské i edwardiánské éry si vždy vychutnával záhady a dychtivě využíval každou příležitost předložit čtenářům podrobnosti soudních procesů a senzačních vražd, důmyslná řešení případů, která předestírali zvláštní dopisovatelé, a povýšenecká shrnutí sepsaná moralizujícími redaktory. Podobné články si od Agathy nechávala ráda předčítat babi-teti. Samotnou Agathu tyto zprávy možná příliš nebavily, ale rozhodně ji fascinovaly nejasnosti a hádanky, nenormální chování a důvody, které lidi dovádějí k odchylkám od běžné rutiny. Možná ji také zajímalo, jak lidé skrývají svá tajemství, protože sama si tajemství zachovávala ráda. V dětství ji škádlili kvůli jejímu ledovému prohlášení „Nemám zájem sdílet informace“. Ten obrat patrně zaslechla u někoho dospělého, a i když připouštěla, že zní nabubřele, byla hrdá, že ho pochytila. Na rozdíl od Madge, která dokázala vytvořit historku z čehokoli a také to dělala, Agatha byla po Frederickovi, který na dotaz, co celý den dělal, odpovídal „Ale nic“. Vystačila si sama a zabavila se vlastními představami. Zajímaly ji techniky a triky, jak tajemství uchránit, v hudebních i matematických vzorcích, a tyto vlohy v ní posiloval trénink s hádankami a kvízy a posléze i teoretická studia základů fyziky a chemie.

V dobách jejího dětství se zájemcům o tajemství a paradoxy nabízelo nemálo materiálu, protože na přelomu devatenáctého a dvacátého století vycházelo stále více stále nápaditějších detektivních příběhů. Agatha jako malá četla Dickensův Ponurý dům a dvě detektivky Wilkieho Collinse, Ženu v bílém a Měsíční kámen. Spolu s Madge se bavila prvními povídkami o Sherlocku Holmesovi od Conana Doylea a v osmi letech 

 

ji uchvátilo Madgino předčítání detektivního Leavenworthova případu od Anny Katharine Greenové. Jak jsme už zjistili, v roce 1908 ji velmi zaujala Záhada žlutého pokoje, melodramatický příběh pokusu o vraždu, kterého se zdánlivě nadpřirozená zlovolná bytost dopustila na krásné mladé ženě spící v zapečetěné komnatě; později se ukáže, že hrdinka skrývá strašlivé tajemství. V Záhadě žlutého pokoje vystupuje zvláště atraktivní hrdina, novinář Joseph Rouletabille, mladý muž tajemného původu, který vraha pronásleduje o to odhodlaněji, že přitom soutěží s pohrdavým a nečestným profesionálním detektivem Frédéricem Larsanem, „velkým Fredem“.

Když s Madge probíraly jednu z těchto knih, sestra Agathu vyzvala, ať sama zkusí detektivní příběh napsat. Tento návrh odpočíval kdesi v hlubinách Agatiny mysli, dokud jí práce ve výdejně nezačala připadat monotónní a ona se nerozhodla pokusit se o stejný postup, který se měl stát její standardní metodou: nejdřív si stanovila, o jaký půjde zločin, a určila si posloupnost příběhu, v němž bude zvlášť obtížné ho odhalit.

Hledala zápletku, která bude zároveň všední i překvapivá: „Mohla jsem samozřejmě použít velmi neobvyklý způsob vraždy s velmi neobvyklým motivem, ale to mi nepřipadalo nijak inspirativní.“ Chtěla stvořit hádanku: „Podstata dobré detektivky je v tom, že někdo se musí jasně jevit jako pachatel, ale přitom čtenáři pochopí, že to z těch a těch důvodů vůbec zřejmé není a že to vlastně spáchat nemohl. Jenže ve skutečnosti to pochopitelně spáchal.“ Potom do zápletky dosadila postavy, přičemž objevila potíže, které vznikají, založí-li autor fiktivní hrdiny na lidech, které zná, a autorský blok dokázala prolomit až poté, co narazila na nějaké pozoruhodné lidi v tramvaji. Nešlo ani tak o to, že by vypadali podivně. Stejně jako u trojice z hotelu Gezirah, která se stala předlohou pro postavy „Sněhu na poušti“, Agathu zaujaly a inspirovaly spíš jejich vzájemné vztahy a chování.

Pak přišla otázka detektiva. Přála si někoho, jako je Rouletabille, detektiv typu, jaký tu ještě nebyl. Nakonec se rozhodla, že by to měl být belgický uprchlík. V jedné pozoruhodné větě ve Vlastním životopisu vzpomíná, že se v Torquay vyskytovalo plno uprchlíků z Belgie, zmatených a podezíravých, kteří chtěli mít pokoj, „spořit, rýt se v záhonech a po svém zvláštním a důvěrném způsobu si je hnojit“. Detektiv měl být chytrý, pečlivý, s působivým jménem a jistými znalostmi zločinu a zločinců. 

, , 

Agatha tedy z Hercula Poirota udělala penzionovaného důstojníka belgické policie. Stejně jako Larsan byl svého druhu umělec, s vysokým míněním o sobě samém. O tom, z jakých zdrojů v Agatině představivosti Poirot vzešel, existuje celá řada teorií. Některé poukazují na Herculesa Popeaua, bývalého důstojníka pařížské Sûreté, kterého dávno před válkou stvořila paní Marie Belloc Lowndesová, nebo na Hercula Flambeaua, zločince, který přešel na stranu zákona a jehož autorem je G. K. Chesterton. Jiné se soustředí na postavu Eugèna Valmonta, někdejšího „hlavního detektiva francouzské vlády“, překypujícího samolibou ješitností a tolerantním, dobromyslným opovržením vůči Angličanům a zejména anglické policii. Valmonta vytvořil Robert Barr, který jeho příběhy vydával v letech 1904 a 1905. Další kritik, François Rivière, propojil Agatin zájem o jídlo a vaření s faktem, že Poirotovo příjmení se téměř shoduje s francouzským výrazem pro pórek (poireau). Na konci jejího života se novináři Agathy ptali, co některým z těchto teorií říká. Na Eugèna Valmonta si vzpomínala jen matně a rozhodně si nevybavovala nic, co by přímo ovlivnilo její výtvor. Poirot byl skutečně plodem její fantazie; Francouz to být nemohl, protože ve Francii strávila dost času, aby se s jejími obyvateli seznámila poměrně důvěrně, a chtěla někoho exotičtějšího. V době Poirotova příchodu na scénu byli Belgičané předmětem jak úcty („udatná malá Belgie“ přemožená Německem), tak i jistého pohrdání, protože v obecném povědomí se jim nepřisuzovaly ani intelektuální schopnosti, jakými měli oplývat Francouzi, ani obchodnická mazanost, která byla pokládána za typickou pro Nizozemce. Poirot byl chytrý a vybavený pompézní osobností, směšnými manýry, velkolepým knírem a pozoruhodnou vejčitou hlavou – v kontrastu k Rouletabilleově lebce ve tvaru kulatého náboje. Tvůrkyně k němu mohla cítit obdiv, ne však natolik zbožný, aby jí zabránil s ním manipulovat. Nezáleží na tom, zda byly určité Poirotovy vlastnosti – jeden detail odsud, další maličkost odjinud – odvozeny z jiných děl, která byla vryta hluboko do Agatina podvědomí, i při své extravagantní povaze byl dostatečně věrohodný a schopný obstát sám o sobě.

Agatha na příběhu pracovala s přestávkami, psala ho rukou a pokaždé když dokončila kapitolu, přepsala ji na Madgině starém psacím stroji. Práce ji bavila, ale přibližně v polovině ji zápolení s předvedením zápletky začalo unavovat a dráždit. V tomto bodě jí Clara navrhla, aby 

 

rukopis dokončila během své čtrnáctidenní dovolené, a tak byla Záhada na zámku Styles z větší části dopsána v hotelu Moorland na dartmoorské skále Haytor. Agatha vždy psala celé dopoledne, odpoledne se procházela po blatech a promýšlela pokračování knihy. Pak se navečeřela, prospala dvanáct hodin a ráno se opět pustila do práce. Touto sérií výbuchů soustředění dovedla knihu k závěru, rukopis pak přivezla domů, doladila ho – podle vzoru populárních detektivních románů do něj přidala „milostný motiv“ – a nechala si ho profesionálně přepsat na stroji. Následně ho poslala nejprve do nakladatelství Hodder a Stoughton, odkud přišel zpět, poslala ho jinam, znovu se vrátil, poslala ho do nakladatelství Methuen, zase se vrátil, a nakonec ho vypravila k rukám Johna Lanea v nakladatelství The Bodley Head, kde, jak se zdálo, rukopis beze stopy zmizel.

Agatě se rychle vytratil z mysli. Archie začal pracovat na ministerstvu letectví v Londýně, zahájili skutečný život v manželství, skončila válka a ona zjistila, že čeká dítě. Tento objev ji sice šokoval, ale zároveň ji ovládlo nadšení. „Představovala jsem si, že počít dítě je v podstatě něco samozřejmého. Pokaždé když Archie po dovolené odjel a u mne se opět neobjevily žádné příznaky těhotenství, byla jsem hluboce zklamaná. Tentokrát jsem to však ani nečekala.“ Šla za rozumným lékařem v Torquay, který měl nešťastné příjmení Stabb (stejně jako jeho kolegové dr. Carver a dr. Quick*), a i když celých devět měsíců trpěla ranní nevolností, porod 5. srpna proběhl bez velkých komplikací. Agatina dcera dostala jméno Rosalind Margaret Clarissa; narodila se v Ashfieldu.

Agathu k Ashfieldu stále vázalo silné pouto. Dům stál poblíž moře, mezi stromy, uvnitř měl spoustu věcí, mezi kterými vyrostla, a jeho středobodem byla Clara. V Londýně žilo jen nemnoho Agatiných přátel a s Archiem neměli dost peněz, aby si mohli dovolit často zvát hosty nebo se bavit nákladněji než příležitostnou večeří v centru či návštěvou tančírny. V Torquay ale bylo všechno snadnější. Ashfield byl rozlehlý, a i když některé z Agatiných nyní vdaných vrstevnic žily dost vznešeně, pořád tu bylo dost veselých mladých lidí, s nimiž se dal uspořádat piknik na blatech nebo improvizovaný večírek. Při jedné příležitosti například Agatha v Ashfieldu zorganizovala „pudlí party“, na niž se všichni hosté dostavili * „Stab“ znamená anglicky „bodat“, „carver“ je „kráječ“ či „řezáč“ a „quick“ znamená „rychlý“ (pozn. překl.).



, , 

přestrojeni za psy; Claře byla povolena výjimka, takže se zúčastnila v kostýmu motýla. Agatha si oblékla astrachánovou čapku a Archieho večerní sako. Do kalhot vystřihla dírku, do níž upevnila pružinu ze speciální tužky (která se roztáhla, aby se s ní dalo psát, a pak zase za pomoci pružiny složila) a samotnou tužku nahradila bambulkou.

Co tomu všemu říkal Archie? Z jeho dopisů vyplývá, že to byl veselý a bezstarostný mladík, který v pozdějších letech dokázal dcerku i její spolužačky bavit různými vtípky, hrami i báječnými dárky. Zároveň měl však sklony k úzkosti. Agatha sice hovoří o jeho nevzrušeném postoji, ten ale mohl do určité míry jen předstírat. Archie byl občas podrážděný, měl potíže s dutinami i se zažíváním; podle Agathy se často večer vrátil domů po vyčerpávajícím dni na ministerstvu letectví neschopen jíst a pak, poté co strávil několik hodin vzdycháním v posteli, náhle prohlásil, že by si dal něco s melasou nebo zlatým sirupem, nad čímž Agatha nepřestávala žasnout. Ve válce Archie statečně bojoval – řada jeho odvážných skutků, za které si vysloužil medaile, a opakované zmínky jeho jména ve válečných depeších rovněž vypovídají o jeho pohotových reakcích a o schopnosti přesně určit, co je v daném okamžiku potřeba – a byl to dlouhý, depresivní, hlučný, špinavý boj, jehož následkům se během dovolených snažil čelit lehkomyslným chováním, i přesto v něm však zanechal jistou vážnost a zasmušilost. Byl donucen příliš rychle dospět. Pociťoval školáckou touhu po hladké a sladké vazkosti zlatého sirupu, která konejšila jeho žaludeční nervózu a silnou dávkou cukru dodávala jeho štíhlému a vyčerpanému tělu energii.

Ne že by to snad Agatha přehlížela. Měla pro Archieho pochopení a později ve svých knihách popisovala problémy, s nimiž muži jeho věku a založení zápolili po návratu z hrdinného boje ke každodennímu životu. Sama se v mnoha ohledech – jak dokazuje její nečekané těhotenství – dokázala rychleji přizpůsobit novým podmínkám a tempu života.

S novorozenou Rosalind v Ashfieldu strávila jen dva týdny, než se vypravila zpátky do Londýna pátrat jednak po chůvě a děvčeti pro všechno, jednak po zařízeném obydlí, kde by mohli zůstat, dokud nenajdou nezařízený byt, který si vybaví a vyzdobí sami. Všech těchto cílů dosáhli, i když s velkými výdaji času, energie i emocí.

Koncem války Archie odešel od letectva s odhodláním začít pracovat v City a vydělávat peníze. Najít místo nebylo těžké, protože mladíci, 

 

kteří by do firem v City normálně nastupovali, místo toho odešli rovnou ze škol na bitevní pole, kde jich spousty zahynuly, a tak firmy přirozeně rády zaměstnávaly odvážné a zanícené mladé důstojníky. To však neznamenalo, že by Archie dostal vysoký plat: v prvním místě vydělával ročně 500 liber, což spolu s jeho odstupným a úsporami, které mu nesly 100 liber ročně, a Agatiným příjmem z fondu po dědečkovi, z něhož plynulo ročně dalších 100 liber, bylo právě tak dostatečné. Nájemné a ceny potravin se v porovnání s předválečným obdobím výrazně zvedly, ale držet si chůvu a kuchařku/služebnou se nepokládalo za žádný luxus. Na druhou stranu vlastnictví motorového vozidla byla naprostá extravagance.

Bez ohledu na to byla Agatha dokonale šťastná. Šťastnou náhodou se dozvěděla o nezařízeném bytě č. 96 ve stejné budově, Addison Mansions, kde se v čísle 25 nacházelo i jejich dočasné útočiště, a jeho zařizování a výzdobu si velice užívala. Pořizování a krášlení příbytků ji vždy bavilo. Tentokrát s Archiem a za pomoci malíře a dekoratéra vytapetovali a vydláždili koupelnu v červeno-bílé kombinaci. Přítel z letectva a jeho sestra jim pomohli vymalovat stěny obývacího pokoje lesklou světle růžovou barvou a strop – což jim profesionální dekoratér nakonec, byť velmi neochotně odsouhlasil – polepili lesklou černou tapetou se vzorem hlohových květů. Rosalindin pokoj vymalovali bledě žlutou a pod stropem stěny obkroužili plastickou tapetou se zvířátky. Závěsy si nechali ušít, ale Agatha se odvážně pustila do vlastnoruční výroby potahů na nábytek, i když jak vzpomíná, „na žádné paspulování si netroufla“. Pečlivě si vedla záznamy o nákladech na zařízení a výzdobu bytu, z nichž některé hradila z vlastního účtu a některé Archie ze svého. Archie například zaplatil Rosalindinu tapetu a postel od firmy Maple, Agatha matraci a strojek na maso. Instalace telefonu (čtyři libry) byla zaplacena z Archieho účtu a fialové quilty ze společného účtu pro domácnost. Klavír neměli, což byl další důvod, proč Ashfield nepozbýval důležitosti.

Rok 1919 byl pro Agathu dobrý. Našla a zařizovala pěkný byt, těšila se ze své zajímavé a vyrovnané dcerky, manžel jí dělal radost a s personálem dobře vycházela. Byla mladá a přitažlivá a v rodině byli všichni zdraví; s účty si nedělala velké starosti. Její rozpoložení ještě nabylo na bujarosti, když přišlo další příjemné překvapení: těsně předtím, než se s Archiem nastěhovali do nového bytu, ji John Lane požádal, aby si s ním přišla promluvit o rukopisu knihy Záhada na zámku Styles, který 

, , 

do nakladatelství The Bodley Head poslala už před dvěma roky. V Agatině životě byl toto významný okamžik a způsob, jakým ho líčí, připomíná divadelní nebo filmovou scénu. Johna Lanea popisuje jako „malého mužíka s bílými vousy“, sedícího u stolu v místnosti plné obrazů a působícího jako muž z doby vlády Alžběty I., jako by sám měl být námětem portrétu s okružím kolem krku. Podle jejích vzpomínek šlo o setkání mladé amatérské autorky a vychytralého zkušeného profesionála. Výsledek jednání ji tehdy potěšil. Její kniha se Johnu Laneovi líbila, i když navrhl několik menších úprav a podstatnou změnu v závěru. Dohodli se, že knihu vydá a Agatě jako honorář vyplatí desetiprocentní podíl na zisku z prodeje přesahujícího v Anglii dva tisíce výtisků a v Americe tisíc výtisků a dále polovinu z toho, co kniha vynese při vydání ve formě seriálu nebo jako dramatizace. Nakladatelství si zároveň zajistilo práva na dalších pět Agatiných knih, a to za pouze lehce zvýšený honorář. V pozdějších letech, když už Agatha zjistila, jak je její dílo populární a její jméno výnosné, získala pocit, že John Lane využil její nezkušenosti – a to také opravdu udělal.

Ve vztahu mezi spisovatelem a nakladatelem hrozí spousta nástrah, ale toto počáteční jednání proběhlo relativně přehledně. John Lane uzavřel nekompromisní dohodu s neprověřenou autorkou, kterou nadchla vyhlídka na vydanou knihu a která o psaní nepřemýšlela jako o výdělečné činnosti. Souhlasila, že přepíše poslední kapitolu a výjev v soudní síni změní na rozhovor odehrávající se v knihovně mezi Poirotem a Hastingsem, jeho společníkem s dobrými úmysly, který však zpravidla všechno poplete, a uspořádala s Archiem skromnou oslavu svého úspěchu. Seriálová práva na Záhadu na zámku Styles koupil časopis Weekly Times za 50 liber, z nichž Agatha dostala polovinu, a knižně román vyšel v Americe v roce 1920 a v Anglii, kde se prodávala za sedm šilinků a šest pencí, v roce 1921.

Agatha knihu věnovala Claře.

Nedlouho potom, co se roku 1919 narodila Rosalind, babi-teti zemřela ve věku devadesáti dvou let na srdeční selhání vyvolané těžkou bronchitidou. Po její smrti se snížil příjem zachráněný ze zkrachovalé firmy H. B. Chaflin a pro Agathu, Claru a Madge tak bylo ještě těžší udržet Ashfield. Archie nejprve nadhodil, že by Clara mohla žít levněji a pohodlněji, kdyby se Ashfield prodal, ale když Agatha prudce oponovala, že něco takového je nemyslitelné, navrhl, že by měla napsat další 

 

knihu. Nevěřila sice, že by tímto způsobem mohla vydělat moc peněz, ale Archieho vyjádření ji přesto povzbudilo. Dokazuje také, že (stejně jako Dermot v Nedokončeném portrétu) nebyl jednoznačně proti manželčinu literárnímu úsilí.

Vzápětí Agatha napsala thriller. Jeho katalyzátorem se stal rozhovor, který zaslechla v čajovně ABC a v němž se vyskytlo jméno Jane Fishová, které jí znělo neobyčejně a poutavě. Jane Finnová, jak svou hrdinku nakonec pojmenovala, je nezachytitelná postava uprostřed války pověřená úkolem doručit jisté důležité dokumenty, kterých se pokoušejí zmocnit různí jedinci i skupiny. Hlavními hrdiny příběhu je pár „mladých dobrodruhů“ (tento výraz Agatha původně zvažovala jako možný titul knihy), po odchodu z válečných služeb nezaměstnaných, důvtipných, milujících, nerafinovaných, nezkrotných a rovněž – což platí zejména pro dívčí polovinu páru – tak šibalských, až to hraničí s otravností. Kniha je však zajímavá nejen tím, že se v ní představují Tommy a Pentlička Beresfordovi, ale také prvním využitím dvou důležitých motivů, které se v Agatině pozdějším díle objevují často: pátrání po tajemném držiteli jakéhosi drahocenného tajemství nebo zvláštních vědomostí – což může být kurýr, spiklenec nebo pachatel zločinu a může to být žena stejně tak jako muž – a odhalení nějakého člověka nadaného velkou mocí, který má neomezené možnosti nákupu informací i zbraní, může cestovat kamkoli a ovlivnit kohokoli a usiluje o nadvládu nade všemi. Někdy, tak jako v příběhu Jane Finnové pronásledované mužem, který „stojí za bolševiky“, jsou tyto dvě postavy vzájemnými protivníky, jindy se spojují do postavy jediné. Ten, kdo baží po dominanci, je bez výjimky zlý nebo má přinejmenším odpuzující povahu. Naproti tomu držitel tajemství může být záporný hrdina, nevinný pěšák nebo, pokud jde například o bystrého a zkušeného detektiva, síla na straně dobra.

John Lane přijal Tajemného protivníka, jak Agatha knihu nakonec nazvala, k vydání v roce 1922. Vynesl jí 50 liber, ačkoli z dvojznačného obratu v první verzi její autobiografie není jasné, kolik z této částky činila platba za práva na seriál a kolik záloha na honorář. Více než šeky od Johna Lanea a z Weekly Times ji povzbudila chvála Bruce Ingrama, redaktora časopisu Sketch, který si od ní objednal sérii povídek s Poirotem. Ty začala psát v roce 1921, kdy rovněž pracovala na dalším detektivním románu nazvaném Vražda na golfovém hřišti, jenž se zakládal na její 

, , 

vzpomínce na komplikovaný případ vraždy, k němuž v té době došlo ve Francii, a na řadě francouzských detektivních příběhů, které tenkrát četla. Práci na něm ale přerušily dvě události.

První z nich byl příslib návratu jejího bratra Montyho do Anglie.

Monty žil v různých krajích impéria riskantním a ztřeštěným stylem.

Po Frederickově smrti roku 1901 přijel domů na dovolenou a pak se svým plukem odjel do Indie, kde dosáhl plnoletosti, a tím pádem v souladu s Nathanielovou poslední vůlí i dědictví, které si začal užívat.

A brzy ho užil až do dna. Zdá se, že Monty odešel do civilu, když už míra jeho zadlužení začala být trapná, a ve své neschopnosti se usadit vyrazil do Keni, kde hodlal začít s farmařením, jenže svůj pozemek zanedbával a místo práce na něm raději lovil slony a jinou zvěř. Při odjezdu z Indie sice matce i oběma sestrám poslal štědré dary, hedvábí a výšivky, a z Afriky od něj občas přicházely telegramy se žádostmi o urychlenou finanční výpomoc, ale jinak s rodinou příliš nekomunikoval. Koncem roku 1910 se ho rozhodli vystopovat a zjistili, že se mezitím přestěhoval do Ugandy, kde byl „neobyčejně oblíbený“ a často také na mizině.

V roce 1911 vymyslel geniální plán na zřízení nákladní přepravy v malých lodích po Viktoriině jezeře. Posílal Madge dopisy svých přátel, které ta myšlenka nadchla, a naléhal na ni, aby do jeho záměru investovala.

V naději, že si Monty snad konečně našel tu pravou profesní dráhu, mu Madge poslala peníze na cestu do Anglie a pak udělala vše, co bylo v jejích silách, aby mu pomohla financovat stavbu první lodi, pojmenované Batenga, v docích v Essexu. Sám Monty se do projektu vrhl s až alarmující horlivostí: Batenga měla obklady z týku, ebenu a slonoviny, byl pro ni vyroben speciální ohnivzdorný porcelán a ryté sklenice na víno a pro sebe si Monty u krejčího objednal kapitánskou uniformu. Mezi kontrolami, jak postupuje práce na lodi, navštěvoval Londýn, kde bydlel v drahém hotelu v Jermyn Street a nakupoval přepychové zboží pro sebe (hedvábná pyžama, bonsaj a podobně) i pro rodinu (Madge daroval safírový náramek a večerní kabelku vyšívanou perlovým stehem, což ovšem zaplatil z prostředků, které mu poskytla). Rodina pokládala za nepravděpodobné, že bude loď vůbec postavena, natož že by někdy vyplula na Viktoriino jezero.

Celý podnik snad mohl uspět, jenže právě ve chvíli, kdy měla loď být dopravena do Afriky, vypukla válka, a tak byla Batenga levně prodána 

 

vládě. Monty se vrátil do armády a narukoval ke Královským africkým střelcům. Mezi kolegy důstojníky byl známý pod přezdívkou Bafák Billy a od jednoho z nich se Agatha po letech dozvěděla o Montyho válečných dobrodružstvích. Málem se dostal před vojenský soud, protože trval na tom, že jeho konvoj mezků musí zastavit na určitém místě, které se podle něj nejlépe hodilo pro bitvu s Němci. Jeho velící důstojník nesouhlasil a právě protestoval proti Montyho porušení kázně, když se vynořila obrovská německá jednotka. Ta sice bojovala, ale nakonec byla poražena v bitvě, která dostala název „Millerova“. K vojenskému soudu nedošlo. Monty byl během afrického tažení raněn do paže a následně přepraven do nemocnice, což se neobešlo bez problémů, protože opakovaně vylézal ze sanitního vlaku. Jak říkal plukovník, který o tom Agatě vyprávěl, „jakmile ho tam z jedné strany strčili, on zase druhou stranou vylezl“. Z nemocnice utekl po třech dnech a navzdory zranění se vrátil ke své drsné a překotné existenci. „Úplný cvok,“ charakterizoval ho Agatin informátor. Teď, čtyři roky po válce, se Monty vracel domů a rodina se chystala ho přijmout. Zdálo se však, že Agatha tu nebude, aby ho uvítala, protože druhým přerušením jejího poklidného života s Archiem a Rosalind se stal projekt, který ji měl odvézt z Anglie: cesta kolem impéria naplánovaná na celý rok.

8 Prvotřídní! Paráda! Páni!

Mise britského impéria se při zpětném pohledu jeví značně komicky. Nešlo jen o zábavu, kterou skýtalo samotné impérium, i když místa, kam Agatha putovala, byla nepochybně poutavá a exotická a způsoby dopravy rozmanité a nepředvídatelné, ale spíš o pozoruhodné obyvatele impéria.

Mnozí vynikali bizarním vzhledem i vystupováním, naprostým nedostatkem ostýchavosti i poněkud přehnanou celkovou výrazností – to vše se týká nejen lidí, se kterými se Agatha a její společníci na cestách setkali, ale i samotných členů expedice. Její styl určovala hlavní postava: major E. A. Belcher. Kdyby byl major Belcher méně barvitá osobnost, méně karikaturou sebe sama, celá výprava by patrně byla fádnější, klidnější, možná i méně náchylná k různým katastrofám a nečekaným změnám plánů. Ovšem v čele s Belcherem, fantasticky náladovým, neuvěřitelně chaotickým, se spoustou extravagantních požadavků, nabývalo všechno a všichni, kdo s ním byli spojení, na vypjatosti, divokosti, extrémnosti. V lidech i v přírodě vyvolával Belcher to nejhorší – a v Agatině psaní to nejlepší. Její líčení výpravy ve Vlastním životopisu je lehké a zábavné, ale zdaleka ne tak legrační jako deník, který si během cesty vedla, dopisy, které posílala rodině, nebo dvě velká alba fotografií a suvenýrů, která sestavila, když se s Archiem konečně vymanili z Belcherových spárů.

Major Belcher býval učitelem v Cliftonu, kde si oblíbil Archieho, na němž si cenil jeho výkonnosti, a nyní našel zálibu i v jeho manželce, z velké části proto, že naslouchala, když mluvil. Zdá se, že měl geniální nadání přesvědčit ostatní, aby mu svěřili post autority v různých odvětvích, která vyžadovala organizaci. Během války například nejdříve vynalezl a posléze přijal pozici pověřence pro brambory; jak Agatha později napsala, s pěstováním a distribucí brambor byly za války vážné potíže: „Vím, že v nemocnici jsme je vůbec neměli. Jestli byl za jejich nedostatek přímo odpovědný Belcher, to nevím, ale kdyby mi to někdo tvrdil, rozhodně by 

 

mne to nepřekvapilo.“ Belcher byl totiž ve skutečnosti nepředstavitelně neschopný a jeho opravdový talent se nacházel v oblasti, kterou dnes nazýváme public relations. Propagace sebe sama mu šla výtečně, což dokazují i jeho slova, která pronesl o svém bramborovém angažmá: „O bramborách jsem nevěděl zhola nic. Jenže to jsem nehodlal přiznat. On může člověk nakonec dělat cokoli – potřebujete akorát zástupce, který tomu trochu rozumí, pak si pár věcí přečtete, no a je to!“ Naplněn pocitem vlastní důležitosti a očekáváním vysokých platů a skvělých podmínek se vrhal do celé série podniků, kde se s jistotou daly předpokládat komplikace a spory. Jedním z nich byla i imperiální výstava.

Měla se konat v Londýně roku 1924 a měla představovat výrobky z různých zemí britského impéria, podobně jako velká světová výstava roku 1851. Belcher byl jmenován zástupcem generálního manažera výstavy a vyzván (pravděpodobně na vlastní návrh), aby vedl misi do britských dominií – do Austrálie, na Nový Zéland, do Kanady a jistých částí Jižní Afriky – a podpořil tam mezi politickými a obchodními činiteli různých provincií a krajů zájem o účast na výstavě. Expedice měla trvat devět či deset měsíců a náklady na cestu po železnici a parníky měly hradit země, které výprava navštíví. Belcher Archiemu nabídl, aby se k týmu připojil coby finanční poradce: „Na škole v Cliftonu jsi byl premiant a teď máš ještě všechny ty zkušenosti ze City. Jsi přesně ten pravý člověk, jakého hledám.“ Archieho výlohy měly být hrazeny a také mu slíbili honorář 1000 liber. Pokud pojede i Agatha, budou hrazeny výlohy na její dopravu a Archieho honorář bude stačit na platby za její ubytování i na cenu měsíční dovolené pro ně oba v Honolulu.

Byl to risk, protože Archieho zaměstnavatel neslíbil, že mu podrží místo. V hazardnosti návrhu ale spočívala část jeho přitažlivosti. Archie se nudil, protože nároky práce v City se k jeho povinnostem za války nedaly přirovnat, svého zaměstnavatele neměl rád a nedůvěřoval mu, a navíc toužil po větší rozhodovací pravomoci. Pokud šlo o Agathu, volné životní tempo jí zcela vyhovovalo, dokud se neobjevila možnost změny.

Měla v sobě dost energie, vnímavosti i zájmu o okolní svět, aby milovala výzvy a aby se s nimi dokázala vyrovnat. Kromě toho toužila cestovat do vzdálených a tajemných končin, které znala z historek dobrodruhů a z obrazů a z exotických předmětů i látek zvláštního vzhledu i zpracování, které její rodina i přátelé hromadili. Ve dvacátých i třicátých letech 

  

dvacátého století se cestovalo pomalu (což přispívalo k potěšení cestovatelů) a Agatha byla dosud přesvědčená, že krátká dovolená, se kterou mohl Archie každoročně počítat, jí nikdy nedovolí splnit si sen o návštěvách dalekých krajů. Díky Belcherovi jim teď ale kynula šance. Pochybnosti ohledně dlouhého odloučení od dvouleté Rosalind rozptýlil fakt, že se jí i s chůvou mohla ujmout Madge nebo Clara. Ani vyhlídka na to, že opustí Anglii zrovna v době, kdy se má do vlasti vrátit Monty, v Agatě nevyvolala víc než prchavý záchvěv výčitek svědomí. Madge, která měla k Montymu věkově blíž, sestře plán odcestovat dřív, než k tomuto významnému okamžiku dojde, vyčítala, ale Agatha trvala na svém a matka ji podpořila. „Žena má být se svým mužem,“ řekla rozhodně Clara, „a pokud s ním není, začne mu připadat, že má právo na ni zapomenout.“ Agatha se sice neobávala, že pokud s Archiem nepojede, ztratí jeho lásku, ale Clařino přesvědčení jí pomohlo utvrdit se v rozhodnutí doprovázet manžela a nečekat doma na bratra.

Expedice vyrazila 20. ledna 1922. Kromě Agathy, Archieho a Belchera se společnost skládala z pana Francise W. Batese, vysokého mrtvolně bledého mladíka s hustým obočím a širokými nervózními ústy, který plnil funkci Belcherova tajemníka, z pana Hiama, bramborového krále východní Anglie a Belcherova přítele v roli zemědělského poradce, a z jeho manželky a dcery Sylvie. Odjížděli ve velkém stylu: Belcher si zajistil audienci u krále, který mu na cestu věnoval dva páry bažantů z královských pozemků, a The Times otiskly fotografii účastníků výpravy na nástupišti nádraží Waterloo. Popisek je chybný, takže nervózní a drobounkou Sylvii, zachumlanou v kožešinách a svírající několik balíčků, označuje za paní Christie, zatímco Agatha, která se zářivě usmívá zpod vesele vyzdobeného klobouku, na kabátě se jí skví kytička fialek od Clary a další kytici drží v rukou, zde vystupuje jako Sylvia. Bates se tváří úzkostně, Archie, který drží dýmku a zaklání se, skepticky, paní Hiamová působí jako dáma elegantní, statná a připravená čelit obtížím cestování i výstřednostem cizinců. Pan Hiam, který drží psa, vypadá solidně a úspěšně a Belcher, důstojná postava v dobře padnoucím plášti, připomíná model sebevědomého magnáta.

Výprava se nalodila na plavidlo společnosti Union Castle, RMS Kildonan Castle, vyobrazené na titulním listu seznamu pasažérů jako majestátní oplachtěná loď vzdorující ohromným vlnám a bojující s vichřicí.

Podobný dojem si z moře rozhodně odnesla Agatha, již okamžitě postihl 

 

příšerný a dlouhý záchvat mořské nemoci, která ji tak ničila, že se rozhodla na Madeiře vystoupit. Claře napsala na malém psacím stroji značky Corona, který si vzala s sebou: Jen den předtím, než jsme dorazili na místo, mi bylo naprosto mizerně. Bez ustání jsem zvracela, zkoušela jsem všechno možné od šampaňského a brandy až po suchary a kyselé okurky. Celé ruce i nohy mě brněly, jako by měly odumřít, takže s sebou Archie přivedl doktora. Ten do mě nalil vrchovaté lžíce bůhvíčeho, taky chloroform, který nemoc zastavil, a nesměla jsem čtyřiadvacet hodin nic jíst, pak jen hovězí bujon. Když jsme dopluli na Madeiru, Archie mě vytáhl nahoru na palubu a nakrmil mě jím. Já se u toho málem rozbrečela, protože Madeira vypadala tak nádherně!

Vůbec jsem to nečekala.

Od té doby snášela plavbu dobře a žaludek se jí houpal jen občas, když bylo moře příliš bouřlivé. Pozorovala skákající sviňuchy a létající ryby, které ji zvlášť bavily. Loď nabízela plno zábavy – improvizované taneční večírky a koncerty, akrobacii na hrazdě napnuté mezi příčkami držícími na místě záchranné čluny, kriketový zápas mezi pasažéry první a druhé třídy, koncert pořádaný po večeři souborem The Nickelodeons*, různé sporty a maškarní bál, na který se Agatha dostavila v převleku za bakchantku a Belcher, v kostýmu vypůjčeném od lodního holiče, za titulní postavu hudební komedie Chu Chin Chow, což mu vyneslo první cenu. Belcher byl rovněž – nikterak překvapivě – jmenován předsedou výboru pro sporty a zábavu. Agatha a Archie se statečně účastnili všech disciplín: „Včera jsme poprvé soutěžili a k našemu naprostému překvapení jsme drtivě porazili dva Belgičany, kteří štvali celou loď tím, jak od rána do večera trénovali házení kroužků a nikoho k tomu nepustili. Naše vítězství se setkalo s velkou odezvou. Neustále za námi někdo chodil a říkal: ‚Slyšel jsem, že jste rozdrtili ty žabožrouty! Skvělé.‘“ Členové výpravy večeřeli u stolu hlavního lodního inženýra a podávali se i královští bažanti, přičemž Belcher vyprávěl o svém setkání * Výraz „nickelodeon“, dnes známý zejména jako název americké televizní stanice s programy pro děti, původně označoval levné biografy či hrací/promítací automaty na drobné mince, tzv. nikláky (pozn. překl.).



  

s králem. Královně přislíbil fotoalbum dokumentující expedici a její činnost, takže si všechno včetně rozhovorů s protibritsky naladěnými holandskými pasažéry obřadně zaznamenával do deníku, z nějž pak Bates přepsal „výtah“, který byl odeslán do královského paláce.

Navečer 6. února přistáli v Kapském Městě a byli dopraveni do hotelu Mount Nelson. Agathu okouzlily místní zahrady („po domech se pnou nádherné květiny – spousta jich je modrofialových, kouzelné svlačce nebo živé ploty z jakoby modrého hlohu“), Stolová hora a lahodné šťavnaté broskve. Ze všeho nejlepší bylo slunce – zbožňovala horko – a surfování neboli „koupání s prkny“, jak ho nazvala v prvním dlouhém dopise domů, datovaném 8. února. Kdykoli to šlo, Agatha a Archie se vykradli zasurfovat si do Muizenbergu nebo na bílou písčitou pláž lemovanou horami na místě zvaném Fish Hoek. Bylo to prostředí sice výrazně odlišné od koupacích vozů v Torquay, ale i v těchto báječně zaostalých končinách se zachovávala cudnost: „Nejsou tam žádné převlékací kabinky (ani zástěny!), ale jeden hodný mládenec nám nabídl boudu, v níž měl uloženou rybářskou výstroj… Musím konstatovat, že po surfování člověku připadá plavání trochu nudné! Chystáme se pořídit si speciálně tvarovaná prkna, která Tě uprostřed netlačí, a dokonale tuhle kratochvíli ovládnout.“ Belcher, který své zkázonosné založení již projevil při stížnostech, že africké broskve nejsou dost zralé, byl čím dál podrážděnější. Dostal otravu krve do nohy: „Lékař mu nařídil klid na lůžku, ale takový luxus si prý nemůže dovolit. Bates mu zapomněl opatřit nové zásoby karbolu, celý den měl na sobě těsné boty, strava v hotelu byla otřesná a k tomu všemu mu doktor zkrouhl alkohol na jednu whisky se sodou k jídlu, takže se včera večer situace málem dramaticky vyhrotila.“ Ubohý Bates prožíval těžké časy. „Ještě dřív než jsme vůbec opustili Anglii (což on sám nikdy předtím neudělal), byl skálopevně přesvědčený, že se vydává v ústrety smrtelnému nebezpečí a živý se zpátky nevrátí. Trval na tom, aby mu kancelář výstavy zařídila životní pojistku, jinak že neodjede!“ Ostatní si z něj utahovali. „Včera jsme mu poslali pohlednici s vyobrazením zmije útočné a důrazným varováním od jisté ‚Společnosti na ochranu návštěvníků‘. Bates pak měl plné ruce práce s jejím vyhledáním v telefonním seznamu a nemohl pochopit, proč nikdo nemá ani to nejmenší tušení, kde mají kancelář!“ Agatha si ohromně užívala. Zúčastnila se zahradní slavnosti v arcibiskupském paláci (a podle místního tisku jí to velmi slušelo „v bledě 

 

žlutých šatech s živůtkem posetým stříbrnými korálky a velkou černou stuhou svázanou na levém boku“), ceremonie otvírání parlamentu generálním guvernérem, kterým byl tehdy vévoda z Connaughtu, a oběda v sídle vlády: „Belcher s Archiem se statečně věnovali princezně, kterou se jim docela podařilo rozveselit. Belcher jí vyprávěl tu svou slavnou historku se lvem, s Archiem se pak shodli na tom, jak moc nesnášejí brzké ranní vstávání a jak mizernou mají paměť na jména. K tomu Archie bodře dodal: ‚To ovšem musí být ve vašem oboru dosti ošemetné.‘“ Nejzajímavější místo, které zde Agatha navštívila, bylo muzeum Kapského Města. Nadšeně psala o prehistorických skalních rytinách a nástěnných malbách a o sbírce modelů lebek, o nichž jim ředitel muzea přednesl dlouhou přednášku: „Jedno z nejlepších odpolední, jaká jsem kdy zažila!“ Agatha doufala, že výprava dorazí i do Indie a na Cejlon, ale ukázalo se, že plavba je příliš složitá, než aby do ní mohli zahrnout i tuto odbočku, a tak Belcher rozhodl, že by expedice měla začátkem dubna zamířit do Austrálie. Ještě předtím měli Christieovi, Bates a Belcher naplánovaný výlet do Rhodesie – tedy dokud Belcher nezjistil, že s ním ani s jeho společníky by se tam nezacházelo s patřičnou úctou: Včera večer nastalo velké pozdvižení. Jihoafrická vláda nám všem poskytla volný průjezd a železniční vagon, ale Rhodesie si postavila hlavu a svolila k vydání jen tří propustek, a navíc odmítla pustit vůz na své území, pokud nezaplatíme za každou míli šilink a čtyři pence, což by v konečném důsledku znamenalo zhruba 140 liber. (…) Docela nám to zkomplikovalo situaci. To nekompromisní stanovisko dorazilo včera večer a Belchera z něj popadl prvotřídní amok. Poté, co několika bezprostředními poznámkami osočil všechny ostatní z neschopnosti domluvit vše řádně s drahami, přistoupil k sepsání a odeslání hrstky nevybíravých telegramů, které Bates zaznamenal těsnopisem, přepsal a uháněl s nimi taxíkem na poštu. Když se vrátil, čekalo ho druhé kolo, protože Belchera napadlo ještě pár věcí, které měl potřebu sdělit. (…) Archie musel v potu tváře (podeváté) kompletně přepracovat plán naší výpravy. Takže příští úterý odjíždíme královskou poštovní lodí Briton do Durbanu a odtamtud se pak přesuneme přes Transvaal dál. 

  

Nicméně o den později: Rhodesie nakonec úplně povolila, udělá pro nás všechno, co budeme chtít! Velký úspěch Belcherovy nelítostné taktiky. Další zásadní přepracování itineráře, teď se řeší všechno kolem přesunu do Durbanu. Myslím, že nejdřív pojedeme tam, pak teprve do Rhodesie. Nakonec se vrátíme sem, abychom 7. dubna stihli odjezd lodi Aeneas.

Nakonec na Britonu odplul jen Archie, protože se zvedl příšerný jihovýchodní vítr a Agatha se rozhodla odjet s Belcherem a Batesem vlakem do Pretorie. Cesta to byla úmorná: … nejteplejší den, jaký pamatuji. Stolová hora vypadala, jako kdyby se rozpálila doruda a svůj žár vysílala do okolí. A člověk vdechoval jen rudý horký prach. (…) První noc ve vlaku proběhla celkem bez potíží. Když jsem se na druhý den ráno probudila, ocitli jsme se v Karru plném prachu, kamení, drobných keříků a nízkých pahorků, působilo to dost divoce a pustě – a z určitého pohledu tedy i přitažlivě, ale panovalo čím dál větší horko, až se z vlaku stávala jedna velká výheň nebo skleník v létě. S Belcherem jsme skoro celý den hráli piket a bez ustání do sebe lili citronovou šťávu!

Kopcovitou krajinou dojeli do Durbanu, kde se znovu setkali s Archiem.

Došlo tu rovněž k dalšímu výbuchu: Při odjezdu z Kapského Města byl Belcher samý úsměv, ale když se s ním nechtěl v Bloemfonteinu za žádnou cenu sejít generál Hertzog, mělo to na jeho rozpoložení zhoubný vliv. A navíc se ukázalo, že nový pamflet o výstavě, o kterém se předpokládalo, že je v afrikánštině, byl sepsán ve spisovné holandštině. Zkormouceného Batese to málem stálo život. Tedy ve skutečnosti byl oficiálně zbaven funkce a bylo mu řečeno, že se může okamžitě první lodí vrátit zpátky do Southamptonu. Ale tenhle rozsudek se nakonec zmírnil na odloučení od Nejvyššího, byl přidělen k Archiemu a ke mně na cestu do Johannesburgu a Rhodesie. Belcher do Rhodesie nejede, vrací se Britonem do Kapského Města. Když 

 

všechno včas zvládne, nalodí se pak na Sophocla. Archie se ale bojí, že mu to nevyjde a nakonec ho budeme mít s sebou na Aeneasu!

Po krátké prohlídce durbanských tropických zahrad („Jako všechna skutečně krásná místa se Durban tolik podobá Torquay!“) Archie, Agatha a Bates zamířili do Johannesburgu a Rhodesie. Cesta to byla ještě riskantnější, než očekávali, protože se ocitli na kraji území tzv. randské rebelie (vyvolané snahou majitelů zlatých dolů ušetřit na celkových nákladech tak, že zvýší mzdy černošských horníků na úkor lépe placených bělochů).

V Germistonu na nás čekal telegram od johannesburského obchodního atašé, který označil situaci v Johannesburgu za nebezpečnou. Až tam přijedeme, bude nás prý očekávat na nástupišti, ubytování raději zajistil v Pretorii. (…) Ten den odpoledne byly všechny hotely zavřené, neboť jejich číšníci spolu s dalším personálem stávkovali. K dostání nebylo ani pečivo, ani maso, protože do ulic vyrazili i pekaři. Stávkující zastavovali veškeré taxíky a vytahovali z nich řidiče ven. V ulicích pohazovali ruční granáty. (…) Dnes v Johannesburgu vyhlásili stanné právo a všechny bary jsou tu zavřené. Člověk si připadá hrozně hloupě, když sem přijede ve snaze probrat výstavu, která se bude konat až za dva roky, ale v úterý se budeme přesouvat do Rhodesie, takže musíme udělat vše, co je v našich silách. Dráha by se prý neměla k protestům připojit a tady u nás je docela klid.

Tou dobou už Agatha obdržela dopisy z domova – Clara Montymu koupila invalidní vozík, objevovaly se různé otázky ohledně čínských dluhopisů, Rosalind měla kašel. Agatha dceři napsala z hotelu Grand v Pretorii; dopis sice obsahuje pár vět o motýlech a vláčcích, ale celkově není určen ani tak dvouleté holčičce, jako spíš tetičce Mušce, jak se nyní říkalo Madge, a odráží Agatiny obavy, že by na ni Rosalind mohla zapomenout: „Nejspíš už sis stihla strýčka Jima a tetu Mušku moc zamilovat, ale jestli se Tě kdokoli zeptá ‚Koho máš ze všech nejradši?‘, pamatuj, že správná odpověď je ‚Maminku‘!“ V Pretorii Agatha a Archie uvízli skoro na týden: „Jakmile jsme se tam ocitli, nemohli jsme se odtud dostat pryč – stávka přerostla 

  

v mládežnickou revoluci.“ Po městě se pohybovaly obrněné vozy a z dálky byly slyšet výbuchy bomb. Agatha, Archie a Bates si čas krátili plaváním, hraním bridže a zkoumáním archivů, ale po pěti dnech se začali obávat, že do Rhodesie nikdy nedojedou. Urputně na své hostitele naléhali, ale povolení k odjezdu stále nepřicházelo, když náhle jednoho rána, kdy byla Agatha ještě v posteli, dorazil vládní činitel se zprávou, že za dvacet minut jim k hotelu přistaví auto.

Nastala zběsilá hygiena a balení! Jednoduše jsme popadli kufry, nacpali do nich, co se vešlo, bedny nechali u Batese, který se má v Kapském Městě znovu setkat s Belcherem, jen co zase začnou jezdit vlaky. Cestu do Johannesburgu jsme si náramně užili, párkrát nás zastavili rozšafně vyhlížející gentlemani z města, kteří kouřili dýmku a v podpaží měli elegantně zasunuté bajonety. Náš vlak měl odjet v 10:45, vyrazili jsme v 11:30 za zvuků dělostřelecké salvy a šrapnelu na znamení zahájení útoku na Fordsburg, který předznamenal ukončení války.

Armáda vzpouru rozdrtila a vůdci rebelů, členové Třetí internacionály, byli odsouzeni k smrti. Agatha a Archie nyní směli odjet do Rhodesie, a to přes Bečuánsko, kde domorodci na každé zastávce prodávali koberečky, korálky, košíky a vyřezávaná zvířátka, kterých Agatha nakoupila pro Rosalind spoustu. Noční cestu do Bulawaya narušil svým vstupem do jejich kupé ve tři hodiny ráno „vybraně oděný mladík, který připomínal nějakého muzikálového hrdinu z Divokého západu, a zeptal se Archieho, kam jede. Na Archieho prvotní zamumlání ‚čaj – ale bez cukru‘ nebral zřetel a svou otázku zopakoval. Důrazně přitom poznamenal, že není číšník, nýbrž imigrační úředník. Archie, stále zpola pohroužen do hlubokého spánku, odvětil, že přinejmenším do Austrálie, tedy vlastně nejdřív do Salisbury“.

Po několika dnech, které v Salisbury strávili hraním bridže a prohlížením citrusových plantáží, konečně dorazili k Viktoriiným vodopádům, které Agathu uchvátily. Claře z hotelu Victoria Falls napsala: Nedokážu se smířit s tím, že musíme zase pryč. Nejde jen o samotné vodopády – i když jsou samozřejmě úchvatné, především jejich šířka; nikdy by mě nenapadlo, že jsou roztažené na míli 

 

a čtvrt –, ale úžasné je celé tohle místo. Nejsou tu žádné silnice, jen pěší stezky, náš hotel a nekonečné míle pralesa, který v dálce přechází v modrou. Hotel je rozkošný – nízký a rozlehlý, celý bílý, s dokonale čistými pokoji, kolem dokola obmotaný sítěmi proti malarickým komárům jako pěkně zabezpečená králíkárna.

I zde se jim však připomněly pozemské povinnosti. „Od Belchera jsme dostali naléhavý telegram, v němž nás vyzývá k návratu přes Johannesburg do Kapského Města, kde máme ‚dokončit původní program‘.

Dožadoval se odpovědi telegrafem, takže se nakonec skutečně plaví na Sophoclu, za což děkujeme pánu Bohu.“ Neochotně se vrátili do Kapského Města, kde na ně čekaly dopisy od Archieho rodiny a od Johna Lanea. Agatha okamžitě poslala Madge stížnost: „Prosím, piš mi. Jediné dopisy, které dostáváme, jsou od paní Hemsleyové, Williama a Campbella [Archieho nevlastní otec a bratr] – moje rodina jako by vymřela. Napiš mi něco o mém děťátku. Už je to celý dlouhý měsíc, co jsem od vás dostala nějakou zprávu. První tři týdny chodily dopisy od máti. A taky mě zajímá, jak se daří Montymu a vůbec jak se máte. Ale nejvíc jsem zvědavá na svou Rosalind.“ Zmínila se však také o ohlasech recenzentů na Tajemného protivníka: „Od Johna Lanea dorazily dva balíčky novinových výstřižků. Do jednoho byly pochvalné – ani jeden negativní. Nejvíc mě potěšila recenze v Punchi. (…) Žádné děkovné vzkazy od lidí, kterým jsem rozeslala výtisky T. P. [Tajemného protivníka]. (Mimochodem, dokonce ani můj vlastní synovec se neobtěžoval mi odepsat!!!)“ Příznivou náhodou bylo setkání s „velmi sympatickým vysloužilým vojákem, kapitánem Crowtherem“, který cestoval po Jižní Africe v zájmu firmy, o níž vyšlo najevo, že patří Wilfredu Piriemu. Agatha ho přemluvila, aby od ní převzal kolekci dřevěných zvířátek – přímorožce, žirafy, hrochy, zebry (dohromady tři krabice) – a ze Southamptonu je poslal do Torquay.

Loď Aeneas, která patřila společnosti Blue Funnel Line, z Kapského Města vyplula 9. dubna. Po příjezdu do Adelaide nenašli Divočáka, jak začala Agatha přezdívat Belcherovi, ale nechal za sebou stopu vzkazů, v nichž jim sděloval, že odjel do Melbourne a že se tam k němu před odjezdem do Tasmánie mají připojit. V Melbourne pak Agatha a Archie Belchera zastihli „opět na lůžku s nemocnou nohou a momentálně v beránčím 

  

rozpoložení“. Výlet do Tasmánie však Agatě a Archiemu připomněl, jak protivný Belcher dokáže být: „Divočák dnes ráno zuří víc než kdy předtím. Je zalezlý ve svém pokoji, který je zatemněný jako pravěká jeskyně, pojídá chléb s mlékem a na všechny vrčí. Nabídla jsem se, že bych mu mohla převázat nemocnou nohu, a dočkala jsem se zdvořilé odpovědi: ‚To mě nemůžete nechat na pokoji?‘ Nedozvěděli jsme se od něj, jestli pojede do Tasmánie, nebo zůstane tady. A pokud by tam chtěl odjet kdokoli jiný, peníze od něj nedostane.“ V Launcestonu pak následovaly další potíže.

Zavedli nás na radnici, kde nás nechali několik minut čekat, než najdou starostu. Čerstvý příval Belcherova hněvu. Když se starosta konečně objevil, bodře se Belchera dotázal, s kým že má tu čest a co pro něj může udělat. Myslela jsem, že ho raní mrtvice!

Pak jsme se přesunuli do Klubovny obchodních cestujících, kde nás pohostili zázvorovou limonádou a „vymačkanými citrony“.

Belcher přitom zabručel: „Tady se dá podniknout jedna jediná věc – první, co zítra ráno udělám, bude návrat do Melbourne!“ Naštěstí ho požádali, aby pronesl krátký proslov, což ho mírně uklidnilo. Jenomže na nádraží ho čekala další nášlapná výbušnina. Ve vlaku pro něj nemají zvláštní vůz! Jenom obyčejnou rezervaci v první třídě! On si snad vážně myslí, že je král nebo aspoň lord Northcliffe. Není to náhodou určitý druh megalomanie? (…) Australané nemají v oblibě vyhrocené vztahy, jsou to nesmírně laskaví, přátelští a pohostinní lidé, ale s chvástáním se u nich člověk se zlou potáže.

V Hobartu jim znovu začaly povinnosti, a sice exkurze do výrobny zavařenin a pro Archieho, Agathu a Batese také výstava tasmánských produktů: „Belcherovu nepřítomnost jsme se snažili omluvit, jak nejlépe jsme dokázali, přičemž jsme trochu zveličili stav jeho nohy, čímž se podařilo všechny uklidnit. Archie pak pronesl velmi pěknou řeč – hovořil bez mumlání, zřetelně a jasně…“ Tasmánie se Agatě líbila, i tamní studený, ale osvěžující vzduch. Zapůsobil na ni zejména výlet k vodní elektrárně položené v tisícimetrové výši, kde bylo velmi chladno, upoutal ji „průjezd krásnou krajinou, které vévodily stříbřitě modré gumovníky“.

K tomu dále poznamenala: „Všechny přírodní scenerie, které jsem měla 

 

možnost v Austrálii doposud poznat, v sobě měly jistý nádech strohosti.

V dáli se do tlumeného odstínu slévala modrá se zelenou, někdy až takřka v šedou, a bílé kmeny modrých gumovníků tomu všemu dodávají zcela odlišný ráz. Mezi nimi se tu a tam vyskytuje shluk stromů, z jejichž kmenů byla kolem dokola odříznuta kůra, což vedlo k jejich odumření – staly se z nich jen bělavé pahýly s bílými větvemi čechranými větrem. Všechno to vypadá tak – panensky, kdyby se v těchhle lesích ukrývaly nymfy, nikdy by je nechytili.“ I následující den byl zajímavý, protože navštívila muzeum, kde se dozvěděla více o lebkách, kostrách a dějinách Aboriginálů. „Vystavují tu i posmrtné masky několika domorodců a úžasnou sbírku kreseb a akvarelů zobrazujících Tasmánii před nějakými sto lety – některé z nich jsou opravdu kouzelné –, které jsou vyvedené na takovém tom zažloutlém nebo šedivém papíru, jen lehce obarvené.“ Po návratu do Melbourne členové výpravy zjistili, že balíček, který s sebou Belcher a Archie nosili v domnění, že jsou v něm cigarety, ve skutečnosti obsahuje poštu. Byla tam i zpráva, že Madge, která právě psala divadelní hru, našla producenta. „Jsem strašně natěšená,“ napsala Agatha, „a zezelenám závistí, jestli prorazí u filmu dřív než já! Vypadá to, že nakonec přece jen existují agenti, kteří nejsou úplně k ničemu. Já to s prací zatím moc nepřeháněla – ale mám aspoň nástin jednoho brutálního příběhu a povídku.“ Ve skutečnosti ty krátké chvilky, které měla k dispozici, využívala dobře: psala dlouhé dopisy, krátké povídky a načrtla svou příští knihu, to vše v přestávkách mezi slavnostními čaji, dámskými obědy, formálními večeřemi a cestováním. Belcherův nejnovější požadavek zněl, že má výpravě být zorganizován výlet do buše – a to se také stalo, přičemž členové expedice seděli ve vozech tažených koňmi na pytlích s pilinami. Tempo vůbec nepolevovalo. Další den navštívili cihelnu, mrazírnu, „továrnu na sušené mléko“, následoval oběd a po něm jízda „buším vlakem“, jejíž část Agatha sama odřídila. Večer se pak podával „obvyklý australský pokrm – talíř s plátkem hovězího, plátkem krůtího, plátkem šunky, několika kousky pastináku, pár kousky mrkve, povinnými dvěma druhy brambor, chlebovou omáčkou, křenem a nádivkou a k tomu porce yorkshirského pudinku a šálek dobrého silného černého čaje. Následoval jablečný závin s obrovskými nášupy šlehačky“.

Belcher se z Tasmánie vrátil ve spořivé náladě. „Najedl se v klubu (aby ušetřil šilink, ale vzhledem k tomu, že se při odchodu zapomněl 

  

odhlásit z pokoje a oni mu ho drželi, bude úspora zanedbatelná). Přepadl ho náhlý záchvat spořivosti (když se z něj teď stal abstinent) a přikázal, aby si všichni členové výpravy platili pití ze svého! Hodláme bojovat do poslední kapky krve!“ Vzhledem k tomu, že Agatha nesnášela chuť alkoholu a jeho účinky ji odpuzovaly, její námitky proti Belcherovu návrhu pramenily z čistě nesobeckých pohnutek.

Tou dobou už končil květen. Agatha se svou vždy působivou vitalitou si výpravu nadále velice užívala a na snímku, který vyšel v melbournském Heraldu, vypadá zdravě a šťastně. Fotografování, které jí připomínalo „fotografování katedrály v Salisbury – ze severovýchodu, pak zase ze severozápadu, ještě z východu, z jihu, z jihovýchodu a tak dále“, souviselo s rozhovorem, který poskytla australskému novináři, ten pak napsal pěkný, byť poněkud vážný článek: „Paní Christie strávila svá raná dívčí léta rozhodováním o své budoucí kariéře. Zvažovala i klášter…“ Zde Agatha poprvé, nikoli však naposledy zjistila, jak odlišně mohou poznámky pronesené mezi řečí působit poté, co je vyšperkuje tisk. Pozornost médií ji však pobídla k činnosti, tak jako Madgin úspěch, a tak dokázala dokončit několik povídek a bez ohledu na to, v jaké dálce se nacházela, nezapomněla Montyho upozornit, jaké má v Ashfieldu povinnosti: „Dávej pozor na máti, dohlédni, aby se převlékala, když zalévá zahradu. Vždycky je celá promočená.“ Zužitkovala také své prohlídky nekonečného množství konzerváren a Claře napsala: „Pokud kupujete naložené broskve, tak ty se zelenou nálepkou ‚Fancy‘ od firmy Shepperton Packing Co. jsou dobré.“ Během pobytu výpravy v Brisbane se Agatha spřátelila s několika mladými ženami, které jí nejen zůstaly blízké i v dalších letech, ale které ji významně ovlivnily právě v tomto období. Na cestách strávila už tři měsíce, část z nich v klidu s Archiem, ale většinu se třemi muži, z nichž každý byl svým způsobem náročný společník: Batese bylo zapotřebí škádlit, ale také uklidňovat, Archie vyžadoval zvláštní manželskou péči, ovšem bez přehnaných cavyků, a Belcherovi se musela prokazovat podřízená úcta spolu s dobrou náladou. Neustálý pohyb z místa na místo, rozhovory, oficiální hostiny a inspekční návštěvy, příliš mnoho času stráveného v těsné blízkosti těch samých lidí – to vše zvyšovalo Batesovu těžkomyslnost, Archieho nervozitu a Belcherovu výbušnost.

Pokud i Agatha trpěla výkyvy nálad, dařilo se jí nijak je neprojevit v dopisech, které zůstávaly vyrovnaně veselé. Přesto však uvítala úlevu, 

 

kterou jí poskytl onen večer, kdy večeřela sama v hotelu a jistý major Bell, „s nímž Belcher a Archie předchozí večer zapředli nezávazný hovor o dobytku“, ji pozval, aby se seznámila s jeho sestrou, rovněž ubytovanou v hotelu. Šlo o slečnu Unu Bellovou, která s rodiči a dalšími sourozenci žila na usedlosti uprostřed ohromné farmy v Coochinu. Spolu se svým bratrem Agatě připomněla Lucyovy, tu velkou, vřelou, energickou a bezstarostnou rodinu z Torquay, a tak se s nimi rázem cítila jako doma. Una ji pozvala na návštěvu a po „poněkud ponuré zahradní slavnosti v sídle vlády“ se Agatha druhý den večer vydala do Coochinu a Archieho nechala napospas nabitému programu mise. Claře napsala: „Cesta byla příšerně úmorná, šest hodin v ploužícím se vlaku. Z nádraží jsme pak jely autem asi pět mil, na ranč jsme dorazily kolem desáté. Místnost, do níž mě uvedli, se zdála přeplněná vysokými živelnými dívkami, které nad sporákem připravovaly míchaná vajíčka a mluvily u toho všechny najednou! Do postele jsem odcházela napůl omráčená. (…) Původně jsem tam měla zůstat dva dny, ale nakonec z toho byl celý týden. (…) Konečně jsem si v celé Bellovic rodině udělala pořádek! Paní Bellová je rozkošná, živelná osobnost, která se s veškerou péčí věnuje své zahradě. (…) Mám takový pocit, že jim musí patřit většina australského dobytka, a působí spíš jako královská rodina žijící ve svém vlastním království, starající se o svůj lid s veškerou vážností…“ Při mnoha příležitostech se tu Agatě připomínaly šťastné lehkomyslné zábavy z předválečných časů v Torquay: Na páteční večer tu v té své malé osadě chystají takové představení, takže jsme vyráběli kostýmy, nacvičovali atd. Panenka a já jsme předváděly filmy a „filmová dramata“ a užily jsme si u toho spoustu legrace. Já dokonce i zpívala a sklidila jsem náramné ovace – možná díky tomu, jak Aileen s Victorem dopoledne obcházeli ves a důkladně vzbuzovali dojem, že jsem Melbina nejnovější žákyně a velký objev! Za války procestovali celou Anglii. Chlapci prošli výcvikem v Beverly a rodina tam i bydlela, takže máme samozřejmě řadu společných známých. (…) Když jsem odjížděla, jako bych opouštěla svou vlastní rodinu! Bylo mi z toho opravdu smutno.

Bellovi byli jako dělaní na to, aby si u nich Agatha dobila baterky: přijali ji do své hřejivé náruče, zahrnuli ji pozorností a po tolika týdnech 

  

strávených v hotelích jí poskytli domácí prostředí. Přitahovali ji jakožto velká a družná rodina, ale také díky faktu, že sestry Bellovy se lišily ode všech lidí, které zatím poznala. Byly houževnaté, činorodé, nezávislé a hluboce se zajímaly o vedení farmy i řízení zaměstnanců, kteří chovali dobytek. Vykračovaly si v rajtkách, jezdily celé kilometry křovinatou krajinou a své názory projevovaly stejně suverénně jako muži. Zároveň byly přitažlivé a ve společnosti po nich byla značná poptávka – jak v Austrálii, tak v Londýně, protože v Coochinu hostily i prince z Walesu a velkou část roku trávily v Evropě. „Krásné sestry Bellovy“ pro Agathu představovaly příklad vlastností, které mohou ženy mít: mohou být nezávislé, sebevědomé, a přitom i ženské a veselé. Zároveň jí umožnily pohlédnout sama na sebe v novém světle: jako na ženu nyní již zcestovalou, dosti sebejistou, aby přijala pozvání do cizího domu a nijak se neostýchala zapojit se do místních koncertů a tanečních zábav; k uskupení zvanému Miss Una’s Jazz Band se přidala v různých písničkách i „filmových kouscích“. Po celé týdny byla Agatha dodatečným členem expedice; plnila sice klíčovou úlohu v zajišťování dobré nálady a celkového blaha týmu a pravděpodobně byla mezi účastníky mise tím nejsvědomitějším a nejzaujatějším, když došlo na prohlídky konzerváren, pil a podobě, ale přesto sama o sobě dosud uvažovala jen jako o přívažku k těm důležitým pronašečům projevů a vyjednávačům. Náhle se však stala středem pozornosti – coby nebojácná, zkušená, téměř dvaatřicetiletá žena, která cestovala poblíž probíhající revoluce v Jižní Africe, dokázala vyprávět spoustu zábavných historek, byla vdaná za válečného hrdinu, publikovala poezii a dva detektivní romány, hladce vplynula do rodinných zábav s převleky a herectvím a bavila se jejich žertíky. Dostavila se bez doprovodu, ale zářila sama. Do Sydney a k Archiemu se vrátila úžasně osvěžená.

Další zastávkou výpravy byl Nový Zéland. Cestovali na lodi Manuka a jejich třídenní plavba získala na zajímavosti především díky spolucestujícímu, kterého členové expedice přezdívali Dehydrátor. Měl patentovaný přístroj na sušení potravy, „na nic z oblasti stravy se nedokázal podívat, aby hned nezačal uvažovat, jak by se to dalo dehydrovat“, a při každém jídle posílal talíře plné vysušených potravin bez chuti ke stolu Belcherovy společnosti, která se vší silou snažila ovládnout své pocity, protože „Dehydrátor byl bohatý a mocný a protože mohl pro výstavu britského impéria vykonat mnoho záslužného“. 

 

Jejich první zastávkou na Novém Zélandu se stala budova místního parlamentu, „kde se jeden z řečníků chvástal bezúročnými půjčkami, což u Archieho vyvolalo z finančního hlediska opovržení“. Archie byl jedním jihoafrickým listem chybně označen za ředitele Bank of England – náhodou byl stejně hubený jako skutečný ředitel Montagu Norman, i když mladší a s méně melancholickým výrazem – a tato chyba ho provázela po celou dobu cesty. Agatha hrála s místními dámami golf a bridž, navštívila továrnu na zpracování vlny a – což bylo ze všeho nejtěžší! – jako čestný host se zúčastnila společenské události, kterou jedny z místních novin nazvaly „rozkošné malé improvizované dopolední posezení u čaje“ a kterou pořádal výbor Ženského klubu v Canterbury. Stejný list zaznamenal, že Agatha měla na sobě „marokénové šaty tmavě šedohnědé barvy, okouzlující volný přehoz se vzorem paisley se šedohnědým límečkem a šedohnědý plyšový klobouček se zdviženým okrajem lemovaným stužkami pastelových barev, které ladily s přehozem“. Byla tedy vybavena proti chladu, ale nepřipravena na žádost o proslov. „Hrůza!“ napsala Claře, ale její projev byl zjevně přijat dobře, soudě dle zprávy o jejím „velkém nadšení nad krásami novozélandské krajiny“. Agatina chvála byla upřímná. Nový Zéland pokládala za nejkrásnější zemi, jakou kdy poznala, zejména na ni zapůsobila soutěska řeky Otira, kterou si prohlédla se zbytkem expedice, a horké prameny a gejzíry v oblasti Rotorua, kterou navštívila sama: „Tam to bylo báječné – vzduch prodchnutý sirnými výpary, horká pára vycházející ze zemských útrob, obrovské plochy bublajícího bahna a všude Maorové, kteří se koupou nebo perou prádlo v termálních jezírkách.“ Agatha a Archie nechali Belchera s jeho přáteli a Batese s čímkoli, co mu mohlo přijít do cesty, a konečně vyrazili na vytouženou a tvrdě vyslouženou dovolenou na Havaji. Dopluli tam 5. srpna. Agatha byla v sedmém nebi a Claře z hotelu Moana napsala: Rosalind slaví třetí narozeniny a my jsme dorazili do HONOLULU. Je přesně takové, jak si ho zřejmě představuješ. Přijedeš sem brzy ráno, najmeš si taxi a jedeš po ulici roubené palmami a překrásnými květinami, ibiškovými keři s rudými, růžovými a bílými květy, oleandry, modrými olověnci, vzrostlými stromy štědřence, pryšce a čehosi, co se podobá zlatému dešti, ale má krvavě rudé květy – až se dostaneš do hotelu v podobě zelenobílého 

  

paláce, za nímž se rozprostírá dvůr s obrovkým banyánem (který večer barevně nasvěcují). Moře se rozlévá takřka až ke schodům a je poseté Havajci, kteří vestoje na mohutných surfovacích prknech brázdí hladinu mezi útesem a břehem.

Bez sebe nadšením, že se zbavili expedice, se Agatha a Archie vrhli do moře, jakmile si vybalili, jenže zkušenost se surfováním v Jižní Africe jim tu nebyla moc platná. Koncem prvního týdne Agatha Claře napsala: Stále si tu do sytosti užíváme, i když jsme si zdejší pobyt trochu zkomplikovali! Během prvních dnů koupání jsme se na slunci tak spálili, že jsme si prožili nefalšovaná bolestná muka! Archie to schytal podstatně hůř než já. Po celých zádech, ramenou a zadní části nohou mu na kůži vyskákaly obrovské puchýře. Nesmírně trpěl už jen tím, že se mu o ně otíralo oblečení. (…) Vyzkoušeli jsme všechny možné přípravky – mazali jsme se kokosovým olejem, bělicím krémem, přípravky na bázi kysličníku atd. Archie se nakonec odhodlal chodit se koupat v pyžamu, a to k všeobecnému pobavení domorodců, kteří se při pohledu na něj doslova váleli smíchy!

Havaj byla civilizovanější – a dražší –, než čekali: „Všude tu mají i skvěle udržované silnice. Asfaltové, napuštěné olejem a v jednom kuse plné aut – tady má vůz úplně každý! Hotové štrúdly jich tu jezdí do tří do rána. Člověka pohladí po duši i to, že může opět potkávat fešné, slušně oblečené lidi – po vší té prostotě v koloniích!!!“ Po pěti dnech se rozhodli, že hotel Moana jim sice skvěle vyhovoval na týden, ale delší pobyt by je zruinoval. Usilovně pátrali, až objevili hotel Donna, „napůl cesty mezi centrem města a Waikiki, kde ale jezdily tramvaje“. Měli pro sebe malou chatku a všechen čas trávili „zaprvé na pláži, zadruhé ve městě, kde si dopřávali zmrzlinové nápoje a sháněli další přípravky na spáleniny a ochranné opalovací krémy“. Jeden přítel jim zprostředkoval členství v místním společenském klubu, kde mohli odpočívat, popíjet „všudypřítomnou prohibiční ledovou vodu“ a vychutnávat místní jídlo, o kterém, zejména o různých odrůdách čerstvých banánů, se Agatha v dopisech domů vyjadřovala nadšeně. Možná jen ze zvyku také přijali nabídku prohlédnout si místní konzervárnu ananasů. 

 

Tuto idylku nicméně narušilo několik menších katastrof. „Schytali jsme pořádnou spršku ‚slunečních přeháněk‘, které se přivalily z hor. Promokli jsme na kost, a Archie to dokonce odstonal! K tomu všemu ještě zůstal zkraje týdne příliš dlouho v moři na slunci, takže byl znovu samý puchýř a opět se loupe. Záda a ramena má skoro do krve.“ Další nehodou, která však přinesla nečekaný užitek, bylo zničení Agatina hezkého a nákladného koupacího obleku z hedvábí, který si přivezla z Anglie. K jejímu trapnému překvapení ho z ní od ramen až ke kotníkům strhaly vlny a rozervaly ho skoro vejpůl, takže si v hotelovém obchodě musela zakoupit „nádherný, rafinovaně sporý, smaragdově zelený vlněný koupací oblek, z něhož měla nesmírnou radost a v němž si připadala neobyčejně půvabná“. Archie s jejím názorem souhlasil a poslal Claře fotografii spolu s dopisem, jehož škrobený styl je zvlášť zarážející ve srovnání s Agatinou korespondencí plnou života a který se zabývá především potížemi s balením.

Mnohem horší pohromu však představoval náhlý zánět nervů v Agatině levé paži, tak bolestivý, že s ní sotva mohla pohnout. Příčinu viděla v surfování: „Nejspíš jsem si to přivodila tím, jak musíš na surfu vší silou ‚pádlovat‘ rukama.“ Tato ničivá bolest nemohla přijít v méně vhodnou dobu, protože už nastalo září a Agatha s Archiem tak museli ukončit prázdniny a připojit se k Belcherovi a Batesovi v Kanadě. Odhodlaně se chystali na opětovné shledání a na utažení opasků, protože Archieho tisícilibrový plat rychle mizel a v Kanadě bylo ještě potřeba uhradit Agatiny životní náklady. O tom se Agatha v dopisech domů nezmínila, naopak na Claru naléhala, aby před ní netajila, je-li potřeba vypomoci s placením Montyho importovaného sluhy: „Můžu si dovolit Šajbáního platit. Mám teď nesrovnatelně víc peněz, než jsem si i v těch nejoptimističtějších snech uměla představit, že mi po návratu zbyde. Od Johna Lanea mi v březnu na účet přišlo sedmačtyřicet liber za ‚švédská práva‘ a podobné záležitosti, které mi náležejí ze Stylesu. V září bych měla dostat podstatnou část výdělku za Tommyho a Pentličku a všechny moje dividendy teď přitékají domů, takže se Š. si můžeš počít, co uznáš za vhodné.“ V Kanadě musela zavést různá úsporná opatření. Základ její metody spočíval v konzumaci všeho, co hotelová snídaně nabízela za jednotnou cenu jednoho dolaru, a tuto stravu doplňovala opakovaně objednávanými džbány vařící vody, z níž si vyráběla polévku pomocí lžíce polévkového extraktu, nejužitečnějšího dárku, který s Archiem dostali na Novém 

  

Zélandu. Kajícně vzpomínala na promeškané příležitosti: „Ze srdce jsem litovala, že jsem Dehydrátorovi nelichotila do té míry, aby mi vnutil spousty dehydrované mrkve, hovězího, rajčat a dalších pochoutek.“ Pomocí těchto prostředků a také ohromného množství jídla, které snědla, kdykoli ji hostili místní činitelé, se Agatě podařilo zůstat naživu a zvládnout i cestu z Victorie na západním pobřeží přes celou Kanadu až do Ottawy.

Tou dobou už byli členové výpravy značně zmožení. „Z Calgary jsme se přesunuli do Edmontonu a odsud do Reginy a pak dál do Winnipegu. V každém z těch měst jsme zůstali jen na jeden den a obvykle jsme přespali v našem spolehlivém soukromém lůžkovém voze. (…) Všechna města jako by si navzájem z oka vypadla, rozprostřená uprostřed nekonečných plochých prérií. Tedy přesněji ‚holohlavých prérií‘. V těch může možná najít zalíbení někdo, koho zajímá pšenice, ale kdokoli jiný stěží.“ Ve Winnipegu je stihla další katastrofa. Archie šel s Belcherem na prohlídku obilného sila s výtahem a jeho odjakživa citlivé dutiny se tam zanítily tak zle, až se mu v plicích začala městnat krev. Posléze onemocněl bronchitidou a lékař prohlásil, že by neměl cestovat. To rozzuřilo Belchera, který už předtím ve Winnipegu prodělal další „divočácký“ záchvat: ve stejný den přijel i generální guvernér Kanady, takže Belcherovi nikdo nevěnoval patřičnou pozornost. Odmítl vyjít z pokoje, kde Batesovi nadiktoval článek pro Daily Telegraph o „Winnipegu, yankeeském městě“, načež vztekle zmizel a Batese vzal s sebou. Agatha, které se zoufale nedostávalo peněz, se sama starala o nemocného manžela. V dopise Claře vylíčila, čím si prošli: Několik dní ho trápily čtyřicítky a k tomu všemu mu ještě vyrazila ošklivá kopřivka. Byl celý osypaný a to svědění a bolest ho málem přivedly k šílenství. (…) Jednou večer mu bylo opravdu hodně zle a doktor povídá, že by si rád vyslechl názor ještě nějakého kolegy, takže s sebou přivedl dalšího starého idiota, kterému se neustále dařilo někam zašantročit ten svůj stetoskop.

Prostě lékařský král minulého století. Nicméně kopřivka se zdá být trochu na ústupu a Archie dnes hodinu nebo dvě spal, takže se mi hodně ulevilo a už se o něj tolik nebojím.

Když se Archie uzdravil, připojili se k Batesovi a Belcherovi na výlet do Skalistých hor a do Banffu, kde se Agatha každé ráno nořila do horké 

 

sirné vody z pramenů a pouštěla si ji na bolavý krk a rameno. Pochybovala, že to k něčemu bude, ale neuritida k její úlevě zmizela. I Belcher si tu prožil okamžik triumfu, když při výstupu z vlaku objevil, že ho kromě hodnostářů, připravených uvítat ho na nástupišti, čeká i ohromný dav. Vzápětí bohužel zjistil, že ten se tu shromáždil v mylném domnění, že stejným vlakem cestují Mary Pickfordová a Douglas Fairbanks, kteří také právě projížděli přes Skalisté hory. Archieho nemoc způsobila, že s Agathou museli pro zbývající část cesty změnit plány. Stále oslabený Archie se s Batesem a Belcherem vydal do Newfoundlandu, zatímco Agatha vlakem odjela do New Yorku na návštěvu své tety Cassie, švagrové manželky Pierponta Morgana. Neopouštěly ji obavy, že Archie může dostat zápal plic – přicházela už zima a neustále sněžilo –, ale byla ráda, že výprava pro ni už končí. „Už máme oba téhle mise plné zuby a moc se těšíme domů,“ napsala Claře, a dokonce se zabývala myšlenkou, že domů odpluje dříve než zbytek expedice, tak netrpělivě se toužila opět shledat s matkou, Rosalind, Madge a Montym. U tety Cassie se měla výborně a skvěle se bavila; vyslechla spoustu historek o tom, co v mládí v New Yorku podnikal její otec, a hodovala v restauracích, aby získala zpět svou dobře živenou kondici. Po týdnu si však, jak poznamenává ve Vlastním životopisu, začala připadat trochu jako pták ve zlaté kleci, protože teta jí nechtěla dovolit, aby město prozkoumávala sama, i když na závěr návštěvy jí vyplnila přání a vzala ji do drugstoru neboli, řečeno Agatinými slovy, do „bufetu“.

Archie, Belcher a Bates, všichni vyčerpaní, úspěšně dokončili práci v Kanadě tak, aby stihli odplout z New Yorku na lodi RMS Majestic (nikoli na Berengarii, jak ve své autobiografii mylně uvádí Agatha). New York opustili 25. listopadu a do Southamptonu dorazili 1. prosince. Při vysedání z vlaku na nádraží Waterloo, kde o 64 000 kilometrů a deset měsíců dříve nastupovali, řekl Archie listu The Times: „Naše mise byla nesmírně úspěšná. Všude nás přijali s nadšením a my jsme s výsledky své práce zcela spokojeni. Máme za sebou namáhavý rok a jsme rádi, že jsme zpět ve vlasti, ale za tu námahu to stálo.“ Méně diplomatické, zato však výmluvnější jsou poznámky zapsané na okrajích jídelního lístku z posledního večera Majesticu na moři, což byl příhodně Den díkůvzdání. Kolem seznamu nabízených pokrmů – ústřice, krémová polévka z rajských jablíček, vařená kambala, brzlík, pečený krocan s brusinkovou 

  

omáčkou, salát, ovocné koláčky a dezert – zaznamenal major Belcher s kolegy upřímnější hodnocení. Sám Belcher pod svůj švihácky provedený a dvakrát podtržený podpis napsal „Forsan et haec olim meminisse iuvabit“, citát z první knihy Aeneidy, tedy „Přijde čas, kdy i na toto budeme vzpomínat rádi“.* Archie o něco skromněji, ale přesto dle příkladu svého bývalého učitele napsal „Finis Itinerum“ neboli „konec cesty“. Agatha se vzpomínkou na slangové výrazy, které pochytila v Austrálii, zapsala „Prvotřídní! Paráda! Páni!“, zatímco pod podpisem Francise W. Batese stojí procítěná zkratka „R.I.P“.

* Aeneis, přeložil Rudolf Mertlík na základě překladu Otmara Vaňorného, vydala Academia 2011 (pozn. překl.).