posedlost
Praha 2019
Přeložila: Jiřina Stárková
J. R. Ward: Posedlost Vydání první Copyright © 2018 by Love Conquers All, Inc. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2019 jako svou 2314. publikaci Přeloženo z anglického originálu Consumed vydaného nakladatelstvím Gallery Books, New York v roce 2018 Český překlad © 2019 Jiřina Stárková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2019 Emil Křižka Přebal a vazba © 2019 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1243-9 BARONET Praha 2019
J. R. Ward
POSEDLOST
Elizabeth a Steveovi Berryovým, s láskou, úctou a obdivem.
Kapitola 1
P
Harbor Street a Osmnáctá avenue Old Downtown, New Brunswick, Massachusetts
ožární poplach. Kód lokality 1-9-4-7. Dvě stříkačky, jeden automobilový žebřík, výjezdní jednotka číslo 499. Jinými slovy, partner Anne Ashburnové se na páteční večerní rande dostavil včas a odvážel ji na představení. Připusťme, že „včas“ bylo právě v okamžiku, kdy si na stanici sedla k jídlu s ostatními členy jednotky, a „představením“ byl požár skladiště, kde budou provádět dokonale secvičený tanec. Ale jestli se uspokojivý vztah posuzuje podle stálosti a toho, zda dodává životu cíl a smysl? Pak je dotyčná hasičská štace tím nejlepším milencem, jakého si žena může přát. Když hasičský vůz číslo 17 odbočil za kvílení sirén a blikání světel do Harbor Street, Anne se rozhlédla po těsném prostoru se sedačkami. Za kabinou řidiče byla čtyři sklopná sedadla, dvě otočená po směru jízdy, dvě proti směru, oddělená uličkou s výzbrojí. Na jedné straně seděli Emilio „Amy“ Chavez a Patrick „Duff“ Duffy. Naproti ona a Daniel „Danny“ Maguire. Za volantem trůnil hasič-strojník Deshaun „Doc“ Lewis, vedle něho kapitán Christopher „Chip“ Baker, velitel zásahu. 7
Anne měla přezdívku „Ségra“. Což se přímo nabízí, jste-li sestra proslulého hasičského náčelníka Thomase Ashburna mladšího a dcera uctívaného – neprávem, jak se ukázalo – Thomase Ashburna staršího. Ovšem každý jí tak neříká. Soustředila se na Dannyho. Hlavu měl natočenou k otevřenému okénku, tmavé vlasy sfoukané dozadu studeným listopadovým větrem, unavené modré oči upřené do prázdna. Jejich kolena v elegantních zásahových kalhotách se dotkla pokaždé, když vůz nadskočil na poklopu kanálu, vjel do výmolu nebo se přehnal přes křižovatku. Fajn, dobře, chtěla říct Osudu. Vím o něm. Nemusíš mi ho ustavičně připomínat. O tomhle tvrdohlavém chlapovi se dalo říct leccos, přičemž většinu výrazů byste před svou babičkou nemohli vypustit z úst, nicméně věděl, že Anne „Ségru“ bytostně nesnáší, a proto je pro něj Ashburnová. Taky jí řekl Anne – jednou. Pozdě v noci, zhruba před třemi týdny. Jo, a oba byli nazí. Panebože… opravdu to spolu konečně dělali? „Nandám ti to v pinčesu,“ prohlásil, aniž se na ni podíval. „Jen co se vrátíme.“ „Nemáš šanci.“ Štvalo ji, že ví, že na něj civí. „To jsou jen silácký řeči, Danny.“ „Jak myslíš.“ Otočil se k ní. „Nechám tě vyhrát, co tomu říkáš?“ Jeho úsměv byl lenivý, vědoucí, mazaný. A ona se nechala vyprovokovat. „Trhni si.“ Naklonila se k němu. „Jestli budeš švindlovat, nebudu si s tebou hrát.“ „Ani kdybys byla ve výhodě?“ „To by mě vítězství netěšilo.“ 8
„Aha. Po návratu na stanici mi musíš ty spletité detaily objasnit. Až tě rozdrtím.“ Anne zavrtěla hlavou a zadívala se ven otevřeným okénkem. První poklepání na koleno přičetla výmolu ve vozovce. Druhé, třetí a čtvrté očividně – Loupla očima po Dannym. „Nech toho.“ „Čeho?“ „Jsi malej?“ Když se začal usmívat, věděla, kde se v myšlenkách toulá. „Ne vzrůstem. Věkem.“ „Vím na beton, že jsem byl náležitě vyvinutej už v šestnácti.“ Ztišil hlas. „Co myslíš?“ Díky sirénám a otevřeným okénkům je nemohl nikdo slyšet – a pokud to hrozilo, Danny zásadně nemluvil v dvojsmyslech. A ano, jeho svalnaté a potetované tělo už měla čest důvěrně poznat – třebaže jenom jednou. Na druhou stranu, nezapomenutelné se stává jen jednou. „Myslím, že jsi cvok,“ broukla. Ale to už byli na místě činu. Ze starého skladiště z počátku dvacátého století zbyla jen původní kostra – šest tisíc čtverečních metrů rozbitých tabulek skla, hnijících trámů a větrem stržených střešních desek. Vnější zdi jsou z cihel, ovšem patra i veškeré přepážky mezi místnostmi budou vzhledem ke stáří dřevěné. Požár má ohnisko v severovýchodním rohu druhého podlaží, odkud se vzdouvají oblaka kouře do pět stupňů chladného nočního vzduchu, než je zředí vítr a odvane směrem k jihu. Jakmile se Anne dotkla botami země, přitáhla si cípy těžké zásahové bundy. Z vysoko vyčesaného koňského ohonu strhla gumičku, hnědé vlasy k ramenům letmo prohrábla a pevně sepnula na šíji. Pořád je má žíhané zesvětlenými pramínky z léta, nicméně už potřebují zkrátit, a tak všechno světlé půjde pryč. 9
Být žena, „která o sebe dbá“, jak jí ustavičně zdůrazňuje matka, nechala by si melír udělat v zimních měsících. Ale kde má na něco takového vzít čas? „Ségra, pročesej s Amym barák a vyžeňte narkomany,“ zavelel kapitán Baker. „Tomu rohu se vyhněte. Danny a Duff připraví hadice!“ Kapitán Baker udílel další rozkazy, ale ty ji už nezajímaly. Ona má úkol jasný. Dokud ho nesplní, nevyskytne se nepřekonatelná překážka nebo nedojde ke změně příkazu, žádá se od ní jediné: věnovat se přidělené práci, žádné jiné. „Buď opatrná, Ashburnová.“ Bylo to proneseno mírně a potichu a určeno pouze jí. Ohlédla se; Dannyho irské oči se neusmívaly. Zamrazilo ji v zátylku; musela si ho promasírovat. „Jasně. Ty taky, Maguire.“ „Bude to hračka. Před desátou jsme zpátky. Na pinčes.“ Oba vykročili ve stejný okamžik. Danny k zadní části vozu, k hadicím na navíječích, ona se přidala k Chavezovi. Byla ráda, že jde do akce s Emiliem. U hasičů slouží už čtyři roky, postavu má jako buldozer a mozek soutěžícího ze hry Risk. A všechno, co se chystá provést, oznamuje nevzrušeným tónem. Díkybohu za něj. Namouduši. Zamířili ke skříni na boku vozu, otevřeli ochranný kovový kryt a každý sáhl pro láhev se stlačeným vzduchem. Přetáhla si přes hlavu kuklu, pozapínala bundu na suchý zip a na přezky a nasoukala se do popruhu s dýchacím přístrojem. Masku zatím nechala viset pod bradou a nasadila si jen přilbu. Z dalšího oddělení na boku vozu vzala sekeru a připevnila ji k opasku, přidala radiostanici a reflektorovou svítilnu. Jen co se vystrojil i Emilio, navlékli si zásaho10
vé rukavice a poklusem přeběhli přes škraloup namrzlého trávníku, přelezli hromádky zrezivělých autodílů, stavební suti a sešlého harampádí. Červená blikající světla hasičských vozů měnila jejich svižné a ladné pohyby ve zpomalené, neohrabané stíny. Svěží vzduch, který nabírala do plic a nechávala proudit hrdlem ven, si náležitě vychutnávala. Potrvá, než se ho bude moct opět nadechnout. Doběhli k postranním dveřím. Byly zamčené, ale panely se viklaly jako zuby v dásni postižené paradontózou. „Já se o to postarám,“ převzala iniciativu. Natočila rameno a plnou váhou nalehla na chatrný panel. Ten bez odporu povolil a s lomozem se rozpadl. Zapnula svítilnu na přilbě a nakoukla dovnitř. To, co spatřila, nečekala – což je normální. Nikdy předem nevíte, jak to v budově vypadá, dokud se do ní nepodíváte, a místo aby Anne a Chavez vstoupili do rozsáhlého prostoru, ocitli se v provizorním vestibulu. Z něho se rozbíhaly úzké kanceláře s nízkým stropem, pravděpodobně vzniklé po přeměně skladu v pracoviště pro úředníky. Nebo pro operátory telemarketingu. Ať tady sídlil kdokoli, činnost ukončil přinejmenším před deseti lety. Nyní jsou prostory neobyvatelné. Postupovali vedle sebe, každý po jedné straně, a jak vcházeli hlouběji, Anne míjela vysloužilé kancelářské zařízení z dob Ally McBealové. Nábytek byl rozpadlý, samá skvrna a pokrytý silnou vrstvou špíny. To vysvětlovalo, proč není přízemí vyrabované. Oheň však necítila. Ani žár. Nicméně vzduch čistý nebyl. Prosycoval ho bezmála hmatatelný pach moči, hniloby a plísně. Bludištěm procházeli rychle, bez zbytečného zdržování. Jejich radiostanice neustále aktualizovaly situaci. 11
Šum střídaný hovorem vnímala jen mechanicky, aniž si uvědomovala, že ho poslouchá. „– vítr se mění na severovýchodní.“ „– začínáme s ventilací střechy –“ První hlášení zaznamenala, ale nevěnovala mu pozornost. Požár není velký, čerpadla mají spolehlivý zdroj vody a přístup ze žebříku shora je dobrý. Nadto je budova rozsáhlá a ona a Emilio jsou od aktivní oblasti na hony daleko. Před schodištěm se zastavila. „Ty běž do prvního patra, já půjdu dál.“ „Tak rozkaz nezněl.“ „Není důvod zůstávat spolu. Oheň je daleko. Takhle to zvládneme dřív.“ „Jenomže –“ „Naznačuješ, že se o sebe nedokážu postarat?“ Emilio zavrtěl hlavou. „Dobře. Půjdu nahoru.“ „Jen co tady skončím, přidám se k tobě. Zbývá jen jeden roh.“ Zatímco Emilio stoupal po úzkých, sevřených stupních, Anne se ubírala vpřed. Čím hlouběji se dostávala, tím byla koncentrace plísně ve vzduchu vyšší. Na zádech má zásobu vzduchu na třicet minut – na patnáct, kdyby se namáhala –, ovšem kvůli smradu jím plýtvat nehodlá. Před ní se něco mihlo chodbou, snad postava tápající ve tmě. „Stůj!“ křikla a pustila se za uprchlíkem. Odbočila vlevo, vpravo, chvíli běžela rovně. Plíce jí pracovaly naplno, nohy se jen míhaly, do těla ji tloukla výzbroj. V poskakujícím kuželu světla na boku přilby se muž nebo žena v jejím zorném poli ztrácel a zase objevoval, jako přízrak v cárech oděvu. Honička skončila v úzké místnosti bez dveří a oken, jen s průchodem, jímž do ní oba vpadli. Pobuda byl za12
blácený jako honicí pes a vlasy měl tak slepené, že mu z hlavy trčely do všech stran. Anne působil starost jeho namáhavý dech. I rudý obličej. Určitě je něčím nadopovaný a podle všeho má zápal plic. Zvedla ruce v rukavicích. „Já nejsem policajtka. Jen chci, abys odtud odešel a nic se ti nestalo –“ „Zabiju tě!“ funěl. „Zabiju tě, kurva!“ O krok ustoupila a jednu ruku položila na krátkou vyprošťovací sekeru. „Je mi jedno, v čem jedeš nebo proč tady jsi. V budově za námi hoří. Víš, jak se dostaneš ven?“ Muž přikývl. „Tak utíkej. Nebudu ti v tom bránit.“ „Já se do lapáku nevrátím!“ „V pohodě. Jsem od hasičů, ne od policie. Ale musíš hned vypadnout z budovy, a nejen proto, že poldové tady budou co nevidět. Jestli nechceš, aby tě zatkli, okamžitě odejdi. Nebudu ti stát v cestě.“ Tulák se prohnal kolem ní a provázený pleskáním jednoho bagančete a polobotky zmizel v chodbě. Kdyby stál za záchranu, použila by jinou taktiku. Při snaze o přesvědčování dotyčného však neměla zájem přijít k úrazu, natož aby ztrácela čas ručením za odvykací léčbu, když o kus dál může být někdo, kdo opravdu vyžaduje pomoc i lékařské ošetření. Tři minuty nato byla na opačné straně budovy. „Přízemí je prázdné,“ hlásila do radiostanice. Po návratu ke schodišti poprvé ucítila kouř. Vítr měnící směr nezaháněl oheň od zdroje hořlavého materiálu, ale naopak k němu – Bum! Čelní úder byl tak rychlý a prudký, že ztratila rovnováhu. Stržená gravitační tíží ocelové nádrže se vzduchem tvrdě přistála na zádech. Následkem pádu si vyrazila dech a viděla rozmazaně, nicméně zřetelně sly13
šela, jak se tmou bleskurychle vzdaluje další vagabund. Svezla se z dýchacího přístroje, zvedla se na všechny čtyři a zadívala se směrem, odkud přišel úder. Zahlédla už jen tmavou postavu mizející za rohem. „Hajzle.“ Se zaúpěním se napřímila a několikrát se hluboce nadechla. V zádech ucítila bolest, ale jinak byla v pořádku. Feťáka pronásledovat nebude. Měl tolik rozumu, aby vzal nohy na ramena. Otočila se. Světlo na přilbě šlehlo po zdi pokryté graffiti a ozářilo schodiště. Emilio nejspíš vyhnal toho ničemu z prvního patra – Výbuch byl tak hlasitý, že ho její sluch nedokázal zpracovat jako zvuk. Cítila jen bolest v uších. Zakryla si hlavu a částečně díky instinktu, částečně díky výcviku klesla do dřepu. Okamžitě ji napadla pervitinová laboratoř. Před měsícem měli podobný případ, kdy chemikálie používané pří výrobě vyhodily do vzduchu dvoupodlažní byt. Popadla vysílačku. „Emilio? Jsi z dosahu? Emilio –“ „Příjem,“ ohlásil se. „Jsem v jihozápadním rohu na druhém podlaží. Co to bylo?“ Díkybohu, pomyslela si. Nerada by ho ztratila – Hřmot nad hlavou se ohlásil skřípáním a rachotem. Tím to však nekončilo. Zborcení patra proběhlo nečekaně a bleskurychle. Na Anne přistálo všechno možné, lavina kdoví čeho jí zasypala tělo krupobitím ran. Najednou byly všude plameny. A ona je zavalená sutí, přišpendlená k betonové podlaze a bez nasazené masky. Hlavou jí běžela jediná myšlenka. Skoro celý život kráčela v otcových stopách. V tu chvíli to vypadalo, že možná zemře stejným způsobem jako on. 14
Kapitola 2
K
de ses sakra flákal?“ Danny Maguire obešel automobil se stříkačkou, chopil se vyprošťovací sekery a přes rameno se zamračil na kapitána Bakera. „Podle rozkazu jsem natahoval hadice.“ „Tak proč Duff maká sám, Maguire?“ „Byl jsem s Docem. Měli jsme potíže s čerpadlem.“ „Dělej, co ti řeknu, krucinál! Doc si poradí sám.“ Kapitán Baker měl mizernou náladu – ostatně jako každý, kdo přestane kouřit. Jenže tohle není výlet do Karibiku. Tak ať se kurva kouká vzchopit. „Nedáš si Nicorette?“ zahučel Danny. „Ne.“ Kapitán odcházel. Vrátil se. „Jo. Dám.“ Danny zalovil v zásahovém oděvu a ze zadní kapsy kalhot vyndal dva čtverečky. „Rozžvýkej oba dva. Dej na mě. Já si dávám mezi stoličky tři, ale necítím skoro žádný účinek.“ „Chci, abyste s Duffem –“ Chladný vzduch rozehřála hlasitá exploze a vzápětí Danny ucítil na obličeji tlakovou vlnu. Nad kapitánovou červenou přilbou se z rozbitých oken na druhém 15
podlaží skladiště vyvalily plameny s ohňostrojem jisker, jako z nozder draka. „Hlaste se, lidi! Hlaste se!“ hulákal Baker do radiostanice. Zatímco hasiči vyvolávali svá identifikační čísla, Danny popadl zásobník se vzduchem – vzápětí však strnul, když z vysílačky zazněl ženský hlas. „Dvanáct deset. Mám potíže. Pod severním schodištěm. Přízemí.“ Projela jím ledová vlna. Upřel pohled na plameny, které z ničeho nic, a sice zcela regulérně, věstily velký průser. Zadíval se na Bakera. „Kapitáne, vyšli mě –“ „Ne, Maguire. Právě jsem přivolal posily a chci, abys obsluhoval hadice. Jsi nejsilnější z týmu, Duff má pohmožděný žebro –“ Přiblížil obličej ke kapitánovu, až se jejich nosy skoro dotýkaly – a musel se krotit, aby se Bakerovi nezakousl do hrdla. „Pošli mě kurva dovnitř!“ Baker ho praštil do prsou. „Jsi u hadic. To je rozkaz. A nezkoušej to na mě, kurva!“ Dannyho oslepil vztek. Než mu však mohl podlehnout, chopily se ho pevné paže a odtáhly ho pryč. Patrick Duffy, alias Duff, ho bez emocí pleskl dlaní přes tvář. „Přestaň.“ Duff ho popadl za klopy a zatřásl jím. „Podívej se na mě, Danny. Nikdo nestojí o papírování navíc a ty určitě nestojíš o opakovanej distanc.“ Dvanáct deset je identifikační číslo Anne Ashburnové, jediné ženy v jednotce 499. A slovo „potíže“ znamená, že ji překvapil oheň. Za běžných okolností by pro ni Danny obětoval cokoli. Ovšem fakt, že potřebuje pomoc a možná je zraněná – Duff mu zase trhl za klopy a pověsil se na ně, takže Dannyho přiměl, aby se nahrbil a ze svých úctyhod16
ných stopětadevadesáti centimetrů něco ubral. „Jde za ní Amy. My dva obsloužíme hadice.“ Nato ztišil hlas. „Ovládej se, chlape. Teď nejde o Sola.“ Ne. Je to daleko horší. Jde o Anne. Kdyby ji zradil, nedávná ztráta staničního seržanta by ve srovnání s tím byl slabej čajíček… Jeden druhého si měřil přinejmenším sto let, které jako by během toho okamžiku uplynuly. Poslechni. Podvol se. Přizpůsob se. „Jasně.“ Danny ustoupil. „Fajn.“ Setřásl Duffa z bundy, jako by jeho stopětadvacet kilo nebylo víc než smítko. Nasadil si kuklu a na záda hodil dýchací přístroj. „Na co to potřebuješ?“ zeptal se Duff. „Vítr změnil směr. S hadicí a bez dejcháku dovnitř nejdu. Doufám, že s tím nemáš problém. Nebo se chceš se mnou zase pomuchlovat?“ Danny mu nedal příležitost odpovědět. A když rázoval tam, kam ho odvelel kapitán, všichni se mu klidili z cesty. Hasičská řehole si nic nezadá s armádním drilem. Buď plníš rozkazy, nebo končíš. I kdyby to znamenalo nechat jedinou lásku svýho ničemnýho, prázdnýho života uhořet v jejích zásahových kalhotách při požáru, který si v dané fázi vyžádá příjezd posilové jednotky. Přeju prima páteční večer.
Jen co se Anne zpod suti a zhroucených dřevěných trámů ohlásila radiostanicí, snažila se získat co největší volnost pohybu, aby si mohla nasadit masku a zapnout přívod dýchacího přístroje. Zatímco nabírala do plic vzduch s příchutí kovu a plastu, provedla inventuru 17
své tělesné schránky. Levou paži má nepřirozeně zkřivenou nad hlavou, jednu nohu pokroucenou v kotníku a silně namáhanou v kolenním kloubu. Světlo na boku přilby nesvítí. Vyprostila pravou ruku a prohmatala si helmu. Nic. Baterka se uvolnila z držáku a na reflektorovou svítilnu nedosáhne. „Dvanáct-deset, ohlas se!“ naléhal kapitán Baker přes radiostanici. „Dvanáct-deset, co se děje?“ Přinutila hrdlo k zachraplání: „Začíná tady být horko.“ V duchu slyšela Dannyho hlas: Tak si všechno svlíkni. Začíná… mi být… děsný… horko… Potřebujusesvlíknout. Představila si, jak to schytá, až kapitán Baker zjistí, že se trhla od Emilia. Jenže kdyby zůstali v přízemí spolu, možná by to Emilio odnesl. „Jdeme pro tebe, Anne,“ hlásil kapitán. „Nějaká zranění?“ „Žádná.“ Otočila hlavu doprava, ale podařilo se jí to jen částečně, protože přilba se o něco zaklínila – Přes čirý ochranný štít měla zřetelný výhled na záplavu oranžových plamenů valících se ze schodišťové šachty a dál po stropě. Pěnící, kolotavý pohyb připomínal stovky potkanů prchajících před stoupající vodou v kanalizaci. Prostor nad Anninou hlavou, kde ještě před chvílí zíval volný úsek prvního patra o ploše třikrát pět metrů, zavalila lavina suti – a ona zůstala uvězněná pod ní. Opřela se do haraburdí, které na ni popadalo, a odsunula ho stranou. Povstala z popela jako zombík v seriálu Živí mrtví a toporně a celá rozhrkaná se zvedla z podlahy. Když se částečně napřímila, s úlevou konstatovala, že ji nohy bez problémů unesou. 18
To však byla poslední dobrá zpráva, kterou mohla konstatovat. „Dvanáct-deset, ohlas se,“ zaznělo z radiostanice. „Jsem v pořádku.“ Rozhlédla se a snažila se svou polohu upřesnit. „Stojím na nohou.“ „Šikovná holka –“ „Neříkej mi ‚holka‘.“ „Rozumím. Jdeme pro tebe –“ Zčistajasna se jí nad hlavou opět něco pohnulo: stařičký dřevěný trám zasténal pod tíhou nečekané zátěže. Vzhlédla. Oheň byl blíž a žár citelnější. Kromě toho houstl kouř, který s sebou přinášel galaxii oharků, poletujících vzduchem jako neškodné a magické světlušky nad letní loukou. Když se Anne pokusila narovnat záda, uvědomila si, že je uvězněná. Pravou polovinu těla má v pohodě, kdežto levou může zvednout, jen co dovolí paže. Zaklonila se a zatáhla. Ruka v objemné rukavici zavzdorovala. Důmyslně vyměřené a rozmístěné harampádí jí přeměnilo horní končetinu v živé úvazové lano zásobované krví. Pulzující oranžové vlny nad hlavou poskytovaly dostatek světla, tudíž viděla, v čem je problém. Stůl. Šklebícím se otvorem ve stropu propadl stůl, a kdovíjak se mu podařilo spárovat s jedním masivním trámem. Ne. Rovnou se dvěma. Uvězněná ruka byla jako plastová „blecha“ šikovně trefená a zablokovaná žetonem intrikánského spoluhráče, nevratně vyřazená ze hry. Pravou rukou se chytla za nejbližší dubovou fošnu, v botách s ocelovou špičkou se náležitě rozkročila a prudce trhla levačkou. Nic. Zkusila změnit pozici pravé ruky. Pak i úhel proti19
síly. Jenže její snahu hatila zatracená obří rukavice. A protože se k ní nemohla dostat a stáhnout si ji, levá ruka o rozměrech předloktí Pepka námořníka zůstala zaklíněná těsně nad zápěstím. A celou dobu se oheň šířil, prokousával se hořlavým materiálem, prošlapanými koberci na schodech, rozléval se mezi zbylými trámy ve stropu a hltal tenké dřevotřískové desky, použité na chatrné stěny. „Dvanáct-deset, zůstaň na místě –“ Kolem dokola to opět zlověstně zarachotilo. Rozkvetly další kytice jisker. Na Annině talíři přistála další výživná porce suti. Vší silou zatáhla za paži. Zapřela se do ní. Cítila, jak uvnitř zásahového obleku něco kypí a přelévá se. Modlila se, aby to byl pot, ne krev – a ačkoli si umiňovala, že bude vzduchem šetřit, plíce se jí nadouvaly a smršťovaly, jako by sprintovala po dráze na stadionu, myšlenky a vědomí se rozpadaly… Když promluvila do radiostanice, předstírala klid. „Jste blízko? Už jste –“ Po třetím otřesu jí pět centimetrů od ochranného štítu přistál dřevěný trám s hustým výsevem plamínků. „Dvanáct-deset!“ řval kapitán Baker. „Ohlas se – dvanáct-deset!“
20