0364425

OD SRDCE K SRDCI

povídky, pohádky UKÁZKY

Dlouhá, Široký a Bystrozraký Ivona Březinová Za devatero horami, hlubokým mořem a rozlehlou pouští bylo království, v kterém panoval král Leo III. Je to dlouho, co usedl na trůn. Zažil řadu období sucha, kdy půda byla rozpraskaná mohutnými trhlinami, které dokázaly přeskočit jen nejzdatnější z antilop. Zažil i spousty období dešťů, při nichž se savana bujně zazelenala, a všichni se mohli dosyta napást. Jenže teď byl starý. V tlapách už neměl takovou sílu jako dřív. A jeho kdysi huňatá hříva mu zplihle polehávala kolem krku. Cítil, že by tíhu vlády měl předat mladším. Proto k sobě jednoho dne zavolal svého jediného syna, mladého lva Lionela. „Stárnu, Lionele,“ promluvil král vážným hlubokým hlasem. „Je na čase, abys na lví trůn usedl místo mě. Ale než tak učiníš, chci, aby ses oženil. Jdi tedy a přiveď si nevěstu, která se po tvém boku stane královnou savany.“ „Ale tatínku,“ namítl Lionel, „vždyť ani netuším, kde nevěstu hledat. Žádnou takovou, která by se hodila na lví trůn, neznám. Vím, kde žijí stáda štíhlých antilop. Znám nejkrásnější zebry Afriky. Ale kam se mám vydat pro nevěstu lvici?“ Král Leo III. se zamyslel a pravil: „Jdi ke Sloní skále. Z jižní strany najdeš vchod do jeskyně. Vlez dovnitř a přijď mi říct, kterou lví dámu sis vyvolil za ženu.“ Mladý lev Lionel na nic nečekal. Poklonil se králi a vydal se ke Sloní skále.

Poslední školní den Soukupová Petra Lola se strašně těší. Za prvý jí maminka koupila nový šaty, duhový a s měnícím se třpytivým jednorožcem, za druhý bude mít samý jedničky, to je jasný, takže půjdou na slavnostní oběd, ale hlavně může jít s holkama na zmrzlinu, hned jak skončí, jenom samy, bez rodičů, ona, Šárka a Matylda, a můžou si dát cokoliv.

K tomu jí tatínek slíbil i ještě nějakou drobnost, ale Lola myslí, že to bude Princezna z lega se svým malým zámkem, což si už dlouho přeje, i když to není vůbec drobnost, je to hračka za několik stovek korun, asi osum set nebo možná i přes tisícovku.

Takže když je mamka vzbudí, Lola hned vyskočí a dokonce si opravdu pořádně opláchne obličej, a snídani sní tak rychle, a zuby si vyčistí a oblékne se, a je hotová ve čtvrt na osum, zatímco Kája ještě snídá a přitom si něco ťuká do mobilu, jako by byl dneska normální den.

Kájo, dělej, řekne Lola, pojď už.

Co? Podívá se na ni, jako by byla divná, jako kam? Uklidni se a jdi si učesat poníka.

A zaklepe si na čelo. Lola vyplázne jazyk a místo toho, když už je tolik času, jak mamka sama řekne, si teda nechá zaplést dva francouzský copy, což jinak nesnáší, ale dneska je 1

OD SRDCE K SRDCI

povídky, pohádky

to jedno, těší se, jak s kamarádkama pojedou tramvají, dokonce totiž můžou samy tramvají, až na hlavní, do té nové cukrárny, bude to dobrodružství a tam si dají společně nějaké dobroty a hlavně pojedou úplně samy.

Nevrť se, řekla mamka.

Tak já jsem ready, řekne Kája, a ty ne, ušklíbne se na Lolu, která se nemůže ani pohnout, když jí mamka dělá cop, takže na něj sice vyplázne jazyk, ale on to nevidí.

Na odchodu je mamka opusinkuje a táta několikrát vyfotí s kytkama, Lola se směje, Kája dělá ksichty, tak začne dělat ksichty i Lola, až je mamka okřikne, můžou toho nechat?

Tak toho nechají a jdou společně do školy, to musí, Kája musí na Lolu dohlídnout, že v pořádku došla, ačkoliv Lola si myslí, že to vůbec není potřeba, přece tam trefí a není malá, a cestou jsou jen dvě větší ulice a ty mají semafory a před školou u přechodu stojí policajt, tak proč by nemohla sama, ale nemůže, rodiče na tom trvají, a když se jednou s Kájou domluvili, že ona půjde sama, protože na něj čekal jeho kamarád Petr, tak to zrovna někdo viděl a ten to řekl mamce a pak z toho měli průšvih, hlavně ale Kája, protože je starší a on má tu zodpovědnost.

A tak od tý doby opravdu chodí společně, ale jasně, že nejdou spolu, Kája jde s Petrem a Lola pár kroků za nima, její kamarádky bydlí od školy na druhou stranu, takže ona ráno nemá s kým jít. Jde kousek za nima a kope do kamínků, už teď je strašný vedro, ještě že zítra odjíždějí k babičce, nedaleko od babičky domu je koupaliště, je sice strašně studený, ale to vůbec nevadí, Lola si představuje, jak teď hned skočí do vody, trochu ji to rozveselí, že už zítra se bude moct koupat, ale zase se zamračí, proč nemůžou jet už dnes.

Táta má dneska nějakou důležitou práci, a mamka tady v Praze na koupaliště nepůjde, protože to nesnáší, ty davy lidí a nikde stín a vůbec, a vždycky řekne, ať toho Lola nechá, ve městě jsou koupaliště hnusný a hotovo.

O kouzelném dědečkovi a splněných přáních…

Kateřina Dubská

V pohádkách se hrdina rozhodne konečně slézt z pece, kde se líně povaloval a možná se začínal i nudit, aby se vydal na cestu za princeznou nebo jen tak za dobrodružstvím. A jak si tak vykračuje, narazí na kouzelného dědečka, o kterém samozřejmě neví, že je kouzelný, chudáka dědečka se mu zželí a rozdělí se s ním o poslední buchtu nebo chleba.

Tím pádem projde testem, takže si může něco přát nebo se mu dostane nečekané pomoci nutné pro splnění úkolu. Kouzelný dědeček je moje oblíbená pohádková postava, nad kterou občas přemýšlím, protože pohádky jsou o symbolech a stereotypech lidského života stále platných bez ohledu na to, v jakém zrovna žijeme století.

Tak za prvé: kdyby se původně líný hrdina konečně nerozhodl, z té pece neslezl a nevydal se do neznáma, nikdy by kouzelného dědečka nepotkal. Kdo jen leží na peci, žádné štěstí nebo dokonce kouzla nepotká.

A za druhé: je vcelku jedno, kolik přání kouzelný dědeček splní, důležité je, že hrdina vůbec nějaká přání či sen má. Asi všichni známe pověru o padající hvězdě. Jenže už jste 2

OD SRDCE K SRDCI

povídky, pohádky

někdy zkoušeli ve chvíli, kdy hvězda padá nebem, rychle vzpomenout na to, co si vlastně přejete? Většinou totiž hvězda zmizí za obzorem dříve, než přání vyslovíme. Jen ten, kdo má svého naprosto ujasněného přání skutečně plnou hlavu i srdce, okamžitě ví, co chce.

Protože je zcela rozhodnut si své přání splnit, takže mu podřídí vše ve svém životě a ona pověra o padající hvězdě se v jeho případě naplní. Nic jiného se totiž stát ani nemůže.

Jenže čím jsem starší, tím více si říkám, že svá přání si musíme opravdu dobře rozmyslet. Ona se totiž skutečně plní. Takže už jsem přišla na to, že když si něco přeju, musím si promyslet přesnou specifikaci svého přání. Možná věřím i na kouzelné dědečky, ale hlavně vím, že když své přání vyšleme někam nahoru, někdo říká, že do vesmíru, já věřím, že k Pánu Bohu, tak se začnou dít věci. Jenže Bůh je občas velký vtipálek, protože jakmile k němu moje přání dorazí, zřejmě se ušklíbne a odpoví: “Opravdu to tak chceš?” A já si velmi rychle uvědomím, že mi ve specifikaci mého přání přece jen něco chybělo. Třeba když si přejete potkat muže svých snů a nějak zapomenete upřesnit jeho věk. Všechno, co jste si přáli, naprosto sedí, ale musíte se smířit s tím, že muž snů je mnohem mladší nebo naopak starší, což s sebou do budoucna nese jisté komplikace.

Klobouk Alena Mornštajnová Závodně jsem běhal, ve fotbale jsem hrál dorosteneckou ligu a matematickofyzikální fakultu jsem vystudoval s červeným diplomem, ale přesto se nemůžu zbavit pocitu, že moje vlastní rodina si o mně myslí, že jsem tak trochu ňouma. Možná je to tím, že jsem vyrůstal mezi ženami. I náš pes byl fena.

Matka byla a stále je velice pohledná a příjemná žena, takže není důvod jí nevěřit, že si život svobodné matky zvolila dobrovolně a po zralé úvaze. Podle pohledů mnohých mužů soudím, že kdyby chtěla, mohla by se stát vdanou paní, ale matka očividně nechce. „Nic mi neschází,“ říká. „Mám všechno, co si od života můžu přát.“ Kdysi jsem si myslel, že tím myslí mě, svého syna, ale teď vím, že mluvila o svobodě a nezávislosti. „Nevím, k čemu by mi nějaký mužský byl,“ dodává a dívá se na mě takovým pohledem, jako kdybych byl ztělesněním zbytečného mužského plémě.

Předpokládám, že nezávislost a touhu po svobodném životě zdědila po své matce, mé babičce. O babičce se dá říct jediné. Je to dáma. Je ztělesněním onoho slova, které už tak trochu vyšlo z módy, ale stále v sobě má vůni časů, kdy ženy byly ženami a muži džentlmeny. Za každých okolností je upravená, usměvavá, slušná a mírně upjatá. O to víc je překvapivé, že i babička byla neprovdanou matkou, a to v době, kdy bylo svobodné mateřství považováno za něco hříšného, ba přímo pobuřujícího.

Maminka se nikdy netajila tím, že se stala svobodnou matkou, protože se jí stát chtěla.

Babička o svém mateřství nemluvila a já jsem se jí na ně nikdy nezeptal. Nejprve proto, že jsem byl příliš malý a na tom, že mám jen matku a babičku, mi nepřišlo nic divného, a později proto, že ptát se vlastní babičky na záležitost, která se až příliš týkala tak intimní 3

OD SRDCE K SRDCI

povídky, pohádky

věci, jako je početí, vůbec nepřicházelo do úvahy.

Ale pak jsem našel ten klobouk.

Při příležitosti svých narozenin pozvala babička mou matku a mě na nedělní oběd.

Zrovna se mi to moc nehodilo, protože jsem se chtěl dívat na tenis, ale když jsem se zmínil, jestli bych snad nemohl babičku požádat, aby oběd přesunula na příští neděli, matka jen znechuceně nadzvedla jedno obočí. Wimbledonskému tenisovému finále očividně nepřikládala velkou důležitost. Takže jsem koupil kytici růží a velkou krabici čokoládových bonbonů a ve stanovený čas jsem se obrněný vůči výtkám k mé osobě dostavil do babiččina bytu.

Je hodně věcí, které babička coby dáma ze staré školy neuznává. Opovrhuje plastovými taškami, jogurt by nikdy nesnědla přímo z kelímku, nesedla by si ke stolu s igelitovým ubrusem a nepoužila papírový kapesník. Takže když jsem při obědě – mimochodem báječné svíčkové – ucítil šimrání v nose, kýchnul a z kapsy vytáhl balíček papírových kapesníků, znechuceně se na mě podívala. „Prosím tě, zajdi si do mojí ložnice pro pořádný látkový kapesník.“ Ze zkušenosti vím, že nemá cenu odporovat. Zamířil jsem do babiččina pokoje, otevřel dveře šatní skříně a v tu chvíli na mě vypadl klobouk. Černý, uprostřed lehce prohnutý s elegantní střechou. Pánský klobouk.

Když je to láska Iva Pekárková

Bylo jí skoro sedmatřicet. Adolescentní zábavy – diskotéky (byly ještě vůbec? Asi ne. Teď byly kluby) a vysedávání po hospodách a běhání po obchodech za účelem sehnání toho NEJSUPROVĚJŠÍHO oháknutí už by ji nebavily, ani kdyby to fyzicky zvládala. Kafíčko s kámoškou, to si občas dala, někdy se u ní sešly dvě nebo i tři, ukusovaly bábovku, štrůdl nebo koláč (Šárka se naučila skvěle péct), před každým soustem poznamenaly, že by neměly – „Jó, holka, už jsem se zas o kilo spravila, koukni se na ty špeky!“ a klábosily o všem možném. Ale to bylo občas, dnes Nikdo Nemá Na Nic Čas – a ženské si zvykly zaskočit za ní kdykoli, bez ohlášení, anebo naopak na domluvenou schůzku bez omluvy nepřijít, protože „Šárka je přece pořád doma“. Víc než klábosení ženských v jejím věku, které si přišly spíš pustit průvan na zuby než potrénovat mozek, ji naplňovala Čtyřlístková setkání. Učila Kleopatru (proč rodiče, probůh, musí dětem, už tak dost postiženým, ještě přitěžovat takovými jmény?) číst a psát. Klea měla jen „mozaikového Downa“, byla vlastně SKORO normální, jen měla ten prolomený, rozpláclý pršinos, tak typický pro downisty, a extra mimořádně dlouhé vedení. Šárce dělalo dobře, jak DOKONALE Klea nerozumí jejímu, Šárčinu, postižení. Po dvou letech, co se vídaly, ještě nepochopila, že Šárka z vozíku vstát prostě nemůže, a myslela si, že je to nějaká hra. Často si sedala na židli, nohy ve vzduchu, a pokoušela se Šárku napodobovat, strašně se řehtala, rukama otáčela „koly“ po stranách a snažila se ze všech sil někam odjet. Když tohle viděl někdo „zvenku“, obvykle se nejdřív zhrozil a pak mu to čtvrt hodiny v hlavě 4

OD SRDCE K SRDCI

povídky, pohádky

šrotovalo, to od přemýšlení, jak jednomu postiženému vysvětlit, že takhle nesmí urážet druhého postiženého. Šárka se bavila.

Ale ne dost na to, aby ji tenhle životní styl skutečně naplňoval. Bylo jí sedmatřicet, ideální doba na krizi středního věku. Věk, kdy se každý – nebo teda skoro každý – sám sebe ptá, celý překvapený: tak takovéhle to v životě je? Fakt? To myslíte vážně? Takže takhle to bude už napořád? Dokud nenatáhnu drápy?

Klepetomanie a starý humr Michal Viewegh Maminka samozřejmě věděla, že tatínek se moc netěší, až se do jejich nijak obrovského bytu přistěhuje babička Jana, kterou měl patnáct let za mrtvou – a věděla i to, že tatínkovi tchyně v takové obdobě vlastně vyhovovala. Doma měl totiž dvě velmi živé děti, které byly navíc v právě kritickém věku, a k tomu svou popletenou maminku, babičku Vilmu, která se po většinu času chovala jako chodící výbušnina. Ano, říkal si trpce tatínek, do této sestavy už chyběla jen jeho tchyně, babička Jana, která – byť nechtěně – zabila sekyrkou manžela! „Není nad to,“ řekl mamince kysele, „mít denně na očích návod, jak rychle vyřešit rodinné spory.“ Maminka tatínkovy obavy samozřejmě chápala, a proto se snažila ještě víc, než obvykle, aby měl dobrou náladu a co nejvíc důvodů ke spokojenosti. Když tatínek krátce před polednem vstal, připravila mu k snídani vejce na slanině, která odjakživa miloval, a ještě mu k nim rozpekla housky, jak to měl vždycky rád. A dokonce svolila, aby zůstal na snídani ve svém proužkovaném černočerveném pyžamu s výšivkou na náprsní kapsičce, jež mu k padesátinám darovala jeho třiadvacetiletá kolegyně z divadla. Maminka tohle pyžamo nenáviděla, protože – jak vysvětlila Sáře a Báře – nikdy neměla ráda proužky, ale teď se tatínkovi zdálo, že proužky mamince vadí méně než obvykle. „Samozřejmě že si babičku Janu u nás doma necháme!“ oznámil tatínek mamince s plnými ústy. „To se přece rozumí samo sebou!“ „Mluvíš vážně?“ vyjelo z maminky. „Jasně že mluvím vážně!“ zvolal tatínek a utřel si z vousů zbytky vajíčka. V ten moment se maminka na tatínka podívala tak, jako kdyby to černočervené proužkované pyžamo bylo její zamilované oblečení. „Kleptomanie s alzheimerem se budou skvěle doplňovat!“ dodal tatínek a dvakrát na maminku mrkl.

Maminka se chvíli jen tak usmívala – a nakonec řekla: „Krásné pyžamo… Bez ironie!

To je pravý hedvábí, že jo?“ „Opravdu se ti líbí? To mě překvapuješ,“ řekl obezřetně tatínek. „Myslel jsem, že ho moc nemusíš.“ Maminka, která už mezitím začala válet na kuchyňské lince těsto na tatínkův zamilovaný štrúdl, zatlačila na váleček tak silně, že bylo těsto ve vteřině tenké jako papír. „Jen si říkám, že muselo tvou mladou kolegyni stát úplný majlant!“ řekla. Usmívala se na tatínka zeširoka se zavřenou pusou, takže to vypadalo, jako když se směje delfín nebo 5

OD SRDCE K SRDCI

povídky, pohádky

klaun. Tatínek maminku zkoumavě pozoroval. Těsto na štrúdl už bylo tak rozválené, že přesahovalo přes okraj kuchyňské linky. „Směnné obchody,“ pravil po chvíli tatínek uvážlivě, „jsou založeny na výměně zboží srovnatelné hodnoty.“ „Co tím chceš říct?“ nepochopila hned maminka.

6