Nora Robertsová
STEJNĚ SE VRÁTÍŠ
Nora Robertsová STEJNĚ SE VRÁTÍŠ
Překlad Soňa Tobiášová
Název originálu: The Return of Rafe MacKade První vydání: Silhouette Books, 1995 Překlad: Soňa Tobiášová Odpovědný redaktor: Ivana Čejková Jazyková korektura: Dana Wotřelová
© 1995 by Nora Roberts © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2019 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena. HarperCollins Polska sp. z o.o. 02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25 Cover: Emotion Media, Poland Sazba: Studio Editio, Poland Tisk: OZGraf Olsztyńskie Zakłady Graficzne S.A.
ISBN 978-83-276-3954-7
Věnováno všem rošťákům
PROLOG Bratři MacKadeovi trable přímo přitahovali. V klidném městečku Antietam v Marylandu nebylo tak snadné dostat se do maléru, ale už jen snaha jim připadala zábavná. Všichni se nahrnuli do Jaredova staršího chevroletu a začali se dohadovat, kdo bude řídit. Auto sice patřilo nejstaršímu z nich, ale tři bráchové znamenali slušnou přesilu. Dnes toužil za volant usednout Rafe. Neklid ho nutil sešlápnou pedál a hnát se po temných vinutých silnicích, jako by své náladě mohl uniknout. A kdyby to nešlo, prostě ji porazit, klidně si vytlouct zuby, hlavně se dostat někam dál, někam jinam. Nebo jednoduše pryč. Bylo to právě čtrnáct dní, co pohřbili matku. Jeho nebezpečná nálada, jasně patrná z výrazu světlezelených očí a stažených rtů, asi způsobila, že ho bratři přehlasovali. Za volant si nakonec sedl Devin, Jared vedle něj a Rafe musel dozadu k nejmladšímu Shaneovi. Kluci MacKadeovi – drsná partička, kterou tu každý znal. Všichni vysocí, urostlí a nezkrotní, stále připravení ohánět se pěstmi. Už jen pohledem těch mackadeovských nazelenalých očí každého na deset metrů propichovali. Rozumný člověk se tedy držel ještě o metr dál a nepletl se jim do cesty. Ten večer se domluvili, že zkusí pivo s kulečníkem u Duffa, přestože Shane protestoval, že mu tam nikdo nenalije. Ještě mu nebylo jednadvacet. 7
Potemnělý, zakouřený podnik jim však vyhovoval. Třaskání koulí mělo ten správný divoký zvuk a unavený Duff Dempsey za barem se tvářil příslušně kysele. Podezíravé pohledy štamgastů jim připadaly spíše jako obdivné. Každý ihned pochopil, že si bráchové opět koledují o malér, a nakonec se ho dočkají. Rafe s cigaretou v koutku zamžoural skrze kouř a soustředil se na úder tágem. Několik dní se neoholil a hrubé strniště s jeho naštvaností ladilo. Pak rázným úderem hladce poslal kouli do rohu a měl výhru téměř v kapse. „Ještě že máš aspoň v něčem štěstí,“ ozval se od baru Joe Dolin a napil se piva. Byl jako skoro každý večer opilý a náležitě namíchnutý. Bývalá hvězda fotbalového týmu střední školy, co s MacKadey kdysi soupeřil o přízeň hezkých holek. Už teď v jednadvaceti ale ztrácel formu a glanc. Modřina na oku, kterou před odchodem z domu způsobil své ženě, ho nijak neuspokojila. Rafe přejel křídou hrot tága a nevěnoval mu pozornost. „Bude to chtít víc než výhru v kulečníku, jestli chceš zachránit farmu, když je máma pod drnem,“ šklebil se Joe a zakýval lahví v ruce. „Slyšel jsem, že budete muset něco prodat, abyste měli na daně.“ „Tos asi blbě slyšel.“ Rafe v klidu obešel stůl a promýšlel další úder. „To sotva. MacKadeovi byli odjakživa magoři a lháři.“ Než se Shane stihl rozběhnout, Rafe mu zvednutým tágem zatarasil cestu. „On mluví na mě,“ zamumlal a zadíval se bratrovi dlouze do očí. „Viď že jo, Joe? Že mluvíš na mě?“ „Na kohokoli z vás.“ Joe si znova lokl piva a klouzal pohledem z jednoho na druhého. Dvacetiletý Shane měl svaly z práce na farmě, ale byl to ještě kluk. Devin se tvářil jako hráč pokeru, jeho chladný výraz neprozradil, co si myslí. Jared ležérně opřený o jukebox v klidu čekal, co bude dál. 8
Joe stočil oči zpět k Rafeovi, z něhož drzý vztek přímo sálal. „Ale s tebou si vystačím, Rafe. Vždycky jsi mi připadal jako největší lúzr ze všech.“ „Fakt, jo?“ Rafe zamáčkl cigaretu a chopil se svého piva. Napil se, jako na závěr obvyklé provokace před rvačkou, a chlapi u stolů se už natáčeli jako zvědavé obecenstvo. „A jak ti to jde ve fabrice, Joe?“ „Aspoň platím účty,“ odsekl Dolin. „Nepiju na dluh a nikdo mi nesebere střechu nad hlavou.“ „Jasně, když tvoje žena dvanáct hodin denně utírá stoly, aby na to vydělala.“ „Neotírej si hubu o mou ženu! Na barák vydělávám já. Za mě ženská platit nemusí jako tvoje matka za tvýho fotra. Prodělal celý její věno, ještě ji zadlužil a pak si klidně umřel.“ „No jo, klidně si umřel.“ Zlost, vina i žal už v Rafeovi vřely jako v kotli. „Ale nikdy na ni nevztáhl ruku. Nemusela chodit v šátku a brejlích a vymejšlet si, že upadla. Protože jestli tvoje máma někdy na něco upadla, Joe, tak to byla pěst tvýho fotra.“ Joe třískl lahví o barpult, až mu z ní v ruce zbylo jen hrdlo. „To je zasraná lež, a ty teď dostaneš do držky.“ „Tak pojď.“ „Je ožralej, Rafe,“ zavrčel Jared. Bratr se na něj zadíval ledově zeleným pohledem. „No a?“ „Že nemá cenu mu rozmlátit ciferník,“ pokrčil Jared ramenem. „Nestojí za to.“ Rafe ale rozumy nepotřeboval. Stál jen o nějakou akci. Zvedl tágo, zadíval se na něj a pak ho položil na stůl. „Tak ty by sis to se mnou chtěl rozdat, Joe?“ „Tady to nezkoušejte.“ Duff věděl, že už je pozdě, ale ukázal palcem na telefon na stěně. „Nebo volám šerifovi a půjdete střízlivět do cely.“ „Na ten telefon radši nesahej,“ zavrčel Rafe tak, že se barman zarazil. „Jdeme ven,“ dodal klidně. 9
„Jen ty a já.“ Joe zatínal pěsti a měřil si jeho bratry. „Ať po mně zkoušejí skákat taky, až ti nakopu prdel.“ „S tebou mi nikdo pomáhat nemusí.“ Rafe to dokázal hned za dveřmi. Uskočil, když se Joe rozmáchl, a hned první ranou na oplátku se mu trefil do obličeje a ucítil pod prsty krev. Ani netušil, proč se rve, Joe pro něj neznamenal víc než mravenec v trávě. Dělalo mu to prostě dobře. Dokonce i když nedával pozor a sám nějakou tu ránu schytal. Pěsti a krev viděl jako jediné řešení. Když slyšel to uspokojivé křupnutí kloubů o kost, dokázal na všechno zapomenout. Devin sebou trhl, když zahlédl krev na bratrově tváři, ale stoicky si strčil ruce do kapes. „Do pěti minut ho sundá.“ „Spíš do tří,“ prohodil Shane a sledoval, jak se rváči začali válet po zemi. „Tak o deset babek.“ „Platí. Dej mu, Rafe!“ vykřikl Shane. „Jen mu to nandej.“ Trvalo tři minuty a ještě pár nepříjemných sekund, než ho Rafe dostal na záda, sedl si na něj a metodicky mu pěstí zpracovával obličej. Joe už měl v očích vidět bělmo, a tak Jared přiskočil, aby bratra odtáhl. „Je hotovej.“ Přistrčil Rafea zády ke zdi. „Má dost. To stačí.“ Rafe cítil, jak ho bezuzdný vztek pomalu opouští a povolil pěsti. „Pusť mě, Jare. Už ho nechám.“ Zadíval se na omráčeného, sténajícího chlapa na zemi. Nad jeho zdevastovaným tělem odpočítával Devin bankovky pro Shanea. „Nevzal jsem v úvahu, jak moc je ožralej,“ prohodil Devin. „Za střízliva by to Rafeovi pět minut klidně mohlo trvat.“ „Rafe by na takovýho ubožáka nikdy nevyplejtval pět minut.“ Jared zavrtěl hlavou, přestal bratra tlačit ke zdi a vzal ho kolem ramen. „Co takhle pivo?“ „Ne.“ Rafe pohlédl k oknu plnému diváků a bezděčně si setřel krev z obličeje. „Radši ho někdo hoďte domů,“ křikl. „A my odsud vypadnem.“ 10
Teprve když se opět usadil v autě, ozvala se bolestivě jeho zranění. Na půl ucha poslouchal, jak Shane vzrušeně znova rvačku popisuje krok za krokem a Devinovým šátkem si otřel trochu krve ze rtu. Takhle se nikam nedostane, pomyslel si. Nic nedělá a nic z něj nebude. Rozdíl mezi ním a Joem byl jen v tom, že z Joea se stal navíc ožrala. Rafe měl vztek na sebe, na tu díru, ve které žil, nenáviděl i jejich farmu. Jako by se každým dnem propadal hloub do jámy, z níž už se nevyhrabe. Jared měl své knihy a studium, Devin svoje podivné, hlubokomyslné úvahy a Shanea těšila půda a práce na ní. On neměl nic. Na kraji města, kde houstly stromy a krajina se začínala zvedat, uviděl starý Barlowův dům. Temné, opuštěné místo, kde podle některých lidí strašilo. Stál stranou, jako něco nechtěného, čemu se spořádaní občané raději vyhýbají. Stejně jako Rafeu MacKadeovi. „Zastav.“ „Kruci, snad nebudeš blít?“ ozval se Shane nevzrušeně. „Ne. Prostě zastav, Jare, jo?“ Jakmile bratr poslechl, Rafe vyskočil z auta a začal šplhat do kamenité stráně. Trní a tráva se mu chytaly za nohavice. Nemusel se otáčet, protože slyšel, že se bráchové vydali za ním. Kleli u toho a bručeli. Pak se zastavil a zvedl hlavu k třípodlažní stavbě z místního kamene. Nejspíš z několik mil vzdáleného lomu. Některá okna byla vytlučená a pobitá fošnami a obě terasy propadlé, jako záda staré báby. Někdejší trávník před domem zarostl plevelem a ostružiním. Uprostřed té spouště čněl zohýbaný, suchý dub. Ale ve světle měsíce, když vítr zašuměl ve vysoké trávě, mělo to místo podivné kouzlo. Už jen proto, že dům přestál dvě stovky let nepřízně živlů i světa a stále jako by nehnutě shlížel dolů na městečko. 11
„Jdeš hledat duchy, Rafe?“ Shane se zastavil po jeho boku a oči se mu ve tmě leskly. „Možná.“ „Pamatuješ, jak jsme se jednou vyhecovali a šli sem přespat?“ Devin bezděčně utrhl stéblo trávy a mačkal ho mezi prsty. „To už je tak deset let zpátky. Jared se schoval nahoře, vrzal dveřmi a Shane se strachy počural.“ „To jistě.“ „Naprosto jistě.“ To vyvolalo předvídatelnou strkanici, kterou starší bratři ignorovali. „Kdy chceš jet?“ promluvil Jared šeptem. Poznal na bratrovi, k čemu se chystá, už z jeho výrazu, když se díval na ten starý dům a kamsi za něj. „Ještě dnes. Musím odsud vypadnout, Jare, a zkusit někde něco jinýho. Když to neudělám, stane se ze mě další Dolin. Nebo něco horšího. Máma už tu není, už mě nepotřebuje. Kruci, jestli vůbec někdy někoho potřebovala.“ „Už víš, kam vyrazíš?“ „Ne. Nejdřív možná někam na jih.“ Rafe od toho domu nemohl odtrhnout oči. Jako by ho taky pozoroval a posuzoval. Jako by čekal. „Pošlu nějaký prachy, hned jak to půjde.“ Jared měl sice pocit, jak by mu někdo rval srdce z těla, ale jen nedbale trhl ramenem. „Nějak to přežijeme.“ „Ty musíš hlavně doštudovat. I máma si to přála.“ Rafe se ohlídl na bráchy, kteří se už po sobě váleli v trávě. „Oni si taky nějak poradí, jen co přijdou na to, co vlastně chtějí.“ „Shane už to ví. Stojí o tu farmu.“ „Jo.“ Rafe se pousmál a našel cigaretu. „Všiml jsem si. Prodejte kus půdy, když bude třeba, ale nedovolte, aby vám sebrali všechno. O to, co nám patří, se nějak postaráme. Tohle město ještě uvidí, že jméno MacKade něco znamená.“ Usmál se trochu upřímněji. Poprvé za dlouhé týdny jako by bodavá bolest v jeho nitru polevila. Mladší bráchové seděli na 12
zválené trávě, celí špinaví a poškrábaní, a smáli se jako dva blázni. Takhle si je budu pamatovat, pomyslel si Rafe. Jak kluci MacKadeovi drží při sobě na kamenitém kusu země, o který nikdo nestojí.
13